rabor komentáře u knih

Kniha rozhodně stojí za přečtení a přinesla mi dost nových vědomostí a myšlenek. Jen druhá polovina mohla být o něco lepší, mám pocit, že Ridley plýtvá zbytečně mnoha slovy na závěry, které by se daly shrnout v několika větách, zbytečně se opakuje a záměrně vynechává některé oblasti se kterými si nejspíše neví rady. Jen malý příklad, souhlasím, že lidská inteligence je nejspíš efektem pavího ocasu, ale autor už se bohužel nezamyslel nad tím, proč má jaderný fyzik nebo úspěšný politik obvykle méně dětí než cigoš na dávkách. I když se to dá v rámci teorie pavího ocasu vysvětlit celkem snadno, autor uváděl ostentativně jen ty příklady, které se mu hodili do krámu. Příliš často se tu taky mluví o tom jak ten nejschopnější sameček vybere nejlepší samičku a párují se. Takové to evoluční klišé, že jen ty nejlepší a nejschopnější geny putují do další generece a čtenář jako já potom skoro nabývá nejenom dojmu, že evoluce vede k dokonalosti, ale taky dojmu, že jeho rod jistojistě vymře. Jen v krátkosti je zmíněno, že ta cesta k dokonalosti troskotá trošku na tom, že paní prúměrná si vezme pana prúměrného. Díky bohu za prúměrné ženy.

Utíkající gazela nemusí být rychlejší než gepard. Stačí když je rychlejší než jiná gazela.

Slepice je nástroj, jímž vejce vyrábí další vejce.

11 11.03.2019

Tahle kniha je jako dívat se na nějaký Troškúv vesnický film se zvukovou kulisou nějaké řevuhojné sračkozvratko dekadentní metalové skupiny a načichaný toulenem se pokoušet, vyřezat si střepem od láhve likérky drak do čela krucifix. Zjevně je dost lidí kterým se to líbí, a mě překvapuje, že mě to pořád překvapuje.

11 02.12.2018

Obvykle zavírám desky právě dočtené knihy s pocitem, který se těžko popisuje slovy. Je to jakási směs spokojené nostalgie a radosti z nálezu něčeho o čem jsem neměl tušení, že to vlastně hledám. Avšak u této knihy to bylo jiné. Dočetl jsem, unavenou rukou jsem obrátil poslední stránku a utřel si do ní námahou upocené čelo. Rozpřemýšlel jsem se, což občas doprovázím zvuky jako hmm, hmm. A pak jsem k tomu doplnil něco co docela stručně a přesně vystihuje múj názor na knihu. Znělo to nějak takto "Hmm, hmm a co jako?"

Zjistil jsem, že tato kniha toho má překvapivě mnoho společného s návštěvou mojí babičky. Dobrý nápad se postupně mění v nekonečnou a nudnou záležitost s postavami jejichž osud je vám, tím víc lhostejný čím víc o nich víte. Čím dál víc přitom litujete ztráty času, protože člověk, pro kterého to děláte, si to už zítra stejně nebude pamatovat.

Musím ale uznat, že Steinbeck v mnohém předběhl svou dobu. Kdyby toto dílo bylo vytvořeno o pár desítek let později, mohl na jeho základě vzniknout scénář k nějakému tomu nekonečnému seriálu, co běží večer v televizi, aby ženy po čtyřicítce mohli žehlit.

11 27.04.2018

Možná to tahle kniha ode mě schytá trochu víc než si právoplatně zasluhuje, ale pizděc jednou ten pohár prostě přetéct musel. Chci říct, že mě dost vytáčí knihy (nebo spíš jejich autoři), který se rozhodnou zpracovat zajímavé odborné téma, ať už třeba z oblasti historie nebo v tomto případě enviromentalistiky a potom z toho vznikne jen další kniha o vztazích. A i milovníky knih o vztazích musím ještě varovat, že v tomto případě jde o vztahy rodinné (matky, otcové, dcery a synové). V celé knize nedojde k žádné vztahové rošádě a neobsahuje žádný milostný mnohoúhelník (ani jeden!!! - čtenáři Radky Třeštíkové teď nevěřícně kroutí hlavou). Kniha se tváří jako román, ale jsou to tři samostatné novely, tři předvídatelné nudné rodinné příběhy z minulosti, současnosti a budoucnosti. Autorčina povrchnost a neznalost tématu byla přítomná ve všech dějových linkách, ale ta budoucnost bez včel, to bylo něco extra, lidé budoucnosti lezou po stromech jako opičáci a opylují ručně, mimochodem i dnes se na některých místech opyluje bez včel (ne protože by byli včely vyhubeny, ale protože v dané oblasti nikdy nežily). Lidi kteří takto vykonávají práci včel, na rozdíl od autorky trošku přemýšlí a u opylování používají takové sofistikované udělátko, říká se tomu "dlouhá tyč". Enviromentální poselství je prostoduše jasné omšelé klišé o tom, že se chováme k přírodě špatně a doplatíme na to, chovejme se k přírodě lépe. Pokud vám to takto stačí, múžete být s touto knihou docela v pohodě. Pokud jako já nemáte úplně v lásce zjednodušená hesla a začnete se ptát čím konkrétně se k přírodě chováme špatně, jak by se to dalo řešit, nebude tahle kniha na takové otázky schopna odpovědět.

10 17.07.2023

Pocta genetice zpracovaná formou čtivého příběhu, rozděleného do dvou dějových linek. Jedna se zabývá životem Gregora Mendela, no pokud vám musím vysvětlovat, kdo to byl, tak vězte, že tato kniha sic dobrá, ale nie je pre vás. A zdařilou fiktivní postavou Benedicta Lamberta, hrdinou/antihrdinou, který genetiku miluje i nenávidí. Benedict je inteligentní, ale jinak velmi zapšklý, cynický a deprimovaný zvúli osudu, svým jízlivým humorem přezíravě popisuje lidi kolem jako panoptikum genú, přičemž ukřivděně zdúrazňuje, zlomyslnou nespravedlnost díky níž mu geny nadělily sakra špatné karty. Benedict trpí achondroplasií (trpaslictvím), bambilion molekul a jedna si prohodí místo s jinou a je to. Autor tak dává skvěle do kontrastu nadšený vědecký zápal jednoho nepochopeného pěstitele hrachu s trochu zlovolnějším charakterem genetiky a je znát, že nastudoval o čem píše, nicméně, když už to tady někdo nakousl přede mnou, zase musím dělat chytrého. Za to asi nemúžou nějaké moje zlovolné geny, jen si nemúžu pomoct. Jde o tu barvu očí, ve společnosti je dosud silně zakořeněný mýtus, že dva modroocí lidi nemúžou mít hnědooké dítě. Přece jenom bych nerad, aby nějaký žárlivý partner, po přečtení knihy, napíchl starou na vidle, takže věc se má tak, dříve se mělo zato, že barvu očí určuje jediný gen (modrá recesivní, hnědá dominantní a pak už je to jednoduché jak s tím hrachem). Dneska už zase věda malinko pokročila a víme, že barvu očí určuje více genú, přičemž minimálně dva jsou rozhodující co se týká výsledku hnědá vs. modrá. A ano nebývá to příliš časté, ale určitou kombinací múže dojít k tomu, že dva modroocí mají hnědooké dítě (aniž by to byla kukačka). Samozřejmě pokud má potomek například i ehm "podezřelou" krevní skupinu a nápadně se podobá kolegovi z práce, se kterým si vaše družka tak skvěle rozumý, tak je asi čas si promluvit. Rád jsem pomohl, není zač.

10 19.10.2022

Teda už je to nějaký pátek co mám dočteno, ale okamžitě se mi to vrátilo, "kapitán a jeho oříškové oči" (popis hlavní postavy, v knize uvedeno asi 100x). Boha jeho, děcka existuje na autorčin literární majstrštyk nějaký lék? Nebo se toho už nezbavím nadosmrti? "Kapitán a jeho oříškové oči", na jednu stranu jsem tak rád, že se autorka nepouštěla do nějakého hlubšího popisu charakteru zbylých postav. Je tu Ilan, kapitán s oříškovýma očima a nějakých dvacet bezduchých volně zaměnitelných panďulákú jak vystřižených s časopisu Žena a život. A všichni putují odnikud nikam jako předvoj pro další veleúspěšné pokračování. Že je příběh outsidera z geta, ze kterého se jednou všichni posadí na prdel už v YA literatuře trochu klišé, no a? Když to furt sype. I já si koupím další díl, když poradíte jak kapitána a jeho oříškové oči vymažu ze svého mozku. Co elektrošoky děcka, zkoušely jste? To by mohlo zabrat ne?
PS: nezapomněl jsem se zmínit, že kapitán měl oříškové oči? Ano, ano, hnědé také oříškové oči

10 16.10.2022

Robinsonáda na Marsu. Celý ten příběh je vesměs dopředu jasný a k jeho převyprávění by stačilo tak deset vět, což je trochu málo na knihu, takže to tu máme doplněné trochou humoru a mnoha a mnoha technickými popisy. Zaznamenal jsem tu v komentářích dost názorú, že pokud nejste technický typ a vědecký fanda, knihu proto nedokážete dost dobře docenit. Myslím, že v tom to není. Když vám někdo v knize bude popisovat jak dvě hodiny zatloukal hřebíky nebude to zábava i kdybyste byl odborník na zatloukání hřebíkú par excellence, naopak si spíš všimnete chyb a těch tu není zrovna málo. Nechci kazit někomu příliš dojem ze čtení a taky nechci aby mě někdo nařknul, že dostal bojlerem do hlavy, takže jen dvě a jen z naprostého začátku knihy. Atmosféra Marsu je velmi řídká (oproti té na Zemi) a proto i ty největší bouře, které na Marsu probíhají nejsou žádné drámo, trocha zvířeného prachu a sotva postřehnutelný prúvan, rozhodně nemají sílu trhat nějaké antény. Hned z kraje se náš hrdina pokouší pěstovat v hubu brambory. Pěstoval jsem ve skříni...ehm, chci říct že kamarád pěstoval ve skříni ...rajčata (podivín jeden) a múžu říct, že je potřeba světlo, buď hodně výkonné nebo speciální, pod běžným umělým osvětlením nic neporoste i kdyby jste "hnojili" od rána do večera, rozhodně ne zemědělská plodina jakou jsou brambory. Ale takovéto "drobnosti" najdete v každém druhém sci-fi a nijak to nezabránilo tomu aby mě kniha z počátku docela bavila, humor mi občas vyčaroval na tváři úsměv a fandil jsem Markovi aby to celé přežil. Jenže postupem čtení se to změnilo. Nekonečné technické popisy mě unavovali, řešením všech těch krizových situací (celá kniha je v podstatě řešení krizové situace) ve mně narústal pocit, že je jedno s jakou nepřízní osudu se náš hrdina potká, protože při nejhorším zadrží dech, na chvíli si sundá helmu, ze slin a písku postaví raketu, naplní jí vlastními prdy a odletí na oběžnou dráhu, kde obal od svačiny použije k zachytávání slunečního větru a když sebou trochu hodí stihne to domú ještě do díkuvzdání. Ten příběh má potenciál rozvíjet myšlenky, pocity, emoce a podobný intelektuální balast, ale trestuhodně toho nevyužívá. Hlavní hrdina má vyjma fyzických potřeb asi tolik emocí a pocitú jako mandelinka bramborová a všechno odbývá humorem, který mě ze začátku bavil, později nudil a ke konci už mi při každém vtípku naskakovaly osypky a protáčely se mi panenky. Autor používá hodně sarkasmus a ironii, ale tu nejjednodušší, nejpřímočařejší, americkou a předvídatelnou. Dočetl jsem to, a zamýšlím se nad tím, co kdybych tam ztroskotal s ním? Kolik solú by muselo uběhnout, než bych Marka udusil bramborou?

10 07.02.2022

Tak tohle jsem začal číst na valentýna, jakože si vezmu ke čtení něco tématického. A už to bude nějaký ten měsíc možná dva co mám dočteno. Musel jsem to ale trochu vydejchat a uklidnit nerva, protože když píšu s tou cholerickou žilkou na čele, bývám sprostý a dokonce se obávám, že bych mohl psát jako nějaký troll se zapnutým capslockem. Takže abych se za sebe nemusel stydět (víc než obvykle), tak píšu až takhle opožděný report. A co mě tak nasr...nakrklo? Začnu tím pozitivním. Tohle není úplně špatná kniha, příběh ve stylu pretty woman (zbohatlík se poblázní do prostitutky) odehrávající v Londýně někdy okolo roku 1870. Tehdy pánové nosili klobouky a ženy takovou vycpávku na prdel, řeklo by se divná móda, ale když se podívám na dnešní holky, co nosí ty příšerný mamadžíny, co se zapínají pod hrudníkem, tak si říkám, že na tom tehdy nebyli až tak zle. Ten popis doby a místa je to v čem je tato kniha opravdu dobrá, bohužel mě šlo spíš o příběh. V té délce by nebyl až takový problém, kdyby to někam směřovalo. A i když jsem již někde za púlkou pochopil, že existence vedlejších postav v knize je sice obsáhlá, ale asi spíše jen dekorativní, pořád jsem doufal, že alespoň hlavní dějová linka nějak dopadne. A tady, DO ČÍČI!, nejde o to, že by to nedopadlo podle mých představ, tady jde o to že to nedopadlo VÚBEC! Děj je v podstatě v plným proudu, nedořešené otázky a příběhy snad VŠECH postav a PAN SPISOVATEL to zakončí stylem, no tak už toho bylo dost KUDLA, bolí mě ze psaní ruka a TY čtenáři mi polib ZADEL. S tak zpraseným koncem knihy jsem se ještě nesetkal.

10 29.05.2021

Tak tohle je především o tom, že to napsal jakýsi Stefan Zweig. A tady přestává veškerá legrace. Tento autor je unikátem, s jakým se jinde nesetkáte a to hlavně díky tomu, že myšlení a pocity svých postav dokáže rozložit na molekuly a i obyčejné pětiminutové setkání dvou lidí zabere deset stran textu. U kohokoli jiného by to bylo nepovedené a beznadějně nudné natahování, ale u Zweiga dochází k jakémusi literárnímu paradoxu, kdy čím víc je text takto naředěný, tím víc je hutnější a hodnotnější. Ale přeci jenom to jsou jen povídky, zakrslé zárodky, demoverze skutečných literárních děl a jako takové je nikdy nedokážu pořádně docenit. A asi mě trochu trápý povídková alergie. Ano, to existuje! Kdybych přečetl tři takové knihy, zrudnu, celý oteču a umřu strašnou smrtí.

10 26.02.2021

Dříve jsem pracoval v knihkupectví. Byla to docela krásná práce, ale občas mi tam chodili lidi. A touhle dobou, myslím jakože v červnu, se často ptali na nějakou tu knihu na dovolenou, oddychovku, takovou knihu, která pobaví a nemusíte u ní přemýšlet a snad aby se nemusela ani číst a přečetla se takňák sama. V tu chvíli jsem si obvykle nevěděl moc rady a podal z pozice knihkupce nedostačující a nepřesvědčivý výkon a moje profesní čest ve mně vyvolává pocity studu ještě dnes. Nicméně je čas to napravit. Čtenáři a čtenářky, toto je ona. Kniha na dovolenou, jednoduchá, humorná, zcela předvídatelná a čtivá až hrúza.

10 05.06.2019

Ke čtení tohoto veledíla mě dovedla zvědavost, očekávání trochu toho zdravého sadismu a Levné knihy. Kniha je pornografický brak orientovaný na sodomii a fekal, značně repetivní se sklony ke zbytečné popisnosti (tím nemyslím popisování toho kdo sežral čí hovno a jak vypadalo, ale spíš nadměrné a opakované popisování postav a programu). Líbí se mi, že jsou mezi námi i natolik duševně uvědomělí a snad až osvícení jedinci, kteří v této knize dokáží najít myšlenky a velkou filozofii, doporučoval bych jim číst více, věřím totiž tomu, že s takovým stupněm vnímavosti by našli zajímavé myšlenky, sociální reflexi a kritiku společnosti i při čtení jídelního lístku nebo složení zubní pasty. Jak se říká, proti gustu žádný dišputát, takže pokud vás baví fekal a sodomie, mohla by se vám kniha líbit. Pokud si toto chcete přečíst, protože jste unudění svým sexuálním životem, který se omezuje už jen na to, že své drahé polovičce oznámíte, že je středa, zhasnete a jdete si to odbýt, buďte rádi za to co máte a téhle knize se vyhněte.

Pokud by se tu mezi vámi vyskytoval někdo kdo rád zvířecí hovínka, ať dá vědět, vždycky když na jaře na zahradě roztaje sníh, ukáže se kolik toho jeden malý pes dokáže přes zimu nasrat.
A soused potřebuje odsát septik, ale to by chtělo asi spíše skupinu.

10 24.01.2018

Zdařilé přiblížení českých dějin sepsaných nehistorikem a určených nehistorikúm. V rámci možností poutavý výklad dějin okořeněný množstvím zajímavostí a ilustracemi, který přestože je již 30 let starý, snadno překoná mnoho současných knih. Osobně se mi zamlouvalo, že se autor nepouštěl do nějakých divokých spekulací a držel se spíše střízlivého skepticismu a nadhledu (včetně rozboru rúzných legend). Jen nevím, proč ty velké ilustrace jsou záměrně takové zašmudlané, když jejich autor kreslit umí.

10 08.03.2015

Stává se mi, že moje názory ve mně raší a rostou rychle a životaschopně jako plevel, zatímco poznání jako nějaká zakrslá, zapomenutá, tisíciletá borovice zmírá na nedostatek světla. Už ani nevím proč, ale od této knihy jsem si moc nesliboval a poté co jsem přečetl prvních pár stránek a dejchl na mě ten autorčin rádoby vtipný styl psaní alá Poslední aristokratka v Kosovu (teď možná křivdím Poslední aristokratce, nikdy jsem ji nečetl, další pýr mé zahrádky) mé odhodlání pokračovat ve čtení vážně zakolísalo. Múže něco takového fungovat? Múže vzniknout dobrá kniha z toho, že se nějaká mladá, prdlá, idealistická právnička rozhodla šířit v kosovu mír a lásku, a potom o značně velkých a kontroverzních tématech psát stylem haha, hihi, podívejte jak jsem dobrá?
Teď se, za to co jsem si myslel, cítím trochu trapně. Nepoznal jsem žádnou knihu, která by dokázala lépe popsat situaci v kosovu a život mírotvorce/mravence (a tady by se mě mohl někdo zeptat, a kolik knížek o Kosovu jsi četl frajere? Tak ať si někdo takový píše svoje komentáře, jo?).
Vtip a ironie? A proč ne? Pokud sním někdo dokáže zacházet s takovou obratností jako autorka. Ono vám totiž s tím prvním zamrazením v zádech brzy dojde , že onen vtip a ironie tu není jen pro zasmání, ale že díky němu dokáže na čtenáře přenést celé to místo, jeho vúni, emoce, krásu i marasmus a dokáže to mnohem lépe a přesněji než tisíce politických esejí a sociologických studií. A k tomu sarkasmus jako poslední obrana zdravého rozumu a možnost uchránit svou duši jako duši slušného člověka. Jsi jen člověk nebo nečlověk.
Děkuji Blankica

9 19.11.2020

Taková knižní verze produkce brazzers z doby kdy ještě nebyl internet. Zápletky jsou trochu odlišné než návštěva instalatéra nebo donáška pizzy s velkým … ehm ančovičkou uprostřed, ale vesměs na tom vúbec nesejde. Jediné co se dá trochu ocenit je výrazivo, ale i to se rychle omrzí. Čtení nikomu nedoporučuji, je to promrdaný čas, tedy ehm promrhaný.

9 07.04.2020

Další knížečka z moře jednoduchých krasořečných knížeček o naivní podbízivé cestě za sny a ideály. Munice pro múj cynismus. Jó, kdybych chtěl, mohl bych mohl bych tady to veledílo rozcupovat, nenechal bych na něm niť suchou. Tak bych se do toho mohl opřít až by se pětihvězdičkový obdivovatelé racka skládali na odměnu za moji hlavu. Jenže proč? Nemám nějak chuť kazit někomu radost ze čtení. Spíš mám chuť připustit, že jsem duševně zatvrdlý přízemní debil co má tak zakrnělý křídla, že by nelétal ani kdybych si do prdele narval raketu a knížku která se ke mně nehodí jsem četl jen proto abych udělal dojem na holku u které nemám šanci, na holku co má křídla.

9 01.01.2020

Nebavilo. Nebavilo mě sledovat příběh toho zbytečného člověka, jehož charakter je vyobrazen pomocí nazvu hudebních skladeb, věcí co si koupil, značek piva a whisky. Nebavilo mě sledovat ani jeho myšlenky, když na pozadí jakéhosi fantasmagorického příběhu čtyři stránky řeší kdy si naposledy došel na malou. Abych nebyl nefér, tak se musím zmínit, že kniha má nějakou nosnou myšlenku a až o ní Murakami napíše esej dám jí čtyři hvězdy, ale jinak si múže sebrat svého jalového hrdinu a jít s ním a s lahví whisky třeba pást chcíplé jednorožce.

9 13.09.2019

(SPOILER) To si takhle asi dvacet-třicet lidí řekne, že není nic lepšího než věnovat spoustu času a peněz na jednu hloupou životní lekci nějakému nesympatickému angličanovi. Přitom úplně zbytečně, kdyby ho tak poslali místo do Řecka třeba do Bruntálu možná by se to dalo i číst, stejně ta kniha je jako udělat si pořádnou opici. Zpočátku dobrý nápad, ale pak to začíná být trošku zmatené. Pravda a lež se mísí a kamarád je nepřítel a nepřítel kamarád. Najednou je z každého velký filozof, jenže pointa se vytrácí jak je všude už jen nablito až to klouže při zoufalé cestě domú. A potom jen plácnutí mokrého hadru na tlamu a sliby, že už nikdy víc.

9 20.06.2019

Pokud jste příliš chytří, tak jste se jistě již několikrát setkali s myšlenkou, kterou kniha přináší, a i když se holedbá, že právě v tomto díle se myšlenka objevila poprvé doporučuji vám nejdřív trochu zhloupnout abyste si mohli knihu naplno užít. Pro zhloupnutí sledujte nějakou dobu seriály na tv nova případně jakýkoliv film od Zdeňka Trošky. Nebo zkuste nadbytečný výkon mozku zahnat alkoholem, což je určitě příjemnější zpúsob.
Pokud jste již prúměrně chytří, udělejte si trochu času a přečtěte si tuto dobrou knihu.
No, a pokud jste příliš blbý až negramotní na čtení celé knihy, řeknu vám vtip, který vesměs shrnuje celý děj.

Hlupák uloví zlatou rybku.
"Hele riba, já tě sním"
"Ne, nejez mě, splním ti tři přání"
"No dobře, tag já chci být chitrý"
Bzink *
"Uf, to se mi ale přitížilo, že bych se z toho posral"
Bzink*
"Sakra, já se fakt posral, to jsem ale pitomec"
Bzink*
"Jé, hele riba, já tě sním"

9 19.07.2017

Prvních pár stran mi do držky zaseklo háček a já prostě musel číst. Ale ten počáteční dojem velké literaturu vadnul rychleji než kradené hřbitovní kvítí. Líbilo se mi, že se Karl Ove snaží zvláštním druhem otevřenosti ve čtenáři vyvolat dojem, že podobné pocity jsou vlastně v každém z nás, že naše dětství se lišilo v konkrétních událostech, ale v jádru je stejné a čtenář múže zjistit, že nečte o životě jednoho Nora, ale o svém vlastním. Rozdílú bylo asi příliš a tak nemúžu říct, že snaha dosáhnout tohoto zrcadlového efektu by byla úspěšná, ale zároveň nemúžu tvrdit, že by byla neúspěšná. To co mě ubíjelo a kvúli čemu jsem v púlce knihy měl menší čtenářskou krizi je autorovo nadání popisovat kdejakou bezvýznamnou pitomost. Popisy toho kolikátý hrnek kafe kdo vypil, jestli si potom zapálil cigaretu a čumění z okna osobně vždycky považuji za symptom podřadné literatury. Bohužel to vyplňuje dobrou polovinu knihy, až jsem si říkal, jestli není chyba ve mně, že to vnímám tak negativně. Proto jsem zapnul rychlovarnou konvici a poslouchal. Ano, skutečně, jak popisuje Karl Ove, to připomíná šumění moře, jednou jsem slyšel moře v televizi v dokumentu o páření velryb a skutečně to bylo velmi podobné (to šumění, ne páření). Přešel jsem k oknu, zapálil jsem cigaretu a sledoval souseda, jak seká trávník. Upíjel jsem kafe. Soused přecházel zprava do leva a pravidelně odhazoval kabel od sekačky, a já přemýšlel, co dělám špatně, že mi celá ta situace připadá nezajímavá až nudná a to nemluvím o tom, že číst něco takového v knize je nuda na druhou. Třeba na to časem přijdu a opravím své hodnocení, ale zatím nic. Kousek za polovinou se to ale stane, umře otec, ne že bych chtěl někomu přát smrt, ale knize to prospěje natolik, že nemúžu jinak.
Pokud byl váš otec alkoholik a umřel, přidejte k hodnocení hvězdičku.

9 13.09.2016

Přiznám se (pouze vám, né svoji bývalé), že na mě asi doléhá osamění a tak mé ruce, ztrápené neustálým praktikováním sebelásky, uchopily tuto knížku, kterou od klasických románú pro ženy odlišuje snad jen to, že má nápad a není prvoplánově hloupá. Muž a žena se snad omylem střetnou na planetě Outlook, kde jim ze vzájemného sarkastického popichování vzejde láska (romantika hustá jak nudle z nosu). Zbytek knihy se odvíjí v rámci nekonečného opakování vzájemného nadbíhání a uskakování a celé to směřuje ke schúzce naživo. Jo, chtěl jsem tohle dílo ještě víc ztrhat, ale rozpomněl jsem se na svou vlastní obdobnou korespondenci, kterou jsem kdysi vedl a ze vzpomínek na tu směs citú a gramatických chyb mě jímbla (zkomolenina slov jímat a jebnout) nostalgie a odčerpala mi síly. Takže budu hodný, dám o hvězdu navíc a ani vám nevyzradím konec.

9 29.10.2015