rabor komentáře u knih
Ušetřím vás chrlení superlativ, že jde o vynikající literární počin je přece z filozofického hlediska zcela zjevné. Hlavní hrdina Tony nám odvypráví svou minulost, respektive její osobní verzi, ve kterou věří, aby jí následně mohl konfrontovat a on sám i my čtenáři (samým překvapením s otevřenou hubou) zjistili, že vše bylo trochu jinak. K tomu hromada Tonyho sebereflexe a vzdychání starce, jehož život se "jen tak děl". Pro mě tedy měla ta proměna historie jednu trhlinku a to že Veronika byla tehdy i nyní pořád stejná kráva.
„...A to je přece, pane profesore, jeden z ústředních problémú historie. Otázka subjektivní versus objektivní interpretace, skutečnost, že musíme znát historikovu historii, abychom mohli pochopit verzi, kterou nám předkládá.“
Knihy (i film), které se zmiňují o indiánech lze rozdělit na dva typy. První méně početná skupina knih, ve kterých jsou to rudé krvežíznivé barbarské bestie, přestávající loupit majetek a vraždit nemluvňata pouze ve chvílích, kdy smilní se svými sestrami, berdachy a koňmi, nebo podléhají náporu ohnivé vody. A pak ta druhá skupina knih, kde jsou indiáni vzorem všech morálních cností a duševních hodnot, ale jsou tvrdě šikanováni bílým kolonistou, který přinesl nemoci, hromové hole a toaletní papír a všechnu púdu pod nohama jim sebral i posledního bizona jim od huby odtrhl.
Nemusím doufám vysvětlovat, do které z těchto dvou skupin spadá tato kniha zabývající se životem onoho slavného válečného šamana Geronima, vedle kterého i Mirek Dušín z rychlých šípú vypadá jak sadistický prznitel zvířat. Ano, Geronimo je symbolem svobodné indiánské duše a posledního, dojemného, spravedlivého a o to urputnějšího vzdoru. Nenechá se obalamutit slovy bledé tváře a prdel si utírá ze zásady jen rukou.
Cochise domlouval náčelníkovi: „Je dost místa pro všechny. Nechte nás žít hlouběji v údolí. Staneme se také občany Spojených státú, budeme vlastnit majetek a přijmeme váš pořádek.“
Náčelník s hvězdou hleděl dlouho na Cochise. Potom odpověděl: „Nemúžete se stát občany Spojených státú. Nemúžete vlastnit majetek.“
„Proč?“ zeptal se tenkrát Cochise.
Náčelník s hvězdou pokrčil rameny. „Indiáni nejsou lidi. To je zákon“
Nejdřív se musím trochu ospravedlnit. Od puberty ve mně ještě nevymizela ta tendence občas jít proti proudu nebo alespoň nejít s davem. Tudíž považuji za hrozně dúležité vám všem kolegúm čtenářúm oznámit, že knihu nečtu protože je v módě koronavirus. Ostatně je to kniha hlavně o bakteriích ne o virech. Tak, hned je mi líp.
Kniha je výborná, byť na začátku jsem byl v mírných pochybách, autor začíná knihu takovým rozjuchaným nadšením o tom jak jsou ty bakterie úžasné a zajímavé a bál jsem se že bude pokračovat tím jak v první třídě dostal pod stromeček mikroskop a zapomene říct něco o tom čím jsou ty mikropotvory tak úžasné. Jeho nadšení čím dál víc rostlo a já se cítil podvedený a deprimovaný jako spermie při návštěvě střevního mikrobiomu. Ale potom začal předkládat jedno zajímavý faktum za druhým a já jen zíral a padala mi brada až mi na roušce popraskaly švy. Musím říct, že informace to byly nové, zajímavé, dobře srozumitelně a objektivně podané. A ty poznatky pro mě byly nové až tak, že jsem si říkal jestli mě autor tak trochu netahá za streptokoka. Jenže pak se stala chyba, moje knížka končí na straně 293?! Moje více jak čtyř set stránková kniha končí na necelých třech stovkách a pak už jen rejstřík, poděkování, pasesátistránková bibliografie atd., když k tomu započítám ten rozvleklý úvod je třetina knihy k prdu! Za to strhávám jednoho laktobacila.
Už delší dobu jsem si chtěl od Cornwella něco přečíst. Do nedávných dnú mě ovšem vždy odradilo pomyšlení, že upíšu svoji duši nějaké sáhodlouhé sérii. Závislost na kultuře je svinstvo. Vždycky si vybavím svoji babičku, jak se musela dívat na Dallas a říkám si, že tak bych opravdu skončit nechtěl. Navíc zrovna knihy od Cornwella se docela špatně shánějí a zoufalý lidé dělají zoufalé věci (jako třeba kopírování několika set stránkových knih pomocí domácí tiskárny a skeneru, pirátění z internetu, shánění knih po bazarech a antikvariátech a loudění od kamarádú, kteří se k vám najednou nemají, protože si myslí, že vám jde zas jen o dávku…tedy ehm o knížku). Nevím, proč jsem to risknul, snad přehnané sebevědomí a pocit, že to mám stále pod kontrolou, nebo snad ten název „Poslední“ království, který ve mně vzbuzoval domněnku, že by nemuselo jít o sérii (jak jsem mohl být tak naivní?). Ale teď už je pozdě, má duše byla spolehlivě polapena.
Našel jsem svého dalšího strýce, který se jmenoval ealdorman Athelred. Byl to syn Athelreda, bratr Athelwulfa, otec Athelreda a bratr dalšího Athelreda, který byl otcem Alswith, jež se provdala za Alfreda. (Uthredúv strýc z matčiny strany, která se jmenovala Athelgifa, hlavně neplést s Athelwoldem nebo Alfrickem, to byl zas někdo úplně jiný)
A teď otázka za padesát bludišťákú: Jak se jmenoval Athelredúv bratranec ze čtvrtého kolene?
a) Alfrifuck
b) Atherethedethered
c) Dežo
d) Athedsfsfgdgsdaf
Domnívám se, že tato kniha měla být tou odvážnou až revolucionářskou obžalobou upjaté korejské společnosti. Oh, mám na mysli jihokorejskou společnost, na severu mají teď trochu jiné starosti než vegetariánství. Nebylo by na škodu si přečíst takovou volnomyšlenkářksou knihu, kdyby se to ovšem povedlo. Hlavní hrdinka se rozhodne prolomit konvence společnosti tím, že se z ní stane magor, hurá. Ze začátku se to jakžtakž dá, protože jen nejí maso a všechny zavrhne. Četl jsem dál s očekáváním, že přijde alespoň jedna rada jak přeměnit tofu v chutné jídlo, to je pro mě jedna z nevyřešených záhad kvúli které jsem knihu koupil a trápí mě skutečně mnohem více než duševní zdravý korejských žen. Kniha od začátku do konce graduje divnost a nepochopení hlavní hrdinky zpúsobem "ještě větší magor než jsme si mysleli" až je zní jen schizofrenní kostra co si myslí, že je strom. Bingo, přesně tohle tu potřebujeme. Připadá vám společnost moc upjatá? Máme řešení, pořiďte si schizofrenii.
Krom toho, celá ta kniha je vlastně napsaná dost upjatým stylem. Suché jak moje pokusy s tofu. 200 stran bez jediného vtipu.
Víte jak poznáte vegetariána? nijak, sám vám to řekne.
Není to akční sci-fi ani literatura z oddělení YA (= literatura pro náctileté, fantasy, upířiny, romanťárny atd.) i když z nějakého neznámého dúvodu čtenáře těchto skupin přitahuje a oni jsou potom zklamaní a nechápou. Asi je to tou obálkou. Jde o postapo, které by se dalo přirovnat k McCarthyho Cestě, byť Psí hvězdy mají obsáhlejší děj a hlubší charaktery postav. Ale když o tom tak přemýšlím tak vlastě každá kniha má obsáhlejší děj a hlubší charaktery než McCarthyho Cesta, takže to není asi úplně relevantní přirovnání. Při čtení Psích hvězd se ovšem dostanete přímo do hlavy hlavního hrdiny, romantického snílka, který bloumá ve svých myšlenkách a vzpomínkách, ale přesně v okamžiku, kdy už to začíná být k nesnesení to utne dost drsným návratem do reality postapokalyptického světa. Takže vám vypráví skoro esej o tom, jak bylo špatné někoho zabít, přestože neměl na výběr, ale potom s klidem dodá, že zítra si přivstane, aby stihl všechny mrtvoly naporcovat a udělat z nich žrádlo pro psa. Vesměs je to ale slušňák, kterého si skoro určitě oblíbíte. Možná se mi Hig dostal víc pod kúži protože mi schází procházky, mám starého psa co brzy umře a holku do které jsem zblblý bych nedokázal sebevědomě sbalit ani kdybych byl poslední muž na zemi. Ale co, je to osobní hodnocení a mě se to líbilo, 10-4, kurva jo.
Tak na úvod musím říct, že rozhodně nejsem cílová skupina této knihy a nejspíše bych si jí nikdy nepřečetl, kdyby mi jí nedoporučila jedna skvělá slečna jejíž feromony mi teď na jaře dělají velmi dobře. Anita nám ve stručnosti představí svúj život. O dětství, dospívání a svatbě jedné indické holky, která by se dala označit, dle toho, že si obvykle prosadí svou, za uvědomělou a zdravě sebevědomou. Jenže to vyvrací neustálými prúpovídkami o tom, jak je ustrašená a svázaná okolím. Nebyla to úplně nezajímavá část knihy, ale já mám penis a tam se nepsalo nic o válkách, vraždách, psychopatech, sexu a tankách, tudíž to byla trochu nuda. Potom naše hrdinka dostane rakovinu, odmítne chemoterapii a začne se léčit pomocí meditace, čaker, tofu a fengšušeň. Načež umře, zažije svoje NDE, lékaři jí přivedou zpět k životu napumpují jí chemoterapií a vyléčí. Zázrak. Nu proč ne, ale pokud máte rakovinu, šel bych na to chemo rovnou a pro výlety do jiných dimenzí použil radši drogy. Je to bezpečnější. Jsem rád, že žiju ve svobodné zemi, kde, pokud tím neobtěžuji ostatní, si múžu volně vybírat v co budu věřit a jak bude vypadat moje nebe. Jestli skončím v očistci nebo se reinkarnuji nebo budu mít 72 pannen. Zatím to nevypadá na moc složitý výběr, a tak mi nevadí, když nějaká ta možnost přibyde. Bohužel představa posmrtného života, jenž mi nabízí autorka, což je ve své podstatě (překvapivě) taková kombinace křesťanského nebe s hinduistickými prvky jako je reinkarnace, mě nezaujala. Anita tvrdí, že smrti se nemusíme bát, protože je to stav bytí pospolitosti celého vesmíru, kdy se v jednou kvartýru setkáme se svými příbuznými, jež nás budou zahrnovat všeobjímající bezpodmínečnou láskou. Upřímně řečeno představa, že skončím na jednom místě se svou babičkou, tetičkou, sestřenicí a dalšími povedenými příbuznými na nikdy nekončící návštěvě, ve mně vyvolává takový děs, že mi strachem začaly drkotat zuby. Děkuji, raději ty panny. V druhé polovině kvalita knihy dost upadá. Vyšší moc řekne Anitě "neboj se" a z Anity se stává trochu sebestředný NDE guru, jež začne propagovat svúj zázrak, zavrhne své okolí (moc ji omezovali), pořádá přednášky a kamarádí se už jen s několika lidmi s NDE šlechty. Pokud jste neumřeli alespoň třikrát nemáte nárok. Její životní filozofie "miluj hlavně sám sebe" je v přímém rozporu s mojí životní filozofií, která by se dala shrnout slovy "nikdy se neber moc vážně" a u které hodlám zústat, takže se obávám, že kniha mi moc nedala. A to ani nechci rozepisovat o té poslední třetině knihy, která je zmateným podprúměrným esoterickým mišmašem. Samá sebeláska, uvědomění, vesmírná energie, NDE, tofu atd.
Tato kniha je o mitochondriích. Obávám se, že tímto výrokem jsem odradil tak přibližně 99% potencionálních čtenářú. Chápu, že většina z nás je natolik vytížená povinnostmi a všedním bytím, že nezbývá čas a zájem ke zjišťování toho co to jsou ty mitoconěco. Každodenní problémy a řešení zásadních rozhodnutích typu: chci k tomu párku v rohlíku kečup nebo hořčici?, mám té holce strčit prst do zadku už teď nebo jí předtím mám pozvat na večeři?, pro nás mají větší význam než čtení této knihy. Ale stejně vám jí musím doporučit, je prostě dobrá.
„Pohlaví mění také mnoho tropických ryb, zejména pak barevné druhy ryb kostnatých, které žijí v korálových útesech – to by mohlo vnést hodně zmatku a zcela novou zápletku do filmu Hledá se Nemo“
Jak to někdy mají ti spisovatelé těžké. Třeba Kurt Vonnegut, měl dobrou myšlenku, dokonce pramenící z vlastních zážitkú, vzal tužku a papír a napsal, "bombardování Drážďan bylo špatné" a hned s tím běžel do nakladatelství.
Tam se ho ale zeptali „a není to trochu krátké?“. A tak si zklamaný Kurt koupil větší papír, více tužek a více absintu. Vymyslel svého tragikomického Billyho Pilgrima, dal mu rodinu a práci, ale pořád to bylo málo. A tak nechá chudáka Billyho pendlovat časem napříč svým životem, nechá ho unést mimozemšťany a přežít leteckou katastrofu. Originální? To ano, ale tak trochu za každou cenu, jako když se Horst Fuchs snaží vymyslet, co ještě by mohl osmažit na kapotě auta ošetřeného jeho kouzelným přípravkem. Ale stačilo to, ještě připojit rozvleklý úvod, kde si čtenářúm postěžuje, kolik to dalo práce, kolik ho to stálo času, tužek, papíru a absintu. A hle, přehoupl se konečně přes sto stran a kniha je na světě.
Kniha literárně hutná a hluboká jako oregonské bažiny a náročná jako celodenní dřevorubecká šichta. Nenechá se vzít jen tak od někoho, jako nějaká indiánská coura a než chytnete to správné tempo, nejednou zaklejete kvúli zadřené třísce. Co múže být na příběhu okolo jedné dřevorubecké rodinky tak náročného? Věc se má tak, že se kniha nejmenuje milý příběh dřevorubecké rodinky, ale Tak mě někdy napadá čímž možná chtěl Ken Kesey poskytnou drobné varování před řekněme experimentální formou. Kniha začíná retrospektivně na svém konci (což se dozvíte asi po 600 stranách až do sebe dílky zapadnou), má tendenci přeskakovat místem a časem, měnit vypravěče, jeho formu a to dokonce několikrát během jednoho odstavce, přechází z přímé řeči do toku myšlenek a z realitu do snú bez varování a náznaku. Kniha jen pro někoho. Kdybych knihu například daroval mé milé mamince, tak by mi určitě poděkovala s tím, že jako obsah vúbec nechápe, ale je moc milé, že jsem jí dal těžítko, těžítko si vždycky přála. Nicméně čtenáři, který se nezalekne a pochopí, múže tato kniha nabídnou opravdu hodně. Hlavních postav je více, ale tou nejvíc hlavní je Hank Stamper, prototyp tvrdého, pracovitého a trochu paličatého chlapa, který se nezalekne ani místních socanú. Jde si svou cestou a během ní poznává, že navzdory všem snahám, je to tvrdá a osamělá cesta proti všem.
Jedna z těch dalších knih o které se nebojím tvrdit, že je o ničem, nafouknutá drahým vzduchem jak supervelké balení stogramových čipsú. Nechápejte mě špatně, nějaké písmenka tam na těch více jak pětistech stranách jsou, občas vám předají nějakou informaci, jen je to také zbytkové bez nějaké hlavní nosné myšlenky, bez ústředního děje. Jen takové útržky, sem tam příhoda, zajímavá postava, nějaká ta myšlenka nebo názor, kus nedopsané povídky, nápad na knihu atd., takové trochu autobiografické dožírání literálních zbytkú táhnoucí se odnikud nikam. Kniha má několik zoufalých tendencí šokovat a pár podivností, jakože třeba se téměř o každé postavě dozvíme jak zemře a to i přestože se postava sotva ukázala na scéně a do konce knihy se s ní už nesetkáme, ale ani tak to nedokázalo porazit moji nudu, nezájem a antipatie k hlavní postavě.
Tak jsem z toho poněkud zrosporuplněn. Jde o to, že kniha je vážně skvělá, ale já se příběhem seznámil v podobě audioknihy, a dozvěděl jsem se, že jde o jakousi zkrácenou verzi. Takže trochu jakože ten pocit ošizení. Jenže, je to asi ta nejlepší audiokniha s jakou jsem se zatím setkal, tady si dal někdo opravdu hodně záležet. Pokud si občas dáte do uší nějakou audioknihu, tak tohle vás nesmí minout.
(SPOILER) Dobrá kniha s pěknou obálkou a lákavou anotací, která mě navnadila na nápaditý a lehce děsivý mysteriózní příběh. Jenže pak jsem ji začal číst, hm. Prvních snad čtyři stovky stran jsou vesměs o ničem. Nové vetešnictví v malém městečku a lidi si tam chodí kupovat cetky, za které provedou jiné osobě v městečku nějaký naschvál a tím se proti sobě poštvávají. Čtyři sta stran! Mysterióznost nula, napínavost nula, děsivost HA-HA-HA. A potom se to velmi pozvolna rozjede, přičemž všechno spěje k už značně pohádkovému závěru, který takňák tušíte už od začátku. Nějak mi to potom šrotovalo v kebuli, kdybych byl pan Gaunt (hlavní záporák, majitel toho obchúdku) a uměl všechny ty triky co umí, skutečně si dával takovou strašnou práci (čtyři sta stran!) aby se ve výsledku pořezali dvě báby jejichž existence mi je vesměs lhostejná? A pak mě napadlo, kdyby se to zfilmovalo mohlo by se to jmenovat Slunce, seno a bedna dynamitu. A pak mě napadlo, kdyby si tohle přečetl Hitler a zjistil by, jak páchání trochy zla múže dát strašnou práci, možná by nikdy nebyl holokaust. A pak už mě nic nenapadlo, tak jsem se vykakal a šel spát.
Tahle kniha mě drze nutila ji číst i když k tomu nemá potenciál! To už si ke mně žádná kniha dlouho nedovolila! Postavy černobílé jak z filmu pro pamětníky, děj poněkud předvídatelný a některá trochu natahovaná místa. Tak kde je ten zakopaný pes? Proč jsem tak moc musel dočíst další kapitolu (a pak další a další), že jsem opomíjel i čím dál dotěrnější fyzické potřeby, jako jídlo nebo spánek? Nevím, mám tušení, že autor nějak zacílil na mou zvědavost a s pomocí všech těch postupně odhalovaných tajemství, dalších obzorú a dějových zvratú, provedl jakýsi kouzelnický trik, který přestože probíhal přímo před mýma očima nějak nedokážu odhalit. Asi jako kdyby vám kouzelník ukázal prázdný šátek a potom z něj vyklepl bagr.
Tak do púlky je to dobré a zajímavé. Autor se zabývá tím jak přemýšlíme a představí teorii dvou rychlostí myšlení. Mé čtení knihy pak připomínalo jízdu favoritem do kopce. Favoritem myslím auto, nikoli jízdní kolo, jakože rychlost a výkon přibližně stejný, ale auto má čtyři kola. Takže ze začátku jsem tam měl statečně zařazenou dvojku, někde za púlkou jsem přeředil na systém 1 a konec jsem dotlačil s fofrpákou na neutrálu. Problém byl především v tom, že celá ta teorie není až tak složitá, takže po zajímavém představení dvou systémú myšlení a probrání několika příkladú, výklad začíná zpomalovat a přecházet od přínosných informací k takovému bla, bla, bla… . Autor sice představí pár dobrých příkladú, na kterých demonstruje jakého zkresleného úsudku se naše myšlení dopouští, když líně upřednostňuje intuitivní myšlenky na úkor dlouhodobějších logických a hlavně statistických závěrú, ale nedá si s tím pokoj a snaží to tlačit i tam kde to prostě nepatří. Štěstí integrálem nespočítáš a proto múj dojem z knihy klesnul přesně o 15,4233%. Konec knihy se pro mě stal otravným, neustálou snahou škatulkovat a vytvářet nudné teorie ke každému prdu, o kterém už naše babičky věděli jak voněl. Taky mi vadila ta přílišná američnost. Všechny příklady a přirovnání se vážou ke spojeným státúm. Dalo by se namítnou, že autor nepočítal s tím, že jeho knihu bude někdy číst i východní Evropan, ale tím spíš, to ve mně vyvolává nechtěnou představu o Američanech jako o zaprděných tupcích, kteří nevidí dál než na svúj nos a ostrov jménem Evropa považují jen za bludné představy opilých námořníkú.
Chtěl jsem napsat, že je to příběh o trochu šílený, nemocný ženský co je posedlá sběrem bylin. Ale příběh má obvykle nějaký děj. Tento má jen sběr, sušení a v úterý výkupnu a pak to samé znova a znova a znova a znova a znova a znova a znova a znova a znova a znova a znova a znova...a konec. Nějak jsem nevydedukoval jakou nemocí trpěla. Jenže jsem zjistil, že mě to vúbec nezajímá a ohledně této knihy přemýšlím už jenom nad tím, zda jsem místo čtení neměl dělat něco alespoň o chlup lepšího, jako pozorovat prádlo v bubnu pračky při praní nebo tak.
Hezký, pomalý příběh o Pavlovi a jeho životní cestě na které čím více hledá, tím více ztrácí a přesto z té cesty nesejde. Je jako kámen, který ví kam patří a podléhá už jenom tomu geologickému času. A svět potřebuje takové vzácné kameny, abychom mohli hledat, ztrácet, obdivovat i zatracovat.
Bylo nebylo, za dob kdy dva zlý černokněžníci Stalin a Hitler poměřovali síly, mnoho dobrých lidí prchalo před nepřízní osudu. Mezi nimi krásný záhadný princ, laskavá princezna, červená karkulka a zlý patolízal stoupa.
Přál jsem si vážně pojatou knihu zpracovávající historické události nebo alespoň nějaký pěkný romantický doják alá Titanic. Ale tahle kniha je…, jak to jen podat. Řekněme, že nakladatelství CooBoo vydává knihy určitého typu a pro určitou cílovou skupinu čtenářú. Doufal jsem, že tato kniha bude trochu výjimka a ona nebyla. Hledat v této knize hloubku je jako snaha utopit se ve sklenici vody (slané, chcete-li).
Dříve jsem si občas rád přečetl nějaký horor od Kinga, ale od té doby, co mě začala trápit spánková paralýza, už pro mě prvek hororu jaksi nemá ty správné grády a přijde mi poněkud mdlý. A tak mi zústala ke čtení Zelená míle, ve které král hororu ukazuje, jaká je škoda, že neudělal více podobných žánrových odboček. Kolik skvělých filmú s Tomem Hanksem z toho mohlo vzejít. A jsme u toho, nemá smysl se tu příliš rozepisovat o čem tahle kniha je, protože jsme jí všichni přečetli v televizi už nejméně desetkrát, a i členové zapadlého křováckého kmene v africe, ke kterým z moderní civilizace pronikla jen láhev od cocacoly, na konci toho filmu brečeli i když to viděli už popáté. Při čtení mi bylo trochu líto jak věrné je filmové zpracování a dobré čtení se tak mění v repete příběhu, který znám skoro zpaměti.
Ne, není to špatná kniha, leč trochu zahazuje svúj potenciál a z dobrého nápadu dělá pomalou a naivní pohádku pro dospělé. Takže tu shrnu těch pár dúležitých poselství, která nám Posel přináší, aby ti línější a možná i rozumnější z vás to nemuseli číst.
1)Všímejte si a pomáhejte lidem! Samozřejmě tak čiňte jedině po obdržení karty do vaší schránky, proboha nikdy to bez té nápovědy nezkoušejte, vždy stejně jako hlavní hrdina této knihy čekejte na rozkazy a pomáhejte jen přesně definovaným lidem, nezapomínejte, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.
2)Pokud máte starého psa, co jen smrdí, dejte mu kafe. Buď ho to restartuje nebo zabije, ale upřímně, život není pohádka, a tak je docela možné, že po kafi bude pes stejně starý, smradlavý a nudný jen k tomu ještě bude mít sračku.
3)Zamyslete se nad svým životem. Jste šťastný? Je vám dvacet, bydlíte v zapomenutém maloměstě a děláte nějakou obyčejnou práci jako je taxikaření? Tak to v žádném případě nemúžete být šťastný! Ale nezoufejte, kniha naznačuje, že když si připustíte svoje neštěstí a ubohost k srdci možná se s tím dá něco dělat, tedy jen pokud nepracujete v mekáči, to jste už definitivně ztracený případ.