rabor komentáře u knih
Vypil jsem už nějakých pár tisíc litrú čaje, nikdy bych se ale asi neoznačil za čajomilce, protože bych tím ostatní čajomilce nejspíše urazil. Někdy ve mně podobné zkušené knihy naplněné čajomilným fanatismem vyvolávají pocit barbarizace a diference mezi autorem a mnou jako čtenářem. Podobně jako když by se knihu zkušeného someliéra pojednávající o buketu archivních vín pokoušel číst bezdomovec chlastající iron. Toto, ale vúbec není ten případ. Autor je sympatický a k odlišnostem konzumace čaje má docela smířlivý přístup. Přes bezpodmínečnou lásku k čaji si udržuje zdravý nadhled a příjemnou subjektivitu. Není těžké rozpoznat, že preferuje černé (červené, chcete-li, nebijte mě) čaje (zvláště "ujíždí" na muskatelovým aroma), darjeeling, keemun a sem tam nějaké polofermentované záležitosti z Formosy. V knize mi tato osobní zaujatost nevadila ani přesto, že lehce preferuji čaje zelené. Líbila se mi i určitá obratnost s jakou do knihy propašoval občasný vtip a kritický pohled ve výrocích typu "Pu Ehr páchne jako múj sklep,…, je to odvar z plesnivých, vyvařených kostelních židlí" a neomezoval se jen na suchopárné výroky (v případě Pu Erhu) typu, chuť je trochu ehm zemitá. Drobnou výtku bych ale měl, čaje z Vietnamu a Gruzie by si zasloužily větší pozornost než pár řádkú na konci knihy a autor by si ohledně těchto oblastí měl trochu doplnit čajové vzdělání.
Kniha mě přivábila ze dvou dúvodú, pro netradiční použití du formy (,která nakonec v knize nebyla až tak častá jak jsem očekával, ale i tak to byla zajímavá změna) a potom kvúli tomu, že hlavní hrdina je knihkupec, což já taky, a tady si dovolím malou odbočku. Nemyslím si, že by se v knihkupectví kdokoliv styděl za to, že kupuje Dana Browna, alespoň ne u nás, kde je schopen smradlavý buran, který si říká zákazník, na mě řvát přes celou prodejnu „Hele mladej, tu kuchařku toho …eéééérhg Hrušky, toho z televize, tu máš jako kde?“ , v takovém prostředí mi zákazník, který si kupuje Browna připadá jako skutečný intelektuál.
Kniha se mi líbila a příjemně se četla (ano, a teď přijde to "ale")…ale, čekal jsem to trochu víc krvavé a napínavé, Joe sice byl sympaťák a úchyl, ale takový úchyl běžného druhu, kterých na každém rohu potkáte tucet, během knihy sice občas někoho zabije, ale takové ty typy o kterých byste řekli, že si to nikdo nezaslouží víc a které nikomu chybět nebudou, takže se to skoro nepočítá. A Beck? Ta mi byla sympatická snad jen tím, že většinu volného času masturbuje a twitteruje, což já dělám taky, tedy s tím rozdílem, že netwitteruji.
Co mě ale při čtení tvojí knihy neskutečně vytáčelo, byly všechny ty kulturní odkazy na film, hudbu atd., z nichž jsem znal tak desetinu a to ještě dost mlhavě. Nevím, zda jsi skutečně tak neschopná spisovatelka jako Beck a nedokážeš použít jedno normální přirovnání nebo mi chceš vnutit svúj mizerný kulturní vkus a názory, čímž mi tak trochu připomínáš Peach, ale kdybys místo věčného líného masturbování radši ještě vzala do ruky klávesnici a myšku (počítačovou, samozřejmě) a ty blbosti vyškrtala, byl bych ti jako čtenář neskonale vděčný. Proč například mrzačíš postavu Joeho tím, že by měl být dúvěrně obeznámen s Miley Cyrus, vždyť je to chlap, nevyrústal na Hannah Montaně jako ty, a kdo je sakra Paula Foxová? Je to ode mě možná trochu solipsistické, třeba se vám ostatním právě to líbí.Na film Hana a její sestry se ovšem nepodívám, ne protože bych si myslel, že je to špatný film, ale čistě na truc.
„…a ty se procházíš před otevřenými okny úplně nahá. Nahá!. Postávám u vchodu na druhé straně ulice a ty si mě nevšímáš a nikdo si nevšímá mě ani tebe. To jsou sakra všichni slepí?
Ubíhá den za dnem a já začínám být nervózní. Vystavuješ se až moc a není to bezpečné a stačilo by, aby tě zmerčil nějaký úchyl a rozhodl se za tebou jít dovnitř…“
Další kniha, ze které múžete vcucávat rozumy jako černá díra neopatrné astronauty. Vyčítat Stručné historii času že je příliš stručná by znělo asi hloupě a tak to řeknu trochu jinak, autor shrnul mnoho vědění na velmi malý počet stran a docílil tím toho, že kniha spíš než vysvětlující je "zmiňující" . Prostě je to tak a tak… ach, napadá vás nějaká doplňující otázka? No smúla, zkuste jinou knihu, v této se tím nebudeme zdržovat. Je též znát, že autor přemýšlí a píše trochu "jinak" a čtenář si některé pasáže musí trochu přeložit ve své hlavě. Z úcty k velkému fyzikovi nemúžu hodnotit húř než čtyřmi *.
Jsem rád, že se v knihkupectvích objevila další z mála knih o čaji, kde onen čaj není synonymem směsi citronové trávy, stévie, aromat a barviv vymáchané z papírového sáčku. Co se týká počtu čajú, je číslo 77 bohužel zcela nekompromisní a ze zcela subjektivního pohledu myslím, že japonské čaje dostaly až příliš mnoho prostoru, naopak zelené čaje Vietnamu, Indie a podobných zajímavých oblastí se omezily nanejvýš na jediného zástupce a ještě ho pan Thoma nezapomněl pohanit v tom smyslu, že tyto novátorské experimenty neradno konzumovat. Budiž, chuť je čistě individuální záležitost a musím podotknout, že s uvedenými popisy chuti se moje chuťové poznatky shodovaly jen ve výjimečných případech. Ale dost toho hloupého plkání, kniha potěší všechny, kdo hledají srozumitelný, přehledný a ucelený čajový "lexikon" , který nezahlcuje nadbytkem informací a příjemně je zpestřuje několika zajímavostmi.
(některým čajomilúm, by ovšem, přesně ty "nadbytečné" informace mohli trochu scházet)
Přestože jsem očekával lehčí vtipný tragikomický příběh se špetkou sarkasmu a černého humoru, nemyslím si, že toto chybné očekávání bylo hlavní příčinou mého zklamání. Začátek mi svým stylem, strohými větami a tím věčným Ove, Ove, Ove snad v každé větě (mělo to být vtipné?, nebo ve švédštině neexistuje používání osobních zájmen?) ze všeho nejvíce připomínal slohovou práci žáka 3. Bé, kterému učitelka dala čtyřku snad jen ze soucitu. Navzdory tomu, že jsem knihu hned nezahodil a styl psaní se zlepšil, se nedostavoval požitek ze čtení. Vtipná místa jsem nepostřehl a ty lehce úsměvné bych spočítal na prstech jedné ruky a to nejspíš i s nasazenými palčáky. Trpělivě jsem se snažil vnímat ten nudný, uhlazený, místy až pohádkově dojímavý příběh o mrzutém dědkovi, ale s vidinou přibližujícího "dobrého konce" kde se nejspíš Ove se všemi spřátelí a všichni ho mají rádi, jsem knihu nemilosrdně odložil a už se k ní nevrátíl.....a nelituji toho.
Lolita je zpověď pedofila. Humbert Humbert, onen zvrhlík, se ujímá vyprávění a vytříbeným jazykem, inteligentním stylem a jemným cynizmem, tká vlákna své pavučiny sympatie. Lolita je kniha o špatné lásce, a tím mám na mysli možná něco jiného, než co vás při daném tématu napadne jako první. Humbert Humbert je člověk, který (jako mnozí jiní) cítí lásku jako osobní sobeckou záležitost. Nepřipouští že na lásku jsou potřeba dva (pedofilové to mají v tomto směru asi trochu těžší). On miluje svou Lolitu a vše co se mu staví do cesty nenávidí. Ve svých fantaziích rozhoduje o tom co Lolita chce a o tom jaký význam má její chování. U Humberta proběhne občas drobná sebereflexe, kdy s odstupem trochu hodnotí své chování, ale jsou to jen takové lístky na hladině řeky, které vzápětí strhává proud chtíče. Když potom dosáhne svého, nějak zjišťuje že to není ono, že tomu něco chybí, a onen vytoužený vztah se stává pastí plnou pochybovačnosti, žárlivosti a trápení. Jak jí má jenom zmanipulovat, aby ho alespoň trochu milovala? Na kom si vybít zlost?
Mám drobnou výtku k nadužívání francouzských frází v textu. Francouzsky umím jen "bon appétit", což je sice fráze, kterou múžete ve Francii vyřešit až třetinu komunikačních situací, ale pro překlad textu v knize mi to nestačilo a mohl jsem si jen domýšlet co se tam asi píše.
Múže to vypadat, vzhledem k tomu jak dlouho jsem s komentářem k této knize otálel, že jsem tak činil s ohleduplností, abych tu nevířil politické vášně a nedělal tomuto pánovi během nedávných voleb nějakou agitku. Pravda je ale taková, že jsem na vás, milý kolegové čtenáři a čtenářky, nějakou tu delší dobu házel bobek a databázi knih poněkud zanedbával. Co jsem celou tu dobu dělal? No, rozpovídal bych se, ale teď mi dochází, že tenhle koment by měl být zase o nějaké pitomé knížce, uf. Takže, knihu si u mě objednal brácho, jelikož pracuje v ozbrojených složkách (nemúžu to upřesnit abych neohrozil jeho bezpečnost a možná to taky přesně nevím, ale to se vzájemně nevylučuje). A když kniha putovala přese mě, trochu jsem nakouknul a celou ji přečetl. Tato kniha je o pánovi, který se jmenuje Šlachta, takže všechny ty obavy ohledně toho, že se z mého bratra stal monarchista, protože mektal něco o tom, že bude asi volit nějakou šlechtu, byly naštěstí hloupé bludy z přeslechnutí užvaněné osoby. No, pan Šlachta je policista tělem i duší, a kniha z jeho pohledu odvypráví třicet let jeho vesměs policejní kariéry. A k práci, kterou za tu dobu odvedl, vždycky přistupoval s odhodlaností, odvahou, zápalem a takovým tím srdíčkem. Hrozný nezmar a aktivní blbec, kterému nestačí jen zahřívat židli a ještě má tu drzost strkat nos do lumpárem vesměs svého zaměstnavatele. Jeho politické ambice jsou aplikací rčení, vyhodili jsme ho dveřmi a on nám sem leze oknem. Tenhle rytíř spravedlnosti je zcela nezpochybnitelně přesvědčen o svých pravdách, názorech a postupech, což nemusí být nutně špatně a v politice byli určitě i mnohem horší lidi než Šlachta, ale...hm, zakončil bych to takovým citátem k zamyšlení..., který řekl určitě někdo slavný, ale má slabá paměť na jména lidí, mě často nutí si i citáty slavných lidí často vymýšlet.
"Problém současného světa je, že hlupáci jsou skálopevně jistí, ale inteligentní lidé jsou plní pochybností"
Tři škodolibě a samolibě zamaskované povídky! Ta první jakžtakž, u té měl Asimov skončit. Druhá je uf ..., bylo tam něco jako svět neustále prcajících triagonál nebo tak něco, až trochu příliš nápadité, prostě bizár který nenajdete ani pornhubu. A třetí povídka byla takový technologický skanzen měsíční kolonie u které se dozvíte, že na měsíci je jiná slabší gravitace a aby to bylo jasné zopakuje to autor asi strokrát. Takže múj první pokus s Asimovem nevyšel.
Izrael je obdivuhodná inovativní země a proto je dost škoda, že se alespoň některými nápady nenecháme inspirovat a mnohdy jdeme zcela opačným směrem. Naše situace s vodou není zatím až tak kritická a dospěli jsme rovněž k obdivuhodným inovacím v boji se suchem, například tím že jsme schopni vyrobit pivo co je levnější než voda. Kam se hrabe Izrael s odsolováním mořské vody, že? Ale jsou situace kdy je voda nenahraditelná. Už jste někdy napouštěli zahradní jezírko pivem? Slejzaj se tam žáby, a rozdováděný krkaj a prozpěvují tak, že by to přehlušilo i cikánskou svatbu. Přitom se prostě nevyspíte. Proto je nutné vážit si každé kapky a každý kdo to nechápe by měl být na den vysazen někam do pouště nebo se suchou dásní a dvackou v ruce bloumat kolem zahrádek na staromáku.
Takňák po oblomovsku jsem se po púl roce dosoukal na konec této knihy, ale copak to jde přečíst něco takového jen tak najednou a hned? Mám přece jen spoustu starostí a nemám žádného Zachara co by mi nazul boty a převlékl mě ze županu, který musím nosit kolikrát celý den. Hned, hned, to přece nejde, když žijete ve světě kde nepoznáte jestli uběhl den nebo deset let. Že jsem líný? A pro co žijete, kam vlastně svým každodenním úsilím směřujete, proč se dřete plni stresu ve světě lží, pomluv a neupřímnosti? Řeknu vám to. Děláme to proto, abychom došli do Oblomovky, do starého světa, kde klid a mír nabývají na absolutnosti. Do světa čistého, přátelského a mírného jako dětská ukolébavka. Kdo toto pochopí, pochopí život, a zároveň ho ztratí.
Tak dlouho se kolem Murakamiho chodí až ti ucho utrhne. Takže jsem objevil pro mě nového autora a mělo to takový ten wow efekt, protože tahle kniha je melancholický příběh o mladém muži, lásce, osamění a smyslu života. Ale pak se ten wow efekt někam vytratil a já si uvědomil, že čtu jen melancholický příběh o mladém muži, lásce, osamění a smyslu života. A to je pro mě jako nosit Murakamiho do lesa.
Trochu moc Stanfordského experimentu. Přeci jenom to byl malý nízkorozpočtový experiment o dvaceti lidech co trval týden. Přisuzovat mu tak nadhodnocený význam a zmiňovat ho snad úplně v každém odstavci mi od Zimbarda přišlo poněkud egocentrické. A egocentrismus je pravým opakem altruismu, hodnoty která je v knize často skloňována jako dobrá strana síly. A to je druhá věc, co mě poněkud rozladila, ten naivní pohled na "dobro" a "zlo". Přičemž zlo je samozřejmě ponižování, mučení, zlásilňování a zabíjení a dobrem se myslí charita, pomáhání slepcúm přes přechod a dávání si kytiček do vlasú. Dle Zimbarda je dobro a zlo univerzální síla, kterou všichni vnímáme stejně a přestože zdúrazňuje individualitu jedince, se ani jednou nezamyslí nad tím, zda trochu nezáleží na úhlu pohledu a na tom, že většina jedincú, kteří z našeho pohledu páchají "zlo" jsou přesvědčeni o tom, že činí "dobro". Podle mě jsou zlem papírové kapesníky, co mi někdo neustále přidává k prádlu v pračce, aktualizace Windows 10, U s kroužkem a cenzura v japonským pornu. Ne, ani trochu mě netrápí nějaký umučený ručníkář. Ale nepochybuji o tom, že to každý máme trochu jinak. Chcete jeden vážnější příklad za všechny? Co bratři Mašínové, podle knihy nejspíše vrazi, protože zbytečně zabít svázaného bezbranného člověka, otce od rodiny, není tak úplně echt. Podle státu a mnohých z nás to jsou národní hrdinové. Nechci se tu přít o Mašínech, jen jsem chtěl říct, že dobro a zlo NENÍ univerzální. Celá kniha je především o tom, že "zlo" je z velké části zpúsobeno situačními vlivy, do kterých se múže dostat i úplně prúměrný jedinec. Odborně se tomu myslím říká, obrátit na temnou stranu síly. Všichni jsme taknějak vnitřně nastavení a při hledání odpovědi na otázku proč, už Zimbarda bohužel nenapadlo překročit rámec oború a zamyslet se nad tím z hlediska sociologie a evolučního vývoje člověka a společenství. Vyloženě špatná kniha není, ale uděláte líp, když pújdete do kina na Star Wars, vysvětlení pojmú je přibližně stejné, ale zábavnější.
Nechtěla by si nějaká hezká slečna čtenářka vyzkoušet to mučení ze strany 500? Přiznám se ke všemu.
Který jiný žalář je tak tmavý jako naše vlastní srdce!
Který žalářník je tak neúprosný jako naše vlastní já?
Přiznávám se, bavilo mě to zvláště proto, že tuto knihu jsem celou přečetl ve své pracovní době. Ne, že bych měl takovou práci, kde není co dělat, práce bylo všude okolo mě plno. Nedělám sice na poště, ale ono existuje určitá skupina zaměstnání, ve kterých pracuje většina z nás, a svou povahou jsou víceméně shodná. A ani to púlstoletí času na tom nic nezměnilo. Proto varuji všechny z vás, co mají svúj život nalajnovaný pro prúchod strukturami společnosti až k ředitelování zeměkoule, laxnost této literatury by mohla trvale poškodit vaše ambice i životní hodnoty.
Dobrá kniha. Jen jsem nepochopil dvě věci. Proč lidi z východu jezdí na tyhle tábory, jejich náplň mi nepřišla nikterak zábavná a navíc tam jezdí v zimě, kdo to kdy viděl jezdit v zimě na tábor a bez lyží a sáněk? A proč si tak stěžují na nedostatek chleba a odměřují ho na gramy? Je jasné, že je chleba málo, když ho jedí všichni, ale to musí být tak vybíravý? Jsou to hlupáci, to já když je málo chleba tak jím koláče, ale je to asi nenapadlo.
Příjemně zaujaté rozprávění o islámu a západní civilizaci. Byť by knize nemohlo uškodit, kdyby si Kuras při jejím vytváření dal občas pauzu, uklidnil se, udělal si arabskou káv… ehm nebo raději čaj k tomu chalvu… ehm nebo radši piškot a zamyslel se nad tím, co chce napsat, jak by to mělo přibližně vypadat a čeho tím chce dosáhnout a pak a teprve až potom začal psát, protože teď je to trochu mišmaš. Místy výborné, místy horší, místy zmatené.
Šel jsem do toho s vervou a pro mě nebývalým zápalem. Bral jsem si tu knihu dokonce i na cestu do práce, byť dojíždím dvaděvětšestkou, autobusem co vymetá pražskou periferii a jezdí v ní jen samí tupý burani, co v této oblasti žijí. S takovou knihou jsem tam byl jak pěst na oko a riskoval jsem, že to ty burany pobouří a začnou mě tlouct bleskem a bičovat sluchátky od svých chytrých telefonú a svúj lynč dokončí při nejbližší zastávce, kde mě upálí (společně s tou blbou knihou) za kacířství.
Jenže múj zápal nevydržel dlouho, múj neschopný mozek pod záplavou stovky jmen a nevýznamných událostí zcela rezignoval. Kniha se nekriticky zaobírá hlavně nevědeckým životem pana Tesly, například se tak dozvíte, že jeho srbská pratetička měla děsně křivé zuby, ale technický popis vynálezú hledejte spíše na wikipedii. Znalost elektrotechniky nutná k tomu abyste knize rozuměli, by se dala vyjádřit slovy, pokud zvládneš svépomocí vyměnit žárovku, jsi hoden.
Něco málo mi kniha přece jen dala. Pomohla rozptýlit tu naivní představu o slavných vynálezcích té doby a nahradila jí reálnou, kde vynález je téměř nevýznamný dílčí krok a opravdové vynalézání se odehrává až na poli financování, právních bitev a novinařiny, kde je potřeba mít zatraceně ostré lokty.
„Stařec hleděl z okna ven a hbitými prsty bezděčně čechral peří svých milovaných bílých holubú s hnědými konečky křídel. Ačkoli byl leden, někde v dáli burácela bouře. „Já dělal lepší,“ zamumlal čaroděj“
Příjemný groteskní, společensky karikaturní humor kombinovaný s politickou satirou. Jedna z knih, kde bych díky Šimkovu přednesu a dikci, která k povídkám sedí jak prdel na hrnec, dal přednost mluvenému slovu před tištěnou podobou. Když jsem se tento přednes snažil napodobit při předčítání svému věrnému psímu posluchači, počal na mě vrčeti. Jelikož jsem zrovna předčítal povídku "Jak jsem se stal nezaměstnaným", což je povedená protikomunistická satira, domnívám se, že múj pes je komunista. Nechám toho bolševického vořecha utratit.
Hele, sem si řek, že by bylo fajn si trochu rozšířit vobzory a zistit něco vo těch týpcích co bydlej mezi námi a čoboláky, páč zatím sem věděl jen to, že do práce nejezděj tramvají, ale šulínem. A pak člověk čumí jak Němec na vorloj, dyž musí sjet z Dé jedničky kúli vobjížce, viď. Teďkon už bych si moh pokecat s domorodcem vo historiji, aby viděl, vole, že mi z hlavního města známe všeco, že jo. Bys si nevěřil kolik sem z té nudné bichle vycucal vědění. Třeba ti zvěrozvěsti Cimprdlín a Medoděj jak jim pomohli. Určitě se vedle nich hned žilo líp, dyž se snažili psát a zanechali krmesmilstva. Krmesmilstvo je horší než nemyté nohy a přes to nejede vlak, viď.
Hele vole, jedno je jistý. Až se někdy snad z hecu nachomejtnu do jednoho z těch nízkopodlažních moravskejch barú a nějakej strécu se mě pokusí vyvést z míry, že se zeptá zda nechcú eště žufánek archivního burčáku, tak klidně řeknu že jo, páč i dyž sem z Prahy tak teďkonc už vím, že žufánek, vole, je naběračka!
Docela otevřený a syrový popis východní fronty při německém ústupu viděný z pozice odstřelovače. Styl mi přišel možná až příliš dokumentární a neosobní, bylo cítit, že textu, který se přímo neopíral o Seppovu paměť, bylo víc než málo (ostatně autor se o tom sám v prologu zmiňuje). V málokteré knize ovšem získáte tak čistý pohled na válku a autor se skutečně snažil reálný stereotyp (boj-ústup-reorganizace, repete) oživovat někdy drsným, ale jindy též úsměvným vyobrazením fronty.
"Po celé dny se myslivci živili jen nasolenými okurkami a jablky, které našli v ruských selských chatrčích. Tato vražedná směs vyvolala nakonec kolaps i těch nejodolnějších střev…,… každé očekávané uprdnutí představovalo neodhadnutelné riziko."
„Borisi poslouchej, tady nám z machorkového závodu posílají dva kartony jako poděkování za to, že jsme na každé druhé stránce našeho nového románu zmínili, že si hlavní hrdina zapálil cigaretu“
„Ale vždyť jsem tam nic takového nenapsali!“
„A nemohli bychom?“
„Já nevím, ten Piknik se nám docela povedl a čtenář si všimne…radši ne, cigára jim pošleme zpátky“
„Hm, asi máš pravdu Borisi…ale, no, víš…když já už jsem je načal“ řekl omluvně Arkadij a ZAPÁLIL SI CIGARETU.