rabor komentáře u knih
Náročnější četba plná ničím neohraničených citatú, filozofický úvah, životních mouder a cedru. Trocha ušmudlaného papíru durch nasáklého potravou pro vnímavou mysl.
Pěkný román, který se více než o historii opírá o drama několika hlavních postav. Kniha má spád a často dokáže svým dějem dost dobře pohltit (když jsem jí četl v mhd, musel jsem zvláště dbát na to abych nezapomněl vystoupit tam kde chci a nepřejel). Púvodně jsem měl v plánu dát plný počet, ale nejde to. Postavy jsou tu černobílé tak, že kdybych vedle sebe postavil Saurona a Froda Pytlíka, vypadali by vúči postavám v Pilířích jako prúměráci k nerozeznání. Není tu nejmenší pochyb o tom kdo je padouch a kdo hrdina a celý ten děj se točí okolo toho, že se padouši stále dokolečka dokola snaží zničit hrdiny, nebo jim alespoň hází klacky pod nohy (protože přesně to správní padouši vždycky dělají!). A stejně jako v každé pohádce i tady zvítězí dobro nad zlem a pak už není o čem psát. Přesto je děj knihy zábavný a ani já jsem se neudržel fandit naším hrdinúm a s napětím číst o jejich osudu. A těch pár momentú, které trochu drhly o hranici uvěřitelnosti ((např. když Ellen "křísý" někde na mýtině zmrzlého a vyhladovělého Toma, nebo když se Aliena po několikaletém soužití se svoji životní láskou Jackem rozhodne od něj i s dětmi odejít, protože chce žít sama…cože?!)) se na těch devíti set stranách ztratí. Takže za mě dobrý.
Uhrančivá a nadčasová výpověď o tom, s jakou lehkostí až bizarní elegancí se prosazuje zlo ve světě plném hlouposti, arogance a zbabělosti.
Velmi nápadité a dobře zpracované sci-fi o až filozofické snaze pochopit nepochopitelné a nahlédnoutí do našeho lidství. Kniha má místy volnější tempo, takže pokud si od sci-fi slibujete především akční popis války planety X s rasou Y, nebude to úplně váš šálek kávy. Nebýt těch rozvláčných (a zcela zbytečných) popisú a občas trochu húře uvěřitelných dialogú, nebál bych se dát pět hvězdiček.
Artemis je scífko o měsíční kolonii, trochu to také zavání akčním městským thrillerem a celé je to laděno dost do pubertálna. Hlavní hrdinka (a bohužel nejenom ona) je takový požadovaný archetyp pubertálního hrdiny. Je pohodová, nad věcí a připravená každého usadit nějakým drzým vtípkem, nemá o nic moc zájem, snad krom pošukávání a pochlastávání po barech, ale je na všechno geniální (asi zhúry dáno) a všichni se zní múžou posadit na prdel. Chudáci děcka až se v tomhle vzhlédnou a pak narazí na realitu. No, a tahle žába v té měsíční kolonii pracuje jako poslíček a nějaký bambilionář si ji najme na něco co by obvykle měl dělat James Bond nebo někdo takový. Jo až zase bude potřeba zachránit svět a Bruce Willis nebude mít čas, stačí si objednat pizzu a svěřit to kurýrovi. Na to jak je to v základu naivní je další děj možná až zbytečně překombinovaný a já se příliš nebavil. Nicméně někde hned z kraje knihy jsem utrpěl vědecký (pravděpodobně autorem neplánovaný) mozkový megazásek. Dám sem úryvek pro objasnění (jen pro vědecké fandy, ostatním přeji dobrou noc)
"Ťin se napil kávy a protáhl obličej. Už jsem to viděla. Pozemšťanúm naše kafe nechutná. Kvúli fyzikálním zákonúm je to břečka. Atmosféru země tvoří z dvaceti procent kyslík. Zbytek jsou plyny, které lidské tělo nepotřebuje, třeba dusík a argon. Takže v Artemidě máme čistý kyslík na dvaceti procentech pozemského tlaku. To nám poskytuje správné množství kyslíku a zároveň to minimalizuje tlak na budovy. Není to nová myšlenka pochází už z dob Apolla. Jenomže s tlakem klesá teplota varu vody. Voda se tu vaří při jednašedesáti stupních Celsia, což je také maximální teplota čaje nebo kávy. Pro lidi, kteří na ni nejsou zvyklí, je zřejmě nechutně nízká."
Ano, samozřejmě jsem pochopil, že se autor pokouší mě a ostatní čtenáře ohromit faktem, že při nižším atmosférickým tlaku vře voda při nižší teplotě a i bambilionáři na měsíci musí pít mizerné kafe louhované v příliš studené vodě. Tedy pokud opomenete fakt, že před více jak 300 lety vynalezl jakýsi Denis Papin tlakový hrnec. Ale nechci tu házet vidle do každého technického detailu, bych tu byl dlouho, múj mozek se zasekl poté co jsem začal uvažovat o tom, zda by člověk přežil ve stoprocetní kyslíkové atmosféře o tlaku 200hPa. Několik dní jsem nejedl, nespal a pátral. Pokud je mezi vámi někdo podobně jebnutý, tak jeden vydatný laikúm přístupný zdroj je přednáška T. Petráska Člověk pod tlakem (možno shlédnout na youtube), který docela dobře shrnuje současné poznání v této oblasti. Nicméně ani po všem tom pátrání si nejsem jist, zda by bylo dlouhodobé (desítky let) přežití v takové atmosféře možné a bez zdravotních komplikací, takže pokud je mezi vámi někdo osvícený budu rád za zprávu, jinak by se mi hodil sponzor a pár dobrovolníkú (a nemusí to byt nutně židi).
Čím víc vědeckofantastických nápadú, tím lepší sci-fi. Pokud s tím souhlasíte, je tohle ta kniha, kterou chcete číst. Kdyby se každý nápad dobře rozepsal vystačilo by to na několik knihoven, vytapetování bytu, podložení nohy u vrklajícího se stolu a na pár měsícú bych nemusel utrácet za hajzlpapír. Jenže je to nahuštěné v jedné byť asi sedmisetstránkové knize a vše ostatní je tomu obětováno. Příběh? Lidstvo řeší nějaký problém většinou spojený s tím, že ho ohrožují emzáci, lidstvo problém dříve nebo později vyřeší a objeví se nějaký další, jedeme repete. Postavy? I strašák co se dával dříve na pole je přesvědčivější než postavy z knihy, jen jejich existence je podobně účelová. Aby hrdinové nepromeškali všechny autorovi nápady tak například hlavní hrdinka hybernuje v knize asi desetkrát a prohybernuje se tak z blízké budoucnosti až snad do konce času, to už bylo až poněkud trapné. Přitom potenciál by tu byl, mnoho dobrých částí, které se nerozvinuly, mnoho někdy lepších jindy horších nápadú a jejich jepičí život.
(SPOILER) Hlavní hrdina se nám hned v úvodu knihy představí jako jakýsi svatý vládce nějakého antického národa a pouští se do vyprávění jak k tomu přišel. Čekal jsem, že to tedy bude taková parafráze příběhu amerického miliardáře, který vzpomíná jak před padesáti lety vystoupil jako sirotek z lodi, koupil jablko za padesát centú, vyleštil ho a prodal za dolar, pak koupil dvě jablka a tak dál. Věřím, že všichni jsme někde slyšeli nebo četli obdobný příběh, ať už třeba zasazený do jiného místa nebo období. Jenže teď si přestavte, že tenhle "antický" sirotek ty jablka leštil celých šest set stran a pak to na poslední asi deseti stránkách uzavřel stylem, tak jsem si nějak vzpomněl že múj tatíček byl vlastně antický milionář a já jsem jeho jediný dědic. Uf.
Takže je to hlavně o tom jak se náš hrdina plahočí antickým světem. A je to takový nijaký, mouchy-snězte-si-mě-hrdina, takže děj tu posouvá nuceně dopředu jakási deux ex machina, podobně jako v antickém dramatu, jen s tím rozdílem, že boží zásah v antickém divadle rozřešil nějakou neřešitelnou, často závěrečnou situaci v ději, zatímco zde všechny ty znamení a boží zásahy slouží jen k tomu aby se děj, alespoň trochu zdánlivě pohnul. Jinak by hrozilo, že by si náš Turms sedl na kámen a tam uhnil. A to nechceme nebo jo? Nejsem si jistý, navzdory tomu, že Turms mě zrovna neoslnil, tak mezi ostatními postavami je to pořád charakter. Třeba jeho ženy Arsioné bych se nedotkl ani klackem na jehož konci by bylo napíchnuté hovno.
Asi jediným dúvodem, proč jsem se knihou s nijakým utahaným dějem a odpornými postavami dosoukal do konce, byl samotný popis antického světa. Tedy, myslím. Snažím se za pomoci své divotvorné fantazie představit všechny ty situace, kdy by se mi to mohlo hodit. Máňo vezmeš si mě? Ach, Johane, když mi řekneš jakou barvu měla keramika Etruskú tak jsem tvoje! No, dobře něco reálnějšího. Tý-dy-tu-dú-tydytudú a máme tu otázku za 640 tisíc, jakou barvu měla keramika Etruskú? Hm, blbý je že už si to stejně nepamatuji, takže snad abych radši šel leštit ty jablka.
Teda tohle bylo tak útlocitný a přecukrovaný, až mi z toho vyskákaly pupínky. A vyjma občasných naivně dětských mouder, je do té cukrové vaty zamotána jen hromada ukřivděných požadavkú. Buďte trpělivý, děláte to blbě, buďte laskavý, nehubujte mě, tohle nedělejte, musíte mě to naučit, je to vaše vina že něco nejde, atd. A já si myslel, že tahle kniha by mohla zvýšit mé porozumění autistúm, hm.
Ale i tak tomu musím tomu dát alespoň tři hvězdy, je to takové choulostivé téma (podobně jako holokaust nebo rakovina), že bych mohl být označen za bezcitnou zrúdu. Někdo by mohl říct, jako tu knihu napsal chudinka postiženej a tys bys tomu dal jen dvě hvězdy?!, si děláš prdel ne?!
Sebestředná mladá holka psychicky neunese, že mezitím co život tiše plyne ona nedokáže udělat díru do světa. A to by jich chtěla udělat hned několik a najednou a pokud možno takňák jakože bez přičinění samo od sebe. Nemúže jen tak den co den létat na jednom blbý šutru vesmírem společně s několika miliardami pokrytcú, vždyť jaký by to mělo smysl?
No, líto mi jí není, ale sem tam to bylo vtipný a některá přirovnání byla opravdu povedená, takže za tři.
Další krásná apokalypsa, tentokráte v podobě epidemie slepoty. Jsem rád, že mám dočteno, kniha byla z počátku dost sugestivní a bál jsem se, že bych taky mohl zničeho nic oslepnout a nemít přitom dočteno, ale vzhledem k poslední třetině knihy, která múj pětihvězdičkový dojem srazila k slabému prúměru, by mě náhlé oslepnutí štvalo snad jen proto, že bych oslepl při čtení slepoty a neviděl bych nikoho, kdo by se té situaci zasmál.
To že Cesar Millan rozumí psúm je stejně jasné jako jeho přehnaně vybělené zuby. Se svým psem nemám problém, knihu jsem koupil převážně pro svého bratra, který se stará o velmi energického mopse. Zda bude mít kniha nějaký přínos teprve uvidím, mám ale určité pochybnosti. Přeci jenom je to kniha o výchově psa a považovat mopse za psa je stejné, jako považovat velorex za automobil.
Kdybych měl sestavit žebříček nejsprostějších knih, které jsem četl, tak tahle by patřila určitě do top10 a možná přímo na nejvyšší příčku. Kniha je směsí feťáckých storek, popisu šukaček a na závěr obsahuje trošku myšlenkového prújmu. Já vím, že ode mě byste u takovéto knihy čekali opak, ale mě se nelíbila. Autorka je dost nesympatická, fascinující byla jen její schopnost vybrat si třeba i se zavázanýma očima a zacpaným nosem v davu stovek chlapú vždy toho nejubožejšího nuzáka. Její honba za chlapy je jako sledovat Sex ve městě naruby (už klasický Sex ve městě je neskutečné utrpení), místo potenciálních panú božských se tu míhají alkoholici, fetky a špinavci všeho druhu, ale autorka stále a stále hledá neschopná si vybrat ze široké nabídky. Feťácký storky by na mě udělali dojem možná kdybych to četl v osmnácti (kdy jsem si tuto knihu pravděpodobně koupil, leč zústala v knihovně netknutá až do dnešních dnú) a šukačky jsou si vesměs dost podobné, postrádají širokou perspektivu reality a jsou tudíž nejspíše krapet přibarvené, což je pro mě poněkud ukliďnující zjištění. Přemýšlel jsem proč se kniha jmenuje "paradoxia" a ne třeba "samoúčelný hnus", ale vzpomněl jsem si na pasáž, ve které autorka popisuje, jak chtěla kvúli pár dolarúm vyšukat jednoho žloutenkou prolezlého dědu a myslela si, že ona je ta, co v tom "vztahu" hraje prim. Prostě paradoxia.
Následující úryvek jsem dávám proto abych vnímavému čtenáři napověděl, zda toto je vhodný dárek pro maminku ke dni matek nebo k podobnému účelu.
"Pošeptal mi, že chce moje hovna rozmáznout všude po stěnách záchodku. Hrabal se mi v zadku tak dlouho, až jsem byla tak mokrá a roztažená, že moje vnitřnosti explodovaly a ovoněly místnost. Jak byl zmatlaný, vyjetý a nadržený, strčil mi tam další prst. Pak ještě další. Naléhal na mě, ať se udělám a vyseru a vybuchnu. Začala jsem křičet a ze zadku mi vytékal malý pramínek tekutého zlata. Otřel si ruce o dveře kabinky a nakreslil čokoládovou Davidovu hvězdu. Zbytek z prostředníčku olízal."
Obvykle se podobným knihám vyhýbám z obavy, že budou příliš útlocitné. Nechci, aby to dopadlo jako posledně, kdy jsem při čtení knížky “Našlo se koťátko“ musel deset minut předstírat, že mi spadlo smítko do oka, tedy do obou. Mé obavy ale byly liché, jde o dobrou a nápaditou knihu, která vás seznámí s autismem, respektive s jeho "klasickou formou“, která si jako obvykle zachovává klišé ohledně toho, že každý autista musí být geniálně nadaný na matematiku a fyziku, což je, jak by řekl sám Christopher, jen dobře míněná lež. Proto bych přátelúm, kteří se musí starat o mentálně retardovaného autistu, dal pod stromeček radši jinou knihu.
Takhle to dopadá, když se nechám unést obálkou, která je mimochodem tak pěkná, že bych si kvúli tomu snad nechal potetovat i púlku obličeje, ale holky říkali, že punk je jinde, takže to neudělám. Jízda to tedy je, rychlost a moje nepřipravenost zpúsobyly, že předpoklad četby běžné světové literatury vzal za své až ve chvíli, kdy se na scéně objevila vyvražďovačka osazenstva pornoklubu tvořeného zombiepavouky. Uvědomil jsem si, že držím v ruce nějakou pseudoKotletovinu, ale nemohl jsem jí už zahodit, protože jsem potřeboval vědět jestli vyhraje kudlančí búh nebo chobotnice a vrány se škorpionim ocasem a taky jestli se v knize ještě objeví tokološ. Chápu, že z toho múžete mít pocit, jako kdybych vám vysvětloval, že čekám na Kryštofa Kolumba, který přijede lodí vodovodem. A v tomto případě je takový pocit zcela oprávněný.
Dle komentářú tuto knihu buď milujete, nebo nesnášíte a já to mám tak nějak napúl. Pěkný jazyk, občas i vtip, zajímavé úseky, ale na druhou stranu i se smyslem pro určitou nadsázku a fantastičnost je to strašná blbost. Gastronomické orgie a projevy dost zjednodušeného vztahu k ženám mě ke konci už dost otravovaly a radši jsem je přeskakoval.
Přemýšlel jsem nad tím, čím se asi při své tvorbě autor inspiroval a došel jsem k následujícímu závěru
Jára Cimrman ležící, spící + Nevěstince a nevěstky (Zmizelá Praha) + Zaslaná pošta (Terry Pratchett) + Vaříme s Láďou Hruškou = Mlýn na mumie
Znáte to, když vás v kapse pálí posledních pár pětek a máte na výběr mezi koupí nějaké šmakulády z McDonalda nebo nákupu veledíla světové literatury od autora, který vymyslel tu holku, co kouří dlouhý klacek. Je to vážné dilema.
Jakmile jsem začal číst, pochopil jsem, proč kniha byla tak levná. Zvláště prvních sto stránek, kde nás autor seznamuje s milou a k uzoufání nudnou rančerskou rodinkou z amerického pobožného středoburanova. Chápu, že mi je to mělo přiblížit, abych se s nimi trochu sžil, ale na mě to púsobilo přesně naopak a přiznám se, že s přibližující se vraždou jsem občas kouknul na hodiny a pomyslel si "už aby to bylo". Až za púlkou se mi kniha začala i trochu líbit, asi díky tomu nezvyklému stylu. Pojmout vraždu jako společensky-dokumentární výpověď se autorovi přece jen docela povedlo, i když muffiny z meka mají taky něco do sebe.
Sbírka autorových sloupkú. Pěkná kniha pro každého, kdo má rád jazyk český a koho zajímá jeho etymologie. Ale chcačky nechcačky „u“ s tím ošoprstaným kroužkem psát nezačnu, měl bych v tom brajgl jak matlafousek v motovidlu.
„A když se nás na něco zeptají, buďme trochu citlivější než učitel v té vousaté anekdotě, který na otázku zmateného cizince „Co znamená šimsisi?“ lakonicky odpovídá: „No prostě esisisi šim!““
Geniálně šílený masový vrah versus šíleně geniální hendikepovaný detektiv předvádí jakousi hru na kočku a myš. Bestiální vrah tu zanechává indicie, aby je mohl náš detektiv pomocí svého nekonečného intelektu rozluštit a zachránit oběť a to jak jinak než v posledních sekundách před hrozící smrtí. Samozřejmě se ukáže, že je to trochu osobní. Sběratel kostí je strhující, napínavou a lehce čtivou detektivkou, zároveň však je čistokrevnou v rámci detektivního subžánru až patetickou záležitostí, která má k realitě daleko.
První část jakžtakž ušla, klidně to mohla být samostatně stojící prúměrná povídka, ale autor si asi řekl, že by byla škoda to nevyvařit až na kost a roztáhl ten stereotyp na 400 stran. Je to asi taky trochu tím, že podobné knihy často nečtu a tudíž jsem se všech těch démonú, bohú, mluvících koní, Ježíše, upírú, sešívancú, kouzelníkú, mluvícího nádobí a dalšího fantasmagorickýho sajrajtu docela rychle přejedl (chyběla tam snad jen víla zubnička a bionukleární hobiti). Vtipu bylo méně, než jsem očekával, ale nemusíte se bát, že byste ho přehlédli, autor na něj vždy a rád upozorní. Hlavní hrdina si toho vytrpí dost, ale s utrpením, které sem prožíval já během nuceného čtení posledních 100 stránek, se to nedá srovnávat.