Rade komentáře u knih

Výborné čtení.
Prožila jsem díky autorce s bratry Čapky, a nejen jimi, i s jeho přáteli, se skupinou pátečníků, s politiky a dalšími významnými osobnostmi, roky 1930 až 1938 v tehdejším Československu. Období pro naši republiku a vlastně pak i pro celou Evropu tak osudové. Období, kdy se vše zlé teprve připravovalo a chystalo, a kdy Evropa neviděla, nebo nechtěla vidět vzestup Hitlera v Německu.
A kdy nás pak nakonec naši spojenci obětovali, aby zachránili, jak byli v té době přesvědčeni, mír v Evropě.
Sledujeme osudy bratří Čapků a jejich rodin, ale hlavně spisovatelské, novinářské a vůbec publicistické aktivity Karla Čapka. Jeho boj za demokracii a zachování masarykovských ideí; nakonec se smutkem a pocity marnosti prožíváme období po Mnichovu 1938, kdy začaly vystrkovat růžky protimasarykovské kulturní i politické skupiny a kdy na vlně pomnichovské krize začal hon na demokraticky smýšlející veřejně známé osoby. Smršť výhrůžek, anonymních telefonátů, hromady anonymních sprostých dopisů. Karla Čapka asi deptalo vše dohromady, nelítostný hon na jeho osobu plný urážek a sprostot, zklamání z Anglie a Francie, na které při obraně země před Hitlerem tak spoléhal, a nakonec ho udolal fatální zápal plic a plicní edém, ze kterého se již nešlo zotavit.
Dlouho jsem žádné čtení tak neprožívala, autorka mě přenesla do tehdejšího Československa tak věrohodně, klobouk dolů. Odpouštím i ten mnohokrát opakovaný „Masarykův věneček bílých vousů“ nebo „nosový hlas Beneše“, možná i pro to opakování mi hned při projevu E. Beneše vždy ten zvláštní hlas, který známe z rozhlasových záznamů, při čtení naskočil a popisované události působily tak autenticky.
Koho toto období zajímá, vřele doporučuji, byť jde o čtení náročné a hutné.
--------------------
Pár citací z knihy; myslím, že nám dnes při jejich čtení mohou napadnout i jiné souvislosti, a to autorka psala knihu v letech devadesátých, jako připomínku dob minulých…

„Karel hleděl znepokojeně na prezidenta. Seděl v křesle jako starý tribun a zamyšleně si rukou hladil bílou bradu. Snad vzpomněl na Švehlu – občas tvrdíval, že žádná válka není tou poslední, že vždycky se najde nějaký člověk s mocivládnými ambicemi, který ve jménu bůhvíjaké spravedlnosti začne řinčet šavlí a začne hnát lidi do šarvátek, malých, velkých i těch úplně největších, v nichž padají milióny.“
*
„ – Ten chlap je snad blázen, ozvali se pátečníci na nejbližším sezení. – Copak někdo Německo ohrožuje?
– Kdepak, není blázen, řekl Karel a varovně vztyčil ukazovák, – dokonce má pod čepicí a moc dobře mu to myslí, dokonale ví, co chce. Teď bude moc záležet na Evropě a na Spojencích, co udělají pro budoucnost.“
*
„Noviny šly na dračku. – Lidičky, prej jsme odpovědni za všechno! Vyvolával kamelot na rohu Jindřišské. – když bude válka, tak prej je to naše práce! Prej ji vyvoláme, když Sudety nedáme! Lidííí! Viděl to kdy někdo? Aby beránek sežral vlka?“
*
„Karel mlčky přecházel salonem a ruce se mu chvěly: je vůbec možné nechat dojít věci tak daleko? Aby se jeden gauner stal postrachem Evropy? Zač stojí národ, který si postaví na svůj piedestal lumpa a klaní se mu jako zlatému teleti? Zač stojí evropské velmoci, že nedokážou jeho řádění učinit sebemenší přítrž, naopak, za všeobecné nepozornosti mu svým jednáním dovolí chování vlka v ovčinci malých národů.“

33 09.06.2022

Po návštěvě Čapkovy Strže ve Staré Huti u Dobříše mě postihla „čapkománie“, googlila jsem vše okolo života Karla Čapka, fotografie, přečetla knihu "Čapkova Strž v obrazech", shlédla film „Člověk proti zkáze“, a nakonec vyhledala knihy „čapkovské“ publicistky Marie Šulcové.
Tahle je první, kterou jsem přečetla, klobouk dolů za tu spoustu čapkovských reálií a informací, kniha je jimi naprosto nabitá, je to sice román, ale tak trochu doku–román. A nejde jen o bratry Čapkovi a podrobný popis jejich života, díla i soukromí, ale současně s Čapky sledujeme téměř den po dni osud Československa od jeho vzniku v r. 1918 do r. 1929, politické, kulturní dění i ekonomiku, skutečně první republika pod drobnohledem.
My máme dnes tendenci pohlížet na první republiku pohledem značně idealizovaným, ale ono to bylo mnohem složitější a tahle knížka nás provází nejen životy Karla a Josefa Čapka, ale i velmi podrobně i tehdejšími občas i dost divokými politickými půtkami a mnohdy hodně těžkými životními podmínkami tehdejší doby. Sledujeme i stavební rozmach a rozšiřování Prahy např. ve Vršovicích, Dejvicích, Zahradním Městě i na Vinohradech, kde se taky Čapci v Úzké ulici v nově budované vilové čtvrti, tenkrát téměř za Prahou, v polovině dvacátých let usadili.
Čtení každopádně hodně zajímavé, nesmírně mi rozšířilo obzory.

34 03.06.2022

Jako reálná detektivka na mě příběh vůbec nefungoval. Nepravděpodobné a přitažené z vlasy.
Jenže možná odlišná interpretace mě vlastně bavila; poněkud absurdní příběh jednoho zvláštního neumětela, který se neumí pohybovat mezi lidmi, sociální vztahy zvládá jen tu a tam a vydělávat si umí jen jako zcela atypický nájemný vrah. Hrdlořez bez slitování s duší naivního dítěte, který opakuje moudra z knížek, ale v životě je aplikovat neumí...
Jako lehkou nadsázku se zabarvením do černého komična to beru. Plus za stručnost a náznakovost, to mi k tomuto pojetí pasuje skvěle.
Nakonec fakt za - skoro - čtyři…

36 30.05.2022

Detektivka nebo iluzionistické vystoupení? Rhyme a Sachsová zase úplně jinak.
Za detektivní příběh čtyři hvězdy, jednu hvězdičku strhávám za překombinovanost. Neuvěřitelnost.
A jednu hvězdičku pak zase rychle přidávám na plných pět za tu sérii zvratů, kouzel, triků, eskamotérských výkonů, iluzionistických překvapení, tak přehnaných, že je to prostě dokonale zábavné. Můj oblíbený film je Nolanův Dokonalý trik, jak bych si tedy tuhle smršť iluzí neužila?
Abrakadabra… a vše je jinak.

46 25.05.2022

Autorce se obdivuhodně podařilo spojit dokumentární část s mnoha podrobnostmi i fotografiemi s doplňujícími částmi beletristickými. Tohle spojení vytvořilo působivý, plastický a neuvěřitelně živý obraz životického vraždění…
Zaujalo vylíčení pro mě téměř neznámých poměrů za války na území mezi Protektorátem a polským Generálním gouvernementem a složitých národnostních vztahů v této oblasti; Němci - Poláci - Češi. Možná i proto se o téhle tragédii nepsalo tak, jako o Lidicích, vylíčení tehdejších poměrů a vzájemných rozporů nezapadalo do pozdějších komunistických ideologických klišé, jak uvádí sama autorka.
Velké uznání paní Lednické za podrobné studium dosavadních pramenů, za pátrání po pramenech nových, za nový pohled na celou tragédii, a zejména za trpělivé a zřejmě citlivě prováděné hovory s pamětníky a s přeživšími oběťmi (viz Doslov a Poděkování).
------------
Já vím, že to s tím nesouvisí, a nebo přece…?
Nemůžu si pomoct, ale když jsem četla o zastřelených životických lidech při jízdě na kole, vyvstaly mi před očima nedávno viděné fotografie na ulici zastřelených lidí a vedle nich ležících kol z doby současné…
Je to smutné, dějiny se valí dál a jsou stejně kruté, stokrát si lidé po ukončených válkách řekli, už nikdy, ale obdobné hrůzy se dějí znovu…

42 20.05.2022

Kam se tahle knížka z mého raného dětství poděla? Možná i to, že na ní mohu jen vzpomínat, přispívá k mému nostalgickému hodnocení. Stále vidím ty fotografie, z nichž se mi některé vryly nezapomenutelně do paměti, černobílé pařížské ulice, domy s okny s dřevěnými žaluziemi, pro mě vše tehdy tak exotické, tajuplné a vzdálené. A nad tím vším červený balónek...
A moje hlavní vzpomínka? Smutné, moc smutné. Ten snad šťastný konec pro mě nebyl šťastný.
Pět hvězd, i pro ten trn, co mám z knížky v srdci dodnes…

30 18.05.2022

Poslední díl „pentalogie“ myších detektivních komiksů nesmí v naší rodině chybět. A co jednou, rovnou dvakrát…
Stále jsme se o jednotlivé díly přetahovali… („Kdo má zrovna teď jedničku?" „Kam jste zašantročili trojku?“) No, nebudete tomu možná věřit, ale v naší širší rodině máme téměř dvě kompletní paré, obdivuhodný myší svět zamořil na chalupě ten náš, naštěstí jsou to jen myšky na papíře, k těm chlupatým skutečným se bohužel chováme trošku hůř… (ale vnučka to ještě vědět nemusí).

27 18.05.2022

Potřetí divoká jízda s Bennym Griesselem. A potřetí mě jihoafrický kriminální spletitý příběh hodně chytil. Tentokrát (pro našince celkem aktuálně) tu objevíme odkaz na KGB, Putina, a dokonce Radovana Krejčíře!
Jihoafrické prostředí nesmírně bavilo, Benny, smolař i klikař současně, je postava, která přiroste k srdci, zdá se mi tolik skutečná. Spletité jazykové prostředí vnímáme prostřednictvím výrazů v afrikánštině nebo xhoštině...
Jissis, to nemělo chybu!

29 15.05.2022

Přečteno a prohlédnuto v návaznosti na návštěvu Památníku Karla Čapka Strž ve Staré Huti.
Velké množství fotografií, což je asi největším plusem téhle knížky (jak je zřejmé i z názvu). Fotky, a samozřejmě i doprovodný text, zachycují nejen proměny domu a okolí v běhu času, a to až do dnešní doby, ale i četné návštěvy příbuzných a přátel Karla a Olgy.
Pro mě doplňující četba k návštěvě Strže, kterou maximálně doporučuju, z Čapkova letního sídla pro mě až překvapivě dýchá dobová atmosféra domu i zahrady a díky jen velmi decentním úpravám, dobovému nábytku a předmětům běžného života Karla Čapka a jeho manželky je vše nesmírně autentické, vše působí tak, jako by se Karel Čapek měl každou chvíli vynořit za nejbližšími dveřmi a pozvat nás na návštěvu.

30 10.05.2022

Informace na úvod: Pokud se chystáte na tuto knihu a „Šelmu“ jste ještě nečetli, vězte, že pak už asi nebudete mít chuť se do ní pustit, tady je uvedeno tolik spoilerů k prvnímu dílu série, že budete vědět z obsahu vlastně skoro vše, včetně jména vraha a způsobu jeho vypátrání…
-------------------
Osamocený vědec, možná i lehký sociopat, bojující nejen se zločinci, ale tak trochu i se zkorumpovanou, mnohdy línou či lhostejnou policií či státní mocí. Potud obdobný scénář, jako v Šelmě. Pátrání po tajemném Hračkáři, strašidelném fantomu chudinských čtvrtí, za pomoci vědy a nic než vědy, bylo pro mě na hranicích sci fi; absolutně neumím posoudit, do jaké míry jsou tyto postupy při hledání masového vraha použitelné a reálné. Ale chytře až geniálně to rozhodně vypadalo, a to je asi to hlavní. Bavily mě některé záměrně nevysvětlené odkazy /např. (ne)související vztah knihy „Kdo chytá v žitě“ a vražd/. Takže potud pro mě plusy.
Závěr byl ale podle mě hodně zamotaný a zbytečně komplikovaný, těch bídáků na všech stranách bylo až moc, a toho zla nakonec taky. A Theo až příliš dokonalý a nezničitelný… Trochu zamrzelo, že skutečná motivace zločinů zůstala poněkud zamlžená. Přítelkyně mi tu přišla nadbytečná (naštěstí se vyskytovala jen „na telefonu“), Thea bych asi raději viděla jako samotářského umanutého vědce, jakým byl v prvním dílu, víc by se mi to hodilo k jeho svéráznému individualistickému pátrání.
Přesto nakonec hodnotím spíš kladně, hledání vraha bez policejního zázemí jen vědeckými postupy s odkazy na skutečné případy s použitím vlastního geniálního mozku mě vlastně docela bavilo.
Moje hodnocení: tři až čtyři hvězdy, zaokrouhluji nahoru na horší čtyřku. (70 %)

36 05.05.2022

Autorčin způsob psaní se mi líbí; zamotané tak akorát, napínavé, znepokojivé, plné emocí (jak by ne, když jde o ztrátu dítěte), tajemné, několik dějových linek, které se k sobě blíží a občas se přiblíží nebo lehce protnou, tak, abychom začali tušit souvislosti. Psychologicky uvěřitelné, a to i přes ten závan mysteriózna.
Konec možná trošku překombinovaný, ale ruku na srdce, to bylo tak umně poskládané, že bylo předem jasné, že cesta rozmotání bude hodně složitá, navíc u autorky už notně zamotaný příběh předpokládám. Takže tady trošku přehnaný konec (a přehnané souvislosti) odpouštím. Za kingovský šmrnc palec nahoru, inspirace mi nevadí, naopak.
Lepší jak Křídák (to rozhodně) i než Jáma, prostě tady nebudu přísná a hnidopišská a prohlašuju, že jsem si čtení parádně užila. (90 %)

38 02.05.2022

Po téhle knize jsem sáhla, protože jsem kdysi cestu po Gruzii a Arménii podnikla, i když poněkud méně dobrodružnou.
A taky jsem byla prostě jen zvědavá, protože pojem Zibura je už trochu fenomén. A bylo to fajn, svěží, vtipné, chytré s mnoha zajímavými postřehy. Obdivovala jsem mladíka, který cestuje sám ve velmi odlehlých oblastech a v potulování se bez plánu vidí svobodu, a to nejlepší, co může taková cesta nabídnout, jsou vedle přírody a pamětihodností setkávání s lidmi a sdílení společných zážitků, včetně neuvěřitelného množství vodky, vína i více či méně lákavých kulinářských zážitků.
*
„Čekalo mě opravdu velmi dlouhé stoupání, i přislíbil jsem si jet hodně pomalu a odpočívat tak často, jak to jen bude možné. Vše se muselo přizpůsobit mému naříkajícímu kolenu. Abych zkrotil své pudy závodníka, pustil jsem si k výstupu klasickou hudbu z telefonu. Myslím, že ten pohled byl dokonale surreální. Mladík v cyklistických dámských kraťáskách jede nesnesitelně pomalu do kopce, kolo ověšené třemi košíčky na prádlo, a společně s Glenem Gouldem si pobrukuje do Bachových Golbergovských variací. Přesně tohle jsou okamžiky, pro které stojí za to žít.“
----------------
Pro mě mělo tohle čtení samozřejmě přidanou hodnotu (za to ta pátá hvězda!), protože mnohá místa jsem navštívila a některé zážitky s autorem sdílela, byť od mé návštěvy uplynulo již hodně vody a bylo to přece jen jiné. Ale vzpomínky na gruzínskou družnost, arménskou hrdost a nádhernou přírodu, polorozpadlé a přesto obydlené vesničky, působivé kostely a skalní kláštery, neuvěřitelné hory, nakonec i na ty gruzínské chačipůry (svjéžie, garjáčije) jsou obdobné. I když gruzínská družnost směrem k ženám cestovatelkám se netýkala nabídek alkoholu, tady mám zcela jiné zážitky…
My cestu tenkrát podnikli ještě v dobách socialismu a před rozpadem Sovětského svazu, takže to bylo přeci jen jiné. Cesta autem po povinně stanovené trase bez povolených odboček (podle předem vydaného maršrutu); v Arménii a Gruzii jsme tohle ovšem nedodržovali a v těchto dvou tehdy ještě sovětských republikách, které byly i v tom tehdejším sovětském glajchšaltování neuvěřitelně svérázné, leccos tajně viděli a zažili.
Z Prahy přes Ukrajinu a Rusko, „Vojenskou gruzínskou cestou“ přes Kavkaz Křížovým průsmykem do Gruzie a Arménie a zpět okolo Černého moře (celkem najeto 8 116 km). A můj cestopis? „Velký kavkazský okruh, deník z cesty“, vydáno nákladem vlastním s vlastními ilustracemi, v počtu 1 ks. No, Ziburovi se rovnat nemůžu, ale o to víc jsem se svými vzpomínkami a zážitky jeho osamocené cestování tímto neobyčejným krajem prožívala, v duchu komentovala, občas nadšeně přikyvovala, usmívala se nebo děsila a jeho odvahu obdivovala.

37 27.04.2022

Nostalgické vzpomínky na dětství a mého tatínka, který mi v rámci „domácí hudební výchovy“ nejdříve dal přečíst právě z téhle knihy obsah opery, pak mi pouštěl (tenkrát z desek nebo magnetofonu) nejznámější árie a teprve pak jsem byla hodna vyslechnout operu celou. Asi dobrý postup, aby i dítě skouslo operu, která, přiznejme si to, bývá pro dítě dost statická a nezáživná…
Pamatuju si, že takto jsem měla přípravu např. na Rusalku, V studni a tehdy asi mou nejoblíbenější - Dvořákova Jakobína.
Znalec oper se ze mě v dospělosti sice nestal, ale díky tatínkovi mám vážnou hudbu ráda, a i dnes jsem schopná si operu užít, i když spíš výjimečně. Knihu jsem nedávno objevila v knihovně mezi knížkami poděděnými po tatínkovi, listovala v ní s jistým dojetím a vzpomínáním, a říkala si, určitě se ještě bude hodit, skvělá pomůcka…

30 25.04.2022

Po přečtení téhle bretaňské detektivky (můj devátý komisař Dupin) budete mít chuť usednout na terase hospůdky u pláže plné bělostného písku s výhledem na modrý Atlantik, v ruce držet sklenku vychlazeného vína Muscadet či toho nej nej rumu ze třtinové šťávy JM Vieux z doby korzárů a před sebou talíř s nějakou vybranou voňavou bretaňskou specialitou.
No, případně taky jen usednete s knížkou na kolenou ve vašem středoevropském obýváku či zahrádce, sklenku vína si můžete nalít tak jako tak, a ten Atlantik a slanou mořskou vůni si budete už jen představovat. Každopádně doporučuju google mapy a Street View, není to úplně ono, ale aspoň za to nakouknutí to stojí
Vždycky, když začnu číst další Dupinovo dobrodružství, říkám si, a jéje, zase ta skvělá Bretaň, zase to samé, nepřehání to už autor? Ale ono to stále funguje, stále baví, ta kombinace detektivky, bedekru a reklamy na vše bretaňské, je to nakonec skvělý odpočinek. V Saint-Malo jsem kdysi krátce pobyla, po hrázi přílivové přehrady Rance projela, ale přiznávám, nebylo by špatné si Dupinovu jízdu Dinard - Saint-Malo - Cancale v tom nádherném koutě Evropy zopakovat. Ovšem bez těch mrtvol...
*
"Upil větší doušek rumu. Měl rád všechnu tu hebkost, v níž se skrýval říz. Lehce nasládlou a současně kořeněnou chuť. Dupin miloval protiklady, neobvyklé kombinace. Také café chutnalo báječně spolu s rumem."

36 22.04.2022

Irena Dousková píše se sympatickým humorem, chytře, její styl psaní mám prostě ráda.
Nečekejte nějaký souvislejší portrét Jaroslava Haška, ani nějaký souvislejší děj, knížka je jen jakýmsi rychlým letem nad Lipnicí v posledním Haškově roce života, jen jakýmsi sledem situací, scének, či dobových článků a jedné povedené šibřinkové hry. Takové narychlo nahozené skici „Jaroslávčika“ a lidiček, kteří se motají okolo něj. Velké plus za haškovské fabulace.
Vtipné, sarkastické, nejednoznačné, asi jako býval Hašek sám. Vlastně je to nakonec docela povedený portrét… Zprvu čtyři hvězdy zvyšuji po přečtení poslední třetiny na plné hodnocení (90 %).

„No tak vidíš, Huberte, radši si tu třísku vopravdu schovej, a nezapomeň k ní připsat, že je ze židle, na který sedával světově proslulej spisovatel Jaroslav Hašek, autor slavnýho vojáka Švejka. Ale musíš bejt trpělivej a počkat, až umřu, protože zatím s ní ještě velký štěstí neuděláš. Kdyby se teďka nějakej pražskej kritik dozvěděl, že ji máš, tak přijede, naslibuje ti hory doly, vyláká ji na tobě a vrazí ti ji do voka.“
*
„Ale stejně s tím Vilémem nebo snad s Máchou cítí nějakou spřízněnost, ať se sám sobě posmívá sebevíc. A v tom to možná je, v tom je ten kumšt. Napsat něco tak, aby to bylo jedinečné, aby se to ničemu jinému nepodobalo, a přitom aby měl každej druhej pocit, že je to o něm. Že se ho to týká. Nežárlí na Máchu, vůbec ne. Má ho rád. Nebyl to žádnej medoser, i když by to z něj rádi udělali. Ani ten Myslbek se moc nevyznamenal. Sice se neví, jak Mácha vypadal, ale to ho neomlouvá. Ten petřínskej je hroznej jeliman.“

33 14.04.2022

To je dost divoké čtení!
Jan Masaryk v r. 1948 nezemřel, v r. 1952 nebyl popraven ani Vlado Clementis, ani Bedřich Geminder, dokonce ani Rudolf Slánský, vždyť existuje důkaz, že všichni strávili šťastné stáří v jednom kibucu v Izraeli, a tím důkazem je jejich společná fotka!
Namísto Jana Masaryka zemřel dvojník, který byl buď z okna vyhozen, nebo dokonce dopraven do Černínského paláce v polorozmrzlém stavu, jako již dřív připravená mrtvola… Důkazy? Masarykovo mrtvé tělo na fotkách vůbec nevypadá, jako Jan Masaryk (teorie změněných uší, nosu, tělesných proporcí, okolnosti pitvy, atd.).
Ale pozor, kniha není vůbec hloupá, autor zná velice dobře všechny předchozí výsledky vyšetřování, zná historii, vychází ze skutečných událostí, důkazů a odkazuje na velké množství pramenů, včetně závěrů fundovaného odborníka Lubomíra Boháče. A tyhle skutečné důkazy, a taky určité nejasnosti a rozpory, které se váží na smrt Jana Masaryka (vždyť dodnes nevíme, co se tenkrát v Černínském paláci seběhlo), pootáčí chytře a šikovně tak, aby z nich vydedukoval šokující odhalení.
Chvílemi psáno jazykem vědeckým a fundovaným, chvílemi používá autor takové obraty, že se nám může jeho bádání jevit jako humorně popisovaná taškařice.
Příklady: „Koho ti felčaři pižlali?“; „Jak přistává Sokol v naruby obráceném pyžamu“; „Skutečnou poslední hádankou v této detektivce, která jako dobrá story nesmí nechat žádnou komnatu neotevřenou, je odpověď na otázku, co dopadlo dne 10. března 1948 na dlažbu Černína v Praze, zda to náhodou nemohlo být pouze mírně rozmražené kuře.“

Někde jsem narazila v diskusi ke knize na autorovo prohlášení, že si myslel, že lidi budou rádi, že otevírá cestu pro možnost Masarykova přežití. Ano, být to nějaká alternativní historická fikce, brala bych to všemi deseti, ale tato kniha se tváří jako literatura faktu, navíc literatura faktu prokládaná hodně zvláštním černým humorem.
Nehodnotím, podle své zásady, že knihám, které jen projdu či prolistuju, hvězdičky nedávám, ale tady by se mé hodnocení blížilo nule.

Tuhle knihu jsem četla tak moc dávno, že jsem zapomněla autora (vlastně autorku) a dokonce název! Vždycky si na ni ale vzpomenu, když vidím plameňáky, kdo četl, pochopí…
Podrobnější obsah bych dnes dala dohromady už stěží, ale své dávné náctileté hodnocení si pamatuju, i když tuším, že dnes bych byla možná kritičtější…

A jak jsem si na název knihy vzpomněla? Nevzpomněla! Jen jsem si pamatovala, že kdysi byla podle ní uváděna v TV inscenace v hlavní roli s Vladimírem Menšíkem, i to, že černošské postavy měly, pokud si dobře pamatuju, začerněné obličeje. To už by dnes fakt neprošlo… :)
Takže sláva internetu, sláva ČSFD, teď už název knihy vím, a tak mohu tady na DK ke svým knihám připsat.
Ještě si pamatuju, že ta inscenace se mi nelíbila, i když Menšík byl určitě famózní, ale já holt měla v hlavě tu pro mě tenkrát úžasně působivou knihu se svou vlastní představou charismatického politika…

26 11.04.2022

Půjčila jsem si v návaznosti na nedávné shlédnutí výstavy „Falza? Falza!“ ve Šternberském paláci v Praze. Což je opravdu zajímavá výstava, kde můžeme porovnat originály obrazů a soch s nejrůznějšími falzy a napodobeninami, a to i napodobeninami dnes již vlastně populárními…
Jsou zde k vidění například dnes již v podstatě proslulá díla zhotovená ve stylu Jana Vermeera (slavného holandského malíře ze 17. století, jehož dílo tvoří pouhých 37 obrazů), která ovšem ve skutečnosti vytvořil ve 20. století malíř Han van Meegeren. Díla, která byla znalci označena za pravého, nově objeveného Vermeera, a proto paradoxně hrozil jejich skutečnému autorovi v poválečném soudním procesu trest smrti; prodal totiž jednoho domněle „pravého“ Vermeera, coby holandské kulturní dědictví Hermannu Göringovi a tím se dopustil vlastizrady. V procesu van Meegeren marně vysvětloval, že toto Vermeerovo ceněné dílo ve skutečnosti sám vytvořil, nikdo mu nevěřil a znalci se zaštiťovali jeho pravostí, nakonec musel Meegeren prokázat své tvrzení tím, že ve vězeňské cele namaloval další dílo ve stylu Jana Vermeera…
A takovýchto příběhů, v podstatě detektivních, nám autor knihy vypráví desítky, je to veskrze čtivý a napínavý průvodce dějinami podvodů, vytváření falzifikátů a různých napodobenin v oblasti umění. Doprovázený velkým množstvím fotografií děl originálních i zfalšovaných a napodobených.
Doporučuji oboje – výstavu (do 1. 5. 2022 se dá ještě stihnout) i knihu.

28 07.04.2022

Dějová smršť, pádící události, akce střídá akci – a nejzajímavější na tom je, že se mi to líbí… Přitom já detektivky s přemírou akce nemám ráda. Čím to je? No asi tím, že je to opravdu dobré! Ty vraždy, divoké honičky, útěky tu nejsou pro akci samu, ale protože to je součást velice dobře vymyšleného napínavého, a přes tu spletitost, hromadu postav a zápletek nepřekombinovaného detektivního příběhu.
Ta rychlost děje je ještě násobena paralelním sledováním více dějových linek, takže vám jde nejen hlava kolem z té rychlosti, ale ještě si při tom skákání z akce do akce procvičíte šedé buňky mozkové.
Do toho hodně sympatický hlavní hrdina, kterému moc držíte palce - v druhém dílu je mi už o hodně bližší - a pro mě velký bonus jihoafrické prostředí a pro našince nevídané „rasové“ poměry. V podstatě moderní civilizace, která se, aspoň v prostředí Kapského Města na první pohled neliší od té nám známé, a přitom tak moc záleží na tom, zda jste černý, teda vlastně buď Xhosa nebo Zulu, nebo běloch, a nebo taky barevný, což je - kupodivu - v Jihoafrické republice něco mezi prvním a druhým. A mluvit můžete xhoštinou, zulštinou, angličtinou nebo afrikánštinou… Už jen kvůli těm nevídaným společenským poměrům stojí za to tuhle knihu přečíst.

37 05.04.2022

Svěrákovský pohled na život s jemným nenápadným humorem, který mám tolik ráda, každá povídka trošku jiná, každá potěší, pohladí nebo i dojme.
Povídky jsem dřív moc ráda nemívala, teď jim postupně přicházím na chuť, možná i proto, že mám v poslední době štěstí na dobré. Povídky jsou vlastně hodně těžký útvar, ale když se povedou, jsou to takové malé drobné perličky, které můžou nenápadně potěšit a nezaberou nám moc času…
Jen namátkou:
„Řeky“ jsou taková malá detektivka s nevídanou pointou, „Pes“ mi svým shovívavým přístupem k psí duši připomněl mou oblíbenou vzpomínkovou povídku Miroslava Ivanova „K = jako pes Kulíšek /Byla tu liška pane doktor/“ z knihy „Čtení pro každý týden v roce a dva navíc“ a u „Tramvajáčka“ jsem přemýšlela, zda hlavní postava není aspoň trochu autor sám, vždyť mají společné minimálně stejný rok narození i vršovické vzpomínky. (Také pocházím z Vršovic, takže o to víc zaujalo, tuhle tramvajovou trasu z Vršovic dobře znám, zažila jsem proměnu názvu stejné stanice, ale naštěstí už opačným směrem...)
„Okénko“ je tak trochu pánské čtení o tom, že láska bez obětí je přece jen nejlepší a „Ruina“ vtipný návod, jak zaujmout znuděné návštěvníky hradů a zámků…
Prostě milé člověčí čtení do chvil, kdy nás přepadají chmury.

38 28.03.2022