Richard Skolek komentáře u knih

Bez nadsázky jeden z nejlepších příběhů, co jsem kdy četl. Jestli Robert Kirkman něčím vyniká, je to práce s tempem a rytmem vyprávění, čtenář se tady ani na chvíli nenudí. Rychlejší díly střídají pomalejší, násilí střídá reflexe, části zaměřené na skupinu jako celek střídají ty komornější a osobnější. Prohlédnout strukturu příběhu není nijak těžké postavy putují postapokalyptickým světem, pak najdou bezpečný úkryt, potom zjistí, že má nějakou slabinu, a nakonec ho musí opustit a začít zase od začátku Kirkman je ale velmi nápaditý. Každý úkryt je jiný a naši hrdinové jsou v něm jinak dlouho, každá větší skupina nepřátel, na kterou narazí, se výrazně liší od všech ostatních, každá část komiksu má jiný náboj a nádech. Nikdy jsem neměl pocit, že by se něco opakovalo nebo že by byl příběh uměle prodlužován, a kdykoliv jsem začal mít dojem, že už mě nic nepřekvapí, přišel nějaký šok.
Úžasní jsou i hrdinové. Na to, že jde o komiks, se autorovi podařilo přijít s množstvím překvapivě komplexních postav, které si člověk oblíbí. Vyvíjí se jak jednotliví hrdinové, tak i skupina jako celek na začátku jsou všichni dost naivní a důvěřiví, postupně se z nich ale stávají zvířata, která následně těžko hledají cestu zpět k lidství. Kirkman se důsledně věnuje traumatům, která s sebou přežití v tomto nelítostném světě nese a s nimiž se každá z postav vyrovnává po svém. Právě pomalejší a komornější části, kdy se hrdinové zamýšlejí nad tím, kým vlastně jsou, komiks neuvěřitelně pozvedávají.
Nakonec musím ještě vyzdvihnout tón vyprávění. Jako celek je to samozřejmě velmi temné a tragické, zároveň je tu ale dost humoru a nechybí řada pěkných chvilek (což je další podstatný důvod, proč se člověk s postavami sžije).

P. S.: pokud s komiksem váháte kvůli seriálu, nejzásadnější body jsou většinou stejné, ale hodně věcí je tu jinak. Ačkoliv budete ochuzeni o některá překvapení, je to přece jenom odlišný příběh. Rozhodně stojí za to a z mého pohledu je o poznání lepší, především co se týče zmiňovaného vypravěčského tempa zatímco v seriálu je často několik vyčkávacích dílů, kde se nic nestane, komiks jde neustále dopředu.

6 26.07.2023

Kniha o osamělé dívce, které se nedaří zpracovat velikou tragédii, s níž se nedokáže nikomu svěřit. O děj tu nejde, text je hlavně psychologickou studií. Vzhledem k tématu je to napsáno velmi čtivě, smutek je lepkavý a dusivý, ale nikdy ho není příliš a mlhou beznaděje občas prosvitne trocha světla.
Je to jedna z knih, u které je čtenářský dojem do značné míry určen aktuálním naladěním pokud jste si něčím podobným nedávno prošli nebo tím procházíte právě teď, je pravděpodobné, že pro vás bude silným zážitkem. V opačném případě se nejspíš budete nudit.

Maybe she thinks I'm being dramatic. Maybe I am. But I know that there's a difference between how I used to understand things and how I do now. I used to cry over a story and then close the book, and it all would be over. Now everything resonates, sticks like a splinter, festers.

1 23.07.2023

Pěkná knížka, kterou ovšem dost kazí zvláštní pojetí. První polovina je skvělá a přehledně představuje spoustu dinosaurů, tam se žádné překvapení nekoná. Druhou polovinu ale tvoří "péče o dinosaura", kde jsou rady typu "pořiďte si přívěs, jinak se svým mazlíčkem nikam nedojedete" nebo "kupte si překážky na drezuru koní, ať si s ním můžete hrát". Chápu, že každá polovina by sama o sobě byla na vydání moc krátká, toto spojení je ovšem bizarní.
Mimoto se mi zdálo, že část ilustrací je poněkud zvláštní a někteří dinosauři na mě svůdně pomrkávají, ale tam může být problém na mé straně.

1 23.07.2023

Velmi silný text o životě dívky s duševní poruchou. Záměrně nepíšu "příběh", protože ten tu zjevně hraje druhé housle, a vlastně tu ani nemusel být, není moc potřeba.

"I couldn't make myself happy, but I could make people around me miserable."

Hlavní hrdinka trpí obsedantně kompulzivní poruchou, což výrazně komplikuje život nejen jí, ale i celému okolí. Tyto pasáže se Greenovi povedlo napsat skvěle – možná je tak dobrý spisovatel, možná mu "pomohlo", že touto poruchou sám trpí, možná je to kombinace obojího. Je to každopádně (vzhledem k tématu) překvapivě čtivé a člověk má pocit, že tomu alespoň trochu porozuměl, ačkoliv je mu jasné, že pochopit to nemůže nikdy.

"Everyone wanted me to feed them that story – darkness to light, weakness to strength, broken to whole. I wanted it, too."

Velice oceňuji, že je děj v dobrém slova smyslu zcela obyčejný a nepadá ani do jednoho z extrémů, nepřijde žádná katastrofa ani nerealistický happyend. Psychická porucha je tady zkrátka něco, s čím musí hrdinka bojovat. Občas jí to jde lépe, občas hůř, ale tušíme, že to tak nejspíš bude mít celý život a že nepřijde žádná zázračná tabletka nebo terapie, která by to změnila. A právě tou obyčejností a realističností je kniha velmi autentická a silná.

"I wanted to tell her that I was getting better, because that was supposed to be the narrative of illness: It was a hurdle you jumped over, or a battle you won. Illness is a story told in the past tense."

6 03.07.2023

Velmi čtivé převyprávění severských mýtů. U tohoto druhu textu se těžko hledá rovnováha na jednu stranu je třeba vyjít vstříc modernímu čtenáři a zbavit se některých archaických vyprávěcích postupů, které nás dnes rozčilují, zároveň ale nesmíme zajít příliš daleko, jinak mýty ztratí své kouzlo. Gaimanovi se to myslím daří výborně, vše je zábavné a srozumitelné, aniž by to ztratilo charakter.
Autor si možná trochu zavařil svou předchozí tvorbou, zdá se totiž, že poměrně velká část čtenářů čekala něco víc. Ano, jde skutečně "jen" o převyprávění, Gaiman k mýtům nic nepřidává, nepoužívá je jako základ k dalším příběhům, nestaví na nich. Nic podobného ovšem ani neslibuje.

7 01.07.2023

Starší sci-fi je vždy zvláštní v tom, že jde o pohled do minulosti i budoucnosti zároveň. A tím nemyslím jen zastaralé představy o technologiích, které nám dnes přijdou úsměvné, ale i různé "ozvěny doby", konkrétně zde jde například o paranoiu rané studené války. I sci-fi je zkrátka ukotveno v období, v němž vzniklo, a může nám o něm mezi řádky mnohé prozradit.
Jádro knihy je nicméně nadčasové a naprosto aktuální, a tak není divu, že čtenáře stále fascinuje. Příběh je mnohovrstevnatý a lze ho číst různě. (Sám Bradbury ho nakonec během let interpretoval více způsoby.) Nejčastěji se mluví o cenzuře, pro mě osobně byla ovšem mnohem výraznější a důležitější myšlenka, že masmédia nabízející banální, ale snadno stravitelný obsah vytlačují náročnější formy kultury, především čtení. Jistě, cenzura je tu přítomna také, neprobíhá však z rozhodnutí státu, nýbrž z vůle lidu. Žádá si ji povrchní společnost, která touží po nekomplikované zábavě a bojí se čehokoliv, co by její mrtvolné "štěstí" mohlo narušit. A právě tato myšlenka rezonuje i dnes. Ačkoliv knihy masově nepálíme (a zřejmě nikdo nečeká, že s tím začneme, sci-fi tohoto střihu vždy pracuje s nadsázkou), na obecné úrovni těmto obavám naprosto rozumíme.

"Give the people contests they win by remembering the words to more popular songs or the names of state capitals or how much corn Iowa grew last year. Cram them full of non-combustible data, chock them so damned full of 'facts' they feel stuffed, but absolutely `brilliant' with information. Then they'll feel they're thinking, they'll get a sense of motion without moving. And they'll be happy, because facts of that sort don't change. Don't give them any slippery stuff like philosophy or sociology to tie things up with. That way lies melancholy."

Zároveň si člověk musí položit otázku, zda jsou tyto obavy opodstatněné. Opravdu čteme málo? Ryze statisticky zřejmě ano, nebo to alespoň řada studií tvrdí. Nezohledňují ovšem kvalitu čtiva, pozornost čtenáře ani mnoho dalších věcí, které jistě nejsou zanedbatelné. Něco tak komplexního přece nejde shrnout do jednoho čísla. Stále navíc existuje "tvrdé jádro", které si místo seriálu či počítačové hry sedne ke knize, a tato skupina se podle všeho nijak dramaticky nezmenšuje, rozhodně nehrozí, že by se za pár let zavřela všechna knihkupectví. A ten, kdo číst chce, je na tom dnes lépe než kdy dřív, stačí umět nějaký světový jazyk a mít připojení k internetu. O takových možnostech se našim předkům vůbec nesnilo.
Kromě námětu bych knihu každopádně doporučil i kvůli Bradburyho nádhernému poetickému stylu, který je sice čtenářsky poměrně náročný, ale celý text výrazně pozvedá.

"With the brass nozzle in his fists, with this great python spitting its venomous kerosene upon the world, the blood pounded in his head, and his hands were the hands of some amazing conductor playing all the symphonies of blazing and burning to bring down the tatters and charcoal ruins of history."

15 18.06.2023

(SPOILER) Zápletka je jednoduchá Jess přijíždí za svým bratrem Benem do Paříže s tím, že u něj pár dní zůstane, Ben ovšem zmizel. V celém domě panuje zvláštní atmosféra a ostatní nájemníci jsou povětšinou velmi nepřátelští. A jak Jess po bratrovi pátrá, zjišťuje, že nic není takové, jak se zdá. Docela dobré, ne? Kniha ale na všech úrovních naprosto selhává.
Nejprve k samotné záhadě. V jádru je dobrý nápad, ale zpracování je dost nešťastné. Příběh je vyprávěný jak Jess, tak několika nájemníky, kteří ví, co se stalo, ve vnitřních monolozích se ovšem strategicky cenzurují tak, abychom se velice dlouho nic nedozvěděli. První polovinu knihy je to samé byl tam on, ale nedozvíme se kdo, stalo se to, ale nedozvíme se co. Působí to uměle a křečovitě a brzy to čtenáře začne rozčilovat.
Samotné pátrání pak představuje další zásadní zklamání. Záměrně jsem ho dal do uvozovek, protože Jess v podstatě nijak nepátrá. Nedočkáme se žádných dedukcí, žádných chytrých úvah, nic podobného tu není. Hrdinka zmateně bloudí sem a tam a občas potká někoho, kdo ji navede správným směrem, jindy zafunguje deus ex machina a odněkud v tu pravou chvíli vypadne nějaký vzkaz či dopis. Nejvíc potom Jess pomáhá to, že je kleptomanka a krade doslova při každé příležitosti, takže během svého řádění omylem zcizí několik důležitých věcí.
Ideální rozhodně není ani budování napětí. Autorka se snaží šlapat na plyn už od začátku, klíčová událost ovšem přijde až v polovině knihy a předtím se příběh nemůže rozjet, takže přichází jakási bizarní hra se čtenářem. K hrdince jde strašidelný muž, co má v ruce něco kovového, ale v další kapitole zjistíme, že je to jen pouzdro na mobil; hrdince se do ramene zabodne něco ostrého, v další kapitole zjistíme, že na ni jen skočila kočka; hrdinku někdo zamkne ve sklepě, v další kapitole zjistíme, že jenom neumí otvírat dveře (to není nadsázka, ale skutečná situace z knihy). Když se něco podobného stane popáté, i intelektuálně slabší čtenář pochopí, že se nemusí vzrušovat, a tahle hra na falešné napětí ho začne velmi rychle iritovat.
Když jsme u toho vůbec nerozumím tomu, proč autorka nezačala onou zmiňovanou klíčovou událostí. Z vypravěčského hlediska by to bylo mnohem logičtější řešení a jsem přesvědčen, že většina spisovatelů by ho zvolila zcela automaticky, a pokud ne, doporučil by jim to redaktor. Takto je první polovina v podstatě zbytečná, kromě pár stran je to naprostá vata, která sice pěkně plyne, ale kdyby v knize nebyla, o nic důležitého bychom nepřišli.
A co teprve postavy! Chybí kdokoliv, kdo by byl alespoň trochu sympatický. Opravdu, těžko si představit odpornější skupinu individuí. Několikrát jsem se také musel ujistit, že knihu opravdu napsala žena, protože právě ženy tady dostávají naloženo obzvlášť ty starší jsou kruté ledové královny, ty mladší zase velmi hloupé a absurdně nadržené. Hlavní hrdinka se bojí, že je její bratr po smrti, přesto si nikdy nezapomene všimnout, že jeho kamarád má sexy chlupatou hruď a jeho spolupracovník má úchvatné blond kadeře, se kterými by se daly dělat věci.
Pánbůh s námi a Foley pryč.

V jádru je dobrý nápad, knížka by ale potřebovala mnohem víc péče, než dostala. Je hodně znát, že základem nebyla láskyplná autorská práce jednoho člověka, nýbrž povel skupině redaktorů. Úroveň i styl tak značně kolísá. Nepříjemné je i to, že vedle klasických pohádek evropského stylu je tu dost příběhů, které jsou spíš mýty nebo legendami a které by potřebovaly nejen víc prostoru, ale rozhodně také nějaký kulturní kontext.

31.05.2023

Kniha pojednává o různých zakázaných knihách, tedy o textech, o nichž se vedly nějaké zásadní spory, nemohly vyjít, nesměly se prodávat apod. Velmi zajímavé téma, že? Bohužel to ale napsali Američané, takže se, jak mají ve zvyku, soustředili především na sebe. Což je poněkud nešťastné, protože zatímco Sovětský svaz, Čína, nacisté apod. zdánlivě vždy zakázali maximálně dvě díla, u Spojených států kniha nabízí desítky příkladů, a vytváří tak dojem, že co se týče netolerance, Američané hravě překonávají i ty nejstrašlivější diktatury.
Je pravda, že při čtení člověk postupně zjišťuje, že to není tak horké, neboť zatímco diktatury zakazovaly na úrovni státu, většina amerických sporů se odehrála v Texasu, Arizoně či jiném osvíceném státě, zpravidla v nějaké zadnici, jejíž obyvatelstvo tvořila jedna mula a dva oslové. Zároveň si čtenář všimne také toho, že se téměř vždy jednalo o díla o životě Afroameričanů a že si rafinovaní kritici nejraději stěžovali na to, že černošští spisovatelé při psaní o černošských záležitostech používají slovo negr. Zcela absurdní situace pak panovala v některých věznicích, kde si vězni dlouho nesměli půjčovat černošské knihy, oficiálně kvůli rasovému obsahu, ačkoliv si během daného období kdykoliv mohli říct o Mein Kampf, který zřejmě žádný rasový obsah nemá.
Zlatý bludišťák pak patří texaské mamince, která nechtěla, aby její dcera četla Deník Anne Frankové, a odůvodnila to tím, že je dílo příliš jednotvárné.

4 23.05.2023

Velmi fundovaná a překvapivě poutavá kniha o mořeplavbě, kterou popisuje od prvních nesmělých krůčků až po velkolepou současnost. Autor vše srozumitelně vysvětluje a zasazuje do kontextu, který je zrovna u tohoto tématu klíčový. Palec nahoru za neobvyklou, ale o to elegantnější grafickou úpravu. Škoda, že kniha není delší!

[V roce 1801] Britové dánské loďstvo jako efektivní bojovou sílu zlikvidovali. Ve snaze obnovit námořní sílu země vysázeli Dánové v následujících letech desítky tisíc dubů, z jejichž dřeva následně hodlali své loďstvo znovu vybudovat. Stromy pro stavbu válečných plavidel však musely být minimálně 200 let staré. Dánské námořnictvo bylo roku 2007 informováno, že jejich stromy jsou již připraveny k případnému použití.

5 21.05.2023

Nikola Šuhaj loupežník od Ivana Olbrachta. Nádherné dílo, u něhož jazyk i styl vyprávění přesně odpovídají povaze hlavního hrdiny. Krásné poetické popisy se tu střídají s nečekaně brutálními výjevy a pasážemi; Nikola Šuhaj je nepochybně romantickou postavou, je nám ovšem představen tak, že klackem ubije stařenu. Text je také zároveň monumentální i velmi komorní, zrovna jako Šuhaj, jehož několikrát vidíme na kolenou a vnímáme jeho obyčejné lidské bolístky, jen aby se po smrti stal legendou. Olbracht se rovněž stejně jako jeho hrdina u ničeho nezdrží dlouho, není tu žádná mnohastránková srdceryvná scéna; má-li někdo zemřít, ozve se výstřel a je hotovo. Ani ona zmiňovaná poetičnost se nikdy nepřejí, autor se vždy rychle vrací k příběhu.

Koločava! Koločava!
Jak sladké jméno a jak chutná na jazyku!
Stál na noční silnici a sál mléčnou vůni Koločavy. Tma byla tvrdá jako kamení a v ní žlutě blýskalo několik okének jako lístky kyzu v uhlu. Do ticha zněly duté údery dřev mlýnské stoupy, která stlouká vlněné tkanivo domáckých stavů a již jest slyšeti jen v noci.

A pak jednoho dne přišel ze Sinevíru starý posilák Šemet a přinesl a přeslabikoval lístek, na kterém mezi natištěnými řádky bylo vepsáno jméno Ivanyš Andrej a ještě nějaká slova o vlasti a poli cti, a znamenalo to, že je muž mrtev a už se nikdy nevrátí.
Ale, Ježíši Kriste, bylo to přece lepší, než když přišel domů bezruký, beznohý nebo slepý. To jen jako by do chýše přibylo o jedno dítě více.

6 25.04.2023

Od Kinga čekám napětí, specifický druh nadpřirozena, americké maloměsto, obsesivní práci s detaily a uvěřitelné postavy, ale rozhodně bych od něj nečekal velmi silný romantický příběh. Přesně tím ovšem 11/22/63 je.
Na začátku se zdá, že jde o příběh o cestování časem náš hrdina se vrací do minulosti, kde má zabránit atentátu na prezidenta Kennedyho. Může se ovšem přesunout jen do roku 1958, blíž ne, a tak má několik let čas. Jak má King ve zvyku, všechno je popsáno detailně a všechno dost trvá, takže si čtenář po pár desítkách stran začne klást otázku, proč lelkujeme v jakémsi zapadákově a nepřeskočíme k tomu zajímavému u tohoto typu příběhů přece bývá hlavní to, zda se změna podaří, a případně také to, jaké to má následky. Co si hrdina rád dává k snídani nebo na které střední škole v mezičase učí, to nás opravdu netrápí.
Právě tady ale King přichází s překvapením, neboť z jednotlivých banálních příhod a momentek postupně skládá mozaiku velké lásky a téměř idylického života na maloměstě, která je tak přesvědčivá a silná, až se čtenář začne bát chvíle, kdy bude hrdina tohle všechno muset opustit, a říká si, ať Kennedyho klidně zastřelí a celý svět jde k čertu, jen když tady zůstane tenhle kousek ráje.

P. S.: velmi zdařilé je i seriálové zpracování.

6 22.04.2023

Velmi dobrá kniha, většina je čtivá a opravdu zajímavá. V první části jsou především příběhy lidí, kteří žijí v Americe, ale mají české kořeny či předky, ve třetí pak různá zásadní "americká" témata, která českému čtenáři tamní společnost pomáhají pochopit o něco lépe. Škoda druhé části, která se soustředí na prezidentství Donalda Trumpa a celkem zbytečně opakuje to, co bylo stokrát řečeno jinde, a to často lépe a podrobněji. A škoda také slabší redakční práce.

4 12.03.2023

Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četl. Dlouhá jako tři průměrné romány, ale neuvěřitelně čtivá, takže to člověku ani nepřijde. Nespočet zajímavých a věrohodných postav, silný příběh, napětí a intriky, neuvěřitelná práce s prostředím a bouřlivý střet naprosto odlišných kultur. Mistrovské dílo, jakých moc není. Shikata ga nai. Karma, neh?

14 07.02.2023

Krásná poetická jednohubka někde mezi lehce postapokalyptickou pohádkou a učebnicí zenu. A ačkoliv je obálka tím posledním, co bych u knihy komentoval, ta lesklá "oslizlá" hlemýždí cestička je skutečně geniální.

6 28.01.2023

Kniha s obrovským potenciálem, který je ovšem nakonec dost promarněný. Začátek je bombastický a může směle konkurovat těm nejlepším světovým bestsellerům, alternativní New York 30. let je popsán až nepochopitelně podrobně a uvěřitelně. Okouzlení se ale postupně vytrácí a přichází určité vystřízlivění – zatímco po stránce prostředí je kniha naprostým zjevením, ve všem ostatním je pouze průměrná či lehce nadprůměrná. Postavy, zápletka, dialogy, to vše je v kontextu celku mírným zklamáním. Rozhodně se nejedná o špatnou knihu, to v žádném případě, přesto se člověk po dočtení neubrání dojmu, že tady místo "pouhého" nadprůměru za jiné konstelace hvězd mohlo vzniknout něco výjimečného.

5 16.10.2022

(SPOILER) Western, v němž nejde o zlato, ale o fosilie. Je tu všechno – ospalá městečka, desperáti, indiáni, přestřelky i zrady. Hlavní postavou je student William Johnson, který se nechtěně zapojí do tzv. "války o kosti" – soupeření dvou paleontologů Copea a Marshe. Johnson je sice stejně jako většina děje fiktivní, Cope s Marshem ovšem opravdu existovali a dělali si těžko uvěřitelné naschvály. Kniha se někde může zdát přehnaná, autor se však podle všeho držel zpátky. Cope s Marshem se neštítili pomluv, podplácení ani krádeží kostí; v některých případech dokonce fosilie raději zničili, než aby je přenechali svému rivalovi. Někdy mezi jejich pomocníky došlo i ke střelbě.
Soupeření nakonec oba finančně i lidsky zruinovalo, dohromady ovšem objevili a popsali téměř sto čtyřicet nových druhů dinosaurů a významně přispěli k popularizaci paleontologie.

3 27.09.2022

Jde o jediné pokračování, které kdy Crichton napsal (údajně ho k tomu přemluvil Steven Spielberg). Kniha je výrazně méně akční než první díl, což některé čtenáře zklamalo, z mého pohledu jí to ale velmi pomáhá – autor má totiž víc prostoru, aby uplatnil své silné stránky. Crichtonova "superschopnost" spočívá v tom, že dokáže vzít složité vědecké teorie a podat je tak, aby je rámcově pochopil i laik, a díky pomalejšímu tempu je v druhém dílu na tyto skvělé filozofické či odborné pasáže víc času.

5 21.09.2022

Je potřeba ocenit zasazení a styl vyprávění, někdy sice autor trochu tlačí na pilu, ale celkově je jazyk poetický a text pozvedává. Přesto jsem po dočtení dost zklamán. Příběh se celou dobu rozjíždí a startuje, "zážeh" ovšem nepřijde, všechno prostě jenom tak zhasne. Nikdy to není meditativní vyprávění se skutečnou filozofickou hloubkou, fungující alegorie, brutální boj o přežití ve stylu Živých mrtvých ani mystické sci-fi, ačkoliv kniha různě přeskakuje mezi všemi těmito žánry.
Není ani jasné, co přesně je s tímto světem v nepořádku – něco působí nadpřirozeně, něco jako náhlá změna fyzikálních zákonů, pak jsou tu ale také pasti, které naznačují nějakého fyzického, existujícího nepřítele. Zůstávají jen otázky a logické rozpory.

4 22.08.2022

Kvalitní poezie se záblesky geniality.

Štěstí jsou lentilky v jogurtu
vločka, co uvízla v šále
štěstí je nehnat se do spurtu
a vlastně nespěchat stále

Štěstí je hodina pro sebe
štěstí je minuta smíchu
Štěstí je zavolat do nebe
a najít odpověď v tichu

1 18.08.2022