Richard Skolek komentáře u knih
Občas absurdní, občas nepříjemně realistické, i v dnešní době překvapivě vtipné.
"Já sám nevím, kolik mám mít mužů v pluku, poněvadž mně neposlali žádných direktiv. Dostal jsem rozkaz sestavit pluk, tak jsem ho sebral. Ten má kamaráda, ten také, a tak to rostlo. Až jich bude moc, nazvu to třebas brigádou. Kam proti nám kozáci."
Famózní sci-fi horor, na kterém mě ale zdaleka nejvíc zaujala ta neobvyklá možnost srovnání. Who Goes There je kniha z roku 1938, a donedávna to byla jediná verze tohoto příběhu. V autorově literární pozůstalosti byl ovšem před pár lety objeven román s názvem Frozen Hell, který zjevně posloužil jako předloha. Je nesmírně zajímavé procházet obě verze a dívat se, jak autor text vylepšil.
Příběh se dočkal několika filmových zpracování, nejznámější a nejlepší je The Thing z roku 1982.
Vynikající klasické dílo, a také jeden z mála příkladů sociologického způsobu vypravování. Kniha rozhodně není pro každého – nejde tu o postavy, nejsou tu žádné vesmírné bitvy, autor se zaměřuje jen a pouze na myšlenky. Právě tím je ale tak fascinující a poutavá.
Kdyby se mě někdo zeptal, jestli je Noční recepční dobrá kniha, nevěděl bych, co mu na to odpovědět. Je to rozhodně velkolepé dílo, po jehož dočtení mám ovšem docela rozporuplné pocity. Próza je to úchvatná, všechna čest. Je znát, že Le Carré dlouho pracoval pro britské tajné služby, prostředí špionů, intrik a tajných operací je popsáno neuvěřitelně detailně. Na druhé straně, právě v tom je problém. Veškerý děj je utopený v záplavě často zcela irelevantních podrobností, vše je rozepsáno tak obsesivně, až si člověk teskně vzpomene na nekonečné vsuvky Huga nebo Melvilla. Příběh navíc jaksi vymizí do ztracena a nemá žádný zřejmý vrchol, což je sice (nejspíš) realistické, ale čtenářsky extrémně frustrující.
P. S.: chápu, že nakladatel se anotací snažil zaujmout, ale popsat tuto knihu jako "akční špionážní román" je opravdu absurdní. Noční recepční je všechno, jen ne akční.
Nedovedu posoudit, nakolik je kniha pravdivá. Spurný sám nakonec v úvodu zdůrazňuje, že jde vždy pouze o jednu verzi a že velmi záleží na tom, co vybereme a jak to interpretujeme. Jedno je ale děsivé a žádnému výkladu to nepodléhá – u moci jsou v podstatě stále ti samí lidé. Je to jako nekonečná divadelní hra – dnešní mocní se v menších rolích objevují už na začátku, ti někdejší dnes za nitky tahají zpoza opony.
Ve své době nejspíš tato kniha musela působit jako zjevení, musím ale říct, že jako současný čtenář jsem z ní byl docela zklamán. Zápletka je mimořádně zajímavá, vyhýbá se ale hlubším etickým úvahám, což je z mého pohledu to hlavní, čím by dílo mohlo být skutečně nadčasové – technologie samozřejmě zastará, otázky si ovšem klademe stále tytéž. Doktor Moreau své postoje vysvětlí poměrně podrobně, k žádné obsáhlejší myšlenkové konfrontaci ale nedojde, protože záhy umírá. Další příležitost by se snad nabízela na konci, kdy se hrdina vrací do civilizace, v níž se najednou necítí dobře, ani to ovšem není nijak rozvinuto. Celkový dojem potom příliš nezlepší ani to, že příšery/experimenty jsou popsány docela nevýrazně – nejsilnější atmosféru má kniha na začátku, kdy se před hrdinou většina z nich skrývá, pak je ale "vidíme" čím dál častěji, a tím se kouzlo vytrácí.
Úchvatné. V poetičnosti se Mikuláškovi vyrovná snad jedině Seifert.
Byl večer, cvrčkem v tichu sladký.
Záhadný hvězdou. Prostý tmou.
Pokračování Bancroftovy série je úplně jiné než první díl a musím říct, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem si na to zvyknul. Místo jedné hlavní postavy jich najednou sledujeme pět, místo pomalého děje s řadou alegorických a filozofických prvků sledujeme zběsilé pirátské dobrodružství, které se ke konci mění v jakousi těžko uchopitelnou šílenost připomínající třeba Ostrov doktora Moreaua. Jakmile jsem však tento výrazný vypravěčský posun vstřebal, opět jsem si tuto unikátní fantasy sérii neuvěřitelně užíval – i druhý díl neustále překvapuje a graduje.
Jsem opravdu zvědavý, s čím Bancroft přijde příště.
Krásný příběh vystavěný jako divadelní hra. Vyprávění o osamělých a nešťastných lidech, kteří sní o tom, že to jednou bude lepší. Každý je v úplně jiné situaci a každému z nich brání ve štěstí něco jiného, osudu se ale nedokáže vzepřít ani jeden.
McCarthy to čtenáři rozhodně neusnadňuje – přímá řeč bez uvozovek, zmatená chronologie, chaotické skákání mezi vypravěči i mezi nádherným poetickým jazykem a primitivními skřeky. Kdo vydrží, tomu se ze střípků začne skládat příběh o naprostém vyvrhelovi, který se dopouští stále horších a horších zločinů. Těžko říct, zda je ještě člověk, nebo už zvíře, nelze ho ale jen tak odsoudit. Při čtení se totiž neustále nabízí otázka – kdyby měl nějakého skutečného přítele, kdyby existoval aspoň jeden člověk, kterému by na něm opravdu záleželo, zachránilo by ho to? Stačilo by to, aby nepadnul tak hluboko? I on je přece, jak připomíná autor, dítě boží.
Letní kraťasy jsou povídkovou sbírkou čtyř autorek. Kniha zatím vyšla pouze elektronicky a je ke stažení zdarma, autorky přitom zdůrazňují, že se ony i všichni spolupracovníci vzdali honoráře – spokojený čtenář má případně podpořit dětský hospic Dům pro Julii. Na Databázi knih mají v tuto chvíli Letní kraťasy devadesát pět procent a spoustu nadšených hodnocení, při pozornějším pohledu ale člověku neujde, že drtivá většina je přímo od autorek nebo od lidí, kteří se na vzniku knihy nějakým způsobem podíleli. Jak to tedy je? Jde o bohulibý počin a o texty, které by klidně mohly vyjít i klasickým způsobem, nebo o rozporuplnou marketingovou strategii, která má slabšímu dílu přitáhnout alespoň nějaké čtenáře?
Povídka „Díky ti, Franzisko“ od Miriam Blahové příběhově není marná, řemeslně je ale jednoznačně nejslabší. V textu je jedna krkolomná formulace za druhou, autorka navíc pořád dokola chybně uvozuje přímou řeč. U trojice Anet, Adam a Aleš, která se často objevuje společně, si také člověk vzpomene na známou zásadu o pojmenovávání postav – jak se zmatený čtenář rychle přesvědčí, její nedodržování je poměrně nepříjemné, zvláště když jsou daná jména i stejně dlouhá.
„Teorie prvního polibku“ od Theresy Black vypadá o poznání lépe – text je daleko vyzrálejší a zajímavější, na začátku navíc také velmi vtipný, ačkoliv to se později vytrácí. Slibně rozjetý děj ovšem naprosto nepochopitelně končí v půli, jako by se blížil deadline nebo jako by si autorka jeden den řekla, že už ji to prostě nebaví. Marně přemýšlím, kdy jsem viděl náhodnější a uspěchanější konec. Je to podobné, jako bychom úspěšně zničili Prsten moci a zbytek děje sfoukli dvěma odstavci.
„Jinolický trip“ Jany Jánské se odehrává v alternativní realitě, kde nadržené náctileté dívky neustále manicky odhazují svršky a agresivně se vnucují chlapcům. Slovo „trip“ se hodí, příběh je hodně překomplikovaný a na logiku se v něm nehraje – první půlka je řetězec extrémně nepravděpodobných náhod, v druhé už se kauzalita ani nepředstírá a věci se prostě dějí.
„Klíčové rozhodnutí“ od Sarah Parsley je řemeslně i příběhově nejlepší, a to s velkým náskokem. Na konci se sice všechno vyřeší přehnaně rychle a jednoduše, celkově jde ale o dobře napsaný text s příběhem, který zaujme a člověk se u něj nechytá za hlavu. Je to pravděpodobně také jediná povídka, kterou by byl „standardní“ nakladatel ochoten vydat tiskem.
Sbírku čtyř romantických příběhů uzavírá pohádka „Tlapka a Hvězdička“ od Šárky Hieke, která se sem nehodí ani žánrem, ani cílovou skupinu, ani tématem. Rozhodnutí zařadit ji do této knihy je záhadnější než průměrný díl Akt X a není nijak objasněno, autorka navíc není uvedená na přebalu, na konci na rozdíl od ostatních nemá medailonek, a vypadla dokonce i z tiráže. Napadá mě snad jen to, že omylem napsala něco úplně jiného, ale měla už slíbené, že v knize bude.
Co se týče úpravy, je potřeba velmi pochválit nadstandardní korekturu, překlepů je v textu jen pár, což zvláště u knihy zadarmo překvapí a potěší. Redakční práce je naopak naprosto nedostatečná, zjevně neproběhla ani poctivá mravenčí práce, kdy by se šlo větu po větě, ani celková konzultace příběhů, která by většinu zmíněných problémů snadno vyřešila. Vezmeme-li v úvahu, že se jedná o začínající autorky, tady to nakladatel trestuhodně podcenil. Zcela odbyté je bohužel i formátování elektronické knihy – chybí interaktivní kapitoly, aby se mezi příběhy dalo jednoduše přepínat, ve druhé povídce se neustále mění barva písma, nezobrazují se drobné typografické ilustrace apod. Jsou to drobnosti, jedná se ale o věci, které bych uměl udělat i já, takže jsou jasným dokladem, že knize žádná přehnaná péče věnována nebyla. A je to škoda – žádná z povídek není vysloveně strašlivá a věřím, že nás autorky třeba časem příjemně překvapí. Tady je ovšem nakladatel nechal ve štychu.
Zkrátka a dobře – na Dům pro Julii přispějte, Letní kraťasy si ale můžete nechat ujít.
Velmi originální příběh o zakřiknutém venkovském učiteli, který postupně šplhá dalšími a dalšími patry obrovité a tajemné Věže a snaží se najít svou manželku. Zezačátku jde děj dopředu dost pomalu a dlouho to vypadá, že sestává z víceméně náhodných částí, postupně se ale ukazuje, že za vším tím šílenstvím je přece jen nějaká logika a že všechno tvoří jeden velký promyšlený celek. Za pochvalu rozhodně stojí introvertní a zpočátku poměrně nesympatický hrdina, který se neochotně, ale o to uvěřitelněji přizpůsobuje chaotickému prostředí Věže. Skvělá je i gradace příběhu a práce s reáliemi – téměř realistický text se postupně posouvá někam ke steampunku, ovšem chytře a po malých krůčcích.
New York je džungle, Američani jsou divní a image je v Americe víc než realita, to je ale na knihu zatraceně málo. Bohužel zůstalo u blogových impresí psaných ultracool Czenglishem, text víc než co jiného připomíná startovací bod, hrubý materiál, který by jiný autor teprve přetvářel ve výsledné dílo.
Spánek rozumu plodí příšery od Aleše Palána. Naprosto úchvatný rozhovor s Janem Konvalinkou. Pokud se na podobné knihy stejně jako já díváte s nedůvěrou a raději si vybíráte beletrii, věřte, že tahle za váš čas stojí.
"Jenom bych byl opatrnej před tím radostným hlásáním konce starého, podlého světa. Objevuje se totiž stále více textů aktivistů různých politických směrů, kteří ze současné krize obviňují náš západní, přesněji globální liberální systém a horují pro to, aby se tato krize stala začátkem nějakého nového, nepříliš jasně definovaného ekonomického a společenského pořádku. (...)
Považuju to za velmi nebezpečné a velmi hloupé. Naši současnou krizi nezpůsobil ani Rotschild, ani vrahové z Wall Streetu, ani globální liberální ekonomický systém. Začala vinou příšerných hygienických standardů na tržišti ve Wuhanu, které by v žádné liberální západní zemi nemohly před zdravotní službou obstát ani pět minut. Nebyla způsobena hltavostí západního světa a jeho touhou po zisku, ale velmi prastarými kulinářskými zvyklostmi v zemi, kde se pojídání exotických tvorů z pověrečných důvodů považuje za součást národního dědictví. A nerozšířila se vinou nevládních organizací nebo liberálních médií, ale vinou totalitního režimu, zvyklého utajovat nepříjemné skutečnosti a umlčovat lidi, kteří o nich mluví. Ve skutečnosti seniory v Lombardii, v New Yorku a jinde nezabíjí globální liberální systém, ale naopak pozůstatky středověké despocie kombinované s přežívající totalitní ideologií 20. století a mizernými hygienickými standardy."
Trochu méně příběhu, než jsme u Pratchetta zvyklí, zároveň ale o to štědřejší porce metafyziky. Konec byl na mě trochu moc uhlazený a jednoduchý, v rámci celku ovšem dával smysl.
Celkově – další skvělá kniha ve skvělé sérii.
"...nepřeháníme jistě, budeme-li tuto básnickou sbírku pokládat za jednu z nejlepších v celé moderní české lyrice, za fascinující zjevení, ne-li za zázrak.", píše se v doslovu.
Tak nevím. Několik básní bylo vynikajících, další byly dobré, celkově to ale působilo spíše jako soukromý deníček, který psal autor hlavně sám pro sebe.
Pět hvězd dávám především za seriál, kniha samotná je dost nevyrovnaná. Autoři to pojali velmi kreativně, čtenář se tak často dozví i věci, které v seriálu vůbec nebyly, což fanoušky jistě potěší; zhruba stejně časté jsou ovšem i pasáže, kde jsou původní dialogy upraveny tak neobratně, že bych dal přednost doslovnému přepisu.
Pět hvězd dávám především za seriál, kniha samotná je dost nevyrovnaná. Autoři to pojali velmi kreativně, čtenář se tak často dozví i věci, které v seriálu vůbec nebyly, což fanoušky jistě potěší; zhruba stejně časté jsou ovšem i pasáže, kde jsou původní dialogy upraveny tak neobratně, že bych dal přednost doslovnému přepisu.
Jako náctiletý jsem zhltnul spoustu zeměplošských příběhů v češtině, teď si je chci postupně všechny přečíst v originále. První dva díly mě bavily daleko víc, než jsem čekal, teprve u tohoto jsem ale měl pocit, že do sebe všechno zapadlo a že už se Pratchett ve svém fiktivním světě opravdu zabydlel. Škoda toho uspěchaného konce, jinak je to ovšem skvělá kniha.
Skvělá kniha o tom, v čem všem je současný svět ještě stále zásadně ovlivněn druhou světovou válkou. Přiznávám, že mě mnohé překvapilo. Pokud máte rádi knihy, co vás nutí přemýšlet, můžu Strach a svobodu jedině doporučit.