Rihatama komentáře u knih

Babiše jsem vzala do ruky spíše ze zvědavosti. Co více Kmenta může nabídnout ve své reportážní knize nad zprávy, co o Babišovi/od Babiše známe z webu, tisku, Twitteru, TV, soudních kauz... a vládnutí naší zemi? Tento náš československý oligarcha je velmi pracovitý a zjevně i velmi "talentovaný", coby politik-nepolitik. Ale copak to stačí na předsedu vlády? Když nepočítám, že ten zbytek na osobnosti Andreje Čechům jaksi nevadí. Něco na tom přece musí být, že Babiš a jeho ANOfert má rok za rokem stále takovou podporu u nás, u Čechů. Nakonec však docházím k závěru, že nejspíš to nebude o Babišovi, ale o nás samotných. Kmenta sám nabízí pár argumentů. Taky v 10. kap. cituje Tomáše Halíka, mezi jehož fanoušky se obecně spíše neřadím, jeho postřeh o Češích mi v této věci ale přijde dosti trefný.

"Lidem chybí zodpovědnost za svobodu a demokracii. Země bývalého komunistického bloku přišly ke svobodě většinou příliš lacino. Hrdinný odpor proti totalitě byl záležitostí nepatrné menšiny, pro většinu, jak se nyní ukazuje, touha po svobodě byla jen touhou po výhodách Západu bez ochoty převzít se svobodou také odpovědnost."

Kmenta pojímá Babišovu politickou kariéru velmi široce počínaje Babišovým dětstvím, jeho studijními výsledky, prvními pracovními závazky, přes jeho absenci na Sametové revoluci v roce 1989. A tady je možná jádro pudla. Vždyť Babiše k návratu do země - z výhodného pracovníku úvazku v Maroku - nevedly nějaké vlastenecké důvody, génius loci, láska k zemi. Československo mu bylo (a je?) jednoduše dost volné. Byla mu nabídnuta pracovní příležitost, kterou využil, a proto se do Československa vrátil. Zajímavá představa, jaká by asi byla naše současnost, kdyby se Babiš z Maroka v těch 90. letech nevrátil.

Babiš je nesmírný kariérista a jeho jediným životním stimulem jsou evidentně peníze a úspěch. Proto Babiš i v politice lavíruje, tu doleva tu doprava, slibuje, co se hodí, kritizuje, co vyvolává nelibost... je to hotový Šalamoun, ten náš Chemický Ali. Hlavně se nikdy nepřiznat. Zapírat, zapírat, zapírat. A světe div se, ono to pořád funguje. Zajímavé jsou pochopitelně i postavy v Babišově okolí, nejenom Babišův život.

Kmenta musel sesbíral obrovskou spoustu dat, prosedět hodiny na internetu, v archivech STB a policie a absolvovat desítky rozhovorů. Má můj respekt. Také ale předkládá řadu úvah a dedukcí bez udání přesného zdroje. No, rozhodně zajímavé čtení, i když jistě ne vždy zcela nestranné. Což asi nakonec nejsem ani já. Ale já nejsem autorem reportáže. Kmenta tak rozkrývá Babišovy byznysové praktiky napojené na nejenom český politický svět, popisuje řadu kauz s Babišem spojených, předkládá spoustu dat, čísel a informací, s jejichž pomocí vystavuje přesvědčivé a elegantní logické konstrukty. Občas však jejich základy stojí na hliněných nohou.

A koho volit? Kmenta nabízí odpovědi, ale člověku často zbývá jen úvaha, koho nevolit.

52 30.07.2020

Příběh sklenařů a Fajů s jejich vlastním světem v dystopické budoucnosti na úpatí Uralu mi jednoduše učaroval. Pohádky mám vážně moc ráda, a tentokrát navíc Petra přitvrdila. Nejen boje s nasterey nabyly na síle, hrozivosti i vychytralosti. Budou Olympus a města v Duvalském pohoří zničena? A sklenaři s nimi? Uspěje Ilan? Na třináctiletou holku Petra naložila slušné břemeno. Takový malý Einstein v dětském těle. Bude chránit sklenaře nebo pětadvacítku? Co znamenají krví psané nápisy? A kdo vůbec je vlastně ten malý Einstein? Mě tento nápaditý, do nejmenšího detailu promyšlený, dobrodružný, tajuplný a kouzelný svět plný překvapení i odhalení opět velmi příjemně naplnil volné chvíle. Další kousek, co mě úspěšně odváděl od práce... U všech amarijských věží, tohle bylo dost dobrý!

51 28.07.2020

"Chvála Bohu a Allahu akbar."

Kde můžete potkat nositele jména Purdel ve městě, které se pyšní názvem Kundúz? Správně v Afghánistánu.

Den první. Afghánec si pere spodky. Vskutku dramatický úvod vzpomínek českého lékaře na zahájení své první mise v Kábulu. A taky, že v Afghánistánu člověk nesmí prdět. Ani smrdět! A pokud se neudrží, své rodině to setsakramentsky zavaří na generace dopředu... No to by ovšem vyrylo hlubokou paměťovou brázdu i do mé šedé kůry mozkové :-). Šebek přistupuje k ultranebezpečnému prostředí svého momentálního medicínského působení, zcela přecpaného pacienty/zraněnými a s naprostým nedostatkem lékařů, lékařských nástrojů a léčiv, se zdravou dávkou humoru, či spíše sarkasmu "citlivě" okořeněno cynismem doktorům sobě vlastním. Ovšem kupodivu ani emoce mu neschází. Verbálně si doktor přitom Šebek uleví ne zas tak často, na doktora ;-). A že na to má v daných podmínkách jisté právo, je docela pochopitelné.

Kouzelné - s nadsázkou - jsou jeho osobité postřehy z afghánských reálií. V Afghánistánu jsem bohužel ještě nebyla, ale blízkovýchodní mentalita prosakuje přeshraničně, takže mnohé si umím plasticky představit. Pobavila mě pasáž k písečné bouři. Tu totiž důvěrně znám, každé jaro se tady v centrální Asii zvednou větry, které s železnou pravidelností a neuvěřitelnou rychlostí valí tsunami pouštních a stepních písků a prachu do města. Ven se pak dá pouze ve "skafandru" a pochopitelně s rouškou, nejlépe přes celý obličej. A sestrák mě taky pobavil. Jen netuším, jaký by byl anglický ekvivalent, multikulturní lékařský tým se přece domlouvá zejména anglicky.

V každém případě je to úleva, číst si o doktorovi/od doktora, kterému mnohem, mnohem víc záleží na pacientech než na sobě samém. A to vím, o čem mluvím, neb s tuzemským zdravotnictvím a doktory jsem si užila víc, než je zdrávo. Umístěno do exotického prostředí, zaděláno na hodně zajímavý, a především lidsky upřímný lékařský životní příběh. Lékaři bez hranic je bezpochyby místo, kam doktor Šebek patří a s nimiž se beze zbytku ztotožňuje. Jenom by mi asi - pro zprostředkování lékařských zkušeností z Afghánistánu - stačily zážitky z první mise. Druhá část už maličko připomíná sled repetic. "Prostě" jedna střelná rána za druhou, nejlépe do břicha, a sem tam brutální znásilnění holčiček a malých kluků. Jedna neodpustitelná nechutnost za druhou... Mám ovšem na paměti, že pro doktora Šebka je každý den a každý případ (naštěstí) stejně významný a neméně těžký, stejně nejspíš tak úleva, kdy ve zdraví přežije další následující den, nejenom jeho pacienti. Dá-li Bůh či Alláh. Klobouk dolů... Čím doktor Šebek oplývá, vedle svých chirurgických schopností a nesmírné odvahy, je u doktorů nebývalá skromnost a pokora. A hlavně to srdce. Tím si mě získal. A Tomáš Šebek má srdce velké jako mlýnské kolo.

"Tak salám."

41 25.07.2020

Nostalgie mě po letech znovu přivedla k Simmonsově mistrovskému dílu, Hyperionu. I když vlastně ani ne tak k Hyperionu, jako k pouhé cestě na Hyperion, cestě k Hrobkám času - slavnému hyperionskému artefaktu. Do nejmenších možných detailů rozkryté příběhy jednotlivých účastníků této meziplanetární expedice jsou plastické, barvité a neuvěřitelně nápadité. Společné mají účastníci jedno jediné, doputovat za tajemným Štírem, a to za komplexního a výbušného působení a protipůsobení mocných aktérů Hegemonie, Vyvrženců a Technojádra, vytvářejících účastníkům expedice smrtelně nebezpečné herní pole. Simmons hladce a úspěšně navršil mnohovrstevnatou sérii příběhů, záhad, tajemství a nezodpovězených otázek. Odpovědi ale nenabídl. Pěkně povedený trik. Musím si holt přečíst pokračování tohoto mezihvězdného opusu. Což taky hodlám udělat, ale malou pauzu si přece jen dám ;-). Mimochodem, minimálně jedna věc se v životě v propojeném nemálo nebezpečném planetárním systému budoucnosti nezměnila. Bulvární novináři.

46 23.07.2020

Bulvární příběh, bulvární žargon, doktorskej archetyp. Frustrace, frustrace, frustrace.... co postava, to frustrace. Taková společenská, standardně po česku přisprostlá, deprivovaná rodinná a profesní "idylka". Od čtení mě od začátku odrazoval titulek i obálka knihy, škoda že jsem nevytrvala. Od mizerného začátku to šlo do ještě mizernějšího konce. Ani nevím, proč jsem dočetla. Vlastně, vím. Ať je to jak je to, je to poctivá spisovatelská práce. Šmarjá, to bylo ale trudné a nesympatické čtení. Upřímně, nic mi to nedalo. Hlavní postava neskutečného, zadluženého slabocha nakonec kdesi vyškrábe poslední zbytky odvahy. Pro mě stěží uvěřitelné.

43 20.07.2020

Co tím chce básník říct? Tato otázka se mi bez ustání vtírala do mysli, zatímco jsem četla. Od dalšího čtení mě to naštěstí neodradilo. I kočka, pardon siamský kocour Kao K' o-kung, alias Koko, hraje ve valné části příběhu pouze jednu z vedlejších rolí, jakkoli titulek napovídá opak. Kočičí zvyky jsou tady ale velmi dobře vypozorovány a je evidentní, že autorka kočky miluje a zná. Kočičí chytrolín tak tuto uměleckou detektivku příjemně odlehčuje. Detektivku? Ale ovšem, někde v druhé třetině (nebo polovině?) knihy se do příběhu novináře Quillerana připlete po Kokovi i nejedna vražda ;-). Skoro to vypadalo, že jsem se náhle ocitla někde v Midsomeru. Fakt je, že kniha je milá a poetická, i když Quilleran pátrá po vrahovi/vrazích. Nenáročně čtení pro volnou chvíli u kávy. Ovšem nikterak pitomé.

43 16.07.2020

Ovšemže, kdo jiný než Mort, morte, muerte... by se mohl stát učedníkem Smrtě. Pratchett jako obvykle začíná svou fantastickou jízdu od samotného názvu dalšího ze svých příběhů Zeměplochy. Mort se vážně vydařil. Hledat logiku na pozadí vesmíru? Stvořitel přece netvořil s nějakým záměrem. Úředně potvrzení zloději? Myslím, že Pratchett byl vizionář. Máme fakt smůlu, že jsme tak bohatá země, že si je můžeme dovolit. Smrť je ovšem ještě úchvatnější postavička do jazzu. Zdá se, že je mnohem víc lidský, než... nelidský? A ten nehorázně roztomilý sarkasmus. Dalo by se říct, že Pratchettovi není nic svaté ;-). Šprýmař par excellence. Seškrábnout více či méně rozšklebený úsměv z mé tváře bylo při čtení Morta možné jen výjimečně.

"Průměrně inteligentní člověk by rychle odhadl, že Mort a jeho zlato mají ve Stínově stejnou naději na přežití jako třínohý ježek na šestiproudé dálnici."

„Je možné procházet zdí?“ vyhrklo z Morta zoufale. Dobrořez se zastavil s rukou na půli cesty k velké láhvi plné husté tekutiny. „Za pomoci magie?“ „Hm,“ zavrtěl hlavou Mort, „spíš bez ní.“ „Pak bych vám doporučoval, abyste si vybral hodně tenkou zeď,“ poradil mu Dobrořez. „Ještě lepší by bylo, kdybyste použil dveře. Nejlíp támhlety pokud jste sem přišel jenom proto, abyste mě okrádal o drahocenný čas.“

60 11.07.2020

Nedůvěřivě jsem pročítala první kapitoly o vlcích... Je to nějaká parodie na soužití s vlky a zkoumání rodinného života vlků? Mladý vědec někdy v půli minulého století zmizí kdesi v arktické divočině severské Kanady bez možnosti vlastního zpětného kontaktu a vyrazí za vlky, jak sám říká. Člověk se před vlky obvykle schovává a chrání. Ale tenhle vyrazil za nimi, aniž by měl zajištěné jakékoliv zázemí či připravený plán, a tvářil se takřka rozhořčeně, když mu vlci nevěnovali dost pozornosti. Nakonec jsem pochopila, že autor svá slova myslí vážně, okořeněná specifickým humorem, kterým mě zpočátku dokonale mátl.

Kanadský zoolog Mowat sepsal poněkud naivním, zvláštně neemotivním a přece zajímavým, čtivým a rovněž humorným způsobem reportážní román. I když mi nebylo moc jasné, jak mohl pobrat zásoby jídla na celé měsíce, když odhlédnu od ryb a hrabošů, kteří mu tvořili část jídelníčků. Pro výzkum vlků byl totiž odhodlán učinit zdá se cokoliv. Vlastní přežití mu asi nepřipadalo dost důležité ;-). Tomu říkám loajalita zaměstnance... Mowat však taky zjevně propadl lásce k vlkům. A bezpochyby měl dobré důvody stranit právě jim, spíše než lidem, pro které vlci představovali jen utěšený výdělek. Ale to už dobře víme, že nejkrvelačnějším "predátorem" na planetě je právě člověk. Jenže už jsme to tak nějak akceptovali a rezignovali na snahu o změnu. Vždyť v parku za domem nebo v nákupním centru se zpravidla nic tak hrozného neděje.

41 09.07.2020

Prosté a geniální. Tabery sesbíral a do logických celků pospojoval mimořádné penzum informací napříč takřka celým uplynulým stoletím české, československé a světové historie. Jejich další analýzou, srovnáváním, dedukcí, syntézou... dochází k prakticky jediným správným závěrům. Prosté a pravdivé. Ale abych nezlehčovala. Ne každý, kdo má tytéž ingredience, upeče stejně dobrou buchtu. Tabery netahá králíky z klobouku, jak si dnes už mnohý z nás zvykl přI čtení podobných materiálů, ani nedeklamuje prázdná, zato úderná a líbivá hesla. Naopak, předkládá fundovaná, informativní stanoviska a dochází tak k podloženým závěrům (ne vždy zcela nestranným) s nimiž pokud byste však chtěli nesouhlasit, tak povětšinou jedině z důvodu ideologických. Říkám povětšinou, protože ani já s Taberym 100% nesouhlasím. To je však dáno zejména volbou/obhajobou některých ilustračních příkladů a někdy ne zcela vyčerpávající analýzou zvoleného tématu, což by bylo žádoucí s ohledem na následně vyvozované závěry. I on sám totiž dobře ví, že účel světí prostředky a ví, "kam" sáhnout na podporu svých názorů, či co jednoduše "opomenout". S mými drobnými výtkami by ale právě on neměl mít problém, pakliže sám obhajuje kritické myšlení :).

Opuštěná společnost. Tabery sám objasňuje proč zvolil tento název. Zajímavý pro mne je ale i v kontextu existence a výkladu fungování sociálních sítí a coby příčina se nabízí i celospolečenský a politický trend, který cílí takřka výhradně na individualitu a nikoli společnost jako celek. Velmi taky oceňuji volbu témat. Například kapitola hodnoty vs emoce je zcela aktuální, současně však platná bez ohledu na dobu, kdy se posuzuje. Čímž ale nelze opomenout ostatní stejně tak dobře zvolená témata. Jeho pregnantní analýza využívání a vlivu sociálních sítí je jednoduše dokonalá, stejně jako esej o populismu. Část k NGOs je zajímavá, ale určitě ne vyčerpávající a totéž lze říci o kapitole o EU, které připomíná nakouslé jablko, kterým navíc hlodá malý červ. Neříká žádný "euroskeptik" či "eurohujer", ale někdo, kdo tak trochu zná fungování EU. Nejde na každý pád o žádné nudné čtení. Ba naopak.

Takřka všechny zvolené aktéry Taberyho dějinných i současných politických a společenských dilemat člověk dobře zná. Čímž ovšem Tabery riskuje nemalý názorový střet, protože on má samozřejmě jasně nastavený kurz. Takže ti, co by si knihu měli přečíst nejvíce, tak s největší pravděpodobností neudělají. A pokud ano, tak se pouze utvrdí ve svém vlastním postoji, protože cestou interpretace nebo také nepochopení lze v zásadě dojít i ke zcela opačným závěrům. Tabery nám tak či onak udělal obrovskou službu, ať už má ve všem pravdu či nikoliv. Lidská paměť je krátká a vysoce selektivní.

"Zbavit svět lži je víc než odzbrojení. Jaké to bylo divné jasnozření, když náš Masaryk vepsal do našeho státní znaku slova Pravda vítězí. Jakoby tušil, že jednou lež podnikne generální útok na náš stát a národ, a už předem razil heslo pro toto utkání. S tím heslem můžeme jít do boje; ale jenom s tím heslem může jít celý svět do míru. Neboť jenom bez lži se mohou lidé a národy dorozumět, ať mluví jazykem kterýmkoliv. Bože vrať světu pravdu!"

"Pokud někdo upozorní diskutujícího na nepravdy, stačí ho zablokovat či vymazat. Sociální sítě tak lidem umožňují nevystavovat své názory jakékoliv konfrontaci."

"Sociální sítě přiblížily lidi k sobě tak blízko, že si nikdy nebyli vzdálenější."

"Pojem intelektuál slouží především ke zhodnocení nebo devalvaci druhých. Už proto se stává jen zřídka, že by někdo sám sebe označil jako intelektuála."

50 08.07.2020

Krásná lidová moudra. Michal podrobuje člověka konfrontaci s cizím, neznámým, nepochopitelným... tady zhola fantastickým. Ale vlastně je to totéž. Jde totiž o postoj a reakci člověka na jevy nezaškatulkované, neevidované, neznámé, a tudíž potenciálně nebezpečné. A nutno přiznat, že jej nechává propadnout na celé čáře. Ovšem doba komunistické parodie na život charakter člověka notně pokřivila. Neveselý obraz Čecha v totalitním područí komunistů. Příběhy skutečně úsměvné, laskavé, ale taky tak trochu smutné. Občas ale vážně povedená taškařice.

"Duchovní je člověk," pravila kočka, "který se živí tím, že se snaží jiné přesvědčit, aby uvěřili v něco, čemu sami od sebe uvěřit nemohou. Částí této víry je poskytování obživy duchovnímu."

42 07.07.2020

Geralt z Rivie, Bělovlasý, Zaklínač... nájemný lovec nestvůr. Zatoužila jsem po pohádkovém světě a dostalo se mi ho vrchovatě. Nic přitom není černobílé, jak v pohádkách obvykle bývá. Nejde primárně o souboj dobra a zla, souboj nestvůr a jejich lovců. Takhle jednoduše autor svůj bájný svět nestvořil. Z incestu zplozené dítě získá starostlivého otce, srdce prohnané čarodějnice roztaje pod sílou čistých a ničím nepodmíněných citů, zlodějský čert zachrání životy těch, kteří o ten jeho předtím usilovali... Sapkowski je pletichář a šprýmař. Své fantasy povídky protkal charaktery ryze lidskými a humorem tak známým a odlehčeně cynickým, že mám pocit, jako bych četla kroniku jednoho neznámého českého kraje. Zaklínač, úžasný a současně tak lidsky chybující, si jednoduše musel získat mé sympatie. Nemám ráda nekonečné knižní série (film jsem neviděla) a málokdy se do nich taky pustím, ale tady jsem rozhodně nechybila a těším se na pokračování.

72 02.07.2020

Nacistickými lágry a koncentráky se protrpěla téměř celá Evropa, maďarský pohled na jejich fungování a provoz jsem však četla poprvé. Člověk už dávno ví, díky poměrně četné evidenci (sami Němci jsou přece tak důkladní a systematičtí), jak celý proces likvidace obyvatel probíhal, především těch, kterým byla na oděv přišita Davidova hvězda, nebo jaké postupy udržovaly vyhlazovací tábory v chodu. Nové informace či nový pohled tak člověk nezíská. I když, asi poprvé jsem četla o postupu, jak preparovat člověka... V každém případě je to vždy stejná hrůza, která mě při čtení toho všeho nacistického pekla jímá. Nadto v současné době masivních informačních "šumů" je potřeba si naši historii připomínat o to více.

Doktor Nyiszli, maďarský židovský lékař-patolog a člen sonderkomanda v osvětimských "krematoriích" vcelku s odstupem a bez výrazných emocí (někdy možná až moc) podává své svědectví místy prostého medicínsky odborného rázu o průběhu a způsobech likvidace vězňů a lékařského patologického zkoumání deformovaných či znetvořených mrtvol, kterými byl hojně zásobován. Přece však do schematického popisu tohoto smrtícího nacistického stroje pronikají i střípky naděje či naopak zoufalství a bezmoci. Je to sice jenom jedno z řady svědectví lidských válečných hrůz, ne však méně důležité. Historie má totiž tendenci se tak či onak opakovat.

43 01.07.2020

Céčkový příběh Káji Maříka ze základní školy alias prachsprostá motivační slátanina. Kdyby autor napsal pouze motivační nebo rádoby duchovní knihu, na kterou zjevně cíli, teda bez té sladkobolné & rádoby detektivní, protiválečné románové omáčky, byl by pro mne udělal mnohem víc. Takhle jsem četla zcela nevěrohodný román, ve kterém příběh samotný, jakkoli kostrbatý, není alfou a omegou knihy, ale pouze poskytuje pokřivený prostor pro nespojité servírování autorových názorů, jako více žen v politice, soukromé školy nemají sloužit jen bohatým a inteligentním, miluj bližního svého, vysvětluj lidem, že zlo plodí zlo, dětinská představa přímé demokracie... i proto asi label sci-fi, ještě lépe paranoidní bububu sci-fi, protože "až se duše všech lidí spojí, budeme všichni šťastní...". Nebo tak nějak. Z knihy lze sice vybrat semotamo zajímavé myšlenky pozitivního/duchovního myšlení, ovšem podané velmi prostě a přespříliš polopatisticky, v holých větách. Jazyková stránka knihy, ukazující nevelký rozhled a sečtělost autora, je totiž další slabinou této knihy. Patrná je především úporná snaha naroubovat své myšlenky do zvoleného příběhu, Tohle fakt nebyly dobře investované peníze. S Trpišem jsem si to prostě odtrpěla. I když ne celé, výjimečně jsem totiž nevydržela a knihu v polovině odložila.

Amonova řeka, Amonův chrám, Amonovo město. Ocitáme se v obklopení egyptským bohem Amonem. Není ničeho, co by mu nebylo ve starověkém Egyptě zasvěceno. Ne na každého však dopadne zlatý paprsek Boha slunce, či snad Slunce samotného. Kdo neuplácel, nebo na to neměl, nečekala jej ani jeho potomky žádná prosluněná budoucnost... jenže nic netrvá věčně, a tak vládu přebírá bůh Aton, jeho žijící podoba - faraon současně přebírá jeho jméno. Jenže nejsou faraonovi potomci, nedaří se, nepřetrvá proto ani víra v Atona. A tak opět přichází na scénu Amon... jak vrtkavá zdá se býti víra Egypťanů. Jak pružně dá se ohýbat. A přitom veškeré jejich konání je právě bohy zaštiťováno. Pravda, časy to byly těžké, tak proč ne... Zdá se, že jak politika, tak víra jsou stejně nestálé. Jenom moc přetrvává, toť největší bůh.

"Nekonečný příběh o Egypťanu Sinuhetovi" nebo také "Nesmírně ukecaný román". To by mohly být zasloužené podtituly tohoto Waltarova díla. Schopný lékař, cestovatel, diplomat a životní filozof, možná také potomek krve faraónů, avšak blázen nepochybně, řekla bych. Nemohla jsem pochopit, jak by mohl chtíč zbavit muže rozumu tak, jak to popisuje Waltari. Je to Waltari představivost? Nebo reálie starého Egypta? Tyto pasáže, kdy dělá z mužů totální hlupáky, nejenom ze Sinuheta, jež přijde o vše i zaprodá své pěstouny, a z žen nebezpečné, lstivé mrchy, mě vážně dost iritovaly. Ve výsledku pak na čtenáře valí tsunami Sinuhetova sebezpytování, sebelítosti a sebemrskačství... místy vážně trudné čtení. Na příkladu faraona Achnatona Waltari ukazuje nebezpečí vládce země, jehož jedinou kvalifikací je jeho pokrevní příbuznost a kterého lze pouze zabít, protože sám nikdy odstoupit nemůže, bez ohledu na stavu duše i rozumu. Další rozměr tohoto pacifistického faraona ukazuje na dilema válečného a mírového řešení problémů. Waltari se zdánlivě vysmívá nejen bezzubému a bezuzdnému pacifismu (nebránit se žádnými prostředky), ale třeba i nikterak nezaslouženým darům, kterým dnes říkáme charita či rozvojová pomoc. Pak ale přichází opět lítost a pocity viny. V Egypťanu Sinuhetovi čert aby se vyznal.

Chce to velkou trpělivost projít se Sinuhetem v 15 knihách všechny jeho životní osudy a osudy jeho přátel a mnoha dalších a dalších. Jakoby Sinuhet/Waltari trpěl nekonečnou samomluvou... Avšak trpělivost růže přináší. Nesmírně zajímavá jsou ve Waltariho společenské fresce s atraktivním historickým pozadím nejen zakomponovaná pojednání o vině a spravedlnosti, pomstě a trestu, zmíněné válce a míru, ale i vykreslení života a hlavních postav starého Egypta. Jakkoli podléhají uměleckému ztvárnění. Jistě musel Waltari hodně studovat, než Sinuheta sepsal, inspirován původním staroegyptským dílem o Sinuhetovi. Sám pak dle všeho do Sinuheta vtělil své vlastní postoje, názory a mravní hodnoty.

Na Sinuheta jsem si léta brousila zuby. Ano, nepochybně mě obohatil. Ovšem teď jej zase mohu s klidem odložit do zadních koutů knihovny, které až doposud po desítky let obýval.

59 28.06.2020

Karel Pacner už je takříkajíc úctyhodný kmet. Stále mu to přitom myslí, stále píše a zdá se být mimořádně konsistentní ve svém světonázoru. Penzum informací, které v knize Velmistři špionáže nabízí, je nemalé. Nejde o nejčtivější faktografické dílo, jaké jsem četla a některé informace jsou poněkud kusé, osudy manažerů špionáže jsou naštěstí dost zajímavé samy o sobě. Zaujme i historický záběr Pacnerovy špionážní sondy, počínaje zakladatelem britské výzvědné služby z roku 1909. Doba studené války rozhodně špionům přála.

40 23.06.2020

Ernst Sommer, syn židovského továrníka a kterého matka spáchala v Terezíně sebevraždu, psal. Psal novinové sloupky, psal historické romány. Psal, aby se vyrovnal se židovskou otázkou. Templáři toho nejsou výjimkou. A tak se nám před očima odvíjí drama hodné Shakespeara. Spíše než vzestupu, věnuje se Sommer detailně především pádu Templářů. Trudné čtení. Sommer za Kaspického Kladivem na čarodějnice příliš nezaostává. Detailní popisy scén mučení jsou až příliš plasticky popsané... Zhřešili chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu, když už nechtěli být chudí? Peníze přináší moc a moc rodí nepřátele. Pro templáře příliš mocné nepřátele. 12. st. byla dobou válek, vražd nebo třeba papežského schizmatu. A útrpného práva, jehož rozkvětu později tak přál brutální středověk. Templáři vyvstali jako pták fénix, aby po necelém století shořeli a obrátili se v prach, čemuž nezabránil ten, kdo jediný mohl. Nebo vlastně asi nemohl. Vždyť i papež je jen člověk. A papež Kliment V. byl zjevně člověk slabý a vydíratelný. Kolik tisíců lidí umíralo po staletí z pochybných důvodů tzv. hereze? A k tomu stačilo jen slovo. Podezření. Podplacený či jinak donucený svědek. Vskutku ďábelský nástroj v rukou mocných a církve. Nejednou jsem přitom vzpomněla na Jméno růže.

46 18.06.2020

Provence a opojná vůně a krása levandulí. Ano, to je Francie. Zářivá barva levandulí pod jihofrancouzským sluncem možná zůstane, kam se však posouvá Francie? Už dlouho se mi zdá, že francouzská bárka ztrácí na lesku, zatéká do ní čím dál víc a nabírá špatný kurz. Povídky moc krátké, aby se fantazie rozjela na plné obrátky, ale dost dlouhé, abych pochopila, jak může naše blízká evropská budoucnost vypadat. Vlastně všechny ty povídky tvoří jednu velkou mozaiku jedné mizerné budoucnosti. A jestli bílí partyzáni a jejich bojůvky proti vousáčům s ručníkem kolem hlavy představují pro někoho bílé světlo na konci tunelu, vč. Kechlibara, pro mně jsou to spíš poslední, marné výboje obrany mizících hodnot a principů. Muselo to dojít tak daleko? Ovšem partyzánské bojůvky pořád lepší, než podvolení se a la Houllebecqův scénář. A i historie zná lepší konce. Navíc české kotlině zatím snad podobný apokalyptický scénář nehrozí. Jenže. Evropa je tak malá....

50 16.06.2020

Příběh dalajlamovy kočky už čtenáři dobře znají od první knihy. Zájem tak významně klesá u druhé knihy soudě podle počtu komentářů a málokdo pak vydrží do třetího pokračování. Kdo nevydrží, jde za příběhem. Milým, zajímavým, ale jenom příběhem, který se brzy vyčerpá. Kdo vydrží a čte dál a dál, jde za myšlenkou, kterou ten roztomilý kočičí příběh zprostředkovává. Přes meditací honosící se titul tady jdou myšlenky Michieho mnohem dál, jako už předtím, a není potřeba se proto bát, že kdo nemedituje nebo nemá o meditaci zájem, že mu kniha nemá co dát. Opak je pravdou. Jen je potřeba se vyrovnat s občas dost nafrněnou Jeskou (nejsou kočky ale právě takové...?). Kniha je tak prosycená pozitivismem, že i toho největšího bručouna snad potěší. Na každý pád opět zazní pár velmi inspirativních myšlenek. I kdyby jedna, pokud zaujme, stojí čtení podle mého za to. Já ji právě přečetla podruhé, což hovoří samo za sebe.

Dokonalá metafora:
"Nemůžeš přinutit poupě aby rozkvetlo tím, že mu budeš roztahovat okvětní plátky."

A jedna pěkná úvaha o tom, jak přijímat sám sebe:
"Nesmíme dovolit, aby se dokonalé stalo nepřítelem dobrého."

39 12.06.2020

Science fiction nebo noční můra? Zdivočelí delfíni nebo boj o holý život? Nebo ještě něco horšího? Hraje Bůh v kostky? A přitom to všechno začíná skoro nevinně, červy. Ale velkými a tlustými. Schätzing namíchal třaskavý žánrový koktejl. Vlastně nevím, jestli vůbec na něco zapomněl. Chvílemi čtete Sci-fi, chvílemi pop. naučný text (Pfiesteria Piscicida mě opravdu zaujala a Google napověděl ještě mnohem více), ocitáte se v napínavém thrilleru, navazuje etnografická sonda do života indiánů, střídají se vztahové linky a příběh zakončí polemika o záměrech Božích, či spíše jejich apologetika. Vždyť kdo jeho záměry skutečně chápe? Nejvíc se ale člověk dozví o podmořské živočišné říši, která však skýtá více, než jen obyčejné živočichy... Napínavé, naučné, burcující drama, které nutí k zamyšlení v mnoha ohledech.

V závěrečné části si autor podle mého mohl odpustit demonstraci jednoznačné afinity k multilaterálnímu řešení celosvětových problémů a s tím související kritiku onoho velikášského celosvětového četníka, který za všechno může. Nejde však o to, kdo za co může. Protože tím ani nejde o to, co je správné. Jde o kritiku jednoho establishmentu. V románu této kvality bych ale čekala méně plochý, méně jednobarevný a méně zaujatý postoj. Zjednodušeně by se dalo říci "protiamerický eko-román". Jenže nic není černobílé, ani tak prosté. A taky myslím, že někdy je lepší naznačit a nechat čtenáře, ať si láme hlavu a zkoumá své postoje a hodnoty... čtenáři se tu moc nevěří, což dokládají i mnohočetná dovysvětlování již vysvětleného. Přesto si Schätzing získal mou plnou pozornost svým kvazi katastrofickým velkorománem s více než originální zápletkou a určitě stojí za přečtení.

42 06.06.2020

V jedné slovenské horské vesnici odříznuté od okolního světa se na konci 19. století odehrávají dramata hodna velkého plátna. Fascinovaly mě ty nevšedně všední životní příběhy, které se odvíjely v jednotlivých chalupách, na polích za vsí, na zalesněných kopcích okolních hor. Fantaskní příběhy lidí žijících v jedné bohem zapomenuté vsi, kterou prochází magický mlžný opar žijící svým vlastním snovým životem, jehož skutky jsou více než reálné. Příběh, kde se život snoubí se smrtí, příběh lidí, kteří znají jen dřinu, hospodu a rodinu, lidí, v nichž se zhmotňují odvěké strachy, předsudky, vášně a nenaplněné touhy, o století dříve o nic méně než dnes. Zpočátku nejvíce poutá cikánečka, které Pačutová přisoudila výjimečný vhled i vlastnosti, ale ani ostatní nezaostávají. Pestrá paleta lidských povah shromážděných v jednom zapadlém koutě. Poutavé, magické vyprávění plné života.

42 04.06.2020