Rilian komentáře u knih

Kniha představuje tištěné vydání autorčiných blogů. Nejedná se tedy o hluboké teologické dílo, jak si mnozí patrně mysleli. Četba je příjemná a audiokniha rovněž. Čtenář má možnost nahlédnout do života farářky, která zároveň chce žít svůj život naplno.
Paní Kopeckou jsem měl tu čest potkat a velice jí fandím. Ačkoliv bych jako katolík mohl některé její názory považovat za příliš liberální, uvědomil jsem si při četbě, jak je vlastně dobře, že existuje mnoho nekatolických církví, které mohou reprezentovat určitou skupinu věřících a přitom následovat stejné Kristovo poselství. Za tuto jednotu v rozmanitosti bychom jako křesťané měli být vděčni a jsem rád, že ekumenický dialog v dnešní době stále pokračuje.

10 25.02.2023

Od autora jsem nejprve četl jeho méně známé romány, abych nezačínal jeho nejslavnějším dílem. Myslím, že je velikou chybou očekávat od autora knihu nabitou humorem. Jeho příběhy jsou psány velice něžným a lehkým jazykem, které ve čtenáři zanechají dobrý pocit, ale nevzbudí nutně záchvaty smíchu. Paasilinnovi hrdinové jsou většinou muži, kteří ztratili smysl života (nebo život úplně) a určitá událost či nápad je do něj zase vrátí. Zde je nutno poznamenat, že i sám autor udělal za svým životem tlustou čáru, prodal svoji loď a vydal se cestou profesionálního spisovatele. Tato konkrétní kniha je psána stejným stylem a vykresluje různé životní příběhy i důvody, proč lidé přestávají chtít žít. Střední část je trochu rozvláčná, ale pro závěrečné vyvrcholení nezbytná. Jedná se v podstatě o "existenciální road-movie" a především o naději. Jinými slovy i mezi sebevrahy existuje naděje na nový život. Nicméně stále si myslím, že autorův nejpovedenější román je Syn boha hromovládce.

10 11.03.2020

Veliké zklamání. K názorům pana Bárty mám určité výhrady, zvláště, když se vyjadřoval k uprchlické krizi v letech 2015/16. Nicméně jako egyptologa, proti němu nemohu říci jediného slova. Tato kniha je ovšem laciným pokusem napsat jakousi vše vysvětlující syntézu lidských dějin, jakou před nedávnem publikoval Yuval Noah Harari. Oba autoři se snažili propojit minulost se současností pomocí analýzy určitých socio-historických trendů (v podstatě se nám snaží vysvětlit, jak fungují dějiny), ovšem za cenu velikého zjednodušení dějinných procesů (např. Basileova reforma byzantského správního systému). Autor ani nevysvětlil, jak on sám definuje civilizaci, národ nebo kulturu (či kulturní skupiny), pročež motá dohromady Britské impérium, obyvatele Velikonočních ostrovů, starověké Egypťany nebo současné USA. Neustálé přeskakování z jednoho obecného příkladu na druhý nebo citování dlouhých pasáží z Wikipedie přičítám k dalším negativům knihy. V předposlední kapitole nám kupříkladu autor na poměrně dlouhém rozsahu popisuje myšlenku, že civilizace roste v závislosti na dostupnosti zdrojů, což je zcela známá skutečnost, kterou autor nesmyslně natahuje zdlouhavým popisem jednotlivých zdrojů energie. I zde rovněž autor spojuje minulost ze současností, aniž by zdůraznil roli globalizace současného světa.
Kniha se mi nečetla dobře a hvězdičku dávám pouze z důvodu, že některá uvedená fakta byla samo o sobě zajímavá, ovšem jako součást autorem vypracované mozaiky nefungují. Domnívám se, že autor napsal mnohem lepší knihy ze svého oboru. Podobné vše vysvětlující syntézy lidských dějin budou v následujících letech jistě velice zajímavé u širší veřejnosti, ale nemyslím si, že bychom k nim měli přistupovat jako k vědeckým analýzám, což ostatně autor sám v úvodu tvrdí.

9 09.07.2022

Po přečtení druhé autorčiny knihy začínám dospívat k závěru, že vítězství ve druhé světové válce bylo požehnáním pro ty, kteří v ní bojovali, ale utrpením pro budoucí generace. Všichni se od malička učili milovat vlast a v případě nutnosti pro ní i zemřít. Jenomže válečná generace čelila jiným výzvám než generace 70. a 80. let. Když povolávali vojáky na pomoc v Černobylu, krmili je stejnýma pohádkama o slávě a službě vlasti. Stejně tak dopadla řada idealistických mladíků v sovětské armádě v Afghanistánu. Je děsivé, jak se jednotlivé výpovědi víceméně opakují. To sice může při čtení být unavující, ale to patrně to bylo záměrem celé knihy. V knize se zrcadlí typické nešvary sovětské armády jako diletantismus, elitářství důstojníků, korupce a neskutečný tlak na řadové rekruty. I přes všechen morální úpadek, mantra o velikosti vlasti vždycky v kolektivní mysli převládne. Proto autorku mnozí svědkové po publikování jejich výpovědí zažalovalo, ale tehdy ještě v Bělorusku se mohl člověk s velikou námahou dovolat svých práv.

9 26.11.2021

Původně jsem chtěl napsat jeden komentář k celé sérii, ale jednotlivé díly se od sebe někdy kvalitativně natolik liší, a tak udělám výjimku.
Knihu lze rozdělit na dvě části. Mě osobně se více líbila první polovina knihy, kdy jsme mohli nahlédnout do zaklínačského hradu, dozvěděli jsme se něco o politice daného světa a vztazích mezi lidmi a nelidmi. Tyto komplikované vztahy byly už nastíněny v druhé povídkové sbírce, ale teprve v tomto románu se dozvídáme, jak tvrdý život mají nelidé ve světě, kde dominují lidé ("...světu vládne ten, kdo nejrychleji tomu druhému rozbije lebku a obtěžká robu"). Scéna, kdy Geralt vypráví v ruinách paláce Shaerraweddu o královně Aelirenn a jejím marném odboji proti lidské přesile patří k jedné z nejlepších scén z celé ságy. Sapkowski zde opět uplatnil svoji schopnost zkoumat nějaký koncept (umřít se ctí) z mnoha pohledů. Zemřít se ctí v marném boji je sice romantické, ale královna Aelirenn tím paradoxně započala vymírání své vlastní rasy, za jejíž přežití bojovala.
Druhá část o Ciri a Yennefer tempo knihy zpomalila. Sám mám problém si tyto dvě postavy oblíbit, ale z jejich dialogů se čtenář dozvídá něco málo o fungování magie ve světě zaklínače.
Pokud si čtenář zvykne na pomalejší tempo než v předchozích dvou povídkových sbírkách, pak je tento díl jasná volba a zdařilým začátkem celé ságy.

8 01.08.2023

Text knihy je velice čtivý a člověk musí uznat novinářské nasazení pana Kmenty. Pokud čtenář žil v této zemi posledních deset let a měl alespoň jedno oko otevřené, pak mu kniha nesdělí nic převratného. Když jsme se začali vzpamatovávat z morálního marasmus období normalizace, přišlo katastrofální prezidentství Miloše Zemana.
Souhlasím s autorem, že Miloš Zeman patří k nejúspěšnějším českým politikům, ale jeho úspěch si nezaslouží většího uznání, protože silně páchne šašlíky a rubly.
Co více dodat? To nejlepší, co můžeme udělat, je Miloše Zemana obdarovat naším nezájmem a především, nikdy nezapomenout na okolnosti, za jakých se tento omezený a pomstychtivý člověk dostal k moci.

8 18.06.2023

Velkolepé zakončení celé série. Tento příběh pojednává o ztrátě víry v nejistých dobách a pokušení lidí přiklánět se k falešným prorokům. Jako malý jsem příliš nerozuměl, proč Narnie vlastně zanikla. Příběh totiž začíná zdánlivě nevinnou událostí, kdy vychytralý opičák předvádí ostatním zvířatům falešného Aslana. Autor nám tu ukazuje, že z nepatrných událostí mohu vzniknout velké problémy. Právě v těžkých časech bychom se měli snažit stát vzpřímeně, jakkoliv se nám to může zdát obtížné. Závěr knihy je smutný a radostný zároveň. Stará Narine zanikla a hlavní hrdinové zakončili svoji pozemskou pouť. Nicméně teprve v tento moment začíná to pravé a skutečné dobrodružství, na jehož počátku stojí smrt.

8 31.01.2023

Mnoho informací z knihy jsem již dříve četl, ale to je pravděpodobně tím, že letos čtu nějak moc knih o Putinově Rusku. Každopádně mě překvapuje, kolik existuje knih z období před únorem 2022, které víceméně opakovaly to samé, a sice Rusko není partner, ruský režim se nikdy nemůže demokratizovat, dávejme si na ně pozor. A přesto muselo vždy dojít k nějaké tragické události (vraždy na objednávku či samotná válka), aby to čelním představitelům evropských států došlo.
Ačkoliv by někdo mohl říci, že Rusko dělá jenom špinavou velmocenskou politiku jako USA, je zde několik rozdílů. Předně na Západě došlo k veliké reflexi své minulosti a jak poznamenává autor, obětmi tajných operací se nestávají kritikové politického vedení země a přeběhlíci z řad špionů jsou souzeni v řádných soudních procesech. V případě Ruska se ovšem jedná o brutální formu pomsty.

8 25.10.2022

Skvěle napsaný román o Heinrichu Schliemannovi a jeho celoživotní vášni. Kniha je zároveň takovou sondou do amatérské vědy 19. století. Tehdy se moderní historie a archeologie teprve utvářely a tudíž zde zůstalo mnoho prostoru pro amatérské nadšence, kteří na jednu stranu dokázali svým elánem často ukázet směr, kudy by se mělo či naopak nemělo historické bádání ubírat. Schliemann žil doslova dvojí život, jeden v 19. století a druhý v antickém Řecku, přičemž důkazy o svých romantických představách nacházel doslova na každém kroku. První nalezený klíč v Mykenách okamžitě označil za klíč od Lví brány nebo v jednom dni identifikoval tři královské hroby jako hrobku Agamemnóna. Ačkoliv není možné přínos podobných amatérských badatelů přehlížet, nutno říci, že občas nadělali i mnoho škody. Například Artur Evans, jehož jméno se v knize jednou objevuje, dostavěl část objeveného paláce Knóssos za použití betonu, čímž nenávratně zničil podkladové zdivo. Schliemann zase strhl pro něj nezajímavé římské zdi a v končeném důsledku strhl i vrstvu Tróji, kterou celý život hledal.
Kniha se čte velice rychle, ale rozumím, že pro čtenáře může být popis Schliemannových vykopávek v Mykenách a dalších oblastech trochu zdlouhavý.

8 09.10.2022

Knihu jsem si jako vždy velice užil, protože mi neuvěřitelně vyhovuje autorův jemný styl psaní. Navíc se jedná o lehký a volně plynoucí příběh staré dámy, které se na stará kolena převrátí život vzhůru nohama.
Hlavní postava představuje klasický autorův archetyp staršího člověka (většinou muže, ale v tomto případě se jedná o ženu), který žije prázdný život nebo kompletně ztratil životní jiskru. Nicméně osud či nějaká nečekaná událost ho donutí radikálně změnit svůj zaběhnutý život a znovu jej uchopit do svých rukou.

V každém případě v této knize autor dokonale popsal myšlení psychopatů. Trojice mladých zlodějů/vrahů projevuje všechny známky této diagnózy, tj. nulová empatie, projevování lítosti pouze vůči sobě samému a samozřejmě žádná sebereflexe. Komicky působí například scéna, kdy synovec bere své staré tetě důchod a zároveň se rozčiluje, jak je společnost a finský stát nelidský, protože vyplácí starým lidem tak nízké důchody. Trojlístek vrahů jsou opilci a životní ztroskotanci. Pokud si to čtenář uvědomí, nepřijde mu série zdánlivě neuvěřitelných náhod tak nerealistická, jak by se mohlo zdát.

Prozatím řadím tento román na druhou příčku svého žebříčku, hned po Synovi boha hromovládce a před Autobus sebevrahů. Vřele doporučuji, ale myslím, že si knihu užijete nejvíce, pokud autora již trochu znáte.

8 27.07.2022

Této knize nebudu dávat hodnocení, protože jsem ji nebyl schopen dočíst do konce. Jsem rád, že je dostupná na netu a nemusel jsem za ní vydávat zbytečně peníze. Kniha je v podstatě nepovedenou napodobeninou Malazské knihy padlých, přičemž další části jsou převzaté z jiných knih (GoT, PP). Trochu jsem si zjišťoval, jak je kniha autorem prezentována a napadá mě několik reakci:
1) Tvrzení, že se jedná o propracovaný hluboký příběh by asi neměl šířit autor nýbrž čtenáři a recenzenti.
2) To, že na něčem pracujete 20 let není zárukou kvality.
3) High a Dark Fantasy žánry se mohou těžko kombinovat, protože se navzájem popírají.
Příběh, který je popsán v anotaci se odehraje v podstatě na prvních 100 stránkách. Ve zbytku se pak skáče z jednoho místa na druhé, přičemž všude narážíme na nepodstatné postavy. Šíleně mě při čtení iritovaly názvy a jména postav. Bramboračka názvů působí mnohdy až směšně. V jedné vesnici se jeden člověk jmenuje jako elfský král a druhý Šamza Lothar. V další se zase objevuje postava se jménem franského krále a druhý se jmenuje Mortýša z Jivna. Stejně je tomu i v případě názvů jednotlivých míst. Vedle sebe tak jsou názvy jak vystřižené z PP či GoT a uprostřed nich leží Teutoburský les.
Kniha by mohla být dvakrát kratší, kdyby autor neustále nerozepisoval každou nepodstatnou věc za pomocí záplavy podstatných jmen. Upřímně jsem čekal, že po sérii Pragocalypsa se autor alespoň trochu vypíše, ale tato kniha trpí stejnými nedostatky. Věty jsou kostrbaté a často plné cizích výrazů. Upřímně tuto větu jsem do této chvíle nerozdýchal: "Percepci, která představovala pohled, jakým chod dějin a řád života vnímal předtím, vyplnila hořká malichernost." Bohužel po rádoby chytrých větách si autor splete slámku a slánku (už v Pragocalypse si autor pletl indicii a ingredienci). Mnohé popisy událostí nedávají smysl. Když havran do někoho zapodne upřený pohled, nemůže u toho těkat hlavou ze strany an stranu. Následuje mnoho dalších příkladů, jako "vyvýšený placatý kopec" nebo "ohlazený menhir".
Celkově mi vadí nekonzistentnost celého světa a především fakt, že všechny postavy jsou napsány podle jedné šablony. Další nejasnosti jako například vztah a vůbec smysl existence bohů a magie nebudu komentovat, protože je třeba autor vysvětlí v dalším díle.
Nejsem fanoušek generických Young adult fantasy, které kombinují to, co už bylo dávno a mnohem lépe napsáno. Člověk sice může obdivovat, odkud všude vzal autor inspiraci při tvorbě jmen a názvů, ale míchání jmen z franských kronik, mytologie polabských Slovanů a typických fantasy názvů nikdy nevytvoří konzistentní svět.

Vynikající román, který se mi četl velice lehce a vůbec mi nevadily rozsáhlé popisy. Je pravda, že o středověkém Španělsku před ukončení reconquisty něco málo vím a tudíž pro mě nebyly informace a reálie z knihy něčím úplně novým. Jako obvykle se Feuchtwanger prostřednictvím historického vyprávění dotýkal své vlastní současnosti, protože sám zažil, jak netolerance a nenávist zničila staleté relativně mírové soužití mezi lidmi různého etnika i vyznání. Hlavní zápletka se sice pravděpodobně nezakládá na pravdě, protože o údajné lásce krále Alfonse k židovské dívce svědčí pouze jedna pozdější kronika, ale i tak lze pozorovat fascinující vývoj krále Alfonse od omezeného krále-rytíře v krále-státníka. Bude to právě Alfons, který dovede křesťany k rozhodujícímu vítězství u Las Navas de Tolosa v roce 1212. Druhá dějová linie sleduje marné úsilí židovského obchodníka Jehudy Ben Ezry o zachování míru a prosazení rozumu v době kolektivního náboženského běsnění. Pro svoji práci obětuje svého syna, dceru i rodinné dědictví, ale nakonec jeden člověk nemůže zastavit chod dějin, byť se ubírají špatným směrem. Knihu rozhodně doporučuji, ale není na škodu si o středověkém Španělsku něco přečíst.

8 13.10.2021

Svůj komentář bych rád rozdělil do dvou částí. Nejprve se vyjádřím k překladu a celkové prezentaci knihy a následně k samotné knize.

1) Hodnotím nyní nejnovější překlad od nakladatelství 48. GAM. Oproti překladu z roku 2009 se jedná určitě o zdařilejší překlad, byť i zde se najde množství chyb, převážně však stylistických a gramatických (používání spojovníku a pomlčky, podivná spojení jako např. validní ožrala či zadýchaný dech atd., dále pak nepřesné překlady historických či odborných termínů jako např. "Nokaros, megavévoda a admirál Byzance" - od slova Megas doux. Řecké megas se nepřekládá jako mega, ale jako veliký, nebo "vedle jsem slyšel midshipa" - správný termín je zde kadet, poddůstojník nebo poručík v závislosti na zemi a době). Překlad je však na rozdíl od toho předchozího čitelný, byť se překladatelka rozhodla zachovat autorova rozvláčná souvětí (což je určitě dobře), ale v jejím podání se některá souvětí zdají spíše kostrbatá.
Velký problém celého vydání spatřuji především v posedlosti Dr. Zuzany Adamson (překladatelka) po sebeprezentaci. Její oslavný medailonek (stejně dlouhý jako medailonek samotného autora) působí dosti směšně, stejně jako upoutávky na další publikace nakladatelství 48. GAM na posledních stranách knihy (dvě z nich napsala sama překladatelka, u nichž je titulek bestseller). Sama překladatelka navíc považovala za nutné popsat celou zadní stranu svým názorem na celou knihu, k němuž se ještě vrátím. Plně respektuji, že překladatelka je zároveň majitelkou vydavatelství, a tudíž si může korigovat své publikace jak uzná za vhodné. Nicméně pouze vznáším otázku, jestli výše popsané není příliš mnoho prostoru pro překladatelku díla.
Druhý problém představuje touha překladatelky text za každou cenu aktualizovat. Překladatelka se nám neustále snaží vnutit myšlenku, že vše z děje knihy se v současné době odehrává (k tomu se ještě vrátím níže). Na zadní straně knihy shrnula překladatelka svůj názor. Neustále opakuje, že "kniha není pro hlupáky, ale pro inteligentní lidi". Inteligentní lidi jsou ovšem podle autorky pouze ti, kteří s ní souhlasí ("lidi, kteří si kladou otázky, jak je to možné, že nám někdo tak šíleným způsobem vymývá mozky schvalováním zákonů že máme nikoliv 2, ale XY pohlaví..."). Autor knihy Jean Raspail rozhodně není žádný hlupák stejně tak jako není hlupákem ten, kdo si knihu přečte nebo nepřečte. Stejně úsměvně působí překladatelčina glosa, že "čtenáři bude jasné, že bílé hodnoty - inteligence, vzdělání sofistikovanost, kreativita a smysl pro krásu, představivost a schopnost prostorového myšlení a mnoho dalších - stojí za obranu a ochranu". To přece jsou univerzální hodnoty platné pro celou lidskou civilizaci. Nechci do toho zabředávat, ale celkově mi překladatelčina glosa přijde slaboduchá a nenaplňující mé očekávání. Zvláště když překladatelka odpromovala na Sorbonně.
Ze stejného důvodu překladatelka pozměnila v některých částech původní text (podle jejího vyjádření tyto změny posvětil i sám autor). Jako příklad uveďme úryvek: "... roztočil plnou rychlostí kolem své osy, jako v nějakém komediálním filmu, jako český prezidentský kandidát před volbami na tom vtipném Youtube videu...". Jako další třeba: "Pokud čas hoaxů nebyl dovršen, běda!". S tím pak souvisí i užívání terminologie jako "neziskovkáři", "dobroserové", "vaše noviny dostanou ban". Možná se to někomu líbí, ale podle mého názoru to jenom sráží literární hodnotu díla. Taky bychom asi nebyli rádi, kdyby v novém překladu románu 1984 byl místo Velkého bratra Putin a místo Ideopolicie zase čínský sociální bodový systém.

Pokračování níže...

8 12.08.2019

Autor této knihy je bez pochyby zkušený člověk oddaný myšlence demokracie a svobody. Podepsal Chartu 77 a je nekompromisní přístup k jednání velmocí v bosenském konfliktu je proto pochopitelný. Jan Urban psal reportáž, nikoliv historickou analýzu. Reportáž z frontové linie je vždy ohraničeným pohledem, či spíše sondou do širší problematiky. Chápu výtky vůči autorovi a jeho objektivitě, ale na druhou stranu si položme otázku, jestli by člověk, který viděl to, co autor, mohl mluvit jinak.
Knihu nechápejte jako popis bosenského konfliktu, ale jako svědectví člověka, který tam byl a viděl hrůzy na všech třech válčících stranách. Absurdita a absence lidskosti jednotlivé články prostupuje, stejně jako autorova kritika ignorance okolního světa. Nechci sklouznout do autorem odsuzovaných frázích, že krutosti se děly na všech třech stranách, a že je těžké určit, kdo nese v konečném důsledku odpovědnost - morální či politickou. Takové prázdné fráze skutečně nic nepřinesou. Vraždy se staly, etnické čistky proběhly a konečný mír přinesl jen zastavení bojů, nikoliv ukončení nenávisti. To samozřejmě nemohlo být ani jeho účelem, protože multietnické soužití na Balkáně bylo vlivem agresivního nacionalismu a rozpadu společného komunistického státu zničeno stejně rychle jako vztahy Čechů a Němců v druhé polovině 19. století. Autor sice píše, že vina spočívá v elitách, které komunismus rychle vyměnily za nacionalismus. To je pravda, nicméně etnické konflikty zde byly přítomné už od osmanských časů. Vždy se ovšem našla síla, která je držela tak říkajíc pod pokličkou.
V každém případě problém soužití Bosňáků, Chorvatů a Srbů je komplikován neustálým hledáním viníka. To je špatná otázka. Neptejme se, kdo to vše začal, protože tady si nemají jednotlivé strany příliš co vyčítat. Jasenovac nemůže být ospravedlněním etnických čistek apod. Ptejme se místo toho, kde to vše skončí.

8 03.07.2019

Musím přiznat, že kniha mě velice zaujala. Většina podstatných informací už napsali jiní, takže se omezím jenom na konstatování, že autor bravurně vystihl tíživou atmosféru arktické pustiny. Už dlouho ve mě kniha nevyvolala takový pocit beznaděje jako autorův popis marného boje o přežití. V textu se objevují i podrobné výčty zemřelých a přesné propočty zásob, což čtenáře o to více vtáhne do děje a všeobecné deprese. Kniha se sice může tím zdát velice dlouhá, ale existují případy, kdy je délka knihy nezbytná pro dokreslení atmosféry. A Terror je jedna z nich. Čtenář si lépe uvědomí onu každodenní dřinu, kdy po celodenním táhnutí těžkých člunů urazili nicotných pár kilometrů a dalších tisíc leželo stále před nimi. Co se týče motivu nestvůry na ledu, tak na něm neshledávám nic špatného. V naprosté pustině má člověk neustále pocit, že ho něco nebo někdo odněkud sleduje. A někdy to může být i pravda.
Rovněž kvituji, že se zde nevyskytuje levný patos a Dan Simmons odhalil i temná zákoutí lidské duše - viz opuštění nemocných a nezvěstného kapitána nebo kanibalismus mezi skupinou námořníků. Samotný autor se detailně seznámil s fakty a historickými prameny, z jejich útržkovitosti vystavěl brilantní vyprávění, jehož pointou budiž mimo jiné i to, že lidská vynalézavost a touha přežít nemusí vždy obstát nad všemocnou přírodou.

8 28.12.2018

Román jsem si přečetl až poté, co jsem navštívil Albánii a vesnici Theth, kde se nacházejí poslední dvě zachované kully. Severní Albánie je opravdu krásný neprostupný kraj, který neovládli Římané, Osmané ani Italové. Teprve tam člověk pochopí, proč tu byl kanun tak dlouho zachováván v úctě. Stejně jako v případě celé Albánie, tak ani v případě krevní msty k tomu nesmí člověk přistupovat s předsudky "civilizovaného" člověka, protože to jinak prostě nepochopí. Exaktně to autor vystihl, když Ďorg přemítá, jestli lidé z jižních oblastí Albánie, kde se kanun už nedodržuje, vůbec znají cenu života.
Ačkoliv bývá děj mnohokrát omezen na dvě linie (Ďorgova a Diany), neméně zajímavá je třetí mini-linie Marka Ukačjerry. Nepříliš vzdělaný správce krve na pevnosti Oroš, se marně snaží pochopit, proč lidé přestávají ctít kanun.
Kniha je zkrátka velice živým popisem mladého člověka, který byl zbaven vlastní vůle a vržen do krvavého kolotoče krevní msty, která navíc začala zcela marginální událostí. Co vnímám jako veliký klad, že autor neřeší důvod, proč se kanun dodržuje. Tradice si to žádá, a tak to taky má být. Navíc jsem rád, že nedošlo k nějaké revoltě ze strany Ďorga, což jen dokazuje význam prostředí a vlivu rodiny na každého člověka. V opačném případě by kniha nedávala smysl.

8 24.09.2016

Na rozdíl od mnohých, jsem knihu neměl jako povinnou četbu. Četla nám z ní učitelka na prvním stupni, a později jsem si knihu přečetl sám. Velice se mi líbila. Štorch byl nejen učitelem, ale také vynikajícím spisovatelem, který do svých knih zahrnul i dobové znalosti o mladém paleolitu. Nezapomenutelná je pro mě kapitola, kdy tlupa nemá oheň a snaží se přivést zpátky Lasičku. Zkrátka kniha, kterou by měli číst či alespoň znát i dnešní děti.

8 07.08.2015

Absurdní historky z absurdního života armádních důstojníků bojující v absurdní válce. Asi takto by se dal shrnout nejznámější Hellerův román v jedné větě. Musím přiznat, že mě autor překvapil gradací celého děje. Očekával jsem řetězec absurdních příhod s nejasným koncem, ale ve skutečnosti celý příběh postupně zvážní a jednotlivé příběhové linky často končí tragicky. Takto ostatně často vyznívá i samotný život.

7 01.01.2024

Velice pěkný román s jednoduchým dějem. Nejsem zastáncem nějakého sebemrskačského přenášení historických křivd do současné společnosti, ale pokud si k tomuto románu přečtete ještě Mé srdce pohřběte u Wounded Knee, popř. Krvavé prachy, člověk se nemůže ubránit studu nad tím, jak běloši s indiánskými domorodci nakládali.
Děj v podstatě popisuje jak americký voják na hranici tehdejší civilizace postupně objevuje krásy mizející divočiny a života místních domorodců. Poručík Dunbar se stává člověkem bez identity, protože je příliš civilizovaný, aby mohl být indiánem, ale dlouhý pobyt v divočině ho učinil příliš divokým, aby se mohl stát zase bělochem.
Kniha mě ve skutečnosti bavila více než film, kde provedli několik podle mě zbytečných změn (např. záměna Siouxů za Komanče).

7 01.01.2024

2,5* Úvodem bych asi měl napsat, že autor umí napsat čtivý příběh a zcela rozumím, že se kniha mnohým čtenářům líbí. Jedná se o dobrodružný příběh, který svým stylem připomíná literaturu našeho dětství. Tomu všemu rozumím a kniha mě skutečně ani v jedné své části nenudila. Pokud hledáte odpočinkový akcí nabitý román a jste fanoušci vojenské techniky, bude tato kniha ideální volbou. Rovněž doporučuji audioknihu s pěkným hudebním doprovodem vycházející ze Smetanovy Vltavy.
Nicméně nepatřím mezi fanoušky české sci-fi tvorby a při četbě jsem zjistil, že nijak zvlášť netoužím po "space opeře" na moři s českou tématikou. Celá představa o Česko-slovenském království mi totiž přišla zcela absurdní a neuvěřitelná. I kdyby k podobné živelné katastrofě v polovině 19. století skutečně došlo, Češi a Slováci by určitě nevybudovali koloniální námořní mocnost se schopností projektovat svoji moc po celém světě. Důvod je prostý, nedostatek lidí. Stačí si porovnat potenciál holandské říše a Velké Británie či Francie. Autor neustále hovoří o Češích a Slovácích, ale v příběhu žádní Slováci (stejně jako Němci či Maďaři) nevystupují. Těžko si zkrátka představuji, že desetimilionový národ bude disponovat flotilou bitevních a letadlových lodí, koloniemi po celém světě a schopností nabídnout efektivní spojenectví Indii, Kanadě či africkým domorodým kmenům. Stejně tak je absurdní představa, že by se česká šlechta zcela bohemizovala a k vládě by nastoupila fiktivní větev mělnických Přemyslovců (už tehdy existovala kritická historiografie).
Příběh je velice přímočarý a snadno předvidatelný, což bych vzhledem k žánru románu klidně pominul. Nicméně mi vadila jednostranné vykreslení všech postav i válčících stran. Na české straně stojí odvážní a čestní námořníci kdežto na ruské spíše arogantní hlupáci neschopní spolupracovat. Čeští důstojníci jsou vzorem ctností a k mužstvu mají kamarádský přístup, kdežto carští důstojníci naplno využívají svá privilegia. Český král je odvážný a schopný vládce, který neohroženě rozhoduje o vojenských záležitostech i armádních projektech, kdežto ruský car je ambiciózní despota. Češi jsou hodní kolonizátoři, kteří území zabírají až po dohodě s africkými domorodci, kdežto Rusové nechávají okupované Turky hladovět. Ano, carské Rusko se takto skutečně chovalo ke vzdáleným mimoruským územím, ale nechápu, proč by to nedělali i Češi.
Nicméně nápad sám o sobě není špatný. Já osobně bych si rád přečetl nějaký román z postapokalyptického 19. století, kdy pozůstatky koloniálních mocností svádí nelítostný boj o suroviny. Klidně by to mohla být i veliká potopa, kterou ostatně navrhl již Michele Verne ve své povídce Věčný Adam. A dokonce bych si dokázal odpustit i ty České země.

7 03.11.2023