Rilian komentáře u knih

Při četbě si člověk vybaví výroky některých našich pánů politiků, kteří bědovali nad zrušeným vepřínem, protože těch 1300 lidí se v Letech učili pracovat a ten vepřín přece tak dobře fungoval.
Je smutné, že na existenci tábora a nedůstojný stav museli upozornit zahraniční novináři (Polansky a Pape). Jsem rád, že zdejší památník navštívil náš současný prezident a situace se v mnohém zlepšila.
V knize mě mimo jiné zaujal jeden paradoxní moment, kdy autorka vyjadřuje svůj obdiv ke spolkovému kancléři Helmutu Schmidtovi. Schmidt byl podle rasových zákonů míšencem, ale navzdory tomu dosáhl v německé armádě důstojnické hodnosti. Sympatie k nacistickému režimu nakonec ztratil a ironicky to byl on, kdo v roce 1982 inicioval uznání romského holocaustu (Porajmos) spolkovou vládou.

2 22.09.2024

Pavel Kosatík dokáže velice čtivě podat životní příběh historické osobnosti, přičemž si na začátku vždy zvolí nějaké pevné charakterové rysy, od nichž posléze odvozuje důležitá rozhodnutí dotyčné osobnosti.
V případě Jana Masaryka se mělo jednat o rozpolcenou osobnost s tendencemi přejímat názory autoritativních mužů, v jejichž blízkosti žil (TGM, Beneš, Gottwald).
Ačkoliv se jedná o populárně naučnou publikaci, ve své době upozornila na často rozporuplná jednání Jana Masaryka, jeho často diletantský způsob vedení československé diplomacie a zejména názorovou nekonzistentnost, která se projevila zejména v posledních letech Masarykova života.
Ačkoliv se Jan od svého slavného otce v mnoha věcech nelišil, scházela mu ona masarykovská vytrvalost a houževnatost osobnosti. Tím paradoxně naplnil úsloví, že synové velkých otců to nemají nikdy jednoduché.

2 14.05.2024

Knihu je zapotřebí číst skrze autora, jelikož se nejedná o odbornou syntézu dějin, ale autorův subjektivní výklad. Text navíc vznikl v exilu, kde Pavel Tigrid logicky neměl přístup k pramenům. Pokud nebudeme v knize hledat chyby nebo autorovy závěry považovat za absolutní pravdu, pak nám zbyde velice poutavé čtení napsané krásným jazykem.
Při četbě mě mimo jiné zaujaly Tigridovy názory na osobu Alexandera Dubčeka a Edvarda Beneše, jemuž autor vytýká skutečně mnohé. Doporučuji si všímat spíše autorových shrnujících komentářů jednotlivých historických jevů. Za příklad bych uvedl Tigridův popis normalizační mládeže a téměř klinické smrti občanské společnosti po roce 1968.

Kniha je sice útlá, ale doslova nabitá informacemi. Autor svojí analýzou období perzekuce křesťanů ve starověkém Římě vyvrací několik zažitých mýtů. Jako příklad uveďme představu o celoříšském pronásledování, které se až do doby Valeriána a později Diokleciána nikdy neuskutečnilo. Vlastně i v době Diokleciána postupovali východní císaři mnohem tvrději než jejich západní kolegové.
Zároveň kniha nabízí chronologii jednotlivých etap pronásledování křesťanů, přičemž z textu zřetelně vyplývá konflikt mezi tradiční římskou pragmatičností v kulturních i náboženských otázkách a touhou sjednotit náboženské systémy v římské říši v souladu s císařským kultem obdodí dominátu. Je rovněž zajímavé sledovat, že císaři, jejichž vládu považujeme všeobecně za říši prospěšnou (Markus Aurelius, Caracalla, Septimus Severus, Dioklecián), prosazovali tvrdý postup vůči křesťanům. Ale v každém období nelze brát římskou říši za homogenní celek, v nemž by se protikřesťanská politka uskutečňovala zcela dle stejných pravidel.
Autor se kráce dotkl i otázky pronásledování křesťanů u Gótů, Peršanů a Arménů, což jsem v české odborné literatuře zaregistroval jenom okrajově.
Knihu mohu všem zájemcům o antické křesťanství jenom doporučit. Z mé strany bych uvedl jenom jedinou výtku. V tématu jsem se celkem orientoval již před četbou a z tohoto důvodu mi chybělo vysvětlení, proč se autor v některých příkladech přiklonil k té či oné dataci. Stejně tak jsem postrádal alespoň drobný odhad, kolik vlastně mohlo existovat v římské říši před nástupem Diokleciána křesťanských kostelů. Z tohoto důvodu rovněž doporučuji přečíst i doslov Vlastimila Drbala.

2 22.02.2024

Kniha nabízí strhující popis událostí na Ukrajině od roku 2013 až do první fáze ruské invaze v roce 2022.
Zpočátku Vojtěch Boháč podával již dobře známé informace, o nichž podrobněji psalo už mnoho jiných autorů. Nicméně od druhé třetiny knihy se autor již plně soustředí na své vlastní zážitky.
Přínos knihy spočívá nejen ve svědectvích jednotlivých Ukrajinců odhodlaných bránit svoji zemi, ale také v tom, že pokrývá delší období než ostatní publikace. Povídání končí zhruba v době bitvy o Severodoněck a Lysyčansk.
Není zapotřebí více popisovat, knihu si určitě přečtěte a nezapomeňte, že se i po únoru 2022 našlo dostatek hlupáků, kteří tvrdili, že se na Ukrajině nic neděje. Autor ostatně sám podotkl, že před bombami se můžete skrýt, ale před smrští lží bohužel nikoliv.

2 28.09.2023

Knize jsem dal možná až příliš nízké hodnocení, přestože je velice čtivá a audiokniha povedená. Zároveň četba donutí k zamyšlení nad postavením Emila Zátopka coby skutečné celebrity v socialistickém Československu nebo tehdy rodících se metodách tréninku vrcholových sportovců.
Nicméně i přes tyto klady mě kniha zklamala, protože autor (ačkoliv není historik) nedokázal oddělit osobu Zátopka sportovce, kterou můžeme pouze a jedině obdivovat, a Zátopka člověka, jehož sportovní kariéru podporoval totalitní komunistický režim. Nelze dle mého názoru přejít Zátopkův článek o Miladě Horákové tvrzením, že se text neslučuje se Zátopkovou dobrosrdečnou povahou. Při četbě mi došlo, že Zátopek měl ve svém mimosportovním životě několik okamžiků, kdy projevil velikou odvahu a zároveň období, kdy své činy snaživě odvolával. Přijde mi, že se ve vypjatých chvílích pro něco nadchnul, ale postupně svoji odvahu ztratil.
Česká literatura i kinematografie má stále problém představit osoby, jejichž život nelze jednoznačně označit za negativní či pozitivní. Důkazem toho může být poslední film o Františku Kriegelovi. Lidově řečeno, velicí lidé bývají ve svém životě někdy padouchy a někdy zase hrdiny.

2 16.08.2023

Komiks hodnotím spíše jako učební materiál. Po jeho přečtení jsem si dokázal představit využití této knihy v hodinách dějepisu, pokud by si učitel vytvořil pro studenty nějaký korpus otázek. Pokud bych komiks hodnotil jako historickou beletrii, asi by bylo mé hodnocení nižší.
Příběh je zkratkovitý a zjednodušený, ale studenti by se mohli dozvědět něco o osudech tehdejších emigrantů. Z vlastní zkušenosti vím, že ve svých hodinách sotva stíhám popsat proces emigračních vln z tehdejšího Československa. Třeba mi tento komiks trochu usnadní práci...

2 15.08.2023

Úvodem bych rád řekl, že jsem potěšen, že se vydávají i takto úzce zaměřené studie, které mohou i laickému čtenáři mnoho povědět o procesu utváření naší národní identity.
Nedávno jsem měl příležitost zhlédnout Smetanovu Libuši v Národním Divadle. Člověk pochopí, proč je toto dílo považováno za národní epos teprve, když ho vidí na vlastní oči. Wagnerovská triumfálnost se zde prolíná s dobovou představou o holubičí povaze českého národa. Při četbě této studie si proto lze uvědomit několik důležitých faktů a především paradoxů.
Jako příklad uveďme až neuvěřitelný dosah Hájkovy kroniky a pohádkového zpracování Karla Augusta Musäuse. Paradox ovšem představuje skutečnost, že látka byla mnohokrát zpracována jak českými tak i německými autory, přičemž všichni zdůrazňovali zemský (výjimečně rakouský) patriotismus. V této době se objevují různé podoby kněžny Libuše - např. zamilovaná žena, dcera víly, obryně, podvodná věštkyně). Vzestup nacionalismu v druhé polovině 19. století přinesl vyhrocení staletého (a mírového) česko-německého soužití. Právě v této době se Libuše stává ústřední postavou národního eposu se značně šablonovitým charakterem. Mizí milostný příběh, protože ten se nehodil pro důstojnou rekyni českého národa, a mizí i ona dřívější rozmanitost.
Národní obrození představuje fascinující epochu budování českého národního povědomí, přičemž se autoři mnohdy uchylovali k vědomým či nevědomým chybným interpretacím a vytvořili celou řadu národních mýtů. Dnes na ně můžeme sice chytrácky upozorňovat, ale bez mýtů by nemohl vzniknout žádný moderní národ. Jinými slovy, co na tom, že libreto naší nejslavnější opery bylo původně napsáno v němčině a nejslavnější věta původně zněla: "Mein theures Böhmenvolk wird nicht vergeh´n". Ano, víme o tom, ale pšššt.

2 03.07.2023

Souhlasím s Hanak_v_exilu. Tato kniha skutečně představuje slabý příběh ze zajímavého světa. Série Titan všeobecně nabízí zajímavé ekosystémy a rasy. Ne jinak je tomu i v této knize. Příběh se skládá ze tří dějových linek, ale bohužel mě ani jedna nezaujala. Sexuální narážky, dvojsmysly a erotické myšlenky jednotlivých postav působily spíše trapně. Scénu, kdy Riker zápasí s erekcí a leží ve vlastních exkrementech považuji za jednu z nejhorších v celé knižní ST sérii. Na základě autorových starších knih si nemyslím, že by autor nesnášel postavu W. Rikera. Patrně se ne zcela povedeně snažil ukázat jiný pohled na sexualitu u Lavenina druhu, což samozřejmě do ST patří.
Stejně směšně působí i dějová linka dr. Rea, u něhož se dle mého názoru nepovedlo vykreslit jeho psychický stav. Nebylo mi zkrátka jasné, jestli jedná racionálně jako doktor nebo jako predátor se silným ochranitelským instinktem.
Musím přiznat, že mám obavy, kam se celá série posouvá. Momentálně začínám číst zatím poslední u nás vydanou knihu (Syntéza), v níž Riker odmítá salutování, protože na Titanu preferuje uvolněnější atmosféru. To už mi trochu zavání novým televizním "ST", u něhož diverzita a efekty převládly nad konzistencí a kvalitou příběhu.

2 02.07.2023

Opět jedno z příjemných překvapení. Kniha popisuje událost, o které čtenář patrně už někdy slyšel, ale neznal podrobnosti. Po přečtení bude mít čtenář naopak pocit, že zná každičký detail této zlomové vraždy, která změnila Izrael. Kniha mi tak připomíná Cercasovu Anatomii jednoho okamžiku.
Osobně si myslím, že Jicchak Rabin byl člověk, jehož životní zkušenosti donutily zcela přehodnotit své postoje. Od zastánce tvrdého postupu proti Palestincům a architekta největšího izraelského vojenského vítězství se propracoval k mírotvůrci a obhájci politiky usmíření. Domnívám se, že právě ochota přehodnotit své postoje a povznést se nad zažitou nenávist utváří skutečné státníky. Takový člověk musí nejen jednat se svým bývalým nepřítelem (a Arafat skutečně nebyl jednoduchým partnerem), ale také se musí potýkat s nenávistí vlastních lidí. Rabin tak byl pro extremisty v Izraeli zrádce, pro palestinské radikály odvěkým nepřítelem a skutečného uznání se dočkal pouze v zahraničí. Jinými slovy, státníkem se stává ten politik, který pochopí, že za mír, který je nezbytný pro přežití obou stran, bude nenáviděn a doceněn maximálně po své smrti.
Souhlasím s autorem, že právě na počátku devadesátých let se mohl konflikt mezi Židy a Araby částečně urovnat, protože extremisté na obou stranách neměli takovou sílu, jakou mají dnes. Osobně si myslím, že Izrael se v blízké budoucnosti posune buďto k teokratické autokracii nebo se vrátí k demokratickému zřízení. Ovšem to bude moci udělat pouze s Palestinci. Řešení dvou států je dle mého názoru již nereálné. Nicméně, potom lidem v Izraeli zbývá to, čeho se celá desetiletí báli... žít spolu.

2 07.05.2023

Úvodem je si nutné přiznat, že tato kniha není zkrátka pro každého. Jedná se o velice těžkou četbu s mnoha odbočkami a děj zdánlivě nespěje k žádnému závěru. Na příběhu je patrné, že jej autor nedopsal, a proto lze jen obtížně soudit, jak by finální verze skutečně vypadala.
Příběh se odehrává ve dvou rovinách. V první sledujeme příběh muže bez vlastností Ulricha, který se snaží najít své místo ve stále nepřehlednější a chaotické společnosti. V druhé zase horečné, byť nikterak dramatizované přípravy tzv. Paralelní akce na počest výročí vlády Františka Josefa I. Obě dějové linky pojí hlavní aktéři, které nelze v podstatě nijak definovat - Ulrich a Rakousko-Uhersko. O obou jsem schopen říci pouze to, co nejsou. Ulrich nemá žádné vlastnosti a proto poznáváme jenom jeho dobře čitelné okolí. Stejně je tomu se samotnou rakousko-uherskou monarchií. Autor naprosto geniálně vystihl bizarní kombinaci liberální demokracie a klerikálního absolutismu, která panovala ve staré monarchii (v díle zvaná jako Kakánie).
Pokud si na knihu naleznete čas, tím lépe pro vás. Na druhou stranu, když se v textu ztratíte, neznamená to, že jste automaticky hlupáci. Nadčasové poselství je ovšem patrné už ze samotného názvu. V době, kdy se vše rozvolňuje a relativizuje, je nutné zachovat si vlastní tvář a držet se svých zásad.

2 23.12.2022

Tento výbor se těžko hodnotí, protože se v ČR jedná o zcela výjimečnou příležitost, kdy se český čtenář může seznámit s byzantskou poezií, kterou lze s určitými výhradami označit za východní variaci vagantské poezie.
Zasvěcenějšímu čtenáři tento výbor poskytne další důkaz o pronikání západní kultury na východ a kulturní rozmach během vlády dynastie Komnenovců. Pozdní Byzanc se tak jeví jako méně rigidní a ortodoxní prostředí.
Básně se čtou velice jednoduše a obsahují opakované stížnosti autorů na své zdraví, nedostatečné finanční zajištění nebo v nich svého patrona žádají o laskavost. Ironicky vyznívají zejména pasáže, v nichž autoři bědují nad svoji chudobou navzdory svému vzdělání, které jim přece mělo zajistit život v bohatství: "Kdo má dítě a rozum, ten nebude ho učit číst, do školy nepošle je. Máš syna, chlapce, milý můj? Kluka, co se má k světu? Radši ho uškrť provazem než číst a psát ho učit."

2 29.10.2022

Nízké hodnocení rozhodně neubírá dílu na kráse jeho jazyka (i překladu). Nicméně se domnívám, že Feuchtwanger napsal lepší romány. Ostatně tato tématika je pro českého čtenáře velice obtížně stravitelná. Jakmile se příběh posune od skandálního rozvodu Markéty a Jana Jindřicha, začíná pro čtenáře skutečné utrpení v podobě často obtížně přehledném teritoriálním vývoji po smrti Ludvíka Bavora a jeho stejnojmenného syna.
Autor navíc vykreslil Markétu jako proaktivní hráčku, kterou "Bůh zbavil ženských předností, aby mohla sloužit své zemi", na politickém poli. Současné historické bádání od tohoto obrazu vévodkyně Markéty spíše ustupuje, což samozřejmě není autorova chyba.
Českému čtenáři určitě přijdou zajímavé pasáže o Janu Lucemburském, který "mnoho získal a málo udržel" a Karlu IV., který "se rozhodl být jiný".
Knihu bych spíše doporučil více zasvěceným čtenářům, ale rozhodně nikoliv pro první setkání s autorem.

2 22.08.2022

Ačkoliv jsem na knihu slyšel rozporuplné reakce, mě osobně se příběh malého Otty velice líbil. Kniha nicméně rozporuje tradiční pohled na Švédsko tedy zemi otevřenou a demokratickou. Každá neutrální země (podobně jako Švýcarsko) musí v dobách krize volit mezi svým svědomím a udržením neutrálního statusu. Bohužel reakce švédské vlády nebo i části švédské společnosti byly spíše přezíravé a opatrnické. Výroky ohledně židovských uprchlíků jsme v trochu pozměněné podobě mohli slyšet v době uprchlické krize 2015/16 nebo během současné války na Ukrajině - je jich moc, vezmou nám práci, mohou si za to sami, měli by být vděční, hlavně ať tu dlouho nezůstávají. V tomto ohledu se nic nezměnilo a pravděpodobně ani nezmění. Smýšlení švédské společnosti dokresluje příběh Ingvara Kamprada, který v mládí sympatizoval se švédským nacismem a až do smrti byl přítelem předního švédského nacisty Pera Engdahla. Později se za toto své selhání omluvil, ale položme si otázku, jestli mohl být během svého dospívání jiný, když vyrůstal ve společnosti, jejíž část pociťovala k německému nacismu určité sympatie nebo při nejmenším by jí nevadilo, kdyby Německo válku vyhrálo. Ostatně nacismus ve Švédsku zcela nezmizel ani po roce 1945, a to ani během velké liberálně demokratické transformace Švédska. V této zemi tak proti sobě mohou stát nejradikálnější nacisté a nejradikálnější levicová hnutí. Naštěstí se snad nebude jednat o určující sílu švédské politiky.

2 12.06.2022

Rychlá a nenáročná četba z Heinleinova militaristického období. Svérázný odboj proti Panasiatskému impériu se dnes může zdát spíše naivní, ačkoliv autor nastínil některé rysy západního a asijského uvažování. Samozřejmě, že japonská a čínská kultura by se nikdy nemohla takto propojit, ale popsaný souboj pevné ruky s pedantskou přesností a volné improvizace dávající přednost úskoku nemusí být vzhledem k naší budoucnosti kompletně z říše snů. Ačkoliv jsem si četbu užil, domnívám se, že autor napsal mnohem lepší a promyšlenější knihy. Tudíž dávám lepší dvě hvězdičky.

2 18.03.2022

Kniha poskytne poměrně srozumitelnou formou přehled o vývoji papežské volby. Ačkoliv se často argumentuje dvoutisíciletou tradicí, není pravda, že by mechanismus volby neprošel žádnou evolucí. Je zajímavé, že papežská volba se na rozdíl od jiných mechanismů tohoto světa zbavila své světské podstaty ve prospěch té spirituální. Volba papeže je i v dnešním praktickém a sekularizovaném světě velikou událostí, přičemž samotný průběh zůstává tajemstvím. A to je dobře. Samozřejmě, že mezi kardinály probíhá ostrá konkurence, ale jelikož je tento politický boj skryt za zamčenými dveřmi, zůstává církev po úspěšné volbě jednotná.
Z celé knihy mi přišly nejzajímavější poslední dvě kapitoly o papežské rezignaci a imaginární reforma budoucího papeže Hadriána VII. Z textu je patrné, že autor patrně není příliš velikým příznivcem Benedikta XVI. ani zastáncem jeho rozhodnutí rezignovat na papežský úřad. Souhlasím s tvrzením, že by se rezignace neměla stát pravidlem, protože úřad papeže je výjimečný na rozdíl od úřadů prezidenta USA, Ruska či Číny především v tom, že papež je ztělesněním trpícího Krista a ve svém úřadě "trpí" a setrvává až do konce života. Text závěrečné kapitoly donutí čtenáře se zamyslet nad významem titulu "emeritní papež". Může se zdát, že se jedná o maličkost, ale v katolické církvi prostě nemůže existovat úřadující a neúřadující papež. To je právě rozdíl např. od prezidentů USA. Pokud bude Obama kritizovat Bidena, bude s toho maximálně pozdvižení. Pokud se to stane v případě papeže, může z toho vzniknout schizma. Benedikt XVI. se v minulosti (nechtěně) vyjádřil v rozporu s aktuálním směřováním církve, což způsobilo řadu nedorozumění. Je zajímavé, že navzdory dlouhému vývoji a nesčetným úpravám samotné volby, není hrozba schizmatu zcela vyloučena.
Poslední část o hypotetické reformě papeže Hadriána VII. je velice podnětná a autor vychází z předchozí praxe Jana Pavla II. Nový papež Hadrián se snaží změnit postup samotné volby, ale zároveň skloubit svoji reformu se starou tradicí. Možnost rozšíření volebního práva na kardinály a zástupce laiků je poměrně věrohodná. Nicméně nesouhlasím s nápadem volit zástupce laiků podle demografického podílu katolického obyvatelstva v jednotlivých zemích. Tyto počty jsou velice nestálé a mohou se snadno změnit (viz nepříznivý vývoj na Blízkém východě).
Knihu určitě doporučuji a rozhodně se nenechte odradit velikým počtem jmen jednotlivých papežů.

2 31.05.2021

Komenský je právem pokládán za jednoho ze zakladatelů pedagogiky. Jeho rady jsou dodnes užitečné. Jako učitel mi k srdci přirostla zejména pasáž "Jiným ukazuji správou cestu, kterou jsem pozdě poznal, jsa unaven blouděním."
Knihy jsou vždy budou dušemi škol (anima schlolarum) a nositelkami moudrosti (vehicula doctrinárum). Čtěte knihy a hlavně si zapisujte "všechno, co se jako drahokam třpytí..."!

2 18.05.2021

Jako celek představuje kniha velice strhující popis současné ruské trestanecké kolonie v Mordvinsku. Ačkoliv by se z autorčiných zážitků dala napsat mnohem podrobnější kniha (což bych ocenil spíše), přistupoval jsem k textu jako k punkové zpovědi. Předně je nutno se pousmát nad stupidní kritikou našeho současného prezidenta. Autorka není žádná hloupá zneuznaná umělkyně a protest v katedrále se nám sice může zdát barbarský, ale to jenom proto, že žijeme v demokratické a klidné zemi. Ruský režim není demokratický a nemá žádný zájem vést debatu s občany. Upřímně, jak chcete dělat poklidný a civilizovaný protest v zemi, kde hlava pravoslavné církve označuje své oponenty za "díla satanova" nebo označuje jako feminismus "hloupý nápad ze Západu"? Ruská církev, alespoň tedy její čelní představitelé, už od dob carů úzce spolupracovala se státní mocí a protest v chrámu se nám najednou zdá jako dobře zacílená rána. Ruská společnost se momentálně nachází ve stavu, kdy osciluje mezi agresivním nacionalismem, silně konzervativním výkladem Písma a nekritickým přijímáním nadřazenosti ruského světa. Z tohoto důvodu je punkový koncert v kostele, který je běžně pronajímán pro komerční účely pěknou alegorii na Ježíšovo jednání v chrámu. V každém případě, ať už s jejím protestem souhlasíme či nikoliv, určitě se shodneme, že i kdyby byla autorka zneuznanou feministickou pseudoumělkyní (ve skutečnosti je studentkou filosofie), nedává to jakémukoliv státu právo poslat ji do novodobého gulagu. Jelikož se to bohužel děje, navrhuje autorka hezkou a pobuřující myšlenku, aby ve znaku nového Ruska byl Malevičův Černý čtverec.

2 01.01.2021

2,5 Kniha rozhodně není špatná a autorka má určitě veliký talent. Nicméně jsem od knihy očekával asi trochu něco jiného. Mám rád Estonsko a těšil jsem se na více estonských reálií nebo detailnější popis vyrůstání estonské dívky ve Francii. Zajímavější je dějová linka babičky Edy nebo dopisy její přítelkyně ze sibiřského gulagu. V závěru knihy čtenář skutečně počítá možnosti oné aritmetiky bohů.

V knize je rovněž několik trefných poznámek na život v socialistickém Estonsku:

"Podřadné místo na společenském žebříčku, který se tehdy určoval podle příslušnosti nebo nepříslušnosti ke straně, podle užitečnosti definované sovětskými měřítky, podle přístupu k určitým výsadám (byt, zvláštní potravinové balíčky, existence podnikového obchodu nebo jídelny), podle postavení v koloběhu zboží. Ředitelé továren, politici, ale také prodavačky, kantýnské, číšníci v restauracích se nacházeli na strategických místech. Prodavačky dostávaly stranou nejvzácnější a nejžádanější zboží, vedoucí restaurací měli moc otevřít nebo neotevřít podnik, nechat vás vstoupit nebo vstup zakázat. Kantýnské odcházeli každý den domů s taškou plnou nejlepších potravin a školákům nebo zaměstnancům nechávali jen to, co bylo na samé hranici poživatelnosti. V této periodické tabulce stály pokladní nad dělníky, tak nad univerzitními profesory."

"Dřívější hrdinové se proměnili ve zločince. Lidé všude mizeli, zatímco kolem statků starý les ožil, hemžil se posledními příslušníky odboje. Tatíček Stalin svým pronikavým pohledem dohlédl všude a všechno viděl, ale svou velkou ruku kladl na čelíčka dětí, a to i v dalekých pobaltských zemích, které ještě nedávno živily imperialistického lidožrouta. Lysenko nechával růst fíky na jabloních, magie socialismu začala."

2 15.08.2020

Komiks je klasika, dnes krásná pro svoji nostalgickou atmosféru a dobrodružný příběh. V knize se samozřejmě projeví nedokonalost celého děje. Tři hvězdičky dávám tedy za nostalgii a klasické zpracování v ABC. Samozřejmě pro dospělého je četba už něco jiného, ale proto je nutné se oprostit od logiky a vychutnat si návrat do dětských let. Taková díla se opravdu těžko hodnotí. Čtenář si musí ujasnit, jestli hodnotí kvalitu díla, nadčasovost, nostalgickou hodnotu nebo význam díla pro svoji a budoucí dobu. V tomto případě se přikláním určitě k nostalgii a významu Galaxie pro český komiks.

2 08.05.2020