RoBertino27 komentáře u knih
Přes všechny eskapády s názvem v zešílevší době posledních let na tuto knihu, ani filmová zpracování, nedám dopustit. Po Vraždě v Orient-Expresu a Domu u kanálu nejoblíbenější "christieovka".
Jednoznačně - jakkoli kniha vypadá jako druhý či x-tý díl - skvělý úvod série, takže zase mi část finančních prostředků přestala říkat pane - ale nelituji. Pravda, ne každý se bude umět vyrovnat s popisovanou brutalitou, někomu možná bude připadat nejeden postup dvojice Hunter-Garcia jako nelogický, ale mě Chris Carter chytil a nepustil. Nechci prozrazovat nic z děje, ale jednu věci si neodpustím. Na rozdíl od některých autorů není závěrečný šok nijak nepřirozený, zapadá do děje a jeho vystupňování. Kladu si otázku, jestli si někdo troufne vyslat Huntera & his friends na plátno.
Ze všech toků nejvíce, nejvíce, nejvíce, líbí se mi Lužnice, Lužnice, cé!
Ačkoliv to nebyla mnou čtená první knížka od Zdeňka Šmída, nesměla mě minout. Ne nadarmo se říká, že pokud vás cokoli hodně zaujme, tak používáte citáty a úryvky, neboť se stanou součástí vašeho já. U party kolem Kenyho, Bonga, Křižáka, Dany, Lídy, Lucie a dalších to platí do puntíku.
Dávno, předávno tomu, kdy na mě vykoukla tak trochu utajená knížka oranžových desek (1969) a po prohlédnutí rozhodně nerozjásaných obrázků jsem nevěděl, co od ní čekat. Ale odradit jsem se nenechal. Příběh Pavla Zemana a Ludvíka Grygara má rozhodně dlouhodobý přesah, jen v dnešní přetechnizované a odcizené době by nejspíš už žádnou kotlinu nikde nenašli, a když, tak s developery v zádech. Foglar tu opakovaně používá některá tradiční schémata a s odstupem času působí více naivně, ale to hlavní v příběhu zůstalo. A ruku na srdce, kdo by si dneska dal tu práci, námahu, odhodlání a vytrvalost postavit si onu chatičku? Aniž by mu to demokratické úřady ihned nenařídily strhnout jako černou stavbu?
Historicky moje druhá "deaverovka" mě definitivně přesvědčila, že tento pán bude mít v mé knihovně stálé místo. Rozvíjející se vztah hlavních postav i zvláštní pojetí - čte se to samo a kniha byla pozváním na další setkání s Lincolnem.
Dlouze a po několika čteních jsem dumal, proč je Ráma právě takový, až mi došlo, že za to může A. C. Clarke. Návazné knihy, třebaže jsou možná osobnější, osudově propletenější a snad i s mravním přesahem se původnímu "tulákovi po galaxiích" nemohly vyrovnat. A protože paměť sem tam selhává, je dobré míti Rámu v knihovně a čas od času se k němu vrátit, třebaže ho člověk místy zná stejně dobře jako autor.
Poněkud mi začíná vadit hodnocení - "ještě děsivější čin než ty předchozí". Těžko posoudit, neřekl bych více, ale jinak. Ačkoliv jsem prošel poctivě celého Cartera, začíná se mi zdát, že pozvolna lape Deaverův syndrom - vytěženost nápadů, překvapení pomalu odeznívají a jsou nahrazována prověřenými postupy. Napsáno samozřejmě na velice dobré úrovni, ale obávám se, aby Christe nezačal Robert Hunter tak nějak pomaloučku svazovat. Tím nechci říci, že jsem nedočetl - to ano a vyhlížím, co bude dál. Ale jak píšu, docela maličké obavy se hlásí...
Měl jsem verzi, do níž se vyplnily údaje - pravda, nebyl jsem ani Rychlý šíp nebo Roy z Rikitanovy družiny: podle jsem si vymyslel dobu lovení bobříků, ale čestně prohlašuji, že později na dnes mnohými dehonestovaných (nesmyslně) pionýrských táborech jsem je ulovil, včetně nedostižného bobříka mlčení. Z dnešního pohledu může být kniha místy příliš patetická, ale to je přesně Foglarův styl, jímž vedl "své" hochy k tomu, co považoval za nejdůležitější. Pravda, byla tu konkurence ve dvou knihách slavné "Devadesátky" a leccos vypadalo jako opisování, ale takové věci jsme coby děti neřešili (pro strážce českého jazyka je myšleno dospělí coby děti, jinak děti samozřejmě neřešily...).
Pohádková klasika z let, kdy se neřešilo, že to jsou pohádky "těch Rusáků". S odstupem času se mi líbí i některé jemné narážky na ruské tradice. Ti, kteří četli o Ivanovi a nachmelené chásce, dobře vědí, co tím myslím. Společně s knihou Z ošatky carevny pohádky nezbytná část mého dětství.
Šestý svazek Románu o zločinu, kupodivu vydaný u nás nejen v mnoha "rozházených" edicích, ale i jedné, slušivě vyvedené, poněkud mate názvem. Nejdřív to měl být Policajt-lamprcajt, poté Policie pivo pije a až poté se ustálil na onom známém Policie pomo pije. A to ještě pomíjím fakt, že v originále znamená titul Polis, polis, potatismos! něco jako Policie, policie, bramborová kaše (v angličtině je to zase Vražda v Savoy). Kniha jenom dokazuje šíři záběru autorské dvojice Sjöwall-Vahlöö včetně občasného humoru. A také postupný vývoj v celé sérii, která se rodila deset let.
Drama Nobileho polární výpravy zachytil její přímý účastník František Běhounek zdánlivě nezúčastněně, nicméně také poněkud nekriticky. Ve srovnání s dalšími publikacemi je však tato kniha více optimistická a bohužel také dějově trochu roztříštěná, což při snaze posádku nešťastné vzducholodi Italia zachránit nemohlo dopadnout jinak. Lze ji bez nadsázky označit za oblíbenou mezi tehdejšími spolužáky a dokonce jsme se zkoušeli, kdo vyjmenuje bez zaváhání všechny trosečníky na kře ledové...
"Pokud máte být géniem, musíte být blázen" zní jedno známé rčení. Když projdete velmi podrobnou biografii Jima Morrisona (nikoli Doors, jak se občas uvádí), napadne vás, že tuto podmínku bezezbytku splňoval. Profil Ještěrčího krále je opravdu velmi dobře podaný a kromě poznání zpěváka a nezkrotně živelné osobnosti Doors rovněž nabízí zajímavý pohled na 60. léta v USA.
Pět malých prasátek byla moje první "Poirotovka" a přiznávám, že prvotní seznámení s geniálním Belgičanem bylo poněkud rozpačité. Teprve přibývající věk mi poodhalil skvělé kombinační vlohy a překvapivé zvraty autorky. Je to navíc ukázka, že případ lze vyřešit i po mnoha letech jen díky "malým šedým mozkovým buňkám".
Jestliže film působil dost ponuře a umocnila ho přítomnost výborných herců či výborných hereckých výkonů (zvláště překvapil Michal Suchánek a hezkým bonusem byl návrat Mária Kubce), tak kniha je ještě o stupeň a půl temnější. Dokazuje, že černobílé vidění je větším zlem než zatajování - autor se neváhá pustit i na křehké pole, s nímž si takový John Lennon užil svoje. Každopádně s ohledem na fakt, že kniha mi byla poskytnuta, jsem se vlomil doprostřed série a bude třeba začít dohánět resty.
K pokračování jsem se dostal nadvakrát - poprvé jsem objevil Strach vycházející na pokračování v časopisu Naše rodina, nastalo martyrium se sháněním starších čísel a jistý údiv, i když ne tak velký, že další příhody Hochů od Bobří řeky vycházely ještě před rokem 1989. Samozřejmě jsem nikdy všechny díly dohromady nedal a jak to všechno dopadlo jsem zjistil až z brožurky. Oproti prvnímu seznámení s Rikitanem & his twelve :-) byl Strach už poněkud dospělejší, výrazně temnější a ve snaze prokázat statečnost i méně pravděpodobný. Navíc už vyšel v době, kdy se mladá generace posouvala ve svých literárních zájmech někam jinam - což ale nijak neumenšuje Foglarovu fantazii, vypravěčské kvality a styl jako takový.
Jeden z případů, kdy kniha jednoznačně zvítězila nad filmovým zpracováním, třebaže se tvůrci Tajemství ocelového města snažili (bohužel za cenu značného odklonu od předlohy). Nejde až tak o varovný podtón, už jako kluk jsem při prvním čtení zažíval ze samotného Ocelového města značnou tíseň. Jakkoli ji bude mnoho lidí považovat za naivní a dávno překonanou, řadím ji mezi nejlepší verneovky, které jsem četl.
Z povinné nostalgie jsem si přečetl Honzíkův pobyt u prarodičů - podotýkám, že původní z roku 1972, nikoli ten demokratický paskvil, kdy se editoři po Sametu chovali stejně jako ti, které kritizovali. Pobavila mě pasáž, kdy se Honzík bojí ve škole jen pohnout a nějak jsem si uvědomil, že ten dětský nádech neodválo nic. Dnešním akčním digitálně tabletovým a sociálně technologickým vyznavačům mobilních youtubeřin pochopitelně nic neřekne, ale to je jejich, nikoli můj problém.
Dlouho předlouho mi v Románech o zločinu chyběla právě úvodní Roseanna. Nijak nepodkopala vysoký standard netradiční autorské dvojice a kritický náhled na švédskou společnosti. Mohu přiznat, že se těším, až si zase po nějaké době celou sérii znovu přečtu a tentokrát už ji budu mít komplet.
Oproti filmu má tato útlá publikace dar jasného důkazu, že Jaroslav Žák byl mistrem slova. Ač bezmála století stará, je právě proto pořád svěží přes skutečnosti, které dávno ve školství nenajdeme. Zde uvedené ukázky jsou třešničkami, kterých je na stránkách tohoto dílka plno. Není tajemstvím, že Žák inspiroval mnoho středoškolských (a možná i školních) časopisů, využívajících pasáží k pobavení "lidu študáckého". Existuje i hodně podobná publikace "Padni, figuro, pět aneb chodili jsme do školy" (2018), která na Žákovu publikaci skromně navazuje líčením let sedmdesátých minulého století.
Jinak plně souhlasím s Paulusem.1978 - Študáci a kantoři by si rozhodně zasloužili další vydání namísto všech těch zbytečných kuchařek podivných celebrutálních jedinců. Smích je solí života a tady se ho na rozdíl od sypání do hrnců nabízí mnohem více a se smysluplnějším využitím.
Miloslav Švandrlík si vzal za základ pražské legendy a svým osobitým způsobem je zpracoval do "lexikonu strašidel", která můžete potkat, jen to chce jít třeba Kaprovou ulicí někdy kolem půlnoci a během hodiny se nenápadně 500x otočit. Psáno klasickým lehkým perem v úsměvném duchu a kořením jsou Nepraktovy ilustrace, který jak známo rád maloval poodhalené děvy, tady se mohl vyřádit.