RoBertino27 komentáře u knih
Moji předchůdci tu zmínili něco výtek, já musím také přidat pár drobností. Především - a to nechci nijak poodhalovat děj - si myslím, že zkušení kriminalisté a technický všeuměl jen těžko nebudou mít na pamětí, že dnes prakticky na každé zařízení existuje „protizařízení“ odhalující to první. Pak se nemohu zbavit dojmu, že se nám autor tak trochu zakoukal do Smrtonosné pasti 2; a do třetice - po tolika zkušenostech by se policie a především Hunterovo oddělení mohlo trochu porozhlédnout po městě po oněch opuštěných budovách. Vím, i američtí hrdinové se ohánějí socialistickým „nejsou lidi“, ale prověřit pár vybydlených komplexů by zcela určitě přineslo své ovoce.
Nic to samozřejmě nemění na výborně vygradovaném příběhu, jehož součástí mohou být pro někoho naprosto nečekaná překvapení.
Kniha mě dokonce vedla k pořízení stolní hry, ale nějak jsem jí docela nepropadl, i z toho důvodu Tolkien čeká, až se k jeho dalším dílům dostanu.
Stejně jako zdejší přispěvatelka Knihomolka2009 jsem se ke knize dostal obloukem, ovšem nikoli přes skvělou adaptaci před dvanácti lety 2011 (ach jo, to to letí), ale také jsem měl v dobré paměti film s George C. Scottem a především vynikající minisérii s Martou Vančurovou a Janem Kačerem. Ta mě provázela asi nejvíc. Těžko říci, kdo byl pro ztvárnění Jany výraznější, ale když jsem se konečně dostal k provedení Charlotte Brontë, tak bych viděl hlavní hrdinku jako určitou esenci všech zmíněných. Příběh sice nabízí spoustu napětí, oné šlechtické temnoty a tajemství, ale ve své podstatě je poměrně přímý a nekomplikovaný. Jenom potvrzuje, že autorka byla skutečně výborná.
Těžko se budeme přetvařovat, že socialistická revoluce na Měsíci mohla proběhnout za podpory Neználka & his best friends. Ale svůj půvab kniha neztrácí, vlastně poukazuje i na některé nešvary, které sužovaly zcela určitě kohokoliv. Propaganda bujela na obou stranách ideologicky rozděleného světa a způsob, jakým ji podal autor Neználka rozhodně nebyla taková, že bych vrhl knihu do ohně...
První a zcela jistě nejlepší kniha v edici Stadion, kterou jsem si pořídil a do jisté míry se stala měřítkem pro ty ostatní (plus Nehodovy Všechny moje góly a Vízkova Fotbalového romantika). Viktor nebo též "Víťa" samozřejmě nepopisuje každý zápas mezi třemi tyčemi, ale jeho vyprávění je plynulé a dobře podané, takže se těšíte na to, co bude v další kapitole. Zamýšlí se i nad tradičními bolestmi brankářů - jak likvidovat přímé a pokutové kopy, stejně tak nad jeho zapojením do hry a hráčskou komunikací.
Navzdory celosvětové hysterii kolem Šifry mistra Leonarda/Da Vinciho kódu byla Digitální pevnost první knihou, kterou jsem od Browna četl. Později se mi do jisté míry vybavila určitá alegorie se Steve Berrym, i když tam už je zase agentský všeuměl, takový typický brouk Pytlík (všude byl, všechno ví, všechno zná a navíc umí). Pevnost mě bavila rozhodně mnohem více než Anatomie lži, čtená ve stejné době.
Záslužný čin redakce ABC vydat původní trilogii Příhody malého boha / Příchod bohů / Kruanova dobrodružství "pod jednou střechou". Tento Speciál 85 byl poprávu jedním z nejúspěšnějších a věřím, že jeho majitelé si ho dodnes pečlivě uchovávají, přestože byly příhody ze Žluté planety opakovaně vydávány.
V tomto případě jsem začal na horách a pak teprve sestoupil k vodě. Proto jsem byl poněkud zmaten určitým zmatkem v přítomných postavách. Pro mě byla četba docela zábavná v tom, že jsem se k ní dostal po čtrnáctidenním pobytu ve Vysokých Tatrách. A musel jsem přiznat, že leccos mělo svou kouzelnou spojitost, včetně avizovaného, ale už poměrně dávno vyhořelého ubytovacího zařízení.
Je zvláštní, že takový sir Arthur Conan Doyle není kritizován za prostředí, ve kterém se pohybuje Sherlock Holmes - například. Podívejte se na rok vydání a řekněte si - opravdu upřímně - co jste tehdy o dané problematice věděli. Osobně jsem si nekazil dojem z knihy tím, že ji srovnávám s dobou kolem roku 2021 - Deaver v té době odvedl velmi slušnou práci a příjemně vybočil ze série s Lincolnem Rhymem, ačkoliv to nebyla výjimka - viz Ďáblova slza, Katedrála hrůzy a podobné knihy. Pokud se hodláte nípat v technické stránce, váš problém, pokud se soustředíte na příběh a mírné předvídání budoucnosti, nemůžete být zklamáni.
První díl mě navnadil, v té době jsem měl tři a netušil, že jich existuje kolem sedmdesáti. Bezutěšenost postapokalyptické země byla vylíčena velmi dobře, zápletky slibovaly zajímavé kombinace, bohužel později se všechno nějak strašně rozmělnilo a zpomalilo... V tomto případě by možná zhuštění dalších části pomohlo, nicméně začátek se z mého pohledu hodně povedl.
Když už jsem prošel prakticky celého Hercule Poirota, podstatnou část slečny Marple a také něco s Beresfordem a Pentličkou, nemohl mě minout - zvláště s poněkud specifickým přístupem k hadům - ani tento titul. Pravda, serpentolog či herpetolog by si tu na své nepřišel, ale opět jsem se přesvědčil, že paní Agatha může do svých knih dosadit kohokoli a nezklame. Neužívá klišé ani opakované postupy, překvapuje a napíná - a to i ve chvíli, kdy si myslíte, že už víte vše.
Třebaže mě příznivci Roberta Langdona budou honit po všech místech, kam tento znalec symbolů zavítal, musím tuto knihu považovat za lepší než Šifru mistra Leonarda nebo Anděly a démony. Zejména ponuré prostředí a prolínání děje zpočátku nesouvisejících, posléze těsně propletených osudů je vypracováno na vysoké úrovni. Jsem zvědav, jestli se kromě seriálu podaří zrealizovat i film.
Není vůbec od věci si tuto knihu přečíst i po mnoha letech a zamyslet se nad ní. Ovšemže byla ona Angolská anabáze zasuta do prachu dějin a málokdo si na ni vzpomněl, ostatně jsem jednou slyšel velmi zajímavé hodnocení: "Byli tam za komoušů, tak proč na ně vzpomínat!" Pokud mají navrch podobní "odborníci", pak není divu, že se téměř vůbec nic neví ani o televizním filmu Vladimíra Kravčiaka Angolský deník lékařky (1984), ač na něm pracoval další významný člověk - kameraman Jiří Stöhr. Na Klímově provedení mi chybí jediná věc, poněkud detailnější popis situace - proč k ní vůbec došlo a co bylo příčinou a důvodem. Ale i tak se jedná o velice silný zážitek, protože ho psal sám život.
Nejspíš jako mnoho dětí mé generace jsem ke Karlíkovi dospěl ve formě obrovského fenoménu zvaného "román na pokračování". Tenhle byl k mání v Mateřídoušce a dokonce jsme ho v hodinách češtiny četli nahlas. Dodnes mě mrzí, že tuto originální verzi s úžasnými kresbami Jaroslava Maláka nemám - čas bývá neúprosný.
Jde sice o dětskou knihu - a pro nás byla Wonkova Medosladká rajská pochoutka tajemným snem - leč mám dojem, že pan Dahl do příběhu vtipně vpašoval odsouzení těch nejběžnějších špatných vlastností - od přecpávání a přezíravost díky mamonu, přes zlozvyky (zde v podobě žvejkaček) až k závislostem (Miky Telekuk) - a to ještě tehdy autor netušil, jak se světem zatočí mobily a sociální sítě vůbec. Proto Karlíka považuji za ideální dílo, které by rodiče svým ratolestem měli povinně předčítat, aby si také leccos připomněli. Ještě slovíčko o filmu - na rozdíl třeba od moderně pojaté a zcela předlohu devalvující Války světů je Burtonův film velmi vlídným zpracováním. Ale nenechte se mýlit - můj názor je určitě ovlivněn velmi povedeným Veruka Salt Song.
Mám v knihovně vydání z roku 1980 a mnohokrát jsem k této knize vracel. Otevřeně přiznávám, že jsem téměř polovinu obětí neznal, takže mnohdy mělo čtení i objevitelský charakter. Asi nejoblíbenější pasáží bylo pozadí vraždy J. F. Kennedyho a rovněž Hitlerova Operace Valkýra. Právě tato publikace mi pak otevřela cestu k dalším Borovičkovým dokumentům.
Překvapivě nikoli Lincoln a Amelie, ale písmoznalec Kincaid, řešící nadmíru komplikovaný a časem ohraničený případ. Po letech jsem si připomněl mé druhé setkání s Deaverem, zčásti takké proto, že jsem viděl televizní adaptaci (bohužel dost slabou). Nebyl jsem vůbec zklamán a přesvědčil se, že Jeffery si umí i "odskočit" od svých pilotních hrdinů, pokud mu mohu něco vyčíst, pak jen to, že Patricka už nenechal prožít nějaký další případ a jen ho občas nechá Lincolnovi vypomoci.
Jestliže má autor také svůj - řekněmě - "modus operandi" a zvláště v určité řadě věnované jedné postavě, těžko od něj lze očekávat nějaký zásadní vyšetřovatelský zvrat. V tomto směru Carter pokračuje ve svých intencích a nezklame očekávání. Nakolik se opakuje, budeme moci posoudit, až vytvoří velitele hlídky ochrany venkovských kompostů a začne nám předkládat jeho náročnou službu. Noční lovec se ukazuje jako jeho vysoký standard - a že některý čtenář doputuje k poznání o něco dříve? To svědčí jen o tom, že pozorně čte nebo má určité vlohy.
Po shlédnutí všech epizod jsem už jenom čekal, že se podobná kniha určitě objeví a naštěstí se tak stalo. Při vší úctě k Albertu Finneyovi či Peteru Ustinovovi, Poirot = Suchet a Suchet = Poirot. Především oceňuji jeho zápal pro věc a navzdory jiným hercům, kteří hudrali, že jim ta či ona postava zničila kariéru, se rozhodl zfilmovat všechny předlohy Agathy Christie, kde onen puntičkářský Belgičan figuroval.
Při rozhovorech s panem Šorelem jsem se dozvěděl, že podobně jako Jaroslav Foglar nebo tvůrci Modré pětky i Václav tak trochu bojoval s nápady. I proto se Odysseus hodně podobá Hlídači na Ikaru - toho jsme si mohli přečíst v druhdy rozšířené Kometě. Autorovi nelze upřít snahu o atraktivitu a obrovské nadšení pro sci-fi oblast, ale s lítostí lze konstatovat, že pozvolna zaostává za předchozími výtvory.
Vzhledem k tomu, že jsem ve fotbalové brance nějaký čas strávil, byli Mistři robinsonád vlastně povinnou četbou. Našel jsem tam své oblíbence, potěšily mě obrázky i komentář našeho nejspíš nejlepšího ochránce svatyně Ivo Viktora.