RoBertino27 komentáře u knih
Jedna z těch Verneových knih, které řadím do takzvané druhé řady. Neříkám, že Hatterasova posedlost není zajímavá, neshazuje ji ani současné poznání o krajích stále méně trvalého sněhu a ledu. Spíš je tak nějak schématická a místy tak trochu samoúčelná. Nelze ji ale upřít tradičně výborné vypravěčské mistrovství, takže ač nepatří mezi moje nejoblíbenější, dopustit na ni nedám.
Dnes už je rozložení hokejových sil poněkud jiné, ale slavná éra hokejové Dukly Jihlava si zaslouží podobné zmapování. Je psáno spíš pocitově, formou příběhů a krátkých kapitol, ale odhaluje onen jedinečný kádr, zahrnující především Jana Suchého, bratry Holíkovy, Hrbatého, Klapáče a další.
Je to takové krátké spojení: Pohádkový dědeček okamžitě vyvolá jméno podivného pana Šnofouse. Ale také důkaz, že Zdeněk Miler nemaloval pouze a jenom Krtečka. S ohledem na železničářskou rodinu byla tato kniha téměř povinnou četbou a jestli něčeho mohu litovat, že v proudu času zmizela bůhvíkde.
Kniha dlouho čekala, než jsem ji v ryzí podobě "přelouskl". Nejdřív přišel na řadu dvoudílný televizní film s výbornými Romanem Skamene a Petrem Kostkou, potom komiksový seriál v Ohníčku. Pokud by se dalo půlit, byla by to poctivá 3,5 hvězda, ale z nostalgie okrouhlím nahoru. Z literárního hlediska bych ji klidně zařadil do povinné četby na školy, jenže tam už se stejně čtou jen zprávy na WhatsUp, takže by to nejspíš bylo s křížkem po vykonaném obřadu.
Dva vodáci - autoři do jisté míry kráčeli ve šlépějích typicky klubových příběhů, ale tady byl hlavním směrem vodní živel a díky tomu se Modrá pětka skutečně od takových Rychlých šípů, Kulišáků, Strážců (i když tam jistá spojitost je) poněkud liší. Kdo má zájem dozvědět se opravdu maximum včetně některých zajímavostí, nechť sáhne po Encyklopedii komiksu, svazek 2, kde je této kmenové partě Pionýrské stezky věnováno hodně prostoru. Sebrané "spisy" v tomto případě hodnotím kladně, jen mi přijde hodně zbytečné úporné zahlazování stop po původních pionýrských šátcích a opravy textů.
Pro mě bude vždy Seka, Zulu, Filomenu a Drápka reprezentovat geniální obrázek:
Sek & Zula společně pějí: "Byť jen pouhá kráva, buď nám dlouho zdráva."
Filomena šmudlajíc si oko kopytem: "Ještě nedávno jsem byla nezkušené tele!"
Drápek asistující opodál: "A léta běží, vážení!"
Z toho je jasné (zejména dříve narozeným a znalcům ranního rozhlasového pořadu) skvělá hravost Švandrlíka provázená nádhernými Nepraktovými kresbami. Nevzpomenout brontosaura Punťu by byl hřích, i když postavičkami se to v komiksu jen hemží. Díky tomu byl po jistou dobu Ohníček vyžadovaným čtivem...
Zajímavá myšlenka, ale až příliš jednoznačně a čitelně vedená. Jistě, budeme počítat s tím, že uděláme něco, po čemž protistrana musí reagovat jako podle not, ale to je právě ona největší slabina. Chybí překvapení, ono nejočekávanější se potvrdí příliš brzy, zvrat, vyhrocenější konflikt. Syžet je také daný a odpovídá době, v níž byla kniha vytvořena. Pro mě to byl boj mezi dvěma a třemi hvězdami, nakonec jsem zvolil vyšší hodnocení nejen proto, že mě letecká tématika zajímá.
Nelze vstoupit třikrát do téže řeky, třebaže vodácká tématika se opět vrátila. Nicméně pořád si autor zachovává svůj styl a na rozdíl od některých odsuzujících PCW mi přišel tento počin jako celkem humorný... To je ale nejspíš otázka vkusu každého z nás. Dvě první knížky asi těžko něco překoná, ale v případě "těšení" rozhodně nejde o zásadní odstup.
Byly doby, kdy i ostří hoši jedva opustivší mateřskou školu sáhli po knize ryze určené pro děvčata. Oživlý medvěd Bambula čili Bambi je protiváhou poměrně nepříjemné tetičky i poněkud tristního prostředí samoty u Chudoples.
Ke knize jsem se dostal až v "pokročilém verneovském věku", to jest četl jsem ji po mnoha dalších, ale nepřišla mi nijak slabší či méně zajímavá. Naopak si myslím, že se řadí mezi ty, mající přesah před propast času. Nejen kvůli technice, ale pro chování lidí, ignorujících veškeré hodnoty.
Poznámku k povzdechu uživatele Pralev. Já četl vydání od SNDK z roku 1968 a žádný negativní zážitek týkající se pravopisu či překladu nemám.
Nejdřív jsem si oprášil ve vzpomínkách onen třináctidílný seriál, pak jsem narazil i na knihu a odtud vedl oblouk opět k reprízovanému seriálu. Jako klad knižní verze vidím množství fotografií, ale zcela upřímně bych při rozhodování zda číst či vidět tentokrát upřednostnil vizuální provedení, byť někdy poněkud statické.
S ohledem na rozsah a potažmo i cenu publikace jsem doufal, že bude skutečně vyčerpávajícím přehledem Kájovy tvorby. Proto mi nejde na rozum, proč existují v tomto díle poměrně značné mezery v periodikách běžně dostupných. Jenom proto, že šlo o socialistické časopisy? Proč není zmíněna skutečná rarita, kterou se jen tak nemůže někdo pyšnit - Kája totiž vytvořil pro Pionýrskou stezku vystřihovánku - model obchodního domu Kotva. Ilustroval rovněž celoroční soutěž Olympijský kruh a v polovině 70. let měl ve PS značné kvantum velmi dobrých ilustrací. Proč je tato pasáž tak nějak elegantně přehlédnuta? Možná aby bylo víc prostoru pro soukromé kresby, jistě zajímavé, ale z hlediska komplexního poznání poněkud zavádějící. Znal jsem kolegu v zaměstnání, jenž byl Kájovým přítelem a měl od něj asi pět obrázků. Samozřejmě v knize nejsou, nelze dohledat všechny, kterým Saudek něco namaloval. Proto mě mrzí, že ony mnohem snáze dohledatelné skutečnosti v této publikaci chybí - Kájův obrázek tak není komplexní.
Dobrého autora literatury faktu poznáte podle toho, že se o jeho knihách nehovoří, zda se líbí nebo ne, ale jak jsou či nejsou pravdivé. Nebojí se nastavit zrcadlo skutečnosti a neohne ji podle momentální módy. V tomto případě je Irving stoprocentní!
Pokud se zaměříme na "Souškovo" bodré, nijak nepřikrášlované vyprávění, nemá kniha sebemenší nedostatek. Bohužel její celkové vyznění kazí několik vyslovených historických nesmyslů (například v případě MS 1974 ve Finsku), které by si autoři mohli a měli ohlídat. Zvláště, když jsou ony překroucené údaje snadno dohledatelné.
S ohledem na školní okolnosti jsme knihu dostali přečíst téměř "příkazem", ale nakonec se z ní vyklubal celkem realistický příběh o sirotkovi, jehož se ujmou vojáci. Ačkoliv pozadí jeho života není tak detailně popsáno, nelze pominout pochopitelné trauma ze ztráty blízkých a dětskou snahu je pomstít. Neřekl bych, že příběh je nějak drastický či nadnesený, co se ve válce dělo, to si mimo přímých účastníků jen těžko můžeme představit. Logicky z toho plyne i jistá propaganda - jako u všech vítězů. Nezdá se mi také, že by Rudá armáda byla zvlášť heroizovaná, což naznačuje zvláště závěr.
Kdo viděl podobně laděné filmy Borisek, malý seržant (1975) či Stalo se v rozvědce (1968), určitě si na Syna pluku vzpomene. A ještě dodatek - časopise Ohníček (24. a 25. ročník - 1973-1975) vycházely osudy Váni Solnceva v komiksové podobě ve ztvárnění známého ilustrátora Karla Franty.
Do knihy jsem mnohokrát nahlížel a mnohokrát po ní toužil. Čas oponou trhnul, takže jsem využil doby a vzal zavděk spojenou verzí jedničky a u nás dříve nevydané "dvojky". Mám tak většinu textů Fab Four a také spoustu kouzelných obrázků, které mi připomínají dobu, kdy jsem k Beatles nacházel cestu a objevoval jejich svět.
Zdeněk Jirotka je propojen se Saturninem a Muž se psem zůstává v pozadí. Těžko říci, jestli jsem očekával něco podobného nebo zda jsem měl zkreslené reference, zůstal tak trochu za očekáváním, ale vinu opravdu nehledám v autorovi. Chápu, že to je velmi dobré dílo, takový pěkný blyštivý kamínek, ale protentokrát ho přenechám ostatním.
Souborné vydání z roku 1990 zatlačilo do pozadí vzpomínky na sešit KARAVANA se sugestivní kresbou na titulní straně. Nevěděl jsem, co čekat a nemohu říci, že bych s lehce otráveným výrazem přeskakoval stránky. Navození atmosféry v Anglii bylo opravdové, určitě odvážně pojatý materiál, navzdory tomu u mne nepropadl. Protože jsem slyšel dost rozporuplné názory na autorovy Cesty slepých ptáků, zpočátku jsem nevěděl, co očekávat, nakonec jsem ale rozhodně nebyl zklamán.
Jako u všech antologiích - lepší povídky se střídají s méně úspěšnými, není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Mojí jedničkou je titulní Vlak do pekla, naprosto jedinečná a neotřelá podoba smlouvy člověka s ďáblem, a pak až úsměvné Přestaň už mávat těma rukama. Ostatně ne nadarmo se o tomto výběru hovoří jako o ukázce spisovatelského řemesla a dobrých nápadech, které předčí příběh napěchovaný neznámou technikou, v níž se kolikrát nevyzná ani sám autor.
Tecumseh Fox je takový rozverný, žoviální až bonviánský detektiv, s nímž ale není radno si zahrávat. Detektivky jsou žánrem, k němuž mám jistou náklonnost, ale Lahůdková vražda mi přišla jako nepříliš silný vývar jiných příběhů - těžko říci, zda televizní Outsider Agathy Christie s Davidem Suchetem vznikl později (možná ano), ale při čtení se mi vybavovala právě tahle epizoda.