RobertRoberts komentáře u knih

Příteli, z jakých jdeš k nám zemí?
Který vítr mám proklínat?
Mít s tebou román nechce se mi.
Máš černou krev a loupíš rád.

Z tvé černé vatry každou chvíli
v dívčí zrak jiskra dopadne.
Tvůj zájem, příteli, je milý -
a stejně milé je mé ne.

---------

Dvě slunce chladnou - slituj se, slituj Pane!
To jedno na nebi, druhé v mé hrudi plane.

Já z těch dvou sluncí - odpouštím si
svou vinu? -
já z těch dvou sluncí šílím a leta hynu.

A obě chladnou - už hřejí jen skromně -
a první zchladne to, ve kterém je víc ohně.

6 23.08.2016

Lidé už od nepaměti milují příběhy, jejichž hrdinové jsou nešťastnější než oni, aby doplnili svoji mozaiku citů o chybějící článek s absolutní smůlou. Ten článek, který i zanedbatelnému pocitu štěstí dává přijatelnější rozměr, aby ono prožité dostalo punc skutečnosti a my tak své přesvědčení, že náš život za něco stojí. Je to přesně ta síla, které pomáhá lidem přežít války, živelné pohromy, ale i hluboké osobní krize. Pravděpodobně to je důvodem, proč se prvotina tohoto autora stala velmi rychle bestsellerem a získala několik cen a podle mého zcela zaslouženě, neboť už od prvních vět se střemhlav propadnete do světa anorektičky a osamělého, těžkopádného paka, s dlaněmi jako dřevorubec. Na malou chvíli se tyto dvě, zdánlivě bezvýznamné nuly stanou středem vašeho vesmíru. Budete si je pamatovat ještě dlouho po přečtení poslední stránky, protože celé je to mrazivé, poutavé a naprosto podmanivé...

2 02.07.2016

Rusové jsou zvláštní národ. Žijí na dohled Evropanům, ale nejsou to Evropané. Jakoby to byl úplně jiný světadíl, jiná planeta. Indoktrinace, útlak, bída, vodka... ale také vyjímečná literatura, filosofie, umění... Jakoby lidé potřebovali k rozmachu a prosperitě tíživé životní podmínky. Možná, že pernamentní tlak podporuje kreativitu a pohodlí přesný opak? U mě rozhodně ano.

Většina z nich žije v nouzi a přesto Putina milují. Ptáte se proč? Dal lidem pocit, že všichni do jednoho jsou součástí velkého Ruska! A také ukázal prstem na nepřítele.

Světlana Aleksijevič nezatěžuje vyprávění lidí vlastními interpretacemi. Je to sentimentálně rozcítěné (za Sovětského svazu jsme byli všichni stejní, mluvili jsme jedním jazykem...), děsivé (z lágrů se vraceli, tedy pokud se vraceli, lidské trosky), zmatené (nechápu tenhle nový svět), bolestné, smutné, tragické. Konec rudého člověka je krvavý, stejně jako jsou krvavé jeho dějiny. A z této skrumáže rozmanitých osobních zážitků a emocí proniká na povrch jeden obzvláště děsivý fakt: vždyť tento národ je traumatizován celá staletí - v podstatě od svého vzniku!! Rusko je doslova krví a represemi prosycená zem a my můžeme děkovat Bohu za prozíravé a umírněné panovníky jakými byl Karel IV a další. Ale lze nazývat štěstím, že například díky informační globalizaci můžeme namísto řešení vlastních problémů pohodlně řešit ze svých obýváků problémy jiných lidí, jiných kultur a krajin? A naivně věřit, že je skutečně řešíme? - od utečenců přes ruskou duši, americkou kriminalitu, islámské náboženství, Sýrii... až po děti nějaké paní Novákové kdesi v Norsku.

Já především věřím, že stále budou existovat a to na všech úrovních společenské hierarchie i lidé s ochotou, schopností a možností konat i proti většinovému názoru. Jinak by demokracie byla dlouhodobě neudržitelným stavem společnosti. Existovat autority, ze kterých je cítit síla a současně jakási rodičovská laskavost - neboj, i ty si já! Protože to právě oni formují podobu demokracie ať už pozitivně či negativně.

---

„Neustále mluvíme o utrpení. Je to naše cesta poznání. Lidi ze Západu nám připadají naivní, protože nestrádají tak jako my, mají na každý neduh nějakou medicínu. Kdežto my jsme seděli v lágrech, za války jsme zemi poseli svými těly, holýma rukama se přehrabovali v jaderném palivu v Černobylu. A teď sedíme v troskách socialismu. Jako po válce. Jsme tak ostřílení, tak omlácení. Máme svůj jazyk. Jazyk utrpení.“

10 24.06.2016

Kniha je doslova kopancem do rozkroku, bleskem z čistého nebe a ledoborcem pro moralistické a zapšklé odsuzovače sexu v literatuře. Jde nejenom o erupci živelnosti, nevšední radosti ze života, nespoutaného života, oslavu sexuálních radovánek, ale i o vyjádření lidskosti a její slabosti člověka žijícího na okraji společnosti v sevření zavšivených hotelů, pronájmů u přátel, hladu, strádání a odříkání. Zavítáte s ní do světa prostitutek, smradlavých pajzlů, laciných restaurací a nahlédnete do zrcadla tehdejší Paríže v meziválečném období.

Bohémský život umělců přicházejících do této Mekky umění je jitřením jejich ran, neduhů, zvrhlostí, rouháním a propíráním vlastní sexuality na okraji společnosti. Kniha vám předestře život umělecké smetánky, převážně Žido Američanů s důrazem na jejich tělesné potřeby, ruku v ruce s živočišným nutkáním ukojit své základní pudy. Dělá to však tak vnímavě a erudovaně, že budete mít z tohoto nevšedního stylu psaní blažený pocit, že jste cosi promeškali a doba, kdy Paříž byla městem kavárenských literátů, sochařů, malířů a ostatních umělců je nenávratně pryč. Přesně ta doba kdy Paříž připomínala noblesní kurvu - z dálky vás okouzlí a vy už se nemůžete dočkat kdy ji padnete do náruče. Za pár minut vás však zaplaví prázdnota a zhnusíte si sám sebe, jakoby vás někdo podvedl!

Pokud tedy máte chuť na vyburcování vaší fantazie až do krajnosti, ale i na poetické úvahy od náboženství až po přerozdělení moci ve světě, pokud toužíte nasát atmosféru meziválečné Paříže, nenechte se zmást zdánlivou obscéností za jakou byla kniha označovaná a určitě si ji přečtěte..

btw: ohodnotit tuto knihu odpadem může snad jen duševně zaostalý a pomatený vyznavač kultu Moudrostí starých Toltéků..

„Ty, Táňo, jsi můj chaos. Proto zpívám. A tím, kdo umírá, vlastně nejsem já, ale svět, který se svléká z kůže času. Pořád ještě žiju, kopu v tvém lůně, do nějž chci vepsat skutečnost.“

6 20.06.2016

Plně souhlasím s tím, že kniha je místy hodně zmateně napsaná (nicméně např. část o pobytu v Ravensbrücku je napsána naopak velmi dobře), ale i tak je její informační hodnota pro obdivovatele Mileny Jesenské zcela nezpochybnitelná, protože i mně coby jejímu velkému příznivci přinesla mnoho nových informací o životě této pozoruhodné ženy a jelikož jsem ve Vídni kde také nějakou dobu žila pracoval a stále toto nádherné město často navštěvuji, byl jsem ve svém živlu hned dvakrát, protože po místech kde Milena ve Vídni pobývala a která navštěvovala, kudy se například procházela s Franzem Kafkou velmi často chodím aniž bych o tom měl vůbec tušení! Určitě se tam tentokrát cíleně vrátím a budu se toulat po zašlých stopách Mileny Jesenské právě s touto knihou v ruce - všechna místa i ulice mám už vypsané :-). A i proto nemohu jinak než hodnotit plným počtem..

„Co se stane, až líc a rub, vnějšek a vnitřek už od sebe nepůjdou rozeznat, až naleštěná zrcadla přestanou odrážet tebe, jaký jsi, kdo potom rozhodne o tvých potřebách?“

2 18.06.2016

Jůtuber je tvor zcela zbytečný a společnosti nic nepřinášející. Stydím se za současnou generaci těchto idiotů..

Román „Ať vejde ten pravý“ se v literárním světě zjevil odnikud. Neznámý spisovatel svou prvotinou mnohé překvapil, šokoval i dojal. Nazvat jeho dílo upířím románem by bylo trochu zavádějící a to ne proto, že v něm nejsou žádní upíři, ale proto, že tento žánr je v posledních letech zprofanován paskvily pro limonádové čtenářky.

Lindqvist při hledání vhodných kulis pro postmoderní lovestory mezi šikanovaným Oskarem a upírkou Eli nezacházel daleko. Svůj příběh situoval do prostředí, z kterého sám pochází - stockholmského předměstí Blackeberg. A i když mu někteří vyčítají, že trochu kazí idylický obraz Švédska (ten je dnes bohužel v troskách kvůli úplně jiným věcem), tak se zdá, že si nemohl vybrat lépe. Autor podává fakta bez okolků a možná právě onen sociální podtext s vydařeným popisem stárnoucích alkoholiků či násilí páchaného dětmi, které plodí zoufalství a outsidery, je mnohem děsivější než zmínky o bytostech sápajících se lidem po krku. Autorovi se zcela mimovolně podařilo vytvořit osobitý žánr - sociální horor.

Přesto, že tato kniha vypráví o teanagerech, težko říct, jestli ji naplno pochopí. To co hlavní hrdinka Eli v tomto díle prozrazuje totiž spíše vyvolává otázky, než aby nabízelo odpovědi. Celkově jde o velmi dobrý román vyrovnávající se s nástrahami a strastmi puberty a dospívání..

3 30.01.2016

Román Jakobijánův dům byl celé dva roky nejprodávnější knihou v arabském světě. Blízký východ trpí schizofrenií, veřejným nepřítelem číslo jedna jsou Spojené státy, ale hrdiny rodinných albumů jsou synové, kterým se v této krajině podařilo prosadit. A mezi ně se zařadil i Alá´a Al-Aswání.

V podstatě by se dalo říci, že kniha je o tom jak Egypťané přicházejí o iluze. Chudoba velké části obyvatel je téměř hmatatelná, korupce sahá až do těch nejvyšších politických pater, náboženství je rozděleno podle majetku - je zde islám pro bohaté a islám pro chudé, většina ženských postav v románu je sexuálně zneužívaná a k tomu všemu všudypřítomný extremismus. Egyptská realita obsahuje všechno možné, ale především je hořko - trpká, zbavená všech iluzí o demokracii.

2 30.01.2016

Nobelova cena je věc ošidná a to nejenom ta za mír. Ani nobelovka za literaturu totiž není osvobozená od celosvětových „společenských objednávek“. Čtenář je tedy ostražitý, recenzenti už dopředu skeptičtí. Jen knihkupci mají radost z bezplatného marketingu. U oceněného románu Herty Müllerové z prostředí lágru na sklonku 2. světové války je však i další důvod k opatrnosti, neboť jsou téměř povinnou jízdou každého zainteresovaného autora.

Pro teprve sedmnáctiletého Lea Auberga, hlavní postavu, je deportace do sovětského lágru částečně vysvobozením, neboť doma se svým homosexuálním zaměřením riskuje problémy a chce tedy absurdně „vyklouznout z náprstku velkoměsta“. Jeho start do života dospělých je však plný šílených okolností. Po nekonečné cestě v dobytčáku se ocitá spolu s ostatními v kolonii utrpení, bezvýznamnosti a především hladu. Leo přestává být velmi rychle hlavní postavou, kterou se stává právě onen hlad, neboť „anděl hladu nikdy nechybí, vstoupil do mozku“ a i přesto, že odejde, vrací se ještě silnější. Obyvatelé tábora postupem času rezignují, pohybují se pouze setrvačností. Jednotlivé věci získávají jména, i ta nejmenší výhoda nebo ukradený kousek chleba se stává Událostí! Dech každého je doopravdy rozhoupaný, ještě stále však znamená záchvěvy života, který může každým okamžikem vyhasnout a skončit pochovaný kdesi v ruské stepi.

Lágrová litertura v podání Müllerové je jiná, daleko od klišé jiných táborových deníků. Střídání krátkých a delších kapitol představuje rozhoupaný dech, který je však nakonec dost silný, aby Leo přežil a vrátil se domů. Slovní spojení lágrový lyrismus zní jako protiklad, ale tento román dokazuje, že je to možné.

Müllerové slovní obrazy jsou však místy až příliš košaté a nesrozumitelné..

3 29.01.2016

Rodná vlast hlavní hrdinky Alji je zničená, zalitá krví a přesycená nenávistí k lidem jako je ona: „Žádný buržoazista nesmí zůstat naživu. Postřílíme vás jako psy i s těmi vašimi bílými límečky, vy svině inteligentní,“ tlumočí revoluční filosofii ruského lidu jeden z komisařů, bývalý řezník, který hlídá dobytčí vagóny třetí třídy se zamřížovanými okny. V tomto provizorním vězení při nekonečné cestě na Sibiř uz všichni ztrácí i poslední zbytky lidské důstojnosti a pak, na konečné v Omsku, přicházejí i o zbytky svobody.

Alja má však ještě dostatek sil, aby zaznamenávala do svého deníku události, které se vzpírají její citlivé duši, avšak vůči kterým už začíná být imunní. Když se poprvé setkala se smrtí, otřáslo to s ní. Když později vidí sadistické mučení a veřejné vraždění lidí, které znala, děsí ji to. Bezmocně se ptá: „Bůh dal lidem život, úžasný, ale krátký. Proč lidé chtějí uloupit jeden druhému něco, co se nedá nikdy vrátit zpět?“ Tento její deník se později stane jedním z nejdojímavějších a nejvíce autentických svědectvích bolševického teroru.

Kniha je reálným obrazem světa, který si dnes můžeme jenom představovat a ocitnete se s ní u zrodu režimu, který změnil životy miliónů lidí. Bylo velmi zajímavé a poučné číst knížku, která je v Rusku stále zakázaná a která sloužila nacistickému Německu jako propaganda vůči Rusům a která je také šokujícím a mrazivým svědectvím doby, v které jsou pošlapávány základní lidské hodnoty, vzdělání a pravda..

„Už si neumíme ani představit, jaké to je mluvit jinak než šeptem, uléhat ke spánku bez oděvu, jaké to je přežít třeba jedinou minutu bez strachu, že nás někdo zastřelí. Copak jsou ještě na světě lidé, kteří jedí bílý chléb a cukr, skutečný bílý cukr?“

„Ještě je tady Rusko. Stále ho miluji i když mu už nerozumím.“

5 29.01.2016

„Myslí si, že jsou mozkem národa, avšak ve skutečnosti nejsou mozek, ale hovno,“ vyjádřil se v roce 1922 Lenin o příslušnících ruské inteligence, které se rozhodl navždy vystěhovat z nového sovětského státu a uspořádal na ně doslova hon. Napsal to v dopise Maximu Gorkému, v té době už jeho oponentovi, který z emigrace vyjádřil Leninovi své znepokojení nad deportacemi. A právě tento úvod předznamenává obsah knihy ve které Ivana Ryčlová líčí fundovanou a zajímavou mozaiku o vzorku spisovatelů, kterých často rozpolcený vývoj ztělesňoval složitosti a brutalitu totalitního režimu. Při strhujícím líčení jejich pohnutých osudů se autorka nestaví do úlohy soudce ani moralizátorky, avšak polarita mezi začátkem a koncem knihy, tedy mezi Gorkým a Šalamovem, je přeci jen zřejmá. Jeden, nejvlivnější ruský spisovatel, například velmi dobře věděl o gulazích a hledal pro ně slova ospravedlnění, ten druhý v nich strávil nekonečných sedmnáct let. Právě Maximu Gorkému je věnována asi největší část knihy, jelikož byl jediným ruským spisovatelem, kterého společenské postavení dosáhlo význam politického činitele s nesmírně komplikovaným osudem, intelektuálem, kterého životní peripetie symbolizují pozici mezi dvěma mlýnskými kameny - tedy v tomto případě jak sám s oblibou říkal „mezi kladivem a kovadlinou“.

2 29.01.2016

Největším problémem této knihy je to, že se až zoufale snaží podobat té první. Nedá se říci, že by Jonasson ztratil svou bohatou fantazii a humor, občas se při čtení i zasmějete, kniha vás dokáže trochu vtáhnout do děje, překvapit i vytvořit jakési napětí. Ale suma sumárum jde stále jen o slabý odvar jeho debutové knihy a čtenáři nezůstává nic jiného, než jen neustále srovnávat.

Zatímco však Stoletý stařík byl napsán z čisté radosti, Analfabetka je napsána podle šablony - stoletého staříka zde nahrazuje geniální děvče ze slumu, místo slona je tu atomová bomba, nákladní auto nahradil autobus a nakonec dojde i na konfrontaci s představiteli moci a zákona, neboť hlavní hrdinové se samozřejmě pohybují na jeho hraně. A to je největším problémem této knihy. Snaží se připomínat Staříka - ať už celkovou stavbou knihy, humorem, nečekanými zvraty, neobvyklými situacemi či výskytem důležitých a významných osobností.

Autor v knize opakovaně předstírá humor, který už vtipný není, a po přečtení si čtenář uvědomí, že to už tady vlastně bylo, že to celé je pouze a jen opakovaný vtip..

5 29.01.2016

Paolo Giordano se v této útlé novele pouští do vážných existenciálních témat a především se vrací k tomu co umí nejlépe. Tedy k literárnímu ztvárnění nebezpečí, která nejsou na první pohled vůbec zřejmá. Vzduchem tady totiž nelétají kulky a nepobíhají teroristé, podobně jako v jeho posledním románu Tělo. Zůstává zde pouze rozechvělý člověk se svou zranitelností, žijící ve světě, kde lidé neumírají ve světle dobrodružství, nýbrž všedně. Ony pomyslné nálože čekající na výbuch jsou zde ukryté v samotných středech lidských životů a dokonce i uprostřed vztahů, jenž kdysi působily tak bezpečným přístavem. Čerň a stříbro je příběhem umírání, falešných nadějí, odcizení, nepřátelství a pomíjivosti. Paolo Giordano je zpátky ve své nejlepší formě jako mistr sugesce, emocí a nepotřebuje k tomu ani příliš mnoho stránek..

1 28.01.2016

Macbeth patří k nejznámějším tragédiím jednoho z největších dramatiků v našich dějinách. Je to tragédie úpadku člověka posedlého ambicemi a touhou po moci, která vede až ke zločinu. Tragédie člověka který trpí. Trpí, neboť se ztotožňuje se svými myšlenkami a identifikuje se s falešným egem a jeho historií vytvořenou svou vlastní myslí. Je doopravdy vrahem? Nebo jsou události, které se odehrávají jen výplodem jeho fantazie? Macbeth je omámený myšlenkami, jeho pocit identity ústí do příběhu který vypráví. Ztotožnění se s tímto příběhem je příčinou jeho emocionálního utrpení jenž prožívá. Žije v otroctví vlastního sobeckého rozumu, který mu způsobuje bolest. Avšak ono utrpení stejně tak vytváří i možnost procitnutí. Vysvobodí se z nadvlády vlastní mysli, přestane vytvářet svůj čas a najde svou vlastní jistotu tady a teď? Přetaví vzdor na akceptování a pochopí, že to co cítíme a vnímáme nejsme ve skutečnosti my? Nalezne své skutečné bytí, své skutečné já?

1 28.01.2016

Lída Baarová měla v sobě zvláštní kouzlo. Kamkoliv totiž vešla, všechny ženy v jejím okolí přestaly jakoby náhle existovat. Za první republiky se o ní v Čechách také říkalo: „Baarová má oči mandlové a Mandlová má oči barové."

Pohled na život kdysi populární umělkyně je hodně rozporuplný. V časech, kdy v koncentračních táborech umírali milióny lidí se důvěrně stýkala s jejich vrahy, z kterých si mnozí vysloužili všeobecné opovržení a jako zločinci stanuli před norimberským tribunálem. Na straně druhé Lída Baarová však nikomu vědomě neublížila i když by jí zřejmě stačilo zmínit se byť jen slovem. Zlom v jejím životě přišel v roce 1945 po neslavném konci Hitlerovi Třetí říše a zániku protektorátu Čechy a Morava. V dubnu utekla do americké okupační zóny v Německu, avšak američané ji vydali příslušníkům česko-amerického oddílu generála Bohuslava Ečera, který v tehdejších okupačních zónách pátral po válečných zločincích. Herečka byla po řadě nekonečných výslechů obviněna z velezrady a tak se z hvězdného nebe ocitla rázem doslova v bahně. Netýkalo se to však jen Lídy Baarové. Herečka Adina Mandlová za svého života vyprávěla, že kdyby tenkrát neskončila ve vězení, tak by ji rozzuřený dav doslova zlynčoval. V Praze např. tehdy dav gardistů vlekl po Národní třídě režiséra Svitáka. Jakási žena vykřikla, že je vrahem Karla Hašlera, a během pár okamžiků byl rozlíceným davem ubitý k smrti. Dlužno podotknout, že to byl nacista, který se přidal k NSDAP.

Její životní příběh zasazený do doby ve která žila mne doslova fascinoval. Tím nejpodstatnějším pro mě však zůstává to - že ať už se o ní říkalo cokoliv, ať už měla okolo sebe jakékoliv lidi, včetně Hitlera, Goebbelse, či Himmlera, nebo Göringa, tak Lída Baarová fakticky nikdy nikomu neublížila. Nebyla to žádná kovaná nacistka, která by byla schopná někoho udat. Ostatně když byla na konci roku 1946 propuštěna z vězení, naše úřady toto museli konstatovat. Jednoduše řečeno - nikdo jí nikdy neprokázal udavačství, podporování nacismu ani spolupráci s gestapem. Lídu Baarovou bychom neměli soudit, ale snažit se ji především pochopit! A mnohé k tomu snad přiměje právě tato skvělá kniha.

Omámená slávou doplatila dle mého názoru na svou naivitu, nezkušenost a mladost. Vždyť tehdy jí bylo pouhých jednadvacet let..

„Milovala jsem zločince, ale to přece ještě není zločin."

14 20.01.2016

Hana Andronikova patřila bezesporu k nejtalentovanějším českým spisovatelkám a je ohromná škoda, že svůj boj se zákeřnou nemocí nakonec prohrála. Možná měla trochu více spoléhat na moderní medicínu, než na Šamany skákající okolo ohně kdesi v bohem zapomenuté Peruánské džungli.

Především je téměř k neuvěření, že jde o autorčinu prvotinu. Pozornost si zaslouží zejména fakt jak věrohodně, poutavě a přitom nenuceně dokázala autorka popsat a to poměrně často v této knize vyskytující se geografické, umělecké či jiné reálie z různých koutů světa, nebo naopak její až do morku kostí mrazivý popis hrůz a zvěrstev odehrávajících se za 2. světové války, kdy autorka popisuje všechny tyto okolnosti jakoby si jimi prošla na vlastní kůži ač samozřejmě nemohla. V celé knize navíc nenajdete ani jen náznak povrchnosti, nýbrž jen kopu čiré a ryzí lidskosti, která z hlavních hrdinů doslova prýští a to i v situacích, které si dnes jen stěží dokážeme představit. Mohu vám slíbit, že ještě douho po přečtení ve vás bude ona nezměrná lidskost rezonovat. To celé navíc zahalené v nezaměnitelném básnicko lyrickém hávu. A nejenom toto dělá tuto knihu tak skvělou a nezapomenutelnou..

Žádný strom neroste do nebe a na každou svini se vaří voda. Doufám, že Krejčířova prdel zažívá ve vězení v JAR středověk..

Do letošního roku jsem si mimo jiné slíbil, že dám šanci i autorům, kterým jsem až do této doby nevěnoval příliš velkou pozornost. A to těm českým. Náhoda tomu chtěla, že jako první se mi do ruky dostal soubor těchto krátkých povídek od pana Škvoreckého a musím říci, že to byl vstup na pole české literatury se vší parádou. Tak citlivě a lidsky napsané příběhy obyčejných lidí navíc poznamenaných válkou se totiž jen tak nevidí. Tento úryvek na který hodně dlouho nezapomenu (jestli někdy vůbec) jest toho snad důkazem:

„Šla jsem,“ vyprávěla, „a najednou proti mně jde Andula Malinová, holka, s kterou jsem chodila do školy. Hnala se jak splašená, s deštníkem, a v ruce držela Kinorevui. Asi na rande. A já do koncentráku. Ona do bijáku, já do koncentráku, víš, Danny, já jsem najednou — a proč já? Proč já? Proč ne Andula Malinová? Chtělo se mi otočit se a jít taky. Ani ne na rande. Domů. Do toho našeho zasmrádlýho, ponurýho bytu, kde se jenom fotr potil strachem. Ale ne tam. Ale sotva mi to projelo hlavou. Věděla jsem, že prostě musím jít do koncentráku, i když Andula Malinová může jít na rande, že já musím do koncentráku a ona ne, protože takhle to na světě je, vždycky jeden jde na rande, druhý do koncentráku, a tak jsem se táhla dál a před sebou jsem viděla strejce Ohrensteina v nejlepších šatech, v koverkotovým svrchníku —“

5 09.01.2016

Přiznávám, že druhý díl této trilogie (Krakatice) jsem úplně vynechal, neboť pouze přepisy odposlechů bych asi nedal. Ostatně k úplnému znechucení a totální deziluzi o demokratických principech v naší zemi mi měrou vrchovatou stačil díl první a tento závěrečný.

Jen málo lidí v naší republice mělo tak široký seznam kontaktů na podnikatele, bankéře ale také na politiky a vysoce postavené policisty, jaký měl boss českého podsvětí František Mrázek. Neméně zarážející je i to, že v podstatě na každého z těchto lidí měl nějakou špínu. A pokud náhodou neměl, tak ji dříve či později našel nebo byl velmi schopný ji jednoduše vytvořit. Mrázek měl například velmi sofistikovaný a léty zdokonalovaný systém získávání informací z policejních struktur. Policisty začínal finančně podporovat už během jejich studia a později, když postupovali na kariérním žebřičku, Mrázek své investice nekompromisně zúročoval. Geniálně jednoduché, že? Vlastně musíte tohoto člověka svým způsobem obdivovat. Tedy snad až na Karla Gotta, kterého ke svým plánům dokázal také chytře využít :-)

Mrázek zaměstnával policii už od poloviny 80. let jako obyčejný vekslák (od walkmanů a digitálek za pár stokorun se však dopracoval k miliardovému majetku - na vyučeného lakýrníka v invalidním důchodu jde o slušný počin, nemyslíte?), ale opakovaně sa mu dařilo před spravedlností unikat. S pádem komunistického režimu se možnosti Mrázka značně rozšířili a on tak vybudoval rozsáhlé impérium založené na podvodech, nesplácením úvěrů svých dceřiných společností a jak uvádím výše také na precizně budovaných kontaktech u policie, tajné služby BIS, Národně bezpečnostním úřadu a v politických kruzích. Mrázek měl za vládnutí ČSSD těsné kontakty s vysokými úředníky státní správy - přes ministra financií se dokonce usiloval o získání práva na deblokaci ruského dluhu! a tehdejšímu šéfovi Úřadu vlády ČR defakto dohazoval své vlastní kandidáty na protikorupčním policejním útvaru a BIS!

Nezastírám, že se mi u toho všeho čtení nechtělo chvílemi i zvracet. A nebudu si nic marně nalhávat a snažit se utěšit tím, že dnes je to jinak. Bohužel není! Na závěr si dovolím jedno varování. Tuto knihu nečtěte pokud nechcete ztratit veškeré své iluze o té naší malé a údajně spravedlivé, demokratické zemi. Jestli ovšem ještě nějaké máte...