roman9739 komentáře u knih

Dvoudenní svátek pro každého milovníka přírody! S otevřenou pusou, přes kterou jsem měl naštěstí toho času roušku, jsem hltal tuto zasvěcenou prohlídku lesa.
Kniha výborně plyne, občas se pro jistotu opakuje a mám takový pocit, že zcela změnila můj pohled na lesní společenství. Jak jsem napsal, kamarádovi, který mi útlou knížku zapůjčil: Ty vole, ta kniha mi otevřela oči; žil jsem tady na mlýně, uprostřed bující vegetace, a přece vůbec nic neviděl. Díky.

15 03.05.2020

Goetheho jsem objevil až díky četbě díla Hermanna Hesseho. Což je ostuda.
Tento titul jsem samozřejmě znal již z dob středoškolských studií, ale ukažte mi sílu, která, věčně opilého, sarkastického, všeobjímajícího pubescenta, donutí přečíst toto dílo? A přitom jsem nenapravitelný romantik a dnes jsem si celý příběh přečetl s láskou, která mu právem náleží.

12 31.08.2019

Tomáši, velice vám děkuji za tuto fantastickou knihu, kterou jsem doslova vdechnul na jeden víkendový zátah - knihu jsem četl i u kuchyňské linky při čekání až se ohřeje voda na čaj...
Jste nesmírně poutavý novinář, s úžasným postřehem, osobní odvahou i nadhledem a Vaše lidská i politická nekorektnost přímo lahodí mým očím, potažmo uším.
Díky za otevření očí a pozvání do neuvěřitelných koutů světa.

11 05.12.2021

Nejsem rád kritikem, protože mám ke spisovatelům úctu, ale tohle není dobrá kniha. Ačkoliv je vcelku dobře napsaná, její téma je nudné a omšelé. Co se dozvídáme o životě a o světě, když ji dočteme? Že je tvrdý a nespravedlivý? To ale přece dávno víme. Archetypy postav a jejich jednání, nepravděpodobná setkání, duchovno, odkazují zřejmě na tradici mýtů a eposů, ale čím je postava Namiho archetypální, čím nás právě tento příběh obohacuje? Snad jen uvědoměním si ekologické katastrofy způsobené na Aralském jezeře a jejím dopadu na místní obyvatelstvo...

11 08.01.2018

O této knize jsem měl povědomí pěkně dlouho, takže když jsem zastihl jednoho kolegu, kamaráda, v práci, jak ji louská, ihned jsem ho požádal o zapůjčení.
Kniha se mi dostala do ruky jednak po zimním vandru, kdy jsem se na sebe samotného velmi zlobil pro tíži svého batohu, a taktéž těsně před upadnutím do karantény a následné izolace pro nákazu covidem- 19.
Při zapůjčení mi kamarád povídá: přistupuj k tomu jako k bonboniéře, jez jednotlivé kousky, nesežer ji celou najednou, bude ti špatně...!
Poslechl jsem ho a každý den po obědě, zabalený do dek, na balkoně, jsem pomalounku vychutnával chutě jednotlivých bonbónků - a že jich bylo, a ty variace!
Jedno vím jistě, již nikdy nepůjdu na vandr s přetíženým batohem, za to Vám Miloslave tuze děkuji.
Ale není to kniha jen o batohu, je to kniha o životě, o nadhledu, o velkorysosti, o štěstí, o obrovské životní zkušenosti, kterou Nevrlý předává s takovou lehkostí, že máte pocit, jako by jen z Vašeho vlastního nitra tahal moudra, jež tam od jak tě živa byla zaseta, jen nedostala dostatečnou vláhu a trochu slunečního svitu, aby vyklíčila.
Nevrlý je vláhou a sluncem mé poutnické duše, je inspirací, jak prožít ty nádherné okamžiky svobody, té svobody jakou mi skýta těch pár dní v roce, kdy jsem v přírodě sám.

10 07.02.2021

S touhle knihou se to má asi takhle: Když ji čtete, máte pocit, že sedíte v kavárně a velmi "nenápadně" posloucháte rozhovor dvou velmi sympatických pánů, v nichž samozřejmě poznáváte energického pana Etzlera a při bedlivém, "nenápadném", pohledu i skromnějšího pana Šídla.
Oba se výborně baví, však také mají o čem, takže si Vašeho "nenápadného" zírání vůbec nevšímají, neboť jsou zcela zabráni do rozboru světové mediální situace, pan Etzler divoce rozhazuje rukama a vy souhlasíte s každým jeho slovem....
Bavilo mne to, jsem rád, že jsem tuto knihu četl až po Novinářovi v Číně, protože jsem už tak trochu věděl, do čeho jdu a opět jsem nebyl zklamán.
Škoda, že pan Šídlo, jehož otázky jsou sofistikované a trefné, nevede takových knižních rozhovorů víc...

8 30.12.2022

Můj první opravdový Kafka! Byla to dřina, ale opravdová, nádherná - jako když líná kancelářská krysa popadne do ruky pořádnou sekyru a naštípe haldu dříví: trpí jako pes, ale ten pocit z dobře vykonané práce, ten je k nezaplacení; nezapomenutelný po těch několik dnů, kdy se mu hojí natažené svaly...
Dle mého, zcela amatérského názoru, je román dokonalou alegorií obyčejného života, se všemi jeho zápletkami, nedorozuměními, představami, zklamáními, podléháními, Zámky.
A když je Život špatně rozpoložen je to jen klam a mam, nebo Klamm a špatně naložená hostinská.
Prostě paráda - dlouhou jsem se takhle nenadřel a neměl ten slastný pocit v zádech - těším se na Proměnu, Proces i povídky.

7 30.04.2022

Milý Martine, Tvá kniha mne bavila, smlsnul jsem ji takřka na jeden zátah; dokonce jsem rád, že jsem ji v sérii televizáckých monografií zařadil za "divokého" Tomáše Etzlera.
Ten na prvních sto stránkách svého vzpomínání vypil minimálně tři basy piva. Ty jsi podstatně střídmější, k pivu jsi se dostal jednou, až na 226 straně a ještě jsi s ním polil kojící matku na zápase...
Toliko rozdíly, ještě k tomu humorné a řečené s nadsázkou - co z obou knih přímo sálá je absolutní profesionalita, oddanost novinařině, dechberoucí srdcařina, která mne fascinuje, jak u vzpomínek z totalitní Číny, tak u těch "méně" dramatických z kolébky demokracie.
Úvod knihy je poněkud nastavovaná kaše, zřejmě bylo zadání od vydavatele obsáhlejší, než původní rukopis, ale i zde jsou velké pecky a tento pomalý rozjezd dává tušit sílu druhé poloviny.
Rád bys čtenáře inspiroval k dalšímu studiu amerických reálií, škoda jen, že chybí rejstřík citované literatury - to je snad jediná má výtka k celému, skvělému, dílu.

7 15.12.2021

Po této knize bych asi, za normálních okolností, nesáhl, ale nabídla mi ji k zapůjčení švagrová, přesně v okamžiku, kdy jsem četl úžasnou Židovskou modlitbu, tak jsem to bral jako dobré znamení a také impulz k četbě literatury mimo můj, úzkoprsý, okruh.
Moderní jazyk knihy, formulace a skladba slov mě z počátku odrazovala, ale zvykl jsem si, a i díky poučení, které se mi dostalo ze zmíněné Di Santeho práce, jsem se nakonec se zaujetím začetl do jiskřivých příběhů, jež Mazl tov přináší.
S většinou otázek a postřehů souhlasím, autorka o nich ve finále hovoří s dostatečným nadhledem a zavádí obyčejného Evropana do míst, kam by se jen s velkými obtížemi dostával sám.
Přiznám se, že pro mne je největším přínosem knihy náhled do židovské kuchyně, tam zaměřím své další bádání.

7 10.02.2021

Chvílemi jsem měl pocit, že se okolo Třeboně motám s laptopem na rameni já sám - tak jsem se s hlavním hrdinou dokázal ztotožnit.
Příběh má dobrou pointu, ale v čem autor exceluje jsou popisy horkého léta v jižních Čechách. Sem tam jsem se potil a viděl chvějící se vzduch nad asfaltem.

7 21.05.2017

Následující, dva po sobě jdoucí, komentáře, popisují zcela rozdílné knihy, ale jedno mají společné - Městskou knihovnu v Praze.
Má fascinace touto institucí je známá, a stále se mi potvrzuje nejen její aktuálnost v nabídce nejnovějších titulů, ale i možnost "osahat si důvěrněji" určité tituly, o nichž mám často pocit, že je musím mít doma.
Právě v aktuální nabídce naskladněných titulů, v mé oblíbené pondělní "sjetině", mne zaujalo nejen jméno tohoto autora, ale i název titulu.
Že se v tom okamžiku jednalo o osudové setkání, se ukázalo hned po splnění rezervace, po průběžném přečtení dalších dvou Calvinových titulů a urychleném nákupu celé edice u Dokořánu, neboť jak se ukázalo, některé svazky tohoto souboru rychle mizí.
Opravdu jsem si musel u těchto fantastických povídek dávat pauzy, v nichž jsem hltal Palomara a Cestujícího, protože ta vesmírná nekonečna, časové paradoxy a pokřivené prostory, s nimiž Italo ve svých povídkách s lehkostí žongluje, dávají, středoevropanovy středního věku, pořádně zabrat.
Nade všemi texty pak stojí Spirály, ty by zasloužily více pozornosti, obzvláště v dnešní, rozbujelé, době.

6 18.03.2022

Můj báječný kamarád mne požádal, zda bych si nepřečetl tuto knihu, protože se s ní sám trápí a neví přesně, co si o ní má myslit. Takový požadavek mi samozřejmě udělal velikou radost, knihu jsem si obratem zapůjčil a za víkend jí smlsnul. Tento komentář tedy koncipuji jako odpověď na přímou otázkou:
Můj milý,
velice Ti děkuji za tip na tuto báječnou knihu, na kterou bych sotva sám kdy narazil ...
Předem musím podotknout, že vyznění knihy, v těchto dnech, kdy za sebou máme zimu plnou pandemie, epidemie, od pramenů Dyje, je samozřejmě o to mrazivější, protože jsme si to, v jisté míře, rovněž prožili. (V tom musím souhlasit s mnoha předchozími komentáři.) Ale to je, laicky řečeno, pouhá historická náhoda.
Podle mého názoru je to kniha o lásce, nebál bych se dokonce označení: milostný román. A to i přesto, že v celém příběhu prakticky nevystupují ženy. Jsou zastoupeny pouze v podobě vzpomínek a myšlenek, jedinou opravdu "živou" ženou románu je Bernardova matka.
Je to právě láska člověka k člověku, která morem nejvíce trpí, protože izolace města zpřetrhala všechny vazby vně i uvnitř.
A je to sžíravá sebeláska, kterou hlavní postavy, v různých proměnách, prožívají a v určitých fázích svého osudu si jí uvědomují; nejzajímavějším vývojem prochází Tarrou, jenž mi přirostl nejvíce k srdci a jenž také dostane od Camuse nejvíc za uši!
Nakonec je láska tím jediným citem, který překoná všechna protivenství, který dá zapomenout a který nás táhne k lepším zítřků, i když jak autor podotkne na poslední stránce, nikdy není vyhráno. To je silné téma k zamyšlení!
Další spojující linií příběhu jsou lidské, čili člověčí nároky, dle výkladu SSJČ: mn. nároky (nač) požadavky, přání: mít velké n-y na život; žít bez velkých n-ů.
Můžeme se sami sebe ptát, zda jsou to nároky oprávněné, nebo přemrštěné, ale právě sama otázka po nich je tou nejdůležitější, kterou si, podle mého, Camus klade: Lze žít bez nároků?
Řekl bych, že odpověď není zcela jasná, opět otevírá prostor k zamyšlení, ale osud hlavní postavy, doktora Bernarda Rieuxe, nám může v mnohém napovědět…

6 26.04.2021

Tahle kniha je opravdu slušnej hardcore; osobně obdivu každého, kdo ji dá v jednom zátahu!
Nesmírná, ale obdivuhodná, složitost Martinova dokazování mne často nutila k několikastránkovým návratům, ne snad z důvodu významového ztrácení se, jak bývá běžné u tohoto levelu filosofického bádání, ale spíše z potřeby zopakovat si, spolu s geniálním průvodcem, další z mnoha kroků, nebo lépe řečeno schodů, na cestě, která vede k vytyčenému cíli: ke správnému položení otázky po smyslu bytí...
Přiznám se bez mučení, knihu jsem v tomto výpůjčním období nedal, ale je jasné, že hned po Vánocích ji, pokud ještě bude dostupná, zakoupím; musím jí mít ve své knihovně a pravidelně se k ní vracet, neboť obsahuje odpovědi na mnohé mé otázky...
Přesto bych si ve vší pokoře dovolil jednu poznámku; snad spíše pro svou vlastní potřebu. Martinovo dokazování, případně rozvažování, ve většině případů probíhá ve zjevných triádách: Nutnost, struktura, a přednost otázky po bytí; poukazování, vztahování, ukazování; fenomén, jev, zdaj; bytí ve světě, bytí v, bytí; pojímání, oslovování, určování; nápadnost, naléhavost, neodbytnost ap.; zařadil bych sem ještě jednu trojici, mnou viděnou a obzvláště oceňovanou: zírání, civění, bezradnost.
Prvotně není toto ´již bytí u ´jenom nějakým strnulým zíráním na čistě výskytové jsoucno; str. 88 tohoto vydání.
Přitom to však ještě zdaleka neznamená, že bychom takové příruční jsoucno pouze pozorovali a civěli na ně jako na něco, co se jenom vyskytuje; str. 97 tohoto vydání.
Bezradné postávání před dílem jako deficientní modus obstarávání odkrývá příruční jsoucno v jeho pouhé výskytovosti; str. 96 tohoto vydání.

UPDATE 15. 12. Ačkoliv jsem už zhruba před týdnem označil knihu jako nedočtenou a chtěl ji odložit, stále jsem to nedokázal! Vnitřní síla Martinových myšlenek mi to nedovolí.
Čím více tuto magickou knihu čtu, tím více si uvědomuji, jací mágové jsou překladatelé tohoto lingvisticky náročného díla. Martinovo slovíčkaření (v tom dobrém slova smyslu), které mne zaujalo už v Rozvrhu, se zde rozvíjí v neuvěřitelné míře a věřím, že překlad takového díla musí být nadlidským úkolem.

Tento zápis, budiž brán pouze jako můj, archivní zápis, pro případnou pozdější potřebu:
Zdá se mi, že údělem pobytu je každodennost a je pouze zodpovědností každého pobytu, jak tuto každodennost vyplní; neboť všechny předpoklady k praktickému bytí má, a je pouze na něm, zda toho využije....

Je to úchvatná, ale těžká kniha, kterou jsem nedokázal uchopit po prvním čtení - a to hlavně z toho důvodu, že jsem měl neustále tendenci pokračovat dál, abych se dozvěděl, jak to celé dopadne, a neulpíval jsem na detailech a myšlenkách, které jsou pro tuto knihu tak podstatné. Vůbec ona zápletka s knihou v knize, kdy Stepní vlk, čte o Stepním vlkovi, je fenomenální, neboť i já jsem měl několikrát pocit, že čtu knihu sám o sobě - což je samozřejmě jen vnucená nadsázka.
Takže ke knize se jisto jistě vbrzku vrátím, stejně jako jsem to udělal s Petrem Camenzindem:)

6 11.04.2018

Trpím kritickým pohledem na českou literaturu, ale po přečtení tohoto skvostu jsem se musel malinko omluvit - báječný bildungsroman, který jsem zařadil v knihovně hned vedle Všechno jen ne hrdina od Rudolfa Lorenzena.

6 19.07.2015

Musím se přiznat, že jsem původně neměl v úmyslu uvádět ve svých seznamech tuto knihu - ne snad ze studu, ale protože mumínky považuji za jistou libůstku, kratochvíli, něco zcela vzdáleného statistikám.
Jenže ona je ta kniha vážně dobrá! Magická, zmatená, rozcuchaná, potměšilá, ale i poučná; dokonce natolik, že jsem si z ní vypsal několik citátů...¨
Takže ji, i ty další ze série zanesu do plnohodnotných statistik.

5 11.02.2023

Neviditelná města jsou úžasnou meditativní knihou, která se Vám zcela otevře, až když ji dočtete od začátku dokonce a celou dobu četby si kladete otázkou, co touto knihou chtěl Calvino vlastně říct?
Existují podstatně slavnější knihy, které jejich čtenáři otevírají náhodně, či zcela cíleně, v pasážích, které chtějí poznávat, podrobněji studovat, opakovat si, nebo si připomenout již důvěrně známý text.
Podobně, bez jakékoliv snahy o srovnávání, či připodobňování k oněm jiným knihám, lze číst i Neviditelná města - jako texty, s jasnou vnitřní strukturou, které omývají duši jako vody Jordánu, stojí pevně v čase jako hora Sinaj, přejdete poušť, ale hlavně potěší otevřenou mysl, a nakonec i tělo; blaženým pocitem, že existují na světě lidé, kteří vidí svět zcela ojedinělým způsobem!

5 17.05.2022

Mžik, ve společnosti této knihy, byl, je a bude neuvěřitelným zážitkem!
Pravda, nejsem schopen smysluplně tlumočit cokoliv z toho, co jsem právě přečetl, ale rozuměl jsem tomu. (Ovšem u kapitoly 10 nebo 11 jsem si musel s pokorou přiznat, že jsem se zcela ztratil, tak jsem to dal znovu od začátku a úspěšně se, tedy napodruhé, dostal na poslední stránku.)
Fyzika je pro mne pole neorané, nový styl uvažování, zcela jiná optika, úplně jiné soustředění, takže představa, že se někomu snažím představit to, čím jsem v průběhu četby prošel, je nereálná. (Upřímně, komu bych to také vyprávěl...)
Spíš uvažuji nahlas o této nové realitě, o mých kosmických Italech, kteří během čtvrtroku obrátili můj způsob vnímání naruby (Je směšné, jak se ve svých čtyřiceti letech nechávám stále ovlivňovat...), o možnosti, že za čas narazím na jiné knihy, na protinázory, že uvidím Rovelliho na stejné polici Aktuálně nepodstatných knih, kam dnes putovali Nietzsche s Heideggerem.
Ale to jsou ty otázky... To je to neukojitelné puzení po vědomostech... To je ta radost ze života, ta možnost proplouvat tímto životem, tu s Pobytem, tu se smyčkovou kvantovou gravitací. Protože, ač ta polička hovoří o "aktuálně nepodstatných knihách", jednou jsem je přečetl a posunul díky nim tu svou mřížku hodnocení světa do stávající roviny - bez nich by to nešlo!

5 31.03.2022

Fantastická kniha na závěr tohoto potrhlého roku: kniha o naději a odzbrojující (i ozbrojující, však jsme ve válce) hluboké víře, kterou nesmírně obdivuji.
V mnohém mi tato kniha připomněla můj milovaný, byť fiktivní, ale jistě na základě osobních prožitků sepsaný, román Všechno jen ne hrdina.
Mnohdy se pravdivé příběhy Gereona zdají až neuvěřitelné, jenže se jsou podány s takovou jistotou a lehkostí (a pokorou), že čtenář nemá důvod ani na okamžiku pochybovat; proč taky, stačí si přečíst stručný autorův životopis v datech na konci knihy.
Jsem rád, že tato pozitivní kniha uzavírá můj letošní soubor.
Krásný nový rok.

5 31.12.2021

Těžko se dostávám k současné literatuře, nemám k ní důvěru, proto jsou pro mne Vánoce příjemným zpestřením, neboť dostávám knihy, ke kterým bych se normálně nedostal. Většinou to, bohužel, bývá katastrofa, spíš pro mne, než pro štěstí darujícího, ale překvapení se čas od času vyskytne...
Pohřbený obr se původně zdál být takovou překvapivou knihou, velmi snadno jsem se začetl, pohltil mne strhující děj, nemohl jsem se odtrhnout a kvapem se, bohužel, blížil ke konci knihy. Vlastně jsem nic neočekával, ale NIC jsem nečekal!
Ale vezmu to popořádku: Příběh v mnohém připomíná Tolkiena, dokonce se mi, navzdory dechu dračice, vybavily vzpomínky na sladké okamžiky se hrou Dračí doupě, kdy nás Pán jeskyně provázel podobnými zákoutími a chystal na nás podobné léčky. (Dostali jste se do starobylého kláštera, mniši Vám nejsou příliš nakloněni a tušíte, že vojáci jsou blízko; a shodou okolností věž kláštera vypadá jako komín...)
Atmosféru příběh nepochybně má, to mu nelze upřít, těšil jsem se z toho.
Ale! Co dál? Bilbo našel prsten, Frodo nesl prsten, Sir Gawain vyměnil Zeleného rytíře za stárnoucí dračici.
Ano, stáří - to je možná leitmotiv celého příběhu, i když, na pozadí chřadnoucího těla i duše, je tu stále láska, která jako vždy přetrvá.
Nakonec nám zbývá to zapomínání a to považuji za podstatné, zde nám autor ukazuje podstatu našeho společenství - neboť právě naše společné vzpomínky utužují nebo katastrofálně rozvrací naše životy: v zásadní pasáži knihy zapřísahá Axl svou ženu, aby si, navzdory vývoji pozdějšího děje, zapamatovala aktuální okamžik, kdy svého muže obdivuje a miluje.
Je to právě ten okamžik, v jakém se, na základě předchozí zkušenosti, tedy vzpomínek, rozhodujeme; v němž jsme silní a stateční (nebo malincí a bojácní), ale je to jen na nás, jak přistoupíme k sobě samým a k druhým, milovaným. Bez ohledu na následky.
Pokud se dopouštím své oblíbené nadinterpretace, tak pouze proto, že se nemohu smířit s plytkým závěrem příběhu.

5 29.12.2021