roman9739 komentáře u knih
To je naprosto výborná kniha - vůbec nejlépe ji charakterizuje jedna z posledních vět v poslední kapitole: Budoucnost literatury závisí na vzdělaní, nikoliv na technologiích.
A o technologiích je tu řeč stále - o kameni, o hlíně, o papyru, o papíru, o memorování, o přepisování, o tisknutí, o padělaní.
Průlet dějinami literatury je velmi čtivý, a jak sám autor přiznává, bylo mu doporučeno, aby byl v knize více přítomný. A podle mého názoru to doporučení bylo správné. Kniha tím získává onu osobní rovinu, která je v díle často zmiňována.
A je to i kniha inspirativní. Už v průběhu četby jsem si v knihovně rezervoval Goethovu Italskou cestu a teď, hned jak dopíšu tento komentář, se podívám po Walcottově Omerosu:)
Pravdou je, že se mi v určitých momentech zdálo, že si Puchner některá fakta trošičku ohýbá tak, aby mu lépe seděla do vyprávění, ale nejsem historikem literatury, abych o tom mohl nějak fundovaně polemizovat. A i kdyby to byla pravda, příběh je vystavěn skvěle a neměl bych mu to úplně za zlé.
Tato druhá kniha Souborného díla výborně funguje jako celek - v tom je největší síla tohoto obsáhlého souboru, v chronologickém spojení tvorby. Ať už to v byl v předchozím (mém) případě kontrast mezi Narcisem a Poutí nebo v tomto případě nádherné rozvíjení témat lásky a mladí.
To jsou samozřejmě témata, která čtenáře Hesseho nepřekvapí, pozoruhodné ale je, jak moc se mne samotného dotýkají. Zhodnotit vlastní mládí, vztah k rodičům, konfrontovat své ideály, vzpomenout si na své první zamilování, to jsou velmi osvěžující procesy.
A tak se musím ptát, spolu s Hessem, zda jsem se dokázal radovat ze dnů svého mladí?, což je v přicházející čtyřicítce poněkud nečekaná otázka.
A pak je tu ještě jedno, možná okrajové téma, které se táhne celou knihou - galantnost. Nebudu se tu o tom příliš rozepisovat, jen chci poznamenat, spíše pro sebe, že jsem si uvědomil, jak moc mi chybí a jak se o ní, v rámci svého vzdělání, budu snažit.
Nejprve jsem viděl Atlas mraků; na ČT2, takže bez reklam, díky čemuž dílo neztratilo nic ze svého strhujícího vyprávění. A tak jsem objevil Davida Mitchella.
Přišlo mi zbytečné pustit se knižně opět do Atlasu a tak jsem si vyhledal Mitchellovu prvotinu - už jsem někde uvedl, že prvotiny mám tuze rád:)
Hybatelé mě nezklamali - obsahují všechno to, co jsem očekával. Mistrně napsané příběhy, které se v jemných nuancích proplétají, jsou tak fantasticky vystavěné, že máte nejen pocit, že čtete vícero knih najednou, ale já měl v některých pasážích pocit, že už jsem je někdy četl. To samozřejmě zavání mitchellovskou mystikou, ale já mám spíš pocit, že jsou to zápletky natolik archetypální, že je jistě použili i jiní autoři. A také jsem někde četl, že Mitchell některé postavy s Hybatelů právě rozvíjí v Atlasu mraků, tak je možné, že se mi to všechno motá dohromady.
Za vůbec nejlepší části z hlediska sletu vyprávění a jeho stylu považuji Petrohrad a Londýn.
A, aby to přece jen bylo trochu bláznivé, přerušil jsem Hybateli své hesseovské období a tak mě ani nepřekvapilo, že Mitchell Hermanna Hesseho letmo zmínil. A tak mi to do sebe všechno zapadá a s klidem v duši se vracím k německému rodákovi:)
Jsem hlupák, který díky své mladické nerozvážnosti a pubertální nabubřelosti, nečetl v době studií doporučená díla klasiků. Možná bych se myšlenkami v této útlé publikaci neřídil, ale věděl bych, že existují.
Čtivá, místo poněkud složitá, ale obohacující kniha.
Líbí se mi přesvědčení s jakým autor předkládá své důkazy - "splétá nitky".
Ačkoliv to není přímým tématem knihy, myslím si, že by si poněkud větší prostor zasloužilo ono setkávání Homo sapiens a neandertálců, které ve své studii, pokládá autor za zásadní pro vznik mladopaleolitického umění.
Vlastně je to pozoruhodná kniha, soustíčko na jeden den.
Když zachovám autorčinu terminologii, řekl bych, že se sama kniha dělí na všechna tři označení sezónnosti: hašari, sakari a, pro knihu nejdůležitější, nagori.
Na počátku se rozvine jako květ, nabídne rozmanité vůně a chutě, dozraje polemikou o haiku po katastrofě ve Fukušimě (ne nepodobnou úvahám o možnostech poezie po tragédii šoa), a závěrečná kapitola "Uvidím ještě další jaro?" je, řekl bych čistokrevným nagori, jak jsem ho z této knihy poznal.
Ostatně ten jednoroční "experiment" je vskutku geniální a dává celé knize fenomenální (k věcem samým) rozměr!
Zajímavé na této knize je, jakým zvláštním způsobem ve mě rozčeřila, to, co jsem za poslední dobu přečetl - Storlovy Anděly ap., Derridu s Roudinesco, i Rovelliho s Calvinem: Jak říkám, pozoruhodné dílo!
Poetice Mumínků jsme podlehl dávno, v podstatě víc než naše děti, na které jsem příběhy těchto zábavných bytostí původně směřoval; takže jsem s velkým očekáváním sáhl po "dospělé" tvorbě muminčí autorky.
Původní záměr byl ale poněkud jinačí - potřeboval jsem nějakou oddychovku po velmi náročné teoretické sérii, což se nakonec povedlo pouze napůl.
Tove píše báječné, zdánlivě jednoduché, povídky, které ale velmi rezonují v nitru, hluboko v nás (nebo určitě ve mně..).
Ačkoliv cestujeme nalehko, ve většině povídek někdo přicestuje k nám, v kontextu mého komentáře, do nás a škádlivým způsobem s námi vede zvláštní, pro někoho možná velmi těžko uchopitelný, severský dialog.
Pokud budu upřímný, považuji, při četbě jiných povídek z tohoto souboru, zcela ikonickou Proměnu za malý zázrak!
Ne, že by ty ostatní povídky byly špatné, ale jsou to spíš takové útržkovité výkřiky, bez ladu a sladu, mnohé jsou nápadité, trefné, ale teprve Topič, Kárný tábor a Proměna ukazují, řekl bych, tu správnou kafkovskou cestu štýlu.
Proměna je opravdu jedinečná, takový Apple mezi povídkami o proměně člověka ve zvíře - totální facka všem mýtům, legendám, mutacím, jedná o zcela zásadní zářez do dějin tohoto typu imaginace - každá další p(P)roměna sebou (po)nese příchuť té kafkovské.
Podobně je na tom Kárný tábor - mohl zde Pavel Kohout čerpal inspiraci pro svou báječnou, podobně satirickou, absurdně apokalyptickou Katyni?
Jó Kafka, to je prostě pecka, nespoutaná síla pochybností a kousavosti.
Řekl bych, že je to nejobtížnější kniha z těch tří, které vyšly v českém překladu. Poněvadž jsem se k ní dostal jako k poslední v řadě, byl jsem již v mnohém poučen - a jsem tomu rád, protože bez lehkosti, se kterou mi Rovelli problematiku servíroval v předchozích dvou knihách, bych se tímto "dramatem" jen těžko prokousával.
Přesto kniha stojí za přečtení, neboť se mi zdá, že jde, byť stále s velkou lehkostí, nejvíce do hloubky.
Útlá knížka, dortík na jedno odpoledne; ale s myšlenkovým zásahem na dny, týdny, roky, možná, a to bych si přál, na celý život. Ach ti moji vesmírní Italové...
UPDATE 22/3: Ty knížky, které po přečtení stále nosí v zavazadle, nemohu je odložit a opakuji si oblíbené pasáže, mám, z podstaty věci, ze všech nejraději; tomu říkám opravdový zásah.
Ano i sedm přednášek se dostalo do tohoto Top ten, do tohoto žebříčku, a tak si neodpustím jednu citaci, která mne rozvibrovala až při tomto opakovaném čtení:
".., že svět je neustálým a neúnavným hemžením drobounkých věcí, věčným tvořením a zánikem efemerních entit. Soustavou vibrací, jako v hipísáckém světě 60. let. Svět probíhajících událostí , nikoliv věcí. (str. 45)
Následující dva, po sobě jdoucí, komentáře, popisují zcela rozdílné knihy, ale jedno mají společné - Městskou knihovnu v Praze.
Má fascinace touto institucí je známá, a stále se mi potvrzuje nejen její aktuálnost v nabídce nejnovějších titulů, ale i možnost "osahat si důvěrněji" určité tituly, o nichž mám často pocit, že je musím mít doma.
Ten druhý případ se přesně týká této knihy - již jsem ji držel v ruce, hle, nová indiánská kniha, autor švýcar, analytik, adoptovaný Lakoty, Tanec Slunce, mystika, docela pěkné ilustrace.
A chyba lávky; nuda šeď šeď, ještě že zůstala na pultu knihkupectví a díky knihovně za ušetřené peníze.
Ona to není špatná kniha, je vcelku dobře napsaná, ale kdo četl Chromého nebo Černého Jelena, už toto zná a nové souvislosti kniha nenabízí.
Oné adopci z anotace se věnuje dvěma větami, Tanec slunce popisuje stylem fotbalového zápasu a navíc neustále hovoří o kostýmech, jako kdyby se jednalo o nějaký karneval. (Omlouvám se, pokud se jedná pouze o chybný překlad.)
Ale i takové knihy je potřeba číst, člověk si uvědomí hodnotu těch významnějších, které mu dávno přirostly k srdci.
Bum prásk, slušnej minimáč - lehká vazba, fotka na titulce, bio úvod, hutný text, závěr, poslední stránka, fotka autora, nazdar hodiny. U těch ostatně román začíná a po pár hodinách intenzivního čtení končí.
Slušná dávka temnoty, nihilismu, nezkreslené, politicky nekorektní reality, nic lepšího si člověk do této doby (3/2022) nemůže přát!
Člověk by neměl zavírat oči před světem, a rozhodně si nenechat šoupnout do výhledu, jen to, co je blízké. To je pak lepší si ukročit stranou a podívat se lépe za horizont.
Tak tohle je slušná fantasmagorie v tom nejlepším slova smyslu!
Náhoda, s níž sem seznámil s Calvinovou tvorbou, zcela odpovídá intenci tohoto románu; láska s jakou jsem propadl jeho dílu od ní není příliš vzdálená.
Ano, četl jsem o sobě, četl jsem o své lásce ke knížkám, četl jsem o svých myšlenkách, samotě s ojedinělým dílem, jež nikdo jiný nezná...
Román má několik vrcholů, sám sebe vysvětluje, zesměšňuje, paroduje, naplňuje.
Asi nejkrásnějším s krásných okamžiků je v samém závěru díla - hrnec, pekáč, svíčková, roura od kamen!
Moje láska k Městské knihovně v Praze je známá - o to větší je má radost, kdy se mi díky jejím pravidelným pondělním sjetinám nových titulů, dostane do rukou dílo, které bych jinak asi těžko objevil.
Vypadá to, že bez výjimky to bude platit i o díle Itala Calvina. Jeho Kosmické grotesky mám zatím rozečtené, ale mezitím jsem si střihnul tuto krátkou prózu, ze které jsem absolutně nadšen!
Ano, je do jisté míry experimentální, ale zřejmě jsem zrovna na toto experimentálno správně naladěn - ať žije pan Palomar.
Pískání kosa musí být povinnou četbou každého, kdo jen zmínkou zavadil o Setona, Ligu lesní moudrosti, indiány, jaro...
Naprostou trefou do černého je oddíl Palomar nakupuje, tyto kapitoly považuji za zcela nadstandartní myšlenkové variace.
Díky knihovno, svazek vracím a nakupuji svůj vlastní!
Tohle byl můj první Vácha; a hned s takovým krásným, pro mne velmi důležitým názvem!
Bilance: tři záložky v knize odkazující na zajímavé pasáže, jedna celá okopírovaná kapitola do sbírky podobných stěžejních textů.
Na pana Váchu jsem se těšil již od Evangelia Lesní moudrosti, kde jsem na něho, v podobě citací, narazil poprvé - nějakou dobu to trvalo, dozrávalo, a jak už to u mne bývá, trefilo se to přesně do správného okamžiku.
Takže paráda; na můj vkus příliš mnoho tykání (už asi nejsem tou cílovou skupinou textu) a příliš mnoho démonického Facebooku. (Ale věřím, že to tak asi musí být, přece jen si žiju ve své bublině a je skutečně možné, že ona platforma hýbe světem více, než tuším.)
Jakube, můj vjem z tvé knihy bohužel narušil fakt, že jsem tě zařadil na konec triptychu Etzler, Řezníček, Szántó a už jsem byl poněkud unaven z těch reportérských hrůz a poznatků. Navíc ve své knize cestuješ z konfliktu do konfliktu, čímž kniha, alespoň do té fáze, kam jsem dočetl, začíná být poněkud monotonní.
Co nelze nijak ponížit je tvá profesionalita, zaujetí a erudovanost, s jakou celou problematiku nahlížíš; věřím, že až odplyne silný vjem z tvých předchůdců, rád se k tvému vyprávění navrátím.
Na začátek si vypůjčím slova samotného Svatého Antonína jak je ve své knize cituje Gamboso: Podobně jako boty ochraňují chodidla, tak příklady svatých ochraňují naši duši.
Mám rád knihy o svatých, protože mi, nám, dávají naději, že vždycky může být svět lepším místem.
Tento životopis je nesmírně čtivou a poutavou sondou do života třináctého století, kterým putujeme s jednou z nejinspirativnějších postav katolické církve.
Musím souhlasit s předchozím komentářem, který říká, že se jedná o jednodušší Heideggerův text; on je také podstatně kratší, tak amatérský filosof jako já udrží pozornost a má radost, že mu to rychleji utíká - kór, když je text dvoujazyčný, takže se vlastně, opět v mém případě, čte ob stránku....
Někdy má člověk při četbě Heideggera pocit, že si z něj tento významný filosof, dělá, mírou jazykové a logické abstrakce, mírně řečeno srandu, protože je to prostě něco neuvěřitelného, jakým způsobem MH uvažuje a dokazuje.
Tuhle knížku jsem si zapůjčil naslepo, vlastně jen podle názvu a nakonec jsem byl příjemně překvapen.
Pravda není to úplně můj šálek kávy, ale některé postřehy, myšlenky a nápady jsou inspirativní a nabízejí takový jiný pohled z druhého břehu.
Faktem také zůstává, že Gabrielle píše nesmírně čtivě a její "městské" zážitky mne bavily a jsou příjemným zředěním jinak veskrze duchovní knihy.
A do třetice přiznávám, že jsem se na základě četby začal pídit i po hudební tvorbě této umělkyně a mnohá dechová cvičení prožil v jejím rytmickém vesmíru.
Ale jak říkám, není tohle úplně můj šálek kávy, takže poloviční hodnocení, protože nejsem s to docenit celek této nauky.
Někdy by to mohlo vypadat, že píšu komentáře na jedno brdo, což je asi pravda, ale na druhou stranu mi připadá, že na sebe mé knihy v podstatě navazují - takže nemohu tento další komentář začít jinak, než dalším poděkováním Pavlu Hoškovy, neboť mne, svou knihou Židovská teologie křesťanství, vyslal na dobrodružnou cestu k poznání vlastní minulosti z hlediska duchovního odkazu; nevím jestli tuto knihu ve své studii zmiňuje, ale zbystřil mé smysly tímto směrem a tak, když jsem viděl tuto knihu ve sjetině nových titulů v Městské knihovně, hned jsem po ní skočil.
Četba této knihy je hlavně velkým duchovním zážitkem, otevřením očí, pohledem na druhou stranu řeky; poučením, dříve než narazíme na most.