roman9739 komentáře u knih

Další výborná kniha z dílny pana Folettiho!
Vlastně je to takový návrat na začátek - experimentální putování, o němž se v knize hovoří, a o němž pan Foletti referoval v rozhovoru pro DVTV, kde jsem propadl jeho kouzlu a začal sledovat jeho práci, toto putování se táhne jako červená nit celou studií, opět uvádí do "temného" středověku, jenž autoři nahlížejí svou originální optikou, s níž se tak snadno ztotožňuji...

1 22.12.2022

Velevážená Viktorko z Československa, napsala jste nesmírně poutavý, čtivý a hloubavý cestopis, který jsem takřka smlsnul jedním dechem.
Ze srdce obdivuji houževnatost a té tedy máte na rozdávání, jste navíc velmi chytrá a citlivá, takže mezi nejlepší pasáže Vaší knihy patří ty, kdy se zamýšlíte nad hloubkou vesmíru, přírody i lidského konání...
Popisy setkávání s divokými šelmami v sobě nesou prvky Setonova pozorování, což mne utvrzuje v naději, že není tak špatně, jak se obecně usuzuje...
Velice jste mne tímto trekem osvobodila, ukázala mi, že zážitky jsou transcendentní.
V neposlední řadě musím pochválit výtvarné zpracování celé knihy, četba je skutečně komplexním zážitkem!

1 30.10.2022

Geniální! Tímto souborem báječných povídek jsem přečetl celé Calvinovo dílo doposavad vydané Dokořánem v nové edici (a těším se na další!).
Musím naprosto souhlasit s prvním komentářem, že Italo je literární chameleon, mistr převleků, mistr zkratky, a jak píše Jiří Pelán v doslovu k tomuto výboru, " tato schopnost rozvrhnout vyprávění z unikátní, ale velmi komplexní perspektivy navíc Calvinovi umožňuje udělat povídku dolsova z ničeho: tak například líčí cestu minovým polem nebo obžernost hladových výrostků, kterří se vloupali do cukrárny, popřípadě odhalení dvojí banální nevěry."
A tímto reprezentativním výčtem to rozhodně nekončí! Zamiloval jsem si Les plný zvířat, pohádkový realismus, slavného Krkavce, Marcovaldovy groteskní trampoty, s nichž ční Měsíc a Gnac, povídka, která mi svou atmosférou velmi připomíná Kosmické grotesky...

1 29.09.2022

Cesta, jakou ke mě přišla tato kniha je spletitá a tento souhrn je mým záznamem pro pozdější potřebu:
Na počátku bylo slovo, a poté Calvinovy Kosmické grotesky, které zjitřily můj zájem o vesmír a fyziku. Objevil se Rovelli a následoval návrat k Teorii morfické rezonance, o níž podrobněji píšu v samostatném komentáři.
V tomto komentáři také, velmi směle, vyslovuji jistou myšlenku, na základě věnování celé Sheldrakovy knihy právě Bede Griffithsovy, o zásadním vlivu východního, konkrétně indického učení na genezi celé této teorie; proto jsem si musel Bedeho přečíst...
Bede je boží! Jeho knihu o sňatku východu se západem lze vnímat jako běžnou komparativní studii o mnoha podobách světových náboženství, nebo, A TO JE PODSTATNĚJŠÍ, jako podhoubí, či jako předivo, pro velmi rozsáhlý náhled do našeho vnímání reality na pomezí kvantové fyziky a duchovní mystiky.
Bede na straně 97: "Je chybou naší mysli, že musíme v ustavičně se měnícím světě postupovat od bodu k bodu, od jedné věci ke druhé. Kdybychom měli dokonalé poznání, poznávali bychom celek se všemi jeho částmi i všechny proměnlivé jevy přírody v neměnném obraze dokonalé jednoty." Rovelli v Sedmi krátkých přednáškách z fyziky, Dokořán 2016, str. 56: "Svět popsaný touto (kvantovou) teorií je tudíž hodně vzdálen světu, který dobře známe. Už v něm nenajdeme prostor "obsahující" hmotný svět, a nenajdeme v něm ani čas, "ve kterém" se události odehrávají. Existují v něm pouze elementární procesy, skrze něž spolu navzájem bez ustání interagují kvanta prostoru a hmoty. Iluze spojitého prostoru a času kolem nás není nic jiného nežli naše rozmazané vidění onoho hemžení elementárních procesů, tak jako zcela poklidné průzračné alpské jezero je ve skutečnosti zběsilým tancem myriád nepatrných molekul vody."
O tento celkový vhled jde v Bedeho knize především. Měli bychom, tedy pokud chceme, opustit naše zápaďácké rácio, budované skoro přes dvě tisíciletí, podporované renesanční sebestředností, a v současnosti aplikované na veškeré vědecké poznání, a pokusit se nahlédnout pod pokličku životní lehkosti, která se rozprostírá v Klidu východní pospolitosti, v závanu věčného (i věcného) nadhledu, jenž na nás fouká od břehů Gangy.
A nemusíme cestovat přes půl světa - stačí odhalit ženský, intuitivní (intuice patří k zásadnímu stavebnímu kameni Bedeho myšlení), princip, nejen v partnerce, manželce, milence, stojící pevně vedle nás, ale hlavně sami v sobě, neboť jsme tvořeni oběma, mužským i ženským, principy...
Díky tomu, nejen že potlačíme své racionální ego, ale nahlédneme do samé podstaty vesmírného bytí.
"Jediné bytí", jak píše Bede, "je tím, co v nás vidí, slyší a poznává. Každá jednotlivá forma lidského vědomí je odrazem tohoto jediného vědomí."
V této větě jako by si pánové Heidegger a Platón podávali ruce...

1 20.09.2022

Je nesnadné popisovat válku, je nesnadné ji popsat bez jediného výstřelu, bez jediné mrtvoly; přesto je v Nesnadných vzpomínkách popsána v celé své nemorálnosti, v celé své zbytečnosti.
Válka v celém povídkovém souboru "zraje" až je zcela devalvována na ukradený klíč od dveří v hrdinově kapse.
Tohle je odlišný Calvino než jsem ho poznal v předchozích, spíše úsměvných, nebo ironických dílech - v této útlé knížce kouše a ňafe jako věrní psi italských hospodářů...
Bravo!

1 13.09.2022

Pan Zimák sestavil a napsal velmi zajímavou, a odbornou knihu, zabývající se mimořádným společenstvím - co jsem se potřeboval dozvědět, to jsem zde našel, byť jsem knihu nedočetl až do konce.

1 09.09.2022

Jednodenní pamlsek, skvělé téma; asi nejlepším momentem je závěrečné setkání Matthiase s vdovou a její překvapivá, a nutno říct velmi nečekaná a zároveň velmi inspirativní nabídka rozhřešení...

1 08.09.2022

Milý Aleši,
tohle je nesmírně smysluplná kniha, a dokazuje jednu podstatnou věc: Pokud se něco dělá srdcem, vždycky se to na výsledku odrazí; jak jsem pochopil, je téma této knihy Vaším osudem a díky tomu jste napsal nesmírně zajímavou, čtivou i zábavou publikaci, kterou jsem přečetl takřka jedním dechem!
Dokonce jste mne nadchl pro české etnologické vědecké bádání, jemuž jsem, do této chvíle, věnoval pouze okrajovou pozornost.
Prostě povedené dílo.

1 26.05.2022

Maor napsal milé pojednání na téma, které jsem již mnohokrát zaregistroval a, na základě názvu této studie, i zapůjčil; ač by autor rád jednoduše podal poznatky čtenáři, často zabíhá do přílišné abstrakce a takové pasáže jsem přeskakoval, páč jsem jim prostě nerozuměl.
Na druhou stranu je představena plejáda netušených souvislostí, takže jsem nakonec rád, že jsem tuto útlou a čtivou knížku držel ve svých rukou.

1 30.01.2022

Nějak jsem se do této knihy nedokázal dostat....

UPDATE 11/7 - poněkud jsem svůj původní komentář odflákl, tak se to v update pokusím napravit.
Není to bůhví jaká knížka, titul První trampský román mnohé napoví - je syrový, těžko čitelný, podivně strukturovaný, prostě prvotina...
To je samozřejmě jistá nadsázka, lítost z velkého očekávání.
Ale přece jen, něco v tom románu je: jisté podivno doby, fascinace svobodou, odhalování původní přírody; jakoby první trampové byli objevitelé toho, co předchozí generace zcela míjeli, považovali za samozřejmost i překážku.
Skoro bych řekl, že vznik trampského hnutí kopíruje společenskou a akademickou proměnu ve vnímání přírody, která jež není jen objektem zkoumání a dokazování, ale nově se jí přisuzuje i jistá neproniknutelná záhadnost, věčnost, trvalost, velkorysost, se kterou každé jaro začne bujení, bez ohledu na stav lidského drásání.
K takovým myšlenkám mne přivedl tento román, který se mi sice nelíbil, ale opět posunul mřížku vnímání a to se cení u každého titulu.

1 06.07.2021

V první řadě by mne, Karle, zajímalo, kolik jste při psaní této knihy vypil šálků čokolády, kávy či čaje?
Vaše studie je úžasná a je na ní poznat, že je psána s velikou láskou k tématu.
Úvodní otázku vám kladu hlavně proto, že já sám jsem při čtení Vaší knihy na horkou čokoládu, malou kávu nebo černý čaj myslel v jednom kuse, a taktéž jsem si od všeho s radostí dopřával...
Kniha je napsaná čtivým jazykem, rozšiřuje obzory nejen v kofeinové tématice a již se náramně těším na další Vaší knihu, tentokrát o moru, což věřím nebude tak veselé téma, ale tenhle prevít mne zajímá od chvíle přečtení Hessova Narcise a Goldmunda i Camusova Moru.
Rovněž děkuji za obsáhlé citace, z nichž se obzvláště těším na Zavadilovy Jezuity.

1 24.06.2021

Fantastické, takřka detektivní, pátrání, které jsem zhltnul za jedno odpoledne.
Ale pozor, aby tato má první věta nebyla zavádějící: jedná se samozřejmě o zcela seriózní rozbor nástupu christianizace na přelomu 4. a 5. století našeho letopočtu.
Pan Foletti mne zaujal už před lety, v rozhovoru pro DVTV, kde hovořil o osobních prožitcích spojených s cestováním a poznáváním středověkého umění.
Zde, v této knize, zůstává svému postoji věren, a v její druhé polovině, nás, velmi autenticky, provází fantastickou cestou k iniciaci do křesťanského společenství; očima a smysly tehdejšího čekatele na křest.
Práce nás noří, v určitém okamžiku nejen obrazně, do rané křesťanské mystiky, která je v mnohém odlišná od té soudobé; kniha mi okamžitě připomněla Neubauerova Mystéria křesťanská, která jsem četl v nedávné době - vstupujeme do světa zcela odlišného pojetí náboženské liturgie, než s jakou se střetáváme, byť teoreticky, v této době.
Co musím vyzdvihnout nad rámec obsahu knihy, je její nádherné a nadčasové grafické zpracování - úžasný myšlenkový i formální poklad!

1 07.06.2021

Studium vede ke konání - nedočítám, prozatím odkládám, konám.

1 12.05.2021

Opět jsem si důkladně zabalil batoh a vydal se Vámi, Pavle, na další dobrodružnou výpravu, tentokrát do daleké Středozemě; a musím říct, že to byla výprava nejrozporuplnější.
Zatímco první výprava, za E. T. Setonem, byla hlavně ve znamení seznámení se s Vaším stylem psaní a bádání, druhá, za Židovskou teologií křesťanství, zase byla ve znamení jedinečného rozšíření si obzorů, tato třetí, prozatím poslední, sebou nese něco od obojího, ale připojují se jisté výhrady k dosaženým poznatkům.
Obávám se, že služba Tajnému ohni sebou nenese tolik objevného, jako lesní moudrosti, či židovská mystika, ač mají všechna tato témata jedno společné - hlubokou úctu k přírodě, což bych řekl, je jeden z prvků, podle nichž klíčujete, vedle hluboké víry, svá témata.
Ve studii se často opakujete a jediným dynamický prvkem výkladu jsou Vaše vlastní otázky, ač povětšinou správně poležené, na můj vkus příliš často explicitně zdůrazňované - jako by ono vlastní bádání bylo na pomezí objevu a nudy...
Naštěstí jste stále sám sebou, druhá a třetí třetina čtvrté kapitoly patří k vrcholu celé knížky a rovněž k důvodům, proč mám Váš jazyk a způsob práce ve veliké oblibě.
Ne každá výprava se zapíše do našich srdcí stejně, ale z každé se vrátíme maličko pozměněni, což platí i do budoucna.

UPDATE 22. 3. 2021 - Zcela náhodou jsem v těsné návaznosti četl tuto knihu a knihu Pavla Hoška, Sloužím Tajnému ohni, a zcela náhodou se tyto dvě knihy zvláštním způsobem překrývají a doplňují.
V první řadě se musím oběma autorům omluvit za poněkud kritický náhled na jejich díla, neboť, jak se ukázalo po napsání obou komentářů, setrval jsem v jejich tvorbě dobu delší, než bych očekával.
Oběma knihám je společné zamýšlení se nad jazykem, slovem, vjemem a vnímáním, hledáním jazykového metasvěta, láska k tvorbě; u Vaňkové v mnohých citacích Skácela, Holana, Topinky, u Hoška, logicky, Tolkiena.
Již se stalo tradicí, že mi Pavel ukáže i jinou, než notoricky známou literární tvorbu, daného autora - v případě E. T. Setona to byly hlavně jeho bravurní povídky, v případě J. R. R. Tolkiena je to List od Nimrala a Netvoři a kritikové - na obé se náramně těším.
I básnická tvorba Miloslava Topinky mne, právě díky Vaňkové, oslovila a bez ní bych se o ní jen těžko dozvěděl.
Ano, knihy nám rozšiřují obzory, to není žádný závratný objev, ale není to jen v tomto rozhledu, kterým na mne tyto dvě knihy zapůsobily. U Ireny je to komplexnost tématu, souborný náhled na tématiku, což se projevilo i bezpočtu opsaných vět v mém deníku, u Pavla je to srdcové zaujetí pro daný problém a jeho zprostředkovaný výklad.

1 14.03.2021

Jak já si jednou za čas rád přečtu takovou parádní romantickou novelu!
Na Kellera jsem narazil, při posledním čtení, v Hesseho Petru Camenzindovy, kde ho hlavní hrdina doporučuje k četbě svému novému příteli. Chtěl jsem se tedy rovnou pustil do nejslavnějšího Kellerova románu Zelený Jindřich, o němž je také v Hermannově románu řeč, ale těžko se v době koronavirového lockdownu shání konkrétní knihy, a tak jsem vzal za vděk touto útlou novelou, již jsem našel na stránkách jednoho antikvariátu...
Ač jsem si v doslovu Kamily Jiroudkové dozvěděl o autorově pozdějších výhradách (a útrapách) k samotnému dílu, dívám se na samotný příběh vlastním pohledem, nezaujatým realitou.
Onem malicherný svár, který vede až k osudové tragédii, je natolik silné a aktuální téma, že by příběh mohl stát jenom na tomto oblíbeném maloměstském záseku, jenž známe v tisícerých zpracování, vtipných i tragických. Však také Gottfried v závěru příběhu píše: Neboť rozmnožitelé říše nejen na trůnech, ale občas i v nejubožejších chaloupkách se mohou přepočítat a dostanou se právě na opačný konec, než kam chtěli dospět, a ze štítu cti je na obrátku tabule hanby.
A tragická, shakespearovská láska? Ta mne dojme, pokud je v neotřepaných a nekýčovitých kulisách, vždycky, protože, přiznejme se to upřímně, je to zážitek na celý život, a pokud takový podobný pro nás někdo tak bravurně zachytí, nezbývá, než mu s radostí poděkovat a obdivovat jeho tvorbu. A to se Kellerovi povedlo - nádherný jazyk, autentická atmosféra, úžasné a trefné popisy. A vyvrcholení v Rajské zahrádce mi, svou dvojakostí a brilantním balancem mezi extází a destrukcí, v mnohém připomnělo daleko pozdější podobnou scénu ze Stepního vlka, od výše zmíněného HH. V obou případech se rovněž tančilo.
Tedy jako seznámení s GK jsem nadšen a rovnou se pouštím do Curyšských novel!

1 11.02.2021

Jeden čtenář, s nímž jsem se seznámil, mě nadšeně pozdravil jako autora "Petra Camenzinda". A já jsem jen stál a červenal se, co takovému člověku také říci? Měl jsem mu říct, že si na tu knihu už nedokážu vzpomenout, že jsem ji už patnáct let nečetl, že si ji ve vzpomínkách často pletu s Trubačem ze Såckingenu? Ostatně že si ošklivým nejen tu knihu, nýbrž i účinek, jaký měla pro můj život, že mě totiž svým zcela a naprosto neočekávaným úspěchem navždy vehnala do literatury, z níž se mi už nepodařilo vymanit vzdor zoufalému úsilí? Ničemu z toho by byl nerozuměl, byl by (znal jsem to ze svých špatných zkušeností) mou averzi vůči mému vlastnímu literátskému jménu chápal tak, že jen předstírám skromnost a koketuji s ní.
Takto hodnotí svou slavnou prvotinu sám Hesse v pozdější Cestě do Norimberka;
je to směs upřímnosti a ironie, která se táhne nejen Petrem Camenzindem, ale i Hesseho pozdními vzpomínkami.
S odstupem tří let, jsem, jak předznamenává můj předchozí komentář k Lorenzenovu dílu, opět sáhl po mém nejmilejším Hesseho kusu.
Je to skutečně velmi kousavý, vyzrálý román, v mnohém si nezadá s pozdějšími Hermannovými díly, je v něm úžasná jiskra budoucího.
Putovní pasáže, které prolínají celé autorovo dílo, pravá láska přátelství, která mne natrvalo připoutala k tomuto muži, jehož Souborné dílo od Arga, jsem v těchto dnech, po vytrvalém úsilí, celé zkompletoval, to jsou atributy, které miluji a k nimž se budu navždy rád vracet!
S úsměvem jsem si vychutnal Richardovu poznámku k Petrovy, kdy mu říká, že ho má právě proto rád, že ještě nezná Nietzscheho....
Ano, už tu hranici znám, život před a po Nietzschem, v češtině s krásnou a trefnou paralelou, život po ničem...

1 27.01.2021

Škoda, že jsem to, po třech letech, opět já sám, kdo k této knize píše další komentář....
Rozhodl jsem se pro tuto knihu zřídit vlastní sekci - Osudová kniha.
Jak vyplývá z minulého komentáře, čtu ji vcelku pravidelně, naposledy jsem po ní sáhl po silném citovém a životním otřesu, abych tím nastartoval, v dobrém slova smyslu, svou krizi středních let.
Díky této knize jsem objevil Hermanna Hesseho, jehož Souborné dílo od Arga jsem poté přečetl a posbíral. A pak se různá "díky tomu..." jen začala řetězit, až jsem se díky onomu dostal až k Heideggerovu Bytí a čas, dnes, zdá se, opět osudové knize. Ta, pro změnu, stála na konci řady třinácti teoretických, a veskrze vědeckých knih, které jsem v posledních měsících minulého roku hltal.
Po takové kládě jsem se musel vrátit na samý začátek a opětovně si přečíst příběh mladého Roberta Mohwinkela.
Opakované čtení odhaluje různá zákoutí vlastní duše i samotného díla - tentokrát mne zcela nadchla střední část , období, kdy se Robert zotavuje v Brémách z hrůz války a sovětského zajetí, a pomalu se noří do balastu vlastních pošetilých představ, ústících k jeho zasnoubení a následným nečekaným "vyhoštěním" do Francie.
Opět jsem v sobě objevil mnohé z "mladého pana Mohwinkela", opět, s neutuchající radostí, četl každou další kapitolu. V příběhu není žádné hluché ani slepé místo!
Osudovou se však kniha nestane jen tak, ze své podstaty, ale z kategorií, které z osudovosti vyplývají. Překladatelem knihy z němčiny je Tomáš Dimter, muž, který mne uvedl do tajů filosofie, byl prvním, kdo mi vyprávěl o Platónových dialozích, on zasel povědomí o nedosažitelnosti moderní filosofie; což, jak se s odstupem let ukázalo, byla pouze líná myšlenka pubertálního rozumu.
Děsivé je, že tato zvrácená představa, a je to i jedno z témat velebené knihy, u mne přetrvala takřka celá desetiletí!
Naštěstí existuje v životě Institut nápravy zakořeněných hloupostí, takže pokud člověk neustrne ve své pošetilosti, nezahořkne, může si s radostí poklepat na čelo a sám sobě se s plna hrdla vysmát. Je to nejen velmi ozdravné, ale i velmi poučné.
Dny prozářené sluncem četby této knihy opět skončili, pohladil jsem ji po hřbetě a zasunul do knihovny, hned vedle prvního svazku Hesseho Souborného díla, jenž, shodou okolností, obsahuje Hermannův první a průlomový román, mého milovaného Petra Camenzinda....

1 22.01.2021

_________________________________________________________________________________________
Poznámka pod čarou: Uff! Knihu jsem skutečně dočetl, ale musím se přiznat, že Martin je skutečně silná káva, proto je tento můj komentář pouhou poznámkou pod čarou, protože se k tomuto spisu budu muset po čase vrátit.
V mém předchozím komentáři k Nietzschemu sem popsal svou následující čtenářskou cestu; původně jsem chtěl pokračovat v chronologické četbě Nietzscheho díla, ale vzhledem k aktuální situaci to není úplně možné, neboť Lidské, příliš lidské nelze ani vypůjčit, natož zakoupit...
Jak mi můj mentor Jan napsal (viz rovněž můj předchozí komentář), ještě před uzavírkou knihoven jsem vedle FN sáhl i po Heideggerovi, takže jsem místo chronologie rozšířil okruh.
No, tohle je, řekl bych, nejvyšší meta a při vší skromnosti se budu muset ještě mnohému přiučit; neboť teď už vím, co ještě nevím.

1 07.11.2020

Myslím, že se mi nikdy nestalo, abych seriózní vědeckou studii přečetl jedním dechem a s takovou chutí.
Děkuji pane Kráso, Vaše kniha je opravdu skvěle napsaná! S radostí jsem se vrátil k antropologii, jež je mým letitým koníčkem, s potěšením jsem zjistil, že celou plejádu citovaných knih mám ve své knihovně a další do ní, díky seznamu literatury ve Vašem díle, jistě přibudou...
Je úžasné se spolu s Vámi zaměřit na tolik opomíjené lidské dílo, jakým je naše řeč.

1 18.09.2020

Před samotným komentářem si dovolím malou odbočku:
Tato půvabná kniha mi svou atmosférou připomněla poněkud starší Deník kastelána; četl jsem jej ještě v době, kdy ho obklopovala aura záhadnosti ohledně identity autora; vzpomněl jsem si, jak jsem tehdy psal dopis vydavatelství Petrov, aby předali můj jiný, obdivný dopis, tajemnému kastelánovi...
Ale zpět k tomuto útlému skvostu; už jsem někde poznamenal, že nejsem teoretik literatury, takže se neumím vyjadřovat v těch správných termínech, ale myslím si, že tomuto žánru se říká poezie v próze.
Nádhera! Jak já těm obrazům, přirovnáním, metaforám rozuměl, jak jsem dýchal ledový vzduch a cítil vůni starého dřeva. A navíc moje oblíbené téma - tesařina!
A když jsem v kapitole Sedlák a selka četl větu Nová zrna budou růst ze starých plev, srdce mi bušilo radostí, vždyť to přímo navazuje na Fukuoku, které jsem zblajznul těsně předtím! Mám rád, když se mi knížky takto proplétají, to jen podtrhuje obrovskou rozmanitost literatury a jednotu obyčejného přirozeného, usebraného rozumu.

1 11.06.2020