roman9739 komentáře u knih
Obsah Dopisu Gustávu Husákovi hovoří za vše - ať už byl Havel kýmkoliv, v tomhle byl kus odvahy.
Vlastně jsem po knize v knihovně sáhl jen proto, že to v daný okamžik byla jediná publikace nesoucí malířovo jméno.
Chtěl jsem se o Picassově tvorbě dozvědět víc v teoretické rovině a to mi tato útlá publikace s minimem obrázku bohatě poskytla.
Obzvláště krásné a poučné jsou autorovi polemiky s autoritami na poli Picassova životapisectví.
"Každá jednotlivá fotografie je výsledkem jak spolupráce, tak soupeření mezi aparátem a fotografem." Jedna z mnoha aktuálních myšlenek autora, který tuto esej napsal v roce 1983.
Myslím si, že by se tato drobná publikace měla dostat do rukou každého fotografa, který ve veřejném prostoru publikoval byť jednu jedinou fotografii.
Skvělá, napínavá a poučná kniha z prostředí amerického rodea se všemi jeho klady i zápory. Příběh o hledání sama sebe.
Opět do bude chtít malý úvod:
Na tuto magickou knihu jsem narazil díky jiné, možná ještě o chlup magičtější knize Pastevče, do zboje, českého autora Jeremiáše Havranu; to je kniha, která ke mě přišla, zasáhla mne a opět odešla - zde v databázi zadána není, a myslím, že mi nepřísluší, abych ji sem zařazoval...
Je evidentní, že Tuorova kniha byla pro Jeremiáše velkou inspirací, nejen z hlediska obsahu, ale i formy / ono zvláštní, minimalistické pojetí obou knih, jako by odkazovalo k samotě, kterou pastevec, hrdina obou publikací, dennodenně zažívá.
Giacumbertova samota je evidentní, nepředstavitelná - proto se může kniha zdát nestravitelnou, podivínskou, rebelantskou...
Znáte ten nezastavitelný tok myšlenek, jež se vyvalí, pokud se, byť jen na okamžik, uchýlíte do samoty, do ticha? Dokážete je zaznamenat?
Tuor to dokázal a vytvořil impozantní pomník samotářským, alpským, pasteveckým, zbojnickým hrdinům, jejichž velikost posléze popisuje Havranu.
Když už jsem dal "dospěláckou" Tove, nemohl jsem si vzápětí odpustit tuto mumínkovskou prvotinu!
Tento komentář bude potřebovat určitý úvod, nebo to bude děsně zmatené...
Derridu cituje Mieroop ve své Předřecké filosofie, již jsem dočetl hned z kraje roku - zmínka o Textech k dekonstrukci mne zaujala, proto jsem hned tohoto, po čertech vzdělaného a proslaveného, a pro mne do tohoto okamžiku ostudně neznámého, francouzského filosofa vyhledal; v knihovně byla k zapůjčení "pouze" tato kniha vedená formou rozhovoru mezi J. Derridou a E. Roudinesco. Velmi slušný intelektuální Battle!
Toliko seznámení.
Jak už jsem v některých komentářích předeslal, dal jsem si před časem předsevzetí dočíst každou načatou knihu, nevzdávat se, dát jí šanci, pokusit se pochopit proč vůbec vznikla...
Předsevzetí bývají náročná, to je obecně velmi dobře známo, ale dočíst tuhle knihu, to nebyla otázka předsevzetí, to byla otázka vůle! Ta samá vůle, jakou jsem potřeboval k tomu, aby se z prostopášníka stal asketa (v pravém řeckém významu slova; viz například Guardiniho Cnosti z počátku loňského Adventu) - proč jsem zrovna o této své proměně uvažoval při čtení této knihy, mi aktuálně není známo...
Čím jsem si ale naprosto jistý, je fakt, že se úsilí vyplatilo! Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem všemu, co se v knize probírá, rozuměl, na to je můj intelekt přece jen omezený, ale důležitá je neuvěřitelné motivující a uvolněná atmosféra tohoto dialogu! A přenáší se i v napsané formě.
Zkrátka a dobře, přes původní klopýtání a tápání, mne to nakonec chytlo, a ač jsem se těšil na samý konec knihy, po jejím dokončení jsem shledal, že už se mi stýská.
A takové okamžiky, jsou pro čtenáře, zásadní, iniciační, snad možná i osudové....
Výbornej hub do spousty interesantních děl!
Tahle knížka je fakt úúúlet!
Nebýt předešlého vědeckého čtiva, vůbec bych ji nepojal; nebýt předsevzetí dokončit každou načatou knihu, odložil bych ji!
Bez ní bych však neoslovil ani nehovořil s Jablečnou vílou, nepochopil, že za mým skutečným dospěním stojí životní etapa, kdy jsem v ruce, takřka denně, držel železo, protože "pomáhá naší spirituální podstatě zakotvit se v těle a ve hmotě, takže si můžeme vytvořit vlastní "já".
Železo umožňuje rozvahu, "duchapřítomnost". Jinými slovy: ztěžuje vypadnutí, "úlety", trans. Proto pověry naznačují, že dotyk železa nutí čarodějnice a vlkodlaky odložit jejich zvířecí podobu - tj. vyvádí je z jejich šamanské extáze, podvazuje jejich zvířecí instinkty ; blokuje přístup k vegetativním funkcím, ke kolektivnímu podvědomí, k divokým oblastem za plotem civilizace, za hranicemi naší kulturně určené osobnosti. Je to však právě toto "vypadnutí", "oddělení", a opuštění egoidního stavu vymykajícího se svému prostředí, co nám umožňuje zacházení s duchy a dévy rostlin."
A! Uvědomil jsem si, že, koutkem oka viděný had ve vodě, je hadem ve vodě, i když se nakonec, při řádném pohledu ukáže, že je to "jen" klacek, jehož odraz se vlní na hladině...
Je to kniha povinná, podněcuje a dráždí, ale pouze zasazená do řádného kontextu - jako solitér by mohla způsobit mnohá zmatení.
Nevěřím na skřítky, duchy, dévy, na druhou stranu mi bylo toto léto dovoleno nazývat mé oblíbené buky bratry a borovice sestrami, za což jsem nesmírně rád a doufám, že tomu tak bude i na přes rok; tak si vyberte....
Tato útlá kniha mne mnohému naučila.
Trpělivosti, v první řadě; velkorysosti, či spíše určitému nadhledu; shovívavosti a neukvapeným závěrům v řadě neposlední....
Přijmout takovou knihu vyžaduje velkou dávku soustředění, obzvlášť když se s vyřčenými fakty nemůžete úplně ztotožnit / za poslední dobu jsem pochopil, že míra upřímnosti v autorově podaní je přímo úměrná stravitelnosti jakéhokoliv tématu /.
Autor je zručným básníkem, to je znát, hříčky se slovy, imaginace, asociace, kterými provází jednotlivé hlásky jsou excelentní (obzvlášť povedené je Š a z něj plynoucí omša...), ale pojetí je ryze české, což je, řekl bych jedním z omezení celého psychofonetického tématu jako celku; na druhou stranu, kdo jiný by měl domestikovat učení Yehudy Tagara, než člověk nad míru jazykově vybavený...
Nelze knize vyčítat, že je pojata příliš steinerovsky, to už vyplývá z jí podstaty, ale proč nás autor vůbec nenechá nahlédnout do samé podstaty fungování jeho terapií, to mi zůstává záhadou? Řekl bych, že je to právě o míře upřímnosti, kterou zmiňuji v předchozím odstavci, a je to fakt, který velmi ubírá na autenticitě celého díla.
S knihou jsem zápasil, přes dobrou čtivost mne nebavilo jí číst, přesto jsem v ní našel několik podnětných myšlenek, o nichž budu ještě chvíli přemýšlet, a, i díky této trvající rezonanci, předpokládám, že pro daný okruh čtenářů bude kniha výbornou rukovětí pro vlastní osobnostní rozvoj.
Vážený Marku,
napsal jste svéráznou knihu; stejnou jakou zajisté byla Vaše cesta.
Pokaždé si takových počinů cením, obdivuji je a rád se do nich začítám.
Díky za inspirativní vhled do, pro Pražáka, poněkud vzdáleného, kouta naší krásné země.
Toto vlastně není komentář, ale poznámka pod čarou...
--------------------------------------------------------------------------------
Velmi intimní a zároveň intenzivní kniha pro každého, kdo jako já, byl zasažen Bílkovým uměním.
Velmi milá, nenáročná, ale nesmírně zábavná knížka, kterou jsem aktuálně potřeboval na oddych.
Kašpara z hor, stěžejní dílo autora, mám již delší dobu v hledáčku, takže tyto příběhy beru jako milé rozehřátí.
Za zmínku stojí opěvovaný překlad Jiřího Reynka, jenž skutečně dává celému dílu magickou atmosféru...
Pokud patříte, stejně jako já, mezi ty, kdo považují celé období Velikonoc za naprosto magické období, nejen z hlediska duchovního, ale i světského, je tato kniha rukovětí, výchozím bodem pro zkoumání tohoto neskutečného času!
" Snad proto knížka o Velikonocích nabízí pohled do myšlení a svátečního života našich předků i současníků, života prostého tíhy konzumu i skepse egocentrismu. Nabízí i jeden z modelů hledání harmonie člověka (tak odlišný od proklamovaného pojetí pozitivního myšlení), vybudovaný na "trnité cestě" a naději v Kristovo poselství. Z kulturního a duchovního odkazu velikonoc může inspirovat řád újmy a hojnosti, mlčení a slova, svátku a každodennosti; vnímání lidského života v souladu s přírodním cyklem, vyvážení praktických (hmotných) a duchovních stránek života, potřeba sebereflexe a periodické obnovy svědomí, umění bezprostřední komunikace. Nebo radost z lásky a dobrý životní postoj; umění díkůvzdání." (samý závěr knihy)
On je to vlastně trochu oldschool: číst glosy, tehdy zajisté trefné a aktuální; s odstupem tolika let...
Ale mnohé jsou stále vtipné, nadčasové, jak už to u dobrého postřehu a pointy bývá.
Kafku jsem vyhledal z osobních důvodů a potěšil mne.
Tahle kniha je klasika, i když tak trochu svým způsobem...
Pro mne to byla první kniha s indiánskou tématikou, později jsem četl podstatně serióznější, opravdovější, ale tahle bude na vždy tou první.
Je pro mne s podivem, že jsem se k ní, od prvního přečtení, nevrátil, až letos zasáhla náhoda, nebo ten starý rarach Kojot, a s velikou radostí jsem se do ní znovu pusti.
Právě díky obzoru, který mi otevřela, jsem si dnes s chutí vychutnal veškeré detaily, pobavil se nad její naivností, užil si motorkáře, zasmál se naroubovanému Egyptu, ale hlavně jsem si královsky odpočinul od vší té, mnohdy zbytečné, tíhy, kterou v sobě nosím...
Tento pátý svazek Souborného díla výborně funguje jako celek, a jsem nesmírně rád, že jsem se k tomuto celku vrátil, a že je mou první přečtenou (opět přečtenou) knihou v roce 2022.
V loňském roce jsem si prošel celou plejádou pochyb (Demian), strachů (Klingsor) i radostí (Siddhártha), takže mohu s jistotou říct, že jsem si to s Vámi prožil, Hermanne, a velice Vám děkuji za tato témata.
UPDATE 18/1 - A ještě jedno mi připadá pro všechny kusy svazku společné: téma obdivu. Ať už k ostatním nebo k sobě samému.
Žít tady a teď - Rozpoznat, ten okamžik, pro který žijeme a nezaměnit ho s okamžikem, pro který bychom chtěli žít; toť důležité vyznění obou hlavních děl tohoto svazku, Panského domu, i Knulpa. (Viděno optikou opětovného čtení.)
Pomalu se vracím k Hesseho dílu, s pozměněnou optikou, s vědomím celku, a musím se přiznat, že se Gertruda pro mne stala zvláštním překvapením; jednoznačně zde rezonuje Hesseho zkušenost s prvními krůčky literární slávy, kterou zde prožívá skrze svého skladatele. (Paralela opery a románu je milá.)
Z hlavní postavy cítím, více než cokoli jiného, určitou bezcitnost, možná i určitý druh parazitování na svých přátelích a rodičích. Plácá se odnikud nikam, sem tam něco zkomponuje, ale neustále se utápí v nejistotě, v otázkách, v bezradnosti a neupřímnosti. Jenže nelze kritizovat bez přihlédnutí k dobové morálce, k představě, nám možná již poněkud vzdálené, že existují v mezilidských vztazích témata, o nichž se nehovoří, a do kterých nikomu nic není.
Bohužel pan Kuhn, ani po dramatickém zážitku s přítelovou smrtí, ani po předchozím okamžiku, kdy zjišťuje, že ho přítel měl raději, než sám očekával, ani v tomto prozření se mu nepodaří překročit svůj stín a do posledních slov románu zůstává zakuklen a vláčen "dějinami".