roman9739 komentáře u knih

Ledacos jsem se přiučil, ledacos se dozvěděl. Kniha je skvěle, přehledně a poutavě napsaná.

21.02.2020

V první řadě se musím přiznat, že jsem knihu nedočetl. A to z jediného prostého důvodu: je to hrozná nuda. Minimálně pro mě, protože jsem v poslední době přečetl více knížek na podobné téma - Harariho Sapiens, Puchnerův Svět ve slovech, či Holtova úvaha Proč existuje svět.
Autor vždy uchopí několik dějinných okamžiků a dokresluje na nich svůj názor. Summer, Judea, středověk, Epos o Gilgamešovi, Bible, Ilias, a tak dále.
Mám-li být spravedlivý, vždy jsem se dozvěděl něco nového a všechny ty knihy jsou VELMI dobře napsány; takže Ole Martin měl jen tu smůlu, že jsem na něj narazil až teď, protože jako samostatný prvek, by se mi ta kniha jistě velmi líbila:)

13.12.2019

Moc prima kniha, vypsal jsem si zní celou plejádu poznatků.

04.12.2019

Opět spousta zajímavých informací, které jsem potřeboval znát.

31.08.2019

Zajímavé a vzácné.

31.08.2019

Vezmu to popořadě: už v předchozích dvou komentářích k Hesseho dílu jsem se zmiňoval o jeho osobním životě a toho se mi v Lázeňském hostu a Cestě do Norimberka dostalo vrchovatě - obdivu míru upřímnosti, kterou použil v obou těchto spisech.

A pak je tu Stepní vlk. Aniž bych to plánoval, přečetl jsem ho znovu takřka na rok přesně. Můj předchozí komentář k tomu dílu je datován 11. 4. 2018, ten dnešní ponese datum 17. 4. 2019. Rok se s rokem sešel, Hesseho dílo již čtu chronologicky, dle Souborného díla, a hlavně jsem Vlka přečetl v návaznosti na Cestu do Norimberka, Lázeňského hosta a povídku v předchozím svazku, tuším pod názvem O stepním vlkovi, nebo tak nějak.
Je to fantastický román a v mnohém jsem se k němu za ten rok přiblížil. Jsem přesvědčen o tom, že Harry, Hermína a Pablo jsou jedním Hermannem Hessem, že mnohé zmínky o humoru, jak ve Vlkovi, tak v Cestě, vedou právě tímto směrem. Ostatně tato vzájemnost často zaznívá i přímo v románu. Tato alter ega (a není podstatné, které z nich je ego), která nastavují zrcadlo právě ve chvíli, kdy propadáme vlastní důležitosti, jsou tu hlavně proto, abychom se do tohoto zrcadla vůbec mohli podívat.
A ta spousta osobností, která dohromady tvoří celek jedné bytosti, mně, je nesmírně důležitá, protože člověk by neměl zapomínat na všechny své lásky, poklesky, touhy a přání, ačkoliv je to rozpomínání se často nesmírně složité. Byl jsem to já, kdo se dokázal do němoty opít, byl jsem to já, kdo měl promiskuitní myšlenky a měnil je v činy, a byl jsem to také já, kdo si hrál na vojáky a střílel. (Můj syn střílí, nenabíjí, neumírá, tak jako Harry ve své apokalyptické představě.) A všechna tato já, jsem stále já, i když si to dnes nerad připouštím. Ale pokud se o to pokusím, neměl bych tak netrpělivě zestárnout jako Harry.
Jak říká v závěru románu Mozart Harrymu, " dáte se získat ke každé nehumorné a hloupé činnosti, vy velkorysý pane, ke všemu, co je patetické a bez vtipu. No, ale já se k tomu získat nedám, já vám za celé to vaše romantické pokání nedám ani groš..." Je snadné v tomto věku začít s askezí, ale rozhodně ne s tancem:)

17.04.2019

Když jsem se naposledy, místo komentáře k pátému svazku Souborného díla, spíše vyznal ze své lásky k dílu Hermanna Hesseho jako takovému, nečekal jsem, že má řečnická otázka na konci zápisu bude v následujícím šestém svazku do velké míry zodpovězena.
Právě šestý svazek nejen, že obsahuje dva životopisné črty s pera samotného Hesseho, zároveň o něm mnohé vypovídá i jeho rozjímání v cestopisech zachycených v Putování a Obrázkové knize. O autorově povaze se zde dozvídáme mnohé a věřím, že to tak i autor zamýšlel; proto je tento svazek zvláštním pohledem na Hesseho niternost, která naštěstí neztrácí nic ze svého kouzla.
Vůbec nejpovedenějším kusem je bajka Evropan, která by se mohla předčítat před každým zasedáním Evropské komise:)

04.03.2019

První z autorů, které jsem objevil díky předchozí knize Svět ve slovech.
Aktuálně neumím přesně definovat proč se mi Walcottova poetika líbí, ale jeho mohutná síla mě dotáhla k rozhodnutí, pořídit si jeho Omeros v originále a pokusit se jím, s mou velmi slabou angličtinou, prokousat. Ostatně překlad této knihy, a nemám právo nikoho kritizovat, je důvodem proč jsem neudělil hvězdiček pět.

25.02.2019

Tohle je zvláštní, ale obdivuhodná kniha. Obraznost a popisnost vizí je opravdu mimořádná a nelze se divit, že byla tato mystička blahořečena.
Je to pro mě úplně jiný, svěží pohled na starozákonní tématiku.
V úvodní kapitole o stvoření Anna Kateřina hovoří o okamžiku, kdy nad "čerstvě" stvořenou zemí poprvé nastává den - to je moc hezký obraz, který se mi vryl do paměti.

17.01.2019

Původně jsem měl nachystaný referát na všechna díla obsažená ve svazku, ale nakonec jsem se, pod vlivem přečteného, rozhodl, že si po šesti knihách Souborného díla, z toho čtyřech (II, III, IV, V) v chronologické řadě, odpovím na základní otázku: Co se mi líbí na díle Hermanna Hesseho?
Mám Hesseho příběhy rád. Díky jeho raným dílům jsem se znovu zavítal do krajiny svého mládí, které jsem doposavad viděl pouze nostalgicky. Dnes ho nahlížím i kriticky a mám z toho velikou radost. Ty příběhy, které mne takto nasměrovaly, se dají rozdělit do tří skupin - totiž podle místa, kde se děj v převážné většině příběhu odehrává: příroda neboli putování, město a vesnice. Putovní příběhy jsou mi nejbližší, městské patří k těm nejlepším, no a ty vesnické jsou nejsyrovější a nejpravdivější.
Díky putování jsem si oblíbil Hesseho svět; kromě nezbytných reálií, bravurních popisů krajiny, počasí, řek, hor a stromů, jsou v Hesseho světě důležité mezilidské vztahy, samota, radost i utrpení, smutek i úspěch. Tyto veskrze lidské prožitky tvoří základní stavební kameny všech jeho děl.
A pak je tu duchovno a touha, tyto dva protiklady, navzájem těžko slučitelné, spoluvytváří další neodmyslitelnou část Hesseho tvorby - ať už je to v případě duchovna vyznání křesťanské, okultní, buddhistické nebo lesní, vždy je v ději silně zastoupeno a ve většině případů je i jeho silným hybatelem. Taktéž touha, v podobě lásky, vášně, či jen pouhé myšlenky hýbe každým příběhem a dostává nás k jednomu z nejdůležitějších prvků Hesseho tvorby: k ženám.
Hesse je k ženám obdivuhodně galantní. Pokud bych si z celé jeho tvorby neodnesl nic jiného, stačilo by mi to na celý život. Obzvláště dnes, v tobě emancipace, feminismu a #MeToo. A pokud jsou ženy hybatelkami příběhů, jsou muži, druzi, přátelé a jiné vedlejší postavy pilíři dějů; tyto silné postavy jsou pak mnohdy mnohem zajímavější, než hlavní představitelé románů a povídek.
Ostatně střídání kratších a delších formátů mi z počátku činilo potíže, protože povídky nemám rád, ale zpětně jsem za to vděčen, neboť jsem si mnohé z povídek nad míru oblíbil.
Spousta myšlenek, které Hesse zaznamenal, rezonují v mém vlastním reálném životě, mnoho popsaných situací jsem sám v určité míře podobnosti prožil. Právě tato neuvěřitelná trefnost, obecnost či archetypálnost mě stále vrací zpět na již přečtené stránky, abych se mohl znovu a znovu přesvědčovat o neobyčejném pozorovacím talentu Hermanna Hesseho.
Není to jen pozorování, ale i výjimečná schopnost zanést ono odpozorované na stránky svých knih. Literární vědě nerozumím, ale postupem času, s každým přečteným kusem, jsem začal nacházet drobné střípky, které lze spojovat do celkové mozaiky: jsou témata, která se opakují nebo rozvíjejí, jsou postavy, které podobně uvažují, ale jsou i stereotypy, které se nečekaně a mnohdy i překvapivě překračují a jsou myšlenky, které přetrvávají nejen u Hesseho, ale i u mnoha jeho vzorů, které v průběhu tvorby zmiňuje - Novalis, Nietzsche a další.
Jediná věc, které se opravdu bojím, je ten okamžik, kdy dočtu celé Souborné dílo a přede mnou bude viset poslední otázka: Mám si přečíst něco seriózního o autorově životě? Bojím se, že idylický obraz, který jsem si za tu spoustu měsíců vytvořil se sesype, jako domeček z karet.

19.12.2018

Náročná poezie s nepříliš dobrým překladem a s poněkud tendenční studií v druhé části.
Nutno ale podotknout, že pár okamžiků z četby mi zůstalo v srdci:)

03.12.2018

Panský dům: Naprosto hustý, neodhadoval jsem, že román bude mít takové vyústění. Vrchol manželské krize, jímž je smrt mladšího syna, a jenž končí zcela nepravděpodobný myšlenkovým souladem. Člověk dnešní doby se až podiví, jak málo možností měli Pierrovy rodiče při jeho "léčbě". Také rozumím skutečnosti, že pro nás už je smrt něco dalekého a cizího, že ještě na přelomu století uměli lidé se smrtí daleko lépe vycházet, ale překonat smrt milovaného syna výhledem na jasné zítřky, to mi prostě připadá, při vší úctě k Hessemu, přitažené za vlasy. I když jako určitá nadsázka, nebo pokus o archetypálnost, dobrý. Za podstatnější považuji onen fakt, že malíř potlačuje svou životní prohru zvýšenou horlivostí v práci. Tentokrát tedy nebudu pět ódu, i když se mi Panský dům moc líbil.
Kniha vyprávění je plná nádherných, nadčasových příběhů, z nichž bych rád vyzdvihl povídku Vandrovní den před sto lety.
A je to opět láska, touha, potřeba překročit sama sebe a také jisté náboženské pochyby, které naplno vytrysknou v Damianovy.
Knulp: Tohle už, jako zanícený čtenář Hesseho, znám/ - nejedná se sice o opakování banalit, ale tento přístup k vyprávění se už v Hesseho tvorbě objevil, včetně návratu do rodného Gerbersau:)

29.10.2018

Gertruda: Asi nikoho nepřekvapí, že se má preference děl Hermanna Hesse bude v průběhu čtení jeho tvorby měnit. Takže, pokud je Petr Camenzind mým nejmilejším, Narcis a Goldmund nejlepším, pak Gertruda je románem nejsilnějším.
Je neuvěřitelné, jak Gertruda plynule, ale v mnohém překvapivě, navazuje na předchozí sérii povídek Tento svět. V tomto přechodu podle mého spočívá největší Hesseho kouzlo: totiž, že s každým dílem dokáže překročit svůj stín a posunout svá pozorování a popisování světa, takže čtenáře nenudí zaběhlými stereotypy.
Nádherná opozice hlavních postav, mrzák a obsazovaný zpěvák v plné síle, ženy milující a žena milovaná, to vše může znít, takto napsáno, jako červená knihovna, ale v podání Hesseho jedinečného zkoumání světa je to prostě opět nesmírně silná skládanka osudů.
"Spokojeně jsme se na sebe dívali a nechávali věci nevyřčené."

Malý svět: protože jsem si musel udělat poznámku ke Gertrudě, tento soubor povídek stále čtu, ale zdá se mi, a je to opravdu jen pouhá domněnka, že v povídce Walter Kömpff klíčí budoucí osudové stigma Goldmunda - totiž genetická výbava versus rodová tradice.
Vlastně je celý soubor povídek o vzepření se - ať už krvi, tradici, osudu nebo jen náhodě. Musím se přiznat, že jsem v těchto povídkách našel velké zalíbení, hlavně proto, že jsou mi tématicky velmi blízké. Obzvláště trefná kritika měsťáckého života v povídce Návrat domů.

" Nějaký čas ještě lidé o jeho konci mluvili. Ale málokteří pociťovali něco z toho, co bylo jeho osudem. A málokteří mysleli na to, jak blízko my všichni přebýváme u temnoty, v jejímž stínu zabloudil Walter Kömpff."

Ale vůbec nejlepší povídkou je Ladidel; hlavně proto, že v krásném pojetí obsahuje veškerá témata, kterými se zabývá celý tento díl Souborného díla: Lásku, bolest, ponížení, objevování, napravení, opuštění zaběhlých pořádků. A má, překvapivě, dobrý a uvěřitelný konec.

05.09.2018

Je s podivem, že na toto dílo nejsem schopen napsat žádný komentář. Stále dokola začínám, mažu, začínám, mažu a stále to není ono. Narcis a Goldmund se nedá popsat, ten se musí přečíst. V kontextu Hesseho díla, které jsem doposavad přečetl, je to prostě jedinečný kousek, který nelze uchopit pár větami.
Pouť do Země východní je v tomto ohledu jednodušší. Atmosférou navazuje "jen" na Stepního vlka a tuto rovinu Hesseho imaginace mám tuze rád. Je to zcela odlišný styl vyprávění a díky soubornému dílu, kde je tato povídka zařazena hned za, pro mě slovy neuchopitelného, Narcise a Goldmunda, může čtenář zažít celou šíři Hesseho geniality.

23.07.2018

Obsáhlá kniha, která zcela převyšuje mou rychlost čtení a délku výpůjční doby v knihovně - musím se k ní vrátit, nebo si jí raději rovnou koupit.

11.04.2018

Knihu jsem si koupil v roce 2006. Od té doby jsem ji přečetl třikrát. Poslední čtení jsem dokončil dnes a protože jsem při předchozích čteních nepsal žádné komentáře, zapěji ódu dnes.
Pro mě je to nejlepší kniha, kterou jsem kdy četl a poslední čtení mě v tom utvrdilo. Fantastický jazyk vyprávění, strhující popisy vztahů mezi lidmi a nepřetržité tempo nedovolí knihu odložit.
Robert Mohwinkel je hrdinou, kterým není, se kterým se dokážu ztotožnit. Ačkoliv nejsem stejná povaha jako on, jeho úděl a většina jeho úvah rezonuje v mém srdci.
V polovině knihy jsem pocítil smutek, že za chvíli skončí.

19.01.2018

Rukověť každého, kdo nechce "jen" fotit.

11.01.2018

Ačkoliv jsem knihu celou nepřečetl, našel jsem zde spoustu zajímavých informací. Styl knihy je čtivý a znalosti autora jsou obsáhlé.

11.01.2018

Je to velmi těžká kniha, kterou jsem ani nezvládl dočíst do konce, tím pádem nemohu hodnotit předloženou teorii jako celek.

08.11.2017

No já nevím - novela je to skvělá, miluji magický realismus, takže spokojenost, jen si myslím, že ta novorozeňata tam nemusela být.
Autor zcela vědomě balancuje na hraně kýče a serióznosti, a důvodem proč nepřepadne na tu špatnou stanu je strhující tempo vyprávění; historická mystifikace je dokonalá, vykazuje pečlivou přípravu.
Anatomova obhajoba před soudem je vrcholem knihy.

21.05.2017