Romcha komentáře u knih
Nádherný příklad, že výborná literatura, dnes již kultovní klasika, nemusí být nijak obsáhlá, aby měla velkou vypovídající hodnotu. Jak lze na málo stránkách a krásným jazykem říci v krátkosti tak strašně moc.
O Černobylu bez obalu. I takto by se dal nazvat tento skutečně výborný velmi objektivní dokumentaristický počin, byť je spíš zbytečně až škatulkován jako literatura faktu.
Nebál bych se říct, že se jedná o 2. nejlepší dokumentární knihu, kterou jsem v životě četl.
Pravdou je, že o samotné nehodě (havárii chcete-li) toho v knize moc není. Z celkového obsahu asi cca 20%. Znalosti si však obohatíte nesmírnou měrou.
Výborně jsou popsané už příčiny od stavby elektrárny a důvody, které pak k havárii vedly.
Především vám bude velmi precizně vysvětleno, že nehody se zkrátka stávají, i když takového rozsahu by neměly a mělo by se udělat vše pro to, aby k ní nedošlo, že není tím největším problémem.
Největší zvěrstvo spočívá v tom, co se dělo potom až na samotné vrcholné politické scéně včetně utajování informací. To byly teprve zvěrstva a skutečný problém, co se dělo. V knize se to také popisuje jako hlavní důvod, který údajně vedl k rozpadu samotného SSSR. Je to jediná věc v knize se kterou jako historik a ekonom nesouhlasím. Určitě to přispělo značnou měrou k rozpadu, nicméně Černobyl nebyl hlavní důvod. Nic celý popis o Černobyl potom nevystihuje lépe, než slavných pět fází projektu:
1. Předprojektové nadšení
2. Realizační vystřízlivění.
3. Hledání viníků.
4. Potrestání nevinných.
5. Odměna nezúčastněných.
Co dodat na závěr? BRAVO Serhii Plokhy! Ukázková dokumentaristika.
Remarque popisuje 1. sv. válku tak realisticky a věcně a při tom tak hezky, až to je právě na tom tak hrůzostrašné.
Román je krutou obžalobou a pravdivým obrazem tragédie války, která nezabíjí jednotlivce, ale mrzačí celé generace, nejstrašnější není výbuch granátu, ale zasažená duše.
Označil bych tuto knihu za velmi specifický druh válečné literatury. Velmi realistický válečný romantismus až nihilismus, který ve finální fázi války jistě převládá a mísí se s lhostejností.
Přečtení knihy vás také utvrdí v tom, i přesto že to historici tvrdí, nebo jste to "jen" slyšeli, že 1. sv. válka byla daleko horší než ta 2. sv. válka.
Tohle byla neskutečně famózní jízda. Sci-fi, které patří do série, které si už teď troufám tvrdit jednou stane kultem (a o kultovní počin tady sktuečně jde), stejně jako např. Asimovova Nadace.
Ostatně kdo četl pozorně ví, že odkazů na spoustu kvalitních sci-fi počinů ať už v knižní či filmové podobě je tu nepočítaně. U všech takových kvalitních snímků nebo knih si můžeme všimnout, že autoři vzdávají tímto způsobem holt generaci předchozích tvůrců díky nimž měli šanci vyrůst.
Propojení východního smýšlení a tím myslím to, že toto sci-fi se opírá o vskutku všechny reálné myslitele naší historie, přelomvých objevů ať na poli chemie, filozofie, fyziky nebo astrologie. Bez této knihy by mi připadalo i snad nemožné všechny takové množiny propojit v jeden krásný velký fungující a ještě velice smysluplný celek.
Ano, rozhodně to kniha není pro každého a minimálně jako základ musí mít obrovský všeobecný přehled od Čínských dějin až po důležitá jména různých myslitelů a objevitelů celé historie Země, pokud někdo pak v recenzích poukazuje na nesmyslnost některých prvků v knize, jde spíš o jeho vlastně nepochpení nebo neznalost či mezery v této oblasti, které by jinak mělo patřit k všobecnému rozhledu znalostí.
Měli byste se potom alespoň také trochu orientovat v problému tří těles, uskálí virtuálních realit, Fermiho paradoxu nebo obecně v zákonu robotiku, jejichž základy položil právě I. Asimov. (Pokud se to v těchto problémech alespoň troch neorientujete pak tuto sci-fi trilogii budete mít tendenci hanit a bude docházet samozřejmě k nepochopení - v takovém případě doporučuji sáhnout po velmi nějakém jednoduchém USA sci-fi západního stylu), jinak pokud se v daném problematice alespoň trochu orientujete, pak je potřeba ještě
ke všem těmto znalostem je to pak výborná představivost autora, jak tyto myšlenky dále rozvinout nebo s nimi pracovat.
Jinými slovy, pokud se vám líbí představa a propojení světů jako Růže pro Algernon, světa Roberta a Alana Blochových (vlak do pekla), Věcná válka a věčný mír od Joe Haldemana, Asimovo universum Nadace nebo Ready player one/two, pak je pro vás celá trilogie Vzpomínka na Zemi zcela jasnou volbou - tady vše dostáváte jako na talíři a velice perfketně rozpracované.
Kdo vede lepší, správnější, hodnotnější existencii? Stoupenci sekulárního humanismu, racionality a právní kultury západního světa, nebo ti, kdo ve svém životě přiznávají místo vertikále, svrchovanému tajemství, a připouštějí omezenost vlastní svobodné vůle? Je náboženství jen dětskou hrou lidstva, nebo je spiritualita bytostnou lidskou potřebou stejně přirozenou jako potřeby fyziologické?
Na první pohled přináší McEwanův román Myslete na děti! jednoznačené odpovědi. Ve čtenářích, kteří nesdílejí autorova východiska, však může naopak zanechat mnohem více otázek.
Fiona Mayeová, brilantní soudkyně na prahu šedesátky vede fádní, spořádaný život Londýňanky vyšší střední třídy, prostý vnitřních i objektivních vzmachů a propadů. Kromě hrstky výstřelků v mládí nezažila nic mimořádného. Osobní dramata a lidské vášně (zejména ty temné) k ní přicházejí pouze prostřednictvím jejich případů, které má rozsoudit. A jediným vážnějším vzrušením v jejím životě je avantýra jejího manžela, nicméně v díle vůbec nejde o manželskou krizi, to co autor přimárně v knize řeší je:
Společenskou smlouvou jsme se vzdali zodpovědnosti v mnoha oblastech života a delegovali rozhodování na instituce, kteřé si na to zjednáváme. Outsourcujeme vlastní mravní zralost a způsobilost. Zákony jsme oběstavěli vztahy, reglementovali i lásku. Vše je právně ošetřeno, světská spravedlnost chrání člověka před ním samým a právo zatím taktak stačí reagovat na čím dál složitější svět. U soudu může skončit i tak soukromá všední věc, jako do jaké školy bude a nebude chodit vaše dítě. Zdá se být typickou projekcí vlastního stínu, že takto zdětinštělá společnost se dětmi nejvíce zašťiťuje a ohání
Žel už to není klasická Mornštejnová a je vidět, že historické reálie nejsou přímo její obor.
Kdybych měl seřadit její díla podle významu a čtivosti bude tohle zcela jistě na posledním místě hned za Hanou.
Chápu podstatu díla i jeho námět, ovšem představa postmoderního panelákového brutalismu je dost mimo.
I vzhledem k tomu, kdy v poslední době lze sehnat dost svědectví o životě a přístupu v Severní Koreji. Namátkou: Pod stejným nebem, S každou padající hvězdou (což jsou ostatně knihy, které na toto téma doporučuji) a pokud to tam tak nevypadá dnes, pravděpodobnost této utopie, že by to tu vypadalo hůře než tam je dost mizivá i vzhledem k naší geograficko-politické situaci (na toto téma zase velmi doporučuji knihu od Tima Marshalla V zajetí geografie).
A pokud chcete mít skutečný román, který se může stát v lepší kvalitě tak sáhnete po Příběhu služebnice od Margaret Artwoodové.
Kniha je to jinak vcelku čtivá a Mornštejnová svůj styl nezapře. Jen ho pro tentokrát zasadila do reálií zcela mimo její obor a oblast o které má nastudováno velmi málo.
Copak se smíme holedbat, že jsme holou zvířeckost v sobě překryli nějakou učasnějšií slupkou, pokud si naši spolubližní dovolí pokládat takové dotazy odsouzenci, vyadném jim napospas se vším všudy?
Nevycválaný janek se od poslušného tahouna liší pouze mírou drezury. Z mravního hlediska se dnešní individuum od svého praděda toliko odlišuje drilem. Pod nablýskaným pozlátkem se však ukrývá obdobný barbar jako v dávné minulosti. Morálku si společenský tvor lopotně pěstuje po staletí. Novorozeně do skonání zůstane neotesancem, pokud se jeho surové hrany důkladně neuhladí sáhodlouze vypilovaným brusem.
Ptám se vás, milí zlatí, oč vybroušenější móresy do nás vtloukají naši mravokárci, než nám kdysi vštěpovali Kristus, Budha, Sokrates, Platon, Konficius i autor Mahábháraty, vespolek? Pane na nebi, v úplném pravěku matky našich klanů mívaly daleko čitší štít a mnohem pečlivěji dbaly na rodinná pouta.
Tvrdím, že tehdy měly o dost vybranější manýry. Než se proti takovému tvrzení s hodnocením šmahem ohradíte, rozpomeňte se laskavě na dtěskou práci, zmanipulovanou policii, úplatné politiky, ošizené potraviny a zaprodávání dcerek z chudých poměrů. Tak hluboko bychom neklesli ani ve snu. Veškeré bytosti ovládané pánem tvorstva vydržely až doposud bez poskrvny - teprve on - samozvaný vládce, si osedlal hmotu a pustil fantazii na špacír. Leckdy proto upadá až na samé dno mravní bídy. Ostaní stojí možná pod ním, nicméně hlouběji se jakživi nepropadnou.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kalifornský spisovatel zde velmi mistrně propojil tehdy rodící se sci-fi žánr s filozofickým pojednáním o neznalosti ducha a předvedl se ve své vrcholné formě jakožto zanícený filozof, jehož postřehy jsou stále platné i v 21. století.
Tato morbidně úchylná ponurá genialita se určitě u mě zařadí k těm knihám na poličce, u kterých si řeknete WOW!
U této knihy jsem konečně zjistil, co je to "chytne a nepustí". Je potřeba si představit, že je to úplně něco jiného, velmi originálního a "přívěšek" thriller nemá u tohoto knižního titulu moc význam.
Když jsme u toho, ono i promo knihy je dost závadějící, to však neztrácí lesk, punc a glanc výše uvedeného. Tohle je originalita sama o sobě, typu kterého jste dlouho nečetli. Navíc překlad je stejně geninální jako kniha sama.
I když se jedná o výborně pojatou autobiografii napsanou novinářkou - velmi silně se přibližuje literatuře faktu.
Knihu jsem dočetl již před nějakým časem. Jen je to jedna z těch u níž, abyste byli dostatečně objektivní v hodnocení kvality literatury si musíte ponechat odstup mezi četbou a hodnocením.
Přesto po měsících zanechává velmi silný dojem o příběhu, který skutečně napsal sám život. Od knihy se téměř i přes její neveselý obsah nedalo odtrhnout.
Moc bych si přál, aby takové příběhy neupadaly v zapomnění a přes životní i osobní zkušenosti, které bych rozhodně nikomu nepřál je to VELICE kvalitní podkladový materiál pro filmové zpracování.
S trochou nadsázky se mi chce říct, že by toto dílo mělo patřit do povinné četby někdy na střední školy zvláště do řad šíření neonacismu a neofašismu, kteří si myslí, že po tzv. podřadných rasách by nepřišly na řadu další národy i oni samotní jako Slovani.
Nádherná kniha ještě s hezčím příběhem. I přes svůj poměrně dlouhý obsah v ní nenajdete nudnou pasáž a nezáživné dlouhé opisy nebo popisy něčeho, což velmi silně podtrhuje i fakt, že se autor opírá o skutečné reálie (filmová studia, které existují dodnes a znáte je, herce z té doby - jak filmové, divadelní, fotografie, známá místa i ulice USA).
Ke knize jsem se odhodlával poměrně dlouho, trochu mě odrazovala doba, ve které se děj odehrává, ale přiznám se, že to byla chyba.
Dodává to knize, švih, jiskru i náboj.
Je to jedna z nejlepších knih, kterou jsem za poslední dva roky četl.
Popravdě to úplně asi není (nebo by spíše neměla být) povinná četba pro žáky ZŠ. Dokážete ji podle mě ocenit nejdříve tak od střední školy včetně toho jakým byla přínosem pro náš jazyk a literaturu.
V pozdějším věku jste také schopni pochopit, že šlo Máchovi především o oslavu přirodní květnové krásy přírody. Děj se koná u města Hiršberg mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn Houska a v dálce Roll k východu, západu, poledni a půlnoci poukazuje.
Pověst básně, jenž jí předchází není hlavním účelem děj postav samotných v ní obsažených.
Z knihy mám trochu rozporuplné pocity a přijde mi, že snad objektivně ani hodnotit moc, aby to mělo přínos pro potencionální čtenáře, nejde. Nemohu knihu doporučit a naopak ani nedoporučit.
Mohu pouze subjektivně popsat jak jí vnímám já. Takže nejde ani o recenzi, či hodnocení, ale spíš subjektivní pocity. Pokud budete číst hodně pozorně, ale opravdu pozorně pochopíte skutečně celý děj, včetně mystičnosti knihy a já sám nabyl dojem, že se jedná snad o první knihu, kde se vyskytuje to, čemu říkáme ve filmu flashbacky, fabulace a narace. Nemohu se však zároveň ubránit pocitu, že na příliš málo stranách je nám toho naservírováno až příliš.
Stručný verdikt? Knihu bych rozdělil na tři části:
1) To co pěstoval Meyrink na zahrádce musel být skutečně kvalitní materiál za vydatného přispění alkoholu
2) Vtažení do děje a i přes veškeré mysteria a fantasy se zde objevuje thrillerová zápletka, která vás vtáhne do děje
3) Ono to ve výsledku nějak celé dává smysl, dá se to číst a Meyrink se z toho neuzavřeným koncem s vloupáním do vaší fantazie a představivosti dobře vykoupil
Ta kniha není vůbec špatná, ale rozumím, že pro každého není.
Velmi zajímavý styl vyprávění a hned ze začátku knihy geniální tah tvůrce do hlavní role vypravěčky pasovat smrtku.
I když je dobré znát většinu historických událostí z 2. sv. války - , které jsou vhodné k doplnění souvislostí, nebude na druhou stranu ani vadit pokud je neznáte - samotné četbě knihy to nijak nebrání.
O knize samotné již zde bylo řečeno skoro vše a s většinami komentářů se mohu ztotožnit, např. "Pro zlodějku je zkrátka a dobře 5* málo..." ; "Naprosto jedinečná kniha".
Já za sebe mohu dodat s doporučením a stojím si za tvrzením, že z této knihy se jednou stane kult.
To co pro USA sci-fi znamená Asimov, Ray Bradbury, pro německou válečnou literaturu Remarque to pro australskou jednou bude znamenat Zusak a Zlodějka knih.
Je to typ knihy ke které se určitě budete rádi vracet.
Je to velmi zvláštní, až záhadné a trochu děsivé. Zatímco na zkoumání našeho prostředí máme celý systém přírodních věd a účinné technologie, spoustu sofistikovaných přístrojů od elektronických mikroskopů přes počítačovou tomografii a magnetickou rezonanci až po cyklotrony, Hubbleův teleskop, družice a kosmické lodě a sondy, nejúčinnějšími nástroji, jimiž můžeme pronikat do tajů naší civilizace a odhalovat mezilidské vztahy a city jsou umělecká díla.
Pozoruhodným na této skutečnosti je fakt, že ačkoliv umělecká díla vznikají výběrem určitých rysů a úmyslným potlačením jiných - takže žádný obraz není odraz reality tak jako fotografie, žádný román není tak realistický, není úplným popisem skutečného světa a žádná socha není dokonalou kopií živého tvora - jsou ve svém účinku pravdivější než realita sama.
V tom co použít a co vynechat pak spočívá genialita tvůrce.
Za takové podobenství, za takovou šifrovací mřížku je pak možné pokládat i geniální sci-fi román Ray Bradburyho.
Tato kniha je bohatou pokladnicí . Zdroje informací o nás samých, o civilizační cestě, kterou lidstvo doposud urazilo.
Většinou k druhým dílům ať už jakékoliv série přistupuji tak trochu s obavami. A to zvláště v případech, kdy jde z toho cítit, že by se mohlo jednoduše dít pouze tzv. "pěněžní ždímání" předchozí (tedy první dílu, který byl úspěšný) a stavět pouze na tom.
S naprosto klidným svědomím však mohu konstavovat, že to ani zdaleka není případ. Spíš naopak - Temný les je v každém ohledu lepší kniha než Problém tří těles a ta už tak sama o sobě byla dost famózní.
Ještě lepší jízda než první díl této trilogie a dlouho mi po dočtení knihy neběhal mráz po zádech a zcela určitě tato kniha přijde umístit na tzv. "WOW poličku", - tedy kde mám knihy na něž nedám dopustit.
Je to skutečně precizně vystavený pomník všem a nejen kultovním, ale i knihám či filmům autorů sci-fi, které autora nějakým způsobem ovlivnili nebo na nich mohl vyrůst.
Jak jsem psal již k prvnímu dílu této trilogie, pokud chcete nálož Věčné války/Věčného míru (J. Haldemena), Vesmírné Oddysei, Růži pro Algernon, cokoliv od bratrů Blochových, Duny až po Nadaci Isaaca Asimova až po Gluhkovského Soumrak s Budoucností a spojit všechen tento kult v jeden obrovský fungující celke, který to pozvedá ještě někam daleko výše a paradoxně jenom díky těmto dílům mohl být Vzpomínce na Zemi vystaven piedestal a bez nich by to zkrátka nešlo, tak nejen že je to ta pravá volba pro vás, bez výše uvedených děl by to navíc ani nešlo.
Bohužel, tentokrát půjdu proti davu. Rozumím tomu, za co kniha s největší pravděpodobností dostala Pulitzerovu cenu. Je to ten podmanivý styl psaní, důrazná korektura a pouze pomocí slov se autorovi podařilo čtenářům předat pocity lidí, do kterých se jinak nevcítíte (nevědomost, nevidomost, odcizení, sužování válkou atd.).
Na druhou stranu nerozumím po tak dlouhé práci tak otevřenému konci. Když už na knize pracuji deset let, včetně tak důkladného stylu psaní a korektury, neměl by být nechaný otevřený konec. Nevidím tam po tak dobře provedené práci na tak propracovaném příběhu jednoduše důvod.
Netvrdím, že to není kniha ke čtení. Jen až se vám poskládají puzzle na konci příběhu, které se prolínají několika časovými i dějovými liniemi, můžete být zklamaní.
Co se pak týče tématiky. Musím říct, že i letos jsem na toto téma četl skutečně lepší knihy.
Morálním cítěním smrtelník platí času,
daň za svůj smysl pro smrtelnou krásu.
Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El-ó-el-í-té-á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku patrem na "tři!" ťuká o zuby. Lo. Li. Ta.
Jsou jemné duše, které by prohlásily Lolitu za bezvýznamné dílo s odůvodněním, že je nic nenaučí. Přes všechny domněky Lolita neobsahuje žádné morální ponaučení.
Samotné jméno titulní hrdinky a jeho proměny (rozuměj románu), vyvolávají hravé i trýznivé asociace, naznačují od prvních řádek nejslavnějšího Nabokova románu míru obsese jeho vypravěče.
Bolestné, šokující i dojemné dílo dokáže i více jak po půlstoletí svého vzniku zasáhnout čtenáře otevřeností a důvěrností a důsledností, s níž otevírá tabuizované téma, s odstupem času jej však stále výrazněji oslovuje jako to, co vždy představovalo především:
mistrovsky komponované mnohovrstevné pojednání na téma vášně, láska a hříchu, vycházející z bohatého kulturního zázemí a překypující pro Nabokova typickou slovní virtuozitou, ironií i humorem.
No..., jak bych to řekl. Úplně předem vůbec nijakým způsobem nezpochybňuji přínos této knihy ke světové literatuře.
Ale jinak se s tím bojovalo těžko. To může podporovat i fakt, že se jedná i v originále již o zastaralý jazyk, který za tou dobu určitě prošel už nějakým vývojem. Příklad ruského typického až realistického romantismu navíc na pozadí ruské aristokracie s poněkud pokryteckou morálkou ke všemu normálnímu.
Na jedné stránce při překladu do češtiny najdete více přechodníků (myšleno sloves), než-li děje (azbuku bohužel neumím, takže si v originále nepřečtu).
Co se týče příběhu, který se týká Kareniny samotné tak je nesmírně a nesporně zajímavý i na dnešní dobu a troufám si říci, že Tolstoj tímto popisem předběhl čas a popsal i problémy v lásce moderní doby.
Co by knize naopak vůbec neuškodilo je méně popisu právě již výše zmíněného ruského romantismu a popisování Levinova hospodářství, které jako rozdíl mezi jeho vztahem a vztahy Kareninými nijak neprospívá i když tím byl záměr na poukázaní tohoto kontrastu. Kdyby tohoto v knize bylo méně jedině by jí to dle mě prospělo.
Naopak co knize velmi prospívá a bez toho by zkrátka Karenina nebyla Kareninou a Tolstoj by nebyl Tolstojem, kdyby právě Levinovi nevložil do úst svoje vlastní a filozofické otázky, kterými se zabýval i on sám od udržitelnosti zemědělského hospodářství až po smysl bytí a žití člověka na Zemi.
Výborná knížka. Otevřeně přiznávám, že asi nedělám zcela objektivní hodnocení, neboť jsem ovlivněn dvěma faktory. A to sice aktuální situací a také, že jsem pravděpodobně potřeboval oddych od žánrů, které jinak preferuji více.
Objektivně já právě jako zastánce jiných žánrů je kniha velmi čtivá má kontinuální děj a líbilo se mi velmi prolínání děje s historií uváděné paralelně k aktuálnímu dění, situaci a moderní době. Takto by romantická novela měla vypadat, protože v knize absolutně nic nechybí a naopak nepřebývá nic navíc a autorka si s korekcí musela dát určitě nesmírnou práci - to je fakt, který oceňuji velmi.
Mě jako bývalého studenta filmové školy tento námět oslovil velmi a popravdě se divím, že se ho ještě nikdo nechytl. Osobně bych poprosil autorku o možnost zfilmování ihned. Je to jeden z nesmírných romantických dějů na pozadí Anglie 60. let, kdy romantiky není příliš ani málo. Navíc v ní autorka velmi pěkně rozvíjí úvahu jak může moderní doba kazit kouzlo a pouta pravé lásky, ale co má na druhou stranu přináší a je to tak dobře?
Na závěr bych pouze podotkl k předchozím komentářům, že se děj neodehrává ve dvou časových liniích. Je to chápáno jako fabulace - tedy děj, který se odehrává nyní v moderní době a v retrospektivě - tedy odborně ve flashbacích se vracíme do minulosti, abychom pochopili sled událostí. To jsou právě nejlépe předlohy pro film. Zfilmování by vypadlo například tak, že se zasníte, nebo se mlží obraz, či střih do minulosti.
Ve výsledku taková klasická americká post-apo sci-fi, kdy teda antoace která ji připodobňuje k Šílenému Maxovi jí nedosahuje ani zdaleka po kotníky.
Carigollovi se musí nechat, že umí libívý literární styl a je již zkušený filmový scénárista a zvlášťě při dialozích v knize nebo zvratech to bylo velmi znát.
Velmi mě mrzí (jak už to bohužel u USA produktu tohoto typu bývá), že nápad velmi dobrý (a tři myšlenky v knize mě až nadchly), že je to velká a převeliká škoda, kdy kniha která vypadala jako sněhová bouře co na nás vyvalí a nepustí a zadusí nás tak se pomalu ale jistě proměňovala v lehounký prašan, který Cargillovi napadal nejdříve na ruku, kde roztál a potom voda protekla skrz prsty.
Jinými slovy myšlenka a nápad dobrý, ale pak ne vůbec dotažený do konce (kde např. roboti přejímají až nad míru lidské chování, předvídatelný závěr).
Převeliká škoda... (a to jsem naprostým fanouškem sci-fi), filmů podle těchto předloh či bez nich. Originální nápad zadupaný otřepanými americkými sci-fi klišé...