rusalka123 komentáře u knih

Tahle knížka se dotkla něčeho hluboko ve mně. Ale jen tak nenápadně, že jsem si toho sotva všimla. O to hůř se to popisuje... Příběh to nebyl žádný obzvlášť dramatický, a tak ani žádné velké emoce nepřišly. Ale "něco" v té knížce je. A to něco dává knížce místy nesmírně hluboké vyznění. Myslím, že to je hlavně díky Atikovi. Člověk tak nějak cítí, že takový by měl být... Tahle kniha prostě čtenáři tiše připomene ideály, za které by měl bojovat, vlastnosti, které by si měl osvojit, přístup ke druhým lidem, na kterém by měl pracovat. A to bez patosu, kterého se já osobně nedokážu vyvarovat ani v komentáři. Pardon. :-)

Když jsem před dvěma týdny odmaturovala, otevřela jsem knihovničku, že si přečtu něco pěkného oddechového, nicméně police zpravidla plné knih z knihovny po dlouhých měsících učení zely prázdnotou, tudíž jsem se po mnoha letech začala přehrabovat v domácí knihovně a dohrabala jsem se k této skvostné knížce. Byla přesně tím, co jsem potřebovala: nenáročný, nikoliv však hloupý humor (kterému se občas s chutí zasmějete nahlas, což je u mě dost neobvyklé), žádné složité zápletky a velké zvraty, ale mile plynoucí vyprávění o jednom docela normálním a zároveň dost nenormálním životě. Ideální k povalování se na zahradě pod třešní a užívání si ukončeného středoškolského života (nebo pláči po něm?). Díky Betty MacDonaldové, že takto pěkně nastartovala mé krásné, věřím, že zasloužené, čtyřměsíční prázdniny.

21 03.06.2018

Poměrně dlouho jsem se odhodlávala vzít knihu do ruky, protože jsem se jí po přečtení některých místních komentářů trochu děsila - jak z ní bylo spousta lidí smutných, rozhořčených, zhnusených. Zcela pochopitelně. Já to tak ale ani nevnímala. Pro mě nebyla ani tak o týrání, bolesti a utrpení malého dítěte, jakkoliv to místy bylo smutné. Byla pro mě o pomoci a síle výchovy dobrým pedagogem. Asi stejně tak, jako nemocnici (narozdíl od některých lidí, se kterými jsem se o tom bavila) nevnímám jako místo, kde lidé trpí, ale kde je jim pomáháno.
Proto pro mě bylo vyznění knihy veskrze pozitivní. Myslím, že to snad byl i autorčin záměr. Studuji obor, se kterým bych se klidně mohla dostat do podobné pozice, jakou měla Torey, a i proto to pro mě bylo takovým nakopnutím, motivací, inspirací. Že to má smysl.

16 18.05.2019

Tady je krásně vidět, čeho člověk může dosáhnout, když chce. Stačí každý den chvilka snahy a můžeme se dopracovat k neuvěřitelným věcem...

16 15.08.2013

Vesničky obklopené lesy, malé kostelíčky a stavení, útulné světničky, děti hrající si na peci, dlouhé večery plné povídání a vyprávění příběhů v rodinném kruhu a u sousedů, venkovské slavnosti a ve středu toho všeho laskavá a moudrá babička, vážící si každé drobnosti, která je pro nás tolik samozřejmá, jako je třeba obyčejný chleba... Uznávám, celá kniha je určitě poněkud zidealizovaným pohledem na venkovský život v té době, nerealistickým, někdy snad působícím až naivně (nicméně souhlasím s komentářem Stammela), ale stejně,vždyť je to tak hezoučká knížka!
A nuda? Příliš dějová kniha to sice není, zato neskutečně uklidňující, alespoň pro mě... A navíc, přece jenom, není to celé jen popis babičky - bláznivá Viktorka, příběh Kristly a Míly, do toho další vyprávění různých lidí,... To všechno dodává příběhu i tu poutavost. A hlavně - lidskost. Jak se přidají emoce, ať už je to radost, smutek, strach nebo bolest (jako u zmíněných příkladů), zjišťujete, že to, co náš dnešní "bezchybný" svět od toho před 200 lety tak strašně odlišuje, je sice kultura, zvyky, ale v základu jsme pořád stejní, pořád prožíváme to samé, jen v jiném prostředí a za jiných okolností. Ti lidé zkrátka nebyli horší, než jsme my. Byli jenom jiní ve způsobu života. A tahle kniha nám je, sice přikresleně, ale přesto obyčejně lidsky představuje.

15 08.02.2015

Upřímně řečeno, nevidím tu příliš ráda Bibli mezi dalšími knihami všeho druhu, přes historické romány, sci-fi, až po všemožnou poezii. Bible je naprosto speciální kniha, která by podle mě měla být brána s úctou. Jak tady psal Marcop, Bible se jinak označuje jako slovo Boží - už z toho vyplývá, že ji vlastně píše Bůh skrze člověka. Z toho důvodu ji třeba nechci dávat do doporučených knih, přestože by tam podle mě na 100% patřila, protože mi přijde divný ji tam mít třeba spolu s Dětmi z Bullerbynu a Janou Eyrovou.
Navíc Bible je kniha určená k modlitbě, rozjímání, aby člověka v pravých chvílích inspirovala, pomohla mu posunout se dál a podobně. A to je osobní věc každého člověka, tak se mi zdá, že ani není nutné ji hodnotit...

A ještě jedna poznámka k nevěřícím lidem, který za Biblí, nebo asi hlavně za Starým zákonem očividně ve většině hledají naprosté smyšleniny a "pohádky": nezapomeňte, že v SZ je leckdy něco obrazně řečeno. Křesťané (vězšinou) ani nevěří, že se všechno stalo úplně přesně tak, jako to je napsáno (ještě jednou připomínám, že teď mluvím jenom o Starém zákoně, Pána Ježíše z toho prosím vynechejte), ale hledají za tím nějaký řekněme hlubší smysl, předpověď nebo obraz něčeho, atd. Tak si tohle prosím přeberte v hlavičkách, než tu zase budete povídat něco o Bibli jako sci-fi a podobně.

Geniální knížka. Ve všech ohledech.

Neuvěřitelně silný příběh na pár stránkách, rok vydání poukazující na autorčinu můžeme říct až předvídavost...
Dodnes si pamatuju to mrazení, které jsem cítila, když jsem ji poprvé slyšela v podání divadla Viola. Ani jsem při tom nedýchala... A podobné pocity jsem zažívala dnes, když jsem si ji konečně přečetla sama... Myslím, že je strašná chyba, že o ní lidé moc nevědí, protože to je skutečně klenot mezi všemi těmi tisíci knih s touto tématikou.

Opravdu se nedá vystihnout lépe, než slovem geniální.....

12 15.06.2017

Pro mě jakožto věřícího člověka pěkná knížka, která pomáhá trochu pochopit Boha v jeho nepochopitelnosti. :-) Našla jsem v ní spoustu myšlenek, které mě, troufám si říct, zasáhly a snad mi i pomohly vyřešit některé otázky. To je první stránka, za kterou bych dala hromadu hvězd.
Bohužel pak je tam druhá stránka a tou je autorův styl. Nemůžu si pomoct... Chvílemi to bylo strašně patetické, na city to hrálo snad až příliš a hlavně - příliš uměle. Tím neříkám, že mě všechny ty emotivní pasáže nechávaly chladnou, to bych si vymýšlela. Akorát... Celý tento dojem bych shrnula tak, že kniha byla prostě moc... americká. ;-)

12 07.08.2015

Moje milá Kytice, která mě baví natolik, že si i dobrovolně krátím čas učením se z ní nazpaměť. Zatím umím Polednici (první, kterou jsem znala a moji asi nejmilejší), Holoubka a Zlatý kolovrat (snad ještě pořád...) a myslím, že tím jsem ještě neskončila.;-) Já pro ni mám prostě zvláštní slabost...

12 07.09.2014

Myslím, že můj komentář bude až dost výmluvný, pokud jde o to, jak se mi kniha líbila...
Ale nečekejte žádný úžasný myšlenky, ale spíš vlastní zkušenost se mnou a knihami. Která se projevila hlavně při čtení Pýchy a předsudku a v minulosti ještě u Jany Eyrové.;)
Pro ty, kteří nečetli... obsahuje SPOILER!
Jedna noc ze čtvrtka na pátek, nemůžu spát... Asi v 1 hodinu ráno sáhnu po rozečtené knize ve snaze po chvíli čtení usnout, ale záhy zjišťuju, že to nebyl dobrý nápad... Dostávám se k místu, kde pan Darcy požádá Elizabeth o ruku (poprvé). Předpokládám, že každý, kdo už někdy nějaký takový román četl, mi může potvrdit, že taková událost (pokud není na konci, ale je za ní stovka, dvě, stránek) často bývá začátkem nějakých událostí, které celý příběh ještě pořádně zamotají. I když se mi nechtělo, hned při prvním odstavci, který naznačoval co se chystá, jsem knihu odložila - naštěstí mi došlo, že by čtení v tuhle hodinu nesplnilo svůj původní účel a že bych se od knihy hned tak neodtrhla.:) Tak jsem si jenom přála, aby už konečně bylo ráno a já se do toho mohla pustit.:) (Byla jsem nemocná, takže jsem nešla do školy) Následující den vypadal asi takhle: hodina čtení, rychlá snídaně, další nějaké 2 - 3 hodiny čtení, přerušené jenom těmi nejnutnějšími činnostmi atd.. Jenže po 2. hodině odpolední mi začalo docházet, že už to trochu přeháním a že bych se ten den mohla konečně začít chovat jako normální člověk.:) Nutno podotknout, že jsem ani neobědvala a navzdory tomu, že snídaně nebyla moc velká, jsem měla pocit, že do sebe ani nic nedostanu, jak jsem z toho čtení byla napnutá.;) Ale pak jsem si konečně řekla, že se musím trochu ovládat a tak jsem dospěla k závažnému rozhodnutí: Je 14:30, minimálně do 16:45 se do knížky ani nepodívám... Jenom tak pro orientaci, byla jsem u toho, kdy si Lydia vezme Wickhama a Lizzy dostane ten dopis od tety ohledně pana Darcyho - tedy tam, kde všechno vypadá docela nadějně.;) Abych ale měla jistotu, že to vydržím a po knížce nesáhnu, tak jsem symbolicky udělala něco, co mi někdy pomůže - abych věděla, že jsem to rozhodnutí myslela vážně. Dala jsem knížku na skříň a sama ze sebe jsem si trochu udělala legraci tak, že jsem ten pokoj ještě zamkla.:D Naštěstí vím, že když se pro něco fakt rozhodnu, jsem schopná to dodržet, ale nejtěžší je k tomu rozhodnutí dospět. A s tou skříní... Ať si o tom myslíte co chcete, fakt mi to pomůže (není to poprvé, co jsem to udělala), protože tak sama sobě dám najevo, že jsem to myslela vážně, s tím že se musím umět ovládat.;) Možná mě máte za blázna, ale spousta lidí, co tu knížku četla, by to nejspíš pochopila.:) To je snad dost jasný důkaz toho, jak je knížka skvělá.:)

12 19.10.2013

Někdy jsem se trochu nudila, ale to pak vždycky spolehlivě vyvážila nějaká úžasná, vtipná pasáž, kdy jsem se vážně smála nahlas. A to se musím přiznat, že jsem si ze začátku říkala, co na tom komu přijde tak vtipného. Nicméně nakonec jsem změnila názor.:-)

Měli jsme to v povinný četbě a nejvtipnější bylo, když jsme se spolužačkou seděly vedle sebe, obě četly Saturnina, stejné místo (zjistily jsme, že čteme dost podobně rychle, tak jsme si počkaly, abychom četly nastejno) a pak jsme vždycky najendou vybuchly smíchy, což nás rozesmálo ještě víc.:)

Neodolám a přidávám dva úryvky, které mě rozesmály úplně nejvíc:

"Právě jsem se rozhodl, že vstanu, když se ozvalo diskrétní zaklepání a Saturnin vstoupil. Přál mi dobrého jitra, pravil, že ranní ptáče dál doskáče, mladí ležáci, staří žebráci, a oznámil mi, že venku je pěkně, ale nechval dne před večerem, nevíme dne ani hodiny a kam čert nemůže, nastrčí bábu.
Vy nejste zvyklí na podivný způsob Saturninova vyjadřování, ale já jsem z té směsice přísloví pochopil, že přijela teta Kateřina."

"...Teta řekla, že měla zlý té noci sen. Saturnin se tázal, zda šla dceruška k vodě ven. Teta se naň nechápavě podívala a ptala se, jaká dceruška. Místo odpovědi se Saturnin tázal, jestli tedy pana Milouše k jezeru cos nutí, nic doma, nic mu po chuti. Teta chtěla vědět, jestli Milouš něco takového říkal a kde je to jezero."

....:DDD

11 11.10.2014

Kniha možná mě osobně zas tak nezasáhla, ale... Přece jenom, myslím si že autor si opravdu zaslouží obdiv.

Edit 5. 5. 2018: teď jsem ji přečetla podruhé a neuvěřitelně mě z ní mrazilo... Možná paradoxně víc než z 1984. Snad proto, že člověk mezi řádky čte i naši historii... A vlastně vůbec nevadí, že já jsem ji nezažila... Je to vskutku geniální knížečka, která mě při druhém čtení po několika letech úplně dostala...

11 31.08.2014

Opravdu nádherná knížka. Překrásným, ale přitom vlastně velmi prostým způsobem zachycuje nejniternější pocity dospívajícího člověka a popisuje jeho snahu pochopit proč svět funguje tak, jak funguje, v jeho kráse i špatnosti. Dívčina genialita - až kontrastující s jejím napůl dětsky nevinným pohledem - všechny emoce, kterými je příběh přímo nabitý, ještě umocňuje.

10 23.10.2015

Když bych měla shrnout pocity po přečtení, tak asi takhle: Nenávidím Willa. Nenávidím za "to" autorku. Nenávidím tu knihu. Ale je úžasná... A konec byl ten jediný správný a smysluplný.

10 29.09.2014

obsahuje spoiler...
Já ani nevím, co tady ještě napsat... Strhující, dojemný příběh, chvílema jsem musela brečet (a to se mi jinak moc často nestává). Oceňuji i to, že příběh neskončil naprostým "happy endem", jak to často bývá, ale skrz zranění pana Rochestra se stal alespoň o maličko reálnějším. A i částečně proto mě úplně uchvátil... Kdykoliv si na knihu vzpomenu, mám takový zvláštní pocit, něco mezi dojetím a obdivem nad silou příběhu. I teď, několik měsíců po přečtení. A nemyslím si, že se to někdy změní.

Zároveň si myslím, že Jana je nejkrásnější postava, jakou znám. Přes to všechno, co v dětství zažila, se z ní stal skvělý člověk. Nejsympatičtější mi na ní bylo, že nikdy nejednala proti svému svědomí. Myslím, že z toho by si většina z nás měla vzít příklad...

10 01.10.2013

Pozor, spoiler!
Když jsem Všechny malé zázraky začala číst, myslela jsem si, že půjde o docela normální romantický příběh. S trochu zvláštní ústřední dvojicí, ale jinak vcelku obyčejný. Čekala jsem, že zažijí takovou tu lásku, která je změní, dá jejich životu nový smysl a přijde typický happy end. Fakt jsem si to myslela. Teprve když jsem pochopila, proč se Finch chová tak, jak se chová, co mu to vlastně je, když jsem si přečetla o bipolární poruše něco na internetu, když mi došlo, co se nám tu autorka snaží říct, začalo mě z knihy vážně mrazit. Jedna část mého já pořád čekala záchranu a onen velký happy end, ale ta druhá už tušila, co přijde. Nemohlo to skončit jinak. Byl to jediný smysluplný závěr, jediný závěr, který mohl z obyčejného romantického young adult příběhu udělat tuto nečekaně hlubokou knihu. Tragickou. Realistickou. Lidskou. Opravdovou. Děsivě aktuální. Alarmující. Ale proč? Proč tenhle tragický život a tragický konec? Na to se nedá pořádně odpovědět, stejně, jako se na to asi nedá pořádně odpovědět, když se to doopravdy stane... Ani kniha tu odpověď nedává. Nemůže. Ale umožňuje nám nahlédnout do nitra jednoho člověka, jak si to asi řada z nás vůbec neumí představit. V tom je skvělá. A autorce patří obdiv za její odvahu, vzhledem k tomu, čím si prošla... V poděkování píše: "Chtěla jsem napsat něco vážného, těžkého, smutného, ale zábavného." To se jí za mě opravdu povedlo. 4,5*.

9 05.06.2018

Po přečtení V šedých tónech jsem byla tak nadšená, že Ruta Sepetysová hned putovala do skromného seznamu mých oblíbených spisovatelů. Její druhou knihu jsem proto samozřejmě očekávala s velkým napětím. Po vydání bohužel trvalo asi půl roku, než se mi ji podařilo získat v knihovně, ale nakonec jsem se dočkala a poněkud nervózní, jestli nebudu zklamaná, jsem začala číst....
...A zklamaná jsem nebyla ani náhodou. Byla to kniha od autorčiny prvotiny příběhem, místem, kde se děj odehrává atd. naprosto odlišná, ale stejně jsem v tom viděla její nezaměnitelný styl a to mě hrozně bavilo. Příběh to nebyl tak dojímavý, jako V šedých tónech, ale zase byl docela napínavý a měl moc hezky propracované postavy, což podle mě knize dodá hrozně moc. Třeba taková Willie mě někdy opravdu dostávala. Ale v jedné skvělé věci se Sepetysová vůbec nezměnila: ve své schopnosti naprosto šokovat posledními větami kapitol.

9 09.08.2014

Nedílná součást mého dětství.:-) A každá kapitola nedílná součást knihy. Pro mě zvlášť některé. Např."Falunská uzenka, ta nejlepší", to je pro mě takové heslo.:) A moc se mi líbí, že co si tu pročítám komentáře, tak podobná "hesla" s některými lidmi úplně sdílím. A nebo má každý jiné a to je ještě lepší - že to je něco, bez čeho si Bullerbyn nedokážeme představit a kdykoliv nám to vykouzlí úsměv na tváři.:-) Ke knížce mám prostě úplný citový vztah.:-)

9 08.10.2013

Našla jsem ji v knihovně v regálu "čtenáři čtenářům" (nebo tak nějak se to jmenuje - když máte knížku, kterou nechcete, dáte ji tam a kdokoliv si jí může vzít) a moc mě pobavil ten úryvek se zelenýma vlasama.:D Tak jsem si ji rozhodla vzít. A byla naprosto...úžasná...! Chvílema jsem měla záchvaty smíchu, někdy mi bylo do breku, dočítala jsem ji úplně dojatá. Četla jsem ji o prázdninách po cestě do Itálie a téměř jsem nemohla přestat. Nejúžasnější byly takové ty dětské nevinné pohledy, u kterých bylo někdy až nepochopitelné, že je Anna může myslet vážně a přesto tomu člověk úplně rozumí - typické zvídavé dítě, které bere všechno vážně a kterému se nedá nic vyčíst - pokud udělá nějakou hloupost, můžete si být jisti, že to neudělalo schválně. Někdy mě dostávaly i Mariiny hbité odpovědi a přestože by se jí leckdy dalo něco vyčíst, tak jsem si ji brzo taky oblíbila... Prostě po všech stránkách skvělá knížka, rozhodně vřele doporučuji!

(Kdyby vás to někoho mělo odradit, žádný dívčí románek, jak tu někdo píše, to rozhodně není...)

9 03.10.2013

Příjemná knížka, docela oddechová, ale zároveň i trochu napínavá, trochu smutná... K reteospektivním příběhům jedné rodiny, kde se mísí minulost a současnost a kde děj stojí na odhalování tajemné minulosti, obvykle přistupuju trochu obezřetně, protože se mi zdá, že se s těmito knihami poněkud roztrhl pytel, a to ve mně vzbuzuje nedůvěru... Nicméně tato kniha se mi opravdu líbila, po dějové stránce byla velmi čtivá a celkem nápaditá a řekla bych, že jiné svého druhu předčila i zpracováním. Autorka píše příjemně, lehce a velmi přirozeně... Nejsem si jistá, že si kniha opravdu zaslouží plný počet hvězdiček, ale na mě zkrátka tak nějak zapůsobila, že jí je prostě dám... Alespoň zatím. :)

8 07.06.2018