sabina5156 komentáře u knih
Jak nadčasové dílo, že? Zbavme jedince lidské důstojnosti a přestaneme v něm vidět člověka. Je to psychologická analogie každého násilníka, který přesahuje určitý inteligenční kvocient (ideální 100+), taktika, kterou s chutí využívali nacisti fašisti a různí -isti a obecně, v historii ji lze nalézt kdekoli. Proměna pracuje na stejném motivu. Skvělá, čtivá a smutná kniha, kterou vřele doporučuji.
Krása, dílo pro mě představuje koncentrovaný život. Čekáme na Godota, který možná nepřijde, přijde nebo možná ani neexistuje. V prostředí, o němž také nevíme, zda je skutečné a v popisu času, o kterém nevíme, jak rychle plyne. No, ocitáme se v lidském životě, který je podoben tomu jepičímu mnohem víc, než si myslíme. Otázek na život samotný, ponurého vnímání smrti nebo zásadních odpovědí se v knize nedočkáme. Dočkáme se ale obrovské lehkosti z prožitku i ze zítřka samotného. Tam je totiž pointa, jaký zítřek? Kniha nám nenabízí teorie o smyslu života, jen nám říká, co smyslem života rozhodně není a všichni to tak nějak tušíme. Čekání na Godota není smyslem života, a že každý svého Godota má - to je také fakt.
U Dickense je velká potíž v tom, že si uměl vyhrát se slovy. Jeho obrovská slovní zásoba mu bránila v jednoduchých popisech. Rozhodně byl mistrem vypravěčem, nicméně po "Nadějní vyhlídky" jsem si myslela, že žádnou další knihu od něho nepřečtu. Byla by to velká chyba a měla jsem začít Oliverem Twistem a poté pokračovat dál. I díky jeho způsobu vyprávění a popisu prostředí má kniha krásnou atmosféru, do příběhu se čtenář velmi rychle zabydlí. Osudy Olivera jsou dnes již tak známé jako samotný název knihy, za zmínku ale stejný charakteristika vedlejších postav, která krásně doplňuje Oliverovo smýšlení a jeho pohnutky. Neuvěřitelně rychle jsem se v příběhu zabydlela, na konci knihy mě mrzelo, že tahle naše společná ale krásná cesta s Oliverem končí - což je bohužel nevýhoda knih, nelze je přečíst podruhé se stejným dojmem a pocity, jako poprvé.
Nebojím se přiznat, že většina postav (až na Henryho) mě velice obtěžovala, včetně samotného Doriana. Kniha pojednává o našem vztahu k povrchnosti a naší přirozené přitažlivosti ke kráse, bez ohledu na to, kdo je jejím nositelem. Pojednává také ale o tom, že hodnota lásky není definována půvabem jedince, jelikož se přitažlivost s její hloubkou ztrácí - pakliže kromě své povrchní nicoty nemá žádné duševní bohatství. Kniha se mi velmi líbila ale obtěžoval mě vztah Doriana a Basila, který byl (průběžně) téměř zásadní pro vývoj děje. Myslím ale, že u pozdějším Wildovo děl se těmto zápletkám nelze vyhnout. Rozhodně doporučuji - kniha je velmi krátká, čtivá a má zajímavé postřehy.
Přečetla jsem si tuto knihu až letos. Jsem milovníkem filmu (1992), tudíž jsem předpokládala, že mě bude kniha bavit minimálně stejně, jako film. Celý příběh se odehrává formou dopisů a jazykem, který je typický pro britské smýšlení. Postrádá hlubší popis pocitů jednotlivých postav. Vyjma začátku a konce (což je s ohledem na rozsah děje nepatrné) mě kniha nebavila. Na základě mého subjektivního názoru byl spisovatel velmi dobrý co se týče vykonstruování příběhu, smyslu pro pořádek a pro organizaci. Postrádá to ovšem gradaci, která by měla fungovat na základě emocí, příběh je v tomto ohledu ale mnohem prázdnější, než by se mohlo zdát. Ovšem, některé knihy jsou důležité pro budoucí spisovatele, jako průkopníci. Draculu jsem postavila na stejnou úroveň jako snímek "Občan Kane" , především pak proto, že obě tyto díla mají svou nezaměnitelnou hodnotu pro každého, kdo přišel po nich. Se vší odvahou vyjít po cestě dosud nevyšlapané. Nicméně, jakým způsobem Bram Stoker přistupoval k tématice "Upíra" a zda tušil, jak zásadní fenomén se z toho stane...to je na zváženou.
Opět, jeden z mých oblíbených dílů. Zde hlavní postavy (jak kladné tak záporné - spíše šedé charaktery) stojí na prahu dospělosti. Poprvé se musí rozhodovat sami za sebe a poprvé je jejich mladická nerozvážnost neomlouvá. Profesoři se k nim chovají jako k dospělým a jako k zásadním postavám budoucího směřování světa. Některé části jsou popsány velmi dobře, především pak celá linka s Dracem je osvěžující a náhle můžeme vidět i jeho lidskou tvář, o které po celé trvání ságy víme, jen jsme nedostali příležitost ji poznat. Máme mnohem větší možnost o hlavních postavách přemýšlet úplně jinak.
Poslední díl neuvěřitelného dobrodružství kouzelníka, který stojí na prahu své dospělosti. Hlavní záporná postava knihy zde bohužel ztratila na děsu i na tajemství. Charaktery se vyjasňují a situace je transparentnější než kdy dřív. Harry čelí zásadním rozhodnutím ve svém životě a bohužel nemá ani prostor volby. O tuto volbu jej připravili ti, kteří mu po celý život lhali. Opět v sobě nachází velké porozumění a odpuštění. Z malého kluka se stal muž, který je ve svých postojích pevný a snadno čitelný. Není ale samotný v těžkých rozhodnutích, každý z jeho přátel o někoho přišel a musel něco obětovat...
Neuvěřitelně smutná kniha, ve které se ozývá Kingův problém, který ventiluje pomocí svých knih. Geniální vygradované dílo, které spoustu z nás naučí tomu, co znamená "smrt". King nebere ohledy na tabu dnešní doby a s bezbřehým klidem nechá zemřít malé dítě jen proto, aby z dály sledoval marné a sebedestruktivní snahy o nápravu čehosi nevratného.
Kde jen začít, že? Velmi doporučuji si před touto knihou přečíst Hitler a Stalin: Paralelní životopisy. Kniha je obsáhlá ale především pak životem jednotlivých tyranů než jejich skutky ve válečné vřavě (respektive vojenskými rozhodnutími), tato kniha vedle toho odráží spíše přesah jejich rozhodnutí, která reálně znamenal brutální masakry, hladomory, koncentrační tábory, systematické vyvražďování, apartheid, segregace i počátek ekonomické krize. Na jedné straně máme vyprofilovaného fanatika, který bezmezně věří svému údělu, muže, který věří, že se vzdal všeho světského ve jménu vlastní ideologie, kterou si vytvořil na základě několika tyranských režimů i náboženství. Tento fanatik žije relativně aktivním životem ve Výmarské Republice, tedy Německu po první světové válce, kdy bylo určeno jediným viníkem jejího rozpoutání (dnes je tato historická událost otázkou i pro mnohé historiky, každopádně důsledky, které to pro Německo mělo jsou pro nás, jak věřím, ponaučením). Přesně v té době se začíná politicky angažovat, následuje puč, uvěznění, kariéra spisovatele, rok 1929 znamená největší krizi vůbec a to je šance pro Hitlera (ostatně tento prvek můžeme vidět na každém počátku totalitního režimu a vzestupu diktátora). A v tomto bodě nám začínají oba příběhy. U Stalina byla situace ještě podstatně složitější, nehledě na fakt, že první léta po Velké říjnové revoluci znamenaly zároveň léta velmi krvavá - a to i pro komunisty. Tento člověk ovšem fanatikem nikdy nebyl. Byl to dokonalý prototyp psychopata. A v tomto duchu vede celý svůj kariérní žebříček i vztahy, které navazuje v životě. Přesně v tom samém psychopatickém mínění, v jakém nechává odstranit své politické oponenty jedná i v masovém měřítku vlastního obyvatelstva. Proto nastávají krvavá léta i pro ruské a ukrajinské obyvatelstvo. Na bitevním poli se nám tak střetává příkladný fanatik a dokonalý psychopat, oba v dokonalé víře v sebe samé. Kniha nám nabízí ojedinělý vhled do těchto nepochopitelných událostí minulého století, které způsobily (v tomto případě) pouze dva muži, kteří si na samém počátku dokonce rozuměli. Knihu velmi doporučuji ale musím opět zmínit jejich Paralelní životopisy od Bullocka.
Relativně objektivně a kvalitně zmapovaná cesta národa Československého a Českého do bodu, ve kterém stojíme nyní. Autor se pokusil zachytit důležité mezníky v naší historii, které formovaly náš postupný vývoj k době totalitní až po znovunalezení demokracie v naší zemi. Zaměřuje se především na umělecké spektrum, které se snažilo motivovat názorový proud intelektuální společnosti k větší hrdosti, odvaze i schopnosti sebereflexe. V rámci politické kritiky se jedná o relativně neobjektivní hodnocení, které klouže po povrchu. Kniha je každopádně velice dobrá, osnova musela být propracovaná a udržení si názorové neutrality chtělo velké množství sebereflexe.
Po vzoru Milana Kundery a každého jeho hlavního hrdiny je Tomáš extrémně narcistický a do sebe zahleděný idiot, který má pocit určité nadřazenosti nad Terezou. Vedle toho Sabina působí jako nezávislá hrdinka, která je jakýmsi způsobem povznesena nad děj těchto dvou. Je jakýmsi vzdáleným pozorovatelem, který žije život tak nejlépe, jak umí. Tereza je sama sebou nejistá chudinka emocionálně závislá na Tomášovi, což mě celou knihu neuvěřitelně iritovalo. Po této knize jsem viděla film, kterému dost ublížila americká produkce, možná by film předčil knihu pakliže by byla produkce např. Francie, každopádně, kniha je plytká a povrchní. Nicneříkající. Milan Kundera v tomto díle jen otiskl své neustále bující ego. Mnohem, mnohem lepší dílo od něho je "Žert" - a to i filmařsky.
Ale vždyť on byl v právu. Snažil se nám to Shakespeare naznačit? Je tedy špatné chtít lásku z prospěchu a nebo cítit lásku k prospěchu? Kdo je v tomto případě ten skutečně špatný. Každý důsledek má svou příčinu a musíme nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí, to je důkazem dospělého jednání. Měla to být komedie pojednávající o hamižném starci, který nepřeje lásce ani kráse mládí. Byl to však příběh o neschopnosti stát si za vlastním rozhodnutím a přijmout vinu v plném rozsahu. Příběh by negradoval pakliže by bylo splněno to, co bylo slíbeno.
Krásná pohádka, vtipná a laskavá. Strašidlo mi bylo sympatické od samého začátku stejně, jako celá rodina.
Dle mého názoru, knihu samotnou nelze hodnotit jako relevantní literární dílo. Nejenže se jedná o dílo psané rukou narcistního sociopata, který v knize otiskl své pokřivené vidění světa a společnosti, ale také se jedná o cílenou propagandu zvrácené ideologie. Kniha jako taková je plná zajímavých postřehů z tehdejší společnosti, která byla postižena poválečným děním osudu Výmarské republiky. Nacházíme se mezi koncem první světové války a hospodářskou krizí, která byla jedním z faktorů, které rozpoutaly světovou válku druhou. Hitler v knize zmiňuje, jaký dopad všechny tyto tragické mezníky měly na smýšlení německého národa. Zajímavé je, jakým způsobem využívá faktů a domněnek. Jediné jeho tvrzení není čistá pravda ani skutečnost. Je to důkaz neskutečné demagogie, kterou Hitler při psaní knihy projevil. Manipulace s jakoukoli informací, kterou nám předkládá je téměř hmatatelná. Jedno tvrzení podloží vlastní domněnkou a na základě toho si vytvoří novou skutečnost, kterou si lidé tehdejšího poválečného světa (samozřejmě i s ohledem na dobu) neměli jak ověřit. Každopádně, ač se jedná o dílo vyšinutého fanatika, je to stále velmi zajímavé svědectví o společnosti postihnuté válkou a světovou politikou - primárně tím, jak se k viníkovi ostatní země postavily. To je myslím jedno velké ponaučení, které z tehdejší situace plyne - nikoli z knihy. Jelikož nebýt té situace, lidé jako byl Adolf Hitler by nedostali nikdy prostor.
Tohle pro děti určitě nepřestane být zábavné. Je v tom přesně ten správný poměr dobrodružství a záhady.
"Jako zabít ptáčka", kniha, která byla vydaná v roce 1960. Černobílý svět, doba vydání 2011. Ano, nemění to důležitosti knihy nic, mění to něco na podstatě a naléhavosti. Černobílý svět rozhodně nemá pouze dvě barvy, je v ně mnohem více laskavých okamžiků, které pohladí srdce. Oproti tomu (a záměrně tato dvě díla srovnávám) "Jako zabít ptáčka" je prosycená jakousi beznadějí mísící se s velkými životními oběťmi, otázkami hrdosti a morální síly. U Černobílého světa jsem nebyla postavená před otázky na sebe samotnou. Nemusela jsem přemýšlet o tom, jak bych se zachovala. Téma je jednoznačné ale to, co se nám příběh snaží říct už tolik jasné není. Kniha ale sama o sobě krásná je. Je působivá a čte se velmi dobře. Do příběhu Vás vtáhne okamžitě. Příběh se odehrává na Jihu v jednom americkém městě. Což je vzhledem k jeho minulosti, jakožto ke státu bývalé konfederace zajímavé a samo o sobě nabízí jistou eskalaci (s ohledem na téma). Kniha má ale schopnost vykouzlit úsměv na tváři a touhu člověka po tom, aby byl zase o něco lepším člověkem. Já sama za sebe mám ráda knihy s touto tématikou, nicméně ty, které jsou zbaveny přílišného sentimentu.
Nejsem úplně fanoušek knih z druhé světové války, které se snaží spíše o čtivost příběhu než o faktickou stránku věci. Mám poté problém o knize přemýšlet jako o popisu skutečných událostí a spíše se zaměřuji na povahy jednotlivých postav a jejich mezilidské vztahy. Knihu jsem četla dvakrát, poprvé se mi líbila velice, podruhé jsem v ní původní kouzlo nenacházela, jelikož jsem v té době za sebou měla Hitler a Stalin: Paralelní životopisy a Hitlerovy rozhodující bitvy. Obě tyto knihy na mě velmi silně zapůsobily svým faktickým a věcným sdělením a nejednalo se o umělé vyvolávání emocí - což mi v této tématice vždy připadá poněkud laciné. Knihy si vážím jako historického svědectví té doby, nicméně už bych se k jejímu čtení zpět nevrátila.
Přesouváme se do Vatikánu, kde pokračuje naše bádaní za tajemstvím nejrozšířenějšího náboženství. Tentokrát jsou našimi hlavními nepřáteli "Ilumináti". Tedy osvícení. V knize se dozvídáme, že Ilumináti byl spolek vědců, kteří se postavili za Galileo Galileem, mužem, který věřil ve vědecky podložená fakta navzdory oficiálnímu přesvědčení církve. Tito vědci následně prchli ze země aby se usídlili ve spolku Svobodných Zednářů, kde se jim po několika desetiletích postupné infiltrace podařilo postavit se do výsadních lóží. Opět se nám představuje Robert a spolu s ním krásná vědkyně, která přiletí až z CERNU, aby přesvědčila muže náboženství o nutnosti klást důraz také na vědu, jelikož to bude právě ona, která má nyní potenciál zničit náboženský svět - nebo naopak zachránit? Kniha má opět přesah, jelikož z CERNU byla odcizena látka zvaná antihmota, která je nebezpečnou třaskavinou, a její exploze má dle některých neoficiálních (možná oficiálních - nesleduji to) zdrojů, za příčinu právě vznik vesmíru, jak ho známe dnes (anihilace). Kniha nám opět, jako u předchozího dílu nabízí prostor pro zjišťování si oficiálních teorií i názorů. Dozvěděla jsem se díky této knize o hierarchii ve Vatikánu, jak probíhá konkláve a díky knize se seznámíme s několika zásadními architektonickými stavbami, které mají svůj význam pro křesťanské společenství a leží na výše uvedeném území.
Takže úvodem bych začala něčím faktografickým. Kniha je výsledkem dlouhého procesu kanonizace (což je postupné skládání jejích částí dohromady), ačkoli, její oficiální čísti jsou pouze dvě, tedy Starý Zákon a Nový zákon. Bible jako taková pochází z cca z desátého století před naším letopočtem. Dále, životy samotných apoštolů zajímavé jsou, jejich evangelia už příliš ne. Další velmi důležité upozornění je, že bibli nelze číst, lze ji pouze studovat. Je jako každý jiný náboženský dokument a přináší nám stále pouze takové svědectví, které si nelze ověřit. Lze k ní tedy přistupovat dvěma způsoby. Je to kniha, která ovládá smýšlení o světě cca 2 miliardám lidem na celém světě. Nebo ji můžeme vnímat jako jeden z věřících a považovat ji za "Milostný vzkaz boží, který byl zaslán do našich rukou aby utěšil naše duše v životě zdejším". Některé příběhy jsou krásné, samozřejmě miluji příběh o Babylonské věži či Šalamounův a královnin ze Sáby. Výpovědní hodnota pro mě, jako pro nevěřícího je ovšem v dnešní době nulová. Nelze ale knize upřít její hodnotu v historickém kontextu, kdy gramotnost a kultura se k nám dostávaly pouze skrze náboženství - způsoby jakými se to dělalo, ano, to je na pováženou. Já jsem toho názoru, že pakliže křesťanství vznikalo stejným způsobem, jaký můžeme nalézt v této knize plné ušlechtilého návodu na lidské jednání (že to všichni v historii pochopili správně, že?) tak to byla jen zcela obyčejná sekta nepříliš vzdálená od dnešních Svědků Jehovových a podobným sklepních kluboven. Na to se ale historie neptá. Každý by si měl v této knize najít vlastní hodnotu a smýšlet o ní primárně srdcem. Víra v boha může být i výsada, nicméně já jsem velmi ráda, že jsem ji poctěna nebyla. Raději bych s dovolením zůstala u klidného nihilismu - a Bible mi to dovoluje mimochodem. A ještě, doporučuji film "Pozemšťan" z roku 2007, velmi zajímavý vhled do vnímání náboženského vnímání světa.
Kniha mapuje období života intelektuálního studenta, který bezmyšlenkovitě napíše vtipnou poznámku (mě vtipná přišla) své půvabné - skoro přítelkyni. Hloupá skutečně je, v knize je patrná její naivita i ochota nechat s sebou manipulovat. Každopádně, Ludvík sám o sobě nijak průbojný není, na věci má ale vlastní názor a ačkoli je obklopen oficiální propagandou, nenechává se ji strhnout. Rychle se ale stává nepohodlným a od toho se odvíjí i jeho osud. Jednoho dne ovšem, v dospělosti, dostane možnost se pomstít - nebo si to aspoň myslí. Dílo je krásným příkladem toho, jak jednou křivdou způsobit nekonečný řetězec lidského utrpení, které zdánlivě přesahuje jakýkoli politický názor. Ovšem, samotná podstata tohohle žertu, kdy se člověk kvůli jedné (v nenormální a nemocné společnosti) chybě lopotí životem jako zpráskaný pes aby nakonec učinil krok ze zoufalství a nízké touhy po pomstě musí ještě kát před vlastním špatným svědomím je přeci definicí toho odporného režimu, který zde svazoval individualitu jedince více jak 41 let. Nejlepší kniha od Milana Kundery. Zároveň ale doporučuji film Žert (1968) v němž hlavní roli ztvárnili Josef Somr a Jana Dítětová. Film má mnohem větší potenciál sdělit myšlenku, jelikož hluchá místa odkazují na bezmoc jedince, v knize se tyto pasáže úplně ztrácejí.