Šárka5875 komentáře u knih

Brigid mě baví. A v tomto příběhu mě bavila ještě víc, než v prvním. Přestože se nejméně první třetina knihy vůbec netváří jako detektivka, čtení mě bavilo. Postava Brigid mi přišla naprosto skvělá, vtipná, a to i tehdy, když šlo do tuhého. Černý humor a Brigid jdou prostě ruku v ruce. A jak si tak příběh zpočátku poklidně plynul a já získávala pocit, že asi tentokrát opravdu odhalím, kdo za vším stojí, náhle jsem byla vyvedena z omylu. Děj nabyl na spádu a já hltala stránku za stránkou, protože jsem byla opravdu hodně napnutá, jak to nakonec s Brigid dopadne. Za mě velké doporučení.

3 22.04.2017

U knihy budete hodně přemýšlet. Také jsem přemýšlela. Uvažovala jsem, zda opravdu naplno žiju, jestli beru od života vše, co mi může nabídnout. Jestli se zbaběle někde neschovávám, místo abych třeba něco změnila. A přemýšlím stále i několik dní po dočtení.

Děj knihy plyne volně, ale u takového příběhu se to očekává. Díky anotaci jsem pojala Stellu za ústřední postavu knihy, ale snad jsem měla trošku raději Hope. Nebo možná ne raději, ale byl mi její příběh nějak bližší, přestože nemáme vůbec nic společného. No, možná malinko tou svou uzavřenější povahou mi byla blízká. Těžko to vysvětlit. Cítila jsem to tak. Zajímavé jsou rozhodně osudy všech tří postav, Stelly, Hope i Hugha. Neexistuje tak jediná hlavní postava, ale rovnou tři.

Jak jsem již zmínila, kniha je smutná a krásná zároveň. Co si budeme nalhávat, většinu z nás smrt děsí. Ovšem autorka chce ve svém příběhu poukázat především na to, abychom žili, dokud můžeme. Opravdu žili a ne pouze přežívali. Nedostaneme druhou šanci, musíme tedy využít tu jednu jedinou. Neměli bychom zabřednout v minulosti, ale posouvat se dál, byť nám to někdy připadá nemožné. Záleží pouze na nás, jak s časem, který nám byl pro život na této zemi vyměřen, naložíme.

10 12.04.2017

Musím říct, že jsem z této knihy tak trochu nešťastná. Velmi jsem se na ni těšila, ale nenaplnila tak docela má očekávání. Téma reinkarnace je bezpochyby zajímavé a neotřelé, ovšem zpracování příběhu mi úplně nesedlo. Ústřední příběh se pochopitelně točí kolem Noemka a jeho zvláštních zážitků. Další kapitoly se okrajově věnují doktoru Andersonovi. Nejenom jeho práci, ale také osobnímu životu. A poslední část věnuje autorka Denise, matce chlapce, o kterého před lety přišla. Kapitoly jednotlivých postav se v románu střídají. Dále jsou do knihy zapracovány příběhy z Andersonova vědeckého výzkumu, týkající se reinkarnace. A právě tyto příhody mě tak nějak moc nebavily. Možná by stačil jeden, dva, pro dokreslení děje. Přišly mi v podstatě hodně podobné a docela mě rušily ve vnímání Noemkova příběhu.
Zkrátka jsem se s knihou dost prala. Nejsem člověk, který tvrdí, že je reinkarnace nemožná, protože co my víme, co je mezi nebem a zemí. V těchto soudech bývám opatrná. Takže pro mě bylo toto téma velmi zajímavé, ale ke konci knihy mi přišel příběh čím dál méně uvěřitelný. Obsahoval pasáže, při kterých mi bylo až do pláče a mrazilo mě, potom ale také části, které mi přišly trochu přitažené za vlasy. Takže jsem celkově z knihy rozpačitá. Netvrdím, že je špatně napsaná, jen mně konkrétně prostě úplně nesedla.
Přestože já sama nejsem z knihy úplně nadšená, zkuste si ji vy přečíst. Pokud nejste zapřísáhlí realisté, a nad reinkarnací jste třeba někdy přemýšleli, pusťte se do knihy a udělejte si svůj názor. Možná vám příběh sedne víc než mně. Námět je rozhodně originální, neotřelý. Snad jsem jenom já sáhla po knize v nevhodnou dobu.

1 11.04.2017

Musím říct, že ani jedna hrdinka příběhu mi nebyla nijak zvlášť sympatická. Molly mi přišla nemastná, neslaná, Barbara afektovaná a občas přímo na pěst, a Sandy... U ní jsem dost dlouho nechápala, proč byla vůbec autorkou do příběhu zasazena. Děj plynul od počátku tak nějak rozvláčně, nijak zvlášť mě nechytil. Působil na mě i zmatečně. Měla jsem pocit, že autorka chvílemi skáče chaoticky z jednoho na druhé, z minulosti do přítomnosti. Můj dojem z knihy byl tedy poněkud vlažný a zachránila ho až poslední třetina příběhu, kdy do sebe začaly zapadat jednotlivé kousky skládačky a vše dostalo smysl. Námět knihy je bezpochyby velmi zajímavý.
Kniha mě tak úplně nenadchla, což ale neznamená, že by byla špatná. To určitě ne. Hodnocení dávám poměrně vysoké, ovšem autorčin debut Případ Amelia mě oslovil mnohem víc. Přečtěte si knihu a udělejte si vlastní názor :)

3 11.04.2017

Kniha mě na první pohled upoutala překrásnou obálkou. Musím říct, že mě dlouho žádná tolik neokouzlila. Naštěstí i obsah můžu pochválit. Čtení jsem si užila, rodinný román mě chytl za srdce. Neplyne nijak překotně, spíše v pomalejším tempu. Emotivní situace, která prožívala Cassie, jsem v jistých chvílích také prožívala se slzami v očích. Možná na konci se mi zdálo, že došlo „na všech frontách“ k jistým, pro někoho překvapujícím zvratům. Já už však tak trochu tušila, kam bude děj směřovat, protože nemůže být u nikoho vše jenom růžové. Konec není úplně definitivně uzavřený, protože jde o první díl série. Přesto bych řekla, že svým způsobem lze přečíst tuto knihu úplně samostatně. Já už se však na pokračování moc těším, určitě si ho přečtu. Knihu rozhodně doporučuji a chválím výbornou práci paní překladatelky.

4 11.04.2017

Příběh jako takový se mi líbil, byť jsem podle anotace čekala malinko jiný směr, kterým se děj bude ubírat. Ale román z exotického prostředí je čtivý, svižný, četl se dobře. Kámen úrazu je však překlad. Kostrbaté a místy až nesmyslně postavené věty, občas jsem měla pocit, že jsou nedopsané, či snad překladatelka nedokončila myšlenku. To mi dojem z četby tak trochu pokazilo. V poslední době mi připadá, že když člověk dostane do ruky perfektně přeložené dílo, bez chyb a překlepů, rovná se to zázraku.
Zpěv Maora k přečtení můžu doporučit. Pokud máte chuť na odpočinkovou četbu, exotická místa, lásku, rodinné vztahy, sáhněte po této knize. Možná by ale stálo za to nejdřív si přečíst Tanec Maora, který autorka napsala jako první. Některé postavy se nejspíš vyskytují v obou dílech. Ale není to podmínkou.

3 11.04.2017

Na prvotinu slovenské autorky Andrey Coddington jsem se docela těšila. Měla jsem ji doma již delší dobu, než jsem se do ní začetla. A musím říct, že jsem asi čekala trochu jinak postavený příběh, více psychologie. Dvě třetiny knihy vypráví autorka zážitky ze života v New Yorku, kdy si ještě užívala svobodného života s přítelkyněmi, na večírcích. Hodně se vyžívá v popisu čtvrtí a ulic New Yorku, v čemž jsem se já hodně ztrácela. Až poslední část knihy byla věnována etapě vdané ženy, zvratu šťastného manželství v neštěstí a bolest... v podstatě tématu, kvůli kterému jsem si knihu koupila.

Tím chci říct, že kniha vůbec není špatná, naopak, jako prvotina je určitě dobře napsaná. Jedná se o biografii autorky, ve které popisuje určitou etapu svého života. Jen jsem prostě čekala jinak postavený příběh a proto mě osobně knížka moc neoslovila.

13.03.2017

Styl psaní Michaela Robothama, a sice vyprávění v první osobě, se mi líbí, sedí mi. Kniha je rozdělena do tří částí. Příběh je hodně psychologický. S hlavní postavou profesora O´Loughlina se seznamujeme velmi detailně, tak i s jeho rodinou, jeho myšlenkovými pochody a chováním. Jen mám pocit, že kniha mohla mít možná klidně o několik desítek stran méně a prospělo by jí to. Děj se na můj vkus odvíjel pomalu, rozvláčně. Nepřichází žádné velké zvraty, které by vás šokovaly. Takže za mě thriller dost dobrý, ale ne výborný.

3 13.03.2017

Kniha zaujme na první pohled krásnou obálkou. Bohužel jsem ji začala číst po příběhu, který byl napsán velmi svižně a takříkajíc „živě“. A to asi ovlivnilo z části i můj pohled na ni. Levandulové noci mi přišly takové rozvláčné, první polovina knihy mě v podstatě docela nudila, nic zvláštního se tam neudálo. Autorka mnohem lépe popisuje prostředí plné broskvoní a voňavé levandule než charaktery hrdinů příběhu. Postavy jsou vykreslené tak nějak povrchně, neživě, mnoho nezaujmou. Druhá polovina knihy je přece jen o trochu živější a četla jsem ji s větší chutí.
Doporučuji, pokud hledáte jednoduchý románek, protože nic složitého v knize opravdu nenajdete. Pokud vás láká prostředí Provence, pak si přijdete na své, jelikož krajina je popisována velmi sugestivně a krásně navodí představy voňavých levandulových polí a broskvoňových květů. Možná i proto jsem nakonec dala čtyři hvězdy.

1 13.03.2017

Od knihy jsem měla poměrně velká očekávání a zpočátku jsem si říkala, že to asi nebude to, co jsem si představovala. Ale postupem času přicházely zvraty a příběh se začal velmi dramaticky vyvíjet. No a konec... ten jsem prostě nečekala. To byl zvrat úplně totální. Posledních asi 80 stran knihy pro mě bylo nejlepších, doslova jsem je zhltala.

Knížku k přečtení určitě doporučuji. Jen se nenechte odradit pomalejším rozjezdem. I když možná pomalý ani svým způsobem není... možná to má vše svůj smysl. Psychologie zde hraje opravdu velikou... ne-li největší... roli.
Pod kůží je autorčin debut na poli psychologického thrilleru. Povedený debut. Těším se tedy, až budu mít možnost, si v budoucnu přečíst další autorčinu knihu.

1 13.03.2017

Kniha je napsána moc příjemným stylem, četla se sama, stránky ubíhaly jedna za druhou a na konci mě mrzelo, že je čas knihu zavřít. Evie jsem si moc oblíbila, smála jsem se jejím hláškám, které z ní občas vypadly a fandila jí, když se dostala do maléru. Občas čtenáře může zarazit Eviino trochu ostřejší vyjadřování, ale to už k ní prostě patří.

Konec mi možná přišel malinko kýčovitý, i když od začátku bylo vcelku dané, jak příběh dopadne. Ale byl napsán tak nějak jiným stylem než celá kniha... zdálo se mi. Ale možná jen Evie taky úplně dozrála a prošla změnou a nebo to je jenom můj dojem. A konec konců... k romantice i nějaký ten kýč patří.

Doporučuji všem čtenářkám, které mají rády tak trošku ztřeštěné hrdinky, humor, vtip a tak akorát snesitelnou dávku romantiky, takže příběh není sladký. Knížka vás potěší, výborně si u ní odpočinete a rozhodně všechny zatoužíte být majitelkou kavárny na pláži jako Evie.

1 13.03.2017

Při čtení této knihy si rozhodně nevydechnete. Kniha je akční, drsná, krvavá, brutální. Zvraty vás šokují, napětí se stupňuje, žaludek vám poskakuje. Dozvíte se také spoustu detailů z Kristininy minulosti. A že to rozhodně nebude procházka růžovým sadem. Proč Kristine již několik let nedokáže plakat?
Řez rozhodně doporučuji k přečtení všem, kteří se nebojí brutality, psychického i fyzického týrání a nerozhodí je obrovské množství krve a povalující se vnitřnosti.
Kniha se četla dobře, druhou polovinu jsem dala doslova jedním dechem. Budete ohromeni, překvapeni i znechuceni.

3 13.03.2017

Tato kniha je první, kterou jsem od slovenského autora Dominika Dána četla. Dán rozhodně píše čtivě. Přestože problematika politiky mi není moc blízká a kniha je věnována především tomuto tématu, četla se mi dobře. Děj mě nenudil, odvíjel se poměrně svižně. Nechybí mu autenticita.
Ať už je příběh fiktivní či není, člověka z něj rozhodně mrazí. Pro jisté osoby neznamená lidský život vůbec nic, snad jen nějakou jmennou položku na seznamu.
Závěr je v podstatě předvídatelný, jak co se týče vraždy staré paní, tak války v podsvětí.

Popel všechny zarovná určitě doporučuji k přečtení těm čtenářům, kteří mají rádi politickou tématiku. Navíc... Richard Krauz je rozhodně velký sympaťák, kterého si rychle oblíbíte, a strávíte s jeho příběhem zajímavé chvilky.

Jelikož je toto moje první „dánovka“ a jde o autorovu prvotinu, věřím, že další jeho knihy, na které se v budoucnu chystám, mě zaujmou ještě mnohem více.

5 13.03.2017

Pusinka se mi moc líbila, i přestože ani jedna z postav mi nebyla nijak zvlášť sympatická, nikoho jsem si neoblíbila, což je možná paradoxní. Čtení jsem si ovšem užila a knížka ode mne dostává plný počet hvězdiček. Rozhodně ji doporučuji všem čtenářům, kteří milují napětí, rodinné vztahy, překvapivá vyhrocení a zvraty. Nesmím opomenout také moc pěknou obálku a výborný překlad.

1 13.03.2017

Na této knížce je fajn, že pokud nechcete, nemusíte ji číst od začátku, můžete klidně od konce, od prostředka nebo si jen tak nalistovat, jakou stránku právě chcete. A zaručuji vám, že se pobavíte a zasmějete úplně na každé.
Deník fejsbukové matky se mi moc líbil a je to opravdu originální počin. Sice jsem ji přečetla úplně celou od začátku do posledního statusu, ale to mi nebrání, se k ní kdykoli znovu vrátit. Vím, že mi rozhodně zvedne náladu, pokud bude právě na bodu mrazu.

Nechápu tu spoustu negace kolem knihy. Kdo ji číst nechce, nemusí. Inteligentní čtenář od knihy jistě neočekává hlubokomyslnou četbu, ale chce se pobavit. A tuto úlohu Deník plní na 100%.

13.03.2017

Musím říct, že jsem se knihy zpočátku trochu obávala. Přestože mám ráda umění, obrazy, podivínského malíře Muncha jsem dosud neznala. Měla jsem obavy, aby se příběh netýkal výhradně malířství a věcí kolem. Ale naštěstí ne a já a si čtení opravdu užila. Navíc 19. století, ve kterém se děj odehrává, mám moc ráda.
Zdali Munchův nejznámější obraz Výkřik vznikl opravdu díky lásce a zakázanému vztahu ke zmíněné dívce, či to bylo vše úplně jinak, to asi nikdo z nás s určitostí vědět nebude.

Kniha se mi četla moc pěkně. Je psána lehce poetickým jazykem. Troufám si tvrdit, že kniha určitě nebude úplně pro každého, ale své čtenáře si rozhodně najde. Já ji za sebe můžu doporučit určitě.

13.03.2017

Z knihy německé autorky Judith Hermann jsem velmi, velmi rozpačitá. Anotace mě zaujala, námět stalkingu mi přišel zajímavý. Ale autorčino pojetí a zpracování mě absolutně neoslovilo, naopak. Příběh mi přišel nemastný, neslaný. To samé postava hlavní hrdinky. Očekávala jsem, že z příběhu, kde dochází ke stalkování, mi bude úzko, bude mě mrazit. Ale nepociťovala jsem vůbec nic. Příběh se četl naštěstí celkem rychle, protože kniha je poměrně malého formátu a není to žádná bichlička. Takže jsem byla ráda, že jsem s ní nestrávila moc času, protože ve mně prostě nezanechala vůbec žádný dojem. Přitom potenciál by tam mohl být. Ale autorčin styl mi vůbec nesedl. Možná na tom nese vinu i překlad. Dlouhá, kostrbatá a často smysl postrádající souvětí příběhu rozhodně nepomohla. Také absence klasické přímé řeči mi vadila, i když možná to bych dokázala skousnout. Co ale není omluvitelné, jsou chyby v textu. Nejen překlepy, ale hrubky, které by snad neudělalo ani dítě na základní škole. Jak může překládat knihy někdo, kdo ve slově mistička napíše ypsilon? Nepochopitelné a neomluvitelné. Kdyby se tam to slovo vyskytlo jednou, možná bych to vzala jako překlep. Ale našla jsem ho tam minimálně třikrát. Takže to je opravdu otřesné.

Knihu nedoporučuji, protože na knižním trhu najdete mnohem lepší kousky k přečtení.

13.03.2017

Kniha mě nadchla a to naprosto. Autorka si mě hned na poprvé získala. Tamařin vypravěčský styl je sugestivní, popisy krajiny úžasně barvité. Máte pocit, že stačí zavřít oči a ocitnete se také v ráji barevných papoušků a šumícího moře.

Příslib naděje je moc krásný příběh. Obsahuje určitou dávku romantiky, které je ovšem tak akorát a děj není vůbec přeslazený. Obálka může možná v někom evokovat červenou knihovnu, ale ne. V knize se skrývá mnohem hlubší příběh. Postavy jsou výborně vykreslené. Čtení jsem si zkrátka užívala, místy jsem se i dojímala. A ten konec... Asi na každého bude působit jinak, ale mně se líbil a měla jsem z něj úplně husí kůži.

Za mě je tedy Příslib naděje jednoznačně skvělá kniha a má moje velké doporučení. Kdo nezná Tamaru McKinley, o hodně přichází.

1 13.03.2017

Nanejvýš čtyři hodiny spánku je víc než výstižný název. Kniha osloví zejména čtenářky, které už alespoň jedno těhotenství prožily. Rozhodně se potom ve spoustě situací najdou a nebudou jim cizí, naopak.
Autorka píše s humorem a nadsázkou, ale některé pasáže mě dokázaly i dojmout.
Hlavní hrdinky jsou sympatické ženské. Neváhají si ze sebe dělat legraci. Určitě v knize nechybí správná dávka ironie a sebeironie. Ani jedna z kamarádek však neměla ideální dětství a svým způsobem se na nich podepsalo. Pro své děti jsou však ochotné udělat cokoliv.

Pokud hledáte oddechovou knihu, která je částečně romantická, vtipná a rozhodně z reálného života, určitě Nanejvýš čtyři hodiny spánku doporučuji. Nudit se nebudete.

3 13.03.2017

Na knihu jsem byla opravdu dost zvědavá. Hned po vydání byla vidět úplně všude, všichni ji četli a všichni byli nadšení. Následně se objevily i negativní nebo taková neutrální hodnocení a tak jsem si říkala, jak kniha zapůsobí na mě. Musím říct, že prvních alespoň 150 stran, což je poměrně hodně, jsem se nudila. Postavy mi byly většinou nesympatické, jejich chování podle mě neodpovídalo vůbec jejich věku. Měla jsem pocit, že mě autorka zavedla na večírek puberťáků a ne dospělých lidí. Ale potom se začala slibně rozvíjet zápletka a já se začala konečně bavit. Nakonec jsem s chutí četla až do konce. Byla jsem moc zvědavá, jak se vše nakonec rozplete a vyvrbí.

Knihu Všude kolem černý les určitě můžu doporučit, jenom musí čtenář počítat s tím, že první třetina knihy je rozvláčnější a ne až tak chytlavá.

5 13.03.2017