Saxofonista
komentáře u knih
Šumař na střeše a jiné povídky
Sholom Aleichem (p)
Povídky Šoloma Alejchema by zasloužily více hvězdiček. Jenže teď hodnotím tuto konkrétní knihu a s ní mám problém. Trpí totiž svou "výborovitostí". Začíná to už názvem, který působí dojmem, že je v ní povídka "Šumař na střeše" a pak ještě nějaké další. Což je samozřejmě nesmysl, protože žádná povídka "Šumař na střeše" neexistuje. Ale tenhle marketingový tah je to nejmenší. Horší je, že ta skladba je taková nějaká podivná. Povídky z cyklu Tovje vdává dcery jsou roztroušené mezi jinými bez nějakého zřejmého hlubšího smyslu uspořádání. Není ani jasné, zda ty ostatní povídky také tvoří nějaký cyklus, nebo ne. Já prostě nechápu, proč je nutné vydávat tohle místo nového vydání původních souborů (Tovje vdává dcery, Uličník Motl, Smolař Menachem Mendl a případně soubor "zbytků).
Třicet dva hodin mezi psem a vlkem
Jan Tichý
(SPOILER) Ještě mám v paměti probíhající (možná nejen) mediální boje mezi autorem a p. Doškářem, v nichž jsem stál spíše na straně autorově (mimo jiné i kvůli osobnosti protistrany).
Důvod, proč jsem dal jen 3 hvězdičky, je jednoduchý: poslední dobou začínám být alergický na tuto formu. Myslím, že takové téma vyžaduje literaturu faktu. Ne historický román, v tomto případě tedy vzhledem k rozsahu spíš historickou novelu. Protože pak se stává toto:
"Mezi zastřelenými ve skutečnosti nebyla sedmadvacetiletá Heide, pokladní z kina, a také osmnáctiletý gradista Petr je fiktivní postava" (autorův doslov)
Proč, kurva? Proč je nutný tu realitu měnit? Udělat jednou z hlavních postav někoho, kdo buď vůbec neexistoval, nebo existoval, ale ve skutečnosti zastřelen nebyl? A ještě musela spát s neexistující postavou - s Čechem Petrem. Co je to teď sakra za zvyk, že ve (skoro) každé knize musí někdo někoho milovat nebo aspoň s někým píchat, nejlépe opakovaně? Nejde o to, že by mě to pohoršovalo, jde o to, že mě to zdržuje. Je to kniha o něčem jiném a tahle vata je tam úplně zbytečná a jen odvádí od tématu. A ještě k tomu se ani nestala ...
Pravomil aneb Ohlušující promlčení
Petr Stančík
Budu tu za kazišuka, protože na rozdíl od předkomentátorů já nepovažuji Pravomila za Stančíkův vrchol. Důvody jsou dva a trochu spolu souvisejí.
První je ten, že já mám prostě rád divné knihy (Mlýn na mumie, Nulorožec), což Pravomil není. A s tím právě souvisí i ten druhý problém. Pravomil je totiž historický román. Jenže bohužel jde místy o tak trochu alternativní historii. Jistě, Mlýn na mumie se také odehrával v určité lokaci v určitém historickém období a týkal se i určitých historických postav, které nebyl podány zrovna historicky věrně. Jenže jednak Mlýn na mumie je natolik bizarní a od reality odchýlený, že by nikoho nenapadlo brát ho vážně (podobně je to třeba s Tarantinem). A kromě toho jde o jinou historii, takovou tu, co už skoro odchází do říše bájí a pověstí. Zato Pravomil, to je historie dosud částečně živá. Proto by měla být přesná. Nejhorší totiž je, že ty Stančíkovy alterace reality v Pravomilovi nemusí být na první pohled zřejmé, takže to pak leckdo může považovat za historický fakt.
S těmi historickými fakty souvisí i to časté Pravomilovo šukání. Co je to teď sakra za zvyk, že ve (skoro) každé knize musí někdo někoho milovat nebo aspoň s někým píchat, nejlépe opakovaně? Nejde o to, že by mě to pohoršovalo, jde o to, že mě to zdržuje. Je to kniha o něčem jiném a tahle vata je tam úplně zbytečná a jen odvádí od tématu. Když v Mlýně na mumie komisař Durman chodí do bordelů (a nejen tam), má to svůj půvab zapadující do celkového koloritu bizarností. Ale v Pravomilovi ty sexuální pasáže nemají žádný význam a vůbec nechápu, proč tam jsou. Nemůže si autor pomoct? A nemohl by tedy radši nechat šukat Chrujdu? Nebo si od toho sliboval rozšíření spektra čtenářů? Prostě tomu nerozumím.
Pantagruel
François Rabelais
Když jsem zjistil, že Patrik Ouředník nově přeložil Pantagruela, stačilo jen pár kliků k tomu, aby mé překvapení bylo dvojnásobné: vznikl i nový překlad Gargantuy, ten z dílny "Cibulské Thelémy", tak nějak pod garancí Martina C. Putny. Nemohl jsem si pomoci a musel jsem si oba dva překlady obstarat a porovnat. V jejich porovnání vycházím z pozice hodnocení překladu Jihočeské Thelémy, který beru jako etalon se třemi hvězdičkami (to znamená, že je to dobré, v literárně historickém kontextu výborné, ale bohužel literárně historický kontext není vše, čas je neúprosný).
Takže teď k Ouředníkovu Pantagruelovi:
Překlad vynikající. Modernizující, ale decentně, bez nějakých násilných adaptací.
Jediné, v čem má v tomto klání mírně navrch Gargantua Cibulské Thelémy je ten bohatší vysvětlivkový / komentářový aparát.
Panurgos je místy tak skvělý, že jsem si prakticky v různých adaptacích osvojil jeho sociálně-kontaktní techniku:
"Madam, bylo by velice prospěšné pro národ, slastné pro vás, blahodárné pro váš rod a nezbytné pro mě, abych vás prošťouchl, a to co nejdříve. Věřte tomu, neboť zkušenost vám to potvrdí."
Gargantua
François Rabelais
Když jsem zjistil, že Patrik Ouředník nově přeložil Pantagruela, stačilo jen pár kliků k tomu, aby mé překvapení bylo dvojnásobné: vznikl i nový překlad Gargantuy, ten z dílny "Cibulské Thelémy", tak nějak pod garancí Martina C. Putny. Nemohl jsem si pomoci a musel jsem si oba dva překlady obstarat a porovnat. V jejich porovnání vycházím z pozice hodnocení překladu Jihočeské Thelémy, který beru jako etalon se třemi hvězdičkami (to znamená, že je to dobré, v literárně historickém kontextu výborné, ale bohužel literárně historický kontext není vše, čas je neúprosný).
Takže teď ke Gargantuovi, Cibulské Thelémě a "emsí" Putnovi:
Já mám Putnu rád. Je to sice trochu pošuk, který když se (nebo ho někdo) nekontroluje, tak je poněkud afektovaný, což bylo důvodem, proč jsem si na něj musel zvyknout, ale na druhou stranu je velmi vzdělaný a "literárně užitečný". Třeba ve Spirituále je jeho projev opravdu občas nepříjemně exaltovaný, ale zase svou vlastní audioknihu Kulturní dějiny střední Evropy nebo Čapkovy skoromodlitby a Magorské modlitby namluvil moc pěkně (o samotném textu těchto knih nemá cenu ani mluvit, tam se kvalita předpokládá automaticky).
Proto jsem byl zklamán. Nevím, jestli překlad tvořili pouze emsího žáci z Cibulské Thelémy a on pouze redigoval (a psal komentáře), nebo jestli se na překladu také přímo podílel, ale každopádně to neohlídal (anebo někdo neohlídal jeho). Zkrátka a dobře se thelémští utrhli ze řetězu a tak moc se snažili být vtipní, až to mnohdy skončilo trapností. A zcela zbytečně. On už ten základ: "... nemalá část rabelaisovských vtipů je vázána na konkrétní lokality v Rabelaisově rodném kraji kolem Tours, tyto vtipy však v českém kontextu nejsou vtipné. Celý Gargantua je tudíž přesazen do jižních Čech ..."
Doprdele, proč? Tím, že se z francouzské vesnice udělá jihočeská, fakt humor nevznikne, akorát se to "zdivní", protože pak některé věci nedávají v kontextu smysl. A to není jediná věc. Zjednodušeně řečeno, řada vtipů se nepovedla, nejspíš z přemíry snahy (třeba publikace Václava Kikiny st. - jako já si o něm myslím to samé, ale do této knihy bych to nedával, a to nikoli kvůli němu, ale kvůli sobě - taková nula přece nemá v tak nadčasové knize co pohledávat). Částečně budu na vině asi i já. Dělím si totiž humor zjednodušeně na "Suchého" a "Šlitra". Mám rád toho Šlitra, Suchého ne. Cibulská Theléma bohužel nabídla Suchého.
Na druhou stranu, co je nutno hodnotit pozitivně, jsou komentáře. Kupodivu ale lépe militaristické komentáře Petra Wohlmutha než literárně historické komentáře Putnovy. Ten se totiž zase jednou tak trochu neohlídal a součástí komentářů jsou i rady "kde se smát", co je vtipné. Což zase zanechává takový ten trapný dojem jako první setkání se studiovým smíchem v sitcomech.
Dal bych 2,5. Tak špatné to totiž zase není, jen je to prostě horší než Jihočeská Theléma. Ale taková možnost tu není. Sorry, ale snad by to šlo vychytat v dalším vydání.
Jakub a jeho pán
Milan Kundera
Moje chyba, že jsem se do toho pouštěl, když vím, že prostě Kunderu nemám rád, už od Žertu. Ale jak mám ve svém okolí nějaké ty kunderofily, tak to kvůli nim vždycky zkouším znova a znova. Ale prostě to nejde. Irituje mě to jeho věčné předstírání hloubky v jeho plochých a povrchních dílech. Tady to ještě posílil tou předmluvou, ve které se dovolává ratia ... to by sakra musel psát něco jiného, o něčem jiném a jinak.
Takže dvě hvězdy: jednu za pár vtipů, druhou za krátkost, díky které se to dalo vydržet.
Exodus I (Ex 1-15) - Jak jsem zatočil s Egyptem
Petr Sláma
Tato kniha mě zde zaujala jak tématem, tak 100% hodnocením. I klikl jsem na detail hodnocení a zjistil, že jde o jediné pětihvězdičkové hodnocení - samotným autorem knihy....
Není Vám to blbý? Víte, že to působí kontraproduktivně?
Bloudění
Jaroslav Durych
(SPOILER) Kniha mě překvapila ve 3 punktech:
1. Velmi kritickým pohledem na katolický klérus, který jsem od toho žlučovitého katolíka opravdu nečekal.
2. Velmi kritickým pohledem na Ferdinanda II. Štýrského, který jsem od toho žlučovitého nepřítele 1. republiky nečekal (i když je pravda, že vlastně ta karikatura chlapa, co se nešťastnou shodou okolností dostala na trůn, nemůže být sympatická ani skalnímu habsburkofilovi, není-li stižen hlubokou mentální retardací, anebo demencí)
3. Poměrně pozitivním vztahem k Valdštejnovi, protože to byl (Valdštejn) podle mě sviňák k pohledání. Ale je fakt, že v té době byly podobných sviňáků ve Střední Evropě davy, jen nebyli tak zdatní. No a v porovnání s tou č…í hlavou Ferdinandem II. byl asi opravdu do jisté míry hoden obdivu, i přes tu svou absolutní amorálnost.
A jedna věc mi vadila: celá ta linie s Andělkou a Jiřím. Já sice chápu, že to tam asi vložil v rámci té barokní stylizace, ale mě to vyloženě rušilo. A proč být slušný? Prostě vždycky, když se v ději to duo objevilo, tak jsem se nasral, protože mě nějaké milostné příběhy nezajímají. Začal jsem tedy dumat nad tím, proč tam tu milostnou linii, užitečnou jak hřebík v kole, vkládal. Okamžitě jsem odmítl nějaké nabízející se freudiánské vysvětlení a také jsem odmítl googlit předchozí výklady. Místo toho jsem vymyslel jeden svůj (a za jeho správnost neručím). Snad by mohlo jít o jakousi variaci na katolický výklad Písně písní, kdy všechno to smyslné vykládají (nejen) církevní otcové jako interakci mezi (alespoň potenciálně) věřícím a církví. Andělka by mohla představovat tu ŘKC, která se stále snaží spasit kacíře Jiřího, aby zachránila jeho duši, čemuž se on všemožně brání, i přes Andělčinu přitažlivou physis. Jestli jo, tak dejme tomu, ale stejně si to mohl odpustit.
Jméno růže
Umberto Eco
(SPOILER) Film: ** (jen detektivka)
Rozhlasové zpracování: ****
Kniha: *****
Teprve v knize lze ocenit ty teologické, filologické, filosofické a historické nuance, které musely být z pochopitelných důvodů ořezané i v jinak výborné rozhlasové hře (natož v nikterak výborném filmu). Navíc, teprve v plné (knižní) verzi závěrečného dialogu mezi Vilémem a Jorgem se ukazuje, že Jorge měl také svou část pravdy. Ne snad v tom, že by ta jím iniciovaná krvavá jatka byla řešením adekvátním, dokonce ani v tom, že by zničením knihy zabránil tomu, co v ne-knižních zpracováních zaniklo: „Lid boží by se změnil v shromáždění stvůr zplozených propastmi v terra incognita a v tom okamžiku by se periférie země známé stala středem křesťanské říše, arimaspové by byli na trůnu svatého Petra, blemmyové v klášteřích, trpaslíci s velkým břichem a obrovskou hlavou by střežili knihovnu! Sluhové by diktovali zákony a my (tudíž i ty) bychom musili v naprosté bezzákonnosti slepě poslouchat…“
Protože přesně k tomu došlo. Už vlastně nezáleží na tom, co kdo ví a umí, ale na tom, jak na sebe nějaký exot bez zábran dokáže upoutat pozornost na sociálních sítích. Bohužel tomu nedokáže zabránit ani zničení jedné knihy, ani „zakázání těch internetů“.
Kouzelným pomezím Lužických hor
Luboš Y. Koláček
Zcela zásadním prvkem tohoto druhu publikace je rejstřík (kurvaužtaky!). Takže za to hvězda dolů.
A když už autor s oblibou cituje starého Patočkova průvodce, tak by si mohl ověřit, nakolik jsou konkrétní informace dosud platné, krucifix. Např. řadit Jezevčí vrch mezi vrchy s pěknými rozhledy je kravina, protože je už zalesněný, takže z něj žádný výhled prakticky není. Navíc už nahoře udělali národní přírodní rezervaci, takže se tam vlastně už ani nesmí (a značka už tam dávno nevede). Takže další hvězda dolů.
Jinak samozřejmě velké díky za knihu o (spolu s Českým Švýcarskem) nejkrásnějším regionu ČR. A co ČR? Celého světa!
Akorát by to chtělo víc se věnovat faktům, ediční práci a stylistice (aby věty měly hlavu a patu), než nějaké tajemné magii. Takže další hvězda dolů.
Já vím, že je to jen průvodce. Ale právě proto není třeba zbytečně exhibovat.
Z New Yorku do Brna
Tuvia Tenenbom
Nejprve jsem chtěl jít pouze na 2 hvězdičky, protože mi vadil formát. Není to totiž ani z New Yorku do Brna, dokonce ani mezi New Yorkem a Brnem, dá se říct, že ani New York, natož Brno, není dominantní lokalizací této knihy, ve které se autor pohybuje po značně širší oblasti světa. Zejména z počátku to vypadá, že autor prostě sebral, co mu zůstalo, a dal to do této knihy bez ladu a skladu. Ke konci to však přece jen dostane jakýsi řád (a také aktuálnost).
K té hvězdičce navíc také přispělo mé pobavení nad tím, jak se dnes všichni ti politici diví, co že to ta UNRWA provedla (a prováděla), když Tuvia o tom psal už předem.
Chyťte Žida!
Tuvia Tenenbom
No, zejména současné dění potvrzuje, že i když samozřejmě autor zcela nestranný není, tak nekecá. Jak pokud jde o vztah (nejen palestinských) Arabů k (nejen izraelským) Židům, tak o vztah většiny evropských zemí k (nejen izraelským) Židům.
Také je ale pravda, že by mohl Tenenbom "více stříhat". Chápu, že mu třeba bylo líto některé rozhovory vyhodit, když už je udělal, ale pro čtenáře je občas únavné číst několikrát variaci téhož.
Morčata
Ludvík Vaculík
V době prvního vydání, ba ještě asi v 90. letech, bych to hodnotil lépe. Ale v porovnání se Sekyrou (i když jazyk a styl Morčat je "modernější") se na tom asi podepsal zub času a zub (mého) věku.
Sekyra
Ludvík Vaculík
Tak to bylo velké překvapení, zejména v porovnání s Morčaty, což byla dosud jediná Vaculíkova kniha, kterou jsem četl. Sice jsem se dlouhou dobu v ději ztrácel, ale ke konci to do sebe najednou všechno zapadlo a zpětně složilo něco, co má v soudobé české literatuře jen minimum konkurentů.
Velké partnerství: Bůh, věda a hledání smyslu
Jonathan Sacks
Brilantní. Snad jen jedna věc: trochu komprese by neškodilo, občas se autor opakuje, čímž místy ztrácí čtenářovu pozornost.
Bůh ví
Joseph Heller
(SPOILER) Co se mi na téhle knize tak líbilo? No, nejlépe to lze vysvětlit tím, že poukážu na to, v čem se mýlí negativní komentáře k této knize níže.
Nejde totiž o historickou knihu, nejde ani o epos, dokonce ani o méně vznešený hrdinský příběh. Nejde o příběh krále Davida, nejedná se ani o interpretaci Bible.
Biblický text byl pouze využit k vylíčení toho, o čem život je a co nám z něj zbývá ke konci života. Koneckonců, ne nadarmo se Bible nazývá Knihou knih, která nás formou příběhů neinformuje o historii, ale odpovídá na zásadní lidské otázky. Někdo odpovědi hledá jako Jonathan Sacks, někdo jako Joseph Heller. Heller hledá odpovědi na otázku, k čemu ten život vůbec je a jaký má smysl, a to na příkladu krále Davida čekajícího na smrt.
Že se příběh podivně motá a stále se vrací ke stejným tématům, navíc často některými vnímaným jako zbytečně obscénní? Ano, protože vypravěčem není Heller, ale nemocný starý muž. Tohle není Hra o trůny nebo něco podobného, kde postavy mluví k věci a strukturovaně, aby tím plnily roli průvodce dějem. Tohle je víření myšlenek někoho, kdo je analogem nějakého dědy ve starobinci. Ten také už stále dokola vzpomíná jen na to, že si kdysi dávno s nějakou holkou fantasticky zaklátil, jak dal kdysi Pepíkovi slavně na budku a Franta zase jemu, nebo že kdysi vyhrál vesnický přebor v ping pongu. No a pokud je takový děda trochu hloubavější, občas se v tom snaží najít nějaký smysl nebo opodstatnění pro svůj život. Jestli to vůbec stálo za to. A co najde?
"Minulost nemá žádnou cenu, když se jí přítomnost nevyrovná".
Dle jeho osobního založení může dojít i k tomu, co má ten jeho život dělat s Bohem.
„Bůh má ten pohodlný zvyk svalovat všechny své chyby na druhé, ne? Naprosto svévolně, aniž ho někdo žádá, si někoho vybere, naloží na něj kolosálně těžké úkoly, na které vždycky úplně nestačíme, a potom obviní nás, že si špatně vybral.“
A tím se liší "Bůh ví" od mile lidově zábavného Bradfordova "Černošského pánaboha" nebo od spíše trapné Ptáčníkovy "Bibliády".
Americká idyla
Philip Roth
Na tuhle knihu jsem se těšil, ale ...
Jak to napsat? No, paralelně s touhle knihou jsem četl "Náboženství a svoboda" a "Velké partnerství" od Jonathana Sackse. A přestože by se zdálo, že by to mělo být naopak, tak větší potěšení jsem měl z toho Sackse a od Rotha jsem přebíhal k Sacksovi. Asi mi na Rothově zpracování té "americké tragédie" vadilo, že připomínalo člověka, který šlápne do hovna a místo aby z něj vystoupil, tak v něm ještě přešlapuje. Chápu, že to je tou inspirací klasickými díly o "americké tragédii", ale já na to asi dnes už nejsem naladěný.
V rajské zahradě trpkých plodů
Monika Zgustová
Já tak trochu nevím, proč je v anotacích knihy tak zdůrazňováno, že je založena na autorčiných rozpravách s Hrabalem, resp. na tom, že "čtyři roky se Zgustová s Hrabalem setkávala a naslouchala jeho vyprávění", když většina obsahu této jeho knihy je celkem známa z jeho vlastního díla (hlavně z trilogie Městečko u vody a z trilogie Svatby v domě).
