sgjoli komentáře u knih

Čekala jsem od knihy, že to bude survival ve stylu Hunger Games, protože Ondra se ve svých videích na YouTube netají tím, že je obrovským fanouškem této série. Ale nakonec jsem od Urban Games dostala víc, než jsem očekávala. Příjemně mne to překvapilo a jsem fakt ráda, že se mi kniha dostala do rukou.
Jak již zaznělo v jiných komentářích, Urban Games je kombinací HG, Saw a jakési reality show a nemůžu si pomoct, mne ta kombinace dost bavila, byť to může znít dost zvráceně. :D Kniha je akční, řízná, brutální, pořád se tam něco děje a s blížícím se koncem děj skvěle graduje. O to víc se mi líbilo, že to nekončí žádným přeslazeným happy endem, ale syrově, drsně, reálně, což se podle mne k příběhu jako celku prostě hodilo.
Urban Games vám asi nepřinesou nic moc nového, co byste neviděli už někde jinde (viz zmíněné Hunger Games a Saw), ale i tak je to kniha napínavá, dobře napsaná a dokáže čtenáře do sebe vtáhnout. Ale je fakt, že to asi teda nebude úplně pro každého - pokud nejste příliš otrlí a vadí vám litry krve a zmasakrovaná těla, nejspíš knihu dost brzo odložíte. Nicméně pokud tenhle žánr vyhledáváte, velmi pravděpodobně si přijdete na své.

10 08.05.2016

Obsahově nepřinášejí knihy nic moc nového. Milostný trojúhelník mezi mladými lidmi a snahu dobýt něčí srdce jsme mohli vidět nesčetněkrát (i když s jinými jmény a v jiném prostředí), nicméně i tak myslím, že stojí Selece za přečtení. Ačkoliv můžeme podle názvů jednotlivých knih tak nějak odtušit, kam to nakonec bude směřovat a jak to asi dopadne, příběh zaujme svojí lehkostí, svižností a místy i jakousi akčností, protože kromě právě probíhající Selekce se královská rodina musí nutně vypořádat i s problémy, které se rojí za zdmi jejich paláce – a že jde někdy skutečně o život. Hlavně závěr je akcí skvěle prodchnutý a ve mně to zanechalo kladný dojem.
Knihy bych doporučila všem, kdo hledají oddychové, odpočinkové čtení, mají rádi romantiku a ne příliš komplikovaný děj. Knihy vám nenabídnou nic, co byste neviděli již dřív někde jinde, také to asi nebude úplně kdo ví jaký literární poklad, ale k odpočinku při dlouhých večer je to úplně ideální. Je to kouzelné, sladké, příjemné a lehké čtení skvěle se hodící k odreagování.

11 07.05.2016

I já jsem nejdříve viděla film a až poté četla knihu. A přestože film je úžasný, i u mne kniha vede na plné čáře! Začátek je možná trochu pomalejší, ale čím víc se člověk noří do příběhu, tím je těžší a těžší knihu odložit, jak moc čtenáře vtáhne do sebe.

Zároveň si na začátku člověk říká, že námětem asi bude práce zaříkávače koní a že téma "vztah člověka a zvířete" bude tím hlavním, co kniha čtenáři dá, ale není to tak úplně pravda. Evans nám vedle tohoto tématu také nabízí silné a citlivě napsané lidské drama, které ve čtenáři po přečtení knihy zůstane ještě dlouho.

Za mne spokojenost a rozhodně doporučuju!

20 07.05.2016

Podle popisku na zadní straně knihy je tenhle příběh určen hlavně pro mladší čtenářky a s tím se také podle mého musí k tomu přistupovat. Ne snad proto, že by si starší čtenář knihu neužil, ale proto, že je tomu přizpůsoben styl psaní - je lehký, nekomplikovaný, jde o vskutku odpočinkovou knihu, která obsahuje detektivní zápletku a prvky napětí, ale není to nijak nervy drásající vyprávění. Pokud hledáte knihu na zpříjemnění či ukrácení dlouhého odpoledne/večera, může být Dům na ostrově dobrou volbou.

Knihu jsem četla poprvé již před lety a opravdu jsem si ji užívala. Po druhém přečtení nadšení o trochu opadlo, ale to si vysvětluju tím, že kniha není kdovíjak komplikovaná a nepřinese čtenáři nic závratně nového, co by ho při druhém čtení významně překvapilo. Vyprávění přímočaře vede k postupnému rozuzlení, co se stalo a proč se to stalo a co s tím mají jednotlivé postavy společného. To vše okořeněno lyrickými popisy krásné skotské přírody na břehu moře a občasnými toulkami do poetického nitra hlavní postavy. I když nejde o nijak obsahově složitou knihu, tak i přes možné malé výtky mne tahle novelka vlastně ve výsledku bavila.

14 07.05.2016

Už dlouho se mi nestalo, abych u nějaké knihy byla tak napjatá a chtěla moc číst dál, abych věděla, jak dopadne, ale při tom měla strach ve čtení pokračovat. Možná si říkáte, že si právě protiřečím, ale myslím to vážně. Nemilovaní je brilantně napsaný román útočící na čtenářovu psychiku a čím víc se blížíme konci, tím se napětí v příběhu stupňuje a nedá člověku jen tak spát.
Kniha je označována jako hororová - není to však ten typ hororu, který by vás děsil a strašil na každé stránce. Jeho úkolem je udržovat vás ve stálém napětí a jisté nevědomosti, co ještě můžete očekávat a jak daleko to může ještě zajít. Člověk má s přibývajícími stránkami již pomalu představu, o co asi tak zhruba jde – je to však tak skvěle napsané, že si rádi počtete dál, abyste se ujistili, že to tak je a ještě si navíc užili, jak mistrně to John Saul zvládl celé vylíčit – realisticky, věrohodně, chytlavě. I přes některá "ale", která mne při čtení knihy napadala, jsem si tenhle příběh užila a určitě s k němu ještě někdy vrátím. :-)

16 07.05.2016

Motiv kněze, který bere spravedlnost do vlastních rukou, nebude patrně ničím novým. Ale já si to v téhle knize fakt užila. Taky mne bavilo, že u hlavní postavy Dannyho jde autor hlouběji – známe Dannyho motivy, nabízí se nám možnost nahlédnout do jeho myšlenek a do jeho minulosti i přítomnosti, a tak díky tomu čtenář má větší šanci s ním jako postavou nějak víc sžít, oblíbit si ho, porozumět mu. Stejně tak u hlavní ženské postavy Reneé víme, čím si zrovna prochází, na co myslí a proč si to to myslí. Nebo snad ne? Žijeme ve stejném klamu jako Reneé?

Tenhle román je skvělý tím, že autor popisuje děj tak přímočaře, že čtenář má dlouhou dobu bezpečný pocit, že ví, kam vyprávění směřuje. Poslední čtvrtina knihy však nabírá na obrátkách a my poznáváme další úhel pohledu, který Reneéinu životu (a vlastně do určité míry i Dannyho životu) dává zcela nový rozměr a vše je nakonec jinak, než jsme si mysleli. Je sice možné, že mnoho lidí dokázalo odhadnout vyústění knihy již v průběhu vyprávění, ale já si ty nabídnuté indicie bůh ví proč nespojila (zpětně si uvědomuju, že tam byly), a tak to pro mne bylo o to větší překvapení a já si ten závěr užila.

Musím říct, že jsem od knihy původně vůbec nic nečekala, ale hodně mne překvapila - pozitivně. A jsem fakt ráda, že jsem se k ní dostala. :-)

13 07.05.2016

Se Závojem smutku jsem byla vskutku spokojená. Pro mne to je příběh se zajímavou zápletkou a ještě zajímavějším vyústěním. Konec je sice otevřený, naznačuje budoucnost, ale já s tím neměla problém, takové konce mám ráda. Obsahově je to nápadité a dobře propracované, pořád se něco děje nebo se něco řeší, takže vás to nenechá ani na chvilku oddechnout. Zároveň není řešení všech problémů překombinované, člověk se také neztrácí ve spleti dalších a dalších problémů vedlejších. Zároveň mi z toho zpracování přišlo velmi dobře znatelné, že autor je velký fanda a nadšenec do seriálu. :-D Přiznám se, že bych tento příběh velmi ráda viděla natočený, uměla bych si to představit jako třeba nějaký speciál. :-)

13 07.05.2016

Co říct k téhle knize.... ohledně samotného příběhu - dějově mne to bavilo, zápletka byla zajímavá, pojetí Daleků jako zdánlivě mírumilovných tvorů skvělé, navíc Doktor a Dalekové k sobě jako odvěcí nepřátelé prostě patří, takže toto spojení nemohlo v knize rozhodně zklamat. Ani mi vlastně nevadilo, že tu Doktor nemá žádného "klasického" společníka, naopak mu společnost dělají děti, o které je nucen se starat. To mi přišlo jako příjemná změna oproti seriálu.
Občas jsem ale bojovala se způsobem, jakým byla kniha napsaná. Chvíli mi připadala dost zdlouhavá a rozvláčná, v některých pasážích jsem se bohužel musela trochu do čtení nutit. Také jsem dost rozpačitá z toho, že celý děj je rozepisován celkem detailně a to vyústění a samotný závěr pak dostaly prostor jen na posledních pár stranách. Na můj vkus to bylo dost rychlé, možná moc ukvapené a fakt mi to přišlo škoda.
Ale jako fanoušek seriálu jsem samozřejmě ráda, že se mi kniha dostala do rukou, i přes některá "ale" ji hodnotím jako lepší průměr! :-)

15 07.05.2016

Tak o téhle knížce zrovna píšu bakalářku. Čtu ji už po tolikáté, že si úplně nejsem jistá, zda jsem ještě schopná nějakého názoru. :D :D Jestli si ale něčeho cením, tak je to Bartošovo úsilí o sebrání co nejvíce materiálu a to, jak dobrý byl systematik - kniha je skvěle přehledná, logicky uspořádaná - není těžké se v ní orientovat. Bartoš navíc píše srozumitelně, takže také jistě plus. Někomu by snad mohly v knize chybět Bartošovy pokusy o analýzu jednotlivých textů, ale mně to tam nechybí. Vzhledem k tomu, jaký kus práce Bartoš obecně v rámci svého díla vykonal, myslím, že můžeme být víceméně rádi, když se mu podařilo sestavit Naše děti tak, jak je sestavil. Dost možná mi to i vyhovuje, že to moc nekomentoval a nepřidával své názory. V rámci své bakalářky bych sice s jeho názory mohla polemizovat a nebo je dávat do protikladu k názorům jiných, ale jakožto čtenář za sebe mohu říct to, že bez autorových úvah dostáváme více prostoru utvořit si svůj obrázek o tom, jak děti žily a jak se bavily.

14 15.04.2013

Na to, jak jsem se zprvu nemohla vůbec začíst, tak mi pak na konci knihy bylo líto, že už je konec. Líbilo se mi pojetí, jakým vmístil Čapek do textu své myšlenky - a to do rozhovoru postavy Poutníka, s nímž autor debatoval. Musím podotknout, že s některými úvahami souhlasím, či se s nimi dokonce osobně ztotožňuji - možná právě proto mne kniha začala tak bavit. A také jsem ráda za některé Čapkovy postřehy, díky kterým jsem si uvědomila některé věci, o nichž jsem nikdy nijak zvlášť nepřemýšlela a spíš je brala jako samozřejmost.

14 15.04.2013

Tak tohle dílo mě hodně bavilo, a to z několika důvodů. Poláček napsal Hlavní přelíčení velmi živým jazykem, brilantně formulovaný text dovoloval se začíst a neškobrtat u složitě napsaných vět (žádné takové tam nebyly). Také se čtenář nemusí pozastavovat se nad složitěji vyjádřenými myšlenkami. Dále Poláček nenatahoval děj sáhodlouhými popisy, vlastně jsem mu za to v tomto případě vděčná - vyhovovalo mi tempo, jakým je děj vyjadřován (dá se říct, že kniha se spíš orientuje na děj jako takový spíš než na popisy). Jediný popis, dá-li se to tak nazvat, který v knize sledujeme od začátku až do konce, je způsob myšlení hlavní postavy Josefa Maršíka. Ten je však pro děj vlastně podstatný, takže tam ani chybět nemohl. Ale i ten je napsaný velmi čtivě!Osobně jsem s knihou moc spokojená.

21 15.04.2013

Abych se přiznala, tak z poloviny jsem tuhle knihu vnímala jako zpěvník (je opravdu těžké si nezpívat, když některé z písní znáte skoro zpaměti) a z poloviny jako sbírku poezie (některé písně byly pro mne novinkou). Každopádně si nemohu stěžovat. Líbí se mi způsob, jakým Suchý pracuje s jazykem, a co se týče obsahu, je zajímavé, jak Suchý dokázal vymyslet zajímavé chytlavé texty o často zcela obyčejných věcech. :-)

24 10.04.2013

Samotín se asi nezařadí mezi mé nejoblíbenější knihy, ale zase nemůžu říct, že by mne čtení této sbírky vysloveně nebavilo. Lyrické motivy včetně Fikarových vzpomínek a touhy vrátit se do dob dětství byly krásné a přitom tak smutně bolestné - bůh ví proč mne to okouzlovalo.
Konečně po dlouhé době poezie, u níž jsem věděla, o čem vlastně básník píše, takže za mne z tohoto hlediska určitě plus.

14 10.04.2013

Zajímavá kniha z pohledu tří různých lidí na to, jak se pohybovat v Moskvě za dané atmosféry, která v době 30. let ve městě panovala. Musím říct, že jsem Ri zpočátku opravdu držela palce, aby se jí podařilo udržet si nějakou vnitřní svobodu, po které tak toužila, když trávila své první týdny v SSSR; po dočtení knihy mne jí bylo líto, když ji nakonec Sovětský svaz takříkajíc "převálcoval" a ona se poddala zaběhnutému chodu. Ale nakonec jsem ráda, že to Weil napsal tak, jak to napsal, protože jsem si až zpětně uvědomila, že to vlastně dává smysl. Jak jsem uvedla v počátku svého komentáře, kniha uvádí tři úhly pohledu na to, jak se vypořádat se situací v Moskvě 30. let a Riin případ je jedním z nich - jedna z možností. Zatímco jiní bojovali a byli členy jakýchsi tajných organizací, některým nezbývalo nic jiného, než se přizpůsobit (a některým se ta myšlenka natolik vryla pod kůži, že jim jakékoliv prvotní pochybování připadalo zpětně úplně absurdní), jinak to v opačném případě pro ně mohlo mít klidně katastrofální existenciální následky. Jak napsal Blue ve svém komentáři - realita Sovětského svazu 30. let.

27 10.04.2013

Nebýt toho, že jsem tu knihu četla na seminář, protože jsem na ni měla referát, asi bych se k ní nejspíš nikdy nedostala. Nelituju toho však. Kniha mne bavila, četla se mi lehce. Jestli jsem měla s něčím trochu problém, bylo to množství postav - ze začátku se mi jednotliví lidé bůh ví proč trošku pletli, ale jinak si nemohu stěžovat. Líbilo se mi, jak autenticky Tilschová dokázala vykreslit protikladnost chudých lidí na jedné straně (jejich zoufalství z bídy a hladu) a bohatých lidí na straně druhé (rozmařilost, pánovitost).

21 01.04.2013

Tuhle knihu čtu každé prázdniny a nevěřím tomu, že by se mi kdy omrzela. Nemůžu si pomoct, ale vždy to ve mně vyvolá představu toho, jaké by to bylo, kdyby člověk byl opravdu součástí něčeho tak úžasně tajemného, jako je příběh o ježkovi v kleci a Vontech. Naivní, říkáte si? Možná. :-D Díky bohu, že aspoň díky knihám může člověk zažívat takováhle krásná dobrodružství.

60 30.03.2013

Tohle je přesně jedna z těch knih (spolu s Babičkou B. Němcové), kterou by neměli dávat číst dětem na ZŠ, ale až někdy v pozdějším věku. Aby člověk mohl knihu pochopit a náležitě ocenit, je třeba, aby měl aspoň trošku v povědomí širší kontext doby vydání a kontext Komenského coby autora + také by měl člověk na to být zralý. Jinak mám tuhle knihu samozřejmě ráda. Vzala jsem si z toho hlavně to, že je důležité, aby se měl člověk na pozoru a byl pokud možno kritický ke svému okolí. A to v tom smyslu, že by neměl naivně věřit všemu, co vidí a slyší (viz v knize brýle), ale přemýšlet o tom, s čím se setkává.

32 30.03.2013

Kdesi jsem se setkala s názorem, že tahle kniha obsahuje až moc popisů, které odvádějí od čtení a činí tohle dílo nudným. Za sebe musím říct, že mi to rozhodně nepřipadalo nijak přehnané, ale spíš že tam těch popisů bylo tak akorát. Když si to tak ale vezme, přece jen je Paní Bovaryová dílo realistické, takže by tam ty popisy podle mne tak nějak chyběly – jsou nedílnou součástí knihy. A i když mne madame Bovaryová tak trochu iritovala svým chováním, nakonec jsem si čtení celkem užila. Možná právě pro onu popisnost. :-)

29 30.03.2013

To je tak strašně moc kouzelná knížka! Zamilovala jsem si ji na jedno přečtení. A co se mi na ní nejvíc líbí? Ta základní myšlenka, která je převeditelná do obrovského množství situací - „I když budete dělat malé věci, můžou mít za výsledek velké věci!“ Osobně v tom vidím naději, že každý člověk, pokud chce, může v pozitivním smyslu ovlivnit své okolí, byť dělá ze svého pohledu jen drobnosti.

56 30.03.2013

Fuksovu tvorbu miluju a ani tato kniha není výjimkou! Fuksův styl psaní je naprosto úchvatný. Čtenář se ponoří do děje ani neví jak a než se naděje, je konec. Z příběhu mě mrazilo a na konci mi bylo smutno, nicméně Pan Theodor Mundstock je jedna z knih, na kterou se po přečtení nezapomíná!

30 02.01.2013