sika444 komentáře u knih

Pozoruhodná sonda do společenské polarizace Británie mezi válkami. Sex mezi lady a Mellorsem je nejen oslavnou ódou na tělesnost, ale také metaforou toho jediného zdravého a nosného sblížení tříd, mezi nimiž je tolik antagonismů a jež odděluje propast nenávisti a předsudků. Domnívám se, že primárně zde opravdu nejde o lásku, ale o to spojení, o překonání povrchních snah o sblížení. Lawrence zde vytváří mnoho typů mužství, z nichž sir Clifford reprezentuje mrtvou, prázdnou sterilitu, Michaelis živočišné sobectví, gondoliér Giovanni prostituci, jeho kolega Daniel zdravou mužnost. Do této kategorie patří i Mellors.
Pozoruhodné je, jak se autor - muž popasoval s líčením sexuálních prožitků ženy, tedy s líčením sblížení Connie se svými partnery.
Summa sumárum: ta kniha je pozoruhodná a stojí za přečtení, byť její otevřenost může být pro někoho nevkusná.

12 04.12.2021

(SPOILER) L O U P E Ž N Í C I:
Drama výrazně vybočuje z dobového kontextu (Goethův Goetz z Berlichingu nebo Egnont, Lessingovy hry Emilia Galotti i Moudrý Náthan). Schiller zde vytvořil postavu padoucha Franze, který nemá ve světové literatuře obdoby (přirovnat jej lze snad jen k Shakespearovým postavám Jaga a Richarda III.). Franz ztělesňuje doslova esenciální zlo, padoušství všehoschopné a neohraničené. Karel je reprezentant zhrzeného idealisty, který páchá zlo s pocitem, že to tomu světu patří.
Líčení vypálení města při záchraně Rollera připomíná řádění nacistů v době války:
SCHWEIZER: A zapálili jsme jim toho, že to za čtrnáct dní neuhasí. Chtějí-li udusit požár, musí celé město utopit ve vodě. - Nevíš, Schufterle, kolik bylo mrtvých?
SCHUFTERLE: Říkají, že třiaosmdesát. Jen prachárna jich roztrhala šedesát.
LOUPEŽNÍK MOOR: (velmi vážně) Rollere, za velkou cenu jsme tě vykoupil.
SCHUFTERLE: Pah! pah, co je na tom: - Kdyby to ještě byli muži - ale byla to nemluvňata, která dělají do plenek, scvrklé babky, které od nich odháněly mouchy, vychrtlí peciválové, kteří už nemohli najít dveře - pacienti, kteří s nářkem volali doktora, ale ten se majestátním poklusem pustil za ostatním davem. - Co mělo zdravé nohy, vylétlo si na tu komedii, a jenom ti, co se nemohli hýbat, zůstali v městě, aby hlídali domy.
MOOR: Ó ti ubozí červíčci: Nemocní, říkáš, starci a děti: -
SCHUFTERLE: Ano, u všech rohatých! a pak šestinedělky a těhotné ženy, které se bály, že by pod šibenicí potratily; mladé ženštiny, které měly strach, že se na té exekuci zhlédnou a že se jim narodí dítě se znakem šibenice na zádech. - Chudí básníci, kteří neměli co obout, protože své jediné boty dali do správky, a jiná taková verbež; nestojí za to o nich mluvit. Jak jsem tak šel ulicí, slyším v jednom domku vrnění, nahlédnu dovnitř a co vidím? Dítě to bylo, ještě svěží a zdravé, leželo na zemi pod stolem, který už už chytal - Ubožátko, řekl jsem, vždyť tu mrzneš, a hodil jsem je do plamenů -
A ještě jedna věc mě zaujala: jakási neučesanost a nezřízenost, s níž se Schiller postavil mimo dobový estetický kánon. Kde jinde by člověk mohl číst něco podobného hospodské řeči Moorovy:
"Žár jiskry Prometheovy dohořel, nahradili jej kalafunovým plamenem, bengálem, od něhož nechytne ani fajfka tabáku. Očichávají jako myši Herkulova stehna a přemýšlejí, až jsou celí bez sebe, jakou šťávu měl ten Herkules v pytlíku. Francouzský abbé vykládá, že Alexander byl baba; souchotinářský profesor čichá při každém slově k lahvičce salmiaku a má přednášky o SÍLE. Chlapi, kteří padají do mdlob, když udělali kluka, trhají Hannibalovu taktiku - usmrkaní kluci si zapisují z bitvy u Kannen latinské fráze a brečí nad Scipionovým vítězstvím, že je musí překládat."
O stavbě dramatu a zvláště jeho vyústění by se asi dalo mluvit a namítat leccos, především proti celému pátému dějství. Navzdory tomu je hra silná, revoluční a stále působivá.
F I E S C O:
Brilantní studie tyranie, touhy po moci, korumpujícího působení slávy a společnosti, která má v ústech floskule o svobodě, ale touží po tyranovi. Fiescovy monology o vládnutí a moci ve 3. dějství a o vládychtivosti ve 4. dějství jsou naprosto jedinečné. Ukázka: "Není to nouze tvé vlasti, není to slitování nad trpícími spoluobčany - - to trestuhodná vládychtivost ozbrojila tvou paži - Po purpuru napřahuješ chtivou ruku - chceš svrhnout tyrana jen proto, aby uprázdnil místo ještě mocnějšímu."
Ú K L A D Y A L Á S K A :
Vpravdě tragédie velkých rozměrů s mnoha skvělými místy a nádherně napsanými postavami. Dialog otce Müllera s Wurmem, jenž si chce namlouvat jeho dceru, je rozkošný a plný moudrého humoru. Stejně je skvěle napsaná postava Lady Milfordové, jejíž přiznání Ferdinandovi a posléze pokoření se před Luisou jsou nádhernými dramatickými momenty hry. Ve hře jsou opět padoušské postavy Presidenta a Wurma, bezpáteřní a pragmatičtí zločinci, předchůdci všech babišů a prchalů. A pak je zde zženštilý a degenerovaný Dvorní maršálek, figura procházející dějinami, jen pokaždé jinak oblečená a jinde se vtírající.
Pozoruhodná je odvaha, s níž Schiller napadá knížecí politiku, kupčení s vojáky a další velmocenské svévolnosti, s nimiž měl své osobní zkušenosti. Úklady a láska jsou jedním z velkých dramat světové literatury.
D O N C A R L O S:
Olbřímí hra o lásce, přátelství, věrnosti, svědomí, ctnosti i podlosti, státnické odpovědnosti a mnoha dalších věcech. Předimenzovaná, byť ji Schiller tolikrát krátil. Tři scény jsou skvělé: desátý výstup třetího dějství - rozhovor krále s markýzem, v němž Schiller rozvádí své politické ideje - to opravdu stojí za studium. Pak je dojemná scéna loučení markýze s Carlosem, kde se odhalí markýzovy záměry a on infantovi vyznává svou lásku. No a úplně nejlepší je závěrečné setkání krále Filipa s Nejvyšším inkvizitorem, kde celá ta 240 stránková hra získá nové a jiné dimenze, a to včetně markýzovy příchylnosti ke Carlosovi. To se Schillerovi opravdu povedlo.

30.11.2021

Není to výklad v pravém slova smyslu, spíš inspirativní homilie. Jáchym Gondáš upozorňuje na souvislosti, jež nám často unikají, nasvěcuje tradiční články víry z nezvyklé perspektivy. Navíc je knížka čtivá a není ukecaná.

2 30.11.2021

Literární skvost, čirá poezie, hloubka lásky.

Ach, hlase tajemný lásky mé temné!
Ach, jehně bezbranné, ach ráno zjitřená!
Ach, jehlo hořkosti, květino pohřbená!
Ach, proude vyprahlý, město nechráněné!

2 25.11.2021

Neuvěřitelně dobrá kniha, která se noří do mýtu a otevírá jej jako příběh konkrétních lidí, do jejichž niterného světa se noří. Současně je to kniha o společnosti, což si člověk uvědomí zhruba uprostřed. Text se nečte snadno, ale je tak hluboký a vlastně strhující, že se od něj člověk nedokáže odtrhnout. Interpretace celého mýtu i hlavní postavy je neobvyklá, překvapivá a velmi uvěřitelná. Christa Wolfová je velká spisovatelka.

2 20.11.2021

(SPOILER) Britannicus je skvost, výborně vystavěný, s nesmírně krásným jazykem. Zachycuje den, v němž se z celkem rozumně vládnoucího císaře Nerona stal vrah a šílenec. Ten postupný přerod je popsán s obrovskou emocionální silou a psychologicky velmi přesvědčivě. Je málo dramat takové síly.
Ifigenie je už poněkud problematičtější. Nelze se u ní ubránit srovnání s Eurípidem. A starý bard vyhrává. Jazykově a poeticky je Racine velmistr - i z překladu je jasné, že francouzské verše musí být skvělé. Jen kdyby se držel předlohy a nepokoušel se tolik o psychologii. Celá linie Erifily je nonsens - hra ztrácí dynamiku, je plná zápletek a proměna Ifigenie, která je v Eurípidovi tak působivá, se jen tak mihne. Celý závěr tak nepojednává o dobrovolné oběti, ale o záchraně, neboť místo pravé Ifigenie umírá jakási náhrada. Že je tím rozbit mýtus a veškeré další mýty, které na Ifigenii v Aulidě navazují, se stávají nemožnými, to Racine neřešil. Škoda. Prožívám podobné zklamání jako u Faidry.
Atalia je biblická hra, plná patosu a náboženského vznícení. Racine si vybral dobrou látku - příběh královny Atalie a zachráněného krále - dítěte Joase je vskutku působivý. Nicméně je zde cítit jistá křečovitost a strojenost. Racine už dlouho nic nenapsal a hře chybí ta poetická jiskra, která prozařovala jeho nejlepší dramata. Závěry jednotlivých dějství jsou svěřeny chóru, který deklamuje jakési parafráze biblických žalmů - žel, poněkud nudných a prázdných. Hra samotná nepostrádá dramatického napětí i poměrně působivého vyvrcholení. Ale - jak bylo řečeno - nemá už tu lehkost a dynamiku. ,
Dovolím si ještě citát repliky krásně anachronické:
Atalia: Smrt děcku přinese, zrádče, tvá péče lstivá.
Zbavte mě, vojáci, malého ohavy!
Jojada: Sem! Krále zachraňte, vojáci Kristovi"

Závěrem nutno ocenit zasvěcenou předmluvu Antonína Vantucha, který jednak přináší mnoho cenných informací o autorovi, ale především vysvětluje podstatné znaky klasicistního dramatu Racinova.

2 09.11.2021

V předmluvě je cenné vysvětlení židovské anekdoty: "Je to poetický výraz rasy, která prožila věky v opovržení, v ústrcích a ponížení. Židovskému lidu nebylo dopřáno, aby vybíjel svou energii v usilování po hodnotách, po světské moci a po činech válečnických. Ve dne se žid zabýval obchodem, lichvou, lékařstvím a jiným opovrženíhodným zaměstnáním. Večer pak stáhl záclony, odloučil se od světa a usedl ke stolu, aby přemítal a mudroval nad Svatým písmem a talmudem. Místo činu miloval slovo. Svoji náklonnost věnoval logice. Nalezl zalíbení nejen v logickém obsahu slova, ale dovedl také pochopit druhou, skrytější stránku slova, která je zjevná dětem a básníkům, ale neznámá lidem hlučným a světským: seznal, že slovo má mocnou sílu asociativní a že dovede žít samostatně. Dialektika teologických spisů přešla židům do krve. Proto židovské anekdoty vynikají svou břitkou formou a logickým obsahem."
Co dodat k těmto Poláčkovým slovům? Snad jen to, že se nejedná o žádnou mrtvou archiválii, ale o skvělé vtipy, které fungují i dnes. Doporučeníhodná kniha!

5 09.11.2021

Je to skvělá hra, vtipná, zlomyslná, buřičská, rouhavá - v tom je mimochodem velmi vtipná, značně nekorektní a chvílemi o obscénní, byť dnes už to není nijak pohoršlivé. Divadelně je to hra pozoruhodná, role sboru je v ní významná. Sókrates to zde schytal, nevím, jak moc právem a jak moc ne. Skvělá je disputace mezi obhájcem tradičních hodnot a zastáncem moderního pojetí světa. Prostě výborná hra.

Moudrý Náthan je nadčasová hra o náboženské toleranci. Lessingovi se povedlo uchopit téma zevnitř a pojednat složitý teologický problém formou uvěřitelného dramatu plného krásných postav. Kolik lidí však dorostlo Lessingových rozhledů? A jak málo jeho současníků pochopilo, jaké dílo jim nemocný mistr zanechal! Pohádka o prstenu a třech bratřích je vrcholem.
Ostatní hry jsou dobré, ale Moudrý Náthan je jedinečný.

1 29.10.2021

Nelze než obdivovat mistrovství Racinovo, s nímž uchopil nesnadnou látku a upředl z ní krásnou živou a působivou hru o střetu lásky s odpovědností. Postavy jsou živě psychologicky prokresleny, takže zde není nic schematické - a vlastně do posledního Bereničina monologu nevíme, jak se hra skončí. A konce je vskutku skvělý. Je to výborná hra skvěle přeložená a nádherně zbásněná. Velký zážitek!

2 29.10.2021

Další důkaz Maupassantovy geniality. Drobné povídky o lásce, tedy spíš o sexu a vášni. Jsou zde opravdové perly - Naše dopisy, Výlet na venkov, Lítost, poetický Menuet a skalnatá povídky Korsický bandita. Mimochodem - právě ten je klasickou ukázkou spisovatelova mistrovství, s nímž v úvodní pasáži popíše sugestivně přírodu, případně doslova vystřihne nějakou filosofickou úvahu, aby pak převyprávěl hutně a sevřeně za použití minima slov svůj příběh.

1 20.10.2021

Přínosná kniha pro nás - nefilosofy. Některá témata jsou zpracována pečlivě, jiná poněkud jednostranně - nakonec jde o filosofické základy pedagogické antropologie. Pro mě je kniha zdrojem velké inspirace - čtu dál, k některým autorům se vracím. A paní autorku chci pozvat na rozhlasový rozhovor o člověku jako bytosti, která se umí smát. To byla opravdu podnětná kapitola.

2 19.10.2021

Na knize jsou cenné dvě skutečnosti:
1. Vylíčení situace v obklíčeném Königsbergu, který se počátkem roku 1945 stal ostrovem Třetí říše uprostřed sovětské moci. Autor velmi realisticky a věcně líčí chaos, bídu, ale i fanatickou víru mnohých ve Führera. Až do trpkého konce - do příchodu Rusů (tak jsou zde nazýváni), kteří jsou vylíčení jako apokalyptičtí jezdci z Janova Zjevení. Jejich násilnické chování, absence jakýchkoli pravidel, masové znásilňování všech žen (opravdu všech), rabování a bezuzdé ničení všeho (zámek Finckenstein je ukázkovým příkladem), řádění KGB, mizení lidí, masové umírání hladem. Tento věcný popis let 1945 - 1947 je neocenitelný.
2. Celou knihou se vine linka Lehdorffovy osobní víry. Jako evangelík čte Bibli a vždy i v těch nejhorších situacích hledá Boha. A doslova zázračně je mu vždy odpovězeno, prochází zmarem s jistotu smysluplnosti bytí, navzdory smrti a zániku. Zajímavé je, že nemluví o modlitbách - jakoby si neodvažoval cokoli chtít, zato mluví o četbě Bible a biblických veršů na každý den, v nich se mu vždy dostalo orientace. Jeho víra mu pomáhá zůstat lidským, překonávat strach, vykonávat svou práci a léčit jak civilisty, tak zločince z UB (polská tajná služba).
Autor miluje svou zem, ale smířil se se zánikem kultury a civilizace. Stojí v troskách Königsbergu s pocitem, že právě skončily tisícileté dějiny tohoto mimořádně významného města. Ano, dějiny města skončily, ale lidé žijí dál - jinak, jiní, jinde. Lehndorff miluje krajinu Pruska, lesy, rybníky, jezera. Je to také to jediné, co zde zůstalo, neboť lidská sídla jsou zničena. Vnímá střídání ročních dob a bedlivě zapisuje návrat tažných ptáků, hnízda labutí a volavek, tažení jelenů a pohyb jezevce po lesní cestě. Jakoby zvířata vystřídala lidi. Ty sice také vnímá, ale spíš jako hrozbu, protože se setkává s nepochopitelným násilím (Rusové zcela bezdůvodně povraždili kolonu civilistů, v níž byla jeho matka s bratrem). Teprve postupně se seznamuje s Poláky a jako lékař jim slouží.
Východopruský denník je mimořádná kniha a je velká zásluha Artfora a paní překladatelky, že tuto knihu máme teď ve slovenštině k dispozici.

3 09.10.2021

Výborná a inspirující kniha. Nejvíce mě zasáhlo pojednání o reflexi zničení německých měst v poválečné německé literatuře. Díky Sebaldovi jsem přečetl Nossackův Zánik. Velmi cenné je pojednání o vzpomínání a přemýšlení o tom, kdo je pachatel a kdo oběť.
A dovolím si i jeden citát:
"K čemu je tedy literatura? Má to se mnou dopadnout stejně, ptal se Hölderlin, jako s oněmi tisíci, kteří ve dnech svého jara žili v předtuše i lásce, ale byli ve dne opojení uchváceni mstivými sudičkami, tajně a v tichosti zrazeni, aby se káli v temnu příliš střízlivé říše, kde v klamném svitu převládá zmatené hemžení, kde v mrazu a suchu počítají zvolna ubíhající čas a člověk jen svými vzdechy ještě chválí nesmrtelné? Synoptický pohled za bariéru smrti, který se nám v těchto řádcích nabízí, je plný stínů, zároveň však ozařuje památku těch, které postihlo největší bezpráví. Je mnoho způsobů, jak psát; ale jedině v literatuře se se lze mimo a nad pouhý výčet faktů a veškerou erudici pokusit o skutečnou obnovu."

2 04.10.2021

Tuto knihu jsem četl v době svého obrácení ke Kristu. Bylo to na vojně v roce 1986. Prorok Jeremjáš mě pak provázel léta a dodnes mám pro tuto postavu slabost. Werfelův text mě pohltil a otevřel mi dveře k hlavním tématům Starého zákona. Exil a celou dobu královskou jsem vnímal od té doby prizmatem této skvělé knihy. Prorokův zápas s Bohem a o Boha byl pro mě velkou inspirací.

Prostě Wernisch. Jakési maskování humorem, pod nímž je bolest, existenciální úzkost, smutek. Ale někdy i čirá komika a radost ze hry. Jeden z posledních českých básníků.

3 30.09.2021

Kniha je celá výborná a působivá, ale některé pasáže jsou opravdu pozoruhodné:
1. Líčení vídeňského prostředí Zweigových studentských let. Je zde několik hlubokých ponorů do tehdejší společnosti (kultura, školství, židovství, rodina, sexualita a prostituce etc.)
2. Zweigovo vnímání války, vzedmutí nacionalismu a šovinismu i u lidí, kteří byli do poslední chvíle proti válce. Velmi dobré postřehy.
3. Charakteristika poválečného období - inflace, poměry v Rakousku a Německu, rozpad hodnot, charakteristika poválečné mládeže, moderna a dekadence.
4. Desetiletí 1924 - 1933 jako období klidu, kdy najednou bylo možno uvěřit, že Evropa bude opět jednotná. Vzestup nacionálního socialismu a rozklad Rakouska.
5. Nástup NSDAP a Hitlerovy vlády - tahle část je zvlášť dnes působivá: na co vlastně Hitler a jeho věrní dostali Němce a Rakušany, na jaký hesla, na jaké sliby, jakým způsobem manipulovali, hrozili a vytvářeli nepřátele. Děsivé je, jak to připomíná současnost.
6. Co všechno zaniklo? Jak vzala za své svoboda, lidská důstojnost, důvěry lidí, mravnost. Zweig je náhle emigrant bez domova. Reflexe zániku civilizace. A neschopnost uvěřit, že se Evropa opět vzpamatuje.
Stefan Zweig zaslouží velké uznání za poctivost, s jakou knihu psal. Dokázal zde, jako už mnohokrát, jak byl velký spisovatel, myslitel i humanista. A chci si přečíst Balzaca.

19 29.09.2021

Co já mám psát o největším díle světové literatury? Je to prostě veledílo, jež fascinuje plynutím času a pomalým tempem, kterým vše spěje k cíli. Ten všichni známe a je nám ohlašován, ale není důležitý, protože důležité je právě ono plynutí. Starověký Proust.

3 21.09.2021

Úvodní novela Zánik je zásadní dílo - jedna z mála literárních reflexí masivního ničení německých měst v průběhu války. Autor pochází z Hamburku, který byl zničen už v roce 1943. A právě osobní spisovatelovu zkušenost i řadu reflexí náletu kniha obsahuje. Ostatní povídky jsou výborné, ale Zánik je vysoce převyšuje. Povinná četba!

3 21.09.2021

Tohle je skvělá komedie, dobře vymyšlená i napsaná, s množstvím vtipů a dobových narážek. Celá drží pohromadě, její komika se stupňuje. Velmi vtipná je návštěva bohyně Iris a pak delegace z Olympu s pohanským Triballem. To se musel sám autor při psaní nesmírně bavit. Také jednotliví návštěvníci z Athén nemají chybu. A ty krásné šťouchance do Sofokla!
Velmi krásně zde vylíčil i zrod Eróta, což si dovolím citovat:
Byl nejprve Chaos a pravěká noc
a Temnoty, Tartaros širý,
a nebylo nebe ni země ni vzduch.
Tu v klíně nesmírných Temnot
se pohnula černavokřídlá Noc
a prvotní zrodila vejce,
a z tohoto vejce, jak ubíhal čas,
pak vypučel toužebná Erós:
Zář perutí zlatých mu zdobila šíj,
byl podobný vichřice vírům.
S ním v rozlehlém Tartaru za noční tmy
se spojil kdys perutný Chaos,
a z tohoto spojení vznikl náš rod,
My první jsme spatřili světlo.
Tak nevím, zda to myslí autor vážně, nebo si i z tohoto vážného a důležitého mýtu dělá legraci.

3 08.09.2021