sika444 komentáře u knih

Velmi dobře napsaná biografie dospívajícího chlapce - se všemi nejistotami, obavami, emocemi. Dokonale vystižený rozpor mezi tím, jak se John chová, jak působí na druhé, a tím, kým opravdu je, co prožívá. Ta nejistota, tápání, ohledávání vlastního já - to je vyjádřeno opravdu mistrovsky. Zvláštní kapitola je vztah k matce, vztah k ostatním dětem, k Afrikáncům, učitelům. Výborně napsané.

2 18.11.2023

Kniha přesahující žánry. Portrét města a jeho obyvatel vyprávěný na základě mnoha cest a osobního vztahu autorky ke Kaliningradu, z něhož pocházela její matka. Autorka líčí desítky rozhovorů s obyvateli města, uvádí nespočet podrobností z jeho historie, ale ve skutečnosti pojednává o Rusku a Evropě. Velmi doporučuji.

2 14.11.2023

Pro mě je zde několik klíčových postřehů týkajících se vztahování církve a křesťanů k současné době a době vůbec. Např. O zalíbení v tom našem nebo v kapitole O konci ke smrti a konci k životu. V některých textech mi naopak připadá mnoho zbytečně obecného, co se s tím konkrétním, ač nepochybně v autorově mysli je, míjí. Beneš je nepochybně jeden z nejvýznamnějších současných kazatelů, jehož hlas je opravdu prorocký. Tam, kde takto promlouvá, je velmi působivý a inspirativní. V obecných meditacích nad teologickými pojmy je pro mne působivý méně. Vysvětlení podal on sám v poslední kapitole knihy.

1 11.11.2023

Mnohovrstevnaté dílo, které v první části připomíná jakousi děsuplnou dystopii (spíš než konkrétní dobu a konkrétní stát Jihoafrickou republiku) se ve druhé části promění ve filosofický traktát o smyslu lidské existence, o svobodě, absurditě "normálnosti" - s odkazy na Kafkův Zámek, Proces a biblické Lukášovské blahoslavenství.
Zahrada jako metafora normálnosti - jen v dotyku s půdou a pěstováním (závlaha) je existence života ospravedlněna. Jídlo jako metafora konzumu, kořistění. Prostě tahle kniha by si zasloužila hlubší analýzu. Skvělé!

3 11.11.2023

Kniha z nejpodivuhodnějších. Nejprve pohorší, naštve, vyvolá kroucení hlavou, zda je tam opravdu napsáno, co čtenář čte. Kdo v této fázi knihu neodloží, ale vytrvá, je bohatě odměněn zábavou, která asi nemá obdoby. Kolik vtipu, bizarností, absurdního humoru, surrealistických asociací, sprosťáren a hlubokých duchovních pravd je zde navršeno! A ve všem kraluje autor - vzdělaný, veselý, občas naštvaný, pohybující se v antické vzdělanosti a v současné vzdělanosti tak samozřejmě, až to vyvolává úžas. Kniha je natolik nepodobná čemukoli jinému, že se o ní špatně vypráví. Kdykoli se čtenář pokouší svým přátelům alespoň trošku zprostředkovat toto divuplné pojednání, vždy narazí na nechápavou reakci: A tohle je k něčemu? Tohle je klasické dílo? Tohle se dá číst? Inu, kdo nevstoupil do vody, nenaučí se nikdy plavat.
"Tak se bavte, drahouškové, a vesele dočtěte ostatní k prospěchu těla a ke zdraví ledvin. Ale slyšte, oslí hlavy, hrom vás sper, zapomenete-li mi připít na zdraví; a já vám hned všechno oplatím."
Proto dovolte, milí pijáci, připít mistru Františkovi: Ať mu je Hospodin milostiv! (Což nepochybně bude už jen za to, že tak důkladně rozvinul perikopu ze 2. kapitoly Janova evangelia. O ničem jiném - kromě trochy oplzlostí - totiž tento opus magnum není.)

6 03.11.2023

"Muži na slunci" - podivuhodně komplexní novela, v níž tragický osud tří uprchlíků z Palestiny obsahuje bezvýchodnost situace palestinských uprchlíků vůbec. Je opravdu geniálně napsaná. Postava neplodného Bambuse doplňuje palestinský exil o další rozměr. Skvělé.
"Návrat do Haify" - další pozoruhodná novela, v níž autor mistrovským způsobem pojednává o tom, co je vlast. Obdivuji, jak pojal židovskou ženu Miriam, s jakou úctou a respektem. Z díla je jasná nesmiřitelnost ve vztahu Palestinců k Židům. Autor se přitom zastavil právě na hranici protiizraelské ideologie. Mistrovské dílo!
Z drobnějších povídek vybírám:
"Obzor za branou" - tragické a smutné setkání mladíka, jenž musí matce sdělit, že jeho sestra je mrtvá, a tety, která musí nějak synovci oznámit, že jeho matka je mrtvá. Koncentrovaný žal.
"Dubnové máky" - partyzánská povídka, kterou mohl napsat Vasilij Bykav a zasadit ji do reálií partyzánských bojů v Bělorusku. Jenže tady bojují Palestinci proti Izraelcům.
"Hamid přestal slyšet povídání strýčků" - další partyzánská povídka, o níž platí to, co platí o předchozí.
Jako celek je kniha docela cenným zdrojem pro pochopení situace Palestinců ve Svaté zemi. Nejde však jen o dokument, ale o skutečnou literaturu, která je dnes už klasikou. Jen škoda, že je tak málo známá.

1 30.10.2023

První próza "Niečo iné" je bravurně napsaná soudní záhada připomínající vzdáleně Dvanáct rozhněvaných mužů. To mistrovství, jak se před námi rozprostírá děj, zvraty a změny úhlu pohledu - klobouk dolů! A to pojednání o sexualitě! Skvělé.
"Muži na slnku" - víc než smutné. Komentář píšu do českého překladu.
Obě díla doporučuji - není to žádný palestinský aktivismus, jsou to mistrovsky napsané prózy.

29.10.2023

Dobře napsaný román, s mnoha rovinami, v němž na Júsufově příběhu poznáme o Tanzánii víc než v odborných publikacích (nicméně za skvělý a zasvěcený doslov Aleny Dvořákové jsem vděčný).
S Júsufem se čtenář dobře ztotožní, jeho pasivita je vůči čtenáři vlastně milosrdná, aby zvládl pozvolnou gradaci děje (mistrovsky vystavěnou). Po dlouhé době jsem se na četbu vždy vyloženě těšil, protože svět Gurnahových hrdinů (reálný i myšlenkový) se mi stal blízkým. Vlastně tohoto zanzibarského spisovatele za toto dílo obdivuji, za suverénní a neexhibující způsob psaní - a těším se na ohlášený román Dozvuky.

1 29.10.2023

Zmatky se špióny jako metafora zmatku v doktoru Malíkovi, ale i v samotných Spojených státech v době mccarthismu. U Hostovského po Nezvěstném úkrok stranou, který byl možná ve své době atraktivní , ale dnes už se zdá být poněkud vyčpělý.

20.10.2023

Silné autentické svědectví, které nám pomáhá pochopit, co se děje uvnitř palestinské komunity. Darwíš patřil ke druhé generaci Palestinců, která objevila teror jako jediný prostředek účinného boje proti okupantům. Sám ví, že to je zlo, ale neví si rady. Škoda, že nebyly vydány další jeho knihy, které prof. Kropáček přeložil.
V Deníku všedního smutku jsou silná místa - reportáž z vraždění v Kafr Qásimu a pak ta intimní, v nichž odhaluje své pocity, ponížení a bezmoc. Silná a důležitá kniha, zvláště dnes, kdy palestinští teroristé přepadávají bezbranné Izraelce a Izrael bombarduje Pásmo Gazy a srovnává je se zemí.

14.10.2023

Jasné, stručné, informačně bohaté.

04.10.2023

Velmi pozoruhodná kniha. Především je opravdu dobře napsaná, člověk se nechce odtrhnout od čtení. Cenné je na ní to, že jako snad jediná kniha významného spisovatele literárně ztvárňuje události únorového převratu 1948. Jakkoli jsou některé postavy literární, je třeba vzít na vědomí, že autor byl svědkem toho, o čem píše. Jako zaměstnanec Ministerstva zahraničí znal poměry, které tam i na Ministerstvu vnitra panovaly. Jednotlivé postavy reprezentují celé vrstvy obyvatel. A čeho si obzvlášť cením - autor odhaluje, že postoje lidí k událostem byly výsledkem jejich mravní pevnosti nebo lability. Morálka nemá v žádné jiné podobné knize tolik místa jako zde. Borkova řeč k účastníkům "setkání demokratů" je přímo vzorová - ano, tady uhodil autor hřebíček na havičku.

3 03.10.2023

Výborně napsaná novela, skvělá atmosféra, všechno je tam tak akorát. V mládí jsem četl Noc v Lisabonu od Remarquea a Hostovský mi připadá mnohem hlubší a autentičtější.

1 25.09.2023

Podnětná kniha s mnoha zajímavými postřehy. Nový zákon jsme zvyklí číst z křesťanského pohledu, ale zde se prizmatem raně křesťanských spisů díváme na židovství. A to je pozoruhodné. Škoda, že poslední kapitola není obsáhlejší, ono rozštěpení prvních křesťanů by stálo za větší rozvedení.

16.09.2023

Skvěle napsaná kniha, která se odehrává v pozoruhodném prostředí. Nápad vyprávět příběh přátelství nejprve z perspektivy jednoho, pak z perspektivy druhého z aktérů je skvělý. A je to zásah do černého. Kniha je psána svižně, úsporně, bez zbytečných odboček, které by nevedly k pochopení vztahu Mameda a Aliho. Hodně jsme se dozvěděli o Maroku, ale mnohem víc o sobě.
A tady je četba: https://www.youtube.com/watch?v=xNY7MIgjMFk&ab_channel=NaHlubinuNET

1 14.09.2023

Jedinou nevýhodou této knihy je, že ji čtou ti, kteří většinu z toho, o čem pojednává, znají, zatímco ti, kteří by ji číst měli, protože jim informace chybí, ji nikdy do ruky nevezmou.
Kniha je nabitá fakty, přičemž osobní tón působí na čtenářovy emoce. Působivá, chtěl bych ji dát přečíst mnoha lidem, jen se bojím, že platí první věta z tohoto komentáře.

11 10.09.2023

Listy z vyhnanství - vyvolávají dojem, že byly psány v laciných hotelech, na lodi, v lisabonské hospodě. Autentičnost jednotlivých textů z nich dělá jedno z nejcennějších svědectví o útěku před Němci. Motivy domova vyrážení dech (pěšinka z dětství, závěrečná apoteóza krajiny). Někdy se zdá, jakoby byly texty nehotové, útržkovité, prolíná se v nich sen (nebo spíš halucinace) s realitou. Postavy jsou rozervané, nejasné, divné. Je to prostě mistrovské dílo.
Sedmkrát v hlavní úloze - je kombinace psychologického a konspiračního románu. Zdá se mi, že autor je velmi patetický, jazyk příliš metaforický, květnatý, neprůhledný. Ale to je Hostovský. Ani postavy a syžet nejsou úplně zvládnuty - ke konci jakoby už už chtěl autor skončit, ale dvě postava ještě neuvedl. A přece to člověk musí číst, protože to je snad jediný český román z konce 30. let, který tematizuje politické události. Navíc jednotlivé postavy vždy někoho reprezentují, jsou více symbolické než reálné. A v tom je největší plus i mínus románu, protože číst jej je místy velmi obtížné.
Cizinec hledá byt - dílo mistrovské, které nás postupně vede hlouběji a hlouběji, takže po jeho přečten jsme nuceni znovu promýšlet jednotlivé scény, postavy a prostředí. Kdo je vlastně doktor Marek? A kdo jsou ti, kteří jej u sebe nechávají bydlet? Co je předmětem Markova studia? Kdo je tajemná žena? A dítě? Otázky, otázky, otázky. Skvělé!

1 06.09.2023

Čtyři drobnější prózy, z nichž nejlepší je "Poslání", zvláště v partiích líčících klaustrofobní atmosféru exulantů.

1 27.08.2023

Tato sbírka povídek otevírá povětšinou téma vnitřní pravdivosti života, řeší otázky související se sebeklamem a vnitřní nepoctivostí.
Gusev - povídka či spíše črta o marnosti jednoho života (vlastně dvou, protože vedle Guseva je zde ještě Pavel Ivanyč). Smrt a vize mrtvoly nořící se do hlubin moře (a záhy sežrané žralokem) patří k tomu nejpřízračnějšímu, co Čechov napsal.
Ženské - všichni se navzájem nenávidí a nejraději by se pozabíjeli. Rusko v kostce.
Souboj - velmi zdařilý příběh života zbytečného člověka Lajevského, klamajícího sebe samého. Tento lenoch se a bezcharakterní člověk odhaluje svou špínu, svůj propad do lží a klamů. Proti němu stojí von Khoren, který má velmi blízko k fašismu. Jeho myšlenky na řešení společenských problémů našly naplnění za bolševismu. Evoluční pohled na společnost, která dospívá k totálnímu odlidštění. Souboj jako katarze. Geniální próza, doslova filmový scénář.
Žena - další příběh naprosto marné a zbytečné existence zbytečného sebestředného člověka na pozadí ruského hladomoru. Zde sebepoznání vyústilo do rezignace. A pak je tu tragická postava ženy, které bylo souzeno po boku této bohaté nuly žít.
Velká dáma - další portrét sebestředné, hloupé, afektované ženy, "umělecké duše" bez špetky talentu, která není schopna jakékoli autenticity. Finále ústí do rezignace.
Ve vyhnanství - mistrovská miniatura, která nabízí dvojí přístup k životu na příkladu dvou trestanců na Sibiři. Semjon je dokonalý stoik, skeptik, s nímž pobývat musí člověka uvádět do šílenství. Tatar je opakem Semjonovým, miluje život, chce si užít, byť jen jedinou hodinu. Konfrontace těchto přístupů končí obrazem spokojeného Semjona a zoufalého Tatara, který od života ještě něco čeká. Jenomže v Rusku - a ve vyhnanství.
Sousedé - další portrét člověka, který jedná jen na základě momentálních impulzů. Kdo vlastně je? Co si opravdu myslí? Má nějaké mravní zásady? Co si tento Petr Michajlyč vlastně myslí o úletu své sestry Ziny, která se spustila se ženatým sousedem? On sám ro neví.
Pavilon číslo 6 - jedna z klíčových Čechovových próz. Další marný člověk, který neumí pracovat, zato dokáže filosofovat. Stačí však, když mu duševně chorý Ivan Dmitrič trochu posvítí na jeho stoicismus, a jeho vnitřní svět se začne drolit. Smrt doktora Andreje Jefimyče je jediným východiskem. Inu, moc radostné čtení to není.
Strach - jakási črta, introspekce mravně nezakotveného člověka, který jedná jen na základě svých momentálních impulzů.
Čechov jde ve svých prózách opravdu hluboko, provádí nemilosrdnou analýzu "moderního člověka" (80. let 19. století), tedy člověka, který ztratil zakotvení ve víře (náboženství je maximálně zdrojem jakýchsi sentimentů a emocí) a podléhá naprostému mravnímu relativismu. Je líný, neumí a nechce pracovat, klame sebe samého, chlastá a zadlužuje se a především je zapouzdřený sám do sebe. Tak takové Rusko muselo prodělat revoluci a vlastně celý ten marasmus 20. století. A totéž Rusko dnes bojuje proti Ukrajině. Literárně, umělecky je to dokonalé.

1 17.08.2023

Literárně velmi dobře napsané prózy s mnoha pozoruhodnými místy. Nicméně v kontextu ruské literatury je tam jaksi málo poznání člověka jako takového. Jako by napodoboval Poea, jenž to bylo desítky let po Poeovi. Nicméně Turgeněv je natolik dobrý spisovatel, že i skutečnost, že nezvládá hlubší psychologický ponor, nepřipraví čtenáře o zážitek. Jen se to nesmí číst třeba po Čechovovi.

12.08.2023