sika444 komentáře u knih

Mravoučná hra, jejíž mínus není v mravoučnosti, nýbrž v neuvěřitelnosti jednotlivých postav. San jen záporná postava Selicoura je ve své hadí proměnlivosti poněkud zajímavá, jinak jsou zde všichni příliš černobílí. Není to Schiller.

1 12.05.2022

Velká dramata, stále aktuální.
NEVĚSTA MESSINSKÁ - celé se točí kolem dvou bratří, kteří nedokáží respektovat hranice a jsou to svévolníci.
VILÉM TELL - ústředním tématem je svoboda. Skvělé dramatické momenty - scéna s jablkem a zabití Gesslera.
DIMITRIJ - byť torzo, přesto velmi inspirativní. Míchat pravdu a lež se nevyplácí - ani v politice.
BÁSNĚ - leccos stále žije, zvláště balady a několik reflexivních básní. Vášnivé verše básní Dobyvatel a Zlí monarchové dodnes vyvolávají emoce.

2 11.05.2022

Otvíratelky jsou fakt inspirující. Úmluvy někdy nezasáhly cíl, což není jejich chyba, spíš jiné naladění čtenáře. I tak je to bezva kniha pro přemýšlivé lidi - a Jáchym umí inspirovat. Felix culpa o trhlinách je bezvadná.

2 07.05.2022

Nakonec je zde přeci jen ukázán směr, kterým se na cestě po hledání smyslu vydat.

03.05.2022

Skvělá analýza fenoménu viny. Kriminální, politická, morální a metafyzická - tahle kategorizace metodologicky pomohla, aby se autor neutopil v dojmech a "názorech". Tyhle čtyři druhy viny tvoří konstrukci, na níž je vše navěšeno. Skvělá je analýza toho, jak člověk (Němci po válce) s vinou zachází. Pro mě jsou zde skvělé postřehy týkající se moralismu (vyznání vin - hle, křesťanské klišé, o němž autor řekne, že je to projev vůle po moci), agresivního mlčení, vědomí viny jako součásti politického sebeuvědomění a toho, kam kniha ústí - pokory. Také úvahy o politické svobodě jsou nadčasové. V době, kdy se proviňují občané Ruské federace podobně jako se provinili ve 30. letech Němci, je Jaspersova kniha nezbytná.

2 26.04.2022

Čeho všeho se zde tento neobyčejný autor dotýká! Je to jakési hledání ztraceného času, ale i ztraceného života, ztracených lásek, ztracené rodiny, ztracené identity, ztracené šance někým být. Fascinující je obraz nádraží v Antverpách, který knihu otevírá, Justičního paláce v Bruselu s jeho zazděnými místnostmi a chodbami, co nikam nevedou, a konečně popis obludné Bibliotèque nationale de France, faraónský pomník Françoise Mitterranda, jímž je kniha uzavřena. Austerlitzův příběh, jakkoli jeho průběh můžeme díky filmům a rozhlasovým pořadům o Nicholasu Wintonovi předvídat, je podán tak sugestivně, že se i po tolika podobných vyprávěních čtenář neubrání dojetí. Na Sebaldovi je pozoruhodné, že i když nepíše romány, dramata či povídky, tvoří svými esejistickými díly skutečně velkou literaturu.

6 24.04.2022

Skvělá kniha na téma hybridní války. Některé analýzy jsou opravdu kvalitní, zvláště ty, jež se týkají poměrů v Česku. Velmi pozoruhodné jsou kapitoly týkající se hybridní války ze strany Ruska, Iránu, Číny a Islámského státu. A velmi cenná je rekapitulace rusko-ukrajinského konfliktu.

3 17.04.2022

Kniha přináší pozoruhodná srovnání motivů, myšlenek, teologických konceptů, jež ve vrcholném středověku připravily půdu pro reformaci. Luther je zde sice v centru pozornosti, ale autoři dokáží udělat sondy do nečekaných oblastí literatury (např. vyprávění o Bruncvíkovi). Pozoruhodné jsou analýzy děl, jejichž autorem byl Guillaume de Machaut nebo Karel Orleánský. A vždy se to nějak stočilo k Lutherovi, jenž uzavřel určitou etapu přemýšlení o daném tématu. Je to velká inspirace a určitě stojí za to knihu číst.

1 14.04.2022

Kniha obsahuje nejen vrcholná díla svého autora, ale především vrcholná díla světové dramatické literatury.
V A L D Š T E J N - trilogie o moci, ideálech a pádu. Z mého pohledu nebyl nejlepší postavou Valdštejn, ale hraběnka Trčková, pragmatická silná žena, která stála za klíčovými rozhodnutími generalissimovými. Absolutně dokonalou scénou je dialog hraběnky s Valdštejnem, v němž jej přesvědčí, aby podrazil císaře a přešel ke Švédům. Dramaticky je to dokonale vystavěná scéna, během níž Valdštejn změní názor pod náporem hraběnčiných argumentů. Vše je líčeno maximálně pravdivě, Valdštejn neudělá nějaký neuvěřitelný kotrmelec, ale podlehne jasným a logickým slovům chytré ženy. Trilogie se svrchovaně politická, a tak zde čteme mnoho výborných úvah. Např. z Gordonových úst zazní:
Císaře zradit - a takový pán!
Tak nadaný! Co je to sláva světa!
Já říkal: Tohle dobře neskončí;
ta jeho velikost a moc mu byly léčkou
a jeho zvůle stále kolísající.
Když člověk roste, nesmíš spolehnout,
že zná svou míru. V mezích drží ho
jen zřejmý zákon a pak vyježděná
a tvrdá stopa starých zvyklostí.
Však proti přírodě a zcela nový
by způsob, jakým Valdštejn vedl válku;
jím učinil se rovným císaři
a pyšný duch ho odnaučil sklonit se.
Je škoda ho! Vždyť nikdo nemohl
tam pevně stát, zdá se mi, kde pad on.

M A R I E S T U A R T O V N A - opět velké drama dvou žen, které zápasí s vlastními démony, majíce však proti sobě jedna druhou a také svět a odpovědnost. Je zde mnoho skvělých úvah o spravedlnosti a právu, o náboženství, o soudu. Marie se pokouší vyrovnat s vlastní minulostí, Alžběta ve svých pochybnostech míří hlouběji, k samotné podstatě moci. Drama je skvěle vystavěné, nejlepší je scéna setkání obou královen, která je vlastní básníkovou fantazií.

P A N N A O R L E Á N S K Á - velkolepá freska Janina vzestupu a pádu. Jana je projekcí všech zúčastněných, promítají si do ní všechny své neuskutečněné ideály, což jí samotnou zlomí. Schiller mistrovsky vylíčil Janin fanatismus, její náboženské zanícení, které skutečně přineslo plody v podobě osvobození Francie od okupantů. Hra má mnoho skvělých míst - obrácení vévody burgundského mezi ně patří. Z Talbotových úst (vrchní velitel anglické armády) zní v závěru doslova existenciální výpověď:
Již bude po všem, a já se vrátím zemi,
věčnému slunci ony atomy,
jež spojily se ve mně v žal i slast -
A z Talbota, jenž proslul ve světě
válečnou slávou, nezůstane nic
než hrstka prachu. - Takto končí člověk -
Jediná kořist, kterou odnese si
z tohoto svého boje o život,
je pochopení oné nicoty
a bezvýhradné pohrdání vším,
co se nám zdálo vznešené a vzácné -
Jedním z vrcholů dramatu je Janin monolog z počátku 4. dějství, v němž Jana přemítá nad tím, že člověk je příliš slabý na to, aby se mohl stát nástrojem v Božích rukou. Pozoruhodné je (z hlediska teologického), že Janina mise byla inspirována toliko Marií - nezní zde jediné slovo o tom, že by Jana při osvobozování země byla následovnicí Krista. Marie je naopak bojovnicí, mnohdy přísnou a krutou. Co na to katoličtí teologové?

1 09.04.2022

Snad nejsem zaujatý, ale tohle je jakýsi artistní pokus o cosi zajímavého, filosoficky přesažného, nicméně mně se zdá, že na to autor není dostatečně vybavený. Četl jsem knihu kvůli Filoktétovi - a tato dramatická etuda je taky nejzajímavější. Rozvíjí skvělé drama Sofoklovo a přináší nové podněty. Tentokrát není tou hlavní postavou Neoptolemos, ale Filoktétes, dobrovolně vstoupivší do samoty.
Prometheus přináší několik pozoruhodných myšlenek, ale jako celek je překombinovaný - trochu jako dort Pejska a Kočičky.

1 06.04.2022

U Platonova je jeden velký problém: čtenář neví, zda si dělá legraci, anebo to myslí vážně. Pokud to myslí vážně, pak jsou některé scény doslova bizarní. Pokud si legraci dělá a je to ve skutečnosti satira (jak se nás snaží přesvědčit úvodní text), pak je to satira, při níž mrazí. Zvláštní naivita, hloupost prostého lidu je zde vydávána za čistotu. Připadá mi, jako by autor převrátil lidovou zbožnost pravoslavných mas ve zbožnost komunistickou. V próze Co nám jde k duhu (Co to je? Cestopis? Reportáž? Provokace? Stalin k textu připsal: Svoloč!) sice odhaluje různé absurdity kolektivizace, včetně "odhalení" všemožných úchylek, jak o nich pojednával stranický tisk, nicméně skutečnost byla mnohem horší - to množství pobitých, okradených (u Platonova se lidé rozhodují, zda do kolchozu vstoupí), odvlečených do Gulagu. Ani náznak zde není o hladomoru na Ukrajině. Vím, nemohl. A přeci se otřel o Stalinův článek Závrať z úspěchu a udělal si z něj legraci. Něco tedy mohl.
Kniha tří Platonovových kratších próz navazuje na Čevengur, v němž se autor mnohem více rozmáchl a byl také mnohem explicitnější v líčení blbosti-naivity bolševiků. Však mu to taky Gorkij krásně řekl, že naivita jeho hrdinů hraničí s výsměchem.
Vlastně je to nesnadné čtení - pro nepoučeného čtenáře nesrozumitelné. Skutečnost, že zde, v Databázi knih, není ani jeden komentář, taky o něčem vypovídá.

4 06.04.2022

První část knihy je oslavná. Druhá je opravdu pozoruhodná - objevují se zde autoři, které později bolševici zavraždili nebo zakázali. Nacházejí se zde vzácné básně Sologubovy, Charmsovy a Pasternakovy. Skvělé je pojednání o Mandelštamovi. Třetí část je významná pro ty, kdo se zabývají dílem jednotlivých autorů, ale i tím, že předvádí prakticky, jak dokázal Čukovskij číst, čeho si všímal, jak vnikal do světů jednotlivých autorů. Krásně to dokládá i Žakův doslov, když cituje Čukovského posudek na překlady Dickense: "Není tam jediná stránka, kterou by ten člověk nepokazil. A přece jsou jeho překlady krásné. Je to sice ignorant a podvodník, který dokáže zpotvořit snad každou větu, ale co naplat, bez něho bychom Dickense neměli: obklopil nás totiž jeho atmosférou, nakazil nás jeho temperamentem. Nechápal jeho slova, pochopil však jeho samotného. Netlumočil nám doslova Dickensovy výrazy, ale vystihl jeho intonaci, gesta, bohatou slovní mimiku. Uslyšeli jsme, j a k Dickens hovoří, a to je v umění to nejdůležitější."

3 26.03.2022

Je to klasický Platonov, něžný, naivní, zasněný, s postavami, které se chovají iracionálně, jednají na základě svých momentálních pohnutek. Naivní víra v komunismus nemá tak bizarní podobu jako v Čevenguru, ale stále zde je - stejně jako víra v pokrok. Kolik toho myslel autor vážně a co všechno je ironie? Vždyť takto naivních nadšených knih tehdy vznikalo mnoho. U Platonova však bdělí cenzoři rozpoznali, že to je nějaké divné - a pro jistotu jej netiskli. Jsem vděčný za tento ediční počin.

6 16.03.2022

V celé řadě komentářů je tento poněkud slabší, protože mu chybí hlubší teologický záběr. Přesto je užitečné jej číst. Nabízí především synchronní čtení textu. Snad mohlo být víc zohledněno archeologické bádání a jeho reflexe i v české biblistice.

2 15.03.2022

Kniha nabízí možnost seznámit se s myšlením velkého humanisty. Edičně i graficky je pečlivě připravena. Přínosný je výběr z Obvyklých rozhovorů, neboť doplňuje edici Dvořáčkových překladů. Rukověť křesťanského rytíře není moc k přečtení kvůli složitosti humanistické češtiny. O to pozoruhodnější jsou dopisy. Zvláště druhý dopis určený Lutherovi odhaluje o tomto reformátorovi víc než mnohé tlusté monografie. A pak je zde dokonalá charakteristika Čech první třetiny 16. století z pera Jana Šlechty ze Všehrd a Erasmův komentář k němu. To se taky hned tak někde nenajde. Jediná výtka - Chvála bláznivosti vycházela i jindy a jinde, škoda, že editoři nezařadili ještě nějaký jiný spis.

1 13.03.2022

Pozoruhodná prvotina , která pomocí příběhu odhaluje cyničnost viktoriánské etiky, zvláště když konfrontuje Angličany s Italem Ginem. Závěrečné kapitoly jsou strhující, scéna koupání dítěte je opravdu dojemná. Skvělá kniha.

1 12.03.2022

Ideologie, která nejspíš stojí za současnými kroky ruské vlády. Jasné, otevřené, vše řečeno naplno. Jen jedna perlička: Jak měla podle Dugina vypadat válka v Jižní Osetii? "Po první porážce gruzínských vojsk jsme měli pokračovat ve válečném tažení, okupovat celou Gruzii a dosadit k moci prozatímní proruskou vládu. Po jisté době bychom naše vojska stáhli, avšak paralelně jsme mohli vytvořit silnou autonomní vládu v Samergelu, Adžárii a arménské oblasti Džavachetie, tj. v Gruzii mohl být ustanoven takový politický model, aby se v nadcházejících letech nemohla stát základnou globální americké říše a hatit budování naší vlastní říše." (A. Dugin, Čtvrtá politická teorie, strana 335). Mein Kampf prezidenta Putina.

Je to mix vtipných i mravokárných rozhovorů, jak napsala JulianaH. - cvičebnice. No ale dodnes se to dá číst, dodnes je to živé. Nejlepší je dialog Epikurejec - zdá se mi stále aktuální, navíc je skvěle argumentačně vystavěný. Bavil jsem se u všech, i když to není zábava v pravém slova smyslu.

1 05.03.2022

Ve srovnání s Cestou do zaslíbené země jsou ostatní povídky podružné. Cesta je velké podobenství, jež je psáno příznačným autorovým stylem a jazykem se spoustou banalit, aby vyzněla závěrečná scéna. Fuks 60. let byl opravdu Mistr.

4 26.02.2022

Velmi vtipná hra, jejímž hrdinou je Eurípidés a ženy, jež se cítí být poškozeny jeho hrami, v nichž - podle nich - vytváří jen negativní ženské postavy (Faidra, Helena), zatímco těch pozitivních si nevšímá. Navíc prozrazuje o ženách mužům skutečnosti, jež se ony snaží zatajit, a tak zhoršuje jejich postavení. Obžaloba ženských nectností z úst "Příbuzného" je velmi komická. Opět zde chybí politické motivy, ale hra je tak dobře napsaná, že ji ženský boj unese. Znovu podtrhuji výrazný feministický rozměr, byť podaný s lehkým ironickým tónem. Překlad Krejčího je skvělý.

2 26.02.2022