Sisssi komentáře u knih

Prázdné ulice byly lepší. V této knize byly malebné uličky nahrazeny bulváry velkých světových měst, čímž příběh ztratil něco ze svého kouzla. Je fajn, když dobří autoři píší i jednodušší literaturu, ale neškodilo by vrátit se zase k něčemu na vyšší úrovni. Nebylo to špatné, ale Ajvaz už se začíná opakovat, což je škoda, protože má na víc.

Na HP jsem vyrůstala a s každým dalším dílem jsem se bála úpadku kvality, který ale - naštěstí - nepřišel. O to větší zklamání přineslo Prokleté dítě a nyní i Fantastická zvířata. Vše je to dělané jen na velkofilmový efekt, objevují se stále stejné typy postav. Lehký, humorný styl a na druhé stranně úmrtí několika postav netvoří kontrast, ale prostě se k sobě jenom nehodí. Rowlingová se v tomto směru už asi vyčerpala. Úprava knihy je ale docela hezká.

Čekala jsem, že kniha bude lepší. Mohlo to být zajímavé, ale celá krize je vylíčena tak nějak přitaženě za vlasy. Začátek anotace (Co když se můžete pomstít celé vesnici?) vůbec nevystihuje podstatu. Eva se přece nikomu nepomstila, jen jim dala další podnět k drbání a vymýšlení šílených teorií co, jak a proč, stejně jako léta předtím smrt Janova. Z kamarádova skonu si očividně nevzala vůbec nic, jen ostatním potvrdila, že je ta divná z divné rodiny. Nemohu sympatizovat.

Od filmové podoby se hodně liší. Musím říct, že v tomto případě dávám přednost filmu.

Fajn, ale na nejlepší švédskou detektivku mi to připadá přece jen průměrné. Nejvíce mě oslovovaly pasáže o ničení krajiny, zbytečně masivním kácení lesů a neobyčejně prozíravé vidění honby za imitací starých dobrých časů, která je tak moderní i u nás, přičemž jsou tito "lovci" tak zoufale mimo.

Zklamání. Černobílé, plné klišé a stereotypů, rovněž překlad místy pokulhává. Nepochopila jsem, zač Jasmine a ostatní obdrželi tak prestižní ocenění. Ona sama má sice skvělé známky, chodí si povídat s pacienty a věnuje se sportu, ale to mi připadá trochu málo. Jak může podobné ocenění dostat někdo, kdo ještě na konci střední školy neví, kam se bude dál ubírat, případně někdo, kdo se při návštěvě kapitolu ptá, kdo že je to tam na té fresce, bohové? Váženě? K čemu celý ten humbuk s vlastenectvím, když nakonec nepoznáme George Washington? Jasmininu otázku "Slyšeli jste někdy o Rose Parksové?" jsem brala jako jasnou ironii, ale po bozích v kapitolu si nejsem jistá. Hrdinka mi připadá spíš jako holka, která to má vydřené, ale žádný velký talent nebo nějaké zvláštní nadání. Pár set nejlepších studentů v zemi si představuji opravdu jinak. K romanci s Roycem se nevyjadřuji, to je jen takový červenoknihovní efekt, aby to holky víc bavilo. Opravdu je nutné, aby bylo všechno popsáno tak růžově? Když Jasmine veřejně řekne, že je tu její rodina ilegálně, všichni ji podporují, všichni ji litují, každý je ochotný jí být oporou, to jen hloupý systém a pár politiků je proti ní. Opravdu? Takhle jednoduše skutečný život skutečně nefunguje. Bohužel je nespravedlivý a mnohdy právě ti nejlepší ztroskotají, protože nemají štěstí, ostré lokty nebo ty správné známé. Pokud tohle mělo být poučné pro dospívající, tak není. Škoda, dobrý nápad, špatná realizace.

Nádherné zakončení rozsáhlé ságy. Velká, romantická láska není úplně běžnou zápletkou Zolových románů. To je však jen krátká epizoda před návratem do kolejí neutěšeného realismu. Netypický Rougon Pascal, stárnoucí a milující svou neteř, umírá nedlouho před jejím příjezdem a jeho celoživotní dílo je zničeno ve dvou hodinách.

Skvělé! Škoda, že po podobných dílech málokterý dnešní čtenář sáhne. Přitom určité věci zůstávají neměnné, ať už dnes či ve středověku.

Tohle nebude můj oblíbený autor. Deaver značně zklamal. Nevěrohodné a bez atmosféry.

Tak jsem se dozvěděla, že Marie Terezie milovala jízdu na koni a kolotoče. Jak někdo může v tomto kontextu přeložit slovo "Karussell" výrazem "kolotoč", to je mi vskutku záhadou. Marie Terezie nemilovala kolotoče, ale karusely. Překladu by trocha pilování neuškodila. Dodatek z 24. 1. - Karusel je kratochvíle na koních, často v kostýmech, kdy se předvádí různé figury a tanečky.

Zajímavé, jen více takových mírně experimentálních počinů.

Čekala jsem, že to bude mnohem horší, jak jsem u populárně naučných knih tohoto druhu zvyklá. O skutečně "pravdivé příběhy" nejde ani náhodou, některé překlepy, chyby (faktografické, překladové, pravopisné) a vyložené nesmysly jsou opravdu neuvěřitelné, ale přesto stojí tato kniha o stupínek výše, než je u tohoto žánru a u amerických autorů obvyklé. Další malá pochvala je za výběr některých méně obvyklých "princezen".

Nenáročná oddechovka, jen by si měl autor lépe nastudovat reálie doby, do níž děj své knihy zasazuje.

Lepší než Pole a palisáda.

Laskavé, procítěné, krásné.

V rámci oddechové literatury příjemný román o tom, že proti vůli vyšší moci (Boha či osudu), je člověk bezmocný a ať dělá cokoli, jeho snahy jsou úplně zbytečné, stejně se nakonec dostane tam, kam jej vyšší moc chtěla dostat. Může se snažit, může mít vůli, může chtít, ale není to nic platné, člověk v uričtých věcech zkrátka není svým pánem a je jen vláčen ve vlnách moře nepřízně. Čtenář se daleko dříve než Martina sama ptá, komu byl život vlastně uloupen. Smírný konec a díky dítěti nalezený klid mě překvapil, čekala jsem tragické vyústění v podobě skoku do studny.

Vzhledem k tomu, že kniha je autorovým soukromým dílem, nevyvaroval se určitých překlepů či vynechaných slov, případně nevhodného slovosledu, ale těchto a pár dalších drobností naprosto nemůže zastínit celkovou kvalitu knihy. Jen více takovýchto zajímavých počinů! Císař Ferdinand je neprávem opomíjená historická postava a nezbývá než doufat, že i tato kniha přispěje k probuzení zájmu o toto zajímavé téma. Detailní pohled na fungování císařského dvora je nesmírně zajímavý.

Tento otřes je "v souladu s RVP"? Stačí letmý pohled do obsahu, aby člověk viděl, že tato pseudočítanka je skutečný průšvih. Dát vedle sebe pro srovnání Vodníka od Erbena a od Suchého je dobrý nápad, ale ten od Suchého nesmí být v obsahu uveden ve stejné úpravě, jako Erbenův, nebo si děti budou myslet, že Suchý je Erbenův současník. Proč je nelogicky nejprve uveden "Taťjánin dopis Oněginovi" a pak až "Evžen Oněgin" je mi záhadou a vsutku nevím, co by se mohly děti naučit z podprůměrných a triviálních dílek (Barbara Cartlandová: Sissi, soukromý život Alžběty, císařovny rakouské; Lenka Lanczová: Blbej fór; Louise Renninson: On je fakt boží; Petra Braunová: Borůvkové léto s Terezou; Katarína Gillerová: Úžasssná dovolená atd.)

Velmi pokřivený pohled na císařovnu Alžbětu a její rodinu. Tuctový pseudohistorický román plný klišé a zkreslení.

Na Japonsko poloviny 50. let je to opravdu nečekaně otevřené psaní o sexu (navíc s přihlédnutím k vysokému věku aktérů, sex lidí v tomto věku byl donedávna tabu i na Západě). I když se mi některé věci zdají málo uvěřitelné a nakašírované, moc se mi líbila ona hra s pravdou a nepravdou v denících, které se tváří jako otevřené zpovědi, ale přitom jen počítají s tím, že si to přečte ten druhý a proto každý z manželů výpověď stylizuje do určité podoby. Manželčin závěr pak přináší konečné potvrzení její pokrytecké neupřímnosti. Nevinila bych z ní však její úctu k tradicím a svázanost zkostnatělou morálkou, ale její individuální povahu. Nic přece neopravňuje člověka k tomu, aby druhého dohnal k smrti, zvlášť, když si Ikuko s Kimurou užívala už za manželova života a jeho smrtí si vůbec nepolepšila. Ovdovění nic nevyřešilo, Kimuru si vzít (kvůli konvencím) stejně nemůže. Pokud se Kimura formálně ožení s Tačiko, bude mezi nimi místo manžela stát dcera, takže všechno Ikukino intrikování vlastně vyznělo naprázdno. Dobré, ale na "nejlepšího japonského autora 20. století" je to podle mě trochu málo.