Sisssi komentáře u knih

Oproti prvnímu dílu se v pokračování zbytečně moc mluví a málo děje. Mrzí mě určtá předvídatelnost (např. ve chvíli, kdy se Cressen začne zabývat myšlenkou otrávit Melisandru, je čtenáři, který přisoupí na hru autorovy poetiky jasné, že se nakonec otráví on sám) a hloupé a zbytečné Martinovy chyby.
1. naivní představa, že žena má na počátku těhotenství prsa plná mléka - slyšel autor někdy slovo mlezivo?
2. dvakrát se zdůrazní stažení králíka, ale dál se asi peče nevykuchaný - chudák Jon, to by si tedy pochutnal.
3. chybné užití slova chrlič (gargoyle = ozdobný architektonický prvek, odvádějící vodu) v případech, kdy měl být užit jiný výraz (chimera = žádnou vodu neodvádí, přípdně úplně neutrální slovo statue), tento nedostatek mohl být odstraněn alespoň dobrým překladatelem, ovšem od člověka, který vyprodukuje větu "Tvoje Výsost pro tebe poslala?" (správně "Její Výsost") nebo "Ty nejsilnější vydrželi do večera" (správně "Ti nejsilnější vydrželi do večera"), mě to ani nepřekvapuje, o užití přivlastňovacích zájmen a přehnaně častém užití "mně" na úkor "mi" ani nemluvě.
Doufám, že druhá část druhého dílu bude lepší a už se na ni těším.

Další příjemná kniha od Winkelhoferové, vystavěná podobně jako její předchozí Šlechtictví zavazuje. Tentokrát méně zobecňuje a více vypráví o skandálech a jejich specifických rozdílech v té které zemi, u té které dynastie. Ohledně překladu se však domnívám, že přídavné jméno přivlastňovací od jména Alexandra je Alexandřin (překladatel píše Alexandrin), rovněž neznám Něvského prospekt, ale pouze Něvský prospekt.

Moje první Austinová v životě. Dlouho jsem se nemohla odhodlat, protože jsem se bála, že to bude na můj vkus příliš "červenoknihovní". Dílo ženy-autorky z počátku 19. století je něco, co v české literatuře nemáme.

Povedená a vtipná oddechovka.

Perfektní kniha, která vám poví mnoho nového o zajímavém tématu, k němuž je pramenů jako šafránu.

Ačkoli se autorce dá ledacos vytknout (určitá zmatečnost, přílišná spekulativnost), přesto je tato kniha skvělým náhledem do fungování, myšlení a cítění raně novověké jihofrancouzské vesnice.

Stará, ale velmi kvalitní publikace o Lucrezii Borgiové.

Ač jsem u předchozích dílů vždy oceňovala, že se každý z nich odehrává v jiném fikčním světě, s postupujícími díly mi to začíná už připadat poněkud nadbytečné. Navíc u sirén jde o děsný mišmaš všeho možného od druhého rokoka až po první desetiletí 20. století, což netvoří úplně dobrý celek.

V textu několikrát narazíme na nějaký velký problém či záhadu, které jsou líčeny jako téměř nepřekonatelné - ale najednou místo vyřešení vyšumí do ztracena a už nikoho nezajímají. Viz Fialkovo pátrání po zmizelé Fany (proč až po tolika letech? a proč pak najednou zase vše nechá být?), Rowanovo vyšilování, že jsou všichni proti nim a nedovolí jim trénovat přímo u cyklóny, dělá kvůli tomu psí kusy, jako je třeba pátrání po tunelech, cesta do Kentaurionu - a náhle trénovat na mořském břehu jde a vlastně už to nikoho ani nezajímá. Stejně tak je nejprve zdůrazňováno, aby Marina šla pro klenot právě v určitý termín, ale náhle je to vlastně jen na jejím rozhodnutí. A já se ptám, proč, když jsou všichni nesmrtelní, se najednou tak strašně chvátá s tím, aby Marina honem, honem už letos pro ten klenot šla? A jakou má logiku, že má vyzvednout nějaký meč, který má udržet na zemi lásku - meč, láska... kde je tam jaká spojitost. Navíc je meč hned zase vrácen na místo v moři, takže k čemu celý ten humbuk vlastně byl? Zkrátka taková nafouklá bublina o ničem.

Domnívám se, že Fialkovo pátrání je v knize jen proto, aby se autorka mohla blýsknout svými pošmodrchanými pověstmi o Godivě a Kotys. Tyto dvě postavy spolu nemají nic společného, vrch Kotýz se jmenuje po jakémsi Kotyzovi, který tam vlastnil půdu, navíc se tento název používá až od 19. století (viz kniha Vladimíra Stárky "Český kras", 1984) a thrácká bohyně je do celého příběhu nearoubována přes Kelty, kteří údajně měli toto božstvo od Thráků převzít a přenést do střední Evropy. Více než fakta však z tého historky mluví romantický duch 19. století. Rovněž příběh Lady Godivy byl poněkud odlišný, než jak ho líčí novodobá romatická pověst (a výtvarné umění 19. století), stačí mrknout na anglickou Wiki a zjistíte, že ona nahá jízda se buďto vůbec nekonala, nebo byla alespoň docela jiná, než se nám Štulcová snaží podsunout. O nějakém smyslu pro humor, s nímž obě postavy údajně uhání (polo)nahé na koni krajinou, tak nemůže být řeči.

Proč Rowan pátrá po spojenci Lady Meduny (a proč se o ní dozvídáme až v šestém díle, je-li to tak důležitá záporná postava ve světě elementálů?), když přece slyšel v Chordickém pavilonu věštbu pro Alfa? I když Rowan nesměl ostatním o věštbě nic říct, sám přece mohl zaměřit pozornost jen na Alfa a nezdržovat se s dalšími podezřelými. Alf a Viktor mají být Edison a Tesla?

Zaráží mě rovněž ty úchylné zoofilní praktiky (Rowan slintající nad Marinou-labutí i Marinou-kočkou, Marina v regulérní milostné scéně s kočkou), to bude asi nějaká osobní milostná fantazie autorky, ale co to dělá v sérii pro děti?

Na tento díl jsem se velice těšila kvůli dryádám a stromům, ale bohužel příroda byla opět devalvována na ornament, místo přírody v knize figuruje zeleň jen jako doplněk luxusních interiérů a anglický park kolem zámku, dokonce i Dianin les je obehnaný mřížemi - něco tak nesvobodného a pseudopřírodního mi k autorkou proklamované životní filosofii nesedí. Stejně jako u Vlnění nymf i zde najdeme malé doprovodné obrázky u každé kapitolky, které velmi pěkně ilustrují děj kapitoly. Hned v úvodu je obrázek kola roku s keltským stromovým kalendářem. Jak kolo, tak i kalendář nemají se straými Kelty nic společného. Kolo roku je wiccanský vynález, vzniklo až ve 20. století a jeho inspirace předkřesťanskými svátky je někdy velmi volná (nedochovaly se informace, jak a kde všude byly vlastně slaveny), někdy jde i o zcela smyšlené, novodobé svátky. Stromový kalendář zase pro změnu má kořeny až raném novověku, Keltové nic takového nepoužívali. Pověst o Dianině vládě v Aricciu u jezera Nemi nevychází z ničeho menšího než z Frazerovy "Zlaté ratolesti", což je text, který bychom měli brát s velkou rezervou, stejně jako Frazerovy názory na archaické náboženství celkově.

Marina je taková ufňukaná, rozmazlená, ano, prožila těžké chvíle, dětství bez matky, ale oprvdu je nutné, aby si místo spokojenosti, že konečně má matku i lásku, pořád stěžovala, jak je o hrozné, být dcerou vílí královny, když z toho přitom neustále těží (luxusní hadříky, kabelky, šperky, dobrůtky, extra zacházení a pobyt v Římě pro celou třídu,...) ? Ještě nepochopitelnější mi připadá nářek, že se musí schovávat. Vždyť to tak ve skutečnosti vůbec není, je přece často středem pozornosti, a to nejen ve třídě, ale především na různých akcích, jako bylo v minulých dílech divadlo, soutěže, v tomto díle je to ples. Právě tento ples ve stylu císařovny Sisi je značně postavený na hlavu. Nejen, že jsou Sisi a Franz líčeni jako kdovíjak zamilovaný pár (ala sladkobolné filmy s Romy Schneiderovou, o kterých víme, jak jsou na hony vzdálené realitě), ale především nesmyslná volby Mariny do role Sisi, kde si ji všichni mohou dobře prohlédnout a vidět, jak velice je podobní Aine. K čemu se královna víl schovává v Čechách (a nenavštíví Marinu ani ve chvíli zdranění, aby ji nedejbože něco neprozradilo), když ale přitom přijede na ples, kde jsou obě velmi dobře viditelné a srovnávatelné? Stejně tak bylo nesmyslné, když si Marina a matka vyměnily ony "maskovací brýle". Vždyť to naopak na jejich podobnost upozorňuje... Vítězství v shakespearovské slam poetry soutěži je dalším okamžikem, kdy je Marina ve středu pozornosti. Její myšlenka na to, že by si přála, aby jí někdo z poroty nadržoval, je více než úsměvná. Vždyť je jí nadržováno a těší se zvláštnímu zacházení již od počátku docházky a Rafaelovu školu!

Jediný lék na Marininu melancholii či nepohodu je pro Aine i pro Dianu něco tak přízemního a konzumního, jako je nakupování kabelek, šatů a bot, zkrátka udržitelnost opět dostává na frak. To neustálé shoppování a vysedávání po kavárnách je otravné a stereotypní. A všechna ta snobárna s rádoby společenským chováním, protokolárním oblékáním a etiketou... no nevím, jestli tohle už se od předchozích dílů nezačíná vzdalovat až příliš a jestli si to autorka neměla nechat do nové, zcela jiné série.

Údajně moudrý profesor historie Rabenschwarz krmí Marinu moudry typu "dějiny píší vítězové", jako kdyby nevěděl, že právě od toho je historie - snažit se proniknout do toho, proč autoři píší tak jak píší, proč některé věci zamlčují a jiné zdůrazňují... Zkrátka mluví, jako by vůbec nevěděl nic o historiografii a metodologii historikovy práce.

Bydlení v obřích stromech asi vypadá pohádkově, ale takto upravený strom je vykutaný, dutý a tudíž mrtvý. Je to ale krásná ukázka zacházení s přírodou v celé této sérii, potažmo v neopohanských, new age a ezo hnutích, kde často najdeme právě podobný přístup, který na první pohled přírodu oslavuje, ale ve skutečnosti ji ničí nebo ignoruje, že jde o živý organismus, člověku nesloužící a nepodléhající.

Je vidět, že autorka se s dalšími díly vyvíjí. Opět si vyhrála s prostředím, především se zařízením interiérů, na rozdíl třeba od světa nág mi ale Rusalčina jezerní říše připadá poněkud méně promyšlená. Od dětských pohledů na svět, kde převažují základní potřeby (najít maminku,...) se děj začíná odklánět spíše k ezoternímu pohledu na svět a rádoby moudrostem o životě, přírodě a světě, nutno dodat, že moudra jsou to plytká a často dost mimo. Příběh už není tolik o Marině samotné. Bohužel se stále opakují stejné zápletky, např. několik útoků na Marinu, kdy jí nikdo nevěří, a rozhovory, např. Pan a Aine vlastně mluví již od třetího dílu z většiny stále o tomtéž, aniž by to k něčemu vedlo, chápu ale, že něteré čtenáře ono jiskření mezi nimi může bavit.

Znovu mi ale vadí rozpor mezi proklamovanou ekologií, zdravým životním stylem, přírodností a tím, co pak postavy skutečně dělají. Opět brambůrky, spousty konzumních krásných hadříků a podpatků,... A když třídě hrozí, že půjde pěšky z Vrchlabí do Pece pod Sněžkou, vyděsí se. Přitom jde o cestu dlouhou cca 15-18 km, dobře, s převýšením asi 600-700 metrů, ale jsou to přece elementálové, nadlidé, takže podobná procházka by jim ani v červencovém počasí neměla vadit.

Proč nikomu tak dlouho nedošlo, že Pan=Krakonoš, je mi záhadou. Autorka tu plácá dohromady vše, co se jí hodí. Krkonoše nepocházejí od jména boha, ale od výrazu pro kamenité úbočí či pole, Korkonto, jak říká i Encyklopedie Keltů v Čechách. Štulcová si neuvědomuje, že Klaudios Ptolemaios (doporučuji např. Řehák, Květ: Ptolemaiova Velká Germánie stále záhadou, časopis Pravěk, č. 1, 1993, str. 177-191) , který jako jediný zmiňuje ony Korkonty, žil až v době kdy u nás už se proháněli Germáni, stejně tak si neuvědomuje, že Ptolemaiovo učení bylo velmi populární za renesance. Renesanční mapy pak přináší první zobrazení "Krakonoše" - ať už jde o mapu Helwigovu či Hüttelovu (na obou je postavička Krakonoše jako přes kopírák). Možná by ji zaujalo i to, že o necelých sto let mladší mapa Scultetova ovsahuje přímo bůžka Pana a bohyni Deméter. Renesance antiku zkrátka milovala. Doporučuji Kuchařovy Mapy českých zemí do pol. 18. st. a texty Tomáše Grima o starých mapách. Zvážíme-li, že Martin Helwig působil ve škole u sv. Máří Magdalény ve Vratislavi, divím se, že autorka do svých košatých konspirací nezahrnula i Krista a Magdalénu :-). kdo se chce poučit více (a realističtěji) ohledně Krakonoše, doporučuji knihu Jaromíra Jecha Krakonoš. Je důležité si uvědomit, že původně byl Krakonoš duch či démon, jehož se obávali a zároveň si ho snažili naklonit hledači pokladů, kteří se snažili v horách něco vytěžit. Tedy žádná přírodní bytost, která chrání krkonošskou faunu a flóru, to z něj udělalo především 19. století, které bylo plné romantických příběhů.

Velmi mě ale v této knize, primárně určené pro náctileté, překvapuje milostná linka Marina - Arthos. Sice je již od prvního dílu zřejmé, že on je jejím osudovým Lvem, ale když víte, že jí je 14 a půl a on se do ní zamiluje... no nevím, připadá mi to poněkud úchylné.

Marina sice pořád naříká, jak to má chudinka těžké, že nechce být elementálkou, přitom nejvíc ze všeho nejvíc ale řeší hlouposti (např. velký zadek) a navíc je ze všech stran rozmazlovaná a učitelé jí nadržují, či spíše: posuzují ji zcela jinak, než její spolužáky. Nějak mi svými projevy (chování + některé dialogy) připadá pořád jako ta malá holčička z prvých dílů, jako by příliš nedospívala. Přitom jsem čekala, že autorka jako učitelka, která přichází denně do kontaktu s dětmi, bude mít právě tento aspekt dobře zvládnutý. Celkově mi připadá, že si autorka ráda vyhraje s líčením opuletního protředí, zařízení, oděvů, ale na úrovni prožívání a psychologie postav spíše jen klouže po povrchu. Rovněž jsem nepochopila, proč se dělaly takové tajnosti s tím, že Luna je Marinina babička, na tom přece není nic zas až tak šokujícího. Osobně jsem ve třetém díle hádala, že babičkou bude spíš nějaká personifikovaná Smrt, když Aine dělala takové tajnosti a tvrdila, jak by to pro Marinu bylo traumatizující, poznat druhou babičku.

Kdo se chce skutečně seriózně poučit o Atlantidě a zjistit jak a především proč si tento bájný kontinent lidé vymysleli, tomu doporučuji Ecovy "Dějiny legendárních zemí a míst" a také knihu "Kosmické stromy a magické portály: náboženství a alternativní spiritualita v mayských studiích" od Zuzany Marie Kostićové.

Scéna, kdy Arthos ukazuje Marině dílny, v nichž se uchovává a zaznamenává veškeré lidské vědění, je jako okpírovaná z Ecova Jména růže. Kdyby byli kentauři skutečně tak moudří, jak je Štulcová líčí, měli by vědět, že velkým požehnáním jak pro jedince, tak i pro společnost jako celek je schopnost zapomínat. Více k této tematice v knize "Krajina mezi pamětí a zapomínáním" od Karolíny Pauknerové, případně Martin Golec: "Fenomén Býčí skála" (ačkoli druhou knihu zas až tak moc nedoporučuji, některé texty v ní jsou dost pofidérní, ale autorova úvaha o důležitosti zapomínání a nedělání skanzenu z každého místa, kde se něco stalo nebo byl někdo pohřben, je velmi přínosná zvláště pro nás, kteří tak rádi bagrujeme, shromažďujeme a archivujeme spousty informací).

V závěru opět narážíme na jeden z autorčiných rozporů - záškodnice chce Marinu zabít v sutinách Atlantidy, přitom v předchozím díle byla přesvědčena, že její smrt je k ničemu, protože by se narodila znovu a znovu získala jejího Lva, takže je nutné, aby pouze zešílela, ne však zemřela. Takže proč najednou tak otočila?

Skvlé čtení, které umožní nahlédnour pod pokličku porodnictví a podívat se na ně očima lékaře, který se v oboru pohybuje již několik desetiletí. Doporučuji, myslím, že čtení bude zajímavé i pro kritiky dnešního nemocničního porodnictví.

Opět je třeba vysoce ocenit autorčinu fantazii. Avšak, hned na úvod - onen král lesa, který ma na hlavě paroží, ten není odrazem nějakého dávného, predkřesťanského božstva, ale za jeho vznik vděčíme Margaret Murrayové a různým romantickým představám 19. století (doporučuji knihy Horák: Návrat starých bohů, Kreuz: Kouzelnické a čarodějnické procesy). I celé Lesní sídlo a zvířata v něm (sice nemluví, ale naprosto nejsou divoká a plachá, naopak jsou velmi nakloněna člověku a jakmile potkají studenty v lese, loudí od nich jejich svačiny - těžko najít něco méně přírodního a divokého, připomíná mi to normalizačně domestikovaný a v lati stojící les pana hajného z komedie Ať žijí duchové, kde je také živá příroda potlačena do velmi usměrněné a zkultivované podoby) nám neukazují přírodu jako takovou, ale pokřivenou, domestikovanou a modernímu pohodlnému člověku podřízenou pseudopřírodu, která v sobě vlastně nic přírodního a divokého nemá. Je to naopak její prznění, devalvování na pouhý krásný, kýčovitý ornament. Příznačná je třeba všudypřítomnost břečťanu v Lesním sídle. Sice krásně vypadá, ale bývá často nebezpečným invazivnim druhem, který poškozuje svého nositele (bortí zdi, přispívá k vývratu stromů,...). Jak se do té popisované přírody, lesa, divočiny hodí všechny ty rtěnky, řasenky, podpatky, fén...?
A když má Štulcová tak ráda Shakespeara - je cosi shnilého v přírodě Rafaelky...

Teprve cca na straně 45 mi došlo, že inspirací k tomuto dílu byly (mimo jiné) i Zvonící cedry Ruska od Megreho, ten tendenční škvár.

K všudypřítomným řasenkám, rtěnkám, podpatkům a minisukním přibyl ještě fén, Marinin mindrák z tloušťky a přesný návod na líčení řas. Nějak mi nedochází, jak se tyto povrchní záležitosti shodují s přírodností, ekologickým a hlubokým, na správné hodnoty zaměřeným životním stylem?

Když se po neshodě s Arthosem Marina zlobí i na matku, ta si ji usmiřuje (opět!) igelitkou dárečků. Takové přitakání vyprázdněnosti, mělkosti vztahů + materialismu mi k proklamovanému správnému a přírodnímu žití prostě nesedí. Panův žertík s Aine a její pobláznění do pejsků je zdlouhavý a zbytečně natahovaný, jako by se aurorka snažila nahnat své knize více stránek.

Občas na mě text působil dojmem, jako by autorka psala na přeskáčku, s velkými prodlevami. Jak jinak si vysvětlit veletoče typu: miluju Plantefolieho, nemiluju Plantefolieho, smažu jeho číslo, chci s ním chodit, Lev mě nezajímá, Lev = Arthos, Arthos Lva hledá, záškodnice chce Marinu zabít, záškodnice chce, aby Marina zešílela, protože jinak by se narodila znovu, najednou ji záškodnice chce zase zlikvidovat... Některé části si zkrátka odporují, jako by si sama Štulcová nepamatovala, co píše.

Prostě Agatha. A v Bytě ve třetim patře nám Hercule Poirot dokonce sdělí perličku ze soukromého života - miloval kdysi mladou anglickou krasavici, která vsak neuměla vařit a vztah tudíž brzy ochladl :-).

Byla by to taková fajn oddychová kniha, až na to, že... Je vidět, že pohádky o někdejším uctívání Bohyně, o ženské moudrosti a léčitelských schopnostech zapustily v kultuře 20. století pevné kořeny, když se objevují i v historických detektivkách jako je tato. Vylíčení Straccanovy láska a vědmy u níž se učí je velmi silně inspirované díly Johanna Bachofena, Margaret Murrayové, Dion Fortuneové a jejich následovníků.

No já nevím. Autoři se dušují, jak se snaží (co se oděvu, výzbroje a výstroje týče) vycházet z historie a archeologie, ale když pak vidíte ty rohaté a okřídlené helmy, svaly, které vykouzlí spíš moderní posilovna než středověký způsob života, tak mi to připadá takové... nu, typicky komiksové - pohádka pro velké děti. A to nemluvím o ženských postavách, které jsou stejně tak moderně modelkovsky umělé. Totéž u zařízení interiérů, kde vidíme věci, které mají být starobylé, ale přitom jsou to spíš moderní záležitosti, viz židle.

Všimli jste si, že v povídkách je Hercule Poirot větší vtipálek než v delších detektivních románech? Třeba epizodka s látkovou kočkou, jíž straší inspektora, ho ukazuje v úplně jiném světle, než toho zákony dbajícího a vážného ochránce spravedlnosti, jakého známe z pozdějších textů.

Knihy této autorky patří k tomu lepšímu, co u nás v poslední době o Alžbětě vychází. Beňakové se daří objevovat zajímavé drobnosti, přesto je poznat, že není historička. Cituje jen nedůsledně a občas neuvádí zdroj právě u zajímavých detailů, které jinde nenajdeme (vycpávka na křivém rameni, používání papírových kapesníčků, nahá fotomontáž císařovny, výčty jmen koní a psů, informace o přítelkyních Ireně a Adéle,...). Tato nedůslednost v citování působí až záměrným dojmem, jako by si autorka chtěla za každou cenu ponechat trumfy v ruce a neprozrazovat své zdroje.
Vytknout by se dala i jistá autorčina nekritičnost a snaha nevrhnout na Sisi a Habsburky ani trochu nepříznivý pohled (všimněte si, kolik šperků dle Beňakové zmizelo beze stopy - ale Katrin Unterreinerová uvádí v knize Zmizelé poklady Habsburků, jak rodina císaře Karla kupčila s rodinnými šperky i s klenoty, které jim nepatřily a například souprava s rudými kameny, kterou má na sobě Sisi na obraze z konce 70. let měla velice nízkou hodnotu, největší kámen byl dokonce obarvený). Jako celek ale kniha Alžbětiny příznivce jistě potěší.

Autorka vidí v putování na Sever jistou inovaci, s výjimkou krále Gorma nezná nikoho, kdo by na Sever putoval - což je s podivem, když původně hledala svou cestu v Bibli. Tam najdeme sever rovněž (Iz 14, 13). A co třeba Ultima Thule? Toto bájné území se má rovněž nacházet na severu a jistě by se našly i další bájné severské mety.

Skvělá kniha! Nejlepší je ovšem autorovo shrnutí nejrůznějších artušovských látek. Právě díky těmto rozborům různých verzí je dobře vidět, jak se vyvíjela celá grálová motivika a proč jsou dnešní "hledači Grálu" vedle jak ta jedle.

V rámci té záplavy knih, které na toto téma dnes vychází, patří tahle k těm lepším.