Sisssi komentáře u knih

Je zajímavé pozorovat, jak je autorka nejprve plna nadšení pro cestu, ale toto nadšení postupně vyprchává a na konci je již kritická i k věcem, které by na počátku hodnotila kladně.

Kniha odpovídá prvním třem dílům stejnojmenného seriálu z roku 2021. S postavou rakouské císařovny a s 19. stoletím má kniha jen málo společného, jedná se jen o velmi, velmi volnou inspiraci. Spíš tuctová verze pohádky o Popelce, celkem zbytečný knižní počin. Reálie vůbec neodpovídají, pohled na fungování rakouského císařského dvora i na vztahy mezi jednotlivými protgonisty je velmi naivní.

Bulvárek na odlehčení.

Populárně naučná kniha, kterou autorka zkompilovala na základě starších prací. Není to žádné veledílo, ale určitou úroveň si autorka drží. Tedy, až na občasná sklouznutí k některým překonaným domněnkám. Jako oddechovka dostačující.

Mám dojem, že jsem se vlastně téměř nic nedozvěděla. Sem tam nějaká zajímavá informace, ale ta je podána tak nenápadně ve vrstvě vaty, že ji člověk téměř (a někteří záměrně) přehlédne. Třeba poznámka o tom, že skutečných "menhirů" je u nás maximálně pár desítek, zbytek je novodobá módní náplava či nepochopení něčeho staršího, ale ne pravěkého.

Zajímavé, jen mám dojem, že kniha je jednou z těch, co brzy zastarají. Připadá mi poněkud poplatná době. Když je v módě bláznění po bohyních a posvátných místech, autor tomu ochotně vychází vstříc. Věda by však měla být nezávislá a povznesená nad dobovou poptávku. Stati Evy Čermákové není radno brát příliš vážně, ty beru jen jako doplněk pro pobavení.

Jeden z oponentů se při obhajobě této práce podivoval nad tím, proč má autorka vůbec potřebu uvádět na pravou míru mýty o matriarchátu, protože v archeologických kruzích je to přece již dávno passé. Od napsání uběhlo již několik let, ale široká věřejnost potřebuje narovnávat pokřivený pohled na někdejší postavení ženy ještě víc, než v době vzniku. Kniha by měla být povinnou četbou pro všechny účastnice ženských kruhů, ekofeministky a další idealisty, kteří mají romantické a idealistické představy o minulosti ženské poloviny lidstva.
Rovněž doporučuji autorčin článek Gender v archeologické interpretaci (http://slovoasmysl.ff.cuni.cz/node/422 - volně přístupné na netu).

22.05.2022

Vtipné je, jak autorka tvrdí, že hledá pravdu, boří mýty o ubohých, utlačovných ženách - a přitom jen sama posiluje ty staré a vytváří spoustu dalších, dosti nechutných zkreslení. Považovat Matyldu za bojovnici za práva žen je nepochopení společenského uspořádání raného středověku, ona byla vnímána spíš jako vládce než jako vládkyně. Matylda je líčena jako geniální panovnice a bojovnice - ale přitom její chování a výroky místy ukazují spíš na nevyzrálou puberťačku. Charaktery jsou ploché a černobílé, příběh nezalidněný, žádný dvůr, žádné služebnictvo, prostě vzduchoprázdno, oba si spolu žijí pod dohledem Řádu, takže papežovi lidé byli asi všichni nahrazeni "kacíři". Řehoř a Matylda jsou dva dokonalí lidé - ani zmínka o druhém Matyldině sňatku, ani zmínka o Dictatus papae, o prohlášení o papežské vševědoucnosti a neomylnosti, o nároku papeže rozhodovat o všech křesťanských záležitostech... většina těchto věcí by se fanouškům podobných slátanin asi moc nelíbila, že? Zkrátka nevidíme v knize nic, než zkreslený pohled na boj hodného papeže a jeho Matyldy proti zlému Jindřichovi.
Autorčino užívání slova kacíř svědčí o tom, že bohužel vůbec nepochopila jeho význam, svým pokusem o vysvětlení v závěru se jen zamotává hloub do svého nepochopení.

Zkreslené líčení Matyldy vlastně pokračuje na oslavné vlně, která se zrodila už v 19. století, zmínky o ní najdete nejen v Kosmově kronice, ale i v knize Muži a ženy středověku, Žena v době katedrál od Regine Pernoudové, Královny válečnice Antonie Fraserové nebo v článku Terezie Pilarové Návrat římského práva do středověké soudní praxe (dostupné na internetu).
Zajímá-li se někdo o labyrinty, daleko přínosnější bude četba knihy Craia Wrighta (Labyrint a bojovník : symboly v architektuře, náboženství a hudbě).
Jaké štěstí, že autorka nezná třeba Pasionál abatyše Kunhuty s vyobrazením Marie a Krista v objetí, to by byl "nádherný" námět na další díl.

Perfektní, doufám, že autor připraví podobným způsobem i Za zrcadlem.

27.03.2022

Oddechovější než předchozí díl, ale stejně tak promyšlené a propracované.

Hilary Mantel - Předveďte mrtvé (str. 24):
V tom srpnovém vedru stál s odkrytou hlavou u kamenných hrobek předků, mužů oděných od hlavy k patě v plátech a kroužkové zbroji, ruce v rukavicích sepjaté a strnule položené na kabátci, opancéřovaná chodidla opřená o kamenné lvy, gryfy, chrty: kamenní a oceloví muži, jejichž jemné ženy leží ve svých schránách vedle nich jako hlemýždi v ulitách. Myslíme si, že na mrtvé čas nedosáhne; dosáhne však na jejich pomníky, nehody a opotřebení je připravují o nosy a o prsty. Z drapérie vykukuje drobná, od těla tržená nožka (zřejmě náležející klečícímu cherubovi), na tesané podušce leží useknutá špička palce. "Napřesrok musíme dát naše předky vyspravit,"...

Hilary Mantel - Předveďte mrtvé (str. 56):
(Když se probírá, zda je Cromwell Žid)
"Až budete příště u dvora," poradí mu Thurston, "vytáhněte ptáka, položte ho na stůl a schválně, co budou říkat."
"To dělám stejně," poznamená. "Vždycky, když začne váznout rozhovor."

Hilary Mantel - Předveďte mrtvé (str. 162):
Ať to berete z kterého konce chcete, zasedání parlamentu je cvičení v marnosti, je to lekce trpělivosti: poslanci rozmlouvají o válce a míru, o nepokojích, svárech, debatách, různých fámách, křivdách, bohatství, chudobě, pravdě, falši, spravedlnosti, rovnosti, útlaku, zradě vraždě, vzdělávání a dalším rozvoji země; konají stejně jako jejich předchůdci - to jest tak dobře, jak svedou - a rozejdou se na tom, na čem se sešli.

Hilary Mantel - Předveďte mrtvé (str. 225):
Atmosféra u dvora mu tohoto dubnového pátečního večera připomíná veřejné lázně, jaké mají v Římě. Je tam dusno a kolem vás kloužou plovoucí postavy jiných mužů - možná jsou to známí, ale bez šatů je nepoznáte. Kůži máte hned studenou, hned horkou. Pod nohama kluzké dlaždice. Po obou stranách dveře pootevřené jen na pár coulů a mimo dohled, ale velice blízko, se odehrávají oplzlosti všeho druhu, nepřirozeně tu obcují muži se ženami i muži mezi sebou. Z toho lepkavého vedra a z toho, co víte o lidské povaze, se vám dělá mdlo a přemítáte, proč jste vlastně tady. Jenže vám někdo řekl, že muž musí do lázní aspoň jendou v životě zavítat, jinak neuvěří, až mu budou ostatní vykládat, co se tam všechno děje.

01.03.2022

Překvapilo mě, jak je komiks starý.

Pohled na ženy a jejich postavení ve starověku přes růžové brýle. Příliš ženské, příliš idealistické, ale jako oddechovka dostačující - do chvíle, než se Dína zamiluje, protože příběhem její lásky k šekemskému princi se kniha začíná řadit k rychlospotřební a nezajímavé červené knihovně.

Rozkošná kniha.

04.09.2021

Zaměření pozornosti na Ludvíka Viktora u nás dosud chybělo. Autorka v úvodu lituje, že jí Karel Habsburský nepovolil přístup do pozůstalosti arcivévodkyně Žofie, protože se ve své předchozí knize kriticky vyjádřila o Karlovi I.

Skvělá kniha.

Příjemná jednohubka.

Takhle to dopadá, když člověk skáče od jednoho tématu ke druhému, aniž by se hlouběji ponořil alespoň do jednoho. ZJistil by, že ty unikátní a jedinečné a nikde jinde se neopakující zvláštnosti jsou třeba celkem běžné, že spousta závěrů je založená na chybné úvaze,... Pro mě je záhadou, proč někdo plýtvá svým drahým časem na vytváření podobných knih? No není to škoda a nevyužitý potenciál?

Moc pěkná kniha.

Tak zastaralé a pokřivené názory třeba na čarodějnictví jsem dlouho neviděla. Autor sám přiznává, že není historik, ale proč se tedy nesnaží si k tématu něco zjistit, když postavení ženy v dějinách považuje za tak zásadní pro jejich dnešní psychiku? Jak se ten člověk může snažit někomu pomoct jako psycholog, když jen manipuluje s historickými a sociologickými fakty tak, aby to pasovalo do jeho konceptu žena= nemilovaná a všemi zrazovaná chudinka. Nepochopila jsem, proč autor mluví o třech tisícovkách let útlaku žen. Nemyslel spíš období kolem 3000 př. Kr., kdy měl podle zastaralých a dávno vyvrácených teorií na konci neolitu přijít s indoevropskými kočovníky patriarchát?

Doporučuji jako kuriozitu pro poučené čtenáře. Autor se naivně domnívá, že Doudleby jsou centrum doudlebského kmene, které spolu s ostatními, menšími hradišti tvoří obranné pásmo proti zahraničnímu (samozřejmě čistě německému) nepříteli, myslí si, že z obránců těchto hradišť pak vzešli Chodové, považuje jih Čech za doménu Slavníkovců, přisuzuje tehdejším jihočeským Slovanům nejen jakýsi "zemský sněm" a neobyčejně demokratickou společnost, ale bezmála i ústavu. Neméně naivně věří tomu, že ony sněmy, volby vládců i jejich nastolování se odehrávalo na malebném shluku kamenů u Hrádku a pohanská víra tu byla zakořeněna tak silně, že jako reakce na její potlačování tu nakonec vzniklo husitství (míněno v Trocnově). V knize je možno najít i mnoho dalších kuriozit, zarážející však je, že mnoho dnešních autorů z těchto knih dosud nejen čerpá, ale dokonce jim i věří.