Sisssi komentáře u knih

Autorka je zamilovaná do Habsburků a na jejích textech je to okatě vidět. Největším přínosem je to, že zveřejnila rodinné dopisy, ale její komentáře pokulhávají, navíc se záměrně vyhýbá čemukoli, co by rozbilo její "převratný" pohled na vztah Žofie a Alžběty (např. se vyhýbá neshodám ohledně stěhování dětí císařského páru). Nevěřte, že Alžběta a Sisi měly idylický vztah, ani nevěřte, že mezi nimi docházelo k vyhroceným střetům. Pravda je kdesi uprostřed.

Zprvu jsem měla dojem, že jde o slaboučký odvar původních knih, konec mě však přesvědčil, že spíše než o odvar šlo o parodii. Kdyby šlo o fanouškovskou povídku, budiž, ale toto dílko není hodno té staré Rowlingové, která stvořila původní sérii.

Skvělé! Něco takového tu už dlouho chybělo. Snad bych jen celkově u současných autorů uvítala (ač chápu, že to není jejich záměr), kdyby více upozorňovali na rozdíly mezi starým pohanstvím a novopohanstvím, protože většina praktikujících novopohanů v tom má stále guláš a přitom spoustu z nich by skutečně zajímalo, co je staré a co novodobý nános.

Hračka? Nemělo by se to jmenovat spíš S*ačka? Co tohle měli být??? Někdo si udělal radost a vydal si knižně bezduché erotické povídky na pokračování? Psané je to prachbídně, myšlenkově je to prachbídné a navíc jsem si při čtení vypěstovala averzi k luxusním exotickým dovolenkovým rezortům. Předmluvu plnou oslavných chvalozpěvů si napsala autorka snad sama. Když někdo píše sra* ky, napište spíš, že je kontroverzní, ono to líp zní, že :-).

P. S.: Prosím mužské čtenáře, aby mi dali vědět, jestli se jim nad touto knihou alespoň dobře leští bambus, abych věděla, zda má text alespoň nějaké smysluplné využití.

Celá kniha je velmi dobrou ukázkou současné (pod)průměrné tvorby, kdy autorovi jde hlavně o to, aby psal, protože to miluje - bohužel však bez ohledu na to, zda píše dobře. Text na mě působil dojmem, jako by si autorka sama dlouho nebyla jistá, na koho to celé hodí, asi jí najednou začalo být toho "sexy" pseudoupíra Roberta líto, a tak z něj nakonec udělá nového životního partnera hlavní hrdinky - a padouchem je tak v textu sotva párkrát zmíněný docent Hlouška. Přímé řeči jsou nereálné (neustálé OK jsem měla chuť počítat), stejně tak křečovitě a neuvěřitelně působí i příběh jako celek. Proč autorka nahodila linky se strachem z matky a se záhadnou smrtí otce, když se o nich pak už nic nedozvíme? Navíc si dost často odporují některé údaje, například informace o otci jsou na počátku jiné, než když jeho smrt Gabriela probírá s kamarádkou Alicí a ta následně se svým přítelem Pavlem. Pokud děj skáče v současnosti k jiným postavám, než o kterých se mluvilo doposud, není to v textu nijak naznačeno ani odsazením, hvězdičkami,... Mám takový dojem, jako by Bártová napsala některé části, pak nechala text dlouho ležet a bez přečtení po čase dopsala další části, aniž by si pamatovala, co napsala původně. Tak si alespoň já zdůvodňuji, proč si text místy odporuje. Časové údaje také mnohdy nesedí. Eleonora sídlí v Krumově už v době, kdy ještě pobývala na Hluboké (viz článek Swiderové/Popelky níže), Josef Adam se Eleonoře narodí v prosinci 1722, ale Eleonora je těhotná už v prosinci 1721 (nebo je to překlep?). O Eleonořině údajné nevěře, která přispěla k manželské krizi ani zmínka, natož pak o prvním, anulovaném manželství jejího muže. Tyto věci vlastní děj knihy sice o víc jak 10 let předchází, ale jejich důsledky trvaly léta a myslím, že i pro autorku by bylo jen plus je zmínit, Eleonoře by přidaly na plasticitě. Umístění záporákovy boudičky přímo na ostrůvek v zámecké zahradě je diletantství a nesmysl, stejně jako to, že vládkyně panství s Alžbětou na ostrůvek do boudy neposlala žádné mužské osazenstvo zámku.

Proč udělat z Eleonory Amálie Schwarzenberské z Lobovic zase jenom postavu, spojenou s upíry? Vždyť její životní příběh je daleko zajímavější. Až pojedete pátrat do Krumlova po jejích stopách, vyzbrojte se třeba článečkem Kristiny Swiderové (dnes Popelka) "Adam František a Eleonora Amálie ze Schwarzenberku. Příčiny a průběh jejich manželské krize v letech 1710–1722", který najdete v časopise Theatrum Historiae. 2011, čís. 9, s. 359 (dostupné na internetu) nebo ještě populárněji pojatým textíkem téže autorky "Nevěrná manželka a upíří kněžna?" v časopise Tajemství české minulosti, leden-únor 2013, s. 52–55. Ona knihovnice, která psala o Eleonoře na vysoké škole písemnou práci a která Gabriele líčí podrobnosti kněžnina života má být zřejmě inspirována právě Kristinou Popelkou, kterou však nenajdete v budějovické knihovně, ale přímo v archivu na českokrumlovském zámku. Po celou dobu čtení jsem čekala, že Gabriela do tohoto archivu přímo na druhém hradním nádvoří zavítá, leč bohužel.

Když Simona probírá s Romanem knihu o upírech od významného italského autora, má na mysli "Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy" Giuseppe Maiella, což ovšem není žádný přední etnolog, ale poměrně tuctový autor, který vzdor tomu, že působí na univerzitě, píše nebývale neodborně a jeho kniha má mnoho nedostatků (viz rezenci Michala Téry v Dějiny a současnost 2005, č. 12, s. 45-6 nebo v časopise Český lid 2006, č. 3, s. 329-331). Neumím si představit, že by skutečný vyučující tak jako Roman neznal literaturu, kterou sám doporučuje v rámci povinné četby a navíc ještě věřil všemu, co z té literatury ocituje nějaká studentka.

Bártová do své knihy nijak nezakomponovala (zřejmě proto, že to dneska nefrčí) vztah kněžny Eleonory k víře. Přitom součástí schwarzemberských rodových legend je i "zázračné" usmíření znesvářených manželů u hrobu Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta v Praze. J. K. Votka velmi zajímavě píše třeba o různých soškách a ornátech, které Eleonora věnovala tomuto svatému patronovi. Nově (což ovšem autorka ještě při psaní použít nemohla) se tomuto tématu věnuje Jan Schwarz v bakalářské práci "Barokní šlechtic pod ochranou pěti hvězd".

Podle knihy se již za života kněžny Eleonory, ale především až po její smrti, začíná rodit legenda o jejím upírství. Nikoli, hlavní podíl na vzniku této legendy má "mediální vědec" Reiner Köppl, který si prostě vyfabuloval senzaci a dokonce o ní natočil film. I na Novinkách se v článku "Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu: Upíří kněžna z Českého Krumlova" můžete dozvědět, jak to bylo ve skutečnosti s tím vlčím mlékem, které ve skutečnosti vůbec nepocházelo od vlčic, ale skrývá se za ním název byliny. Leč upírství táhne líp a reklama je dobrá i když je vylhaná - asi proto šíří tyhle upírské nesmysly i sám krumlovský katelán.

Bártová líčí Eleonoru jako silnou ženu spíše mužského naturelu, odvážnou a ráznou - o důvod víc, proč nahlédnout do článku Kristiny Popelky, kde jsou i citace z jejích dopisů, kde se naopak projevuje i velmi pokorně s až podlézavou touhou naklonit si zpět svého manžela, k oné ráznosti se patrně uchylovala spíše v dobvě, kdy již byla vdova a musela se starat o rodové majetky.

Bylo by dobré zmínit, že autorka sice vystudovala historii, ale věnovala se ponejvíce 19. a 20. století a inklinovala spíše k dějinám umění (což v tomto hororu příliš nezúročila).

Velice pěkná ukázka toho, jak jde západní společnost ode zdi ke zdi, z jednoho extrému do druhého. Na jedné straně jsou oběti znevažovány (co čekala, když s ním šla, když se takhle obléká, říkala si o to...), na druhé je zase absolutní víra, že "oběť" říká pravdu (proč by si něco takového vymýšlela, není možné, aby lhala,...). Ale pravda může být na té i na té straně a možná bude dokonce někde uprostřed, jako je tomu v této knize. Ne vždy je jednoznačná oběť a jednoznačný viník, někdy je to mnohem složitější.

Když děvče kolem patnácti let řekne, že bylo znásilněno, rozjede to kolotoč nevídaných událostí. Matka najde viníka v řemeslníkovi, který u nich pracoval a nechoval se jako svatoušek. Kamarádka, která o Lise pochybovala, je najednou zase jako dřív, stojí zcela na její straně. Hodná paní učitelka a pan učitel, kteří jí bezpodmínečně věří, se postarají o to, aby se celá věc začala vyšetřovat. A Lise je najednou tak dobře, jako už dlouho ne. Měla strach, že se na ni provalí její promiskuitní chování včetně kompromitujícího videa, měla strach z neshod rodičů a trpěla jejich (zčásti domnělým) nezájmem a pocitem, že oproti starší sestře není dost dobrá. A najednou je jako v bavlnce, všichni se o ni starají, chodí kolem ní po špičkách, všímají si jí... Už nejde couvnout. Během pěti let Lise postupně dojde, jaká to celé byla hloupost a že se vlastně stejně nic nevyřešilo. Rodiče se stejně rozvedli a ji trápí svědomí. Jde se svou kůží na trh a rozhodne se u soudu všechno říct. A najednou zjistí, že přesvědčit okolí, aby věřilo pravdě, je možná těžší než bylo přesvědčit je, aby kdysi věřili jejím lžím. Ironie osudu a doby.

Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 108-9): "Aha, takže lepší to bylo dřív, když se jim nevěřilo? Tak to já mám radši tuhle dobu, kdy se věří dívkám a ženám, které ty, co je znásilnili, udají. O něčem tak vážném se nelže. To ani není možné. Nikdy by neobvinila nějakého muže jenom tak. I bité ženy stahují žaloby. A přitom jsou to oběti."
"Není to možný? Proč by to nebylo možný? Jak můžeš něco takovýho tvrdit. Mám za sebou třicet let v advokacii a povím ti, že jestli něco díky tomu vím, tak to, že se člověk musí mít na pozoru před vlastníma jistotama."

Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 108-9): Tak takhle vypadá dnešní feministka? A co si o tom myslí Romain? Choulí se provinile a zahanbeně v koutku postele, když Adele menstruuje, a snaží se, aby ho bolelo břicho jako ji?

Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 129): "...Jeden z nich nám dokonce řekl, že tohle se nás netýká, že naším úkolem je vyučovat, nikoli se starat o psychiské problémy žáků, na to prý existují specialisté. Přišli mi, jak to říct... úplně mimo realitu."

Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 145): Oběti tak neposkvrněný, že ten, kdo si dovolí proti nim něco namítnout, je okamžitě hajzl.

Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 188): Že nejznepokojivější na celé té věci nejsou důvody, proč Lisa lhala, nýbrž důvody, které vedly tolik lidí k tomu, aby jí věřili.

Všechny knihy z této série jsou velmi zajímavé. Doktor Beneš je stejně jako Marek Dvořák tak trochu cvok, oba potřebují k životu spoustu adrenalinu, byť každý v trochu jiné formě.

Velmi sympatické a přitom srozumitelné vyprávění. Moc pěkně mluví hlavně o tom, jak důležité je znát míru, vědět nejen kdy operovat, ale hlavně kdy si zbytečně nehrát na hrdinou a neoperovat. A míra je to, co nám v dnešní době hodně chybí, zatímco jsme často tlačeni to onoho nesmyslného a zbytečného "hrdinství".

Nádherné vydání knihy, která předběhla svou dobu. Kocour intelektuál, který asi nebude bavit čtenáře, co mají rádi rychlé plynutí textu, ale pro toho, kdo si četbu rád vychutnává a nežene se za akcí a jednoznačným závěrem je to to pravé ořechové.

Mourovy promluvy nesou stopu autorova velkého citu a lásky ke kočkám, bezděčně ukazuje, že je jejich bedlivým pozorovatelem. Zároveň si ani o kočičím světě nedělá iluze a používá jej jako projekční plátno k parodování lidských nectností a slabostí. Určitým satirickým vrcholem je Plkoňova pohřební řeč nad mrtvým kocourem Muciem. Doporučovala bych ji přečíst těm, kdo se domnívají, že máme v naší přetechnizované moderní době pokřivený vztah ke smrti a umírání.

Mistr Abrahám a kapelník Kreisler, princezna Hedvika a rozkošná Julie, kníže Bledomysl a radová Benzonová, to vše jsou postavičky vskutku svérázné a osobité. Mourův svět je pak zaplněn postavami stejně tak propracovanými (matka Mína, přelétavá Mici, která po Mourovi vezme zavděk nejen Muciem, ale později i Plkoněm, málem incestní milenka, ve skutečnosti dcera rovněž Mína a především pudl Pinda).

Úchvatné ilustrace Michajla Gavričkova jsou korunou této krásné knihy. Mour s perem v tlapce a ověnčený vavřínem, tajemná bludiště a architekrtura, do níž se tu a tam vloudí faun či zelený muž, všudypřátomné kočičí motivy a v závěru i Mourův náhrobeček, to vše tvoří s textem vskutku nádherný celek.

I já byl jsem v Arkádii.

Lákavý vzhled, líbivé obrázky, pro zažehnutí jiskry zájmu o problematiku ideální kniha. Pro hlubší zájem o biblické ženy je to ale dost povrchní, ony slibované pohledy z antropologie, lingvistiky, politologie, psychologie, kulturní historie (a ještě bych dodala feminismu, ten autor neuvádí) často chybí či se zcvrkávají v až pseudovědecké přepisování původního biblického textu. Často je pak Bibli podsouváno něco, co tam ve skutečnosti není, naopak ambice pochopit a popsat, o čem vypovídaly příběhy v době, kdy vznikly, nebyla naplněna téměř vůbec, protože svět biblických dob autorovi dost uniká. Škoda, že uvádí jen samé zahraniční zdroje, přitom i u nás by se našly práce, které se ženami v Bibli zabývají, ačkoli spíše ve formě článků a kvalifikačních prací než knih. Uvítala bych, kdyby autor více vycházel z Bible samotné a méně podléhal moderním, tendenčním výkladům této knihy. Nebo kdyby se k nim snažil sám častěji vyjádřit, místo pouhého nekritického přebírání (ne vždy brilantních) myšlenek.

Doporučuji vzít si ke čtení bibli, nejlépe více verzí, třeba kralickou i moderní, ekumenický překlad. Jen pro ilustraci - autor, potažmo jím citovaná Edwardsová, dělá z Evy upovídanou ženu, která se ze všeho snaží vykecat. Ale když nahlédnete do Bible, zjistíte, že Eviny promluvy nejdou nikterak v převaze, naopak, Adam toho napovídá dokonce víc. Nebo je v tomto směru anglickojazyčný překlad Bible tak diametrálně odlišný?

Uvažovat o Evině barvě kůže je anachronismus. Touto myšlenkou se můžeme zabývat my, v dnešní globalizované společnosti, ne starověký či středověký člověk, který se s lidmi jiné barvy kůže buďto nedostává do styku, nebo je nepovažuje za lidi sobě rovné. Sám autor říká, že Bible neuvádí popisy postav, ale charakterizuje je pomocí jednání a řeči, proč by tedy měla barva kůže být zmíněna? Tato úspornost ohledně vnějších popisů je navíc i jedním z faktorů, proč je křesťanství tak snadno přenositelné do téměř jakékoli společnosti, která je alespoň na úrovni neolitického způsobu života (aby pochopila přirovnání z oblasti zemědělství a pastevectví).

Ochutnáním zakázaného ovoce Adam a Eva "propadnou smrti a přijdou o pohodlný život v Edenu" - nikoli, naopak, tehdy teprve začínají Adam a Eva skutečně žít! Teprve na konci pozemského života je čeká smrt. Většina mýtů o stvoření světa pracuje s představou nějakého ideálního stavu, z něhož je člověk vytržen, dostává se do našeho neutěšeného světa a útěchou je mu představa návratu k ideálu (po smrti, po skončení našeho světa, po posledním soudu,...). Ochutnání ovoce poznání tak je nezbytným prvkem, jakousi kolizí (řečeno terminologií dramatu), která posunuje děj od ideálu do reálu, je naprosto nezbytný, aby se v příběhu vůbec něco dělo.

Stvoření Evy je podáno jako křivda na ženách, které mají nižší ontologický status proto, že Eva byla stvořena z Adamova žebra. Ale stvořit jednoho z druhého je přece důkazem jejich blízkosti a neoddělitelnosti, nikoli snaha o snížení významu ženy, to je až náš moderní pohled. Navíc jsou i mýty, kde nejrůznější bohové tvoří lidi z hnoje, holubů z nosu či dokonce ze svého vlastního ho... trusu. Co asi jejich ontologický status :-D?

Lilith vydá na samostatný rozbor, kolem této "postavy" se hemží tolik nepřesností a zkreslujících informací, že se divím, že se jí ještě nikdo nezabýval podrobněji.

Nenašla jsem v různých Biblích nějaký zásadní rozdíl v tom, jak vcházeli a vycházeli muži a ženy z Noemovy archy, takže ono zdůrazňované dovnitř muži, pak ženy a ven všichni společně se patrně vůbec nekoná. Zná někdo hebrejský originál?

Docela mě zajímá, jak bude na tuto svou knihu autorka nahlížet, až vystuduje tu historii, na niž se nyní hlásí.

Knih na toto téma jsou nyní kvanta, tato nijak zvláště nevyniká, snad jen svou (často zbytečnou) mnohomluvností. Autorky slibují kvalitní a ověřené informace bez mýtů a stereotypů, což se ne vždy daří, v textu najdeme krom překlepů a chyb i různé rozpory se zdánlivě svobodomyslnými "nedogmatickými dogmaty" a nejrůznějšími stereotypy (dodejme: stereotypy dnešní doby) kniha přímo překypuje. Jde o typický produkt současné éry, takže bude nejspíš rychle zastarávat.

Mimochodem, Kinsey nenapsal Sexuální chování muže/ženy, ale Sexuální chování lidské/ho samce/samice, což vyvolává dost odlišné konotace. Letmý pohled na přístup k vulvě a penisu v dějinách je hodně zkrácený, zkreslený a zavádějicí, vnucuje nám představu, jak to vulvy měly (s nějakou tou výjimkou) těžké, zatímco vztah lidsta v penisu byl vlastně vždy pohodička - mýtus a stereotyp jako prase. Modelové komunikace jsou psány stylem špatných dialogů průměrného amerického seriálu, chápu, jaký byl záměr autorek, ale realizace je vše jiné, jen ne ze života. Vzhled knihy a členění textu je příjemné a lákavé, ale kniha je pro dospělé, pro rodiče, zatímco úprava láká spíš děti. Nevíte prosím někdo, kde je ten poznámkový aparát, na nějž jsou v textu číselné odkazy?

Možná by nebyl od věci podtitul "kniha o sexualitě se zvláštním zřetelem k LGBTQ+", protože zdánlivě neproblematickým hetero vztahům a zejména jejich citové stránce je věnováno velmi málo pozornosti, jsou upozaděny, což je i přes rostoucí počet lidí, hlásících se k LGBTQ+ poněkud disproporční.

Podobné návody na život a výchovu mi nejsou blízké, myslím, že člověk by měl víc používat vlastní rozum. Občas jsou některé výroky přes čáru. Například Růženka a princ, který neměl souhlas ji políbit, to už je opravdu vylévání vaničky i s dítětem. Plyšová chlamydie nebo kapavka mě v knize zaujaly, ale jejich realizace na internetu už zase tak skvělá není. Zaujala mě Věra Petlanová a její Freya.

Eco je jeden z mála autorů, u jehož knih se musím smát nahlas.

str. 22: ...získal přehled, který Paolo Villaggio nazval obludnou kulturou. Ztroskotanci mívají stejně jako samoukové mnohem větší znalosti než vítězové - pokud chceš prorazit, musíš dobře umět jen jednu věc a nesmíš ztrácet čas snahou umět všechno, radost z erudice je vyhrazena ztroskotancům. Čím víc toho člověk ví, tím méňe se mu daří.
str. 67: Deník nedělají zprávy, je to naopak, zprávy dělá deník.
str. 72: Ale souhlasím, že než tvrdit něco, co by si mohl někdo ověřit, je vždycky lepší jenom naznačovat. Naznačovat, to znamená neprohlašovat, neříkat nic jasného, jen potížistu nějak pošpinit.
str. 78: ...ostatně copak někdo čte knihy recenzované v novinách? Většinou je nečte ani recenzent, a kdoví, jestli sám autor. Když se tak dívám na některé knihy, vážně o tom pochybuju.
str. 81: "Všichni novorozenci mají velikánská varlata," prohlásil Simei, "a všichni otcové jsou na ně takhle hrdí. Ale vždyť víte, že v porodnicích občas spletou náramky, třeba ten kluk ani nebyl váš, aniž bych se chtěl dotknout vaší paní."
str. 112: Noviny lidem ukazují, jak mají myslet.
str. 113: A hlavně se teď všichni omlouvají. Anglikánská církev se omlouvá Darwinovi, americký stát Virginia se omlouvá za otroctví, energetická společnost se omlouvá za nefungující elektřinu, vodárny za netekoucí vodu...
str. 242: ...korupce má posvěcení autorit, mafiána si volíme do parlamentu, daňový defraudant sedí ve vládě, ve vězení hnijou jenom albánští zloději slepic.

Láska je prý (podle knihy) málokdy předmětem karikatur. Tak se autor asi pokouší tento deficit vyrovnat. Žasnu nad tím, jak nudně a vyprázdněně může někdo psát o něčem tak krásném, jako je láska. Souhlasím s jedním z předchozích komentářů, který říká, že text vypadá, jako by ho autor vyplodil jako vedlejší produkt masturbace. Velká reklama a oslavný humbuk skrývá další knihu o ničem.

Jeho knihy se stávají doporučenou literaturou na univerzitách? Vážně? Pak asi jako odstrašující příklad omezené slovní zásoby, ne? No, uznávám, že popsat přes 200 stran a nic přitom neříct vlastně je výkon. Užvaněná pseudospiritualita o ničem, místo slibovaného duchovního a sexuálního růstu nabízí jen prázdné plkání. Co nejdál od podobných "odborníků".

Už dlouho se mi nestalo, že bych si při čtení beletrie říkala: tohle si ráda za pár let přečtu znovu. Není to červená knihovna, na jakou jsme u románů o Tudorovcích zvyklí, naopak, je to do detailu propracovaný, spletitý příběh, plný skutečných historických postav, dobře vykreslených, byť ne zcela v souladu s tím, na co jsme zvyklí z naučné literatury. Autorka si vyhrála se spletitým provázáním různých časových rovin. Dobře se jí podařilo i zakomponovat do povětšinou politického příběhu kusy Cromwellova soukromého života včetně občasných vhledů do nejtajnějších zákoutů jeho srdce. I náklonnost k Janě Seymourové, která se ve zkratce jeví jako vlastně velmi banální zápletka, je popsána přirozeně a uvěřitelně.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 50):
Jeho (Tyndaleův) Nový zákon je osmerkového formátu, na umolousaném laciném papíře; na titulní straně, kde by měl být tiskařův kolofón a adresa, jsou jen slova "VYTIŠTĚNO V UTOPII". Doufám, že Thomas More některý exemplář viděl. Je v pokušení mu tu knihu ukázat, jen aby viděl, jak se bude tvářit.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 51):
"Tak si zapiš za uši tohle: žádný divný holandský chlast. Žádné ženské. Žádné zakázané sklepní mše. Já dobře vím, co vyvádíš."
"Nevím, jestli to bez těch sklepů vydržím."
"Dobře, dohodneme se. Když ho nezatáhneš do bordelu, můžeš ho vzít na bohoslužbu."

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 103):
Tenhle zvyk citovat je neklamným znamením zmatků v hlavách.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 104):
"Smlouva o věčném míru? Počkejte, kdypak jsme to měli poslední věčný mír? Dávám tomu tři měsíce."

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 285):
Vroucně doufám, dodal Norris, že každý z nás alespoň jednou za život tento zvuk z ženy vyloudí.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 290):
A mimoto král není zrovna odborník na posuzování panenství. Sám to přiznává. S Kateřinou mu trvalo dvacet let, než zjistil, že tam jeho bratr byl první.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 403):
Poslední zákon o velezradě se tvořil v dobách, kdy nikdo nemohl svá slova šířit prostřednictvím knih a pamfletů, neboť o knihtisku nebylo ještě ani zdání. Zahlodá v něm závist k mrtvým, k těm, kteří sloužili králi v době pomalejší, než je tato; dnes se plody koupených či otrávených mozků mohou po Evropě rozšířit během měsíce.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 407):
Alice není žádné neviňátko. Ale na tom nesejde. Jen se podívejte, jak končí nevinní; ti, kdo jsou skrznaskrz hříšní a cyničtí, je využijí, vytlučou z nich to, co potřebují, a zadupou je do země.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 422):
Všichni jsme plody téže díry, pomyslí si, a téhož pokoutního vyjednávání: miláčku, vzdej se mi.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 490):
...od Cranacha každý vypadá jako vepř.
To je pravda. Dokonce i ty stříbřité akty, které maluje, mají něžné prasečí tváře, nohy nádeníků a chrupavčité uši.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 501):
Všímáte si, pane sekretáři, té smutné pravdy, že čím je člověk starší, tím pěknější jsou děvčata?

6 19.02.2022

Podívat se i na jiné obdoby lidových léčitelek, než jsou ty kopanické? Proč ne, jenže to by tam o nich něco muselo být. Rovněž všudypřítomné ezoterní hlody jsou dost příšerné. Autorův náhled na Kelty (a nejen na ně) je dost naivní.

"Nemysli, že jsi jediný vypravěč příběhů na tomto světě. Dříve či později jej někdo, ještě větší lhář než sám Baudolino, určitě začne vyprávět."

Poslední věta je zároveň krásným závěrečným vtipem "většího lháře než sám Baudolino", Umberta Eca. Kouzelné putování za chymérou, která neexistuje, kouzlo nedosažitelného poháru a neméně nedosažitelné lásky, to vše v obyčejném a lidském hávu (grál jako nejobyčejnější miska ubohého starce - a není vlastně památka na zemřelého blízkého naším nejvzácnějším pokladem? Pak je její umístění do sochařské výzdoby městského chrámu krásnou poctou). Vše vrcholí v kontrastu ubohosti života uvězněného jáhna-vládce a v idylické lásce, která se odehrává na nejkrásnějším místě pod korunami stromů (kde se vše v okamžiku zvrhne ve frašku, když zjistíte, že Hypatie je od pasu dolů koza, abyste vzápětí zjistili, že ve skutečnosti nejde o frašku, ale o lásku - naivní, hloupou, sentimentální, kýčovitou, ale takovou, po které vlastně všichni touží). Závěr, kde hlavní hrdina nakonec zjišťuje, kdo zabil milovaného císaře, je roztomilým rozuzlením tohoto oddechového opusu.

6 14.08.2021

Autorka v šestačtyřiceti málem u lékaře údivem spadne z lehátka, když se dozví, že její schopnost prožívat orgasmus neovlivňuje výchova, Freud nebo patriarchální společenské normy, ale že s tím má také co do činění její nervová soustava - to je snad vtip, ne? Vážně je někdo tak naivní, nebo si opravdu někdo nechá tak vymýt mozek, aby mu taková celkem normální věc připadala jako cenná a objevná informace? Autorka mi připadá poněkud hysterická a přecitlivělá. Pocit "prošla jsem si peklem a vyšla z něj posílená, schopná nahlížet vyšší pravdu, tudíž musím návod na správný život sdělit i vám" je velkou bolestí dnešní doby, zadělávající některým jedincům na další problémy.

Bárta v knize žíká Australcům Aboriginálové - v češtině se užívá spíše Aboriginci/Aboridžinci. Vskutku nevím, proč si je Bárta tak idealizuje (vychází z dnes již zastaralých prací etnologů a antropologů (ale i amatérů) - Chaloupka, Jelínek), když se posíváte na australské domorodce, potýkají se stejnými problémy, jako kterákoli jiná civilizace na světě. Myslím, že v dnešní době je už trochu passé hýčkat si ideál "ušlechtilého divocha". Do jaké míry je jejich 60 000 let trvající civilizace optický klam? Pokud bychom na ni nahlédli detailněji, našli bychom rovněž různé přeryvy, vzlety a pády, jen asi ne tak "výrazné" v západním smyslu. A o čem svědčí dnešní nízká doba dožití, vysoká dětská úmrtnost u těchto domorodců a jejich sklon k alkoholismu a užívání omamných látek? Někdo by řekl, že je zničila právě Západní civilizace, ale neměly bychom to právě brát jako neschopnost se přizpůsbit? Celkově je mi Bártův sedmý zákon adaptace značně proti srsti, protože ono to nám důvěrně známé přehazování kabátů podle toho, jak zrovna politicky fouká, je také svého druhu adaptace a přizpůsobení se podmínkám.

Úsměvně působí zážitek se súdánským předákem (str. 285), který Bártu konfrontuje se světem lidí, co nemají potřebu za každou cenu vydělávat peníze. Pokud se tímto způsobem projeví saúdský předák, stává se v našich západních očích moudrým domorodcem, pokud by nám totéž řekl např. český traktorista, bude za hloupého joudu a lenocha. Udivuje mě, že Bártu překvapuje, že někdo prostě o peníze nestojí (zvlášť, když žije v africké vesnici daleko od civilizace, kde toho s penězi jako takovými opravdu moc nepořídí).
K Defoeovu "Deníku morového roku" přistupuje Bárta poněkud naivně. Je třeba si uvědomit, že že Defoe byl ročník 1660 a v době epidemie byl malé dítě. Když knihu o mnoho desetiletí později psal, vycházel sice i z dobových dokumentů (patrně včetně záznamů svého strýce), ale ani tak přece nemůžeme jeho hodnocení chování tehdejších představitelů města brát vážně a srovnávat je s těmi dnešními, navíc uvážíme-li, že později přšel ještě velký požár Londýna, který opět zamával s vnímáním a hodnocením událostí předchozích (a pár let před morem byla zase občanská válka, lidé tak žili ve výjimečně vyhrocené situaci již léta). Přežijete-li druhou či třetí katastrofu, zdá se vám ta předchozí již ne tak strašná, navíc, když to popisujete s odstupem let či desetiletí. Navíc je třeba si uvědomit i to, že lidé tehdy měli zcela jiné požadavky na život než dnes a byly v tomto ohledu daleko skromnější, nechali si líbit i věci, proti kterým by se dnes okamžitě vykřikovalo a prstestovalo, zatímco oni byli často ještě vděčni, že to nedopadlo hůř. Bárta popisuje tehdejší situaci v Londýně poměrně idylicky, ale uvědomme si, že domy, v nichž se objevila nákaza, byly zatlučeny prkny a hlídány, aby z nich nikdo nevyšel ven. Hlídači byli prostředníky, kteří izolovaným zajišťovali potraviny a další nezvytné potřeby, ale je také třeba dodat, že zbytečně vymřel třeba celý dům, protože byl s ýjimkou této pomoci uvnitř odkázán často právě jen sám na sebe co se ošetřování týče a umírali v něm lidé, kteří by při zajištění pouze základní péče (uvařit, přinést vodu, nakrmit, vynést nočník,...) přežili.
Co mi však vyrazilo dech asi nejvíc, bylo použití pětidílného obrazového cyklu Thomase Colea Cesta impéria (str. 36-46) a Bártovo přesvědčení, že dobře ilustruje vznik, vývoj, vrchol a pád civilizací. Vždyť Coleův cyklus je typickým produktem romantismu a oné idealizace, které se 19. století dopouštělo ve vztahu k minulosti. Navíc sám Cole vložil do tohoto cyklu svou kritiku tehdejšího prezidenta, na to bychom neměli zapomínat a vnímat cyklus obrazů v kontextu doby vzniku a záměrů autora.

Značně mimoňsky na mě působí rovněž autorovo hodnocení dobrých a špatných lídrů za covidu. Vystoupení britského premiéra Borise Johnsona v březnu 2020 (str. 186) hodnotí Bárta kladně a shledává ho inspirativním, pro mě jsou však citovaná slova "lidé budou umírat, budeme ztrácet své bližní, ale Británie zítězí" pouze prázdnými, patetickými frázemi, srovnatelnými s tím, co zaznívalo tady u nás či jinde. A ironií osudu nedlouho po vydání této knihy vyplula na povrch agéra Partygate a Johnson se nakonec ukázal být stejně nedbalý opatření, jako například u nás Prymula. Takže, jaký je rozdíl mezi inspirativním západním a neschopným domácím lídrem? Možná ve schopnosti své prohřešky tutlat? Pokud jste prosím někdo zaznamenali, že by Bárta toto později nějak okomentoval, dejte mi vědět kde.

Doporučuji recenzi Ondřeje Hudečka na Bártovu knihu "Kolapsy a regenerace" a recenzi Jakuba Homolky na "Něco překrásného se končí" v časopise Dějiny-Teorie-Kritika z roku 2014, protože Bártova argumentace a způsob psaní, příklady a rétorika jsou zdá se v jeho knihách velmi podobné a většina věcí v recenzích sedí i na "Sedm zákonů". Za zmínku stojí i články Ondřeje Císaře ("Kolapsy z jedné i druhé kapsy", dohledatelné na Academia.edu) či Ondřeje Slačálka "Historikové a úpadek" v Dějiny-teorie-kritika č. 1/2023, s. 163-183, kde se autor zabývá právě i Bártovými Sedmi zákony, a článek téhož autora "Budeme se mít jako v pyramidě" zveřejněný v Alarmu (s výhradami k závěru článku, kde se autor až příliš odchyluje od pokusů o objektivní kritiku a popouští uzdu svým subjektivním politickým názorům).

Pokud chcete opravdu staré a původní pohádky bratrí Grimmů, není tato kniha tím pravým ořechovým. Převypravěči se sice snaží do pohádek zapracovat hororové a syrové prvky z původních verzí, ale nemohu se zbavit dojmu, že je to spíš ze senzacechtivosti a touhy šokovat, než kvůli logice a soudržnosti textu. Jinak je ale text zoufale moderní, ať už jazykem (např.: "...jak já jsem dneska populární", fantaskní,), tak i myšlením postav (údiv převypravěče nad tím, proč se Bůh, Ďábel a Smrťák zajímají o bezvýznamného sedláka, jeden z nich je mimochodem oděn do obleku, slamáku a v náprsní kapse má červený květ - jak se tenhle švihák jak z Monetova obrazu nebo secesní promenády hodí do archaického světa této pohádky?).

Další moderní invencí je převzetí líbivých interpretací ala Freud a Jung, které vidíme třeba u Jeníčka a Mařenky, kde se příběh v závěru scvrkne do traumatického vztahu matky a dcery, kde dcera se má likvidací ježibaby vyrovnat s negativním vlivem matky, osvobodit se od ní a dospět. Tato interpretace mi vždycky připadala přitažená za vlasy a naprosto opomíjející většinu motivů v příběhu a soustředící se jen na jednu rovnou pěšinku, jako kůň s klapkami na očích.

V úvodu Lociky se zaměřte na převypravěčův popis čarodějnic. Jedná se o souhrn těch největších klišé, jaká si moderní doba o fenoménu čarodějnictví vymyslela (pod vlivem romantických tendencí 19. století, Murrayové, Gardnera, a wiccanského novopohanství).

Velice zajímavé. Ač je Dumézilův systém dnes již považován za překonaný, pokud ho budeme užívat opatrně a nebrat ho moc vážně, může být nadále užitečný. Koneckonců, co také dělat jiného, když je pramenů k Velesovi jako šafránu. Asi bych ocenila rozsáhlejší přehled dosavadního bádání o Velesovi, ale to je asi taková celková bolest předkřesťanských mytologií. Málokdo se zabývá tím, co se na slovanské, ale i keltské a germánské bohy nabalilo v období posledních 200-300 let.

Výsledek je sice zase takový, že vlastně nevíme nic moc, ale alespoň jsme si připomněli všechny podobnosti z okolí, které by mohly, ale také vůbec nemusely s Velesem souviset. Nalezené podobnosti jsou zajímavé, ale nejisté, čehož si je vědoma i sama autorka.

Nezbývá než doufat, že se autorka bude věnovat tématu slovanských bohů i nadále.