Sisssi komentáře u knih

Marně si lámu hlavu, pro koho je tato kniha určena. Pro dospělé je příliš infantilní, pro dospívající mi připadá spíš nebezpečná. S čistým svědomím tohle matka své dospívající dceři nemůže doporučit, protože je to tak primitivně feministické a tak přihlouple protimužsky zaměřené, že nechápu, jak může něco takového v dnešní době vyjít. Ne, ochutnat ze stromu poznání opravdu neznamená prozřít, že i žena může mít orgasmus a ano, Lolita Humberta opravdu sama sváděla, tak proč se pokrytecky pohoršovat, že to je zobrazeno ve filmu? Jak si má z tohohle dospívající dívka odnést základy zdravého vztahu k sexualitě a k mužům, když je přesvědčována o tom, že všichni muži se ji snaží jen zotročit a od stvoření světa jsou proti ní? Půlstoletí stará Encyklopedie mladé ženy tohle s přehledem strčí do kapsy.

Další pubertálně feministická sbírka ufňukaných nebo naopak rádoby sebevědomých básní. Haló, probuďte se, děvčata, tohle už je dávno z módy, minulé století je dávno pryč. Snad o chloupek lepší než Rupi Kaur.

Perfektní a přitom přístupné i nenáročnému čtenáři. Kdyby podobnou literaturu četli příznivci Hry o trůny, myslím, že spousta v nich by po Martinovi už ani nevdechla.

Ač sentimentální, nejvíc se mi líbil Snížek. Pro sdceryvné příběhy zvířat mám slabost.

Nejpovedenější je obálka. Jinak je to tuctová kniha plná omletých klišé, jakých dnes vychází spousty. Je opravdu nutné neustále opakovat, že Karolína kvůli průduškám dýchala nosem?

Přesně jako ten medvěd si často připadám. Neustále nucená do něčeho, co vlastně vůbec nechci. Jenže na rozdíl od medvěda se nemůžu vrátit ke své přirozenosti a prostě se zahrabat do brlohu a žít si dál svůj medvědí život...

Autorka není romanopisec a je to znát - zkratkovitost, pak zase popisy zbytečných činností, opakování, protože neumí daný fakt vyjádřit jinak, stylitická neobratnost... Tehdejší středoevropské dějiny rovněž nejsou autorčinou silnou stránkou, doufám, že alepoň v japonských reáliích se vyzná lépe, když se jimi tak dlouho zabývá. Seznámit širší veřejnost s postavou Japonky, která se vdala za středoevropského šlechtice, byl dobrý nápad, ale realizace je bohužel nepříliš kvalitní. Škoda, oceňuji snahu, ale mohlo to být lepší.

S filmem má povídková předloha jen málo společného. Tato jednohubka je pěknou demonstrací toho, jak zabedněně někdy lidé pohlížení na druhé, neschopni si uvědomit, že ti druzí nemohou měnit věci, které se jim dějí. Půvabná alegorie lidské neochoty připustit si pravdu, nazývat věci pravými jmény a přijmout druhého takového, jaký skutečně je.

Sebraný materiál se mi líbí, u některých hesel jsem ocenila i vysvětlení, ale co se mi příliš nezamlouvá, je přezíravý a posměvačný přístup autorů. Očekávala bych více badatelské profesionality a odstupu. Se stejným pobavením budou jednou na nás a naši dobu plnou frází pohlížet naše děti, pokud jim nevysvětlíme, že každá doba má to své. Některé ze sebraných vtipů dokonce ani nebyly původní a vzniklé za komunismu, ale byly jen modifikací anekdot, které dělala např. první republika na monarchii. Právě zasazení do širšího kontextu několika epoch mi chybí, měli bychom si totiž uvědomit, že každá doba má svůj druh humoru, každá doba se vysmívá té předchozí, čímž zároveň zesměšňuje sama sebe.

Str. 992 - Septa Unella zaujala místo po její pravici, septa Moelle po pravé, ... - že by levá strana v Martinově fikčním světě neexistovala?
V poslední Jonově kapitole je to pěkná mela, jak by ne, když se ze sera Narberta stává ser Norbert a ze sera Patreka ser Patrik.
Str. 1067 - A (správně na) protější straně stolu...
Str. 1099 - "Mapa to byla krásná, namalovaná mistrovou rukou na archu toho nejjemnějšího pergamenu tak velkého, že pokrýval celý stůl." - občas mám dojem, že pod slovem pergamen si většina lidí představí jen nějaký lepší a pevnější papír. Pergamen se však vyráběl ze zvířecí kůže, ten nejjemnější dokonce z kůže nenarozených jehňat, tudíž jaksi nemohl dosahovat rozměrů celého stolu. K pergamenu se hodí spíše výraz svitek, kdežto k papíru arch.
Str. 1102 - Ser Kevan se neodvažuje vypsat nové daně, protože "polovina lordů v říši (chybí by) nedokázla rozpoznat daně od tyranie a uprchla by k nejbližšímu uchvatiteli, pokud by jim to mělo zachránit byť jen zlámanou grešli." - Martin patrně žije v domnění, že daně platili všichni. Nikoli, šlechta byla privilegovaná a daně po staletí neplatila. Prapůvodně tomu bylo tak, že poddaní, převážně zemědělci, potřebovali někoho (bojovníky=šlechtu), kdo by je chránil před nájezdy nepřátel. Za tuto službu začali odvádět svým ochráncům určité množství naturálií či peněžní částku, z čehož postupně vznikly daně. Že by se Západozemí vyvinulo až tak daleko, že by tam i šlechta platila daně? Vzhledem k popsaným "feudálním" vztahům mezi postavami o tom silně pochybuji a domnívám se, že jde jen o autorovu nevědomost.

Jen více takových knih pro děti! Myslím, že pro hloubavější, zvídavější malé čtenáře je tohle velmi vítané zpestření mezi všemi těmi sci-fi nebo červenými knihovnami, kterých jsou regály s dětskou literaturou plné. V knize najdeme surrealismus pro nejmenší, cestování v čase a prostoru, opakování leitmotivů, které nás občas zavádí do slepých uliček a na konci zjistíme, že máme více otázek než na začátku... Někdejší Růženka z pohádky Jak se budí princezny vymyslela opravdu povedený příběh Matyldy/Lišky, která nechápe, proč žije jen s tatínkem, velmi zaneprázdněným režisérem, který má krom své práce dosti triviální koníčky (fotbal+pivo). Otázkám na maminku se vyhýbá a (jako vždy) nestihne dceřin klavírní koncert, kde se Matylda poprvé setkává s Medvědem/Davidem. Motiv zvířat se objevuje i v rozhlasovém vysílání (nebo to nebylo obyčejné rozhlasové vysílání?), kde vystrašená liška nalézá klid a pokoj právě v blízkosti medvěda. Další šelmou je fretka Selma, se kterou se Matylda potkává ve světě, do něhož se vstupuje tajemnými škvírami. Obrázek fretky se nakonec stává artefaktem, který si přináší - odkud vlastně? Od maminky z budoucnosti? Ať je tomu jak chce, při prvním výletu skrze trhlinu slyší sama sebe hrát na klavírním koncertu, který tatínek zmeškal, ale stojí přitom v matčině domku, kam se při dalším škvírovém výletu podívá jako dospělá, kdy naslouchá hře své matky, která jí vysvětlí, že od nich odešla kvůli japonskému turné a později je nemohla najít.

Opravdu velmi slabý cestopis, z takto zajímavého koutu světa a prožitých peripetií se dalo vytěžit opravdu víc. Navíc je v textu ponecháno mnoho pravopisných a stylistických chyb. Ostatní komentáře si patrně napsal dvojmo autor sám, případně někdo z jeho přátel, patrně ze soucitu.

Kundera. Ač někteří tvrdí, že tento text není typicky kunderovský (ano, většinou mu chybí přesah do společenského dění a do politiky, odpouští si i různé úvahy nad dějinami a zůstává většinu času v intimní sféře partnerského vztahu), já bych řekla, že je to stále typický Kundera - působí jako autentický, upřímný, na nic si nehrající, nepoplatný době či systému a hluboce lidský (včetně všech lidských chyb a nedostatků) individualista. Co mě nejvíc pobavilo? Odpor ke kolektivnímu volnočasovému juchání, neupřímné řeči o sexu, kdy každý vykládá jak rád a kolikrát denně to dělá (str. 40) - to vše je jako ze života. Celá kniha na mě působila jako vycizelovanější verze Falešného autostopu v subtilnějším podání a nakonec i se šťastným koncem, stejně jako v Nesnesitelsné lehkosti bytí poněkud kýčovitým, ale ruku na srdce, to je přece přesně ten druh kýče, po jakém všichni toužíme. Stejně tak se setkáváme s dalším Kunderovým oblíbeným tématem - problematikou silnějšího a slabšího v partnerském páru. Jean-Marc, který si vždy připadal silnější, se náhle cítí být tím slabším, a to i přesto, že Chantal právě prochází přechodem a její náhle pevné a nekompromisní jednání (vyhnání zvědavé švagrové, samostatnost při výletu do Londýna), nemusí být odrazem jejího stoupajícího sebevědomí, ale jen jednáním pod vlivem rozbouřených hormonů. Ale to vše je vlastně úplně jedno, protože nakonec se stejně ukáže, že všechno byl jenom sen. Nebo ne?

Paní recenzentka Klíčová asi četla úplně jinou knihu než já, protože jinak si nedovedu vysvětlit, jak na ní mohla najít mouchy, které třeba konkrétně já ve většině případů nevidím, ale někdy si troufám tvrdit, že tam ani nejsou, pouze si je tam paní recenzentka projikuje. Přesto si její "Feministické čtení Totožnosti Milana Kundery" přečtěte, je to myslím krásná ukázka nesoudnosti pseudofeministického pohledu na svět.

V zásadě lze souhlasit s tím, že civilizace se nějak tvoří, spějí k vrcholu, hroutí se a regenerují, lze v tom vysledovat i určité podobnosti, styčné body, ale celkově nad touto knihou žasnu. Žasnu nad tím, jak vysokého hodnocení se celospolečensky této Bártově knize a dalším jeho "civilizačním" názorům dostává. V úvodu píše, že tato kniha má být pojata jednoduše, aby byla pochopitelná pro široký okruh čtenářů. S jednoduchým psaním však nelze přejít také k jednoduchému myšlení - ale právě to se bohužel autorovi někdy stává. Bártovo tvrzení, že žijeme v unkátní, přelomové době, kdy se vše láme a máme jedinečnou šanci něco změnit, máme možnosti, které lidé nikdy předtím neměli a bla bla bla, je opravdu prastaré a myslím, že v každé době bychom našli více či méně lidí, co takový názor zastávali. Jen pro příklad - Kristus také věřil v brzký konec světa a království Boží na zemi, kolem roku 1000 (viz Duby: Rok tisíc) byli lidé přesvědčeni o zániku civlizace, podobně měli husité a různé jiné křesťanské sekty svůj chiliasmus, Shakespeare byl přesvědčen, že "vymknuta ze svých kloubů, doba šílí" a chiliastické myšlenky má i moderní doba, tedy nic nového pod sluncem, jen doklad toho, jak malou máme (spolu s Bártou) sebereflexi. Poměrně odpudivé (ale vlastně velmi výmluvné a symptomatické) mi připadá už jen to, že autor začíná svůj text v hospodě. Mluvení, plkání a žvanění, plané a bezobsažné, intelektuálně a hluboce se tvářící a přitom prázdné je morem dnešní doby (ale jistě i dob dřívějších). Bárta mluví o setkávání a debatování po restauracích a děkuje dlouhé řadě svých spoludiskutérů. Všimněte si, že čím delší poděkování a čím více superlativů v podobných případech zazní, tím horší kniha zpravidla je (Umberto Eco má v knize Jak cestovat s lososem krátkou parodickou glosu na téma těchto přebujelých děkovaček, vřele doporučuji).
Autor bohužel často sklouzává k frázím, zkreslujícím zjednodušením, vytrhává z kontextu a je vidět, že text je více programovou statí a obhajobou (asi na tom plánuje postavit svou politickou kariéru) než soukromým zamyšlením se nad civilizací dnešní a civilizacemi minulými. Např. hned na straně 15 mluví o "těch, kteří účelově hlásají, že je nás moc" (míněno vědců z oblasti společenských věd). Nevysvětluje však kdo by ti, co toto hlásají, podle něj měli být, v čem shledává účelovost jejich tvrzení a celá fráze zavání rovněž účelovým vytvářením nepřítele. Jistě, že občas zaznívají podobné názory, ale stejně tak jsou krytizovány i spousty jiných skupin, než jen humanitní vědci, tak proč hned tak paranoidně vyskakovat a nuceně obhajovat důležitost oboru? Podobně na str. 20 mluví o zemích, které zvládly pandemii covidu nejlépe. Ale co vlastně má být to "nejlepší zvládnutí covidu"? Že měli nejméně restrikcí? Že měli nejméně úmrtí? Že měli nejvíce úmrtí (vždyť planeta je přelidněná a eliminovat slabé kusy může být podle některých lidí přínosné)? To Bárta nevysvětlí.
Civilizační procesy dle něj probíhají opakovaně, stále znovu, jsou jasně popsatelné (str. 17) - opravdu? Myslím, že Bárta podobnými tvrzeními dokazuje, že není schopen opustit přebujelé ego člověka dnešní doby, který si myslí, že vše ví nejlíp, je na vrcholu, vše má v rukou, má jedinečnou šanci, atd. Vždyť již přes půl století přece v humanitních vědách zastáváme názor, že nelze poznat nějakou objektivní pravdu, že se nelze dobrat historie jako takové, pouze jejích střípků, že co píše historik je vlastně jen takový lepší román. Proč tedy žít v přesvědčení, že o mechanismu zrodu, vrcholu a zániku civilizací něco skutečně víme? Myslím, že kniha bude za pár (10, 20, 100,...) let velmi vtipným příkladem toho, jak na sebe počátkem 21. století lidé nahlíželi a bude to působit stejně úsměvně, jako podobné texty ze starší doby, nad nimiž se nyní bavíme my.
Podbným způsobem by se dala okomentovat celá kniha, ale na to tu není prostor. Zmíním tedy alespoň pár do očí bijících drobností.
Na str. 137 Bárta mluví o svém pobytu v Bretani (Carnacu a dalších lokalitách), hovoří o "prostředí z doby keltských druidů" - proboha, Keltové a druidi nemají s bretaňským Carnacem co dělat, to je projekce 19. století, kterou přebrali bretonští národní buditelé od Angličanů, kteří začali chybně spojovat druidy se Stonehenge a podobnými památkami již v 17. století. Leč stokrát opakovaná lež se stává pravdou a dneska tomu všichni věří, ač je Carnac z doby dávno před Kelty. Navíc je spousta kamenů uměle doplněná v moderní době, protože ty původní si místní odváželi, když potřebovali kámen na zdi domů, žlaby, patníky, dláždění, a podobně (stejný osud mají mnohé naše zříceniny hradů a tvrzí - po zpustnutí si je rozeberou lidé z okolí). Rovněž Bártovo rozplývání se nad domem, kde byl ubytován, "kde jako by se zastavil čas" je velmi vtipné v kontextu fungování cestovního ruchu. To je přece jeho účel. Nikdo vás neubytuje v zámku bez elektřiny a s nočníkem ani ve skutečné utentické selské usedlosti s hromadou hnoje hned za zápražím, ale udělají z nich pohodlné hnízdečko s puncem "starých, dobrých" časů. Je to hra na autenticitu, ne autenticita samotná. Myslím, že pan Bárta by si měl prostudovat něco k dějinám 19. století a fungování (původně národně orientované) turistiky, třeba "Vytváření národních identit v Evropě 18. až 20. století" od Anne-Marie Thiessové.

Typická wiccanská kniha. Všechny knihy o Wiccanském čarodějnictví mi připadají tak stejné, jednotvárné, na jedno kopyto. Stále jen otrocká podřízenost živlům a nebeským znamením, posedlost pozitivitou. A naprostá odtrženost od životní reality archaického způsobu života. Lidé dřív měli na rozdíl od nás poměrně malý rozsah dostupných potravin, navíc byl problém s jejich uchováváním, takže sezónnost hrála v jejich stravování velkou roli. Když potom čtete autorovy rozsáhlé výčty exotických potravin z celého světa, ptáte se, co to má vlastně do činění s dávnými dobami.


Nepochopila jsem, co má být těch receptech utajovaného, navíc receptů je tam minimum, jde hlavně o popisy potravin a jejich domnělý magický účinek. Autor má velmi svérázný způsob citování. Každou knihu, z níž vychází, má popsanou číslovkou, kterou odkazuje na celý název a autora. Neuvádí však přesné strany, takže citace vám příliš neposlouží. Navíc někdy odkazuje na jednu a tutéž knihu třeba 3x po sobě v rámci jendoho odstavce. Proč? Proč nedá jeden odkaz až na konec?

Celé tohle wiccanské čarování v kuchyni je na hony vzdálené skutečné lidové magii, kde vždy šlo hlavně o to, mít vůbec dostatek potravy na uživení sebe a rodiny. Jak už jsem zmínila, je třeba si uědomit, že člověk měl k dispozici především lokální potraviny, zkrátka to, co si vypěstoval a co rostlo divoce kolem. Dovezené potraviny byly dlouhou dobu vzácnost či občasná kuriozita pro nejbohatší společenské třídy. Cunninghamovy výčty nejrůznějších potravin ze všech koutů světa a jejich zapojování do našeho jídelníčku (pro lásku/štěstí/peníze,...) jsou tak něčím zcela moderním, co lidé dříve nemohli praktikovat.

Úděsný překlad je kapitola sama pro sebe. Okurka není v textu označena jinak než maskulinní okurek (překladatelka je z Moravy?). Další potíž je s rodem některých bohů. Setkáte se tak s bohyní Osiris, bohem Aštortem a bohem Cerem. Co na tom, že jde o bohy opačného pohlaví, překladatelka si s tím hlavu nedělá.

Solidní ujeťárna, zvlášť s ohledem na věk autorky.



Nicol Hochholczerová (str. 122): ...a řekne to tak, že jako pohlaď mě, ale přitom nemyslí sebe, ale prostě tam, jenže potom to zní, jako by on sám byl jeden velkej čurák!


Nicol Hochholczerová (str. 144): V hlavě mi dřepí tvoje ruce; dřepí a serou.

Malá Tereza na mne působila dojmem zneužívané autistky, avšak od chvíle, kdy po nástupu na střední školu dospěla, hraje ve vztahu prim ona a nepůsobí dojmem traumatizované lolitky, jak se nám ji (snad pod vlivem Nabokova a Springory?) snaží vylíčit všechny ty komentáre a anotace na netu. Nemám však z knihy dojem, že by se Tereza snažila "odpoutávat z toxického kolotoče" a vystoupit z "nezákonného vztahu s manipulátorem". Nikoli, to Ivan nakonec začne ze vztahu couvat, protože má dojem, že už na to jako muž nestačí.

S čímpak asi autorka přijde příště? Prvotinou nasadila laťku vysoko. Na rozdíl od Springory se jí podařilo dobře od sebe oddělit Terezu ve 12,... 18 letech. A to udání věku hlavní hrdinky a jejího milence místo nadpisů kapitol - jednoduché a přitom velmi originální.

Především je třeba upozornit na to, že wiccanské čarodějnictví, ač tvrdí pravý opak, je velmi moderní záležitost, založená na romantických představách 19. století a na fantaziích M. Murrayové, M. Summerse a dalších (více viz Petr Kreuz: Kouzelnické a čarodějnické procesy...). Trojná bohyně a Rohatý bůh jsou smyšlenky právě Margaret Murrayové.


Rovněž provádění kouzel je ve wiccanském podání pravým opakem kouzlení v lidové magii, kde velmi záleží na přesném provedení a dodržení všech magických úkonů v přesném pořadí (např. kniha Dagmar Dobšovičové Pintířové o lidové magii na Moravských Kopanicích). Naproti tomu podle wiccanů nemá kouzlení žádní pevná pravidla a nejdůležitelší jsou pocity provádějícího.

Pokaždé, když jsem kolem téhle knihy prošla, mi v první vteřince blesklo hlavou: proč má proboha na obálce ten dalekohled? než mi došlo, že to je helma. Musím říct, že z pohanských fantasy, které jsem letos přečetla, je tahle asi opravdu nejrománovější a nejlepší (dodávám však: na tu bídu).

Těšila jsem se na líčení Avalonu, ale měla jsem (na rozdíl od Gweniny agorafobie) dost klaustrofobní pocity, protože Avalon mi připadal strašlivě malý a okleštěný, vlastně jsem z něj mnoho "neviděla", jen mohylu a Vivienin dům, jinak nic, právě ta opěvovaná příroda mi chyběla, protože se v příběhu téměř neobjevovala.

Celé to bylo poněkud natahované, obsáhlé knihy mám ráda, ale téhle bych, být redaktorem, doporučila razantní zkrácení, protože díky všeobecné známosti artušovské látky víte, co bude, jen je vám cestička k příslušné události záměrně dál a dál natahována, což není zrovna záživné.

Raný středověk ještě nebyl dobou ustálených pravidel nástupnictví, v tehdejší turbulentní době záleželo spíše na schopnosti (či všehoschopnosti) člověka, než na jeho příbuzenském vztahu s předchozím králem. V textu tolik zdůrazňovaná nutnost mít následníka je tak poněkud mimo, být synem krále nezaručilo synovi do budoucna trůn ani větší podporu.

Co mi však chybělo úplně nejvíc, bylo tehdejší náboženství. Bradleyová se inspirovala smyšleným konceptem Bohyně Margaret Murrayové, který však neodpovídá dnešním vědeckým závěrům. Dostáváme tak obraz podivně bizarní Británie, kde v 5. století lidé (byť menšinově) ještě věří v Bohyni a jejího partnera "paroháče" (což samo o sobě má v češtině úplně jiné konotace než anglický Horned God) - jelena - ale proč jelena? Proč ne domestikovaného samce, býka? Jelen evokuje předneolitické, lovecké společnosti, jako by hlavním zdojem obživy byl lov. Ale nic takového se v knize neobjevuje, Avalon se zdá být v tomto ohledu stejně moderní = středověký, jako okolní zbytek Británie. Další dílek náboženské skládanky, který mi v Mlhách Avalonu chybí, je britsko-římský synkretismus, to, jak se ostrovní náboženství změnilo vlivem příchodu Římanů. Nic takového v textu vůbec nevidíme, ba dokonce se zdá, jako by s Římany přicházelo pouze křesťanství a žilo zcela odděleně od "druidského" náboženství, což je do značné míry také moderní konstrukt.

Po celou dobu čtení žasnu nad tím, proč je kniha tak oslavována feministkami určitého druhu a přírodními ženami, když hrdinky se chovají značně bezohledně a využívají slabosti druhých (což bývá těmito kruhy zpravidla vytýkáno mužům a jakési zkaženosti "patriarchátem"). Igraine začne nenávidět Gorloise a pohrdat jím teprve tehdy, když jí začne projevovat svou lásku a slabost. Podobně vnímá Morgaine svého manžela Uriense. "Jaká se ze mne stala děvka" si říká nikoli proto, že spí s nevlastním synem, ale proto, že je ochotna se pro domácí klid vyspat se starým, ale laskavým a vlídným manželem, který jí navíc nechává ve všem volnou ruku.

Morgaine se cítí zhrzena, že ji Artuš provdal za staříka a udělal z ní královnu v zapadákově. Co víc by si žena mohla přát, vysmívá se. Přitom necouvla, dokud ještě mohla a sama dokonce nemá nejmenší pochopení pro podobné pocity u Elaine. Podobný dvojí metr postavy uplatňují často.

Hůlová opět nezklamala. Pobavil Kosmův polský původ, hra se jmény (Janovy dcery Edita a Julie spojené ve jméně Sylviiny dcery Judity), dceruška, která nic neví, ale do všeho matce mluví, protože je přesvědčená, že má patent na rozum a správný způsob žití. A pak ten věčný koloběh opakujících se situací, o němž sice tušíme, že existuje, ale vždy si ho představujeme trochu jinak, než jaký nakonec je (viz Janovo a Sylviino vtipkování o tom, jak Sylviin budoucí manžel nakonec svede malou Janovu dceru Julii, kterou spolu hlídají na pískovišti - v konfrontaci s tím, že nakonec to byla Janova druhá dcera Edita, kdo se spustil s Davidem, nejdůležitějším mužem v Sylviině životě).

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 28): Že mám na své děti nároky, které nikdy nebudou moct splnit. Nevím přesně, jaké nároky má na mysli, kromě požadavku, aby z nich nevyrostla hovada.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 42): ...musím přiznat, že mi zároveň všechny ty lásky a holokausty v literatuře už léta lezou krkem.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 47): Představa dětí o tom, kde končí jejich nikde nekončící práva, mě nepřestává fascinovat. Mají za to, že já žádná práva nemám, nebo na ně kašlou vědomě?

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 93): ...nejhůř se polemizuje s absolutní hovadinou.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 116): ...významnost českého undergroundu nespočívá v politice boje proti komunismu, ale v tvůrčí komunitě nezávislé na státu v míře, která je v dnešní společnosti jen těžko myslitelná.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 154): A svou mantrou, že planeta už to má za pět minut dvanáct, si lže do kapsy. Ve skutečnosti je pět minut po dvanácté a já, Sylvie Novak, na tom stejně jako ona, Judita Králová, nic nezměníme.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 168): ...moje dcera se svýmiabsolutními nároky na vše se nezastaví před ničím. Minimalismus vydává za boj proti konzumu...

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 169): Minimalismus je trojský kůň, kterého Juditina generace není schopna rozpoznat, respektive mu sama žere z ruky.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 171): Představa, jak to Marek v té čepici po chlapovi z agentury dělá v posteli s mým synem, v mé mysli zhasne, jen co stačé letmo problesknout. Po své matce mám diskrétnost, o níž se mým dětem může tak nanejvýš zdát.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 184): Myslím na to, že Judita svůj boj proti velkokapacitním chovům, pro který horovala ještě před dvěma lety, vyměnila za jatka na všechny čuráky světa.

Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností.

Stejně jako v Pánovi prstenů, i zde narazíme na brambory, které evropský středověk ještě nezná. Bogoústá Yalka je oděna do spousty kůží, ověšená náhrdelníky z kostí a zubů a pochopitelně jí nesmí chybět čelenka z paroží, dřeva a tesáků šelem, což více než středověku odpovídá dnešní romantickým představám o pohanství, složeného ze směsky pravěku i středověku, jak se nám to hodí. Rovněž to, jak žena při svém vyprávění oživí zem a trávu, aby z nich udělala "animaci", na který se děti dívají jako na televizi je prvkem, z něhož modernost přímo čiší. I origami ptáček složený z papíru je něco vemi nestředověkého. Papír a pergamen byly drahé, lidé je nenosili po kapsách, šlo o luxusní zboží, ke kterému se nedostal jen tak někdo, navíc většina lidí pro ně stejně neměla využití. Ještě úsměvněji působí plátky masa, zabalené v mastném papíru. Bogobor/Belek, který si po močení myje ruce sněhem je adept na nejvtipnější moment celé knihy. Na straně 173 čteme o jakémsi odkouzlování světa, kdy lidé zapomínají na nadpřirozené bytosti a ty mizí. Těm, kdo mají dojem, že se odkouzlování děje v mysli lidí (v jejich představách, imaginaci) už ve středověku s nástupem křesťanství, doporučuji více studovat středověk, který je plný divoké fantazie, bájných zemí, zvířat i bytostí, které najdeme třeba i na zdech středověkých katedrál. A neméně doporučuji Danielu Tinkovou, která píše o odkouzlování v době osvícenství.
Dalším naprosto nestředověkým prvkem je Sivin kroj. Bělostná sukně s rudým lemem je pro vekovanku středověku nesmysl, obarvit lásku na bělostně bílou je luxusní záležitost úzké vrstvy bohatých, proč myslíte, že se za renesance nechávaly vykukovat košile z průstřihů? Protože se bílá a spodní prádlo konečně začaly stávat běžnější záležitostí, mohlo si je dovolit více lidí, ale stále jen těch lépe situovaných. Halena s širokými volánovými rukávy a přes ni černý šněrovací živůtek s výšivkou - to středověk neznal, lidový kroj se šněrovačkou je totiž venkovská, zpožděná nápodoba šlechtického oděvu baroka a rokoka.
Strana 206 - Siva vzpomíná, jak Yalko přivolávala z lesa slabé kusy zvěře, které by stejně nepřežily, a obětovala je Mrazovi. To je naprosté nepochopení přístupu pravěku, starověku a zčásti ještě i středověku k obětem a obětování. Obětovat slabý kus nemá smysl, taková oběť je bezcenná. Žádám-li hodně (přežít zimu, dobrou úrodu, zažehnání nemoci), musím za to také hodně nabízet, něco cenného, jinak přeci nic neobětuji, pro tehdejšího člověka šlo o obchod mezi ním a božstvem.
Také vylíčený přístup k víře je značně moderní. Svět, "který hlásá svobodnou vůli od smotných bogů" je moderní kočkopes - božstva se vzdát nechci, ale musí to být bůh, který ospravedlňuje mé samostatné jednání. Když bogové nevyplní prání lidu, nepřinesou jim to, za co se modlí, lidé se od nich odvrátí a začnou uctívat své vládce - chci všechno, teď, hned, rychle a přesně podle mého přání, tohle pojímání bohů jako někoho, kdo je tu vlatně jen proto, aby plnil má přání, je velmi moderní. A přitom se vlastně nic nestalo, jenom zemřel pár dobrých panovníků, to je přece běžná realita, ne důvod k náboženské reformě.
Strana 335 - "Žádný smrtelník by neměl rozhodovat o osudech jiných." - proč pisatel zasazuje děj svého příběhu do starších dějin, když tam takovýto přístup ke světu a životu existoval jen jako úlet, anomálie, názor ojedinělých jedinců?

Proč musí všechny postavy v tranzu měnit hlas ala Trelawneyová v Harry Potterovi? Jedwiga ala Melisandra z Hry o trůny, vodník pootevírá ústa, aby pozřel Sivinu duši ala mozkomor, království se rozpadlo a bohové je nadobro opustili či odešli do zemí Neznáma, daleko na sever, kam lidé nemohli - ala odchod elfů za moře v Pánovi prstenů (a Bogobor na straně 318 mluví jako Glum). Jako další byly použity motivy z pohádek o ptáku Ohnivákovi, o Budulínkovi a o
Popelce, asi i o Mrazíkovi (Bogobor/Belek změněný v medvěda).