Sisssi komentáře u knih

Romány o císařovně Sisi se v poslední době zvrhávají v neobyčejně laciné romance. S Alžbětou to opět nemá příliš společného, charakteristiky postav, doba, móda, to vše je jen bezbřehá fatazie autorky, nutno dodat, že dosti neoriginální a tuctová. Podobných moderních pseudo-Sisi, které s císařovnou 19. století mají společné jen jméno a pár náhodně zvolených drobností už bylo dost, chtělo by to změnu - k lepšímu, ke kvalitě, k touze pochopit Alžbětu jako osobnost, ne si do ní pouze promítat nějaká dnešní klišé.

Dávat Deidovi druhou šanci byla chyba, i tato kniha je o ničem, nedej bůh, jestli se touhle snůškou žvástů skutečně někdo řídí. Nehledě na to, že Deida má velmi omezený a stereotypní pohled na to, co dělají, co cítí, jak myslí a jak jednají muži a jak ženy. Udivuje mě, že se jeho knihy těší takové oblibě mezi feministkami, nebo asi spíš mezi pseudofeministkami. A schválně si zkuste ověřit, kolik internetových stránek, vzadu uvedených, dosud existuje, funguje, či kam se posunuly.

Povedené. Sočit na muže - ale jen do chíle, než se ztratí dítě nebo rozbije auto a ženy si neví rady. Vzývat Bohyni - ale jen do té chvíle, než mi skutečně začne téct do bot, pak automaticky naskočí "Ježíšikriste". Obdivovat domorodce - ale jen do té doby, než začne jít o mé vlastní pohodlí. Být sesterská - ale jen do té doby, než se objeví první záchvěv jiného názoru. Být ekologická - ale jen ústně. Martha je přitahována k ženám, co jdou za Bohyní, ač si celou dobu říká, jak je jejich počínání vlastně směšné, chování hloupé a mluva pokrytecká. Škoda, že toho od autorky česky nevyšlo více.

3 27.09.2022

Poněkud vykonstruovanější a méně spontánní než první díl (vždyť také na konci poznáte, že nešlo ani tak o příběhy, jako spíš o reklamu na provozování kruhů, terapií a jiných služeb přispěvatelek), ale stejně slabé, s malou výpovědní hodnotou. Když si sednu do autobusu nebo do čekárny, k holiči, zaposlouchám se na rohu do hovoru okolojdoucích žen, uslyším tytéž příběhy. Někdy žasnu nad tím, jak zkreslený pohled na životní realitu některé ženy mají - pak se nelze divit, že se při prvním střetu s realitou hroutí. Jako například pisatelka, která má dojem, že se nemluví o všech těch "hrůzách", které obnáší mateřství. Přitom má několik mladších sourozenců. To nikdy neviděla, co všechno jim její vlastní matka musela obětovat?

Tuctové příběhy, jakých je plný internet. Dost podobné jeden druhému, velmi mainstreamové, ačkoli jejich vypravěčky mají přesně opačný dojem. Smutné a až znepokojující je, jak mají respondentky dojem, že ta klišé, která si nechaly nalít do hlavy na seminářích, ženských kruzích, při četbě Rudého měsíce a podobných knih, jsou jejich autentické myšlenky a dojmy.
Kýčovitá idylka, s jakou se setkáváme např. v příspěvku "Moje menarche. Jaká nebyla, ale mohla být..." mi připomíná příběhy červené knihovny. Některé ženy si jimi nechají poplést hlavu natolik, že ještě v pokročilém věku stále čekají na dokonalou lásku a prince na bílém koni, místo aby si přiznaly, že životní realita je jiná než pohádka - a že vůbec nemusí být tak špatná. Kniha mluví o přírodnosti a vnímání přírodních cyklů - ale ideální představa menarché je podaná jako velmi konzumní záležitost - šopování, sezení v kavárně, šperky, krajky, hedvábné prádlo,... těžko si představit něco více vzdáleného přírodě. Ohledně vystřízlivění z iluzí o Velké bohyni doporučuji např. článek "Gender v archeologické interpretaci" od Kamily Remišové Věšínové v časopise Slovo a smysl (volně dostupné na internetu).

Až nebezpečné mi připadá, když se samy přispěvatelky angažují při "léčení" či "hledání cesty" jiných žen (ženské kruhy, porodní asistence, osobní rozvoj, psychoterapie, ...). Jak se mohou domnívat, že budou užitečné jiným, když nemají vyřešeno ani samy v sobě? Bohužel, tento podtyp mesiášského koplexu má většina takto angažovaných lidí. Možná to i myslí dobře, ale ty dopady... Když půjdete na obezitologii a tam najdete doktora, co má 150 kg, jakou k němu budete mít důvěru?

Většina příběhů byla i přes jistou ezoternost a ulítlost vlastně v pohodě, jen asi 2 porodní texty byly opravdu produktem vzbouřených hormonů, kterým naprosto chyběla soudnost. Snad se pisatelky s odstupem už dívají na vše v větším odstupem a nehýčkají si v sobě bolístky.

Proč editorka některé příspěvky podepisuje svým pravým jménem Lilia a u jiných se skrývá pod pseudonymem Eva, u dalších Aisha, Karla, Alexandra? Nebo je ukryta i pod některými dalšími jmény (třeba Andrea)? Neříkala kdysi, že chce "žít takový životní příběh, který, kdyby se náhodou jednoho dne celý zveřejnil v novinách, by nemusel nic skrývat. Za který bych se nemusela vůbec stydět"?

Byly opravdu některé básně už v předchozích sbírkách, nebo se mi to jen zdá proto, že jsou všechny stejné? Ufňukané nebo naopak rádoby přehnaně sebevědomé, tuctové a velmi mainstreamové. Na wiki píší, že autorka studovala rétoriku a odborné psaní - udivující. Sice je to bestseller, ale to nic nemění na tom, že je to škvár.

Úchvatné, skvělé, velkolepé! Ačkoli si celou četbu kladu otázku, jak moc autorka uplatňuje spisovatelskou licenci a jak moc se drží pramenů, má můj obdiv. Nikdy by mě nenapadlo, že román o člověku, který tvořil vrcholnou anglickou politiku může být tak zajímavý a čtivý. Člověk očekává, že to bude nuda, ale Mantelová dovede i politická handrkování podat s jiskrou a přitom tak lidsky (se vší září i bídou toho slova). A stejně jako v předchozích dílech umí zdařile dávkovat nečekaná překvapení (například vražda kluka úhoříka, podaná v mlhách horečky, takže stále trochu tápete, jetsli k ní skutečně došlo), zajímavá odhalení, vhledy do nitra hlavního hrdiny. Ve chvíli, kdy si říkáte, že už jste uvěřili tomu, že mu srdce opravdu ztvrdlo na kámen, zjistíte, že pláče pro mrtvou královnu Janou, že se ho do nejhlubších zákoutí srdce dotýká obvinění ze zrady jeho někdejšího (a přece stále tak "živého", ač mlčícího) pána z úst Wolseyovy dcery Dorothey. Čím víc stoupá na vrchol, tím víc se skrytě, jakoby mimochodem, děsí toho, z jaké výšky bude padat. A ve chvíli, kdy si uvědomí, že nejde na zasedání, ale do Toweru, vzpomene si na otce a napadne ho, že kdyby tam teď Walter byl, neměl by se čeho bát. Je to jen iluze, ale tak autentická, že máte dojem, jako by Mantelové opravdu bylo dovoleno nahlížet do Cromwellova nejhlubšího nitra.

3 22.04.2022

Francouzská lolitka, která si své zneužívání užívala do chvíle, než jí okolí vtlouklo do hlavy, že by se měla cítit jako oběť.

Naivní feministické plky o ničem, o posvátné prostituci jsem se vlastně nic nedozvěděla.

Hloupý, do sebe zahleděný Peer, který ale přece jen poskytne matkce krásný odchod ze světa v podobě snu o cestě do krásného zámku na bál, je jedním z vyrcholů Ibsenova díla. Zdařile kloubí dohromady typické prvky 19. století (exotické kulisy, fascinace nově objeveným cestováním) s noderními (ego, být sám sebou, důraz na výjimečnost jednice, potlačení role celku, z něhož vychází nebo do kterého patří).

Budu tě čekat; když se nedočkám
tady na světě, sejdeme se tam!

Budu tě kolébat, budu bdít;
spi, ty můj chlapče, spi a sni!

Je až neuvěřitelné, kolika lidem po vydání této knihy Hannelore Viertailová a Laura Janowitzová zamotaly hlavu. Hanka a Linda neexistovali. Hanka a Linda existovaly. Vlastně se divím, že tento vtípek někoho nenapadl dřív.

Je úsměvné, jak se autorka snaží bořit zažité mýty o ženách a ženství a přitom místo nich předkládá své vlastní. Být feministickou bojovnicí je stejně zoufalé a bezútěšné, jako být hysterickou zelenou vdovou.

Výborná kniha.

Ideologicky (přehnaně prožensky a "probohyňsky") pokřivené a mnohomluvné. Autorka se domnívá, že boří mýty, které vytváří patriarchální náboženství, sama však vytváří další. Škatulka "žena je chudinka, na kterou se v dějinách svedlo kde co, proto teď musí být rehabilitována a cítit se bohyní" mi není blízká, proč konečně nepřiznat každému pohlaví to své a uvědomit si, že mužský a ženský svět tvoří jeden (byť ne vždy harmonický) celek?
V knize je obrázek Erínyí s Orestem, jde o překresbu z antické kermiky. Zajímalo by mě, proč je na kresbě Orestés "vykastrovaný", když na nádobě je zobrazen jako muž se vším všudy.
Co mě však zcela dostalo, je věta: "Chybí-li nesporné, exaktní a jednoznačné historické prameny, pak se můžeme přesvědčit o pravdě celé věci jen uvnitř sebe." - opravdu se někdo domnívá, že lze plést dohromady vědu a city a nahrazovat jedno druhým? Směšné a dětinské. Mohu na sebe nechat působit určité vlivy, nechat v sobě vyvolávat emoce, mohu i soukromě doufat v určité nepodložené věci, ale nesmím těmto dojmům podléhat nebo je zaměňovat za fakta.

Ještě propracovanější než předchozí autorova kniha o slovanském pohanství. Tentokrát nepostačí předložit čtenáři překlad s kratičkým komentářem, ale materiál je podroben hlubšímu rozboru a pátrání po předpokládaných inspiračních zdrojích, z nichž jednotlivé texty čerpají. Možná by neškodilo rozšířit slovníček, protože vysvětlení by bylo třeba u více v textu zmiňovaných odborných termínů.

Není to úplně nejhorší, ale autorka neměla zasazovat děj do konce 19. století, když nemá dost nastudováno o tehdejší každodennosti. Pokud je tohle anglický román roku, pak jsme už klesli hodně hluboko. Přitom autorka umí vykreslit atmosféru, dovede si vyhrát s postavami, rozhodně vám nesplývají, ani nejsou ploché - jen kdyby nebylo toho nešťastného zasazení do konce 19. století. Naprostá absence spolenčenské hierarchie, přehnaný důraz na "moderní" témata, sestra v nemocnici, která s gumovými rukavicemi na rukou odtahuje roletu v pokoji pacienta v době (1893), kdy se gumové rukavice ještě zdaleka tak masově nepoužívaly, hlavní hrdinka je vdovou po členovi parlamentu, zvyklá na vysokou společnost, ale přitom má domácnost o jedné jediné služce/chůvě/společnici (či co to vůbec Martha je) - to všechno jsou chyby, které bohužel sráží dobrou snahu autorky nastudovat si něco o tehdejším lékařství či sociálních problémech. Škoda, protože jinak to (jako oddechovka) opravdu není špatné a baví mě to.

Moc dobré, rozhodně lepší než Příběh služebnice. Jen škoda, že od seance kniha začíná ztrácet na kvalitě a bohužel dospěje až k za vlasy přitaženému šťastnému konci.

Příjemné čtení, má to atmosféru - panovačný manžel a zdánlivě laskavý tchán s kostlivcem ve skříni (skutečné či domnělé ublížení kolegům učitelům), kteří stojí každý na jiné straně barikády (staré Japonsko x západní svět), ačkoli se k sobě snaží být pozorní, ohleduplní a přívětiví. Tchán ze srovnání se synem vychází poněkud lépe, ale to je spíš tím, že je nám líto starého, osmělého člověka. Supermoderní, ale přitom sobecká a rozmazlená dcera Niki. Vrcholem je však nesnesitelná Sačiko, která nad vším ohrnuje nos, nic jí není dost dobré a je neopučitelná, což ovšem vrhá špatné světlo i na vypravčku, protože sousedka je jejím předobrazem.

Jako vždy - nejprve to vypadá nadějně, ale ke konci to autor zkazí spoustou nelogičností, včetně té, že letenky přece Amanda vůbec nemusela najít. Nechat odletět ženu s uneseným dítětem by komisařce neprošlo ani náhodou, narafičení celého podniku s plyšákem je kostrbaté a vykonstruované. Bussiho konce jsou vždy přitažené za vlasy a nesmí chybět happyend. Že komisařka skončí s Papym je člověku jasné nejpozději od strany 208.

Předvídatelné. Autor si opět nemohl odpustit svou obvyklou dávku patosu - manželé, kteří se ocucávají i v době, kdy jim jde o život a jeden z nich je samý puchýř a spálenina, to mi připadá opravdu jako rekvizita červené knihovny. Podobně slaďounký byl i konec Černých leknínů, kde stará Fanette najednou získá novou chuť do života, když k ní přijde její dřívější láska, případně happyendová scéna v porodnici, s jakou jsme se setkali ve Vážce. Další přeceňovaný autor.