Sisssi komentáře u knih

I napodruhé příjemné, oddechové čtení, a ačkoli určité nesrovnalosti při bližším poznání vyplavou na povrch, stejně se jedná o to lepší z fantasy literatury, Hra o trůny tomu nesahá ani po kotníky.

Výborné!

Hned na počátku mě sice bodla do očí slova jako vydefinovat nebo prohlasovat, ale i tak je text opět "hůlovský" (dobrý, kvalitní, neotřelý, postavený na vychrleném proudu myšlenek, okořeněný hrou s jazykem). Kritika totalitních režimů se prolíná s kritikou současnosti. Waldorfští učitelé a olympijské hry v Pchjongjangu mě pobavili, stejně jako výsměch workshopům a reklamě. Hra s jazykem mi místy připomíná Soucyho O holčičce, co si ráda hrála se sirkami (laple). Text vrcholí v aréně málem gladiátorské, což je gradace, kterou autorka zdaleka neužívá na závěr všech svých textů, mnohdy se spokojí jen s prostým utnutím vodopádu myšlenek.

Pro dospívající rozhodně užitečné, ale překladatel se měl vyvarovat některých nedostatků (opakování slov, nesmyslné formulace a neobratná vyjádření, u nichž nevím, jestli vychází z originálu, nebo jsou pouze problémem překladu) a také si dát práci se zasazením do české reality (př. autorka píše, že gay je označení muže i ženy, což ale v češtině obecně neplatí). Dalším problémem jsou drobné nedostatky v oblasti anatomie a občasná autorčina naivita. Dále je mi záhadou, proč se kniha jmenuje Tohle není jen kniha o sexu. O ničem jiném totiž není, citová rovina vztahů je značně podceněná.

Nejšílenější mi autorka připadá ve chvíli, kdy je ve druhé léčebně a najednou ji napadne, že za všechno vlastně můžou ostatní a nic není její vina. Z hlediska psychologického je nepochybně zdravé přesunout všechnu odpovědnost na ostatní, ale z hlediska lidského je to pitomost. Nevím, jestli je chyba ve mně nebo v knize, ale nějak mě ten příběh nedostává, jako by se autorka nedovedla vyjádřit, co se jí vlastně dělo, co vlastně cítila a co prožívala. Další minus dávám za překlad. Velmi pěkný a trefný je pohled na lékařskou péči, což je realita nejen v Americe roku1977. Odbudou člověka prášky, aniž by se o něj a jeho nemoc skutečně zajímali.

Nemohu se ubránit dojmu, že Barbara byla skutečně svým způsobem jen rozmazlené dítě. Vskutku nechápu, proč jí poslední "mozkoškrab" říká, že se diví, že nebyla v ještě větší depresi, když všechno naráz ztratila. Všechno? Ztratila jen muže, který stejně za mnoho nestál, auto a na čas práci. Barbaře zůstali rodiče, blízcí přátelé, byt, dům na pláži, práce jí rovněž byla nabídnuta, ale ona ji sama odmítla, že se na ni ještě necítí. Nechci její neštěstí zlehčovat, ale stačí se rozhlédnout, zamyslet a uvidíte lidi, co se potýkají s mnohem, mnohem horšími problémy.

I přes minimální počet slov silný příběh o samotě, prázdnotě a ztrátě.

O mnoho slabší než předchozí dva díly.

Vtipné, ale černobílé a prvoplánové.

Bouře mečů na mne rozhodně nečiní dojem nejlepšího dílu z celé série, jak někteří tvrdí. Oproti předchozím dílům mi dokonce bylo za autora i trapně. Nemám nic proti syrovým popisům sexu (Lolita, Obratník Raka, Portnoyův komplex, Bukowského povídky - Martin se má v tomto směru ještě hodně co učit), ale incest v septu a Malíčkova svatební noc zdatně konkurovaly pokleslým pornopovídkám, jakých najdete na netu 13 do tuctu.
Překlad je stále stejně špatný, perly jako "abys ses", "Petyr poklekl, abych jí políbil prsty" mě děsí, když pomyslím, že tohle čte hlavně spousta mladých, kteří tak přivykají takovému pravopisu (bohužel chybnému). Překladatel asi není vždy úplně soustředěn na dění v textu, protože si plete u zájmen ženský a mužský rod. Z překladu by rovněž neměl na sto honů zavánět jazyk originálu (mám na mysli příšernou inverzi ve větě "Tyrion si říkal, zda měla Cersei vůbec ponětí, jakého druhu hada dala lady Tandě, aby si ho hřála na hrudi").
Sám Martin však také pobavil - útlocitnost hostinské, která se zdráhá nalít dětem pivo je v pseudostředověkém kontextu opravdu komická. Mínění, že děti by neměly pít alkohol je novinkou posledních pár desetiletí, předtím se vždy dětem alkohol běžně podával, byť třeba zředěný, aby jeho účinky nebyly tak velké (na druhou stranu - otrlé chůvy někdy neváhaly omámit své zlobivé svěřence ani tvrdým alkoholem). Ještě za první republiky si školáci brali na pochoďák lahvové pivo úplně běžně a po celá staletí dávali ti, kteří si to mohli dovolit, přednost pití alkoholu před konzumací vody, jejíž kvalita nebyla mnohdy nejlepší (např. ve městech, kde odpad znečišťoval vodní zdroje). Podobně nestředověce působí tvrzení, že Cersei je starší z dvojčat, a proto by v případě (v Dorne uznávaného) ženského nástupnictví byla dědičkou Casterlyovy skály. V dřívějších dobách však lidé věřili, že starší z dvojčat je to, které se narodí jako druhé, protože bylo v břiše matky dál, hloub a muselo být tedy dříve zplozeno.
Některé zápletky jsou opět předvídatelné, například pseudosmrt Aryi u Dvojčat. Závěr kapitoly přímo vybízí k myšlence, že tohle nebude dívčin konec, když na ni Sandor nejprve řve, ať si dělá co chce, ale vzápětí ji srazí sekyrou. Sansa opět prokazuje svou hloupost a naivitu, když si neuvědomí, kdo jí to o králově svatbě rovnal náhrdelník, bohužel jí tentokrát zdatně sekunduje i Arya (ve chvíli, kdy se mluví o sestře Sansy a Arya se zmůže jen na myšlenku, že žádnou jinou sestru přece nemá).
Neustálé opakování některých slov bylo vskutku únavné. Schválně, kdo z Vás spočítá, kolikrát se v textu objevuje makové mléko, vařená kůže či Deště Kastameru, kolikrát se někdo pomočil (především Sam), kolikrát někdo zakroužil vínem ve svém poháru (zvláště Tyrion), kolikrát se někomu zježily vlasy vzadu na hlavě (především Brienne)? Myslím, že frekvenční slovník PLaO by byl opravdu výživným badatelským počinem. Rovněž některé popisy jsou příliš zdlouhavé, ale to by samo o sobě nevadilo, kdyby se neopakovaly a nebyly si všechny tak podobné.
Závěr dílu je plný nečekných zvratů, bohužel je jich však tolik (Tyrionova otcovražda, zvolení Jona velitelem, líbání Petyra a Sansy, Lysino přiznání k vraždě manžela, živá-neživá Catelyn), že to působí lacině a strojeně, podobně jako useknutí děje v nejnapínavějším okamžiku v céčkových (déčkových?) amerických seriálech našeho naivního dětství.
K středověkému ladění celé ságy myslím nemá smysl se vyjadřovat, protože Martin se jím pouze inspiruje (vzdáleně, nepřesně a vybírá si to, co se mu hodí), přesto se děsím toho, že spousta naivních čtenářů uvěří, ža takhle středověk vypadal. Nikoli. Chce-li někdo nahlédnout do života a především myšlení, chování a vnímání středověkého člověka, doporučuji například i laikům přístupné knihy Encyklopedie Středověk (Le Goff, Schmitt), Středověký člověk a jeho svět (ed. Le Goff), Věk katedrál (Duby).

Díky překladu manželů Pellarových se čtenář opravdu pobaví. Až do přečtení této knihy mě nenapadlo, že "ruční pohon" může být homonymní.

Kniha, která hodně vychází z historické literatury, často narazíme na výroky, které císařovna skutečně řekla a někdo z jejího okolí je zaznamenal - to se mi na knize do jisté míry líbí, ale myslím, že i tak zůstává dost prostoru pro vlastní autorčinu fantazii. Ona však tento prostor nevyužila. Někteří čtenáři se bohužel nechávají nachytat a myslí si, že jde o skutečný deník, napsaný samotnou císařovnou. Ne, je to skutečně jen fikce.

Daleko lepší, než bych čekala. Příběh vůbec není jednostranný, Vanessu nelze označit za jednoznačnou oběť a Stranea za jednoznačného násilníka. Příběh navíc velice hezky ukazuje, že ani dnes tak adorovaný konsent opět nic neřeší -jak je vidět, Jacob Strane se ptal na souhlas u každého jednotlivého kroku. Vrcholem ironie je, že Vanessa, která s ním měla opakovaně sex se zneužita necítila, zatímco Taylor Birchová ano, ačkoli ji (nejspíš) jen osahával na stehně.

Celý příběh na mě působil dojmem, že zaděláno na malér bylo už celým tím školním systémem. Pokud je možné, aby se odehrávaly semináře i ve složení učitel a dva žáci, je to podle mě krok špatným směrem. Celkově byl systém internátní školy založen na velmi blízkém (za mě přehnaně vlezlém) vztahu učitelů a žáků. Pokud je učitalka Antonova vylíčena jako ta odtažitá, co se drží od žáků dál, dokonce tak daleko, že je ani nezve na oběd k sobě domů, ale jen do restaurace, a přece pak udělá něco tak důvěrného, jako je obdarování Vanessy bonbonovým dárečkem za to, že si Vanessa koupí nový diář (z méno pohledu naprosto soukromá Vanessina věc, do které učitelům nic není), značně to ztěžuje dítěti chopnost poznat, kdy je vztah učitel/žák ještě v pořádku a kdy už je to za hranou (teď nemám na mysli sahání na stehno, to je samozřejmě bez debaty, ale myslím tím Straneovy první rozhovory s Vanessou, půjčování knih, příhodu s javorovým listem a podobné náznaky na samém začátku).

Další problém bych viděla ve Vanessině přehnaném lpění na lidech, na které je zvyklá a které má ráda, jak vidíme na vztahu s kamrádkou Jenny. Všichni si mysleli, že se koncem prvního ročníku ty dvě rozešly proto, že stály o stejného kluka. Jenže ve skutečnosti to bylo tak, že dětinská a na kamarádce závislá Vanessa nepřenesla přes srdce, že už není jediná a musí se o Jenny dělit s jejím novým přítelem.

Zkrátka zapomeňte na to, že studentky se zamilovávají jen do mladých, svalnatých, pohledných učitelů, on to totiž může být klidně taky stárnoucí, tlustý dědek. Co jsem celou dobu nechápala, bylo neustálé nucení okolí Vanessy do role oběti. Jak kamarádka Jenny, tak novinářka na ni útočily, že se přece musí považovat za oběť, že byla zneužita, že musí cítit a udělat to a ono... Ale kde není žalobce, tam není soudce a proč by měla Vanessa dělat něco proti tomu, co sama cítí? Pokud mě někdo zmlátí, znásilní, vykrade,... je to přece moje věc, zda se obrátím na policii. Když to neudělám, jsem sice sám proti sobě, ale nutit mě nikdo nemůže.

Velmi příznačné je i vyznění celého příběhu. Vanessa, která se za nějaký čas po Straneově smrti trochu oklepala a začíná nový život s novým psem, potká na samém konci knihy Taylor Birchovou, která nakonec zjistila, že celá kauza vlastně k ničemu příliš nevedla, jen se teď cítí být zneužita nejen Stranem, ale i senzacechtivou novinářkou, která se jejího příběhu chopila. Takové... ze života. Věřím, že autorka píše z vlastní zkušneosti.

Bohužel, velké zklamání. Vzhledem k tomu, že se na vydání knihy podílel Ústav české literatury a literární vědy FF UK bych čekala, že půjde o práci odbornou. Opak je však pravdou, místo rozboru a interpretace normalizační popkultury se většina textů zvrhla v přezíravé vysmívání normalizačnímu období. Osobně si o té době může myslet každý co chce, ale publikuje-li článek, který se tváří odborně, měl by se držet zásad vědecké práce, což se zde bohužel příliš neděje, byť kniha obsahuje poznámková aparát a seznam literatury.

Dalším problémem této knihy je fakt, že nedochází téměř k žádné komparaci ani s dobami předešlými, ani s dobami následujícími. Proto jsou pak na vrub normalizace přičítány i pozůstatky myšlení zakořeněného ještě před komunismem, ne-li v 19. století (např. některé aspekty sexuality a vztahů), stejně tak jsou vysmívány činnosti, které dnes naopak zažívají velký boom (např. domácí výroba, zavařování, šití, háčkování,...).

Některé interpretace (či "interpretace") jsou dost na sílu a vycucané z prstu a mnohdy i záměrně vystavěné tak, aby za každou cenu nasadily normalizaci či tehdejšímu kladnému hrdinovi psí hlavu. Např. sňatek Oliny v Ženě za pultem s postarším seriózním profesorem je považován za výsledek blahodárného vlivy Anny Holubové, jejímž přičiněním Olina opustila uvolněnou morálku i maloburžoazní přežitky. Opravdu? Vdát se za zajištěného příslušníka inteligence má být přitakání novému, socialistickému způsobu života? Ani náhodou, naopak, pro mě jde jen o další typický znak Olininy rozevlátosti, nekonzistentnosti, se kterou ani Annin vliv nic nesvede, ba co víc, ani nemusí, vždyť naše normalizovaná společnost stojí již tak pevně v kramflecích, že i takový větroplach jako Olina v ní má své místo, aniž by ji svou nekonvenčností ohrožovala. Navíc tato svatba je v seriále ze zcela jiných důvodů - má poskytnout prostor Anninu exmanželu Jiřímu, aby opět potvrdil svou nespolehlivost a záletnost, když se zaplete s jednou ze svatebčanek.

Připadají-li Ině Marešové dialogy v Ženě za pultem prefabrikované a vyprázdněné, doporučila bych jí současnou seriálovou produkci, kde nacházíme mnohomluvou, ale zcela prázdnou pseudokomunikaci v daleko větší míře. Autoři nejsou konzistentní ani v rámci této jedné knihy - viz Žena za pultem, o níž jedna ze studií tvrdí, že se v ní život veřejný rozšířil i do soukromí Anniny ložnice, zatímco další text hovoří o návratu soukromé sféry do normalizční tvorby právě v tomto seriálu.

Mluvit o rytířsky asexuálním majoru Zemanovi a živočišně pudovém agentovi Pavlu Bláhovi (viz Blanka Činátlová "Dederon a stadion...") je myslím velmi zjednonušené a neodpovídá to skutečnosti. Bláha není živočišně pudový, ale naopak chladně kalkulující. Bere co je a ženy pouze využívá (v případě Inky Čadkové v Honu na lišku je románek jistě vítaným a příjemným bonusem, v případě Jiřiny Králové spíš nutností k odvrácení nejhoršího (odhalení). A Zeman? Jistě, že to není svůdník, kterému by ženy padaly k nohám, ale to od postavy v jeho funkci přece nemůžeme očekávat. V rámci normalizačních možností jde ale seriál do jeho soukormí víc než dost a myslím, že ve vztahu s oběma manželkami to mírně jiskří. A svůdcovskou roli si také střihnul - v Dámě s erbem, kde se dvořil "Kateřině Laubringenu".

Bílkova kapitolka patří mezi ty lepší, přesto se však neubránil zvrhlému potěšení si bezúčelně kopnout - např. když na straně 63 mluví o otylých tělech členů Baletu ČT. Schválně, pusťte si pár normalizačních estrád, ale tlusté tanečníky tam skuetčně nenajdete (a jestli přece, pošlete mi prosím odkaz). Spojovat sedmdesátkové načančané a opulentní odívání Karla Gotta (frak, oblek, kravata, motýlek, rozhalenka, šerpa,...) s "ochotou vyjít vstříc", "dělat, co se dělat má" a podobnými (pseudo)významy je podle mě vedle. Když se podíváte na odívání operních pěvců (i na západě) v té době, najdete podobně zářivé barvy, lesk a flitry - protože právě s vážnou hudbou bychom měli tyto Gottovy koncerty srovnávat. Proč? Protože právě na jejich úroveň se tehdejší normalizátoři snažili povznést tato Gottova "všelidová" vystoupení. Už ne snobská vážná hudba, klasika, vymezená pro vysokou společnost, jako tomu bylo v 19. století, ale hudba pro všechny, jen ve stejně bohatém balení, protože teď už na to přece máme nárok všichni.

Funerální kapitolka celkem potěšila, zvlášť mi vyrazily dech ocitované pohřební řeči z knih Petronelly Čarvášové a Josefa Gajduška, kterými by jistě vzali zavděk i dnešní moderní (alternativní) pohřebníci, kteří oplývají podobnou rétorikou (nekonečnost, věčnost, vesmír, splýváme se vším, do klína velké družky přírody, matky všeho lidstva,...).

Zpočátku jsem si říkala, že to asi nebude můj šálek kávy, ale od druhé části přišla proměna a s těžšími tématy příběh nabral hloubku a originalitu. Neměla jsem z textu dojem, že by měla hlavní hrdinka k matce nějak nezdravý či přehnaný vztah, pouze se to tak může jevit v době truchlení po její smrti. Přirovnání k milostnému vztahu, ke včelstvu bez matky, přípravy zemřelého těla do rakve a úvahy, kolující přitom dceři v hlavě, jsou vylíčeny tak syrově a živě, že tvoří zajímavý kontrapunkt k mrtvosti a stagnaci, kterou bychom snad mohli v takové chvíli očekávat. Na stejné vlně se veze srovnávání začátku a konce života, rození a umírání (např. posmrtný bonding). Bod navíc za zapracování motivu Cimona a Pero. Fiktivní rozhovor na stranách 172-3, kde se o umírání mluví způsobem, jakým se matky často baví o porodu a kojení, považuji za jeden z vrcholů knihy.

Mira Marcinów - Osiřelec (str. 189): Svěřování přestalo být aktem pravdy, už je to spíš narcistní představení.

Ale jo, proč ne. Umberto Eco to sice není a myslím, že pro milovníky dnešní pokleslé fantasy to asi bude nestravitelné, i když inspirace oblíbeným Tolkienem je značná. Nejvíc mě ale bavily spíš ty nadčasové narážky, kde autor zúročil své zkušenosti z běžného a čtenářského života i z akademické sféry.

Zábavné a promyšlené bylo i dělení lidí na žijící a nemrtvé, co obývají zásvětní nekropole, dokud se na ně ve světě živých nezapomene, zatímco jejich živí protějšci obývají biopole.

U podobných fantasy,které se mají odehrávat v jakýchsi předkřesťanských dobách, mě vždy překvapí, jak moc si autoři tyto doby představují vrcholně středověce (vyspělá města s jasně hierarchizovanou společností, rozvinutá a specializovaná řemesla, mlýny - považte, že těm s pádem Říma do značné míry odzvonilo a znovu se rozšířily až později ve středověku). To je ale asi chyba ve mě, že si je představuju zasazené v barbariku, kdežto autoři si prostě tvoří zcela svůj svět, který přebírá co se jim hodí z několika dějinných etap a kulturních okruhů.

U klanu Kvanari autor uvádí, že tito lidé milují blízkost přírody a jejich domy oplývají dřevěnými prvky a rukodělným nábytkem - jiný než rukodělný nábytek však před vznikem průmyslu neexistuje, jde tedy o anachronismus. Klan Avinar zase chová jen bílé ovce a kusy jiné barvy jsou s křikem vyháněny - přitom "zesvětlování" zvířat je produktem dlouhotrvající domestikace a většina domácích zvířat ještě ve středověku vypadala divočeji, než si dnes představujeme.

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 7): Jejich autorem je profesor..., proslulý nejen svou učeností, ale i - tomu zcela protikladnou - schopností svou učenost srozumitelně sdílet.

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 12): ...v nichž se hrdinové jeví jako bezchybné sochy z alabastru a zloduši jako neméně estetické bestie z obsidiánu.

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 13): Vymyšlené ságy svými nerealistickými příběhy plnými výmyslů a fantazie zcela zkazily vkus řadových čtenářů: ti si nejprve zvykli na pohodlí fantastických příběhů s jejich umělým napětím a vybájenými hrozbami, ale nakonec je odložili, protože nafouklá bublina fantasmagorie neprokázala dostatečné literární kvality a nedala se doopravdy číst. Dodnes zůstává jediným uznávaným fantastou zakladatel žánru Ivaren Alaronion,...

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 17): Onen jazyk totiž nemá nejen časy, ale ani podstatná jména, osoby a čísla, postrádá rozdíl mezi kladem a záporem a další pro nás základní představy.

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 76-77): Odejdu s tebou, podle zvyků tvého lidu ulehnu po tvém boku ke kořenům stromu, nebo s tebou vystoupím na hranici podle zvyku mých předků.

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 167): ...život jen jako kratičký průlet ptáčka hodovní síní.

Jan A. Kozák - Sága o Lundirovi (str. 215): Nalháváme si, že rosteme, ale ve skutečnosti umíráme a přicházímeo své sny každou vteřinu.

Od filmového zpracování s Geraldinou McEwanovou se knižní předloha opravdu velmi liší, takže čtete vlastně úplně jiný příběh. Jen se obavám, že až na knihu narazí někdo z pseudofeministických kruhů, bude žhavým adeptem na černou listinu - o tématu znásilnění se tam totiž píše takovým způsobem, který by v dnešní hyperkorektní době již neprošel.

Překlad místy kulhá, občas nesedí slovosled nebo věta nedavá smysl a překlepů je v textu také dost.

Poklad Vikingů z Luten-Loo mě rozesmál, manžela archeologa Agatha prostě nezapře :-).

Velice zajímavé, stejně jako ostatní knihy z této edice.

Při čtení si vezměte k ruce nějakou politickou výchovnou agitku z 50. let a pak hledejte 10 rozdílů. Jsem jediná, komu přijde zvrhlé, vychovávat své dítě podle manuálu? Proč je dnes tak moderní vytvářet si nepřítele? Zkuste mrknout, jak dnes na "patriarchát" nahlíží třeba sociologie, historie, antropologie a archeologie - a zjistíte, že podobné knihy stojí na hliněných nohách.

Kniha je bohužel o ničem. Jen líbivá luxusně vypadající slupka, ale pod tímto nátěrem nenajdeme nic než prázdnotu, klišé a kýč. Ženská duše si rozhodně zaslouží víc než tuto vyprázdněnou nicneříkající načančanost.

Kniha by se měla jmenovat spíše "Kořeny ženské spirituality tak, jak by se nám zamlouvaly" nebo "Kořeny ženské spirituality jak si je představujeme/jak jsme si je vysnily, aby odpovídaly našemu ideálu a zvedaly nám sebevědomí". Musím říct, že když jsem do ní před pár lety nahlížela poprvé, musela jsem si ji dávkovat, protože mě velmi odpuzovalo množství zkreslení a dezinterpretací, které autorka přebírá ze svých velmi jednostranně zaměřených zdrojů.

Ačkoli Dubinová přiznává, že nejde o žádný odborný text, přesto často manipuluje s fakty a tvrdí, že někdejší převaha ženského živlu je vědecky doložená věc. Není. Naopak, daleko víc důkazů či alespoň náznaků hovoří proti ní. Přesto se určité feministické kruhy nehodlají své iluze vzdát (jak z podobných knih vidíme) a odmítají práce, které jsou k někdejšímu výlučnému postavení ženy ve společnosti kritičtější, jako je například (autorkou nelibě vnímaná) kniha Cynthie Ellerové "The Myth of Matriarchal Prehistory: Why an Invented Past Won´t Give Women a Future".

Žasnu nad tím, jak autorka (hebraistka!) může uvádět tak hrubé chyby, jako například, že v době Ježíšova ukřižování byl císařem Augustus. O vylíčení počátků křesťanství nemluvě, to se v jejím podání scvrklo na obvyklá klišé o zlé církvi, která potřela všechny výdobytky prvotního křesťanství. O široké škále herezí a skutečném vývoji počátků církve není v knize ani zmínka. Tvrdí, že Marii Magdalenu uctívali "kataři a albigenští", jenže kataři je alternativní označení pro albigenské, Dubinová se tedy neorientuje ani v základních pojmech. A to už vůbec nemluvím o tom, že přisuzovat katarům víru v blízký, až manželský vztah Magdaleny a Ježíše, je rovněž nepodložená domněnka, která pochází z pera vyšetřovatelů. O tom, co si o vztahu Magdalena a Ježíše mysleli sami kataři, žádné zprávy nemáme (např. kniha "Pokřtěni ohněm" od Davida Zírala).

Všimněte si, jak často dnes ženy autorčina typu používají raději výraz "joni" než pochva a podobně. Před čím utíkají, proč se před těmito slovy schovávají? Raději nějaký cizí, vzdálený název než otevřít ústa a čelit svému strachu z českého slova?

Občas je text opravdu absurdní. Dubinová třeba popisuje "nepatriarchální" verzi mýtu o Gaie, aby čtenářkám přiblížila onu starou ženskou historii - a vzápětí v poznámkách přizná, že tato verze mýtu je novodobá smyšlenka! Dokazovat cokoli něčím smyšleným to chce opravdu hodně velkou absenci soudnosti. "Proč si myslíte, že je tahle osobnost/událost důležitá?" - "Protože jsem si to tak vymyslela a teď věřím, že to tak opravdu bylo." Budeme podobný přístup uplatňovat třeba i na současné osobnosti a události?

Plastičtější představu o labyrintech si udělejte spíše z knih Umberta Eca nebo Craiga Wrighta (třeba přechod bludišť do středověké architektury vypadal dost odlišně od toho, jak si to představuje Dubinová).

V jedné části textu autorka doporučuje jiným začít studovat a probrat se z myšlenkové zakrslosti. Já bych totéž doporučila jak jí samotné, tak lidem, co jejímu textu věří.

Když Gilgameš neposlechne Inannu a místo postele vyřeže paličky a bubínek, je to solárně orientovaný ignorant, který nectí bohyni, škodlivě oddělený od ženského živlu (ale podívejte se schálně do českého překladu Eposu o Gilgamešovi od Matouše - není tam, že by buben a paličky vyřezával Gilgameš, ale ona - Inanna, to docela zásadně mění situaci! Překlady jsou však ošidné, není jasné ani to, zda v básni zmíněný strom je vrba, dub či něco jiného, stejně tak vyřezané předměty nemusí být buben a paličky, ale třeba palice a koule, schválně se podívejte do vícera překladů, nejen českých, Gilgameš navíc není v básni obyčejným smrtelníkem, člověkem Inanně podřízeným ale je nazýván jejím bratrem, dále pak bohyně není o svůj trůn a lože ošizena, Gilgameš jí dřevo dá, dokonce z kmene, zatímco své předměty si vyřeže z kořene, tedy vlastně ze zbytků, někdy je to podáno dokonce tak, jako by oba předměty dala přímo Inanna Gilgamešovi za odměnu - a tohle všechno nám Dubinová a její pseudofeministické zdroje zamlčují. Jen tak mimochodem, ona divoženka Lilit v kořenech posvátného sromu vůbec není Lilit, v originále je na tabulce výraz "ki-sikil-lil-la-ke", což může být jakýsi duch (i vodní), sova a podobně, s Lilit tohoto tvora spojil Samuel Kramer, jak známo velký lilitofil, který viděl Lilit i na onom známém Burneyově reliéfu, ač má jít spíš o bohyni Inannu samotnou). Když neposlechnou Boha Adam s Evou a ochutnají zakázané ovoce, je to považováno za jejich "první odvážný a samostatný čin". Proč? K čemu ten dvojí metr, jiný na Gilgameše a jiný na Adama a Evu? V podobném duchu je koncipována celá kniha. Neobjektivní agitka, která má posílit ženské sebevědomí. Ale k čemu? To už opravdu nemáme zapotřebí. Je to, jako když si v 19. století nacionalistické kruhy potřebovaly dokazovat slavný původ svého národa a vymýšleli si slavnou historii prostřednictvím falz (Ossian, Rukopisy,...). Pokud chcete hlouběji nahlédnout do problematiky mužů a žen v pravěku, sáhněte raději po knize Kamily Remišové-Věšínové (mimochodem, také velké feministky) "Gender a pravěká společnost".

V závěru autorka říká, že končí doba Bible, jíž je třeba poděkovat, přijmout ji jako svou minulost a propustit. Nevím, zda se smráká nad Biblí, ale mám spíš dojem, že bychom takto měli naložit s Velkou bohyní. Nač zakládat svou hrdost a sebevědomí na uměle a účelově vytvořeném konceptu?