Sisssi komentáře u knih

Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností.

Předně je autorka hodně mimo s dobovými reáliemi. Děj pendluje mezi několika časovými rovinami, nejčastěji 12. a 18. století. Ani jedno z nich není bohužel dobře a věrohodně vylíčeno. První život Vesny a Morany je opravdu vše jiné než středověký. Nemají rodiče, nemají poručníky, přesto si dvě mladé dívky kolem 15-17 žijí spokojeně samy v domě. Nemusí se o nic starat, žádná práce, žádné pole, žádná domácí zvířata. Morana údajně chodí lovit, ale spíš to vypadá, že obě jsou živy z ničeho, samy od sebe. Vesna má spousty šatů a stará se jen o parádu. Jak podivně nestředověký a nakašírovaný obraz. Vyvrcholením je, když si tuto chudou dívku z lidu vezme princ - jako by neexistovaly žádné společenské rozdíly, jako by neexistovala žádná hierarchie.

Nejvíce mě však pobavil závěrečný Velesův výstup na vysoké škole, který trumfnul i pseudovědecký rozhovor dvou etnoložek v Žítkovských bohyních, který jsem do té doby považovala za nejvíc mimoňský pokus o náhled do vědeckých sfér ztvárněný v naší moderní literatuře. Už jen to naivní zkoušení, kdy "profesor" Veles chce, aby mu žáci vyjmenovali nejdůležitější slovanské bohy a jejich pole působnosti - opravdu si autorka (která sama vystudovala angličtinu a anglickou literaturu a němčinu a německou literaturu) myslí, že rozhovor vyučujícího se studenty na VŠ vypadá tak, jak je popsán v knize? Vždyť to spíš připomíná základní či střední školu - jasné odpovědi, o kterých se nepolemizuje, žádné hlubší přihlédnutí k různých verzím, žádné zkoumání pramenů, žádné nejasnosti, žádné možnosti interpretace. Proč? Navíc považuje za jisté a ověřené takové věci, jako například skutečnost, že Vesna a Morava byla bohyně a sestry. Nic z toho není doloženo. Jav, Nav, Prav rovněž ne, jde o výmysl z tzv. Velesovy knihy, což je padělek.

Neumann knihu napsal už v 50. letech a je to na ní hodně znát. je na pováženou, že k dílu jako je toto, není nakladatelstvím doplněn komentář nikoho z dnešních odborníků, kteří by uvedli na pravou míru omyly v knize se vyskytující a kteří by vyvrátili Neumannovy (Jungovy,...) teorie, které jsou ve vědeckých kruzích již dávno passé, ale laická veřejnost je teprve začíná s velkým humbukem objevovat a bohužel jim nekryticky věří. Ačoli sám Neumann mluví v knize o matriarchátu jako o psychologické kategorii a zpochybňuje existenci matriarchální společnosti jako reálně existujícího sociologického systému (na rozdíl od Marxe a Bachofena), zdá se, že v textu samotném na to často zapomíná nebo to alespoň nezmiňuje dost často, což je na škodu u rozborů jednotlivých uměleckých artefaktů. Plete dohromady západ a východ, Evropu, Asii a Ameriku, pravěk, středověk i svou současnost a vůbec si neuvědomuje, že i věc, která vypadá na první pohled stejně či podobně, může mít v závislosti na době, místě, společnosti, vrstvě,... jiný význam. přibližme si to na příkladu kříže. Sice ho bereme jako symbol křesťanství, ale to neznamená, že by neexistoval dávno před vznikem tohoto náboženství. A ani to neznamená, že by všichni křesťané byli jednotní a vnímali ho stejně (katolíci x evangelíci x pravoslavní křesťané,... , koneckonců i křesťané, vyznávající oficiálně úplně stejnou víru, mezi sebou vedou války). A pak ten kříž otočte a udělejte z něj symbol satanismu - je to tentýž symbol, záleží jen na jeho konkrétním umístění, orientaci. A to je další věc, kterou Neumann zcela opomíjí (jak to bylo v jeho době ještě běžné či alespoň časté) - nálezový kontext artefaktu, který je pro archeologické zkoumání zásadní. Vykopete-li sošku pravěké "bohyně" (což je značně nepravděpodobné) a přinesete-li ji do musea, aby vám řekli, co to vlastně je, ošidili jste se o valnou část její výpovědní hodnoty, protože její původní uložení nám může říct daleko víc než samotná soška vytržená z kontextu.
Další věc je, že Neumann bere (v čemž je dítětem své doby i 19. století) vše, co se k artefaktům váže, jako posvátné, rituální, mysteriózní, velmi vážné. Přitom se zdá, že vtip a humor hrál v dávných dobách v náboženství daleko větší roli, než si myslíme (viz např. článek Radka Chlupa Vtip a náboženství v časopisu Religio).
Koncept celosvětově uctívané Velké matky nebo Velké bohyně je nedoložený a neprokázaný, stal se však součástí mainstreamu a široká veřejnost tyto fantazie nadšeně a bez přemýšlení polyká i s navyjákem.

V předmluvě autor zmiňuje jména středověkých irských soudkyň Bríg Briugaid, Áine Ingine Iugaire, Darí a zmiňuje, že brehonské zákony prakticky zaručovaly feministický ráj. To je sice hodně nadnesené, ale jde o jedno z lákadel, které sestře Fidelmě dodnes nahání čtenáře. Velmi úsměvné je autorovo lpění na obrazu starých bohů jako laskavých a spravedlivých, jsou to zkrátka i z hlediska novodobých měřítek sympaťáci, kteří nevyžadovali lidské oběti, na rozdíl od anomálie, zlaté modly zvané Cromm Cruach, boha krvavého půlměsíce. Toto jednostranné, idealizované a obdivné vidění keltkého dávnověku je v nás zakořeněno nejpozději od 19. století. Idealizovaný obraz Keltů si pak zpětně projikujeme do svého obrázku starých dějin. Proto autor vkládá svým postavám do úst takové výroky, jako že keltští pohani mohou věřit čemu chtějí, pokud jejich víra neubližuje ostatním, zatímco křesťané znají jen volbu mezi smrtí a vírou v jediného Boha.
Autor sice konečně zmíní 9 druhů manželstkých svazků, které tehdejší zákon zná, ale do podrobností se raději moc nepouští, aby nemusel odhalit, že ono proklamované skvělé postavení žen zas tak úžasné není. Přesto má plusové body za to, že zmiňuje, jak nevýhodný je sňatek dvou jedinců pro toho, který je výrazně chudší, to skutečně odpovídá irské středověké realitě.

Prostě Agatha. Navíc se děj odehrává ve skutečném sídle autorky, v Greenway House.

Agatha Christie - Hra na vraždu (str. 40): "No tak vám to budu muset vypravovat. Jenže já moc dobře vypravovat neumím. Totiž když píšu, tak je všechno úplně jasné, ale když mluvím, tak to vždycky vypadá strašně zmateně; proto taky o svých zápletkách nikdy s nikým nemluvím. Naučila jsem se to nedělat, protože jinak na mě každý tupě zírá a řekne: ,Ehm - ano, ale - já pořád nechápu, co se stalo - a z tohohle přece nemůže být knížka.´ Hrozně to člověka odradí. A není to pravda, protože když to napíšu, všechno klape!"

Ačkoli se autor snaží vycházet z historických skutečností, mnohé mu buďto uniká, nebo určité věci záměrně opomíjí, aby byly knihy současnější a jednodušší. Například velmi moderní postup vyšetřování a neúprosná Fidelmina logičnost je značně nestředověká (žádné přísahy a boží soudy, losy, žádné placení otrokyněmi, nemluvě o tom, že homosexualita je považována za zcela nezávadnou a o devíti formách soužití mezi mužem a ženou rovněž ani zmínka). Irské právo je líčeno jako nějaký vrcholně demokratický právní systém, kde neexistuje mnohoženství ani rozdíly mezi společenskými vrstvami a postavení žen je viděno až příliš růžově. Jako oddechovaka postačí, ale pokud si čtenáři myslí, že takto vypadal středověký každodenní život, irská církev a právo, pak bude lepší sáhnout po spolehlivějších zdrojích. Opravdu byly v 7. století v irských kostelích lavice?

Pokud čekáte fakta a něco zajímavého a věrohodného o problematice, která se váže k Marii Magdaleně, pak sáhněte raději po něčem jiném. Autorka mluví o svitcích z Nag Hammádí - přitom nešlo o svitky, texty byly nalezeny v knižní podobě. Císař Konstantin roku 313 rozhodně neudělal z křesťanství jediné náboženství Římské říše, jak autorka uvádí, naopak, tehdy bylo křesťanství teprve zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími a přestalo být pronásledováno. Nemá smysl rozebírat další nepřesnosti a zkreslení, protože by to vydalo na objemný článek. Pokud se chcete dozvědět, jak přesně zní onen inkriminovaný text Filipova evangelia, kde se píše, jak Ježíš miloval Magdalenu víc než ostatní učedníky a často ji líbal, sáhněte raději po článku "Nově objevený koptský zlomek tzv. "Evangelia Ježíšovy ženy"" od Zuzany Vítkové, "Konec příběhu zlomku o Ježíšově ženě" od téže autorky (volně dostupné na internetu), nebo po knize Oertera a Pokorného Rukopisy z Nag Hammádí I.

Jak říká sám autor: nejde o žádné veledílo, cituje i populární literaturu a beletrii, takže nečekejte žádné důvěryhodné závěry, kniha slouží spíš jako rezervoár podnětů k dalšímu, hlubšímu a kvalitnějšímu studiu a upozorňuje na zajímavou ikonografii. Autor bohužel považuje za seriózní vědeckou knihu titul Na počátku byl sex, což bohužel rozhodně není pravda, tento pseudovědecký počin dělá víc škody než užitku právě proto, že ho mnozí berou vážně. Ale Horákovu knihu si užívám.

"To poslední, o co při volbách stojíte, je zbytečně moc těch, kteří používají mozek a umí si dát dvě a dvě dohromady."

Prostě Agatha...

Čekala jsem, že s autorem asi nebudu někdy souhlasit, ale netušila jsem, že budu nesouhlasit tak často. Pro toho, kdo se na poli historie a mýtů nepohybuje, to asi je úchvatná kniha. Pro toho, kdo už něco o historii ví a je ochoten si vyhledat mýty, o nichž Campbell mluví a srovnat jejich skutečné znění s tím, co o nich tvrdí, je ale jasné, že si mýty ohýbá k obrazu svému. Schválně, přečtěte si příslušné části z Bible, Homéra,... a uvidíte, jak čtenáře balamutí. Rovněž jeho jednoduché soudy o středověku, o tom, kdo tvořil mýty, o dualitě atd. jsou dost mimo. Takový (i přes zdánlivou obsažnost) jednoduchý a zkreslený pohled na minulost ale i na současnost, zabalený do spousty líbivých slov. Dnešním lidem se to ale zamlouvá, protože to odpovídá jejich iluzím.

Skvělé!

2 03.05.2022

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 41): Rozumné jednání se rovná pořádku jazyka. To je gramatika bytí.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 43): Zápisník omdlévá rozkoší, rozevírá doširoka listy.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 45): Dal bych jí nejepší nebe, byla by tam bohyní, čistou a nevinnou. Procházela by se mezi k ní se modlícími lidičkami, nosila by modré roucho, tenkými podpatky by drtila hlavy hadů.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 49): Jak si můžeš nepamatovat, že všichni máme matku, a jen někteří otce.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 64): lepší by bylo nic netvořit, ničeho se nedotýkat, neměnit.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 69): Je to blbec, zavřeštěl účetní. Ach, ten bude úředníkem za stolem, přiváže se k židli, aby neutekl. Dá se mu počítadlo, bude sčítat sloupce čísel.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 70): Potom byla žena, drobná a hubená, bez břicha. Nemohla by rodit, a tak nejstaší konstatoval, že se bude zabývat tkaním a prostitucí, když z ní stejně nebude jiný požitek.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 79): Tak jsem si ji nepředstavovala - měla být ta dobrý, ta mocná a silná, a tohle je příšerný útulek, a ona je čarodějnicí mezi monstry.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 110): ...koho jsi prosila o pomoc a jak dlouhoza mě drželi smutek...A můj Zahradník, ubohý, jak to nesl on, museli jste ho držet násilím, aby se nevrhl za mnou do hrobů?

Tabulky o sestudu Inanny do podsvětí vznikly kol r. 1750 př. Kr., 30 hliněných tabulek obsahovalo asi 400 veršů, navíc tabulky nezůstaly v kompletu, ale dostaly se do různých institucí, jsou však přístupné v The Electronic Text Corpus of Sumerian Literature.

První nov po jarní rovnodennosti nejspíš odpovídat, jakožto čas smrti a sestupu do podzemního světa, začátku období sucha, kdy příroda v tamních zeměpisných šířkách odumírala. Bůh zmizel na půl roku, aby se "narodil" na začátku zimy - kdy začínalo období dešťů a úrody.

Inanna před sestupem instruuje Ninšubur, aby se vydala za trojicí jejích otců, kdyby se do tří dnů nevrátila. cestou překoná 7 bran, u nichž odkládá své božské atributy a nahá se octne před sestrou Ereškigal, přichází na pohřeb sestřina muže. Inanna se sestru pokouší svrhnout, ale je potrestána smrtí.
Dva z otců (Enlil, Nanna) pomoc odmítají, jen Enki uhněte z hlíny dva fantomy (Kurgarra a Gallatura), kteří dík své bezpohlavnosti nepodléhají smrti a mohou se vydat do podzemí, aby zbavili Ereškigal tělesných útrap. Za to jim vydá sestřino tělo. Dík bylině života a živé vodě ji vzkřísí, ale je třeba najít někoho, kdo Inannu v podzemí nahradí. Inanna nakonec zvolí svého muže Dumuziho, který se pomocí proměn ve zvířata snaží uniknout. Sestra Geštinanna se ho snaží ukrýt, nabízí se za něj, nakonec je uzavřen komrpomis a Dumuzi se vrací na zem.

Autorka přiznává, že jí dílo vůbec nepřipadá staré skoro 4 tisíce let, přesto nechápe tu a tam psychologickou motivaci a nedovede si vysvětlit jejich chování. Myslím, že by jí pomohlo, kdyby celý příběh brala spíše jako personifikaci střídání přírodního cyklu než jako příběh bohů jakožto individualit a zasvěcenců mystérií. Bohužel, stejně jako mnozí jiní, i Tokarczuková ještě stále věří v teorii matriarchátu, která však je již půl století ve vědeckých kruzích passé. V kruzích mainstreamových se však drží jako hovínko košile a bohužel se i čím dál více rozmazává a zapáchá :-). Na textu to však naštěstí není téměř znát. Kniha je dostatečně kvalitní, doporučuji ji, jen si k četbě vezměte i pokrokovější literaturu než je Graves a jeho trojperspektivní bohyně nebo Kerényi. V závěru si autorka klade otázku "Kým je Bohyně?" Každá doba si vykládá a přetváří entity dle svého obrazu a proto zde dnes máme kult pseudobohyně, který s historickými obrazy různých bohyní nemají mnoho společného.

Kniha se veze na staré známé (a vlastně už dost stereotypní a vyčpělé) vlně Mariemagdalénské senzace. Velmi úsměvný je doslov, kde zjistíte, že autorka se vlastně skutečně považuje za hlavní hrdinku a je pevně přesvědčena o pravdivosti teorie, kterou v románu popsala. Je kuriózní, že autorka pracovala na knize 20 let, z takového přiznání má čtenář opravdu pocit marnosti. Promrhat tolik času a vyprodukovat tak průmerný (nebo možná i podprůměrný?) román je dost smutné. Vtipné naproti tomu je, jak autorka považuje za své životní krédo údajné Boudičino heslo "Pravda proti světu" . Výrok bývá připisován mnoha ostrovním hrdinům, ale dost možná je jeho autorem až Morganwg na konci 18. století. Zkrátka, politicky zprofanované heslo, vkládané do úst kdekomu, podle toho, jak se to zrovna hodí. A v tomto duchu pokračuje celé autorčino odhalování "pravdy". Sama se nechává šidit a mást, doslova tahat na vařené nudli (například když nekriticky věří v pravost údajných dopisů manželky Piláta Pontského od Issana Press - a kde byla v tu chvíli její "víra v nemožnost věřit psaným dokumentům"? Asi usnula, jako pokaždé, když se v těch ošklivých, psaných dokumentech objevilo něco, co se jí zrovna hodilo do krámu). Nezdravě přeceňuje folklor a nezdravě podceňuje historiografii - přitom spojení obou by jí odhalilo daleko zajímavější obraz minulosti než to nekritické obdivování neexistujících ideálů. Člověk, který nechápe, že vlastní vidění události se přece vždy bude lišit od toho, co se píše v novinách nebo v knihách, asi těžko může pochopit, že historiografie je něco zcela jiného, než jen slepé důvěřování tomu, co kdo kdy v průběhu historie napsal.

Ne, pastýři opravdu nechodí v tógách a ten slavný náhrobek, kde Maureen text objevila byl postaven až v 19. či 20. století. Autorčina víra v to, že několik tisíciletí starý text se dá přeložit vpodstatě hned, během pár hodin či dnů (navíc jedním člověkem) je dost zcestná. Vyvrácení nejkřiklavějších nesmyslů naleznete v Dějinách legendárních zemí a míst od Umberta Eca, doporučuji rovněž články Zuzany Vítkové v časopisu Religio (Nově objevený koptský zlomek tzv. "Evangelia Ježíšovy ženy" z roku 2013 a Konec příběhu zlomku o Ježíšově ženě z roku 2019, oba běžně dostupné na internetu), kde můžete rovněž nahlédnout pod pokličku lovců senzací.

Obálka je vskutku nádherná, zpracování příběhu však bohužel pokulhává. Vyprávět příběhy z řecké mytologie z pohledu žen se stává novou módou. Bohužel autorky vždy sklouznou k zjednodušenému, černobílému pohledu na oddělený svět žen, utlačovaných chudinek, mezi nimiž se čas od času objeví pár silných výjimek, a svět násilných a brutálních mužů, kterým jde jen o slávu, moc a zotročování. Opravdu si ještě dnes někdo myslí, že svět funguje či fungoval tak černobíle? Opravdu si někdo myslí, že všem mužům vyhovuje válka? Autorky zpravidla bohužel postrádají hlubší vhled do mužské psychologie.

Kniha o hře na život v souladu s přírodou a přirozeností. Ano, o hře, protože o nic jiného než o dětinskou hru tu nejde. Krásně to ukazuje dnešní přístup k životu od zdi ke zdi - ženy do sebe léta cpou hormony, aby se menstruace zbavily a pak otočí o 180 stupňů a hrají si na přírodní bytosti. Směšné. O skutečném vnímání menstruace v dávných dobách toho mnoho nevíme, to je jen iluze dnešních "přírodních žen". Ve skutečnosti měly pro častá těhotenství a kratší dobu dožití daleko méně příležitostí takto měsíc po měsíci zkoumat svůj cyklus.

Žen, které tvrdí, že jim tato kniha "otevřela oči", je mi hluboce líto. Kniha není o tom, jaká byla naše historie, ale jakou by si ji autorka přála mít. Podle předmluvy autorka "odmítá neutralitu bádání jako předsudek a přiznává praktickou intenci" (!). Už to by mělo být varovně vztyčeným prstem pro čtenáře. Ideologická angažovanost z knihy přímo čiší. Už jen úvod je k popukání, například demagogické formulace typu "je nanejvýš pochopitelné, je logické,...", náledované něčím, co rozhodně není logické či pochopitelné. Černobílá teorie o dominančním a partnerském modelu společnosti neobstojí a snaha zneužívat historii při úvahách o budoucím směřování lidstva na mě působí dost odpudivě. Poslední kapitola je obzvlášť úsměvná. Zvláštní, že podobné škváry milují právě lidé, co jsou jinak velkými demokraty a odpůrci komunismu a spol. Podobnost asi nevidí.

Nejpřínosnější ke přetisk Hoferových povídek. Postřehy autora jsou však slabé a dost často mimo.

Zajímavá kniha, jen ten název je takový zavádějící. Kniha je daleko víc o tom, že naše temné stíny, bolesti a traumata jsou s námi stále, až do konce života, neustále se s nimi nějak vyrovnáváme, než o tom, že "máme na vybranou", to už je jen taková hlavu oblbující berlička.

Pokud chce člověk do hloubky studovat keltské/slovanské/germánské náboženství, není tato kniha tím pravým ořechovým, jde o syntézu, ale velmi důležité je si projít celý (přibližný, vzhledem k otížnosti tématu) vývoj náboženských představ od počátku až po vznik monoteismu. Jen tak si totiž uvědomí, že některé rysy náboženství jsou obecně lidské či alepsoň indoevropské.

Seriózní historický román to není a Kladivu na čarodějnice to nesahá ani po kotníky. Na druhou stranu to ale není ani úplně hloupá historická romance, oceňuji, že autorka se snažila zapojit skutečné historické postavy, rozhodně o fous lepší než spousta "historických" románů dnešní doby. Lehké odpočinkové čtení.

Nádherné a poučné. Kéž by víc věcí z historie bylo dětem předkládáno v takto nenásilné a hravé formě.