Sisssi komentáře u knih

Jak říká Celia: je to obyčejný příběh. Ale živý. Živější než autorčiny detektivky. Bylo mi jí líto.

Dobře, že sám Išiguro říká, že to není historický román. Slovem pán je zde označován kterýkoli muž, vesničankám se říká milostivé paní a manželkám princezno? Co je moc, to je moc. Ale jinak je to příjemně išigurovské, jako hlubší fantasy s historickými prvky to ujde.

I přes zkrácením způsobené odchýlení od původní knižní i seriálové předlohy je prvních 5 příběhů celkem příjemným počinem (koneckonců, jak často se vám stane, že se s předním normalizačním televizním hrdinou potkáte v komiksu), poslední část je ovšem vrcholem trapnosti, stejně jako křečovitý pokus autora ospravedlnit, že se k tvorbě komiksu kdysi propůjčil.

Pěkná popularizace vikingů.

To byla jízda! Příjemné oddechové počtení.

Skvělé, nadčasové a stále aktuální.

Styl psaní působí v er-formě ještě laciněji než v první knize. Autorka je děvka nejen z povolání, ale i povahou a ještě se jí dotkne, když to někomu vadí. "Já jen, když chci udělat někomu radost tím, že s ním půjdu do postele, myslela jsem... myslela jsem, že je to správné. Že je to hezké." - když se v podobném slyslu vyjádří Shannon z Lucky Louie, je to správně pubertálně trhlé, ale od třicetileté Kate to zní nezrale, ujetě a svědčí o dost pokřiveném pohledu na svět a život, stejně jako její věčné přesvědčování okolí o tom, jak těžce pracovala (jako prostitutka) a že se teď vůbec jen nečinně neválí.

Slečna je hrdá na to, že je kurva (pomáhá přece lidem, pardon, mužům) a její rodiče tolerují nejen to, ale i fetování. Opravdu si nejsem jistá, že by se autorka v něčem poučila, prozřela, dospěla. Dle obálky jde o "neotřelý talent v australské literatuře" - to tedy ani náhodou, napsané je to úplně obyčejně, spíš trochu nudně a autorčin diplom v oboru tvůrčího psaní patrně souvisí s otevřeností a na svou dobu šokujícím obsahem.

Anotace i obálka vypadaly slibně, ale kniha bohužel nevybočuje z řady průměrných ženských dílek. Předvídatelné, autorka si mohla daleko více vyhrát. Přesto třetí povídka potěšila. Připomněla mi Řezáčovo Černé světlo.

Tuctovka, podobných knih dnes vznikají mraky.

Lepší, než bych od tak mladého autora (28) čekala.

Pěkné, lepší než Habsburkové 1740-1918, přesto nelze pominout drobné nedostatky. Některé formulace jsou poněkud kostrbaté, jinde najdeme chybný popisek u obrázku. Oceňuji široký záběr a snahu seznámit čtenáře s Habsburky ze všech možných úhlů a odhalit i mnoho na první pohled nepodstatných detailů z pozadí. Daní za tuto snahu je však krátkost a heslovitost jednotlivých příspěvků.

Velmi průměrná červená knihovna. S dobou a osobností Marie Terezie to má jen málo společného. Škoda, zasloužila by si víc, když už měla to výročí. Pro čtenářky Oldřišky Ciprové nebo Hany Parkánové-Whitton je to vhodné, pro toho, kdo se chce seznámit se skutečnou Marií Terezií, nikoli.

Další zajímavé dílko Torey Haydenové. Překvapilo mne, že ještě v 70. letech byly udělovány fyzické tresty a rovněž každodenní ranní přísahání vlajce a zpěv vlasteneckých písní. Vždycky mě dokáže pobavit, jak podobný vývoj prodělal i přes ideologické odlišnosti Východ i Západ.

Pobavilo, poučilo, potěšilo. Románová biografie, která čtenáře seznámí nejen s H. G. Wellsem, ale i s dobou, ve které žil. Člověk si uvědomí odlišnosti mezi smýšlením Anglie a středoevropského prostoru na počátku 20. století.

Neurazí, nenadchne. Od Ceny Evropské unie za literaturu bych čekala víc.

Solidní ujeťárna! Hra jazyka je opravdu slušná a je mi líto, že neumím francouzsky, protože v originále to musí být ještě lepší. A právě o to tu jde - o hru - hru s jazykem, s vyřčením něčeho nesrozumitelného nebo zdánlivě nevinného, co se později přetaví v něco úplně jiného či dokonce hrůzného (Spravedlivý Trest). Přesto čtenář některé věci vypravěčce neuvěří. Například to, jak pochopila kdeco z filosofie, ale není jí jasný význam slova žena (který vůbec nepoužívá, protože odděluje dva poddruhy ženství - kurvy a panny, přičemž i těmto slovům dává svou vlastní náplň), není jí jasné, kde psát velké písmeno, protože jde o jméno, nebo nechápavost ohledně sestry, kterou si (údajně) nedokáže spojit se Spravedlivým trestem, ačkoli na konci použije i obě jména z dřevěné tabulky. K některým svým hrám se čtenářem se dokonce sama přiznává (tušila, že je dívka a ví, co znamená její břicho).

Vřele doporučuji! Úžasná kniha s dobře zpracovanými vysvětlivkami, Kalista zkrátka nikdy nezklame. Díky této korespondeci si člověk udělá obrázek o každodennosti třicetileté války - věčný strach, devastující důsledky pohybu vojsk, ať jsou to pluky naše či nepřátelské a k tomu ještě náhled do vztahu šlechtické matky a jejího vzdáleného syna.

Hostina pro vrány a Tanec s draky jsou krásnou ukázkou toho, jak to dopadá, když autor nedokáže udržet na uzdě své grafomanské choutky. Tohle Martin bohužel neukočíroval, což je škoda, protože stačilo pouze některé zdlouhavé dějové linie zkrátit a vyškrtnout všechno přebytečné. Přibližné rozdělení dějových linií na "jižní" (Hostina pro vrány) a "severní" (Tanec s draky) působí neprofesionálně a zbytečně tříští děj, ačkoli chápu, že pro autora je pohodlné takto zamaskovat chronologické nepřesnosti, kterých se dopouští.
Pokud Martin stylizuje svůj svět jako inspirovaný středověkem, měl by se rovněž držet alespoň základních bodů středověké reality. Arya dostává cestou do Braavosu dárky od ostatních cestujících na lodi, mimo jiné i stříbrnou vidličku. Je krajně nepravděpodobné, že by obyčejný námořník vlastnil takový předmět, ve středověku lidé totiž vidličky užívali velmi vzácně, příbor tvořil pouze nůž a lžíce. Celkově je Braavos docela příjemnou kombinací Rhodu, Benátek a fantazijního města. Úsměvným dojmem působí Martinova slova o neštovicích (strana 361). Tato nemoc představovala velmi nebezpečnou chorobu, na niž umíralo obrovské množství lidí (nemluvě o jizvách, které zanechávaly na přeživších), ale autor pravděpodobně zná jen dnešní (ve většině případů) neškodné plané neštovice a nevidí rozdíl mezi planými a pravými. Podobně nestředověce zachází autor v průběhu celé ságy s výrazem panna, který vůbec neodráží někdejší chápání tohoto slova (panna jako synomymum pro slečnu, neprovdanou ženu je u Martina zcela vytěsněn a soustředí se jen na fyziologickou stránku věci panna = osoba ženského pohlaví s neporušeným hymenem, což je předmětem mnoha oplzlých narážek a dvojsmyslů).

Připomeňme si alespoň několik pravopisných nehorázností, které můžeme přičíst na vrub překladatelce:
Aby bylo jisté (správně "jasné"), jeho milá sestra zjevně považovala za naprosto neschopnou nebo zrádnou dobrou polovinu dvora - strana 148.
Shromáždil se kolem něj dav, aby jej přivítali, popřáli mu vše nejlepší a získali si jeho přízeň - strana 307 - pokud se shromáždil dav, pak jej přivítal, popřál, získal, ale překladatelka se od druhé věty tohoto souvětí tváří, jako by v první větě místo davu byli lidé.
Zasmál. - strana 311 - chybí "se".
Arya obaluje filátka v ořechách (správný tvar je "v ořeších") - strana 372.
Dovídáme se, že rod Darryů zemřel (správně "vymřel") po meči, Edmurovi stále dávají oprátku kolem krku, ale nepověší ho (správě "nepověsí") - strana 581.
Arya/Kočka byla cítit slanou vodou a rybami, ale zvykla si na to již natolik, že to sama vnímala (správně "nevnímala") - strana 588.
Osney si stěžuje Cersei, že Margaery ho jen škádlí: "Nikdy my (správně "mi") nedovolí víc než..." - strana 678. Toto je můj favorit v soutěži o nejpříšernější a nejostudnější chybu roku.
Řeka Greenblood je do češtiny překládána většinou jako Zelenokrvavice, někdy je ale označena jako Zelenokrev - strana 680.
Černá ryba nechal Řekotočí plně vynásobené (správně "zásobené", protože výraz "vyzásobené" je sporný, viz článek Hany Prouzové O zásobování jinak, Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 3, s. 166-7) - strana 762.
Oběsili ho i s celou svou (správně "jeho") družinou. - strana 766 - tento druh chyb se táhne všemi díly, svůj se vždy vztahuje k podmětu.
Jeden z mužů, s nimiž se Sam potkal ve Starém městě měl čupřinu hustých černých kudrn, která mu vybíhala (chybí "do") špičky - strana 783.

Doufejme, že (prozatím) poslední díl na tom bude lépe.

Sice si ráda přečtu i další díly, ale očekávala jsem mnohem víc. Myslím, že třeba Tolkienův fikční svět je daleko promyšlenější a propracovanější. Zklamalo mne příliš mnoho laciných efektů (krev a sex), postrádám hlubší prokreslení postav a dětské charaktery jsou bohužel dost nepovedené. Pro ty, kdo mají rádi tajemno, spletité rodinné vztahy, spory o vládu a nečekané zvraty, bych doporučila knihy o skutečných dějinách středověkého světa, ktetý byl mnohem zajímavější a barvitější než tento vymyšlený.