Smeiki
komentáře u knih
Sama v Tokiu
Marie Machytková
Knížku (tedy knížky, i pokračování ) jsem přečetla. Musím souhlasit, že nejlepší jsou nejspíš obálky, ty se povedly. O japonsku se člověk něco dozví, to zas ne, a sem tam nějakou příhodu jsem opravdu záviděla. I úvodní haiku jsou poměrně zdařilé. Jinak musím souhlasit, že je to dílko patetické, věčně si stěžující autorky. Ano, zřejmě to jednoduché neměla, na druhou stranu to vypadá, že tam byla docela podpora rodičů. Pokud jde o jazyk, nezapře, že psát umí, ale vadí mi vyšší frekvence neobvyklých slov (kňourat, prskat, macatý a tak- jednou je to fajn, ale vyšší frekvence stejného slova už zastak ne). Celkově mi knížky přišly jako výprodej soukromí (pokud to není umělecká licence), a já jsem si přišla spíš jako voyeur než čtenář, a to se mi fakt nelíbilo.
Neklidná krev
Robert Galbraith (p)
jako špatné to rozhodně není- i když pořád je Kukačka pro mě nepřekonaná.
A dlouhé, hoodně dlouhé, spíše román než detektivka. Serie má co do rozsahu podobný vývoj jako HP. Taky se to dostalo do neskutečné velikosti. Doslova opájení se vlastními slovy.
No, ale i tak to nemění nic na tom, že si příští díl zas nejslíš pořídím. (anglicky na konci srpna :_))
Sestry Makiokovy
Džuničiró Tanizaki
společenský román o Japonsku. Už poprvé mě přd hodně dlouhu dobou chytlo. Moje vlastně první setkání s Japonskem
