Snoopi komentáře u knih

Tak trochu té "Itálie" potřebuje mít v domácnosti asi každý - a tato moderní kuchařka nám velmi ráda umožní vstup do zákoutí takové kuchyně, jejíž základním kamenem jsou právě těstoviny. Jako první nás samozřejmě seznámí s jejich různými druhy a nezapomene nabídnout recepty, jak si připravit vlastní těsto. A pak nás čeká příjemný výběr kapitol dle chuti a příležitosti: Rychlé večeře, Italská klasika, Z jednoho pekáčku, S rybami a plody moře, Pro vegetariány. Samozřejmě nechybí skvělé tipy, chytré rady a zajímavosti, o nichž jste určitě neměli ani ponětí.
A to vše servírované s nádhernými fotografiemi, které přímo lákají k... ne, samozřejmě že se fotografií nenajíte, ale určitě nalákají k přípravě zajímavých pokrmů. Akorát ta kapitola "S rybami a plody moře" bude spíše jen pro odvážné :-)

70 01.07.2022

Velmi moderní kuchařka s nápaditými, originálními i neotřelými způsoby přípravy drůbežího masa pro širokou škálu uživatelů. Hodí se do rukou jak odborníků, tak i laiků, kteří při přípravě pokrmů poněkud tápou. Nabízí recepty domácí, zdomácnělé i říznuté exotikou, ovšem z dostupných surovin. Jednoduché i složitější, snadné i o něco náročnější, všední i slavnostní... Kniha má čtyři části, tematicky rozdělené dle druhu masa - kuře, krůta, kachna, husa. Velmi oceňuji i "chytré rady" k přípravě některých pokrmů. Nádherné a velmi detailní fotografie, které text provázejí, navíc povzbuzují chuťové buňky a přímo vyzývají k tomu, abychom recept vyzkoušeli.

71 30.06.2022

Takové krásné obří leporelo. Možná i předchůdce "pátracích" knížek, kdy čtenář ve velkém prostoru v neskutečném mumraji postav hledá jednu konkrétní. Děti mohou si mohou ukazovat, povídat, vyprávět o tom, co vidí, a zároveň klidně i pátrat po zadaných postavičkách /většinou se někde skrývá čáp/, a pokud je čtenářů víc, snad i soutěžit, kdo je objeví dříve. Čáp splní Honzíkovi pět přání a podívají se tak do Afriky, k severnímu pólu, na nejvyšší horu, ponoří se nejhlouběji do vody, a nakonec se vrátí - domů. Kniha je nádherně ilustrovaná, je určena pro menší děti, takže není na škodu, že textu je zde pomálu. Motiv čápa, jenž cestu Honzíkovi zprostředkuje, mi tak trochu připomíná jinou knihu - "Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem" od Selmy Lagerlöfové, s tím rozdílem, že v ní jako průvodci slouží husy a je také daleko obsáhlejší.

75 30.06.2022

Určeno všem vášnivým knihomilům, kteří si rádi rozšiřují obzory a ještě raději se dozvídají o něčem, čemu nerozumí, či o tom, co nevědí. Určeno do rukou všem, kteří milují fyzický kontakt s knihou, nadšeně jí listují, s požitkem nasávají její vůni a nedají na ni dopustit. Určeno všem, kteří již mají tak trochu po krk věčného "gůglení", když si potřebují něco dohledat - ani ten "Mr. Gůgle" totiž není vševěd. Určeno všem, kteří si chtějí jen tak listovat, nebo najít poznání, aby nevypadali jako hlupáci, že používají výraz, jehož přesný význam neznají. Určeno všem, kterým nevadí společnost tlustých knih a neslouží jim pouze jako okrasa či zarážka, na niž sedá prach.
Přestože se náš jazyk dramaticky vyvíjí a média nás neustále bombardují novými slovy - určitá skupina cizích slov tu s námi bude stále a ne vždy jim hned automaticky porozumíme. Věřím, že nejen já, ale i další zvědavci pak moc rádi po takovém slovníku sáhnou a umně jím prolistují, aby si ozřejmili pojmy, které jim unikají. Závěrem dodávám, že si vysoce cením i stručného přehledu jazyků, jenž knihu uzavírá.

76 30.06.2022

Mám ráda příběhy o zvířatech, asi nejvíce o psech. Musí však mít hlavu a patu a šikovně držet čtenářovu pozornost tak, aby nesklouzávaly do ubíjející rutiny. Zdá se to jednoduché, zaznamenat peripetie osudu zvířete, jehož důvěrně znám...Tak snadné to však není. Tato kniha mne bohužel zklamala na celé čáře, možná jsem od ní čekala příliš moc - představovala jsem si ji jako ucelený příběh jednoho psa. Zdá se mi, že jako postava je zde poněkud upozaděn a zůstává na vedlejší koleji, třebaže ve druhé části se mu již dostává víc prostoru a komentuje dění.
Autorka se vlastně jen babrá v pocitech a dojmech, "léčí se" ze svého rozčarování z Itálie v době, kdy jí již spadly růžové brýle... a vyrovnává se s minulostí. Možná i kvůli tomu si do rodiny pořídí psa, marně doufajíc, že se jí investice do čistokrevného exempláře časem vrátí.
Celá kniha působí značně neuspořádaným dojmem, je plná jisté zahořklosti a trpkosti. Textu chybí řád, kapitoly jsou psané dost zmateně v poněkud nemotorném stylu. Autorka neustále přebíhá z tématu na téma, také vypravěč se často mění, takže čtenář jen tápe a unikají mu podstatné souvislosti, navíc humor či vtip aby pohledal.

Ta kniha je zvláštní - klame tělem, a že jde o dystopii, si čtenář uvědomí až časem.
Faktem je, že hodnocení se dost různí, mnozí se dokonce vyjádřili i v tom smyslu, že "tohle fakt nedali"... Už díky tomu mne začala zajímat.
Přiznávám bez skrupulí, že se mi dosud nestalo, aby ve mě nějaká kniha vyvolávala natolik rozporuplné dojmy, abych díky nějaké silně prožívala zcela ambivalentní emoce. Nemohla jsem jednoznačně říci, zda se mi líbí či ne: četla jsem ji s odporem, ale i s neskutečnou chutí a zvědavostí. Bylo to zvláštní :-) V anotaci se toho moc vyčíst nedalo: možná proto jsem si z úvodu tak nějak automaticky vydedukovala, že právě čtu jakousi moderní verzi "Bylo nás pět 21. století", pro pubescenty a právě proto s patřičnou "palebnou silou"... Jenže pořád mi zde něco poněkud "nesedělo"... dokud jsem si neuvědomila, že před sebou nemám ani syrový popis "de-idealizované" vesnice, ale že v rukách třímám dystopii ve své nejčistší podobě.
Děj se odehrává v neurčité budoucnosti po blíže nespecifikované katastrofě - my můžeme jen tušit nejasnou tragédii nesmírných rozměrů, která rozvrátila svět a způsobila izolaci přeživších obyvatel.
Takže přeci jen "Bylo nás pět", akorát v té nejdrsnější skutečnosti, navíc tato banda zdivočelých vesnických výrostků čítá o něco více členů, jež se zovou přezdívkami: Postel, Želva, Cabrito, Bečka, Palec, Zelí, atd... Přežívají za velmi tvrdých podmínek v jedné ztracené vesnici, kde jedinou kloudnou obživu nabízí vzdálená "gumičkárna", továrna na plasty. Na svět nahlížíme očima vůdce oné tlupy, který neustále cituje a zmiňuje slova momentálně nepřítomného Egona. Ten má na dění zásadní vliv, přestože svým stylem, erudovaností a intelektuálním zaměřením mezi partu výrostků nezapadá: představuje pro ně jakýsi symbol naděje a nového života, tedy spasitele, jehož návrat všichni očekávají a pevně v něj věří. Zanechává však po sobě tragický odkaz, který vyvolá nečekanou reakci s fatálními následky - a nám nezbývá než se šokovaně pídit po tom, co přesně ji spustilo...
Atmosféra místy připomíná písničku "Pohoda" od Kabátu - žádnou vesnickou pohodu však nečekejte: tohle je vážně jízda... a je to síla. Text plný absurdit a prostý emocí silné emoce paradoxně vyvolává... poetika v hnusu... přehršle vulgarismů a vulgarit... realita tvrdá, drsná, krutá, surová, syrová i sprostá ve své nejhrubší podobě...
Bylo to náročné čtení, ale nedala jsem se, a nakonec se s tím nějak popasovala, neboť právě využití různých rovin jazyka a způsob práce s ním mě ke knize téměř přikoval. Díky tomu jsem si doslova lebedila - tolik úžasných výrazů a spojení, z nichž mnohé jsem viděla úplně prvně! Obecná a hovorová čeština občas protkaná spisovnou, prvky nářečí, vulgarismy, slang, výrazy zastaralé nebo poněkud zvláštní, jako např. "svoloč", "počta" místo pošta...
Akorát mi přišlo poněkud zvláštní, jak je možné, že se nikdo z postav nezajímá o to, proč jsou věci takové, jaké jsou, a všichni realitu přijímají naprosto pasivně, s jakýmsi smířeným odevzdáním... Závěr mě zcela dostal, ale nebudu prozrazovat víc :-)

"Tady se lidi na nic nevymlouvají, a když něco pokazí, tak vědí, že to pokazili, a nikdo jim to nemusí říkat. A když se jim sem tam něco povede, tak všichni pokývnou hlavou, ale nikdo nic neřekne, protože to není potřeba. A proto je tu často ticho. Tady, ve vesnici, na vesnici, nad ní i pod ní. Když se člověk bude soustředit, uslyší akorát prasata a kozy, krávy, slepice, pštrosy, který mají Kuncovi na zahradě už nějaký to staletí a nikdo pořádně neví, proč a jak se tu tenhle zatraceně velkej pták vzal, pak taky ožralý rybáře a báby rozesetý kolem náměstí, který se navzájem zasypávají všemožnými drby, kdykoli se jim zkříží cesty na nejdůležitější vesnické tepně domov-počta-obchod-hřbitov."
"Egon chodil v hlavním městě na vysokou chemickou a pak ještě na nějakou další školu, kde řešil fyziku či co. Takový ty věci, proč traktory jezdí na benzin a jak často padají jablka na zem. Často jsme jej nevídali, bydlel na kolejích, což mi jako malému capartovi moc smyslu nedávalo, tehdy jsem znal z fotek akorát železniční koleje. Kdo by proboha chtěl bydlet na kolejích? A co projíždějící vlaky? Až o pár let později jsem zjistil, že to jsou budovy, kde jsou mladí kluci a pořád jen chlastají."
"Starej zapečenej komouš, říkal Egon, když jsme spolu hráli šachy v hospodě u Satana."
"Já jsem po několika měsících, kdy mě děda tahal na staveniště, věděl, jak udělat základy a střechy, Cabrito je už plnohodnotnej zedník a ostatní z tlupy umí od všeho něco. Palec dělá projektaci, nikdo z nás neví, co to přesně znamená, ale jelikož tuto magii načerpal při poslouchání Egona, tak má od nás bezmeznou důvěru. Všechno to bude vypočítaný tak, jak se to dělá ve městě."
"Želva se zrovna vracel z vyjížďky a domů mu zbývala poslední zatáčka, ale zrovna v té zatáčce ležela na zemi suchá větev, takže Želva najednou nemá kontrolu nad čoprem, přední kolo se sklouzlo, letí vzduchem a další věc, kterou Želva ví, je ta, že je zaraženej ve stromu, mrtvej jako můj děda a papá na milosti boží."
"Bažiny jsou plácek daleko, daleko za přehradou. Kdysi tam bývaly bažiny a odtud ten název. Teď už by tam člověk nenašel bažinu, ani kdyby měl mapu, všechny vyschly a žáby pochcípaly nebo emigrovaly do přehrady, pokud se jim podařilo tak daleko doskákat."

79 16.06.2022

Pokračování knihy Psí tinder. O tom, jak se z velkoměstského psa stane "obyčejný" vesničan.
S francouzským buldočkem Emilem a jeho paničkou se ocitáme ve zcela novém prostředí, na venkově. Na svět se opět díváme jeho očima, nechybí mu humor a vtip, jen se mi zdá, jako by o svůj pověstný důvtip a břitký úsudek přišel. Ve městě se cítil zcela ve své kůži, kdežto na vesnici prohrává na celé čáře - říkám si, kam zmizela jeho typická sebejistota, ironie a nadhled? Získává k sobě parťačku, borderku Bellu, vůči její mazanosti však působí značně naivně a zcela normálně se od ní nechává i vícekrát napálit.
Komika celé knihy je vystavěna na jakémsi "komunikačním šumu" mezi zcela rozdílnými zvířecími postavami, které spolu sice mluví, ale ne vždy si porozumí: vypočítavý kocourek Rapl, neohrabaný a nezkušený buldoček, lehce vypočítavá Bella. Oproti prvnímu dílu je tento více zaměřený na zvířecí postavy, vtip spočívá v jejich dialozích, samotnému Evženovi se dostává daleko více prostoru. Zato lidé jsou poněkud upozaděni, postava jeho paničky není již tak výrazná a její přítel Adam dokonce působí nemastným neslaným dojmem. Oživením je pak epizodní výstup Andrey, kamarádky Evženovy paničky, vášnivě zamilované do farmáře Jürgena, která za sebou bezhlavě pálí mosty.
I zde se ukazuje Evženova velká erudovanost, s překvapením dokonce zjistíme, že umí číst i počítat - on sám zaujímá též roli jakéhosi "špicla", jenž své lidi bedlivě pozoruje, a nesmírně ho zajímá, co se kde děje. Bella se pro změnu zase vyzná ve vínech.
V knize je kladen velký důraz na protiklad života ve městě a na vesnici, nalezneme zde spousty zjednodušujících klišé: rozmazlená městská slečinka, vesnická drbna, otrocké práce na vinici, humpolácké způsoby venkovanů, "krásy" eko-hospodaření...
Bohužel jsem v knize objevila i několik faktografických chyb: na rozdíl od Evžena psi příliš nerozlišují chuť soli, potí se nikoliv čenichem, ale pomocí jazyka a skrze polštářky pacek, navíc jsou barvoslepí a nemají tak široké barevné spektrum jako my. Při čtení jsem též narazila i na několik závažných chyb a překlepů, např. "vetešina" místo veterina, vlci "zavili" místo zavyli, "děrovačka" místo děkovačka, což bohužel značně kazí dojem. Oceňuji však nádherné ilustrace Zdeňky Krejčové. Myslím, že kniha se určitě bude líbit všem milovníkům psů, hodí se do rukou těm, kteří si o nich rádi přečtou různé příběhy a příliš neřeší, zda umí pes mluvit :-)

"Dojetím jsem začal slintat a chrčet, což by neznalého člověka přivedlo na myšlenku, zda jsem dole nechytil padoucnici v kombinaci s černým kašlem. Ale Adam moc dobře věděl, že to jsou jen typické buldočí projevy a není třeba se znepokojovat."
"Co si budeme povídat, dostal jsem chuť na salát už teď. Tomu se říká prokletí bujné fantazie, jen se přede mnou někdo zmíní o nějaké lahůdce, už si představuji, jak asi voní, jak se rozplývá na jazyku a jak lehce klouže do krku. Závidím chrtům, psím anorektikům, jejich vůli se nepřejídat! To jsem nikdy nechápal, jak mohou být tak štíhlí, a podezírám z toho tu zatracenou genetiku, že jim do vínku navíc dala nechuť k jídlu. Zase na druhou stranu, ochuzují se o tolik vjemů, jako je třeba lízání vanilkové zmrzliny, křupnutí kůrčičky bůčku nebo rozplývání se sýru na jazyku, že je to spíš k smutnému politování než k závislosti."
"Tak já zítra koupím nějaký kočičí žrádlo," potvrdil jeho definitivní členství u nás doma Adam a bylo vymalováno. V podstatě jsem neměl šanci jako jediný opoziční hlas celou situaci jakkoliv zvrátit, samozřejmě mě napadlo, že ho zakousnu, ale to by mi hrozila exkomunikace a možná i trvalý pobyt v psím útulku. Nezbývalo než se s novým čtvernožcem smířit."
"Pak jsem to zalomil na podlaze, tolik silných zážitků se dost podepsalo na mé únavě, takže jsem usnul klidně i v cizím prostředí a probudil se až v momentě, kdy se místností linul zpěv, no, zpěv, znělo to spíš jako kombinace odchrchlávání, srkání a jakýchsi táhlých zvuků, prostě lidová písnička v němčině."
"Všiml jsem si, že na práci se sice hezky dívá, ale většina lidí to po chvíli nevydrží a snaží se alespoň naoko pomáhat."

73 15.06.2022

Nadčasové - a přitom stále aktuální. Autorka mě zaujala již svou dystopií Jezero a dostala se mi pod kůži, což je zvláštní, neboť jinak tento žánr nijak nevyhledávám. Do prózy neveliké rozsahem dokázala vměstnat neskutečné množství hutné látky, přičemž její styl je neuvěřitelně strohý, syrový a přímý. Dotýká se ožehavých témat současnosti: práva žen v zemích třetího světa, mrzačení dívek v rámci náboženského přesvědčení, zlovůle diktátorských režimů, krutost války, která do boje verbuje i malé chlapce...
Ocitáme se ve velmi neutěšeném prostředí, kde lidský život nemá žádnou cenu: v reáliích blíže nespecifikované země. Je velice znepokojující, že se tak může dít kdekoliv, v jakékoliv zemi či kolonii, kde zuří válka a kde převládá náboženství podobné islámu. Konkrétním místem je pouze nemocnice v době nouzového stavu.
V textu se střídají dvě linie příběhu: sestra Mona a její rodící se i zakázaný vztah k pacientovi, 20iletému chlapci Adamovi s amputovanou nohou, a přátelství dvou chlapců, Danga a Háního, vojáků na frontě. Pomyslná třetí linie se skládá ze vzpomínek na dětství a dospívání Mony: na minulost nazíráme jejíma dětskýma očima, kdy nedokáže porozumět hrůzám, které naruší její poklidný svět. Jednotlivé pasáže se střídají nerovnoměrně, v knize chybí kapitoly. Spoustu faktů si musíme domýšlet, mnohé souvislosti si ujasňujeme až v průběhu čtení.
Téměř surrealistickým dojmem působí vylíčení procesu zániku, kdy vládu nad rozpadající se nemocnicí postupně přebírá džungle, která se nekompromisně dere dovnitř, pohlcuje vše, co jí stojí v cestě, a vítězí tak nad civilizací.
Autorka v textu prokazuje i hlubokou znalost lékařské terminologie.
Nejedná se o žádné lehké a optimistické čtení, soudím však, že si své příznivce najde. Vzhledem ke své formě je i velmi zdařilý: zdá se mi, že ta jistá úsečnost stylu k Biance Bellové prostě patří.

"Adam má velké bolesti, Mona ho slyší křičet až do sesterny. Už pozná jeho hlas, zní v něm ještě nejistota přechodu od chlapectví k mužství, je ochraptělý z několikadenního úsilí přežít. "Dobrý bože, dej mi sílu," přivře Mona oči. Zkontroluje si v zrcadle čepec; když ho má příliš do čela, nesluší jí to. "Dej těm chlapcům sílu." Muž s prostřelenou hlavou umírá tiše."
"Každodenním bitím muly nezískáte mulu uvědomělou a radostnější."

82 14.06.2022

Takový lepší román pro ženy, který zhltnou jedním dechem. Autorka ví, jak udržet čtenáře v napětí - svůj příběh vystavěla na střídání dvou dějových linií. První se odehrává kdesi v současnosti: hrdinkou je 17iletá Izzy, která je svědkem zániku bývalého sanatoria pro duševně choré. Jde o velmi neutěšené a ponuré místo, jako vystřižené ze světa E. A. Poea, jímž se spisovatelka možná nechala inspirovat. Dívka si s sebou z dětství odnáší vnitřní traumata - smrt otce a neujasněný vztah k matce, která je kvůli vraždě manžela a psychické nemoci zavřena v jiné léčebně. Izzy při revizi pozůstalosti pacientů objeví starý deník... A začne se tak odvíjet druhá linie, odehrávající se v roce 1929, kdy se naivní a nezkušená 18iletá Clara ze zámožné rodiny seznamuje s italským přistěhovalcem Brunem, mezi nimiž přeskočí jiskra a osudová láska je na světě.
Zbytek jsou již jen klišé nad klišé: poslušná dívka odmítající být figurkou na šachovnici úzkoprsých rodičů, trest v podobě jejího umístění do léčebny...
Tehdy se styl láme a nuda romance, jako vystřižené z červené knihovny, dostává jiný, značně naturalistický rozměr. Už zcela bez příkras jsou zde vylíčeny nelidské a otřesné podmínky v podobných zařízeních té doby: život ve vlastních výkalech, užívání ledových koupelí a později elektrošoků jakožto "léčebných procedur", využití důmyslného systému trestů a mučení v podobě svěracích kazajek či pobytu v temných komorách, včetně všudypřítomného teroru ze strany "pečujícího" personálu a lidí, kteří si říkali "lékaři". Některé scény jsou zcela drastické a podávají věrohodný obraz o neuvěřitelném utrpení chovanců, kteří se v takových ústavech ocitali bez vlastního vědomí, ze zlovůle svého okolí. Tato linie má svá slabá i silná místa, přináší však naději i do takových bezútěšných podmínek: je oslavou silného přátelství a lásky, která pomáhá člověku přežít.
Autorka asi chtěla srovnat světy dvou zcela rozdílných žen a šikovně je propojit, její záměr se však nezdařil - některé události působí příliš šroubovaně a uměle. Druhá dějová linie s Izzy již v kvalitě značně pokulhává. Svou stavbou připomíná klasický "young adult" román. Jde o lovestory se snadno předvídatelným dějem, kde nosným prvkem jsou typické problémy dospívající dívky: nevyrovnané vztahy, hledání sebe sama, první láska, šikanovaný nováček v kolektivu, protežovaný ze strany učitelů... Postavy jsou typizované, s jednoznačnými charaktery /Ethan, Shannon/. V jedné chvíli se do románu vkrádají až téměř hororové prvky.
Zdá se mi, že autorka balancuje na hranici žánrů - jedna část knihy je určená pro dospělé, druhá pro dospívající. Dle mého se spíše měla držet vylíčení osudu Clary, ostatně v textu jí stejně věnuje více prostoru. Závěr však působí poněkud překombinovaným dojmem, jakoby byl ušitý tuze horkou jehlou.
I přesto se mi kniha líbila - síla autorky spočívá právě v líčených pasážích. Román rozhodně nevyznívá pesimisticky a jeho nesporným přínosem je, že se zabývá tématem, které je dodnes aktuální: zavírání nepohodlných osob do ústavů pro choromyslné...

"Clara si uměla představit otcův hluboký hlas a jeho slova plná hněvu: "Tvoje místo je tady, doma! Máš se naučit, jak dobře uvařit a pečovat o děti, a ne se potulovat po městě! Co si myslíš? Krucifix, jsi přece Cartwrightová! A radši by ses měla podle toho chovat, než se ocitneš na ulici!"
"Podívala se na svoje ruce a vhrkly jí slzy do očí. "Vy mi nenasloucháte," vyčetla lékaři. "Slyšíte jenom to, co chcete slyšet. Překrucujete moje slova, aby to vyznělo, že jsem duševně labilní." "Zdá se mi, že jste k lidem velmi podezřívavá," konstatoval. "Ke svým rodičům, k muži, za kterého vás chtějí provdat. Dokonce i ke mně."
"Esther byla ve Willardu šest týdnů. Nechal ji sem zavřít její manžel poté, co ji přistihl, jak se líbá s jiným mužem. I nenalíčená a v obyčejných modrých šatech vypadala jako filmové hvězda. Měla husté blond vlasy a bezchybnou broskvovou pleť. Clara ji poprvé viděla v jídelně, když se vyděšeně rozhlížela po ostatních pacientkách. V očích měla slzy a Clara věděla, že sem nepatří o nic víc než ona. Později, na oddělení, ji Clara varovala před Sluneční místností, a poradila jí, aby ve vlastním zájmu poslouchala personál na slovo. Od té doby se přátelily."
"Na přilehlém dvorku se po neudržovaném trávníku porostlém býlím ploužily dvě skupiny pacientů. Někteří měli spoutaná zápěstí, jiní vězeli ve svěracích kazajkách nebo kožených palčácích s řetězy. Všichni měli v pase lano, kterým byli přivázáni jeden k druhému. Jednu skupinu tvořili muži, druhou ženy. Bílé nemocniční župany měli potrhané a pokryté špínou; na nohou, pažích i ve vlasech zasychaly výkaly, zvratky a moč."

82 13.06.2022

Hrdinkou této novely - na román je text příliš krátký - je 33iletá žena, novinářka, která natáčí dokumenty o filmech do pořadu Kinobox. Jde o autorčinu autobiografii, zpověď či jakýsi autentický deník, který si vedla v roce 2008.
Díky její profesi procházíme i jednotlivými kulturními událostmi v oblasti kinematografie onoho roku, což je asi jediné plus této knihy. Jinak se spolu s ní pouze pipláme a babráme v bahně dramat jejího života.
Snaží se vyrovnat s nečekaným rozchodem se svým partnerem, jehož uvádí pouze pod zkratkou D, nebo řeší pochybnosti ohledně vztahu nového. Deník zastupuje roli jakési autoterapie: autorka zcela otevřeně ventiluje své emoce, zahlcuje nás výlevy svých nálad a sebemenších hnutí mysli, velmi často jde o jakýsi tok výčitek a lkaní, bez jakékoliv snahy ho usměrnit. Nebojí se líčit ani ryze fyzické a velmi intimní tělesné procesy. Mnohé pasáže se opakují stále dokola a působí velmi nudným až nezáživným dojmem. Jakožto postava odrazuje svou naivitou, nesamostatností a přehnanou vírou v astrologii.
Zaujala mě slovní výpomoc z oblasti filmového slangu a občasné použití neotřelých přirovnání: voněl jak srnka, apod.
Podle názvu jsem mylně soudila, že děj knihy začne zásadním přelomem v autorčině životě, kdy se přestěhuje do nového bytu, ale většina se odehrává ještě před tím.
Nechápu, proč je v současné době tento žánr jakési "terapie blogem" v knižní podobě tak populární a žádaný. Hvězdičku dávám za hezký obal, rychlé, nekomplikované čtení a zajímavé tipy na filmy z té doby.

"Na filmy je třeba dávat si pozor, je to iluze na n-tou."
"Pokusím se zachránit rodinu. Vesmíre, pomoz mi, prosím, a vrať mi rodinu. Slibuji, zde v Haagu, že budu spolupracovat. Já, Elinka a D., musí se z nás opět stát tým. A časem do týmu třeba přibereme dalšího člena. Prosím. Please, God, help me."
"Musím zabojovat. Bude to těžké. Určitě to bude těžké, ale zabojuji. Chci mít rodinu zpátky, pohromadě. Fuj, už se mi zase špatně dýchá. Nejlíp mi je, když se procházím..."

71 01.06.2022

Příběh o dvou různých ženách, jejichž cesty se nakonec protnou zcela nečekaným způsobem. Příběh o beznaději i naději, skepsi i radosti, životní moudrosti, nevíře, víře a koneckonců i o lásce... Příběh založený na shodném nazírání reality u obou hlavních představitelek: zatrpklé domovnice Renée, která dokonale maskuje své intelektuální záliby, aby neporušila pracně vybudované image nudné šedé myši, a 12ileté nadmíru inteligentní Palomy, která se ze všech sil snaží udržet "mimikry" daleko hloupější dívky, a kromě bedlivého pozorování svého okolí se zabývá plánovanou sebevraždou.
Obě vypravěčky se ve svých výpovědích pravidelně střídají. Renée v každé kapitole vychází ze své četby filosofických knih, kdy na nás napřed navalí laviny suchopárného textu, a k naší nesmírné úlevě vždy nakonec přechází k velmi podobným postřehům ze života okolních lidí, které přetřásá s jedinou blízkou osobou, uklízečkou Manuelou. Paloma své zápisky také začíná vlastními "Hlubokými myšlenkami", aby nakonec též skončila úvahami o lidech ze svého okolí. Svět těch dvou má pevně daná pravidla, jimiž velmi zatřese postava nového nájemníka, Japonce Ozua. Když pak zaskočenou Renée pozve na návštěvu, roztáčí se kolo náhod, které jim obrátí život naruby.
Autorka skvěle vystihla psychiku dvou zcela odlišných a přesto tak navzájem si podobných žen. Ne každého čtenáře potěší ty úvahové pasáže na začátku každé kapitoly - přeci jen se od něho v daném oboru čekává patřičná erudice - ale pokud je lehce netrpělivě přeskočíme, vlastně se ani tak moc nestane. Daleko zábavněji a vtipněji působí velmi trefné postřehy obou postav, v nichž se zabývají pouhým pozorováním svého okolí, až do momentu, kdy se samy stávají aktéry děje a jsou nuceny jednat.
Zaujaly mě a pobavily některé výrazy, např. "luxusní umírárna". Je to kniha, k níž se můžeme vracet, a v každé etapě našeho života nás osloví něčím jiným. I přes své "vlastní mimikry" rozhodně nevyznívá nijak depresivně.

83 01.06.2022

Báječná kniha, nejen pro malé děti a jejich rodiče - své místo určitě najde u každého milovníka češtiny.
Autor čerpá z bohatých zdrojů své fantazie a nenechá nás na pochybách ani ohledně šíře své slovní zásoby: nabízí nám úžasné a téměř neskutečné hrátky se slovy, významy a slovními spojeními. Namíchal vskutku chutný koktejl, kdy se labužnicky vyžívá ve všemožných kombinacích a variacích jazyka. Nadšeně odhaluje jeho krásy, přičemž je znát, že právě tahle hra ho nesmírně baví, a nebojí se ani slov vlastní výroby: sníváček, snínek, zdátko...
V textu místy využívá principu výstavby pohádek, paroduje názvy, poukazuje na různé známé fráze, zvláště dovedně pracuje se synonymy, homonymy či homofony.
Skvěle jsem se bavila, pořád jsem se usmívala a moje dychtivé očekávání toho, s čím protentokrát přijde na další stránce, vždycky splnil na víc než sto procent. Také se mi moc líbí grafická stránka knihy a to, jaké obrázky jednotlivé kapitoly uvádějí. Jen je škoda, že knížečka je tak malá a prostě "kapesní".

"Jak byl celý zaražený, napadlo ho, že je hřebík. "To se musím vytáhnout, když jsem hřebík!" řekl si. A jal se vytahovat, vytahoval se a vytahoval, že kdyby byl hřebík, musel by být už dávno vytažený, ale on ne. "Když se stále vytahuju, tak to nejspíš nebudu hřebík, nýbrž tričko!" pomyslil si. Bylo z toho všecek naměkko. A cítil se jak vajíčko. Pak byl zvadlý a přišlo mu, že je salát. Byl ušlý a měl se za zisk. Až z ničeho nic byl svěží. A hned volal: "Já jsem svěží, já jsem s věží! To já nejspíš budu kostel! Ne, ne, spíš radnice!" A byl z té radnice bezradný. Takhle semlel, na co přišel. A omílal to, omílal, až z toho svého omílání byl dočista omýlený. Načež se sesypal a prohlásil o sobě, že je krupice. A s tím, že je krupice, usnul. Naštěstí! Protože jako krupice se mohl dostat do pěkné kaše."
"On zkrátka spravuje sny. A spravuje je všelijak. Hlavně ovšem spravuje sny pochroumané. Ty odchroumává. Potrhané záplatuje, když to je co platné. Navinulé rozvíjí, zamotané rozmotává, pomačkané žehlí, přetrhané navozuje, rozložené skládá, hloupé z dálky zdraví, růžové zelení - komu se nelení, tomu se zelení! - líné kárá... A píše rozvrhy zdání. Kdo do zdání, s čím do zdání, kdy ze zdání a zda ten, kdo se zdál, se zdá dál tam, kde se zdál, či zda se zdá zas o kus dál... Odstraňuje kazy, odevzdává vzkazy, dává příkazy, sbírá důkazy, sleduje úkazy, prohlíží průkazy, ruší zákazy, vyplňuje výkazy, přijímá odkazy, chrání od zkázy a nákazy..."
"A v tom vidí krásné nové jízdní kolo. Opírá se o boudu. Krásné, nové, nablýskané! Řídítka a sedlo. Panečku, to by mi sedlo! A jak okukuje kolo, to si přímo koleduje, aby na něm někdo jel. Kouká kolem, vůkol nikdo. Ještě trochu okolkuje a hup! Už je na kole a uhání v jednom kole s větrem o závod! Po lázeňské kolonádě - kde se tu najednou vzala? - a dál kolem Kolína, Koloděj a Zákolan, přes Kolovraty, Kološvár a Colorédo ho unáší kolo do Bacháně nad Piplavou."

89 31.05.2022

Obor české frazeologie a idiomatiky mě hodně zajímá a přitahuje, proto jsem se po delším váhání rozhodla, že si pořídím všechny dostupné slovníky, které u nás vyšly. Svého rozhodnutí rozhodně nelituji. Jde o skvělou, přehlednou, podrobnou a velmi aktuální příručku, k jejímuž použití je důležité vědět, že se týká onomaziologie: u jednotlivých výrazů se tedy vychází z jejich významu a dospívá k formě. V praxi to znamená, že slovník čtenáři k zadanému slovu automaticky "vygeneruje" další možné výrazy a spojení ve stejném významu.
Hodí se do rukou převážně tvůrčím lidem a spisovatelům, kteří potřebují vědět, jak se konkrétní význam vyjádří jiným způsobem, do noty sedne všem, kteří hledají inspiraci a poučení, chtějí se "jen tak kochat krásou jazyka" nebo si oživit slovní zásobu. Nejvíce ho však zřejmě ocení odborníci či studenti, kteří z něj mohou čerpat poznatky pro další práci.
V úvodu nechybí návod, jak s knihou pracovat, což čtenáři pomůže s orientací. Každé heslo je podrobně zpracováno. V oblasti frazeologie a idiomatiky jde - po Tezauru jazyka českého - o nejlepší příručku u nás. Jsem ráda, že celý komplet mám. Zároveň hluboce smekám před piplavou prací obou autorů.

71 27.05.2022

Skvělá, obsáhlá, aktuální a přehledně uspořádaná příručka, která se velice podrobně zabývá českou frazeologií a idiomatikou - asi nejlepší ve svém oboru u nás.
Obyčejný čtenář se zájmem o jazyk může listovat jen tak a "kochat se" náhodně vybranými výrazy, popř. hledat zajímavá přirovnání a jejich významy, pokud si jimi není jist. Hodí se však spíše do rukou odborníků či studentů, kteří z knih mohou čerpat poznatky pro další práci. Nezbytná je pro čtenáře s tvůrčími ambicemi a pro spisovatele, neboť zde najdou inspiraci a dohledají přesné významy jednotlivých frází a spojení. V úvodu nechybí návod, jak s knihou pracovat, což čtenáři pomůže lépe se v uspořádání hesel orientovat - každé zvlášť je podrobně zpracováno a velmi oceňuji, že k většině z nich je přidán i ekvivalent v cizích jazycích, převážně angličtině a ruštině.
Jsem ráda, že celý komplet mám. Zároveň hluboce smekám před piplavou prací obou autorů.

65 27.05.2022

Skvělá, obsáhlá, aktuální a přehledně uspořádaná příručka, která se velice podrobně zabývá českou frazeologií a idiomatikou - asi nejlepší ve svém oboru u nás.
Obyčejný čtenář se zájmem o jazyk může listovat jen tak a "kochat se" náhodně vybranými výrazy, popř. hledat zajímavá přirovnání a jejich významy, pokud si jimi není jist. Hodí se však spíše do rukou odborníků či studentů, kteří z knih mohou čerpat poznatky pro další práci. Nezbytná je pro čtenáře s tvůrčími ambicemi a pro spisovatele, neboť zde najdou inspiraci a dohledají přesné významy jednotlivých frází a spojení. V úvodu nechybí návod, jak s knihou pracovat, což čtenáři pomůže lépe se v uspořádání hesel orientovat - každé zvlášť je podrobně zpracováno a velmi oceňuji, že k většině z nich je přidán i ekvivalent v cizích jazycích, převážně angličtině a ruštině.
Jsem ráda, že celý komplet mám. Zároveň hluboce smekám před piplavou prací obou autorů.

64 27.05.2022

Skvělá, obsáhlá, aktuální a přehledně uspořádaná příručka, která se velice podrobně zabývá českou frazeologií a idiomatikou - asi nejlepší ve svém oboru u nás.
Obyčejný čtenář se zájmem o jazyk může listovat jen tak a "kochat se" náhodně vybranými výrazy, popř. hledat zajímavá přirovnání a jejich významy, pokud si jimi není jist. Hodí se však spíše do rukou odborníků či studentů, kteří z knih mohou čerpat poznatky pro další práci. Nezbytná je pro čtenáře s tvůrčími ambicemi a pro spisovatele, neboť zde najdou inspiraci a dohledají přesné významy jednotlivých frází a spojení. V úvodu nechybí návod, jak s knihou pracovat, což čtenáři pomůže lépe se v uspořádání hesel orientovat - každé zvlášť je podrobně zpracováno a velmi oceňuji, že k většině z nich je přidán i ekvivalent v cizích jazycích, převážně angličtině a ruštině.
Jsem ráda, že celý komplet mám. Zároveň hluboce smekám před piplavou prací obou autorů.

63 27.05.2022

Skvělá, obsáhlá, aktuální a přehledně uspořádaná příručka, která se velice podrobně zabývá českou frazeologií a idiomatikou - asi nejlepší ve svém oboru u nás.
Obyčejný čtenář se zájmem o jazyk může listovat jen tak a "kochat se" náhodně vybranými výrazy, popř. hledat zajímavá přirovnání a jejich významy, pokud si jimi není jist. Hodí se však spíše do rukou odborníků či studentů, kteří z knih mohou čerpat poznatky pro další práci. Nezbytná je pro čtenáře s tvůrčími ambicemi a pro spisovatele, neboť zde najdou inspiraci a dohledají přesné významy jednotlivých frází a spojení. V úvodu nechybí návod, jak s knihou pracovat, což čtenáři pomůže lépe se v uspořádání hesel orientovat - každé zvlášť je podrobně zpracováno a velmi oceňuji, že k většině z nich je přidán i ekvivalent v cizích jazycích, převážně angličtině a ruštině.
Jsem ráda, že celý komplet mám. Zároveň hluboce smekám před piplavou prací obou autorů.

66 27.05.2022

Kniha, kterou mohu vřele doporučit jak malým čtenářům, tak jejich rodičům a hlavně - všem milovníkům psů.
Je psána v ich-formě z pohledu autorky a zároveň majitelky. Příběh začíná ve chvíli, kdy nečekaně získá štěně, o něž se pak začne spolu se svým mužem Mirkem starat.
Autorka ke svému vyprávění využila trochu netradiční styl - mezi líčení zážitků své "pejsky" vkládá jakési "legendy", tedy ústně tradované historky o psech, které vznikají, když si jejich majitelé předávají své zážitky a zkušenosti mezi sebou navzájem. Dědí se v rodinách, vyprávějí se v rámci pejskařské komunity, časem se realita s chutí přibarvuje - a právě v tom spočívá jejich kouzlo. Jejich úkolem je pobavit, potěšit, připomenout již nežijící členy rodiny... mají zaskočit, překvapit, zahřát na duši a hlavně - vyloudit úsměv na tváři. V průběhu let se ty historky všemožně nafukují, ale to vůbec neubírá na jejich kráse, neboť jedině náš miláček je /byl/ ten nejlepší na světě :-) Díky těmto zkazkám naši zesnulí mazlíčkové žijí dál: legendy vznikají, aby se na ně nezapomínalo...
Zvláštní je i originální jazyk plný novotvarů a nezvyklých slov: pejska = fenka, packovat = plavat, umazlené jméno, vyndat z kožichu bábrlata = papírové ozdoby na ocasu draka, přijímat holdy, šlapačka = procházka, uňafnout = štěknout, metelit = prchat...
Dětský čtenář bude nepochybně nadšený, některé narážky však nepochopí - například na film Bohouš se stejnojmenným psím obrem v hlavní roli.
Možná lehce účelově sem byl vložen i příběh bígla Mukiho, z něhož se děti aspoň dozvědí o tom, že i u nás existují výzkumné ústavy, kde se provádějí pokusy na zvířatech. Autorka přidává i občasné rady, jak si počínat a nepočínat při výcviku psa, většinou se však s humorem přiznává k tomu, jak neúčinné byly. S ohledem na dobu vzniku bohužel uvádí i metody výchovy psa, které jsou dnes již dávno překonané - například namáčet štěněti čumák do loužičky s močí, kterou udělalo, nebo ho plácat přes zadek s novinami, atd. Také závěr vyznívá poněkud do ztracena, jako by si autorka nechala otevřená zadní vrátka k budoucímu pokračování. Je proto škoda, že již zemřela - tato kniha vysloveně "volá" po dalším pokračování.

"S takovouhle povahou by měla leda šimrat zeměkouli koštětem."
"Chovatelé psů jsou svět sám pro sebe. Všichni se znají a drží spolu, pokud se ovšem nehádají kvůli psům. Když někdo nadhodí, že knírač Cedr je trochu přerostlý nebo že kolii Almě padá levé ucho, hned je oheň na střeše."
"Psi zkrátka dovedou spoustu věcí, které se nikdy neučili. Stačí, že to kdysi uměl někdo z jejich psích předků, a oni to jednoduše zdědí."
"Poly se už jednou s řekou seznámila. A neslavně. Jako docela malá nám totiž spadla z navigace do ledové Vltavy, když jsme byli krmit labutě. Zvonila pak rampouchy jako vánoční stromeček."
"Skoro každý pejskař má na klíšťata nějaký svůj zaručený recept, od pracného zakapávání olejíčkem a masírování klíštěte krouživými pohyby proti směru hodinových ručiček až po systém NKN, nechat klíště nacucat, až se samo pustí."
"Pudlenku Bibi, tu nenaučila poslouchat ani paní Konopíková, která má na Žižkově soukromou psí polepšovnu a dovedla by polepšit snad i psa baskervillského."

80 19.05.2022

Tak tady jsem bohužel při výběru sáhla vedle :-) První díl se mi líbil daleko více. Čekala bych, že se autor spolu se svými hrdiny posune o velký kus dál, jenže se tak nestalo. V knize se stále dokola opakují tytéž zajeté postupy a principy, na nichž stojí příběh předchozí. Přitom nemám nic proti LGBT tematice a literatura pro děti a mládež mě zajímá, ale při tady jsem měla neodbytný pocit, že jen lížu cukrovou vatu, která mi akorát zalepuje pusu... nic víc než přeslazenost, hodná románků pro dívky a ženy. Obě postavy mi přijdou příliš modelové, ušité na míru podle jakýchsi šablon, jednající v rámci jistých vzorců - k určité opravdovosti jim chybí právě ta skutečná, opravdová sexualita, která k danému věku neodmyslitelně patří /pochybuji o tom, že by dva dospívající lidé dokázali omezit svůj vztah jen na jakési "něžné pusinkování na dobrou noc"/.
Také děj je snadno předvídatelný, bez větších dramatických zvratů, čte se jako příjemná pohádka na dobrou noc. Náročný čtenář může knihu vnímat jako odpočinkovou, tedy takovou, která mu příjemně osladí hořké kafe života, a zůstane spokojený, pokud se s touto formou smíří. Čtenář nenáročný si bude lebedit, poněvadž si nemusí s ničím zbytečně lámat hlavu a příběh ho o žádné iluze nepřipraví.
Hodnocení tentokrát nechám na lidech daleko mladší věkové kategorie, jimž je román určen.

(SPOILER) Původně jsem chtěla knihu doporučit jako "ucházející thriller v Kingově stylu", jenže ji bohužel musím označit za naprostou slátaninu.
Již samotná výstavba textu je až příliš překombinovaná a zbytečně kostrbatá. Kdyby se autor držel pravidel psychologického dramatu s prvky thrilleru, nepochybně by vytvořil zajímavý román s tématem schizofrenní osobnosti. Jenže vychází z prvků young adult žánru, do něhož ze všech sil cpe nadpřirozené hororové prvky typu "NĚKDO TĚ SLEDUJE; JÁ TĚ VIDÍM", a přidává další nesmysly: obří epidemie záhadné nemoci, neposkvrněné početí ve stylu Panny Marie, záhadní útočící jeleni, postava Hezkého pána a Syčící paní, obličejový mrak s obrysy lidské tváře aj. Ve svém úsilí co nejlépe napodobit svůj literární vzor jde až na samou dřeň, čímž příběh zcela degraduje a ztrácí na své hodnotě. Zdá se mi, jakoby autor též poněkud "vybrakoval" i jiné horory - viz motiv postav, které mají zašitá ústa a oči. Podobný typ hrůzy však dnes již nevystraší ani malé dítě.
Stále dokola se zde opakují ty samé fráze a hlášky, např. "Něco bylo špatně. Něco tu nehrálo." Samozřejmě nechybí přehršle výroků typu: "Miluji tě; Mám tě rád/a/."
Děj je zbytečně rozvleklý, postrádá napětí a "nevyspraví" ho ani střídání dějových rovin různých postav.
Objevuje se mnoho klišé z typicky amerických reálií: teenageři a jejich starosti s láskami, šikana ve škole, vzdor vůči rodině a světu, zneužívání... Postavy jsou velmi drsně konfrontovány se svou minulostí a svými strachy.
Objevuje se zde i několik slabých míst a nesrovnalostí, vyvolávajících otazníky - autor zmiňuje místo, kde "nebyla spatřena lidská noha" - a hned vzápětí popíše iniciály milenců na stromě. Také stavba samotného dokonalého domku na stromě vzbuzuje otázku, JAK se něco tak náročného podařilo vytvořit dětem, neřeší se fakt, kde vůbec berou materiál a nářadí...
Vadila mi též i přemíra vulgarismů. Poslouchala jsem jako audioknihu v podání Igora Bareše. Ačkoliv ho jako herce obdivuji, zde mne svým exaltovaným a přehnaným projevem zklamal.