Sorrow komentáře u knih
Dokonalost, víc nemám co dodat. Přenádherný styl, silný příběh a hlavní hrdinka, která Vám zaleze hodně hluboko pod kůži. Alena Mornštajnová je navíc neskutečně milá osoba a setkání s ní řadím k jedněm z nejsilnějších zážitků za poslední dobu (vedle dočtení Hany) :)
Kniha pro mě byla extrémně emočně nabitá. Od smutku a slz jsem se postupně propracovala k pochopení i drobným úsměvům. Karin Lednické se podařilo vytvořit plastický obraz polozapomenuté těžební obce s živoucími charaktery, které vám přilnou k srdci ať budete chtít nebo ne. Autorka mistrně buduje atmosféru i samotnou zápletku, volí přilnavý jazyk plný nářečí, u jehož čtení mi plesalo srdce, protože děda je bývalý havíř z Karvinska. To je patrně důvod, proč mi Šikmý kostel tak moc přirostl k srdci, měla jsem pocit, jako bych četla o lidech, které dobře znám, předpokládám však (a hodnocení to podporují), že nezáleží na tom, jestli je vám prostředí blízké či nikoliv, knihu budete pro mnoho jejích aspektů obdivovat tak jako tak. Těžko věřit, že se jedná o debut. Mé kladné hodnocení pak podporuje ještě skvěle zrežírovaná audiokniha namluvená Vilmou Cibulkovou. Narátorka zbytečně nepřehrává, a přesto velmi dobře intonačně odlišuje situace i charaktery. Slezské nářečí vystihla výborně a při jejím zpěvu písně „Sedí muška“ mi naskočila husí kůže neb jsem měla pocit, jako by mi ji zpívala babička. Nemám víc, co bych dodala, než že se mi Šikmý kostel zaryl hodně hluboko pod kůži a netrpělivě vyhlížím další díl.
Dědina je kniha, která se mi svou autentičností zaryla hluboko do srdce. Jsem holka z města, a když jsem se přistěhovala na "dědinu", říkala jsem si, že už to nebude, jak to bývalo, že rozdíly mezi městem a vesnicí už jsou dneska téměř setřeny. Opak je pravdou. Závist, nesváry, ale i hluboká láska lidí k přírodě a ochota pomoci, když je nejhůř, tak vypadá pravá česká vesnice pořád. A já jsem hrdá na to, že jsem teď vesničanka, nevyměnila bych to za nic na světě a Petře Dvořákové hluboce děkuju za to, že napsala tuhle knížku. Je opravdová a niterná. Velká poklona i famózní Lucce Zajíčkové, která s těmi obálkami prostě čaruje a každé "své" knize dokáže vdechnout život. Díky. Díky Vám oběma a už se nemůžu dočkat, až se v září potkáme!
Vměstnat do minirecenze myšlenky, které se mi honily hlavou po dočtení tohohle Veledíla, je nemožné, proto budu spíše stručná a budu taky reagovat na některé (trochu) negativní ohlasy. V první řadě je třeba před autorkou smeknout, protože v té knize je těch deset let práce opravdu znát. Celá dějová výstavba je mistrovsky dotažená a ano, v Bílé Vodě je mraky témat, která by vydala na samostatnou knihu, v jejich provázání tkví ale právě ta síla. Jedno bez druhého by sice fungovalo (konkrétně mluvíme třeba o historii kláštera, komunistických procesech, postavení žen v rámci církve, podzemní církvi aj.), jenže takhle jedno dává tomu druhému smysl. Díky zvolenému mixed-media stylu (má to vhodný český ekvivalent? ), pro Tučkovou typickému, drží text čtenáře poměrně hezky napjatého. Skoky mezi minulostí, přítomností, zprávy z archivu, výpovědi jednotlivých aktérů... Po skončení každé části jsem se těšila na další, zároveň ale i chtěla vědět, jak bude pokračovat ta původní. Ze všeho nejvíc si ale na autorce cením toho, že objevuje neprobádané vody české historie, a že zprvu (minimálně pro mě) naprosto neatraktivní téma zpracuje tak, že bych si na něj klidně přečetla i něco dalšího. Jako poslední bych ráda vyzvedla do nebes audioknihu. Ta je možná vůbec nejlepší, jakou jsem kdy poslouchala (a to už třeba předchozí Žítkovské bohyně jsou taky skvělé). O naraci se postarala celá plejáda herců, nejvíc prostoru však dostává moje oblíbená Vanda Hybnerová. Tradičně nejlepší výkon podala Johanna Tesařová, panebože, ta skrze ten svůj hlas umí předat emoce. Překvapila mě i Pavla Tomicová, která se obecně ke zvukové u přednesu asi příliš nehodí, pro jednu z postav Bílé Vody byla ale zvolena skvěle. Z mužských interpretů si tak silný zážitek neodnáším. Celkově ale audioknihu fakt moc moc doporučuju, tištěnou knihu jakmysmet. Je to vážně DÍLO!
„Chci, aby Vrány vykrákaly do světa, co všechno se může dít ve spořádané rodině,“ říká autorka v rozhovoru Kavárny nakladatelství Host. Bářina rodina totiž na první pohled skutečně normální je a Petra dokazuje, jak málo stačí k tomu, aby se vlastně všichni její členové cítili nadmíru nekomfortně. Rozdílné touhy, pohled na svět a životní priority mohou zcela rozvrátit křehký balanc každé domácnosti, a když se přidá nefungující systém vzdělávání a bojácnost či nemožnost pomoci druhému v nouzi, problém je na světě. Autorka vrství emoce jednu na druhou a po necelých dvě stě stranách textu tak čtenářova frustrace, podobně jako ta Bářina, dosahuje astronomických výšin. Pro Dvořákovou je charakteristické precizní vykreslení postav, jež umožňuje jejich naprosté pochopení. Ve spojení s hovorovým jednoduchým jazykem dospívající dívky tak vzniká intenzivní text, který osloví široké čtenářské publikum a zároveň donutí k zamyšlení nad onou „normálností“, v níž všichni žijeme.
Anna Bolavá stála dlouho na mém seznamu autorek k přečtení. Do tmy je prozaický text, který získal v roce 2016 Magnesii Literu za prózu a splňuje všechna kritéria, která bych od vítězného titulu čekala. Má podmanivou atmosféru, úžasně zachycuje genius loci české vesnice, která v sobě snoubí to staré (divoká příroda, sběr bylin, láska k půdě) s tím novým (zejména lány babišovské řepky) a v neposlední řadě disponuje velmi zajímavou hrdinkou. Má pomalé tempo a svou baladičností mi připomněl Erbenovu Kytici. Bolavá navíc příběh hlavní postavy halí do tajemného hávu, není explicitní a byť v průběhu spřádá nitky, ze kterých si čtenář může vytvořit celkem kompaktní obraz, rozhodně není doslovná, což mám moc ráda. Do tmy jsem poslouchala jako audioknihu, pro naraci byla velmi vhodně zvolena (pro mě do té doby neznámá) Anita Krausová. Její hlas je křehký, jemný, ale i trochu záhadný a zastřený, což perfektně vystihuje náladu textu. Zvukové podkresy evokují pobyt v přírodě, možná jste někdy zažili ten pocit svobody bytí někde sám venku, kdy je člověk na jednu stranu šťastný a na druhou trochu vyděšený, tak přesně tak mi zněly. Kniha i audiokniha rozhodně stojí za pozornost.
Jussi Adler-Olsen je stálicí na poli severské krimi a mám pocit, že právě i díky němu tento žánr nikdy tak úplně neumlkne. Patří totiž k hrstce autorů, kteří vážná společenská témata, o kterých se nemluví, balí do atraktivní slupky povrchní krimi zápletky, jež však v podstatě hraje až poslední housle. Čtenář se samozřejmě baví nad trojlístkem: brblající Carl, mystický Asad a prostořeká Rose, je napnutý, kam se příběh ubere, je šokován závěrečným zvratem, jenže to všechno jsou jenom malé drobečky, elementy dodávají knize na čtivosti a schopnosti oslovit široké čtenářské publikum. O co jde ale (nejen) v této knize především, je historický přesah, morální poselství do řad těch, kteří si myslí, že téma eugeniky (nadřazenosti rasy) patří pouze do učiva o koncentračních táborech či do dávné minulosti. Jussi Složkou 64 střílí do vlastních řad, do trestuhodné činnosti, jež byla v Dánsku provozována ještě před padesáti lety. Nebojí se ukázat prstem, míří velmi zostra do politické situace a co víc, umí čtenáře morálně pozlobit, argumenty obou stran totiž nastiňuje velmi precizně. Za tohle si Olsena nesmírně vážím – je živoucím důkazem, že severská krimi nerovná se spotřební brak. V rámci žánru za „plný počet“.
Ke klasikám se vždycky dostanu jen jednou za čas. Pravidelně je mým novoročním předsevzetím, přečíst jich více, ale nakonec obvykle dostanou přednost novinky. Absolutně nechápu, proč tomu tak je, protože pokaždé, když po klasice sáhnu, stojí to za to. Růže pro Algernon není výjimkou. Příběh Charlieho Gordona chytne za srdce a odhalí skrytá zákoutí našeho chování, kterému normálně ani nevěnujeme pozornost. Přestože by hlavní dějová linka spadla žánrově spíše do sci-fi, já knihu mnohem více vnímala jako příběh o mezilidských vztazích na mnoha úrovních. Je to o přátelství, o touze milovat, o neschopnosti sblížit se sexuálně s osobou, která pro nás znamená víc než kdokoliv jiný, o tom, jak na sebe lidé umějí být zlí, o pohrdání, nadřazenosti a spoustě dalších témat, jež jsou nakonec mnohem podstatnější než samotný experiment se zvýšením IQ. Paralela Charlieho s myší Algernon je úchvatně zpracovaná a velmi dojemná. I fyzickou knihu bych bez váhání hodnotila „plným počtem“, chcete-li ale posunout svůj čtenářský zážitek na úplně jiný level, zvolte audioknihu namluvenou Janem Potměšilem. Herec je s charakterem Charlieho Gordona neodmyslitelně spjat už díky divadelnímu představení a z audioknihy je toto spojení neuvěřitelně cítit. Snad nikdy jsem neposlouchala příběh, kde by mi narátor tak moc seděl k hlavní postavě. Potměšil umí tak přesně intonačně vystihnout Charlieho rozpoložení a jeho momentální míru IQ, že poslech je skutečnou lahůdkou, která ještě posílí výsledný dojemný zážitek. Bez váhání se tak Růže pro Algernon řadí mezi nejlepší knihy tohoto roku a věřím, že s odstupem času i mezi to nej, co jsem vůbec kdy přečetla.
Medvědín je jedna z nejsilnějších a nejzásadnějších knih mého života. Až napotřetí (po Ovem a Babičce) na mě Backman dokázal zapůsobit a zalezl mi tak hluboko pod kůži, že už ho odtamtud asi nikdy nedostanu. A vlastně ani nechci. Ten chlap by mohl vyučovat, jak vytvářet příběh, atmosféru i psychologii postav. Všichni přečíst, povinně :)
Malý život je knihou, které jsem se vyhýbala jako čert kříži. Jednak z velmi povrchního důvodu (640 stran člověka vyděsí), a pak hlavně proto, že jsem ze všech stran slyšela, že je to pro čtenáře jedna z nejzásadnějších knih života, a že u ní prolili hektolitry slz. Číst dílo s takovými očekáváními je zkrátka těžké, hned na úvod ale můžu prozradit, že jsem se zařadila po bok zástupu fanoušků. Yanagihara velmi pomalým tempem buduje psychologii svých hrdinů, zpočátku působí román takovým nevinným neuchopitelným dojmem a vy si říkáte, tyjo, co na tom všichni mají. Pak ale začnou na povrch vyplouvat temnější události z minulosti, vztahy se propojují a prohlubují a vy si najednou uvědomíte, že vám na hrdinech záleží, místy dokonce víc než na tom, co se děje kolem vás v reálném světě. Malý život stojí na postavách a jejich vývoji, děj je druhotný. Autorka nás provází celými dekádami života svých hrdinů, někdy nás nechá do nějakého roku jen nahlédnout, jindy je popis ucelenější. Pokud se bojíte útržkovitosti, tak nemusíte, a to říkám jako někdo, kdo epizodnost děje nesnáší. V tomto případě dojde k naprosto ladnému propojení všech informací, přesto ale Yanagihara ponechává některé detaily nevyřčené a vy si tak můžete jen domýšlet, čím vším si protagonista Jude prošel. Pokud byste si měli letos na moje doporučení přečíst nějakou knihu, pak ať je to Malý život, pozor však na to, že dílo dost explicitně tematizuje násilí, sexuální orientaci, sebepoškozování a další nelehká témata. Pro mě jsou však stěžejními náměty bezmezná láska a přátelství.
Tak tohle je, vážení, Kniha s velkým K. Autor si zaslouží veškerou úctu a to nejen za to, že stvořil technicky geniální knihu, kterou bych si s sebou rozhodně vzala na Mars, kdybych se tam někdy chystala, ale taky za to, že jsem díky němu konečně nalezla odpověď na tu stupidní otázku, na kterou se mají lidé tendenci ptát. Jo, už vím, že Mark Watney je přesně ta literární postava, se kterou bych chtěla jít na kafe. Klaním se...
Audiokniha je geniální, určitě ji nevynechte!
To, že je Karin Lednická skvělá spisovatelka jsem si otestovala už u Šikmého kostela. Svůj cit pro výstavbu děje, vykreslení charakterů i situací ale vrchovatě zúročila i v případě nebeletristických Životic. Věděla jsem, že příběh bude silný, neboť sama událost byla prostě silná (a mimochodem jsem o ní neměla ani ponětí, takže podtitul Obraz (po)zapomenuté tragédie je více než trefný), ale vůbec jsem nečekala, že kniha bude taky tak čtivě a napínavě napsaná. Spisovatelka důmyslně střídá vyprávěcí styl na začátku každé z kapitol s ryze faktografickými údaji, a přestože čtenář ví, co se stane, trne, fandí hrdinům a přeci jen doufá. Marně. Knihu by si měl přečíst každý a ideálně kdyby se na vydávání takových titulů uvolňovalo více peněz a mohly tak třeba sloužit i jako jakési "učebnice dějepisu", protože kdyby mi kdysi na střední někdo takto zprostředkovával dějiny, možná bych s tím předmětem tak neválčila. Za zmínku určitě stojí i grafická úprava, musím říct, že mě na první dobrou nezaujala, ale když jsem knihu vzala do ruky, hned jsem změnila názor. Obálka je promyšlená a zpracování přebalu velmi netradiční, uvnitř obsahuje bohatou obrazovou přílohu, která podtrhuje celý text. Životice mě zasáhly, pokud jste je ještě nečetli, napravte to!
Celosvětově známé dílo a já o něm nevěděla nic kromě toho, že se jedná o milostný vztah mezi patnáctiletým chlapcem a dospělou ženou… Po polovině vyprávění jsem tedy byla velmi překvapená zvratem událostí a zprvu trochu nelibě, ale později s údivem a nadšením jsem sledovala další vývoj událostí. Vždycky obdivuji, když umí být autor na malém prostoru polytematický a každé z témat při tom dostane tu správnou dávku pozornosti. Bernhardu Schlinkovi se to v Předčítači daří náramně. Tak akorát milostných scén, tak akorát naklepnuté téma manipulativního a toxického chování, tak akorát záhad, tak akorát války. Kniha navíc nutí čtenáře morálně se zamýšlet a zvažovat možnosti, které postavy měly. Vina má mnoho podob, jak se opakovaně ukazuje a z pohodlí gauče je lehké soudit, jak by ale řekla Hanna: „A co byste udělal vy?“ Závěr je očekávatelný, ale chytne za srdce a člověk se neubrání myšlenkám na to, že stačilo změnit jen trochu a bylo by vše jinak. Neuvěřitelné, jak dokáže autor zmanipulovat čtenáře a dovést ho od jednoho citu, který k postavě chová, až k úplně opačnému… Předčítače jsem poslouchala jako audioknihu a musím ji z celého srdce doporučit, protože hlas Jana Šťastného byl k naraci výborně vybrán.
Mlýn vypráví příběh dvou bratrů, kteří dali slib svému umírajícímu otci. Slíbili, že nikdy neopustí rodinný mlýn, a tak také učinili. Kniha mapuje více než sto let československé (české) historie a ve čtenáři rozdmýchá celou škálu emocí od nechuti, sentimentu až po neutuchající stesk, který vrcholí v poslední části. Dlouho se mi nestalo, že bych u knihy tolik přemýšlela a na konci jsem si řádně pobrečela... Vůle, píle a pracovitost našich předků mě dojímá a zároveň inspiruje. Ač žiji ve svobodné době, stydím se. Ne snad za demokracii, ke které vedla trnitá cesta, ale za nás. Za lidi. Za to, že jsme nepoučitelní, za to, že rychle zapomínáme a za to, že morální hodnoty už dnes nemají téměř pro nikoho význam. Díky, Hadrbolcovi, že jste mi připomněli, jak vypadá charakterní člověk a díky pane Vaněčku, že jste sepsal dílo, na které nikdy nezapomenu. Pokud si chcete dát lekci dějepisu se silným životním příběhem dvou báječných mužů, čtěte Mlýn.
Alena Mornštajnová je v dobrém slova smyslu spisovatelkou pro masy. Listopád byl mou čtvrtou čtenou (rovná se poslouchanou) knihou a sama sebe jsem překvapila, když jsem se do ní vůbec pustila, neboť zkrátka nejsem autorčinou fanynkou (pominu-li Hanu, ze které jsem si sedla kdysi na zadek, ale bůhví, jaké pocity bych z ní měla dneska). Zkusme si to shrnout – její knihy se dobře čtou, její knihy jsou celkem dobře vykonstruované, její knihy jsou řemeslně celkem dobře zvládnuté. ALE a to je opravdu velké – jsou taky prvoplánově líbivé, „šokují“ na sílu (prosím vás, že vás ten závěrečný zvrat vážně nepřekvapil), nejsou stylisticky ničím výrazné, jsou šablonovité a tentokrát si tedy neodpustím zkritizovat i naprostou plochost postav a velmi výrazné dějové díry. Sice jsem komunismus nezažila, ale nejsem si úplně jistá, že kdyby nepadl, vypadala by situace takhle vyhroceně. Spíš se mi zdá, že to autorka použila schválně, aby mohla čtenáře zanechat patřičně hlavou kroutícího, nebo je to možná jen apel na to, dávat si pozor kam směřuje naše současná politická situace… Ať tak či tak já sama jsem zaražená tím, že tuhle knihu tolik lidí adoruje. Poslouchala jsem ji jako audioknihu – v naraci se střídá Eva Elsnerová s Veronikou Khek Kubařovou a několik málo pasáží (konkrétně dopisy z vězení určené dceři) čte také Vilma Cibulková. Audiokniha je kvalitně zpracovaná, jak už u OneHotBook bývá zvykem, prvně zmiňovaná mi sice hlasově moc neseděla, ale krásně mi to vynahradila Veronika, jejíž hlas mám moc ráda.
Kniha Soběstačný v sobě na první pohled obsahuje mnoho prvoplánových premis – rozvod, neuspokojivý vztah s „macechou“, nemoc, stáří, proměnu dítěte v teenagera – Zuzana Dostálová je však na rozdíl od jiných v současnosti vydávaných autorek (Soukupová, Hůlová) zpracovává poněkud odlišnou optikou. Mladý Štěpán totiž absolutně vypadává ze škatulky takového toho typického teenagera, který má všechno na háku a každého jenom sere, aby na sebe upozornil. Naopak, on je vlastně ze všech protagonistů knihy tím nejvíce dospělým. Jeho snaha za každou cenu rychle dospět, aby se stal plnohodnotným členem společnosti rozbrnká emoce i těch, co mají srdce z kamene a donutí zamyslet se nad štěstím a přepychem, v němž většina z nás žije. Autorka do příběhu velmi elegantně vplétá témata všední (únavná práce v Bille, nechuť jíst blafy, které nám předhazuje někdo jiný, první vztah), ale i ta závažná (nemoc, obtěžování dětí, kontroverzní otázka léčitelství a další). Byť se pro lehkost stylu může zdát kniha celkem odpočinkovou záležitostí, právě tematickým záběrem čtenáře pěkně potrápí. Má potenciál oslovit širokou čtenářskou základnu, neboť je (jak už bylo řečeno) stylisticky přístupná a zároveň si v ní každý najde námět, který mu bude blízký nebo se u něj alespoň zamyslí. Ačkoliv je jistě adresována spíše dospělému čtenáři, nebála bych se Soběstačného podstrčit i teenagerům, zejména těm žijícím bezstarostným a snad i trochu rozmazleným způsobem života.
Do knihy jsem vstupovala se směsicí všelijakých předsudků, asi nejvíce jsem očekávala, že v ní najdu rozhovory s lidmi, kteří natolik vyhořeli v běžném životě, že se pro ně samota nakonec stala jediným východiskem. Tuto domněnku mi paradoxně naplnil hned první rozhovor, ostatní už mnohem méně. Se zájmem jsem sledovala, jak má každý ze samotářů pro svůj životní styl zcela jiné důvody, některé mi byly sympatické více a jiné méně. Zařazení určitých osob mě až překvapilo tím, jak moc se vlastně jejich životy podobají tomu, co sama znám. Kniha u čtenáře jistě vyvolá potřebu zamyslet se a nahlížet perspektivy jednotlivých respondentů, umocnit atmosféru a prožitek pak velmi napomáhají fotografie Jana Šibíka. Každý z dotazovaných na mě zapůsobil zcela jinak, doporučovala bych si publikaci dávkovat a jednotlivé myšlenky nechat působit. Sympatie a pochopení pro pestrou osmici samotářů se u čtenářů bude určitě různit, všichni se ale myslím shodneme, že je Raději zešílet v divočině zajímavý literární počin, jenž nenechá nikoho zcela lhostejným.
Petra Soukupová to má se mnou trochu těžké, do jejích knih vždy vstupuji s velkým očekáváním. Klub divných dětí mi velmi sedl tematicky a mám pocit, že je to jedna ze stěžejních knih, která by měla být čtena hlavně dětmi zhruba od páté do deváté třídy. Stírá některá zavedená tabu a uvádí na pravou míru, že být divný jednak není zcela výjimečné, ale hlavně, že i tací divnolidé mají srdce ve správný čas na pravém místě. Autorčin pozorovací a spisovatelský um se tady projevil na plné čáře, takže kdo si ji pro tyto atributy vážíte, budete spokojeni. Kniha je navíc překrásně graficky zpracovaná – tak trochu „divně“ (chápejte abstraktně), myslím, že nějaké přímočaré ilustrace by k příběhu nesedly. Z Klubu divných dětí si odnáším i já hodně jako dospělák, a tak mám pocit, že ač je rozhodně primárně pro starší děti, lze tuto škatulku dle libosti rozšířit, dokonce si dovedu představit společné čtení a diskuzi rodičů s dětmi, ale na to jsem možná až příliš optimista (nojo, ještě děti nemám, tak mě nechte snít).
Geniální a originální - to myslím tuto knihu perfektně vystihuje. Jo a taky sračky jsou hovno, ale to už se tu v hodnoceních párkrát objevilo :D
King mě nikdy nepřestane udivovat - propojí trošku Misery, Shawshanku, Nadaného žáka a navrch dozdobí Carrie a přesto vznikne něco úplně nového...Jen on umí napsat "detektivku", ve které od začátku víte, co se stane a přesto to nevíte...fakt - ať se jdou ti severští bodnout!
Navíc se toto dílo opravdu pyšní až nezvyklým množstvích perfektních vět/hlášek/odstavců/citátů a výkřiků do tmy, ve kterých je Stephen tak strašně moc poznat :) Při čtení se mi velmi často stávalo, že jsem se musela pousmát, při všech těch různých narážkách (třeba na jiná díla nebo tak) - no tak nezasmějte se, když: "Taky mám na CD soundtracky tří svých oblíbených filmů: Cesta do zatracení, VYKOUPENÍ Z VĚZNICE SHAWSHANK a Kmotr II." :D
Psychologie postav tak, jak jsme zvyklí - nemám, co vytknout - barvitě popíše mladíka, staříka i magora...
Nezbývá, než se těšit na další díl, ve kterém se obzvlášť těším na Bradyho :)
Přeji příjemné, napínavé čtení vám všem - doufám, že vás naplní stejným úžasem jako mě!
PS: Určitě si taky nezapomeňte přečíst komentář Tervy, který je prostě nejlepší a knihu perfektně vystihuje :)
Panebože, já prostě nemám slov! Tahle série se mi zaryla do srdce, jako už to dlouho žádná jiná nedokázala. Jediný důvod, proč si Šachové figurky nepřečtu hned, je ten, že zkrátka prostě ještě nechci, aby to skončilo...Petera Maye jsem si hned po Skále zařadila mezi své oblíbené autory a Muž z ostrova Lewis mě jen ujistil v tom, že k nim opravdu patří :)