Sorrow komentáře u knih

Už název knihy napoví, jak to s dandym Janem Hugem asi dopadne a skutečně, jeho pohřbu se zúčastníme hned v prologu. K události ale vedla celkem zajímavá a nevšední cesta, na kterou se s protagonistou vydáváme. Autor postavil celou zápletku na jednoduché, a přitom geniální myšlence – co kdyby všechna ta naše úsloví a nářečí platila beze zbytku? A tak se v průběhu čtení dozvídáme, jak to dopadne, když někdo někoho vytahá za ucho, když se někdo nacpe k prasknutí, nebo když někdo někomu daruje své srdce. Tahle svěží groteska má určitě potenciál rozčeřit vody jinak poměrně vážné současné české literatury, zajímat by mohla příznivce Saturnina či cimrmanovských příběhů. Najdeme v ní originální humor, bláznivý roadtrip i romantickou zápletku. O grafickou podobu knihy se navíc postarala Ilona Polanski, takže se rovněž jedná o dílko kvalit estetických. Netvrdím tady, že by mi Nejkrásnější pohřeb Jana Huga zůstal v hlavě dlouho ač je příběhově i stylisticky nápaditý, můžu ho ale s klidným srdcem doporučit všem, kdo hledají oddychovější četbu, která ale v žádném případě nezavání nějakou laciností nebo prvoplánovým humorem.

5 11.01.2021

Hned na úvod – neumím „recenzovat“ poezii, to jen aby bylo mezi námi jasno. Podle mě je čtení básní extrémně subjektivní prožitek a co zapůsobí na jednoho, nemusí se vůbec dotknout druhého. Jonáš Zbořil se vás ale dotkne, za to dám ruku do ohně. Ty básně jsou tak obyčejné, až jsou úplně neobyčejné. Ač autor sám prohlašuje, že o přírodních tématech mnoho neví, sbírka jako by vypovídala o opaku – rybenky, invazivní túje, křoví jako kolaborant, prokaryotické organismy, atomy ve tvaru hrušek…Nová divočina je rozdělena tematicky i graficky na tři celky. Část Před usnutím je velmi civilní, plná výjevů z běžného života, láska k manželce, dcerce (za mě nejlepší básně – rybenky, přikládám na tebe ucho, krabí pohyby před usnutím, večeře); druhá část Nová divočina je divoká a zelená, čemuž fenomenálně odpovídá i zvolená grafická úprava (nejlepší – akátů si nikdo nevšímá, křoví, túje); poslední část je zprvu hodně odosobněná, odlidštěná (básně: život napěchovaný v octomilce, hrušky, dálnice, earth 2.0 – která je mimochodem zosobněním vizí o budoucnosti –, vlnění), v úplném závěru se pak ale autor vrací k civilnějším tématům (básně: věčně žíznivý ibišek, letní tábor). Environmentální témata momentálně hýbou nejen společností, ale i literaturou (Logoz, Zlodějka mýho táty apod.) a mně je hodně sympatické, jak s nimi Jonáš nakládá, zcela se totiž ztotožňuji s myšlenkou, že až my nebudeme, příroda si vezme všechno zpátky – my planetu nezničíme, my svým chováním zničíme leda sebe, a to bude právě ten impulz, kdy se Země začne léčit (vždyť: „život je marnivý jako člověk / v eonech času / má dlouhou chvíli / sám se sebou / hraje monopoly“). Miluju tu sbírku a díky díky autorovi za to, že ji napsal! Nejlepší verš, který mi pořád zní v hlavě: „jsou když ty nejsi“.

5 30.06.2020

Neil Gaiman je autor, který mi už poněkolikáté dokázal, že jeho imaginace je zcela bezbřehá a hodná obdivu. Paralela mezi normálním Londýnem a jeho trošku pokrouceným obrazem v podobě Podlondýna je magická a myslím, že zejména pro Angličany velmi přitažlivá. Celý ten svět i na malém prostoru skutečně ožívá a zanechává ve čtenáři jistou stopu. Nikdykde je velkou měrou postaveno také na slovních hrátkách, které se bohužel příliš nepodařilo přenést do českého překladu (na což tedy upozorňuje v doslovu i sama překladatelka Ladislava Vojtková). Milé hříčky začínající už u jména hlavní postavy Doreen – odtud zkratka Door (dveře) - odkazující k její hlavní schopnosti, tak v případě českého překladu Dvířka moc nevyzní. Ač nerada, musím se přiznat, že na rozdíl od autorových ostatních knih, které jsem četla (Hvězdný prach, Koralina), mě nezaujal ani příběh samotný. Vlastně to jediné, co shledávám na celém putování hrdinů zajímavým, jsou právě postavy a prostředí. Obávám se, že je můj úsudek do velké míry ovlivněn audioknihou, protože se mi už podruhé za sebou stalo, že všeobecně kladně hodnocený příběh (před Nikdykde to byla ještě Prašina) načtený Matoušem Rumlem, se mi nelíbil. Nevyhovuje mi jeho práce s hlasem, při snaze upravit ho pro vyjádření odlišných postav sklouzává až k pitoresknosti, přičemž se domnívám, že ani nedodržuje zvolenou intonaci pro danou postavu, což samozřejmě poukazuje i na chybu režie. Mrzí mě, že se mi tak ikonický příběh nedostal pod kůži, ale aspoň si odnáším poučení, že knihy načtené panem Rumlem prostě nejsou pro mě.

5 03.03.2020

Alena Mornštajnová se mi zaryla do srdce zejména pro její asi nejslavnější román Hana, v letošním roce jsem od ní četla novinku Tiché roky a nyní se pustila do staršího Hotýlku. Na jejích knihách oceňuji zejména to, že velké dějinné události ustupují jaksi do pozadí, a ačkoliv jsou v průběhu čtení patrné a aktéry ovlivňují, středobodem jsou vždy hlavní hrdinové. V tomto případě Václav, jehož příběh je vystavěn už od nešťastné smrti otce ještě před jeho narozením až po poměrně pozdní věk. Přestože tedy autorka věnuje této postavě značnou péči a máme možnost sledovat v podstatě celý jeho život, působil na mě docela ploše a mnohem víc mě zajímaly osudy postav vedlejších, kterých je v knize dost a dost. Zpočátku jsem se v nich místy i ztrácela, ale nakonec jsem si na celý ten podivný propletenec zvykla. Formálně nemám knize co vytknout, nicméně zcela subjektivně musím konstatovat, že jsem očekávala trochu intenzivnější zážitek ze čtení. Vím, že je nesmyslné srovnávat mezi sebou autorčiny knihy, ale mám problém se tomu ubránit. Tak jako jsem v případě Hany hltala každé slovo a příběh ve mně rezonoval ještě dlouho po dočtení, jsem se ke čtení (poslechu) Hotýlku musela skoro až nutit a po dokončení nemám nějaký hlubší pocit uspokojení. Za highlighty tak považuji situace, kdy postavy stály před různými morálními dilematy v rámci rodiny a učinily taková rozhodnutí, jaká učinily. Audioknihu namluvil Jaromír Dulava, který se k postavě Václava dobře hodí a celkově zpracování (včetně zvukových předělů) považuji za zdařilé.

5 18.12.2019

Začala bych tím, že této knize dosti škodí nálepka thriller. Má sestra je sériový vrah je totiž vším možným, jen ne thrillerem. Už od prvních stránek víme, co se děje a kam celý příběh směřuje a v tomto ohledu nás žádné výrazné překvapení opravdu nečeká. Co naopak vynáší tento titul výrazně vysoko, je vykreslení vztahů v rodině a také na pracovišti. Sympatická nigerijská autorka pracuje na velmi malém prostoru, a přesto tato dvě stěžejní témata popisuje s velkou intenzitou, která je možná ale zároveň trochu ukryta pod slupkou „akčního krváku“. Morální dilema starší sestry Korede pro mě bylo nejnosnějším aspektem knihy. Její váhavost nad tím, co je pravda a co by ráda, aby pravdou bylo, nad vlastním štěstím versus štěstím ostatních, nad láskou, nenávistí či nad naprostou kapitulací, to všechno jsou velmi vážná společenská témata, která Braithwaite umně ukrývá do dosti strohého, ale o to víc intenzivního kabátku. Čtenář, který vstupuje do příběhu s tím, že si přečte thriller, bude asi zklamaný, ale čtenář, který trošku nakoukne mezi řádky a bude víc vnímat dynamiku mezi postavami, bude knihou pravděpodobně mile překvapen tak, jako jsem byla já.

5 15.12.2019

Lolitu jsem četla poprvé někdy kolem svého čtrnáctého roku, tehdy jsem na ni nahlížela jako na trochu pokřivený úlet neb při představě vlastního vztahu s o několik dekád starším mužem mi bylo lehce nevolno. Nyní jsem téměř dvakrát starší a konečně v knize vidím, to, co bych tam asi vidět měla. Tragikomickou zpověď stárnoucího muže uvězněného do tenat zakázané lásky. Jelikož předpokládám, že Lolitu téměř každý zná, zaměřím se více na audioknižní zpracování. O naraci se postaral famózní Miloslav Mejzlík. Zpočátku mi trochu trvalo, než jsem si na jeho „bručivý“ hlas zvykla. Obvykle poslouchám audioknihy rychlostí 1,5, tentokrát jsem ale musela zvolit jen zrychlení 1,25, potom už bylo herci hůře rozumět. Jeho přednes je intonačně mistrovský, hudební předěly umocňují atmosféru tam, kde je to zrovna třeba a dětský smích, jenž tu a tam protne děj, je až děsivý. Lolita vyhrála prestižní ocenění audiokniha roku 2016 za nejlepší přednes, jednohlasou četbu i absolutního vítěze a já myslím, že právem. Určitě ji mohu doporučit i těm díla znalým.

5 10.11.2019

Petr Šabach je autor, kterého jsem dlouhou dobu míjela. Jeho knihy nyní vychází v krásné reedici, o jejíž grafickou podobu se postaral syn Jan a zcela povrchně bylo možná právě to impulzem, proč jsem po Opilých banánech sáhla. Novela je předobrazem filmu Pupendo, objevuje se v něm však pouze několik vybraných pasáží. Do stránek jsem se začítala s představou ryze humorného díla, které schroupu za pár chvilek a tato představa byla do jisté míry taky naplněna. Šabach však nebrnká pouze na vtipnou notu, kniha jako celek působí spíše hořkosladce a poukazuje i na temnou stránku Československa v čase komunismu. Rovněž život party puberťáků je vykreslen docela bezútěšně, ač oni sami své činy (a možnou budoucnost, kterou si tím prošlapávají) nedohlíží. Upínají se, jak tomu ostatně v této životní fázi bývá, k přítomnému okamžiku a jedinou vzdálenější vidinou je vyhecovaná cesta k moři. Vše prostupujícím tématem je i vliv alkoholu spojený zejména s postavou vypravěčova nevlastního otce Bedřicha. Jako celek mě Opilé banány vlastně mile překvapily svou hloubkou schovanou pod slupku humorného odpočinkového dílka. Další Šabachově tvorbě dám proto do budoucna jistě šanci.

5 31.10.2019

Mě to fakt mrzí, ale zas totálně proti proudu. To, co tady většina vychvaluje, je přesně to, co mě na knize vytáčelo. Ztichlý dům je doslova napěchovaný žánrovými klišé. Předně, už po přečtení anotace vám je jasné, jak to dopadne, což by mi vlastně vůbec nevadilo, kdyby však k tomu závěru vedla důmyslná cesta. Ale to ne... Těžko vyjmenovat všechny ty šablonovité prvky a neprozradit mnoho, tak jen pár těch do očí nejvíce bijících - nedůvěryhodný vypravěč, hrdinka uvěří všemu a hned, jakmile jí je to naservírováno, brutálně "nečekané" twisty a nakonec...sedneme si a v klidu si vysvětlíme, jak to vlastně bylo, aby to i ten méně chápavý čtenář dostatečně pochopil. Meh, tohle tedy ale bylo velké zklamání. Bohužel. Hvězda za čtivost.

5 11.03.2019

A tady cesta končí a já říkám díky, Mistře. Díky nejen za Temnou věž, díky za Vás. Dlouhé dny a příjemné noci a víc psát nebudu, protože ač jsem s některými díly měla trochu problém, tohle finále vynahrazuje vše.

5 22.12.2018

Tentokrát bohužel opět tak trochu proti proudu, nicméně si myslím, že hlavním viníkem bylo moje rozpoložení při čtení knihy. Já jí totiž vlastně fakticky nemám, co vytknout, ale plácala jsem se s ní tři týdny a to asi o něčem svědčí. Fakt hodně mě bavily ty deníkové záznamy, na které jsem se těšila. Zbytek za mě průměr, se kterým jsem se (asi i v lepší podobě) setkala jinde. Porter mi jako detektiv k srdci bohužel nepřirostl a celá ta detektivní linka na mě byla trošku utahaná.
Jak už jsem ale řekla, technicky je to dobře vystavěná kniha, která má rozhodně myšlenku a konci dost fandím!

5 21.11.2018

Jedna z těch zdánlivě nenápadných knih, která má hodně co říct. Pod hávem "prosté" detektivky se tady totiž odehrává daleko víc. Na okraji je především společenský román z prostředí švédského maloměsta, který poodhaluje nelehké osudy tamních obyvatel, mládeže především. Silný, surový, mnohovrstevný příběh, jenž by neměl být podceňován. Atmosféricky i dějově mistrně dotažený. Má navíc zajímavě pojatý konec, který (alespoň pro mě) podtrhl celkovou mizérii a dokreslil ten vše prostupující obraz, že občas prostě skutečně nemáme možnost volby...

5 27.10.2018

Zoologické zahrady byly, jsou a zřejmě navždy budou tak trochu kontroverzním tématem. Její současný ředitel - Miroslav Bobek - nicméně neoddiskutovatelně dokázal za osm let v jejím čele velké věci. Věci, které mají smysl a kvůli kterým Zoo primárně vznikly. Zoopisník je kniha plná dojemných i úsměvných pasáží, úspěchů i proher, člověčenství a každá stránka je prostoupená láskou ke zvířatům. Kromě přenádherných fotografií, jež doplňují každý jeden příběh, na mě nejvíce zapůsobil poslední rozhovor pana Bobka pro Český rozhlas. Za sebe rozhodně publikaci doporučuji, i člověk tématu poměrně znalý, se dozví spoustu zajímavých informací :)

5 20.10.2018

Kniha má pomalejší rozjezd a postavy se na můj vkus až moc plácají na místě a jsou často omílány stejné věci. Od půlky ale vše nabírá spád a po technické stránce nelze autorce vyčíst sebemenší drobnost. Byť je na tom příběh kvalitativně hůře než předchozí Lež a Zmizelý i Útěk do puntíku splňuje podmínky skvělého thrilleru a já osobně nejvíce oceňuji autorčin neustále se vybrušující styl psaní.

5 13.05.2018

Tak tohle mi nesedlo snad ničím. Nezajímavý styl, ploché postavy, předvídatelně vybudovaná minulost hlavní hrdinky (ač teda uznávám, v jednom bodu mě autor překvapit dokázal), ale hlavně - šíleně pomalé tempo, které u thrilleru fakt není košer. Závěrečnou zápletku jsem sice nečekala, ale ta kniha mě tak utahala, že už mi to bylo vlastně jedno a prostě jsem to jen dočetla a odložila. Čím to, že autory baví v podstatě kopírovat knihy, které už byly napsány (tohle jako připomíná Dívku ve vlaku nebo Ženu z kajuty č. 10 fakt extrémně) a ještě to udělaj na ho...? A hlavně - čím to, že to nás čtenáře furt láká i přesto, že si téměř vždycky dáme na papulu?
Jediný důvod, proč hodnotím dvěma hvězdami je ten, že jsem Ženu poslouchala jako audioknihu a ta je opravdu moc dobře zpracovaná. Zvukové kulisy jsou precizně zakomponovány a i narátorka Kateřina Veselá se mi dobře poslouchala.

5 04.04.2018

Překrásně abstraktní dílo, které si budu nejspíš muset přečíst ještě několikrát, abych ho dokázala plně pochopit a docenit. Jazykové obraty i obrazy v knize jsou nesmírně po duši hladící a po mainstreamové literatuře, je Pěna dní přesně tím, co jsem si potřebovala "přečíst" (poslouchala jsem jako audio fenomenálně namluvené Ladislavem Mrkničkou). Doporučuji všem milovníkům magického realismu a surrealistických příběhů.

5 17.03.2018

Podle mě se Petře v téhle knížce perfektně podařilo zachytit myšlení a mluvu vesnických dětí, byť se to některým z Vás třeba může zdát trochu nekorektní, taková ta vesnická realita prostě je. Dost si cením, že na rozdíl od Zmizet je celkové vyznění knihy vlastně vesměs docela pozitivní, i když mi teda Snížka bylo samozřejmě líto. Kniha je nádherně graficky zpracovaná a byť dle mého pro děti až tak vhodná není, mně se líbila a jsem zvědavá na Nejlepší pro všechny.

5 17.03.2018

Extrémně mnohovrstevný román vypovídající o těch nejlidštějších, nejniternějších tématech z pohledu všech zúčastněných. Mateřství, adopce, poruchy attachementu, vztahy v rodině, nevěra, láska - to a mnohem víc tam je. Pro mě byla ale Malinka ze všeho nejvíc asi o míjení, o neschopnosti lidí komunikovat a jednat jeden s druhým na rovinu. Domnívám se, že to způsobuje 90% problémů vzniknuvších v rodinách...
Táborská je ovšem nejen neuvěřitelná vypravěčka, ale hlavně výjimečně talentovaná spisovatelka. Její lehké přechody mezi hned třemi formami (ich, er a du) mě naprosto okouzlily a dokázaly pohltit. Je taky jednou z mála spisovatelek (i když v Čechách určitě ne jedinou), která nedělá ze svého čtenáře blbce a nepotřebuje být za každou cenu doslovná. Mnohokrát mi dokázala vyrazit dech a už se nemůžu dočkat její další knihy, která má vyjít začátkem června.
Mimochodem - na živo je hrozně sympatická a bylo mi ctí s ní osobně debatovat v rámci Book Clubu :)

5 03.03.2018

Tohle je detektivka tak jako hodně mimochodem a kdyby se to za ní nevydávalo, bavilo by mě to mnohem víc. May umí pracovat s charaktery, s prostředím, s detaily, ale ty vraždy, motivy a hlavně rozuzlení mu moc nejdou (nebo aspoň tady mu ještě nešly).
Tahle kniha byla taková hodně edukativní - a jak říkám - detailní popisy výroby vína, degustace, ale třeba i pitvy by mi rozhodně nevadily, kdyby se nejednalo o detektivku, kde to stráááášně zpomaluje tempo a naprosto odvádí čtenářovu pozornost, takže mě ve finále vůbec nezajímalo, kdo za vraždou stojí a když jsme u toho, jakmile padlo jeho jméno, ani se mi v tu chvíli nevybavilo, kdo to vlastně je...
Poslední výtku mám k samotnému Enzovi - na to, že ho (krom Charlotte) od smrti Pascale nezaujala jediná žena, se v tomto románu vyskytuje až podezřele moc "atraktivních/přitažlivých" (jo na tahle slova jsem si vytvořila alergii) žen, u kterých si nemohl nevšimnout "křivky lýtek zužujících se u kotníků"....mehhhhh...

5 09.10.2017

Hodně poctivé čtyři hvězdičky - líbila se mi zápletka a hlavně vyšetřovací tým. Holger je sice celkem stereotypní detektiv, nicméně Mia mě okouzlila. Hodně oceňuji, jak autor mnohokrát přesně popsal její myšlenkové pochody; mám ráda tyhle sherlockovské typy a v mnoha detektivkách mi nakouknutí do hlavy vyšetřovatele prostě chybí.
Dále oceňuji, jak autor umně zařazoval do příběhu jednu postavu za druhou, a přesto se neztratíte v textu a dokonce tímto způsobem posunoval děj stále dopředu, což je jistě úctyhodné.
Kniha nemá hluchá místa, hvězdu tak ubírám pouze za několik stereotypních prvků, ale jak říkám, povedené dílko, určitě by nemělo uniknout Vaší pozornosti :)

5 25.01.2017

Hodně špatný pokus o vtip...Překombinovanost, nelogičnosti, faktické chyby, příšerné postavy, popření původní série, nic moc překlad...Našla bych toho ještě spousty a spousty, tohle ale myslím k odrazení od čtení stačí...Zklamání na plné čáře (a to jsem měla nulová očekávání).

5 19.01.2017