Sorrow komentáře u knih

Ten chlapík pořád válí, pořád šokuje a (to hlavně) pořád skvěle píše. Vlastně ještě líp než skvěle. Dvacet povídek slupnete jak malinu a spousta z nich ve vás zůstane už navždycky. Jestli vám to někdo neřekl, tak horor nutně nemusí znamenat potoky krve, oživlá zvířátka a zástupy duchů - bohatě stačí ta neblahá vize budoucnosti, ten lezavý strach, který ve vás přetrvá nebo třeba obyčejný chlapeček s vrtulí na čepici...To jsou ti praví strašáci. Takže kupujte - v tomhle bazaru si totiž každý přijde na své!
Top povídky: Duna, Smrt, Zlý chlapeček, Nekrology a jak už tady někdo psal, bez té poezie by se to obešlo (proto "jenom" za čtyři).

5 29.08.2016

Rychlé, oddechové letní čtení, které dokáže donutit k zamyšlení...pro mě nic víc a nic míň, Sparksovou fanynkou se holt asi nikdy nestanu, přesto vím, že časem po některé jeho další knize asi zase sáhnu...

5 04.07.2016

Tahle kniha mi naprosto vyrazila dech. Jedna z nejlepších, co jsem kdy měla možnost přečíst!

5 01.07.2016

Dost mě zaráží tak nízké hodnocení tady na databázi, kniha je napsaná lehce, dobře se čte, i příběh je v mnoha směrech originální a napínavý. Objevují se slabší místa či situace, kterým se hůře věří, celkově se ale podle mého jedná rozhodně o povedenou knihu! Doporučuji

5 01.07.2016

Ale jo Joe, tak ti dám těch pět hvězd, i když jsem původně přemýšlela jen nad čtyřmi. V tomhle dílu mi začal být ten chlápek tak strašně sympatický! Je to hajzl a sviňák a stejně mu to štěstí přejete. Kepnesová píše tak dokonale, surově, bez příkras a i tak vás donutí se strachovat o takovýho (hodnýho) parchanta :)
O hodně lepší než Ty řekla bych a strašně se těším na pokračování, který prostě musí napsat, že jo?

5 04.04.2016

Má první od Terryho Pratchetta. Mnoho lidí mě nabádalo, abych nezačínala číst Zeměplochu od začátku (:D), že ty první díly za moc nestojí...No, podle mě byla tahle kniha naprosto perfektní. Autorův humor mi hrozně sednul, navíc vůbec celé prostředí Zeměplochy i postavy (hlavně Zavazadlo:)) jsou strašně originální. Pratchettova imaginace mě zkrátka ohromila a moc se těším, na jeho další knížky.
PS: tu jednu hvězdičku si nechávám právě do zálohy na ta "ještě lepší" díla :)

5 05.03.2016

Geniální Hill stále drží úroveň velmi vysoko, příběh je temnější a fantastičtější, charaktery se vyvíjejí a jak mi ze začátku přirostl k srdci jen Bóďa, tak teď už všichni! Tento díl se dle mého názoru pyšní zatím nejdokonalejší kresbou - Rodriguez si za bitvu se stíny a obsáhlou, geniální obrazárnu zasluhuje jedničku s hvězdičkou!

5 28.11.2015

Perfektní pokračování legendární série. Co mě na tom všem fascinuje nejvíc, je ta dokonalá propracovanost. A komentáře typu: "vykrádačka všemožných uměleckých děl napříč světem" mě vážně baví...

5 07.05.2015

Obdivuhodně pravdivý příběh, který má co dát každému..."feťákům" může být zrcadlem, díky kterému možná otevřou oči, "nefeťákům" odstrašujícím případem. Především bych ho pak ale doporučila rodičům, protože mají tendence otáčet se někdy ke všemu zády...a pak už může být pozdě.

5 07.04.2015

Silný, silný, SILNÝ příběh...nelze neuronit slzu, nelze nedoporučit...

5 09.11.2014

Ve většině případů se snažím na knihách nalézt pozitiva a teprve později se přesunout k negativům, v tomto případě k nim však (krom pochvaly nápadu domu jako vypravěče příběhu) přejdu rovnou... Bohužel totiž musím říct, že se mi na Domě pod náměstím nelíbilo vlastně nic. Více než 400 let historie se zkrátka nedá napasovat do 200 stránek, první roky jsou uspěchané a utržkovité a v porovnání s tím, kolik prostoru je pak věnováno pozdějším rokům, vyvstává otázka, proč to ranější období vůbec zmiňovat... Postavy jsou hrozně šablonovité a černobílé, u skoro každé z nich máte pocit, že je do příběhu našroubovaná účelně a vztahové propletence kvůli tomu vůbec nepůsobí pravděpodobně. Mrzí mě, že nebylo více prostoru věnováno ani smýšlení a chování hrdinů v různých časových obdobích - na mě to totiž působilo tak, že člověk v 18. století jedná úplně stejně jako ten ve 20. Ani přechod od domu vypravěče k Anežce vypravěčce mi moc nedával smysl, proč dům nedovypráví vlastní příběh sám? No, tohle byl za mě prostě docela velký přešlap a vzhledem k tomu, že mám Markétu Hejkalovou jako osobnost moc ráda a fandím všem jejím projektům, je mi líto, že nemám na knize co pochválit...
Dům pod náměstím jsem poslouchala v audiopodobě. Part domu namluvil Miroslav Táborský, jehož interpretace se mi moc líbila. Naopak Anežka v podání Veroniky Lazorčákové mi připadala docela nevýrazná a při jejím přednesu mi myšlenky velmi často uskakovaly jinam. Možná za to ale může i prostý fakt, že se ke slovu dostává až zhruba v poslední třetině, kdy jsem už byla dávno zklamaná a věděla jsem, že titul doposlouchám spíš jen ze setrvačnosti.

4 24.10.2023

Hlavní hrdina opouští manželku a děti, aby začal nový život s milenkou. Ani taková změna s sebou ale nenese útěchu. Bezejmenný protagonista ustrne na místě, vyhýbá se kontaktu s okolím, jediná jeho aktivita je sledování porna a prepperského fóra. Kniha určitě není pro každého, děj stagnuje, postavy se nevyvíjí, přesto však (nebo spíš právě proto) vynikají myšlenkové proudy, které ovlivní i čtenáře. Má život smysl, kam směřujeme, k čemu vyvíjet aktivitu apod. Lehce připomíná Praskliny Kláry Vlasákové, Destrukci Stanislava Bilera či Tři kapitoly Daniela Hradeckého.

4 19.08.2022

Ukamenujte mě, ale já jsem mumínky nepolíbená, proto jsem neměla ani ponětí o tom, kdo Tove Jansson byla. Když jsem si ale někde přečetla úryvek z Dcery sochaře, okamžitě mě zaujal její poetický styl. Obě prózy jsou tvořeny epizodními krátkými povídkami a doporučila bych je číst hezky v klidu a pomalu, klidně jimi prokládat čtení nějaké jiné knihy. Texty jsou si totiž svým způsobem dost podobné a při kontinuálnějším čtení jsem měla pocit, že se tak nějak vytrácí to kouzlo poetiky a krásných popisů krajiny a lásky k přírodě i lidem, kteří jí prošli životem. Toto dvojdílo moc a moc doporučuji všem, kdo upřednostňují styl psaní autora nad dějem i těm, kteří chtějí této výjimečné umělkyni "nahlédnout pod pokličku".

4 19.08.2022

Završení volné řečovické trilogie. Za mě nejslabší díl, atmosféra je sice pořád silně vykreslená, ale dějově už to za mě bylo až moc neuchopitelné a fantaskní. Vlastně bych nedokázala říct, o čem kniha byla, v paměti zůstávají jen záblesky postav. Ovšem stylisticky neztrácí nic na předchozích dílech, Anna Bolavá píše výborně, o tom žádná. Taky jsem poslouchala jako audioknihu, namluvila ji Dana Černá. Pro mě spíše nevýrazná narátorka, i souboj audioknih (všechny tři knihy jsem "četla" v tomto formátu) by tedy vyhrála první Do tmy. Namluvila ji Anita Krausová.

4 19.08.2022

Komiksy jsou podle mého ideální médium pro zprostředkování méně známých výjevů (ať už historických, biologických či právě autobiografických). Myslím, že se Tereze se Štěpánkou povedlo výborně přiblížit onemocnění jako takové, a také pocity, kterými si člověk v jeho průběhu prochází. To, jak chce být vnímán, jak nechce být vnímán, jak se cítí sám ve vlastním těle. Nenásilnou formou tak dochází k osvětě, která je velice důležitá. Kresba je jedinečná a skvěle podporuje intimitu sdělení, coloring je pak naprosto famózní, myslím, že komiksu ta trojbarevná kombinace vyloženě svědčí. Obzvlášť pochválit zaslouží polo či celostránkové panely, tam dochází k nejlepšímu přenesení emocí a rovněž samotná obálka. Menší panely se mi líbily o něco méně, na druhou stranu tam zase převládá spíše obsahové sdělení. Celkově je Bez vlasů vynikající komiks, který by nikoho neměl minout, Tereze je třeba vzdát čest za to, že se takto odhalila, jistě tím pomohla spoustě lidí, kteří si prochází něčím podobným. O hodnotnosti této knihy svědčí i cena Muriel za nejlepší komiks roku 2020.

4 22.03.2021

Jak vůbec hodnotit takovou příšernost, kterou si Jaycee musela projít? Obecně nerada hodnotím memoáry a biografie, neboť je to jako hodnotit něčí život. Omezím-li se tedy pouze na to, co se dívce (nyní již dospělé ženě) přihodilo, samozřejmě, že si tu knihu musíte přečíst. Sama autorka na začátku přiznává, že je její vyprávění značně útržkovité a jednotlivé vzpomínky mohou být více či méně zastřené, což je pochopitelné vzhledem k tomu, jak mladá byla, když se jí ony události staly, navíc má lidská mysl určitě tendence hrozné věci vytěsňovat. Jaycee mapuje své vyprávění už před únosem, ale hlavní část samozřejmě patří tomu, co nastalo po něm. V závěru nechybí ani informace z doby po osvobození, které byly pro ni a její dcery neméně náročné kvůli všudypřítomnému zájmu médií a snaze vyrovnat se s traumatickými zážitky a začleněním se do fungování v rámci společnosti. Pro mě osobně byl nejemotivnější právě únos samotný a události, které následovaly krátce po něm. To, jak si dívka procházela vším poprvé. Dugard doplňuje jednotlivé úryvky reflexemi, které získala díky dlouhodobé pomoci od terapeutů, čímž kniha získává rovněž poměrně odborný nádech. Doplněna je taky fotografiemi a deníkovými zápisy. Odkloním-li se od zrůdnosti obsahu, musím konstatovat, že mě mrzí, že zrovna v případě takto důležité knihy nebyla věnována dostatečná péče korekturám. S takovým množstvím chyb a překlepů jsem se dlouho nesetkala. Stylisticky je samozřejmě znát, že Jaycee není spisovatelka a jak předeslala, její vzpomínky jsou místy mlhavé a útržkovité a byť se mi příčí to napsat, zhruba po polovině knihy se tak nějak vytrácí náboj vyprávění. Řada věcí se opakuje a čtenář se začíná „těšit“, až nastane ten závěrečný zvrat, který objasní, jak se z vězení dostala (bože, já jsem ale bezcitná). Celkově je Uloupený život, a hlavně poselství, které šíří nesmírně významné, určitě by si ho měl přečíst každý, připravte se ale, že obsah tady velmi výrazně převažuje nad formou.

4 08.03.2021

Jedno obyčejný léto je komiks, který rozhodně překvapí na mnoha frontách. Byť by se na první pohled mohlo zdát, že je zcela jasně určený mladším dívkám, opak je tak trochu pravdou. Skrývá v sobě mnoho vrstev zabalených do jedné z nejlepších atmosfér, s jakými jsem se setkala. Jednotlivé obrazy se odvíjejí jako smyčka pomalého letního filmu, v němž doslova cítíte žár, slanost vody a bublající problémy schované za masku poklidné letní dovolené. Jillian Tamaki mistrně zvolila nafialovělý tón i časté zařazení celostránkových obrazů, které zpomalují tempo, nutí čtenáře prohlížet pečlivě jednotlivé kresby, z nichž jakoby vystupují zvuky i vůně. Velmi výrazným aspektem příběhu je motiv vody, zpracovaný hned z několika úhlů pohledu. Voda jako možnost úniku, zrádný živel, ale i místo plné zábavy. Obě hlavní hrdinky mají zajímavě vykreslené charaktery, Mariko se podařilo věrohodně zachytit, jak velkou roli může hrát prostý rozdíl jednoho roku v takto citlivém období. Rose už si vlastní tělo a identitu začíná pomalu uvědomovat, věci kolem ní nabývají konkrétních obrysů, je všímavější ke svému okolí. Windy naproti ní zůstává stále ještě částečně dítětem, je více bezstarostná, bezprostřední a svůj zevnějšek příliš neřeší. Komiks tematizuje dívčí přátelství a přerod dívky v ženu, mimo to se jím ale jakoby „mimochodem“ míhají další, neméně důležitá témata – rodinné hádky, lásky a zklamání starších teenagerů, otázky viny, trestu, zodpovědnosti a další. Je skoro s podivem, kolik závažných námětů sestřenice Tamakiovi do komiksu vložily, aniž by jakýkoliv z nich působil nepřirozeně. Jedno obyčejné léto je přesným opakem svého názvu, rozhodně není obyčejné a plně si zaslouží pozornost jakéhokoliv čtenáře, třeba i toho trochu skeptického ke grafickým románům.

4 24.11.2020

Sbírka, která mě zaujala ještě o dost míň než její příbuzný soubor Rodinných povídek. Většinu povídek si vybavuji jen velmi matně a byly mezi nimi i také, které se mi doslova nelíbily (docela překvapivě třeba S. Sin. Sing. Single od mého oblíbeného Urbana nebo Seniorský balet Marka Epsteina). Z těch (za mě) povedenějších kladně hodnotím dost prvoplánovou Žít jako single Hany Lasicové, která tematizuje život čerstvé vdovy, nezklamala ani Petra Soukupová svými Kočkami a rozhodně nejzajímavější, minimálně z hlediska námětu, je povídka uzavírající celý soubor – Poslední pár na světě se rozchází – Tomáše Baldýnského. Ten sci-fi element je dost osvěžující. Celkově nemůžu sbírku bohužel doporučit a potencionálním zájemcům o průřez českou tvorbou bych doporučila raději jiné soubory (třeba Prahu Noir).

4 11.03.2020

Autorku jsem měla možnost poznat díky adaptaci její prvotiny Losos v kaluži skrze Listování. Získala si mě zejména svým smyslem pro humor, proto jsem se rozhodla dát její další tvorbě šanci. InTyMně je kniha přesně taková, jak ji inzeruje anotace. Nostalgická, vtipná, sarkastická, místy bolavá. Ač tedy čtenář dostane to, co čeká, přeci jen musí být po dočtení trošku zklamán. Dvě stě stránek textu, u něhož se sice pousměje, protože „to přece taky zažil“, nezanechává vlastně nic… Jako hodně oddechová záležitost místo Ulice, když potřebujete vypnout asi dobrý, já však hledám v literatuře něco víc. Nic to ale nemění na mých sympatiích k autorce a snad dám i její více románové tvorbě do budoucna šanci.

4 22.02.2020

Soubory povídek to mají s celkovým hodnocením prostě těžké. Je jasné, že čtenáře některé osloví více a jiné méně. Pro mě v této antologii vyčnívá práce mé oblíbenkyně Petry Dvořákové, která opět potvrdila svou kvalitu ve vykreslování charakterů i emotivních situací na velmi malém prostoru. Zajímavá je i Princezna domova Ivany Myškové - autorku zatím nemám načtenou, ale určitě se na ni chystám. Do třetice toho nejlepšího bych pak zařadila ještě Alenu Mornštajnovou, u níž mě baví její práce s domy, mám pocit, že prvek budovy do svých děl zařazuje často a ráda a rozhodně tento motiv zpracovává kvalitně.

4 28.01.2020