Sorrow komentáře u knih

Přestože už nejsem tak úplně cílovka, knihy mě dokázaly neuvěřitelně pohltit. Collins přišla s něčím novým a hrozně mě mrzí, že to rozpoutalo takovou vlnu YA románů, které v 90% případů končí fiaskem. Collins se celkem úspěšně vyhnula většině klišoidních prvků - Katniss je opravdová, chybující, nepříjemná, ale i milující. Je skvělé, že to není úplná superžena. Rovněž milostný trojúhelník je docela zajímavé sledovat, protože ten taky není zas až tak klasický. Přiznávám, že jsem byla docela zvědavá, jak to nakonec dopadne a dopadlo to k mému nesmírnému potěšení :)
Samozřejmě, že se nejedná o to nejvrcholovější čtení, ale má to nápad, spád a věřím, že tyto knihy dokáží mnoho lidí přivést ke čtení. I příběh sám má své mouchy, ale já mu je ráda odpustím, protože v rámci žánru je tohle úplně někde jinde!
Povedené filmy všechno jenom podtrhly, připadá mi zajímavé, že z knih se mi nejvíc líbila jednička a druhá polovina trojky, kdežto u filmů to bylo přesně naopak - tady za nejpovedenější považuji dvojku a první část trojky.
Na závěr už jen dodám, že jsem Hunger games poslouchala jako audio a byla to skvělá volba, protože Tereza Bebarová knihy výtečně namluvila. Doporučuji :)

6 18.06.2016

Kniha, která je zdánlivě o ničem, ale ve skutečnosti je o všem. Zanechala ve mně hluboký dojem.

6 17.05.2016

Já myslím, že už není třeba si tu hvězdičku šetřit na další díly. Je to zkrátka fantazie - Pratchettův humor, imaginace, originálnost, nápaditost...Asi jen on umí stvořit situaci zároveň vtipnou a napínavou. Závěr mě dojal...postavy jsem si prostě stihla oblíbit už během těchto dvou dílů...Jsem zvědavá na další vývoj.

6 09.05.2016

Wow, tak tohle mě dostalo... Má to všechno, co by to mít mělo. Perfektní příběh a dokonalá kresba a navíc, Bóďa je prostě borec - miluju, když jsou hlavními charaktery děti (o to víc, když jsou dobře vykreslení - toto umění Joe zřejmě podědil po tatínkovi) :)
Jdu objednat další díly!!!

6 06.09.2015

Super soubor povídek, který by nemusel urazit ani "neKingovce", protože jak se píše v anotaci, povídky se trochu vymykají jeho tvorbě, ačkoliv jeho styl je tam více než patrný, což mám moc ráda (stejně jako odkazy na jeho jiná díla - to se vždycky musím pousmát) :)

Rita (5/5) - už jako film mě to zasáhlo a konečně jsem se dostala i ke knižnímu zpracování, které je neméně dokonalé

Nadaný žák (3/5) - zpočátku mě to více než nadchlo, ten námět je prostě fantastický, ale čím dál jsem v povídce postupovala, tím více mi to přišlo překombinovanější, méně uvěřitelné a navíc moc nemusím, když je na tak malém prostoru tolik postav (i když třeba jen vedlejších)

Tělo (5/5) - já nevím...prostě to tam bylo (nevím přesně co, ale bylo) :)

Dýchací metoda (2/5) - pro mě nemastné, neslané...

Kdybych zprůměrovala má jednotlivá hodnocení, dalo by to jiný výsledek, ale já se rozhodla hodnotit celkově 5/5, protože ve mně tenhle povídkový soubor vyvolal spousty emocí a to je důležité a ne vždy se to podaří! Díky Pane spisovateli :)

6 20.08.2015

Tak konečně po delší době opět kniha, které mohu dát s čistým svědomím 5 hvězd. Přestože detektivky nepatří k mým nejoblíbenějším žánrům, rozhodla jsem se dát některým z nich šanci (teď, když se s nimi roztrhl ten pytel) a u téhle jsem rozhodně nešlápla vedle.. Možná k tomu přispívá i fakt, že to není klasická detektivka :)
Obzvlášť musím ocenit to, jak autor s naprostou lehkostí střídá současnost s minulostí a bravurně používá jednou ich a jednou er formu. Musím se přiznat, že mne osobně více zaujaly části z Finovy minulosti, ale ten přesah do současnosti byl výborný.
Zápletka se táhla po celou dobu a až do poslední stránky nebylo vše zcela jasné.
Skálu jsem si půjčovala v knihovně, ale vím, že pokračování si už rozhodně koupím :)
DOPORUČUJI !
PS: Ta obálka je dokonalá..to jen tak na okraj :)

6 17.10.2014

Pro mě stoprocentně jedna z top Kingovek. Nádherně vykreslené postavy, prostředí, vše je dávkováno tak nějak v ideální míře, super vyvrcholení :)
Poprvé jsem tuto knihu četla když mi bylo asi 14 a to jsem tak úplně asi nedokázala docenit její kvality. Teď (21) jsem si jí přečetla znovu kvůli Dr. Spánkovi a byla jsem z ní ještě mnohem víc nadšená. Co se týče strachu, myslím, že jsem se bála zhruba stejně jako tenkrát - takže dost..
Každopádně všem doporučuji!

6 01.09.2014

Ishiguro mě letos naprosto ohromil svým nejnovějším románem Klára a Slunce a já jsem ihned po dočtení věděla, že se musím vrátit i k jeho ranější tvorbě. Vybrala jsem si asi nejznámější autorovo dílo - Neopouštěj mě. Opět jsem si maximálně užívala typické dystopické prvky, zpochybňování lidství i postupné odhalování fungování alternativní verze světa. Zdálo se mi, že (alespoň v porovnání s Klárou) je tady Ishiguro ještě trochu záhadnější a čtenář si po dočtení marně láme hlavu s celou řadou otázek, které text prostě nezodpovídá. Někomu to snad může lézt na nervy, já to ale naopak oceňuji, protože tento způsob výstavby děje spolu se zvolenou stylistikou naplno podněcuje moji představivost. Navíc v případě Ishigura opravdu nemám pocit, že něco tendenčně napíše, aniž by sám neměl v hlavě celý plastický obraz na rozdíl od jiných autorů . Nechci moc naklepávat, co je hlavní myšlenkou knihy, ačkoliv třeba mně přišla celá ta "záhada" jasná už poměrně brzy, ostatně v tom gró příběhu nespočívá. Já ji spatřuji spíš v excelentním popisu mezilidských vztahů a v už zmíněné otázce podstaty lidskosti. Neopouštěj mě je vrstevnatý příběh, melancholický, smutný a velmi inteligentní. Kdybych jej nečetla až po Kláře, jsem beze zbytku nadšená, takhle se ale neubráním srovnání, Klára byla přeci jen o kus lepší.

5 24.10.2023

V poslední době jsem přečetla tři knihy podobného rázu, tedy jakési rodinné kroniky odehrávající se v průběhu zhruba sta let na pozadí dějinných událostí se špetkou magického realismu. Vedle této to byly Osmý život (pro Brilku) a Dědictví. Bohužel musím podotknout, že z tohoto trojlístku odchází Kodaňská Píseň písní jako jasný poražený. Přestože objektivně se jedná o dobrou a řemeslně krásně napsanou knihu, které až tak nemám co vytknout, subjektivně jsem se s ní vůbec nepotkala. Fascinoval mě začátek, prostředí ruského cirkusu, v němž tak tragicko-komicky přijde o život jedna z postav, mě hrozně navnadil, nicméně zbytek knihy už se v podobném duchu úplně nenese a já tu tragikomičnost trochu postrádala. Díky Bohu za postavu Varinky, díky které jsem to asi celé dočetla. Nenechte se mou nepříliš pozitivní zkušeností úplně odradit, Kodaňská Píseň písní se líbila mnoha čtenářům, s některými mám i dost podobný vkus, jen mně prostě nesedla a to se občas stává.

5 20.10.2022

Tenhle komiks mě na první dobrou zaujal nápaditou kresbou. Rovné linie, spojení klasického evropského stylu s japonskou mangou a jednoduchý růžovočernobílý coloring se mi přesně trefují do vkusu. Samotná příběhová linka je nekomplikovaná a předvídatelná, oceňuji nicméně, že je stokrát omleté téma z hetero prostředí převedeno LGBT+ směrem, za celkem inovativní pak považuji to, že si jsou aktéři svého toxického chování vědomi, jen jej nejsou schopni (alespoň ze začátku) změnit. Přestože i mně (skoro třicátnici ) se kniha líbila, doporučila bych ji spíše dospívajícím, kterým bude celkově bližší.

5 20.10.2022

Přiznávám, že jsem knihu otevírala trochu skepticky. Na sto padesáti stranách popsat několik generací jedné rodiny a obsáhnout skoro sto let událostí včetně obou světových válek? To mi přišlo jako holá nemožnost. A hele, Bonnefoy to dokázal, a s grácií! Dědictví je román vtipný, svižný, plný jedinečných postav, významných dějinných událostí, kouzelných slovních spojení a nechybí v něm ani špetka magického realismu. Skvěle zachycuje rozpolcenost členů rodiny mezi dvěma kontinenty, dvěma různými domovy, z nichž jeden většina z nich ani nepozná, a přesto jim koluje v žilách. Vykořeněnost a její znovunabytí, zásadní morální dilemata nebo třeba touha po dosažení vytyčeného cíle, to jsou další ze silných atributů knihy. Ačkoliv přiznávám, že s delším odstupem času od dočtení už ve mně román nerezonuje tak silně, pořád zůstává tím typem příběhu, na který si občas vzpomenu a ráda si jej v budoucnu přečtu znovu.

5 20.10.2022

Henryho snoubenka Angela se vydává do rodných Čech, konkrétně do města Jáchymova, aby se střetla s dosud nepoznanou rodinou svého otce. Než to však stihne uskutečnit, propadá se pod ní, vlivem sesuvu poddolované půdy, zem a Henrymu se zhroutí svět. O mnoho let později mu je terapeutem doporučeno, aby se na ono místo vydal také a čelil tak démonům minulosti.

Mnou velmi osekané shrnutí děje zní velmi banálně, nenechte se tím však odradit, protože Uranova je vším možným, jen ne banální knihou. Lenka Elbe spletla opravdu složitý, a přesto velmi přístupný text, který se zhruba sto padesátkrát ubere zcela nepředvídatelným směrem. Nechybí v něm ironie, černý humor, nadsázka, prvky hororu, fantastiky či historie. Vynikajícím způsobem zachycuje genius loci města Jáchymova, které jsem sama několikrát navštívila, takže mi byly jeho kulisy velmi blízké. Je to místo s fakt zvláštní historií poznamenané těžkou stříbra a uranu i využívané k lázeňským procedurám. Kdybych se měla blíže vyjadřovat k ději, rozhodně by mi nestačil instagramem povolený počet znaků pro příspěvek, a tak vám doporučím, ať se necháte, stejně jako já, překvapit. A že překvapeni budete!
Uranovu jsem poslouchala v audiopodobě namluvené Petrem Čtvrtníčkem, který mi k takhle různorodému (a nutno podotknout i docela bláznivému, i když inteligentně bláznivému) textu dobře sednul. Sice bych měla výtky k jeho ztvárnění ženských postav, podle mého nebylo zapotřebí pokoušet se na sílu měnit v jejich případě hlas, nicméně jako celek hodnotím interpretaci kladně. Zejména mě bavily dialogy, kdy to fakt působí jako by skoro až skákal do řeči sám sobě.

5 19.08.2022

Vítězný román ceny Magnesia Litera 2021 je prazvláštním čtením z mnoha důvodů. V první řadě víceméně postrádá nějakou dějovou linku. Z anotace to sice vypadá, že vede odněkud někam, pravdou je spíše opak. Hlavní hrdina románu i přes veškerou svou snahu zapadnout mezi komunitu obce, zůstává spíše na místě a pomalu ale jistě podléhá vlastní destrukci. Tady můžeme příznačný název vnímat poprvé. Kromě toho, že destrukci propadá metaforicky, propadá jí i fyzicky, neboť neustále zakopává nebo někde padá. Destrukci podléhá i samotná vesnice, všude se objevují praskliny, a její blízké okolí - vyprahlý les a pole. V druhé řadě jsem použila výraz prazvláštní čtení kvůli samotné výstavbě textu. Kniha stojí (ale bohužel do jisté míry i padá) na své rytmizaci, repetitivnosti a monotónnosti. To, že dvě a dvě jsou čtyři, se dozvíme tolikrát, až už si v závěru budeme spolu s protagonistou pokládat otázku, zda je tomu skutečně tak. Samozřejmě, že to celé byl autorův záměr a děj spíše než k nějakému rozuzlení směřuje k tomu, že vlastně nic nemá smysl, a že když si to uvědomíme, dojdeme klidu, nicméně k tomuto poznání vede tak vyčerpávající cesta, že jsem po dvou třetinách tak trochu doufala v její rychlejší konec. Destrukce navíc (a opět určitě záměrně) oplývá psychologicky plochými a šablonovitými postavami, a byť nás na konci románu čeká ve spojitosti s nimi jisté wow, v návaznosti na hutnost textu vyšumí (alespoň v mém případě) trošku do prázdna. Uf, teď to vypadá, že jsem dílo trochu zdrbla, ale nerada bych, aby minirecenze vyznívala negativně. Ta kniha je na poli české prózy úkaz, je inovativní, jiná, cenu získala zaslouženě. Jedná se dle mého spíše o náročnější čtení, jak díky environmentálnímu a existenciálnímu tématu, tak samotným zpracováním. Troufám si tvrdit, že zaujme ty, kterým se líbily Praskliny Kláry Vlasákové nebo Cestou špendlíků nebo jehel Zuzany Říhové.

5 20.06.2022

Zas a znovu - povídky jsou pro mě velmi ošemetným žánrem a aby mnou nějaká zarezonovala a zapamatovala jsem si ji, musela by být jó výjimečná. Bohužel, v případě knihy Konec dobrý, mě až na tu titulní žádná více nezaujala. Ta jediná dle mého názoru obsahuje skutečně grotestní zápletku, která svou absurditou nutí k hořkosladkému úsměvu. Ostatní jsem spíše prolétla a ony mnou. Plochost a obyčejnost příběhů nezachraňuje ani zajímavý aspekt odlišného historického kontextu přisouzený každému z nich. Zkrátka je to jako když člověk zapomene osolit jídlo, sníst se to dá, ale požitek žádný...

5 01.04.2022

Typická Love or Hate kniha. Při jejím čtení je asi potřeba oprostit se od všech očekávání a přijmout proudy myšlenek, které se Carrollovi honily hlavou. Jo i já mám při čtení vždycky pocit, že si něčeho šlehnul, jeho imaginace mě ale baví. Druhá přečtená mojí dceři.

5 25.10.2021

Hořavovy knihy od sebe dělí šest let, já je obě přečetla s odstupem šesti týdnů, znamená to tedy, že teď mě čeká půl dekády těšení se na další? To nevydržím…
Mezipřistání je skutečně taková Pálenka II a to nemyslím vůbec ve zlém. Někoho bude možná iritovat, že autorův styl nedoznal žádných změn, já jsem za to naopak ráda. Jeho redaktor Jan Němec označil Matěje za ten typ autora, který píše celý život jednu knihu, že zpracovává jedno téma úzce související s tím, co žije. Já nemohu jinak než souhlasit. Pokud vás tedy ohromila poetika Pálenky, vykreslení prostředí, niterné působení na city, rozervanost hlavního hrdiny, který jako by nemohl nalézt klid a vyřešit záležitosti vlastní minulosti, zapůsobí na vás Mezipřistání pravděpodobně zrovna tak. Největší změnou jsou kulisy událostí a Hořava je v určitých momentech trochu uchopitelnější, silně na mě zapůsobily návštěvy (jeho životní lásky?) v psychiatrické léčebně. Vztah s touto osobou, který ho evidentně nesmírně poznamenal, můžeme v náznacích sledovat už v Pálence, v Mezipřistání nicméně poodkrývá podrobnosti mnohem více. Závěrem snad jen dodám, že člověk Matějova typu to musí mít v životě velmi složité a já jsem nesmírně vděčná, že nám svou komplikovanou osobnost po kouscích poodkrývá.

5 20.09.2021

Petr Borkovec je beze sporu jednou z nejvýznamnějších person současné české literatury. Musím se přiznat, že jsem se dost styděla, že jsem žádný jeho text ještě nečetla a jsem moc ráda, že jsem tento svůj rest skrze Sebrat klacek konečně napravila. Nejsem si sice jistá, zda je vhodné začínat jeho prozaickou tvorbou, když dominuje na poli poezie, co už ale… Sbírka mě udivila (ač neměla) svou poetikou a smyslem pro hru se slovy. Autor naprosto všední věci popisuje naprosto nevšedně, s takovou všímavostí a hloubkou. Činnosti, které každý z nás dennodenně vykonává a nevěnuje jim pozornost v Borkovcově podání ožívají a navozují pocit, jako bychom je právě prováděli. Vzpomínky na dětství, na vesnici, na pozorování brouků jako by patřily samotnému čtenáři. Kniha výrazně působí na emoce a smysly, všimla jsem si, že velmi často na ty sluchové, což je právě možná jedním z těch tajemství autentičnosti. Byť Sebrat klacek doslova podbízí k tomu myslet si, že se jedná o autobiografii, autor tuto domněnku víceméně popírá. Za mě sbírka, která by neměla nikoho minout a těším se, až se do Borkovcovy tvorby ponořím hlouběji.

5 07.06.2021

Hned v úvodu zmíním, že fantasy není mým šálkem čaje a už vůbec ne, pokud se se jedná o využití motivu příběhu v příběhu. Proč jsem se tedy pouštěla do Bezhvězdného moře ptáte se? Protože Erin Morgenstern je autorkou jedné z mých nejmilovanějších knih – Nočního cirkusu. Ten jsem si oblíbila zejména pro tajemno, magično, lyrický jazyk a podmanivou atmosféru, a tak nějak jsem doufala, že něco podobného zažiji znova v případě její o osm let mladší knihy. Bohužel, nestalo se. Sama se divím, že jsem tuhle přes 500 stran dlouhou knihu vůbec dočetla, když už zhruba v první pětině bylo jasné, že to není nic pro mě. Celý příběh je velmi zamotaný, střídají se vypravěčské i časové roviny a byť ke konci samozřejmě dojde k propojení, celý koncept jako by postrádal určitou lehkost a vlastně i smysl. Anotace slibuje, že hlavní hrdina Zachary odhalí „pravou podstatu svého údělu“, buď jsem tedy nečetla dostatečně pozorně (což je možné, protože mě to prostě nebavilo) nebo jsem ignorant, ale já vlastně zaklapla knihu a v tu ránu nevěděla vůbec nic. Kromě toho, že mi nesedlo samotné téma, jsem bohužel postrádala (nebo si možná jen neuměla užít) i ony dříve zmiňované aspekty, pro které jsem si zamilovala Noční cirkus, a tak nemám v rukávu nic, za co bych dílo pochválila. Ač věřím, že si své čtenáře najde, já čtení považuji za ztrátu času, a to neříkám často…

5 21.04.2021

Jak už jsem mnohokrát zmiňovala, povídkové knihy je těžké hodnotit. Rovněž v tomto souboru mi spousta zařazených textů splývala, děj jako takový mi zůstal v hlavě doopravdy jen u několika z nich (vypíchla bych za mě nejpovedenější Tyhle fragmenty, Samozřejmě že se podívala, V pěti a Pro otce). Kniha je ale úžasná pro svou celkovou atmosféru. Bellová je zkušená autorka, proto umí na velmi malém prostoru těžit maximum z minima slov. Většina povídek není delší než 10 stran, a přesto navodí genius loci, zaujme svými hrdiny a vytvoří pocit právě prožívaného okamžiku. Autorka navíc využívá svých dalších typických prvků, které známe z jejích delších prozaických textů a sice, že nedělá ze čtenáře blbce a nechá ho spoustu věcí domýšlet, naťukává myšlenky a momenty a nutí zamyslet se nad tím, co čtete. Pointa se často ubere velmi nepředvídatelným směrem a spolu s malebnou, ale přesto údernou stylistikou činí z knihy Tyhle fragmenty sbírku, kterou budu ráda doporučovat.

5 13.04.2021

Hodinky od Ašera, jak se můžeme dočíst v samotné anotaci, ohledávají „problémy“ třicátníků ze všech možných úhlů pohledu. Problémy schválně obestupují uvozovky, neboť se v kontextu dnešní doby sice jedná o události závažné, podíváme-li se ale o pár generací zpět, musí nám připadat malicherné a směšné. Ostatně i na to autorka poukazuje, když nastiňuje vztah hlavní hrdinky Heleny se sousedkou, která přežila holokaust. Centrální linka příběhu je věnována vztahu dvou třicátníků a jejich snaze vybudovat úspěšnou rodinnou firmu. Na pozadí se však odehrává mnohem více. Podobně jako v Soběstačném si Dostálová nevystačí pouze s ústředním motivem, ale nastiňuje i další fenomény dneška – nespokojenost s relativně utěšenou životní situací, toxické vztahy, v nichž mají lidé tendence zůstávat, ač nemusí, smrt v rodině, sebevraždy atd. Byť oceňuji plejádu motivů, jenž do knihy vetkává, zdálo se mi, že to nedělala s takovou elegantní mimovolností jako v případě jejího nového románu a řada věcí se mi zdála vmanipulovaná na sílu. Mluvím především o množství postav, které v průběhu knihy z různých příčin umírají a také o vztahu Oliny a Čeňka. Jejich soužití je vykresleno dost stereotypně, což by mi ani nevadilo, protože se jedná o žitou skutečnost, vadí mi ale nedostatečná prokreslenost těchto dvou charakterů, jenž by blíže objasnila motivy jejich chování. Za nejsilnější momenty naopak považuji dle mého autenticky odvyprávěné nadšení z postavení se na vlastní nohy a založení firmy, přes počáteční potíže, až po strmý pád. Celkově jsou Hodinky od Ašera takovou předzvěstí toho, že má Dostálová jako autorka hodně co nabídnout, ještě to ale není vybroušeno ani zdaleka tolik, jako v případě jejího Soběstačného (mimochodem i tomu jsem dala „jen“ 4 hvězdy, ale myslím, že s příští knihou už tam ta pětka padne :-)).

5 02.03.2021