soukroma komentáře u knih

Fascinující. Naprosto a nekonečně fascinující.

27.12.2019

Pár krásných fotek, jinak nic: obsah jsem moc nepochopila, tedy zda autorka popsala příběh jiné ženy, která tu štrapáci skutečně zažila, nebo jak (autora fotek jsem nenašla nikde uvedeného).
Zase jedna knížka (tahle je aspoň kratičká), kde nechápu motivaci autora, tedy poselství knihy. Jestli to mělo být motivační ve smyslu - máš velké trápení, vydej se daleko a velmi se vydej ze svých sil a pak se to vyřeší? Ovšem do Nepálu na trek to chce nejen dost času, peněz a vybavení, ale hlavně dlouholetou průpravu (to hrdinka měla, ale co my ostatní...?).

26.12.2019

Po jednom dvou odloženích jsem to konečně, trochu zrychleně, dočetla. Nezaujalo, nepochopila jsem motiv a zejména ne závěr. Sci-fi apolapyptický děj byl jen na pozadí moderního průvodcovského příběhu odehrávajícího se především v pražských kulisách - to pro mě bylo od cizince docela rušivé, takže jsem spíš kontrolovala, kda a kolikrát uletěl v podrobných zeměpisných a dějepisných výkladech. Mockrát to nebylo (zajímavé, že se utnul zrovna u Jana Nepomuckého - ke všem legendám si přidal ještě jednu, "originální", když samotného mučedníka označil za milence královny), ale ani to mě neuklidnilo, protože kvůli tomu tuhle knihu nečtu.
Připadalo mi to, že prostě Argentinec dostal jakýsi příspěvek na knihu od Prahy, tak se jí zavděčil takovým zvláštním průvodcem. Možná to bude fungovat zase na cizince, ale s tím smrtícím syndromem to nikoho moc lákat nebude - kniha ani Praha...
Velmi těžko hodnotit, kniha mi nedala nic, zcela zbytečné čtení, ale za to průvodcování tedy dám průměr.

Pozn.: v posledních měsících je to již druhá kniha cizince o Praze (Šťastné město), která ve mně vyvolala rozporuplné pocity - nevím, zda autoři mají naši metropoli opravdu rádi a obávají se o její budoucnost, nebo naopak je zklamala, něčím otrávila, a proto takové dystopické náměty.

26.12.2019

Rozpačité a rozporuplné pocity: první půle čistě ženský příběh v kulisách vzdálené války a v relativní blízkosti Hitlera; v druhé půli se styl a záběr zásadně změnil, popisoval se atentát na Hitlera a pak hlavně poválečné zážitky hlavní hrdinky, velice na přeskáčku a zmatečně.
Autorka využila "oblíbeného" tématu války a napsala svůj román na základě jediného článku v novinách o ženě, která v devadesáti přiznala, že byla jednou z Hitlerových ochutnávaček (autorka se s ní nesetkala, nezískala víc informací, takže si příběh v podstatě musela vymyslet).
Válka vyjma bombardovaného Berlína na začátku a manžela na frontě v průběhu není vlastně nijak zvlášť přítomna. Hlavní hrdinka žila u manželových rodičů a pracovala jako ochutnávačka, takže celou válku nestrádala a ještě slušně vydělávala. Nezažila žádné ústrky, ani strach, pouze v souvislosti s principem své práce a svým podváděním.
Autorka proto zřejmě usoudila, že musí přidat něco z historie, takže velmi podrobně popisovala atentát na Hitlera v jeho doupěti, což bylo značně rušivé: hrdinka s ním neměla co do činění, jen jí tím skončila práce, podrobnosti nemohla vědět ani dlouho po činu, takže vlastně vyprávění se rázem posunulo ve své perspektivě.
Vůbec byla hlavní hrdinka vylíčena nejednoznačně, především zcela bez emocí (smrt matky při bombardování Berlína, prakticky vedle sebe, zvládla jako studený balvan). V době příběhu věděla jan málo o skutečném dění ve vedlejším doupěti, v Německu i na válečné frontě, ostatně ji to ani nezajímalo. Přesto autorka do jejího myšlení protlačovala nevěrohodně názory, hodnocení a informace, které prostě nemohly pramenit z aktuálně dostupných zpráv (postup na frontě, koncentrační tábory). S Hitlerem se samozřejmě nesetkala a věděla o něm z propagandy stejně jako kdokoliv jiný, vyjma podrobného jídelníčku.
Jako román i jako zdroj informací o době proto nehodnotím víc než 50%.

22.12.2019

Tentokrát jsem se ztrácela v množství českých pánů, jejich erbů, potomků včetně levobočků, dalších příbuzných a všech lidí v jejich službách. Otázky horního práva a provozování dolů vzácných rud také nebyly zrovna průhledné... Takže i za velkého soustředění jsem z příběhu neměla tolik, kolik jsem očekávala...Znesvěcený hrob se mi jako první historická detektivka od autorky líbil mnohem víc.

20.12.2019

Tak nevím, jak jsem Wodehouse hltala před mnoha lety a vždy se pobavila, tak ty nové "objevy", které u nás v poslední době - po 90 letech - vycházejí, mne nudí a nebaví ani za mák. Buď jsou opravdu výrazně horší než Jeeves a spol., nebo doba pokročila, a co mi připadalo legrační včera, dnes nepobaví. V první půli 50%, později o trochu veseleji.

Pár bonmotů (však jsme na francouzské půdě) se samozřejmě najde:

"Patřil mezi zastánce názoru, že když budete /cizí řečí/ mluvit rychle, slova se o sebe postarají sama."

"Budoucnost se mu jevila v růžových barvách, a tak se jenom snažil, aby i přítomnost byla co nejrůžovější."

"Něco mě napadlo, a když se mi to stane, vždycky mi to vyrazí dech."

17.12.2019

O autorovi jsem toho zatím mnoho nevěděla, jen jsem si užila životopisný román o jeho otci, z jeho pera, a ten mne ohromil. Proto jsem se chtěla pustit do jiné jeho tvorby...
Nicméně právě Studené slunce je pro změnu jeho autobiografický deník z prostředí méně než vlídného, uhelných dolů, kde byl umístěn za trest, jako vězeň v 50. letech. Peripetie jeho (zlo)činu a následné uvěznění jsou samy téměř románové (o tom ale nepíše on, nýbrž se je dozvíme z předmluvy), ve své knize ve chvílích aktivního (tj. spisovatelského) odpočinku mezi fáráním se snaží spíše vzpomínat na věci dobré a milé, dumat nad sebou a spoluvězni, poradit si se situací, se životem, se světem...

"Protijed, který jsem nalezl ještě v samovazbě, byl návrat zpět do raného dětství. Je to doba, která je naprosto minulá, je to zcela uzavřený úsek života, který nelze opakovat. Proto v člověku ani nevyvolává touhu po svobodě. A pak - dětství nezná rozdíl mezi svobodou a zajetím. Dětství je sen, který byl kdysi skutečností."

Ale protože nemám náladu na smutnění a pesimistické životní zkušenosti, byť z našich končin a z doby ne příliš dávno minulé, tak zatím knihu odkládám.

16.12.2019

Satira, která se v naší době a zejména u nás až příliš snadno může stát realitou. Ale neprokousala jsem se celým dílkem, zas tak moc mě nezaujalo.

12.12.2019

Poslední ze tří knih deníkových záznamů z moří a oceánů ve službách tentokrát posléze nových pánů a v nových podmínkách až do konečného autorova odchodu z těchto služeb (1986-1993). Zase návrat do rozlehlých vod Atlantiku i Pacifiku, podrobnější až turistický deníček v závěru z Washingtonu a New Yorku.
"Taky jsem nahlédl do vestibulu Trump Tower. Skutečně procovský přepych, ten chlap musí být megaloman." (postřeh z doby, kdy probíhala inaugurce ještě Billa Clintona a kdy Twin Towers ještě stály):
Stejně jako předchozí dva díly i tutu knihu doplňuje nostalgická příloha o ztracených lodích a zániku Čsl. námořní plavby, což dle autorových slov má velice negativní dopad dodnes, kdy námořní velkonákladová přeprava je stále na vrcholu (a přináší značné zisky).

Všechny tři tenké díly Vzpomínek námořníka mohly (a měly) být vydány najednou, tak by se neztrácela kontinuita ve stručném záznamu vyprávění a uspořil by se nemalý peníz, obé s pozitivním dopadem na čtenáře.

08.12.2019

Deníkové záznamy z let 1969-1985, kdy se autor plavil po celém světě (pár měsícl i s celou rodinou), později byl sesazen a odejit (na ústředí ČNP ke stolu), aby se zase vrátil aspoň na kratší štreky - zejména k tehdy "spřáteleným velkoodběratelům" (Angola, Libye, Irák) a plavby východním Středomořím, se startem na Jadranu.
Knihu doprovází spousta různorodých černobílých fotek (pár barevných) hlavně lodí, schémat lodí a mapek.
Každou ze tří knih doplňuje nostalgická příloha o ztracených lodích Čsl. námořní plavby, aneb Co obnášelo rodinné stříbro prošustrované v kuponové privatizaci tehdejším premiérem Klausem a jeho oblíbencem Koženým. A je to velice smutný pohled na obrázky lodí, které jsme měli a už nemáme, a jejichž původní jména byla odsouzena k totálnímu zapomnění přejmenováním dle dalších majitelů... Nemělo by se na tuhle hrůzu zapomínat, nejen komunismus v naší zemi toho má na svědomí dost, novodobá historie má také své temné stránky, které se tak či onak dotýkají většiny z nás.

08.12.2019

Dětské povídky (Little Children): zdaleka ne pro děti, ale o dětech a jejich vnímání světa. Z nám již dost vzdáleného času a světa - amerických měst 30. let minulého století, čtvrtí přistěhovalců a jejich starostí. Mne to nijak zvlášť nezaujalo.

08.12.2019

Knihu jsem si neprozřetelně vybrala kvůli jejímu zdejšímu chybnému zařazení do žánrů "Detektivky, Horory, Thrillery". Nepatří ani do jednoho z nich, je to čirá fantasy. Možná dobrá, ale tento žánr mi nic neříká, takže nemohu soudit. Mrzí mě, že jsem si knihu pořídila na základě chybných předpokladů, takže po přečtení prologu a první stránky a prohlédnutí mapek a dalších podpůrných dodatků (glosář nesrovnaný abecedně mě překvapil nejvíc) odložila.
Vypadá to, že příběh vymyslel a sepsal středoškolák, což pro daný žánr nemusí být vůbec špatné. Ovšem, trochu si rýpnu, neb hned zkraje mne překvapila varianta popravy odsouzenců lučištníky, jejichž šípy mířily zásadně na hlavy - pokud ne do oka (fuj), tak tedy nevím, kamkoli jinam na těle by šíp měl šanci, ale lebka je snad na šíp až moc tvrdý oříšek...

Přírodní obrázky pěkné, ale ostatní zápisky depresivní a chaotické.

19.11.2019

Těšila jsem se na známý humor, ale nedá se to srovnat s autentickou četbou povídek v podání autorů na divadle. Takhle jsem se skoro nezasmála a zkraje mne povídky dost (u)nudily. Ale nebudu kazit hodnocení.

Čekala jsem něco trochu bohatšího - barevnějšího, výraznějšího, různorodějšího, inovativnějšího... Drobné husté nepříliš kontrastní obrázky ve velkém formátu mě ani nelákají se do nich pustit - bez tužky to určitě nejde.
Knihu si tedy nenechám. Někoho může tohle luštění bavit víc.

Koho by nezaujal název a nechtěl vědět víc - je to vtip, je to fakt...?: o obsahu fenoménu se zájemce celkem v kostce dozví už na přebalu nebo v anotaci, v knize toho až tak o moc víc není (část jsem ovšem jen prolistovala), ale autor proložil obsah statistickými údaji o Finsku, které mají dokládat dlouhodobé fungování tohoto fenoménu. O Finsku se dá lépe a komplexněji asi dozvědět jinde, ale budiž - jsou nejšťastnější na celičkém světě, takže na jejich přístupu k životu asi něco bude (s 9,5 měsíci tmy a ohavného počasí).

Osobní poznámka a neobjektivní hodnocení příslušníků národa:
Hygge mě (v knižní podobě) dokonale otrávilo, a tak jsem při té příležitosti zkritizovala i Dány, které jsem osobně měla možnost potkávat. V protikladu protivného Fina jsem dosud nepotkala žádného, všichni byli vesměs milí a příjemní, ne nutně otevření a přátelští, ale jevili se rozhodně spokojení se sebou a s okolím srovnaní. Ale vedle naprosté nesrozumitelnosti jejich jazyka (zato lepší srozumitelnosti angličtiny v jejich podání ve srovnání s Dány) mají také tak nějak odlišný smysl pro humor: mají ho nečekaně ve velké míře, mnozí se navíc neustále usmívají, ale nějak se mi nedaří vypozorovat, kdy si opravdu dělají legraci - nehnou v nejmenším brvou, výraz se nemění, takže se jeden musí mít na pozoru. Lidi jsou fajn, ale nikdy bych v těch krajích nemohla trvale žít.

Myslím, že knize by slušelo víc vtipu v textu i obrázcích. Takhle jen 50%.

05.11.2019

Musela jsem ve čtvrtině odložit: na straně jedné se pořád nic moc nedělo, na straně druhé ovšem do toho ničeho prosakovaly ohavnosti od ukrajinského organizovaného zločinu řízeného z Německa, až po hnus kanibalismu, vrcholící ukrajinským kanibalismem. Autorova hamburská série se mi líbila v prvním díle, pak to šlo postupně dolů až k tomuto odpudivému konci (byť odehrávajícímu se i v pěkném Kolíně nad Rýnem) - na nic dalšího už se nalákat nedám, i kdyby něco ještě vyšlo...

01.11.2019

Další vzpomínky na staré i nedávné zážitky na labské cestě a vyprávění i dalších pamětníků, kteří profesionálně brázdili tyto naše a německé vody. Na své si přijdou jak romantici, toužící po životě na vodě a u vody, tak ti, kteří tuší, že do romantiky měla práce zejména na parolodích, či remorkérech hodně daleko - byla to dřina, často nebezpečná. Dnes už lodivodů často není ani potřeba, ostatně Labe s nedostatkem vody už pořádnou splavnou řekou přestává být...

01.11.2019

Hodně o starém Bronxu, který se v polovině minulého století kompletně měnil, o kamarádství devíti kluků, které víceméně přetrvalo až do vysokého věku, a o (s)pádech, které vyústily vraždou. Zase je Kix neomylná ve veškerém svém myšlení, chování, konání, ale stejně nakonec ostrouhala. Neví, kdo to udělal!
Začátek kvůli ohromnému náporu jmen (9 kluků + manželky + bývalky + děti + bydliště) pomalý a opakující se, druhá půle napínavější, konec (typicky) nečekaný. 75% (spíš z nostalgie, však je to 20 let staré, bez mobilů a Internetu, než za pořádný detektivní příběh)

27.10.2019

Anotace mě nalákala, ale styl a formát (jak textu, tak celé knihy) mě záhy otrávily. Očekávání nebylo naplněno. Zklamání.

23.10.2019