SSTknihy komentáře u knih
Mě prostě tahle partička malých grázlíků z Holešovic vždycky neuvěřitelně bavila. Samozřejmě, že všechno, co dělají, dělají s těmi nejlepšími úmysly a vůbec ne proto, aby své rodiče, učitele a všechny z okolí přivedli na pokraj nervového zhroucení. Navíc parta musí mít svého vůdce a ukáže se, že zvolit toho správného nebude nijak snadné. A ještě jim do toho kecá holka...
Klasika je klasika je klasika je klasika. A to platí nejen o sepsaných pohádkách, ale i o ilustracích Heleny Zmatlíkové.
Klasické pohádky v nádherném vydání z roku 1947, s ilustracemi Artuše Scheinera. Právě díky nim mám dodnes příběhy před očima tak živě, jako bych se dívala na výpravný film.
Žena v různých podobách, nahlížena okem a perem českých spisovatelů a spisovatelek. Styl povídek je rozličný jako množství autorů. Občas jsem měla dojem, že jsou tu ženy doslova nahnány do absurdních situací, jen aby mohly projevit svůj charakter a ukázat své ženství. Tentokrát mě bohužel většina povídek nijak nezasáhla.
Poutavé putování oblastí divokých skal, hlubokých strží a jeskynních labyrintů, začínající na okraji Prahy a vedoucí kolem majestátného hradu Karlštejn, romantického hrádku Karlík, gigantického kláštera na útesu ve Svatém Janu pod Skalou, kolem prastarého hradiště Tetín, dále kaňonem Malé a Velké Ameriky, až k rozsáhlým krápníkovým Koněpruským jeskyním s dílnou středověkých padělatelů mincí. Popisy krajiny jsou krásně propojeny s historií a podány velmi čtivou formou.
Tak tahle partička mě vážně bavila. Otec, stárnoucí chlápek, který při pohledu na své dospělé děti, plácající se zoufale svými životy, raději odejde do domova důchodců. Synáček, trpící totální neschopností dospět raději tráví čas posloucháním hudby z nejmodernější aparatury, na kterou si ale není schopen vydělat peníze, protože jeho šílené nápady vždy skončí totálním krachem. Dcera, zoufale ztracená v nefunkčním a prázdném manželství a její manžel, ambiciózní blbec, který se opájí představou své akademické důležitosti, zatímco v reálném životě je totálně k nepoužití. Svižný, vtipný, sebeironický jazyk, střídání obrazů v rychlém sledu a zdánlivě neexistující děj ve skutečnosti nabízí zajímavý pohled na snahu jedné rodiny přežít všechny nepřízně osudu, a kdyby nic, tak si alespoň občas dopřát společnou malou noční žranici.
Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. A stínací nástroj, rychlý a zdánlivě humánní takovým dobrým úmyslem bezesporu byl. K zděšení podivínského doktora a vynálezce ho ale lidé začali nazývat jeho jménem. Na téhle historické hříčce z období francouzské revoluce je nakonec nezajímavější to, že ji napsal herec, kterého většina z nás zná jako inspektora Dreyfuse ze série o Růžovém panterovi.
Ze začátku jsem se výborně bavila. Způsob, jak se hlavní hrdince ze dne na den změnil život dřív, než si stihla vypít své oblíbené šampaňské, byl popsán vtipně a s úžasným nadhledem. Jenomže obojího začalo postupně ubývat, stejně jako upadaly mé sympatie k samotné Inéz. Navíc začalo její chování postrádat na věrohodnosti a nakonec vše skončilo doslova uprostřed děje, jako by to samu autorku najednou přestalo bavit. Škoda.
Ďáblova bible neboli Kodex gigas je knihou bezesporu záhadnou a jedinečnou. Pokud se o ní ale chcete dozvědět víc, než to, jak podle legendy vznikla a jak vypadá ďábel v ní zpodobený, potom budete zřejmě zklamáni. Pan Vašíček to vzal pěkně zeširoka, a ve stylu "nemáme sice žádné důkazy, ale proč by to nemohlo být třeba takhle", konspiruje, kombinuje, spekuluje a předkládá různé teorie o existenci tajných spolků, řádění ďábla na nejvyšších místech, tajemných znacích, stavbách a ukrytých významech. Naštěstí je to psané hodně čtivě a jako výchozí bod pro další pátrání to špatné není.
Vášnivý muž, ctižádostivý a umělecky velmi nadaný, ale zároveň také trochu sobec a ješita, milující obdiv a hezké oblečení, skvělý tanečník a oblíbenec společenských večírků, muž, který nedokázal žít bez ženy a tělesné lásky. Že nevíte, o kom je řeč? Pak je ta pravá chvíle sáhnout po Severské rapsodii a začíst se do životopisu jednoho z našich nejvýznamnějších hudebních skladatelů – Bedřicha Smetany. Poetický jazyk Jiřího Hanibala vás provede částí skladatelova života a představí vám člověka z masa a kostí, se všemi jeho přednostmi i slabostmi.
Neuvěřitelně silný příběh lidí, kteří tváří v tvář smrti museli nejen zmobilizovat všechny své síly a dokázat přežit, ale i učinit rozhodnutí, jejichž následky si někteří z nich nesli po zbytek života. Obrovské morální a fyzické utrpení skupiny mladých mužů, kteří se v jednu chvíli ocitli blízko bohu i ďáblu. Ne nadarmo bývá tato událost nazývaná Zázrakem v Andách. Vynikající literatura faktu, která se v roce 1993 dočkala i velmi kvalitního zfilmování.
Originální teorie o dávné minulosti našich předků. Autor chytře využívá všech neobjasněných záhad, nejasností, citací z bible a archeologických objevů, aby podpořil svou teorii, že nás kdysi navštívili tajemní astronauti, kteří se zasadili o rozvoj naší společnosti. I když spousta věcí byla od doby vydání této knihy už vyjasněna nebo vyvrácena, nikdo nemůže upřít Dänikenovi jeho prvenství a originalitu, od kterých se pak odrazili mnozí další. A přiznejme si, že semínko pochybnosti nebo alespoň zájmu zasel skoro v každém čtenáři.
Urputná snaha hlavní hrdinka propagovat se jako drsná, cynická a pragmatická bestie, která si muže servíruje jako zákusek, bez sexu nevydrží déle než hodinu a vlastně je „tak trochu chlap“, troskotá ve chvíli, kdy se pověsí na krk chlapovi, který o ni zrovna dvakrát nestojí se slovy „miluješ mě, drahý?“. Lehce autobiografická zpověď ve stylu „můj milý deníčku“ aneb poněkud plytká úvaha na téma: Pořád lepší špatný milenec než žádný.
Podlehla jsem tak trochu reklamě a doufala, že nová Vieweghova kniha bude fajn oddechové počteníčko, ale bohužel. U té první povídky jsem se alespoň trochu zasmála, zvlášť když se na scéně objevil vágus s těžce primitivním slovníkem, ale ta druhá povídka už byla zoufalá nuda. Nevadily mi vulgarity, ale zoufalá absence příběhu, který se schovává za rádoby atraktivní zápletku.
Neuvěřitelně silné svědectví o lidském zlu, krutosti člověka vůči člověku, o pošlapání lidské důstojnosti, o vině, svědomí národa, o touze po svobodě a právu na normální život. Příběhy několika protagonistů, jejichž osudy se protnou během jihokorejského povstání v Kwangdžu v 80. letech minulého století jsou svědectvím nejen jedné události, politického režimu a zvůle mocných, ale především obžalobou legitimity mlčící většiny, díky které se pocit viny obrací proti samotným obětem. Autorka přináší příběhy napsané krásným jazykem a jedinečným stylem, kde každý osud čtenáři předkládá z jiného úhlu pohledu, napříč časem i místem děje. Kniha, která je náročná na čtení, ale rozhodně stojí za to.
Kdykoliv čtu jakékoliv zpracování příběhu „lodi snů“, vždycky mě zamrazí v okamžiku, kdy si uvědomím, že to není žádná beletrie, ale skutečnost. Že kdesi na dně Atlantiku opravdu leží vrak téhle nádherné lodi, že se opravdu potopila během své první plavby, že oné mrazivé noci opravdu zahynuly stovky cestujících. Hubáček už v roce 1989 velmi detailně popsal nejen pravděpodobný průběh katastrofy (R. Ballard objevil vrak teprve čtyři roky předtím!), ale i stavbu lodi, její vybavení, plány a následně celý průběh vyšetřování. Četla jsem několikrát a mohu jen doporučit.
Jedna z mých absolutně nejoblíbenějších knížek z období dospívání. Nejen příběh, ale hlavně skvělá atmosféra knihy mě dokázaly vtáhnout do děje a prožívat s hlavní hrdinkou zvláštní a magickou cestu do minulosti, cestu za poznáním, láskou a nakonec i k sobě samé. Miluju knížky, které si i po letech dokážu detailně vybavit, jako kdybych viděla film. Skoro jsem věřila, že se příběh opravdu stal a tajně doufala, že bych ji já mohla najít v babiččině skříni vzácnou krajku, která by mě přenesla do tajemné minulosti.
Zajímavý pohled do míst, kam se hned tak někdo nedostane. Klad knihy tkví určitě v tom, že je psán z pohledu očitého svědka, na druhé straně trochu moc klouže po povrchu a je znát, že ke spoustě věcí se autorka neměla možnost dostat nebo se o nich dozvědět víc. Vlastně nejzajímavější jsou citáty, které mě nalákaly ke čtení dalších knih s touto tématikou. V každém případě je to ale zajímavé čtení.
Dlouhá léta mě tahle kniha děsila. Vždyť začíná tak srdceryvně a bolestně, že jsem ji nedokázala číst ani ji poslouchat. Teprve filmové zpracování mi k ní otevřelo dveře, ale k mým oblíbeným bohužel nikdy nepatřila.
V podstatě můj první komiks a tak boží! Kdo jednou zkusil, už knihu neodložil. Hrozně moc mě všichni čtyři bavili – rozšafný Vavřinec, trochu rozmazlená Otylka, snílek Mojmír a lehce zlomyslný Spytihněv. A nesmím zapomenout na lstivou a úskočnou myš Jůlii, někdo jim ten idylický výlet za hranice všedních dnů přeci musel trochu kazit.