St. Jimmy komentáře u knih
Asi hodinu po dočtení přemýšlím, jak sesumírovat nějaký smysluplný komentář... zatím mě napadá jenom ohromeně vychrlit: "Sakra, to byla jízda!", ale je to zaprvé vážně neoriginální a zadruhé celkem krátké. No nic, jdeme na to.
V první řadě musím předeslat, že jsem fanouškem deníkové formy, kterou Stoker použil jako prostředek vyprávění tohoto veledíla, které se právem stalo klasikou mezi horory. Jednak je to poměrně originální, ale hlavně se nám díky tomu nabízí jedinečná možnost vidět příběh nejen očima hlavních protagonistů, ale i vedlejších postav. Což také automaticky přidává další rozměr celému románu. S psychologií postav si Stoker vyhrál znamenitě, nicméně občas mi vadila určitá "zženštilost" projevů hlavních mužských hrdinů, kdy jsem si chvílemi připadal, že Mina je z celé party největší chlap... ale to je jen drobná skvrnka na jinak bezchybném díle a jak už tady někteří přede mnou psali, byla jiná doba.
K příběhu a ději se snad ani nebudu vyjadřovat, má to prostě spád a atmosféru, člověk se začte a od knihy se odtrhne teprve až zjistí, že ho bolí oči, protože se venku jaksi setmělo. Tím se vlastně dostávám k druhé drobné výtce, za kterou nemůže přímo román, ale spíše má povaha: nečtěte to před spaním ;).
Končím, dávám plné hodnocení a vracím do knihovny, ať si Draculu může užít někdo další.
Analfabetka je natolik čtivá kniha, že jsem ji slupnul během dovolené. Následně mi ji ukradla přítelkyně, která se od ní doslova nemohla odlepit. Myslím, že to vypovídá za vše. Kdyby to šlo, hodnotím ještě výše, než Stoletého staříka. Jenže šest hvězdiček tu není.
Příběh má neskutečný spád a autor trápí své hlavní postavy jednou šíleností za druhou, aby jim, s grácií sobě vlastní, dovolil se z nich vymotat o pár kapitol později. Takže kniha si drží tempo po celou její "délku" a tak to mám rád.
Akorát by mě zajímalo, jestli je pro autora atomová bomba už fetišem, nebo ne.
Vynikající kniha, která dokáže uklidnit a pomoct. Vtíravé myšlenky a s nimi související porucha OCD totiž dokáží pěkně potrápit i toho nejodolnějšího člověka. Tato kniha nemoralizuje, naopak vysvětluje věci přesně tak jak jsou - tedy že myšlenky, ať už jakékoli, jsou stále jen a pouze myšlenky. Léčebné postupy a nápady jsou skvělou pomocí na cestě ke zlepšení.
*Normálně na komentáře nereaguji (a dost možná se to ani nemá), ale zde si to neodpustím, jelikož jde o psychické zdraví a tak by se ani v komentářích neměly plést pojmy s dojmy. DominaCZ - prosím, nešiřte dezinformace a raději si přečtěte knihu znova, protože nemáte pravdu. Ten rozdíl mezi člověkem trpícím "pouze" vtíravými myšlenkami a psychopatem nebo pedofilem tam máte přímo popsaný.
Knihu jsem dostal darem k narozeninám a upřímně, četbu jsem poměrně odkládal. Říkal jsem si, co asi zajímavýho může dělat stoletý stařík? Nemohl jsem se však mýlit víc. Kniha je neskutečně zábavná, čtivá a Alanův smysl pro humor, optimismus a hlášky mi budou chybět. Autor má navíc neskutečnou schopnost vymotat se s elegancí i z těch nejsložitějších a nejšílenějších zápletek - což oceňuju, protože situace, do kterých se Alan dostává, by vystačily snad na několik lidských životů. Perfekt.
Tenhle velkolepý román ve mně zanechal velmi silnou stopu. Především jeho hlavní protagonista, mladík jménem Clyde Griffiths. Dreiser vytvořil skutečně živou, uvěřitelnou a komplexní postavu. Clyde je mladý, ambiciózní, snaživý, ale chce příliš mnoho příliš brzy, což se mu posléze také vymstí. Jeho přerod z rozjukaného mladíčka z chudé rodiny v arogantního mladého muže, řízeného vlastními ambicemi, je popsán opravdu působivě, přitom pozvolna. Zkrátka tak, jak by se to mohlo stát i ve skutečnosti.
Především tento vývoj Clydovy osobnosti je tím rozhodujícím aspektem, díky kterému řadím Americkou tragédii vedle mých nejoblíbenějších románů. Nemalou mírou k tomu přispívá i tragicky končící děj. I když jsem se Clydem snažil opovrhovat, přece jsem se v závěrečných kapitolách neubránil soucitu a dojetí nad jeho velkolepým příběhem.
Za 5*. Díky.
Nechal jsem si schválně pár týdnů po přečtení, abych se ujistil, že to bude fungovat i po dočtení, kdy je člověk (poměrně oprávněně) v "nadšenecké" fázi. A výsledek je - ano, funguje to. Kniha mě naučila věřit v zákon přitažlivosti a ukázala mi, jakou sílu lidská myšlenka a myšlení obecně můžou mít. A to je úžasný.
Trvalo mi poměrně dlouho, než se mi tuto knihu podařilo sehnat. Možná jsem jenom špatně hledal. Každopádně ale musím napsat, že to stálo za to! I když nejsem fanouškem povinné literatury, tuto knihu by si alespoň jednou za život měl přečíst každý. Orwell problematiku totalitního státu již nakousl ve Farmě zvířat, zde je jiná situace, doba, atmosféra i jiné postavy, ale kniha je stále stejně aktuální, téměř šedesát tři let po svém vydání. Opravdu jsem si kolikrát říkal, že tak nějak to může být, nebo snad i je. Skutečně nadčasové a geniální dílo, které rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy přečetl.
2+2=4...
Na Dívku v pavoučí síti jsem se hodně těšil. Dokonce tak moc, že jsem zvažoval půlnoční vstávání, abych byl mezi prvními šťastlivci, kteří si ji zakoupí. Očekávání byla vysoká, to se obecně dalo očekávat - původní trilogie Milénium je fenomén, jedna z nejvýraznějších pojmů severské krimi a severské literatury vůbec. Dalo se tedy jen předpokládat, jak se David Lagercrantz s nelehkou rolí popere. Předesílám, že jsem se s autorem nesetkal poprvé, tento rok jsem od něj již přečetl "Já jsem Zlatan Ibrahimović", životopis slavného fotbalisty, reprezentanta Švédska.
Nuže. První část se nese v duchu technokracie, takového vykonstruovaného technokratického románu-thrilleru, ani ne tak nepodobnému Digitální pevnosti od Dana Browna. Ale těsně před půlkou knihy Lagercrantz ukázal, že umí - zde obzvlášť vystihl srdce a duši předchozích tří dílů. A v podobném duchu pokračuje až do konce, je to strhující, nadupaný thriller, který nenechá člověka vydechnout a nutí hltat stránku po stránce. Přesně jako originální trilogie.
Závěr shrnu do několika bodů - píše David Lagercrantz stejně jako Stieg Larsson? Ne. Mělo původní pokračování vypadat takhle? Pravděpodobně také ne. Chci si přečíst Milénium #5 od tohoto autora? To se teda sakra vsaďte, že chci. Už jen za to, že jsem se znovu mohl setkat s Mikaelem a Lisbeth, má David Lagercrantz můj obrovský dík. A tak díky.
Téhle knize jsem to přečtení už nějakou dobu dlužil, poté co jsem ji kdysi dávno zlehka načal a nedočetl. A musím se jí i autorovi omluvit, protože jsem tehdy udělal velkou chybu. Skvělý příběh, spolu s Třemi kamarády asi nejlepší, co jsem od Remarqua přečetl. I když jde v podstatě o milostný román z prostředí automobilových závodů, jeho podstata je mnohem hlubší, než by se mohlo zdát. Stojí za chvíli štěstí riskovat život? Tato otázka skrytě prostupuje celým příběhem Clerfayta a Lillian, dvou lidí, kteří se každý den pohybují na hranici mezi životem a smrtí.
Ne nadarmo označoval sám Steinbeck tento román jako svoji nejlepší práci. Ohromně propracovaný příběh, spolu se snad nejlépe vykreslenou psychikou postav, jakou jsem kdy viděl (nebo spíše četl). Postavy jsou skutečně živé, stejně jako prostředí Salinaského údolí, ve kterém se to všechno odehrává. Celé dílo má však i druhou, filozofickou rovinu, která jen knize přidává na výjimečnosti. A tenhle přívlastek jí, myslím, sedí... výjimečné a velkolepé dílo, Steinbeckův magnum opus.
Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četl. Velmi silný příběh, který je i dnes, přes sedmdesát let po jeho vydání, stále aktuální. Tato kniha navíc není jen popisem planých nadějí, utrpení, chudoby a strádání. Ukazuje i druhou stránku – lidskost, solidaritu se spolutrpícími a schopnost se obětovat pro blaho ostatních. V tomto ohledu exceluje především zakončení a až dojemně lidský čin Růže Sáronské. Stejně tak byla mojí oblíbenou postavou máma Joadová, snažící se držet rodinu pohromadě a ani na moment nepolevující. Vkládání kapitol, popisujících aktuální situaci v Americe stižené hospodářskou krizí, shledávám jako velmi originální a zajímavý nápad.
"...avšak podívejte se na Antonína, myslíte, a je pravděpodobné, že by tento mamlas získal děvče tak hezké?"
Přečteno za jediný den, skutečná perla české literatury.
Jeden z nejlepších románů vůbec. Co však dělá tohle dílo legendárním, není ani tak dějová linie, ale především naprosto dokonale vykreslený vnitřní boj hlavního hrdiny, který si svůj čin odůvodňuje teorií o silných jedincích, kteří v uskutečňování svých cílů mohou klidně překročit zákon... třeba i někoho zabít. O to hrůznější je Raskolnikův vnitřní boj poté, kdy zjišťuje, že jedním z těch „vyvolených“ pravděpodobně není. Nekonečné vnitřní monology bývají zajímavé jen tehdy, když se umí napsat, což se zde naštěstí Dostojevskému podařilo, stejně jako finální rozuzlení.
Mnoho lidí mi tuto knihu doporučovalo a já ji stejně mnoho dní nemohl sehnat. Tento týden se mi však poštěstilo a tak jsem konečně mohl pochopit, proč ji všichni tak vychvalují. Přečetl jsem ji v podstatě jedním dechem, přičemž z celého děje na mě dýchala taková ta „chlapská romantika“. Už jen když se zamyslím nad přátelstvím obou tak rozdílných mužů. Po světě chodí jen velmi málo tak obětavých přátel, jako George.
Uvěřitelný a lidský příběh, k tomu Steinbeckův vyprávěčský um, nepopíratelná nadčasovost a dojemné zakončení (dlouho se mi nestalo, aby mě konec takto dostal) tuto knihu právem řadí mezi klasická díla.
Opravdu, jak naprosto geniální a nadčasové tohle dílo je! Orwell zde v mnoha ohledech skutečně předběhl dobu a na poměrně málo stránkách popsal ideální společnost s mnoha ušlechtilými pravidly a zákony, kterou však ovládne osoba vůdce-tyrana a pomocí vlády strachu, tajné policie a propagandy ji přetvoří v totalitní stát (zde si nelze nevšimnout paralely se Stalinovým Ruskem). I když je jinotaj v tomto případě velmi zjevný, musím opravdu ocenit i umně provedenou personifikaci, díky které každé zvíře „hraje svou roli“ podle svých charakterových vlastností (viz ovce = stádovité zvíře, tupě a slepě následující vůdce). Sečteno a podtrženo, výsledkem je jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy přečetl.
„Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.“
I když jsem se zezačátku trochu ztrácel, musím uznat, že vykupitelská svatyně byla vylíčena velmi zajímavě. Opravdu jsem věřil, že takhle nějak to mohlo být. Útěk byl popsán opravdu živě a měl náboj. Narozdíl od recenzí si nemyslím, že by kniha nějak upadala s příchodem do Memphisu, kde se podle mě odehrála spousta zajímavých, napínavých a zásadních událostí. Konec první části trilogie jsem přečetl jedním dechem, ani ne kvůli závěrečné bitvě, ale spíš kvůli tomu, co následovalo po ní.
Za sebe říkám, že je to dobrá kniha, dobře se čte, postavy jsou živé a vyvíjejí se (zvlášť u Cala je ten vývoj patrný). Dále se mi hodně líbila postava IdrisPukka a Cala, který rozhodně není typickým dokonalým hrdinou. Občas se mi to zdálo trochu zmatené, ale to je asi jediná věc, kterou bych mohl vytknout – absence velkolepého zakončení mi příliš nevadila a navíc je to trilogie, kde se něco podobného dá čekat.
Celý Pentagram lze vystihnout jedním slovem: strhující! Tohle je přesně ten druh detektivky, který chytí a nepustí, nenechá vydechnout ani na minutu. I když jsem se autora v duchu ptal, zda má v úmyslu vůbec zvolnit tempo, odpovědí by mi vždy bylo jednoznačné imaginární zavrtění hlavou. Zkrátka to má spád a Harryho si snad každý zamiluje, i když je to takový ochlasta a pobuda (trochu mi chvílemi připomínal Willise z Posledního skauta, nevím proč). Když už jsme u těch filmů… jo. Z Pentagramu by byl excelentní thriller. Některé scény Nesbø popsal tak skvěle, že jsem děj měl přímo před očima, jako bych sledoval kriminálku.
Tohle je moje Bible zvěrokruhu. Nejen že spousta věcí zde uvedených prostě "sedí", ale je to napsáno i velmi zábavně, díky čemuž jsem se při četbě ani na chvíli nenudil. Navíc jsem zde neměl ani na moment pocit, že by mi bylo něco vnucováno, či vštěpováno stylem "Štíři jsou zločinci a Ryby pláčou". Žádné takové škatulkování zde nenajdeme, vše je popsáno spíše v obrysech a autorka nikdy nevylučuje výjimku. Zkrátka skvělá a zábavná kniha.
Skutečně bych se tuto knihu nebál označit jako psychologický román. Autor si zdaleka nepohrává pouze s motivy sebevraždy, ale zamýšlí se i nad otázkami spíše z oblasti filozofie. Kdo je šílenec a kdo je normální? Jak lze definovat normálnost? A nejsme náhodou všichni šílenci? Coelho pokládá vcelku zajímavé otázky, odpovědět si na ně však musíme sami. A pokud jsme k sobě opravdu upřímní a ochotni se trochu zamyslet, můžeme se dozvědět velmi zajímavé věci a inspirovat se do života. Opravdu velmi zajímavá kniha.
Novela, která staví do kontrastu štěstí, krásu a naivitu lásky a zlobu, starosti a krutosti války. Ač chvílemi možná přeslazené, pořád na ni vzpomínám rád. Prostě taková krátká krásná novela.