StephenKingje komentáře u knih

Mé první setkání s „Dlouhou tratí” proběhlo už měsíce zpátky. Přečetl jsem tehdy úvodní „Běžkyně na dlouhou trať”, která mne vytočila natolik, že jsem knihu zklamaně odložil. Vrátil jsem se k ní teprve teď, hlavně kvůli tomu, abych zjistil, proč jsem na ni vlastně tehdy měl tak negativní reakci. A po dočtení musím konstatovat, že úvodní povídka je zdaleka nejhorší v knize: Ale to neznamená, že bych s ostatními také neměl vážné problémy.

Povídky nejsou napsané špatně. Své výhrady bych našel (např. sice oceňuji pokus do povídky „Zbytečný člověk” zabudovat mladistvý slang, ale výsledek byl dost krkolomný), celkově to však je OK. A obecně, čistě po řemeslné stránce je tato kniha dobrá. Příběhy mají ve své krátké formě spád, jsou strukturovány dobře… až mne mrzí, že musím dát této knize jen tři hvězdy (a to hodně slabé tři hvězdy mimochodem). Proč tedy je mé hodnocení spíše negativní? Protože citát Alberta Camuse z „Mýtu o Sisyfovi”, jenž je uveden na začátku knihy, je podle mě zdaleka nejlepší a nejchápavější pojednání o sebevraždě, co v této knize najdete - a nepochází ani od autorky knihy. Přesně toto je věc, která mne natolik vytočila o úvodní povídce: Je to portrét naprosto plochý, apatický přímo. A jsem si vědom, že je těžké o takovýchto tematikách psát; tak těžké, že i spisovatelští velikáni na něm selhávají. Ale když už se paní Hanišová rozhodla napsat celou povídkovou sbírku o sebevraždě, očekával bych, že bude připravena dávat detailnější, hlubší zobrazení tohoto velmi závažného fenoménu.

A tímto faktem jsou do určité míry souženy bohužel všechny povídky v knize, včetně dokonce i těch dobrých. Postavy prostě zůstávají cizí, vzdálené; až nelidsky fiktivní.Má zdaleka nejoblíbenější povídka byla „Manažerka”, ale ne protože by líčila téma sebevraždy lépe, než ty ostatní, nýbrž kvůli krásně vylíčené mateřské lásce hlavní hrdinky. Zdá se, že s ní autorka souzní daleko více. A to je skvělé - Ale literatura mi je o tom se dostat i do jiných lidí, ať už zlých, či dobrých, ať šťastných, smutných, zvrácených, normálních; muži, ženy, nebinární lidi, děti… je to o tom poznávat lidi. A ano, je opravdu náročné po všech stránkách zobrazovat lidi, co chtějí ukončit svůj život; protože pokud ukážete příliš empatie, příliš blízkosti, vždycky je hrozba toho, že budete obvinění z glorifikace sebevraždy. Ale na druhou stranu… je potřeba psát tyto příběhy. Protože sebevraždy jako fenomén existují. A pokud z něj stále budeme dělat něco, o čem se nesmí mluvit, nijak tomu nepomůžeme. Proto jsem byl zvědavý na tuto sbírku a respektoval autorku, že si vzala tak náročný koncept - ale na konci dne jsem byl zklamán, protože jsem nepochopil, pro koho byla napsána. Pro empatii je příliš chladná, pro kritiku ale zase příliš neurčitá. A nechci Hanišovou odsoudit - jsem si jist, že měla dobré úmysly, když „Dlouhou trať” psala. Ale za mne nebyla bohužel ani zbla dotáhnuta ke svému plnému potenciálu.

P. S. - Jen chci dodat, že pokud se Vás „Dlouhá trať” dotkla (a jak naznačuje celkové hodnocení, asi mnohou ano), jsem za to pro Vás moc rád. Toto je opravdu čistě osobní názor a nechci, aby se četl jako cokoliv jiného.

8 14.09.2022

Očekávání jsem měl velká: a byla masivně předčena. Dlouho už jsem si tak moc upřímně neužíval čtení, jako když jsem hltal „Normální lidi”. Mnoho lidí v komentářích vyjádřilo mé pocity už dokonale, takže jenom krátce dodám; tato kniha opravdu žije svým vlastním životem. A ano, třeba nemá ten nejsilnější příběh, ten nejsilnější konec; ale podobá se jedné z mých oblíbených knih, Kunderovy „Nesmrtelnosti”, v tom, že dokazuje, že nepotřebujete nutně nejsilnější příběh pro skvělou, čtivou knihu, když jste úžasný spisovatel. A Rooney úžasná spisovatelka opravdu je.

12 05.09.2022

Šel jsem do „Copu” prakticky naslepo; skoro náhodně jsem na něj narazil v knihovně a rozhodl se ho vyzkoušet. A jsem za tu nevědomost rád; toto je opravdu příběh, o němž chcete slyšet předem co nejméně, abyste si jej mohli plně vychutnat. To jediné, co stojí za to vědět předtím o této knize, jsou dvě věci:

1) Začíná citátem Simone de Beauvoir.
2) Je naprosto nádherná.

20 03.09.2022

Trochu jsem si při čtení musel vzpomenout na hned dva české autory, Jana Balabána a Jaroslava Rudiše. „Jestli chceš” sice neobsahuje ani onen zvláštní Rudišův humor, ani Balabánovu krutou poetiku; ale existenciální agónie tady je stejně až až. Přesto však Helle Helle nikdy není emočně jednoznačná: Ona melancholie nepramení z jakéhosi vyjímečně tragického příběhu či vyjímečně pesimistického stylu. Vlastně bych řekl, že opak je pravdou. Smutek „Jestli chceš” je způsoben všedností a zbytečností celého příběhu; ze strohosti a apatičnosti vyprávění. Z faktu, že ať už příběh skončí jakkoliv, nic se vlastně nestane. Je to syrové, pomalé a částmi skoro nepříjemné čtení. Ale nemohu tvrdit, že bych si jej neužil. Možná je to kniha tak nějak o ničem; či možná je to kniha tak nějak o všem.

6 01.09.2022

No… jsem rozpolcen. Paulo Coelho mi nikdy nevadil, ani jsem nikdy nebyl jeho fanouškem. Ale těšil jsem se na „Jedenáct minut”. Příběh prostitutky, vyprávěn pohádkovým stylem, mi přišel jako zajímavý kontrast. Navíc na Coelha jde o nezvykle odvážné téma. A jsou věci, které se mi na knize líbily. Líbily se mi mnohé postřehy ohledně mužské a ženské sexuality, líbil se mi nezvykle sympatický pohled na prostituci, který Coelho podává, a celkově musím říct, že se kniha v druhé polovině o dost zlepší. Ale po dočtení knihy musím konstatovat, že se částmi zdálo, že onen pohádkový styl slouží jako výmluva na to, proč se Coelho nedostává hlouběji do některých témat, do kterých by se opravdu hlouběji dostávat měl (jako např. deprese a sebevražedné myšlenky, kterými hlavní hrdinka trpí). Chápu, že toto jsou těžká témata - ale při čtení knihy jsem nemohl nemyslet na to, že jiný (a upřímně, lepší) spisovatel by zvládl tento příběh odvyprávět lépe, s více nuancí. Tak, jak kniha je, je v pořádku. Není mizerná a nelituji toho, že jsem ji četl. Avšak bohužel, dle mého názoru nebyl její potenciál plně využit.

5 06.08.2022

Byl jsem upozorněn na Kunderovu „Nesmrtelnost” před pár lety člověkem, jehož uznání pro mne znamenalo něco velmi vyjímečného. Avšak jaksi mne před četbou Kundery vždy něco drželo, ať už to bylo samotná jeho osobnost, či prostá ztráta nálady na takovou knihu. Ale před pár dny mne zachvátila podivná nálada, k níž mi sedlo jenom jediný autor a jediné dílo. A tak jsem usedl a začal číst nevědě, že mám před sebou jednu z nejlepších knih jaké jsem kdy četl. A můžete si říkat cokoliv o poněkud arogantním tónu Kundery; toto je naprosto výtečná kniha.
Šel jsem do ní s naprostou nevědomostí příběhu a tak také doporučuji její četbu. Asi by se můj pohled na ní nijak nelišil, jenže čistá nevědomost toho, co Kundera vybalí v další kapitole, na jakou osobu se zaměří tentokrát, jakou novou zpletitou síť vyvine, byla neskutečně návyková a já nemohl přestat číst. Je to kniha, která by se neměla číst dobře, ale čte se naprosto úžasně. Je to kniha, jež potřebuje čtenářovu pozornost, ale získává ji velmi snadno. Je to kniha, jíž budete buď milovat, nebo nenávidět. Já mohu s radostí říct, že patřím do té první skupiny.

8 01.05.2021

Smuténka mi byla náročná. Četl jsem ji už snad desetkrát, ale stále jen u některých básní znám význam, a ten taktéž jen předpokládám. Avšak přesto ji miluji. Její hluboká melancholie je jako ušitá na míru pro osaměle podzimní večery či probdělé noci a každou báseň zahaluje zvláštní mystično, které se dá vyjádřit snad jen jediným způsobem: Jan Skácel. Je to krásná sbírka. Ale malá rada všem studentům; osobně ji nedoporučuji k maturitě. Nemyslím si, že by o ní šlo moc dobře mluvit. Její kouzlo tkví právě ve všem nevyřčeném...

9 17.03.2021

Takhle: Miluji Máj a považuji ho za jednu z nejlepších básní všech dob. Obrazotvornost Máchova jazyku je pro milovníka poezie neskutečně působivá, pro básníka neskutečně inspirativní a pro studenta (povětšinou) neskutečně odpudivá. Za to však studenty snad ani nelze kritizovat. Máj je jim vysloveně cpán do chřtánu, a to je to nejhorší, co s ním můžete dělat. Není to dobrý začátek pro to se dostat do světa poezie, není to dobrá povinná četba. Máj vyžaduje už určitou sečtělost a lásku k poezii na to, aby byl pochopen a - to především - člověk se musí k němu dostat sám. Já ho také dlouhou dobu moc neměl rád, ale jednoho dne jsem dostal chuť si ho přečíst znovu a během prvních pár veršů jsem se zamiloval jak do jeho překrásných scénerií, tak do srdceryvného, až melodramatického příběhu, tak do chytlavého rytmu celé skladby. Tedy mé doporučení: Pokud jste nuceni Máj přečíst, jaksi ho přelouskejte, ale neodsuzujte ho napoprvé hned jako odpudivý, šroubovaný text. Nedávejte mu sem hned negativní hodnocení, nepište sem hned negativní komentář. Toto dílo si vyžaduje čas. Pokud Vás stále nechytne, tak budíž. Ale být vůči němu kritický jen z důvodu, že jste jej nechtěli, ale museli číst, je neférové vůči autorovi a jeho schopnostem.

Už je tomu více jak rok, co jsem zavřel „Neskonalou”, mlčky si lehl do postele a přemýšlel o smrti. Četl jsem spoustu knih, jež Vám zlomí srdce na den, na týden, na měsíc, však „Neskonalá” mi jej rozdrtila na prach a dodnes ho nezpravila. Mám s ní jistým způsobem skoro romantický vztah; přestože vím, že mne pokaždé zdrtí, tak se k ní pořád a pořád vracím. Rozhodl jsem se tudíž trochu na mém vztahu s touto knihou reflektovat.

„Kráčeli jsme ruku v ruce a já byl pyšný,
že mám tuhle budoucí oběť rakoviny po svém boku.
Líbal jsem ji na rty a vnímal jen
sladké a ryzí Ano.”

„Neskonalá” neměla nikdy vzniknout. Faber si nikdy neměl projít tím, čím si prošel, a my, čtenáři, jsme nikdy neměli číst tyto verše o autorově utrpení. To se musí ujasnit. Jak autor, tak všichni čtenáři „Neskonalé”, by měli proklínat svět za to, že tu takovéhle dílo máme, že lze cítit takovouhle bolest. Ale je prostě pravda, že se takové věci, o jakých Faber píše, stávají. Že svět někdy nezná smilování. Jediný rozdíl u tohohle konkrétního případu je ten, že postihl jednoho z nejlepších spisovatelů tohohle tisíciletí, nažeč se ten rozhodl uchopit tuhle situaci ve vší své ošklivosti.

„Nakoupila sis až moc paruk.
Všechny ty přepychové měkké vlasy,
lehce jeté,
v krabicích.
Příliš smutné, než abych si je nechal.
Příliš důvěrné, než abych je prodal.
Příliš cenné, než abych je zahodil.
Co mám dělat?”

Přesto všechno však je tahle sbírka nádherná. Skoro se příčí ji takovou nazvat, ale je jí. Přes všechno, co je v ní popsáno, je to jedná z nejnádhernějších knih, jaké se Vám kdy dostane do rukou. Je to kniha intimní, elegantní, jemná, moudrá. Každá báseň je rozloučení toho nejbolestivějšího druhu. Ale přesto nabízí naději. Že jsme sice koneční, avšak nejiný je smutkem. Že spolu s člověkem neumírají krásné chvíle s ním. A za to tuhle knihu budu navždy považovat za tu nejnádhernější a nejčirejší sbírku básní, kterou jsem kdy četl.

„If I could scan this planet
with X-rays that detect the presence
of your timely interventions,
I’m sure I’d find them
in places you would not expect.
You’re dead. I know. And it is not for me
to show you death is not the end.
But you left lucencies of grace
secreted in the world,
still glowing.“

15 20.01.2021

„Kterým směrem se bude otáčet slunečnice obklopená milióny sluncí?”

S Ginsbergem jsem se seznámil (jak asi většina lidí) skrz jeho „Kvílení”, jehož milování vypovídá o možná i malé, ale každopádně přítomné šílenosti čtenáře. Však byl jsem velmi připraven se prohlásit za šílence, jelikož mi „Kvílení” přišlo příliš lahodně roztěkané na to, abych jej nemiloval a často jsem se ke Ginsbergovi, vřeštícího „molochu!” vracel. Byl jsem tudíž velmi natěšen na „Kadiš” a mohu říct, že jsem velmi spokojen, však z poněkud odlišných důvodů, než jaké jsem očekával.

„Autem se nedá zajet do hrobu hlubokého šest stop přestože vesmír je mauzoleum dost veliké aby se do něho vešlo cokoli vesmír je hřbitov a já tady po něm chodím osamělý s vědomím že Apollinaire byl v téže ulici před padesáti lety jeho šílenství je skoro na dosah ruky... “

Ginsber je v „Kadiši” stále stejným, nespoutaným sprosťákem, jakým byl i v „Kvílení”. Ale přesto se mi zdá, že je „Kadiš” dílo více vyspělého autora. Některé pasáže, především pak ty, které pojednávají o jeho matce, jsou opravdu srdceryvné, plné pocitů, které jsem málokdy u Ginsberga zažil. Obecně mi přišlo, že je „Kadiš” ještě daleko osobnějši sbírka, něž „Kvílení”. Dostal jsem tudíž svou očekávanou šílenou básnickou sbírku, avšak zároveň mnohem víc. A je sice pravda, že jsem v „Kadiši” nenašel žádnou báseň, která by mne již napoprvé tak hluboce zaujala, jako například již zmiňována druhá část básně „Kvílení”, a některé básně nejsou tak dobré, jako jiné, přesto byl však byl můj obecný vjem „Kadiše” více než kladný.
Co dodat?

„Tuhle báseň dopíšu v příštím životě.”

5 19.01.2021

Je opravdu málo knih, kterým popis „nádherná” sedne tolik, jako „Mamince” od Jaroslava Seiferta. Tahle krátká sbírka básní je prostě nádherná. Nenaleznete v těchto verších, vzhledem k jejich přímosti a průzračnosti, příliš prostoru na interpretaci, což chápu, že dokáže být pro některé čtenáře poněkud rušivým faktorem. Na druhou stranu si však myslím, že by ty básně nebyly ani z poloviny tak láskyplné a vstřícné, kdyby Seifert používal samé metafory. Tou otevřeností tvoří právě tu krásnou, dojemnou a neskutečně hřejivou atmosféru vzpomínek, které nosíme všichni na své maminky.

29 22.08.2020

Neměl jsem nejmenší tušení, co od „V melounovém cukru” čekat. Znal jsem základní děj knihy (pokud tedy lze v téhle knize nalézt děj...) a opravdu jsem začal pochyboval, že se mi bude líbit. Celá premisa se mi, čistě od slyšení, zdála být trochu moc podivná na to, aby se mi zalíbila. Ale k mému vlastnímu překvapení jsem se po již několika stránkách našel neschopného od knihy odtrhnout zrak. Svět jáMORU mne nutil po dočtení stránky se vrhnout hned na další, po dočtení kapitoly hned začít s další. A tak jsem to měl po celou dobu, dokud jsem tenhle těžko popsatelný příběh nedočetl.
Nemám moc v zálibě autory, kteří chtějí svým psaním absolutně bořit pravidla literatury. Ale Brautiganová kniha je jako literární „Strange Little Girl” od The Stranglers. Nemá to moc strukturu, je to neuvěřitelně podivné, ale zároveň fascinující a velmi návykové. Vřele tuhle knihu doporučuji každému, kdo má zájem na něco neotřelého, velmi poetického a částmi až psychedelického.

8 16.06.2020

„Kvítek karmínový a bílý” mám zapsán ve svém srdci jako překrásné umělecké dílo, které v moderní literatuře nemá obdoby. „Kniha zvláštních nových věcí” je úplně jiná. Tak jiná, že byste ani neřekli, že je od stejného autora. Jedná se o poklidný, částmi až meditativní příběh muže, jenž opustil svou ženu, aby šířil náboženství na jiné planetě. Jedná se o sci-fi, jež je však zaměřeno mnohem více na charaktery, než na techniku. A stejně jako „Kvítek karmínový a bílý” je podle mne „Kniha zvláštních nových věcí” skvostným románem, který Vás částmi bude bolet svou velmi destruktivní vizí budoucnosti. Kniha mi jen nadále potvrdila neuvěřitelnou rozmanitost Faberova psaní a velmi mne mrzí, že už nehodlá napsat žádný další román.

17 07.05.2020

Dle mého názoru je Flannery O’Connorová takovou ženskou, americkou a poněkud bizarnější verzí Dostojevského. Je stejná moralistka a ukazuje ve svých příbězích svět bez Boha, který je ztracen od samotného počátku. Na jednu stranu nesdílím plně autorčinu víru, ale dokáži její postoj ocenit. Dokázala jej totiž do těchto povídek převézt mistrovsky, přičemž jsou nejhorší povídky v knize docela solidní (mluvím o „Zjevení” a „Soudný den”) a nejlepší jsou neskutečnými skvosty (mluvím o „Dobrého člověka těžko najdeš”, „Řádní venkované” a hlavně o mistrovském díle „Chromí vejdou jako první”). Chápu, proč je autorka považována za mistryni krátké prózy. Její povídky jsou správně úderné, morální a zajímavé, a já se bojím chvíle, kdy od ní dočtu poslední knihu a bude mi hrozivě líto, že nestihla už napsat nic jiného.

9 02.05.2020

Tuhle knihu jsem ve své knihovně opomíjel celý rok. Vždy, když jsem ji už chtěl začít číst, jsem náhle ztratil náladu. Ale teď, když konečně přišla na řadu, mi nezbývá nic jiného, než jí dát zcela zasloužený plný počet. Příběh má potenciál se stát klasikou a je výtečně napsán. Sice to autor občas poněkud přehání s popisy, ale mnohem častěji než přehnaně obšírné jsou velmi působivé, částmi dokonce až magické. Co se týče konce: Zakončení tohoto příběhu může být pro některé poněkud rušivým faktorem. Ale já osobně jej považuji za fantasticky zpracovaný a pro mne znamenal příjemné zamýšlení se o funkci podobenství a celkově funkci příběhů. (Nebudu tenhle aspekt knihy dále rozvíjet, jelikož nechci potenciálním čtenářům knihy zkazit překvapení z pointy.) Mohu Vám tedy dát své vřelé doporučení a (i přes poněkud rozporuplná hodnocení většiny jiných knih autora) s Martelem rozhodně nekončím.

24 30.04.2020

Velmi zvláštní, ale svým způsobem nezapomenutelný román, který mne nejprve moc nezaujal, ale po čase mu nemohu upřít jeho velmi bizarní jedinečnost. Flannery O’Connorová je spisovatelka, jejíž jméno se objevuje velice často mezi inspiracemi jiných autorů, avšak alespoň zde v Česku nedosáhla stupínku popularity, jaký by si zasloužila. Její postavy jsou chováním až částmi nelidské, jenže kniha se nezdá být umělá. Některé scény nedokážete dostat z hlavy, ani kdybyste si to přáli. Zkrátka a dobře se jedná o absolutně povinnou četbu pro všechny fanoušky jižanské literatury a jedno ze stěžejních děl tohoto hnutí.

P. S. - Zvláštní, že tahle kniha nebyla vydána dřív. Myslím, že je docela škoda, že se k českým čtenářům dostala tak pozdě.

P. P. S. - Děkuji Marcelu Arbeitovi za výtečný překlad a doslov.

9 30.04.2020

„Smrt Zajdy Munroa” je překvapivě znepokojivá kniha. Ať už je velmi temná, či cynická, všemi scénami se táhne určitý znepokojivý podtext. Jako by něco zlého číhalo ve větru. Něco, co nás chce zničit.
Mne osobně Caveova druhá kniha nezklamala. Je velmi odlišná od jeho legendární Oslice, avšak neřekl bych, že je o moc horší. Ano, autorův debut je příběhově komplexnější, ale tohle je stejně velice dobrá kniha s vyjímečnou atmosférou. Je jasné, že se Cave inspiroval u spousty především jižanských autorů (některé scény mi připomínaly „Modrou krev” od Flannery O’Connorové a ústřední dvojce je očividně inspirována hlavními hrdiny McCartyho „Cesty”), ale dokázal v téhle knize stvořit něco velmi svébytného. Pro všechny fanoušky Nicka Cavea se jedná o povinnost; jen neočekávejte novou Oslici.

9 28.04.2020

Mám o Nobelových cenách své rezervy, tudíž jsem nepřistupoval k Tokarczukové s nijak zvlášť přehnaným očekáváním. O to více mne překvapilo, jak moc se mi tahle kniha líbila. Jak už jmenovaně, autorka píše výtečně. Kniha se čte sama. A navíc dokázala svůj talent spojit s velmi napínavým a rozhodně ne tuctovým thrillerem. Knihou proplouvají různé morální otázky, o nichž se mnoho dnešních autorů nevyjadřuje. Příběh je sice relativně lehce prokouknutelný, ale zde ani nejde o otázku, kdo je pachatelem. Jde mnohem více o ukázku nehoráznostech, které někteří lidé páchají v lesích, spojena s kriminální zápletkou. A možná to nezní nijak zvlášť lákavě, ale věřte, že čtení lákavé opravdu je.

17 28.04.2020

Je zajímavé vidět, jak se postupně mění Vannovo psaní. „Ostrov Sukkwan” na mne udělal hluboký dojem, ale je to kniha ohromně tíživá. Má depresivní začátek, depresivní průběh a depresivní zakončení. Je to čirá beznaděj. Naopak v „Akváriu” je to poněkud jinak. Přestože kniha má své ošklivé scény, končí s jistou nadějí. Nadějí na lepší zítřky. Nadějí na dobrý život. A jsem rád, že si Vann i přes změňenou náladu knihy, stále drží svou úroveň. Příběh se může nejprve zdát už mnohokrát zpracovaný, avšak jeho průběh je unikátní. Postavám částmi fandíte a jindy je zase nenávidíte. Jsou to totiž lidé, činící chyby.
Nečtěte tuhle knihu pro dobrou náladu. Nenaleznete ji. Sice jsem řekl, že naděje na konci je, což je pravda, jenže dostanete se k ní jen přes hromadu lidského bahna. Čtěte ji, pokud Vám nevadí nechuť a vztek. Pokud ji jako takovou akceptujete, naleznete výtečné dílo velmi pozoruhodného spisovatele.

11 27.04.2020

Malíři namaluj do noční tmy
oblaka bílá sluneční svit
Alespoň na chvíli ať je zas den
ať ještě domů nemusím jít

Namaluj malíři barevnou kytici
na mokrý asfalt v téhleté ulici
Namaluj má ústa do smutných očí
člověka s kterým se právě teď loučím

Hrabě je ze všech českých básníků můj nejoblíbenější. Jeho verše mají hloubku, ale nejsou nijak šroubované. Je velmi romantický, ale nestává se melodramatickým. Jeho poezie je krásná tím nejčistším způsobem. Je ohromná škoda, že zemřel v tak mladém věku. Myslím, že by jeho schopnosti, už v mládí pozoruhodné, zrály jako víno.

Vím že to nejde
nezlob se na mne
jsou to jen řeči
krásné a klamné
Vím že to nejde zastavit čas
přesto to zkusím podruhé zas

18 27.04.2020