StihOMam komentáře u knih
Moje první knížka z knihovny. Moje první láska. Nostalgie a obdiv. Pořád je mi ten příběh sympatický a obrázky mi stále připadají milé.
Příběhy Káji mě v mé dětské naivitě bavily. Už ani nevím proč nejvíc. Jako celek mi přišly příjemným vyprávěním a nešlo přestat hltat stránky. Nadšení sláblo s přibývající díly a ty poslední už mi ani nestály za půjčení v knihovně.
Pohádka je to nesmrtelná, ale jazyk Němcové už zemřel. Preferuji převyprávěné.
Dávám 4 hvězdy, než si to rozmyslím, ale svoje děti to nutit číst nebudu. To jim to raději stručně převyprávím, protože Němcová se stává pro dnešního čtenáře méně přístupnou, myslím.
Tuto publikaci řadím mezi drsnou literaturu a kdyby bylo pro mě možné nad celé dílo se povznést, klidně by dostala nálepku vážně dobrej horor. Poprvé jsme se spolu s tímto fanatismes setkaly ve škole, podruhé po škole, potřetí až po shlédnutí filmu. Počtvrté se nekoná, protože se jedná o vliv celoživotní, od kterého se nelze odstřihnout. A upřímně: při návštěvě Petrových kamenů mě mrazilo.
Díky Emile, díky. Díky tobě jsem začala s chlastem později. A protože fantazii se meze nekladou, dodnes mám před očima barvitě vylíčené delirium tremens, které mě po nocích na střední škole někdy mučilo. Dneska už se na to dívám střízlivě; nicméně mám Zolu v popředí knihovny, aby mě realita neopila.
Úžasný, nestárnoucí příběh, který určitě nejen ve mně vyvolal silný pocit a touhu něco takového zažít. Mít takovou klubovnu... A proč u nás v zapadákově nejsou taková temná místa, spletité uličky, velká dřevěná vrata, kočičí hlavy nesoucí pleskot mých nohou a proč neznám někoho, kdo nosí žlutý špendlík?
Dodnes mě těší, že moje mládí provázel Foglar a jeho Rychlé šípy spíš než dnešní čarodějové a Mládí v hajzlu.
Je klasika, která nestárne. Tuto publikaci řadím k dílům, kde má autor stále co sdělit. Byť je dějově knížka krapet chudá, mnohonásobně to převažuje bravurně vyobrazená psychologie hlavního hrdiny. Všichni cítíme tu tíhu a vinu během četby a všichni bychom si jistě přáli, aby i v našem světě čistota/láska/víra v Boha/,,, dokázala zvítězit. Aspoň víckrát než občas.
Toto bylo moje první setkání s panem Párelem a získal si mě okamžitě. Body sice dostal i muž, který mi Zemi žen doporučil, ale jemu to nebylo nic platné a naše cesty se stejně rozešly. S autorem se však rozejít nechci, protože za tento originální, vtipný příběh mu bude navždy patřit můj vděk a dík.
Celá kniha je skutečně absurdní. Nepopírám, že upozorňuje na důležité otázky, ale forma sama jakou nám je příběh sdělen podtrhuje absurdnost. Realita je krutá, co dnes platilo, zítra nemusí, tlachání o hloupostech v kontrastu s nesvobodou - ano. Nicméně znám lepší knihy cílené na tytéž otázky sdělující i něco víc a navrch příjemnější formou.
Milé, jednoduché, srozumitelné, se sympatickou originální básničkou, kterou si dcera dobrovolně vtiskla do paměti. Příběhy mají hlavu a patu a navrch u každé pohádky autorka vždy nabízí pointu, která je dětem skuteně blízká. Poslední "americký" díl být součástí nemusel (moc Santa Clausovi nefandím), ale dcera ho má v oblibě. Co je víc?
Opravdu necekejte nic vic nez neco malo o vanocnich zvycich a obycejich. Je to ale mila publikace.
Rozhodne doporucuji vsem, kdo jsou ze tri deti. Fascinovaly me nektere popsane situace a "fakta". A ostatnim to doporucuji taky.
Bavilo me to v nacti, potesilo o deset let pozdeji, prekvapuje i ted. A vzdycky si jako bonus neco uvedomim. Jen kdyby si to precetl i protejsek...
Od prvních do posledních řádek me toto ctivo bavilo. Literarni dilo, ktere me pohltilo a ovlivnilo. Pokud i vas duchovno a smysl zivota zajima, urcite dejte sanci vypraveni Dr.Rampy. Nezklame. Bez ohledu na uvedena fakta ci smyslenky.
Skutečně originální kniha. Zdroj a inspirace. Za mě je tato publikace lahodným ukojením hladu po literatuře.
Po přečtení knihy a shlédnutí filmové verze mi bylo jasné, který z obou způsobů interpretace na mě více zapůsobil. Přestože, možná snad proto, že kniha mi bylo předložena v originále, převálcovala film dost zásadně. Hemingwayův vypravěčský styl a osobité přiblížení válečného prostředí dokáže zanechat hluboký dojem.
Oddechové čtení, které mě nicméně zanechalo jaksi prázdné.
William Styron nás ve svém psychologické románu upozorňuje prostřednictvím nejrůznějších úhlů pohledu na jednu a tutéž klíčovou otázku. Fašismus. Není soustředěn na pouhý fakt fašismu, ale na i život v jeho největším „rozkvětu“ a na jeho následky, na život po něm.
Název knihy upozorňuje na volbu Sophie. Musíme však konstatovat, že jich bylo více, celý řetězec. Zda se angažovat v okupované Varšavě či ne. Zda použít své tělo jako nástroj. Které ze svých dětí vybrat. O tom všem je Styronova náročná kniha.
Kniha je filosofickou úvahou rozdělenou na dvě hlavní části. David Strauss, vyznavač a spisovatel a O užitku a škodlivosti historie pro život.
Oněch 76 stránek první části se mi zdálo poměrně dlouhých, někdy téměř nekonečných, protože Nietzsche oponuje Straussovu dílu, které neznám. Mezi jinými zmiňuje Nietzsche také německou kulturu, která prý nemá pražádné kořeny. Nedostala příležitost pořádně se vyvinout. Jisté známky stoupající úrovně snad v autorově rodné zemi kdysi byly, ale lidé je pošlapali když nadobro přestali alespoň napodobovat kulturu zahraniční, například francouzskou. To je také důvodem, proč se Němci bojí konvence jako takové. Nemají ji v lásce, dalo by se říci, mají přímo strach ze slova konvence. Napodobovali totiž nedbale, nejednotně, libovolně, až se dopracovali k negativnímu výsledku.
Co dodat k druhé části? Opět přemílání, filosofování, zvažování, nedůvěra v historii i lidi, vývoj, postup.
Znovu číst nebudu. Už nikdy.