SynD komentáře u knih
pohádky pro lidi, kteří trpí přílišným optimismem, radostí ze života nebo prostě jenom dobrou náladu. po přečtení jednoho, dvou či všech kousků už nic z toho nehrozí.
podivně homogenní hmota s příchutí tragédie, podivností a marnosti - další knihu si už od autorky asi nepřečtu.
říkám si, jak by zněly "obdivné" výkřiky na obálce, být upřímné a realistické:
- mimořádně otravné a strašně, strašně nudné!
- jednoduše nepovedené!
- obsahuje neobratný překlad včetně perel jako stáhnout kočku z kůže!
*
jediné, co se mi na knize líbilo, byl barevný přechod na obálce; konkrétně mezi fialovou, temně modrou a azurovou.
(SPOILER) sonda do života člověka v chronické krizi, odehrávající se v kulisách maloměstské nemocnice. zajímavě navržená situace se ale stálým opakováním všeho postupně otupí, na vyjádření téhož by stačilo o 200 stran méně. strávit 350 stran s postavou, která nemá sebereflexi, neumí komunikovat a nijak se v tom neposune, byla řehole; držela mě ale naděje, že se nakonec něco přihodí a i se trochu přihodilo.
některé postavy či situace jsou poněkud stereotypní, zbohatlický tchán je učebnicově jednostranný, u největší jedubaby z práce se dalo čekat, že se vytasí s něčím ve výsledku dobrým a tatínek po operaci, co chtěl pečlivě oholit, měl i pro nelékaře jasně čitelnou prognózu policajtů z filmů, co se těsně před odchodem do penze neochotně ujmou posledního případu... aby už nikdy nedošlo na plánované důchodové rybaření.
scéna z pohřbu je ale dojemná a kočka ze hřbitova musela koukat!
(SPOILER) kdysi dávno jsme doma mívali zvířátko, které určitá jídla jedlo s chutí a odporem zároveň; cpalo se a zároveň u toho zhnuseně potřásalo hlavou. velmi podobný pocit mám při čtení více autorčiných knih. potěšení z jejího jazyka či příběhů se mi velmi často míchá s nevírou. mám ji ráda, ale často je to boj a někdy i hate-read.
taky vlastně nevím, jestli jsem četla stejný či jiný příběh, který Oatesová napsala. přišlo mi to jako vyprávění o narcistní paní, která neunese oslabení obdivu (a fyzické náklonnosti) ze strany svého manžela, promění se v monstrum a v potyčce s mužem se vážně zraní. a o jejím nemehloidním muži s dlouhodobě potlačenou sexualitou, kterého mi bylo nejdřív líto, ale který záhy začal vyznávat lásku a spát s manželčinými kamarádkami. a na závěr knihy byl rád, že žena zemřela. k tomu nepřeberné množství společenských setkání a poměrně nesnesitelného filosofování. taky bezelstného rasismu, třídních předsudků a jak je u Oatesové zvykem, i body shaming. nemám tušení, jaké mělo být poselství románu.
a netuším, nakolik jsou ty posledně zmíněné charakteristiky autorským záměrem a nakolik odrážejí autorčin vlastní charakter. plus mi nepřijde uvěřitelné, že tito lidé skutečně uvažují takovým způsobem, že jim slepená lízátka v krámě připomínají Laokóna a jeho syny, jak v knize říká jedna z postav. ale těžko říct, na rozdíl od JCO jsem v podobné komunitě nikdy nežila a nijak mě to nemrzí.
blábol stíhá blábol, občas to prokládá trocha filosofování. kéž by kniha obsahovala víc sexu než skatologických nechutností.
tuze zdlouhavé a plné body shamingu. v očích hrdinky je nadváha vedlejších postav jejich dominantní charakteristikou, které se opakovaně vysmívá. výhrou není ale ani opak obezity, starší ženu popisuje zase jako vyschlou.
jediné postavy, disponující atraktivitou, jsou hlavní hrdinka, její zesnulá matka a v konečném důsledku štíhlý detektiv.
chápu, že to mělo asi vykreslit narcistní sklony postavy, ale proto se ještě hanlivé odsudky a sebezálibné obdivování nemusely opakovat ad nauseam. takhle to skoro zní, jako by autorka měla nějaký problém se sebeobrazem. scéna, kde Nikki hostí preláta a s ošklivostí sleduje, jak dotyčný pojídá skořicové rohlíčky, ve mně vyvolávala chuť vypíchnout si oči.
líbila se mi protivná starší sestra, ochable charismatický milenec a ambivalentní sbližování s detektivem.
*
EDIT:
až zpětně mi došlo, že jsem nekomentovala hlavní děj knihy; asi proto, že mě do něj autorka nevtáhla, postavy mi byly vlastně fuk. možná, že kdyby Oatesová věnovala nerůžovému stavu manželství rodičů stejně prostoru, jako růžovým vlasům Nikki, záleželo by mi na nich víc.
rychlý přerod hrdinky z rodinné rebelky do pokračovatelky v misi matky - která usilovala o to, aby mi ji měli všichni rádi, pečovala o potřeby druhých namísto vlastních a submisivně se poddávala dominantním lidem ve svém okolí, až se jí tento balíček stal osudným - mi nepřišel věrohodný. stejně jako příliš ostrý střih ve vztahu k matce, kterou hrdinka na počátku knihy nesnáší a vzápětí žalostně miluje.
a asi mě to celé irituje tím, jak postava matky - světice podporuje společenskou adoraci sebeobětování. už dlouho se přitom ví, že sebeobětování není znakem osobnostních kvalit, ale jde o adaptační strategii na minulá traumata. viz. skvělá přednáška G. Matého, kde cituje z úmrtních oznámení mnoha takových záchranářsky založených - a předčasně zesnulých lidí.
za zpracováním neuvěřitelného životního příběhu lékařky tuším neskutečnou spoustou pečlivé práce autorky. proto mi nevadí, že je román psán trošku těžkou rukou, jeho hodnota nespočívá v jazykově literárním pošušňání, ale ve zprostředkování výjimečných hodnot a činů Vlasty Kálalové.
z popisu lékařčiny urputnosti, nedbání na společenské normy, savantského jazykového talentu i povahy jejího syna tipuju, že se možná oba pohybovali někde na autistickém spektru. viz. moralizování nad halenkou apod. její péče o druhé a schopnost přejít do akce je ale nesmírně inspirativní.
jsem ráda, že se mi náhodu dostalo do ruky jedno z posledních vydání s několika doslovy autorky. autorka v nich popisuje, jak ji práce na knize spojila a nadále propojuje s lidmi z lékařčina života - v otevřeném a kosmopolitním duchu, v jakém Vlasta Kálalová nehledě na okolnosti a politický systém žila.
ps: před čtením doporučuju najít si někde stručné shrnutí lékařčina života. události z konce války jsou tak tragické, že jsem knihu musela odložit a vrátit se k ní až po týdnu.
(SPOILER) zdlouhavé a nudné čtení. stejně tak nudná a nadto protivná byla i mužská postava, u níž jsem nechápala, čím obě hrdinky tak uchvátila. už vlastně vím, zememěřičstvím, krásnýma očima a kostkovanými košilemi.
cca do půli knihy jsem si myslela, že se příběh otočí a ukáže se, že skutečný tyran je ve skutečnosti právě zeměměřič - to se ale bohužel nestalo a příběh vyšuměl do nedůvěryhodného limonádového závěru.
ten domek bych ale brala!
manipulující a navzdory nadužívání nejsilnějších zápletek typu rakovina, vraždy a pod. a přilehlého sentimentu i pozoruhodně bezcitná a plochá kniha. odehrává se ve světě vystřiženém z časopisů s lesklými obálkami, kde je normou koupit si po dvacítce byt v Londýně a po 30 už jsou lidé vrásčití a odkecaní.
rotování příběhů s povinným cliffhangerem na konci snad každé jedné kapitoly působí mechanicky a únavně jak notně použitý kolovrátek. děkuji, další autorovu knihu už si nedám.
velmi osobní kniha, které bych vytkla snad jen přílišné vyžívání se v hnusu, špíně a násilí (i méně by mělo dostatečný účinek). a podivně useknutou poslední scénu, v níž autorka opět cosi předznamená, aby to už ale nedokončila.
vývoj postav mi občas haproval: črta psychopatického partnera s paranoidními sklony je klinicky přesná, zásadní životní kroky ale postavy dělají jakoby z vůle autorky a nikoli logiky svého charakteru. stejně tak chtěný mi přišel náhlý střih ve vztahu se synem.
Oatesová ale skvěle zachycuje past transgeneračního přenosu traumatu: to, co starší generace potřebuje zamlčet (ehm, pohřbít), ovlivňuje životy následující generace zcela zásadním (a ničivým) způsobem. protože jsou ale tato témata/traumata v rodině tabuizovaná, není zde žádný prostor pro jejich oslovení a léčení. jak píše Anna Fodorová v knize Lenka, "vám se nic nestalo!" je věta, kterou pak v sebeobraně první generace mlátí druhou po hlavě a přidává tak k bolesti a neporozumění.
román taky ukazuje, že když pomineme zhruba vyčíslené počty lidí, které válka připravila o život, je tu mnoho dalších obětí, které se z koncentráků nevrátily do normálního života a nežily šťastně až do smrti, ale nesly si nevyléčitelné rány do svých životů i rodů. což platí i pro románovou rodinu, která sice unikla Hitlerovi, traumatům souvisejícím s holocaustem a antisemitismem už ale nikoli.
o prázdnotě a neschopnosti milovat - kohokoli - dítě, muže - a hlavně sebe sama.
jazyk Slimani teče jako med, škoda jen těch přespříliš hojných obrazných přirovnání.
vzhledem k tématu nelze nevidět, jak jsou české výrazy ze sexuální oblasti ukrutně nesexy. pohlaví, přirození, ohanbí (v knize pukající jako přezrálé ovoce)... eek!
(SPOILER) nu, díky románu jsem si uvědomila, že si chci víc všímat, co konkrétně čtené knihy přinášejí na svět. v tomto případě to je:
- týrání a zabití malinkého dítěte
- nenávist, závist, manipulace a lži
- nefunkční rodinné, manželské a přítelské vztahy
- přetvařování se a duševní prázdnota
- sexuální zneužívání a od citů odpojený sex
- fyzické násilí jako řešení situací
jediným pozitivem bylo prostředí, v tom červeném domku ve švédské rezervaci se ale mohlo odehrávat 1000 lepších příběhů, než tahle ke zblbnutí utwistovaná deprese.
dokumentární román o ztrátě dcer a lidskosti. kniha plná náročných otázek, jejichž zodpovězení autorka nechává na nás. hrůzná v mnoha ohledech: asi nejsmutnější mi přišla naprostá bezcitnost a krutost dívek vůči brutálním popravám i masakrům Kurdek a Jezídek a mučení jejich táty, která v jejich případě opravdu nešla svést na nízkou inteligenci. při čtení arogantní komunikace starší sestry s bratrem mě opakovaně sakra svědila ruka. chudák kluk.
úchylně působí celá ta kultura kolem radikalizace a přesunu teenagerek do Sýrie včetně na sociálních sítích sdílených návodů na to, jakou si vzít s sebou kosmetiku a šaty, výrobu palačinek a pečení Oreo dortů. svědectví v Sýrii usazených holek jsou naivně idealizovaná, libují si, jak dostávají zadarmo domy s elektřinou a vodou (po vyhnaných či zavražděných rodinách), peníze a vůbec je to tam celkově bezva. jako vějička na další dívky to bohužel dobře funguje.
taky mi nešlo nemyslet na to, jak často se dospívající holky zblázní i v západní kultuře - do cvičení, veganství, zpěváků a influencerů a podobných neškodností. u somálských sester se nejspíš nešťastně potkal tenhle vnějším vlivům otevřený věk, dospívání v jiné kultuře, hledání identity a podivně laxní přístup Norska.
symbolicky velmi výmluvné jsou už výjevy ze školy, kde se mnozí učitelé nechají starší sestrou v podstatě terorizovat a ruce jim svazuje civilizovaný respekt k odlišným kulturám.
ps: jednu otázku ale kniha přece jen zodpovídá: jak zachránit někoho, kdo o to nestojí? nijak!
Yalomovské (a Yalomovsky otevřené) sdílení z terapeutického křesla. plus velmi osobní doslov o podstatě (dobré) psychoterapie.
3,5*
(SPOILER) příjemné čtení a dobře popsaná duševně nemocná / nevyrovnaná matka. nějak jsem ale čekala, že se na likvidaci Zlého muže budou podílet emuové. Pes tu posloužil velmi technicky jako rekvizita, hned jak se objevil poprvé bylo jasné, že bude sloužit nějakému zásadnímu účelu aniž by se stal přirozenou součástí děje.
vyrovnání s drsným dětstvím a šíleným chováním rodičů pro mě zůstalo nějak na povrchu. autorka vršila nehoráznou historku za historkou, zpracování a odpuštění se mi jí ale nepovedlo uvěřit - přišly mi spíš jako nástroje pro vhodný literární oblouk.
zprvu intenzivní potěšení z popisu krajiny, samoty a zimy umořily autorovy pozérské aktivitky: věčné nasávání vodky, filozofování a povyšování se nad Rusy. nedočteno.
morální cvičení, pojaté krásným jazykem. hrdinové se ale chovají šablonovitě: ani Fiona, ani Chlapec na mě nepůsobili jako živé bytosti a stejně pimprlově na mě působila i krize donedávna zcela harmonického manželství.