Tereza0107
komentáře u knih
Někdo blízký
Cara Hunter
Napříč celkem vysokému hodnocení tady na databázi knih mě knížka ničím neoslovila. Jakoby mě nedokázala vtáhnout do příběhu. Chybělo napětí, nějaké vnitřní pojetí postav, jejich myšlenky nebo pocity a kvůli tomu působily dosti nepřirozeně, ploše a nesympaticky. Dále mi celkem vadily všechny ty online korespondence, co v knize byly. Hodně z nich jsem úplně přeskakovala. Přišlo mi to jako zbytečné honění stránek, protože kdyby se všechny tyto online konverzace odstranily, knížce by zbylo kolik - tak 250 stránek?
Co se týče konce, byla jsem z něj dost na rozpacích. Hned jsem si šla dohledat, jestli se v dalším díle vyšetřování inspektoři vrátí k tomuto případu a ještě se to nějako dořeší. Protože to by mi přišlo jako celkem fajn východisko. Když jsem ale zjistila, že to je opravdu konec a nic víc se již nedozvíme, tak to mě docela namíchlo. Otevřené a jinak nedořešené konce jsou pro mě utrpením.
K dalším případům inspektora Fawleyho se již nejspíše nevrátím.
Rod země a krve
Sarah J. Maas
Po sérii Dvorů jsem si myslela, že autorka určitě nemůže napsat nic tak dobrého. Moje chyba - Půlměsíční město je minimálně stejně tak úžasné (ne-li lepší).
Chvilku mi sice trvalo zorientovat se v tomto novém světě a pochopit, jak vlastně funguje jeho organizace a hyerarchie, ale to bylo jen prvních pár kapitol.
Po ukňourané, tak trochu sobecké a maličko nesympatické Feyre, byla Bryce moc příjemné osvěžení. Konečně hlavní hrdinka, kterou jsem si dokázala velmi oblíbit. To samé platí i o hlavní mužské postavě - Alatharovi (a to nemluvím o Syrinxovi, kterého jsem si, jakožto milovnice domácích mazlíčků, hned zamilovala).
Mile mě překvapila dobře propracovaná, celkem obsáhlá a hlavně napínavá zápletka, kdy jsem do poslední chvíle neměla tušení jak vše dopadne. Autorce prostě mezi postavami funguje tak super chemie a že vás od ní baví, cokoli se vám rozhodne naservírovat.
Půlměsíční město je první knihou nové série a já už se nemůžu dočkat s čím se autorka vytasí příště!
Pro tvoje dobro
Ellen Marie Wiseman
Milá knížka se zajímavým námětem. Styl psaní mi přišel hodně podobný jako v "Světla zimní noci". Chybělo mi zde ale hlubší vykreslení postav, hlavně tedy v emoční rovině. Asi jediná postava, ke které se mi po nějaké době podařilo přilnout, byla Lilly.
Navíc se mi hodně špatně četli pasáže, kde bylo popisováno prostředí zvěřince a cirkusácký přistup k zvířatům. Kapitoly popisující násilné oddělení Joja jsem nemohla přenést přes srdce a to ani nemluvím o kapitole s chudinkou Pepper. Tu jsem musela skoro celou přeskočit. A proč nechali chudinku Abby zavřenou v podkroví domu? Taky jí mohli alespoň vypustit ven.
Dále mě ale úplně nehorázně rozčilovala Lillyina matka. A i když se autorka skoro na konci snažila vysvětlit její pohnutky k držení dcery zavřené na půdě, stejně jsem jim moc neporozuměla. Bylo by možná lepší připojit pár kapitol z pohledu matky, protože vysvětlení skrz pohled jiné osoby u mě moc nezafungovalo. Určitě bych ocenila vědět, jaké byly její vnitřní pochody.
Konec byl na můj vkus moc rychlý. Hodně věcí autorka vyřešila radši než popisováním skokem do budoucnosti, kdy pouze jakoby mezi řečí zmínila co se vlastně stalo. A co se tedy stalo s Colem?! Takovéhle napůl nedořešené konce opravdu nemusím. Myslím, že autorka nezvládla vytěžit z tak dobrého příběhu vše co mohla.
Prokletí Schwartzovy vily
Anna Beatrix Bártová (p)
(SPOILER) Na Prokletí Schwartzovy vily jsem se moc těšila a říkala jsem si, že to bude něco mezi Darcy Coates a Barbarou Erskinovou. Z motivu starých, záhadných domů s děsivou historií, která později vypluje na povrch mě vždy příjemně mrazí a ještě když se k tomu přidá skupina mrtvých holčiček, aby zápletka byla o to víc strašidelnější.
Co se autorce musí nechat je naprosto úchvatný popis barokní vily, všech jejích zákoutí a původního starožitného vybavení. To bylo za mě jedno velké plus a tyto popisné pasáže mě hodně bavily. Bohužel ale jinak kniha působila dost rozvlekle. V první půlce se prakticky nic moc nedělo. Jedinou podstatnou informací bylo, že se mladá rodina nastěhovala do bytu ve starém domě, který byl prodáván za podezřele nízkou cenu. Pak přišlo dost nezáživných pasáží až jsem si říkala, že mě zajímá záhada mrtvých holčiček, které pobíhají po domě a ne, co uvařila Nora k večeři nebo jak rovnala knížky v knihovně.
Hlavní postavy mi byly vcelku sympatické, i když Nora mě občas trochu vytáčela. Třeba když se o půlnoci vydá na hřbitov, protože nemůže spát a hrozně se potřebuje podívat do Schwartzovy hrobky, ve které ten den už dvakrát byla, ale má pocit, že něco přehlédla - protože to určitě nemůže počkat aspoň do rána a ještě si ve sněhu vyběhne jenom v pyžamu a semišových kozačkách, když ví, že bude muset přelézat hřbitovní zdi.
Pak mi ještě přišel úsměvný moment, kdy Nora nalije duchovi Anastázie sklenku čokoládového likéru, protože má pocit, že by jí to mohlo více propojit se světem živých a tím pádem jí určitě lépe porozumí. Protože dát si skleničku s duchem je jasné řešení.
Namísto linky Nikol+Laky+Max, která mi přišla, jako celkem zbytečná vycpávka, by se mi líbilo spíše se dozvědět více informací o obyvatelích domu - třeba jak tedy plukovník přišel ke své hodnosti a co si vlastně udělali s Amélií a jejím mužem? Pletu se nebo to autorka pouze nakousla, ale už se k tomu nevrátila?
Když se to tedy pokusím shrnout, v knížce je podle mě hodně nevyužitého potenciálu, kdy se čtenář navnadí na děsivý a strhující příběh, který ve finále nedostane a když už jsem se ani já jako strašpytel největšího kalibru nebála, tak to už je co říct.
Půlnoční růže
Lucinda Riley
Po Levandulové zahradě druhá úžasná kniha od této autorky. Zpočátku se mi do ní moc nechtělo, když jsem si přečetla, že se část příběhu odehrává v Indii. Ale opět se mi potvrdilo, že knížky by se měly začínat číst bez předsudků, protože jak tradiční anglické prostředí, tak prostředí Indie se mi nakonec moc líbily. Prožívala jsem s Anahitou, Donaldem a Violet jejich příběh a srdce mi krvácelo nad jejich smutným osudem, který byl již od počátku tak znevýhodněn tehdejší úzkoprsou dobou, plnou předsudků a společenských konvencí. Každý příběh samozřejmě potřebuje svého "záporáka" a této role se úspěšně zhostila Maud Astburyová, která mi tedy šíleně pila krev. Akorát při odhalení "zvláštnosti" lorda Astuburyho, o kterém jsem celou dobu nevěděla, co si myslet, jsem si trošku poťukávala na čelo. Ale co už, knížka se mi moc líbila a i po dočtení nad ní musím pořád přemýšlet.
Za zamčenými dveřmi
Freida McFadden
Po Pomocnici, kterou jsem zhltla za pár večerů, jsem si od autorky samozřejmě musela pořídit i tuto. A opět to bylo super počtení. Kniha extrémně rychle ubíhá, krátké kapitoly vás nutí číst dál a dál, postavy jsou uvěřitelně a barvitě popsané (až tak dobře, že jsem postupem času podezřívala úplně každou postavu a to včetně té toulavé kočky :D ). Jediný můj problém s knížkami od Freidy jsou její závěry - moc na sílu, krkolomné a pro mě celkem neuvěřitelné. Ale i tak dávám plný počet vězdiček.
Kosti v srdci
Colleen Hoover
Moje druhá knížka Colleen Hooverové a mám z ní podobné pocity jako z "Námi to končí". Hrozně dobře se to čte, ani se nenadějete a jste na konci. Postavy jsou dobře vykreslené a tím pádem si s nimi rychle utvoříte vztah. Příběh se odehrává v moc příjemném, ostrovním, prázdninovém prostředí, tudíž se psychicky připravte na samou pláž, grilovačku, plážové ohníčky a hlavně letní lásky.
U čeho se vždycky přistihnu se maličko "xiftit" (i když bych řekla, že jsem velikým milovníkem happyendů), je ta sluníčková naivita na konci, která mi přišla hodně nepravděpodobná. Za to ta jedna hvězdička dolů. No, nebudu spoilerovat, posuďte sami.
Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
Moje druhá kniha od Hanišové a musím říct, že celkem zklamání. Na můj vkus až moc patlání se v ničem. Kdyby to alespoň k něčemu bylo - tím myslím, že by čtenář dostal nějaké rozhřešení. Ale to u Hanišové nečekejte. U Houbařky jsem si sice také stěžovala na otevřený konec, ale přeci jen dával alespoň trochu smysl. Tady jsem ho vůbec nepobrala. Kdybych knížku četla a ne poslouchala, tak nevím nevím, jestli bych dočetla.
Porodní bábou proti své vůli
Patricia Harman
První díl mě tolik nebavil, četla jsem ho spíše stylem "ať už to mám za sebou", a tak jsem do druhého dílu šla s určitými předsudky. Ty se ze začátku knihy sice naplňovaly, ale tak ve čtvrtce knihy se něco změnilo a já se opravdu začetla. Bylo to asi hlavně tím, že mě začalo zajímat, co je teda s doktorem Blumem vlastně špatně a co se z této postavy nakonec "vyklube".
Další věc, která se mi hodně líbila byl popis doby, ve které se tento díl odehrával - hospodářská krize, vytváření pracovních táborů pro mladé muže, jako řešení plošné nezaměstnanosti a jeho aplikace na jednotlivé postavy. O tom jsem nikdy předtím neslyšela a tak jsem ráda, že jsem si z knihy odnesla i nové zajímavé informace.
No nedá se nic dělat, asi se začnu poohlížet i po třetím díle.
⭐️"Ne, jsem prostě jen udivená. Netušila jsem, žes měla tak těžký život."
Patience se zasměje. "Všichni máme těžký život, Becky. To nevíš? Někdy si prostě musíš své zraněné srdce vytáhnout z těla, zašít ho, nacpat si ho zpátky do hrudníku a jít dál..."
Paměť kostí
Diana Gabaldon
(SPOILER) I přesto, jak moc ráda čtu pokračování Cizinky a většinou mi nevadí ani přílišná popisnost nebo rozvleklost děje, tak v tomto díle jsem narazila. Aby se knížka, která má 1200 stránek rozjela až na stránce 900, mi přijde už trochu přes čáru.
Těšila jsem se, že se tento díl bude z velké části odehrávat ve Skotsku na Lallybrochu, protože tam přeci mají Jamie s Claire namířeno, že? Jaké bylo moje překvapení, když oněch zmíněných 900 stran zabrala pouze cesta tam. A to byla ještě protkaná neuvěřitelně nudnými pasážemi o Williamovi, který se akorát pořád ztrácel někde v lese, Lordu Johnovi a asi milionu dalších politických či vojenských postav.
No nic, natěšená že jsme se konečně dostali do Skotska si užívám čtení, znovushledání s Murrayovými a Leoghaire, jenom proto, abych zhruba po sto stranách zjistila, že se Claire musí urychleně vrátit do Skotska, protože Henri Christian potřebuje vytrhnout mandle? No mě snad vomejou. Nechcete mi říct, že mě teď čeká dalších 900 stran cesty ze Skotska zpět do Ameriky? Žádný strach, zpět jsme se naštěstí dostali za dvě kapitoly.
Části, které jsem si naopak užívala, byly ty s Briannou, Rogerem a dětmi ze současnosti. Kéž by jich bylo zahrnuto více. Nápad se schovanými dopisy byl super, takže se alespoň měli možnost dozvědět, kam rodiče po jejich odchodu osud zavál.
V dalším pokračování se budeme zřejmě opět setkávat s postavou Jenny Murrayové, která se po smrti milovaného Iana rozhodla odjet s Jamiem do Ameriky (ačkoliv mi zde trochu nesedělo, že by opustila trilion svých dětí a vnoučat). Každopádně mě na autorce baví to, jak ráda povolává zpět postavy, které v předešlých dílech odsunula stranou. Tudíž doufám, že se příště do děje více zapojí Fergus s Marsali, kteří mi v tomto pokračování chyběli.
Jinak celý tento díl skončil neskutečně otevřeně a napínavě, což mi přišlo trošičku nefér, vzhledem k tomu, že jsem se zrovna prokousala spoustou zbytečné omáčky a když se příběh rozjede a já jsem napnutá jak kšandy, tak mi autorka zatne tipec. Ale na další díly se i přesto všechno, co jsem napsala stejně v budoucnu chystám.
Šest vran
Leigh Bardugo
Do Šesti vran jsem šla s celkem nízkými očekáváními. Jelikož přebal vypadal, jakože to na mě bude až moc fantasy věc, do čtení jsem se nijak extra nehrnula.
V tomto duchu se mi nesl celý začátek, kdy kniha vychrlila moře jmen, nových pojmů a souvislostí, ve kterých jsem dosti plavala. Ale ono nakonec, není to tak vždy, když se člověk snaží proniknout do nějakého nového fantasy světa? Popravdě ani nevím, kdy nastal ten zlom, ale najednou se vše usadilo a já se přistihla, že se těším, až se budu moci opět vrátit ke čtení a pokračovat s hlavními hrdiny v plavbě za jejich snovým bohatstvím.
Všechny postavy mi přišly moc fajn. Jesper - velký sympaťák a největší vtipálek celé výpravy, jehož uštěpačné poznámky mě nejednou pobavily - hlavně když směřovaly k Wylanovi, který byl u Gaunerů "řemeslem" nepolíbeným nováčkem a spolu s Jesperem vytvořili povedenou dvojku.
Dále se mi líbil postupný vývoj vztahu/nezvtahu Mattiase a Niny. Trocha té zakázané lásky příběhu dodá ten správný šmrnc a tady byla navíc tak hezky popsaná, že jsem s Mattiasem musela chtě nechtě prožívat jeho vnitřní dilemata mezí tím, co mu bylo tvrdým výcvikem vštípeno a jeho opravdovými city.
Vše se ke konci odvíjelo k mé spokojenosti jako pomásle a když jsem si přečetla, že knížka má ještě druhý díl, tak jsem jen čekala co se asi pokazí, aby mohlo být pokračování zajímavé. No co dodat - potřebuju urychleně další díl!
Zlomení andělé
Gemma Liviero
Zlomení andělé je moc hezká kniha z období druhé světové války, v které se střetávají osudy tří lidí, pocházejících z naprosto odlišných prostředí. Za normálních okolností by se s největší pravděpodobností nikdy nepotkali, ale kruté události v jejich životech je svedou dohromady.
Knížka se četla moc dobře. Díky střídání pohledů tří různých postav, vyprávění působilo vcelku rozmanitě a nenudilo. Bohužel mě zklamal konec, který byl - jaký vlastně? Překombinovaný? Nepravděpodobný? Nelogický? Moc náhlý? No abych to shrnula, byla jsem z něj dosti otrávená. Závěrečnou linku s hledačkou ztracených děti bych snad i nejraději vypustila - přišla mi celkem zbytečná.
Mám ráda knihy, které svým zakončením donutí čtenáře v příběhu ještě nějakou chvíli setrvat a popřemýšlet nad ním. Tady však jakoby pro mě příběh skončil s dočtením posledního písmenka a já již neměla potřebu nad osudem našich zlomených andělů více přemýšlet.
Otazník je polovina srdce
Sofia Lundberg
Knížka ve mně po dočtení bohužel nezanechala žádný hlubší dojem. Je to takový milý příběh o tom, jak jedno nešťastné nedorozumění dokáže rozdělit rodinu. Musím říct, že anotace zněla zajímavěji a záhadněji, než knížka ve skutečnosti je.
Čekala jsem, že rozuzlení bude nějaká velká bomba. Co se tedy Elin na ostrově stalo, že jí to pomalu na 30 let přinutilo opustit svůj domov a zanechat za sebou bez ohlédnutí celou svou rodinu a přátele? A když jsem se k tomu konečně pročetla, tak jsem byla spíše zklamaná. Elin celou situaci vyřešila podle mého hodně nelogicky a okolnosti, které následovaly poté, byly celkem nepravděpodobné. To pro mě byl asi kámen úrazu. Od autorky bych doporučila spíše její první knihu Červený adresář.
Není úniku
Taylor Adams
Musím říct, že jsem čekala trochu větší pecku. Knížka nabitá napínavými zvraty a situacemi, kdy vás pouhé jedno rozhodnutí dělí mezi životem a smrtí, ale já jakoby se ne a ne vžít do Darbyiny svízelné situace. Nevím, jestli to bylo autorovým stylem vyprávění nebo tím, že hrdinné chování Darby se mi občas zdálo až sebevražedné a dosti nepravděpodobné pro jednání obyčejné (ač statečné) mladé dívky. Na druhou stranu se příběh četl svižně, žádná zbytečná omáčka a již od začátku hezky rovnou k věci. Ale bohužel jsem se knížkou pročítala jakoby nezúčastněně, a žádné mrazení nebo čtení se zatajeným dechem se u mě nekonalo. Po další knížce od autora již zřejmě nesáhnu.
Okamžiky štěstí
Patrik Hartl
Po dočtení jsem musela přemýšlet, jak autor knihu názvem Okamžiky štěstí opravdu naprosto přesně vystihl. Pokaždé, když jsem se zaradovala, že hlavní postavy už konečně po všech těch peripetiích našly to, po čem toužily, najednou vše vzalo rychlý konec a žádné štěstí se nekonalo. Obzvláště mi bylo líto Jáchyma, který neustále doplácel na špatná rozhodnutí své sestry, ale zároveň jsem ho obdivovala pro jeho loajalitu a neskutečnou obětavost. Do knížky jsem se pouštěla s předsudky, že tento autor určitě nebude můj šálek čaje, ale nakonec se ukázal naprostý opak. Oba příběhy jsem prožívala společně s postavami - pokaždé, když Veroniku zklamal nějaký kluk (a že jich bylo požehnaně), jsem měla sto chutí ho proplesknout a Jáchymovi jsem zase hrozně přála, aby se ve svém životě už konečně našel. Příjemné bylo i to, že se kniha (většinu času) odehrávala v Praze a tímto pro mě relativně známým prostředí, jakoby se mi ještě více přiblížila. Už se moc těším i na další autorovy knihy.
Šílené výčitky
Liane Moriarty
Tak zhruba do půlky knihy jsem byla dost zklamaná a byla jsem přesvědčena, že víc jak 3 hvězdičky tato kniha určitě nedostane. První půlka byla prakticky o ničem. Téměř všechny postavy mi byly nesympatické, snad kromě Olivera, který mi jediný přišel jakž takž normální. Pořád se zmiňovalo osudné grilování, na kterém se stalo něco příšerného, co všem změnilo život - ale k tomu, co to vlastně bylo, se knížka dostane téměř ve třičtvrtině, tudíž mně mátlo prapovdivné chování všech postav. Po odhalení zmiňované "osudné chvíle" , kdy jsem konečně pochopila sled událostí, jsem všechny postavy vzala na milost a ve finále jsem knížce odpustila i celkem nezáživnou první polovinu. Obzvlášť mi bylo líto nepochopeného, starého Harryho, který pod svou nenávistnou vizáží skrýval obrovský smutek.
Lady Fuckingham
Oscar Wilde
Musím říct, že knížka mě opravdu překvapila, tohle snad nemělo ani žádný příběh. :D Celá knížka je pouze o jednom, všichni jsou svolní ke všemu a s každým, zábrany zde neexistují. Celkem by mě zajímalo, jak byla povídka ve své době přijata. Jako by autorovým hlavním cílem bylo co nejvíce šokovat čtenáře.
Muž z chatrče
Martin Goffa
Poslechnuto jako audiokniha a ač zde na databázi má vysoké hodnocení, mě bohužel nijak nenadchla. Vlastně jsem se u nějakých pasáží celkem nudila a nijak zvlášť mě nezajímalo, kdo muže z chatrče zabil. Tak nevím, jestli pro mě bude tato detektivní série ta pravá ořechová. Dám šanci ještě dalšímu dílu a uvidím.
Tři cesty k smrti
Jaroslav Andrejs
(SPOILER) Moc hezky napsané. Napříč tomu, že jsem dopředu věděla, jak osudy jednotlivých členů skupiny Zinc dopadnou, jsem se nemohla od poslouchání odtrhnout. Musela jsem obdivovat Pechalovu odvahu a odhodlání se Němcům nepodrobit i za cenu nelidského fyzického a psychického mučení nejen pro sebe, ale i pro svou rodinu.
Líbilo se mi, jak autor vznáší během příběhu otázky, komentáře či dedukce. Co kdyby velitel skupiny Pechal hned na začátku nezavelel k rozdělení skupiny? Zamezilo by to Gerikově zradě, kdyby neztratil psychickou oporu svých spolubojovníků? Proč se skupina rozhodla zakopat svůj shozený operační materiál na poli, místo v lese, když dva ze tří členů žili na vesnici a muselo jim být jasné, že na začátku dubna se budou pole obdělávat? Proč parašutisty při výcviku v Anglii krmili pohádkami, že je tu jejich obdržené kontakty uvítají s otevřenou náručí, jako hrdiny odboje, když realita a nálada obyčejných lidí v Protektorátu se nesla v docela jiném duchu? V té době už přeci museli mít zprávy od Silveru A. Proč zrovna skupině Zinc Anglie nechala udělat papíry s těměř nezměněnými jmény a s místem rodiště tak blízko jejich skutečnému rodišti? A tak bych mohla pokračovat dál a dál.
Kniha je vydána v roce 1968, takže je pravděpodobné, že v dnešní době jsou známy nové skutečnosti ohledně skupiny Zinc. Ale i tak si myslím, že Tři cesty k smrti jsou kvalitně napsanou literaturou faktu.
Příliš mnoho Kateřin
John Green
Knížka, která je na můj vkus až moc o ničem. Absolutně žádná zápletka, nic co by vás nutilo číst dál. Hromada nicneříkajících matematických grafů a teoretických plků. Alespoň, že ty postavy byly celkem sympatické místy i trochu vtipné, tak jsem to hecla a dočetla. Naštěstí je to tenká kniha, tak se to dalo, ale od pana autora jsem čekala daleko více.
⭐️"Přemýšlela jsi někdy o tom, jestli by tě lidi měli rádi víc nebo míň, kdyby do tebe viděli?"
